číslo jednací: R72/2009/HS-14507/2009/JMa

Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 11. 2009.

Č.j.: ÚOHS-R 72/2009/HS-14507/2009/JMa     Brně dne 6. listopadu 2009

V řízení o rozkladu, který proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j.
S 004/2008/KD-4085/2009/850 ze dne 17. 4. 2009 ve věci porušení ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, podal účastník řízení
Typo Design Club, se sídlem Praha, Kováků 9, IČ 63 83 98 81, právně zastoupený JUDr. Martinem Slomkem, advokátem, se sídlem Praha, Novomlýnská 5, jsem podle § 25a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 90 odst. 5 a § 152 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a na základě návrhu rozkladové komise,

rozhodl takto:

Účastníkem řízení podaný rozklad   z a m í t á m   a   p o t v r z u j i  rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č.j. S 004/2008/KD-4085/2009/850 ze dne 17. 4. 2009.

Odůvodnění:

I.  Napadené rozhodnutí

1.  Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen „Úřad“ nebo „správní orgán prvního stupně“) vydal dne 17. 4. 2009 rozhodnutí č.j. S 004/2008/KD-4085/2009/850 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), v jehož první výrokové části deklaroval, že účastník řízení Typo Design Club, se sídlem Praha, Kováků 9, IČ 63 83 98 81, (dále jen „účastník řízení“ nebo též „TDC“), tím, že jeho členská schůze v roce 2000 schválila dokument nazvaný Ceník, který (i) ve své obecné části stanoví, že členové sdružení Typo Design Club jsou vázáni se při tvorbě cen řídit platným ceníkem sdružení Typo Design Club a minimálními cenami za položky v něm uvedenými, (ii) v části nazvané „Tvorba cen“ specifikuje položky, z nichž se skládá celková cena za grafické práce, (iii) v části nazvané „Klasifikace oblastí grafického designu“ obsahuje minimální ceny a hodinové sazby za grafické práce a některé další úkony, s nímž občanské sdružení Typo Design Club následně seznámilo své členy a tento dokument zveřejnilo na svých internetových stránkách, přijal a uplatňoval zakázané a neplatné rozhodnutí sdružení soutěžitelů, které mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na trhu služeb v oblasti grafického designu a typografie, čímž porušil v období nejdříve od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2001 ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, a v období od 1. 7. 2001 do 18. 3. 2008 ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“ nebo „zákon o ochraně hospodářské soutěže“).

2.  Ve druhé výrokové části napadeného rozhodnutí správní orgán prvního stupně shora uvedené jednání účastníku řízení do budoucna zakázal, přičemž třetí výrokovou částí napadeného rozhodnutí uložil účastníku řízení za porušení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže podle § 22 odst. 2 téhož zákona pokutu ve výši 50 000 Kč.

3.  Dále ve čtvrté části výroku napadeného rozhodnutí bylo správním orgánem prvního stupně uloženo účastníku řízení opatření k nápravě spočívající v povinnosti: i) vhodným a účinným způsobem informovat členy občanského sdružení TDC o zákazu a neplatnosti rozhodnutí sdružení soutěžitelů uvedené ve výrokové části I. napadeného rozhodnutí a o tomto rozhodnutí a ii) zveřejnit na internetových stránkách občanského sdružení TDC přinejmenším výrok napadeného rozhodnutí, a to ve lhůtě do 30 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. O splnění uložených opatření k nápravě je účastník řízení povinen informovat Úřad ve lhůtě nejpozději do 15 dnů od uplynutí lhůty k jejich splnění.

4.  V poslední výrokové části napadeného rozhodnutí správní orgán prvního stupně podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), ve spojení s § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, uložil účastníku řízení povinnost nahradit náklady řízení ve výši
2 500 Kč.

II.  Rozklad

5.  Účastník řízení podal včas proti napadenému rozhodnutí rozklad, jímž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu.

Účastník řízení není soutěžitelem podle zákona o ochraně hospodářské soutěže

6.  Účastník řízení v rozkladu a jeho následném doplnění ze dne 22. 5. 2009 zdůraznil, že důvodem založení občanského sdružení byla snaha sdružit občany věnující se grafickému designu a typografii se společným profesním zájmem – udržet vysoký standard českého designu; cílem nebylo a není dosažení zisku pro sdružení a jeho členy nebo zajištění výhod při výkonu profese členů. Posláním sdružení je podle vyjádření účastníka řízení reprezentovat tvůrčí a profesionální úroveň členů, hájit a prosazovat zájmy svých členů v oblasti tvůrčí a sociálně právní, pořádat výstavy, besedy atd. Dále účastník namítl, že posláním ani cílem sdružení není podnikání ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Sdružení samo na trhu žádné postavení nemá, nijak nepodniká.

Jednání nikoli úmyslné

7.  Úřadem vytýkaný Ceník byl údajně sepsán v dobré víře s cílem poskytnout jen orientační doporučení, tento nebyl od svého vzniku v roce 2002 aktualizován či měněn a ceny za dílo svých členů TDC nijak nemonitorovalo, nezkoumalo a nehodnotilo. Ceníkem se údajně nikdo neřídil, nemohlo tedy dojít k potlačení cenové soutěže mezi soutěžiteli na vymezeném trhu. Účastník řízení připustil pochybení, vytvořil-li předmětný Ceník, avšak odmítl úmysl získat jím tržní výhodu či finanční prospěch TDC nebo jeho členů.

Náprava závadného stavu již v průběhu řízení

8.  Účastník řízení namítl, že přestože navrhl dopisem ze dne 3. 2. 2009 opatření k nápravě závadného stavu a Úřad je nepřijal, účastník sám informoval své členy o tom, že předmětný Ceník ze svých webových stránek odstranil.

Nepřiměřenost pokuty

9.  Dále podle námitky účastníka řízení v rozkladu vznesené má uložená pokuta likvidační charakter pro sdružení. Účastník řízení poukazuje rovněž na marginální význam vytýkaného pochybení

Petit rozkladu

10.  Účastník řízení ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil.

III.  Řízení o rozkladu

11.  Správní orgán prvního stupně neshledal důvody pro postup podle § 87 správního řádu, a proto v souladu s § 88 odst. 1 správního řádu předal spis orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

12.  Podle § 89 odst. 2 správního řádu jsem přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, tu však toliko v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, přičemž jsem dospěl k závěrům uvedeným v dalších částech odůvodnění tohoto rozhodnutí.

13.  V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí jsem se zejména věnoval hmotněprávním námitkám, tedy posouzením, zda vytýkané jednání je porušením § 3 odst. 1 zákona. Po posouzení napadeného rozhodnutí a přezkoumání námitek účastníka řízení jsem dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně postupoval ve správním řízení v souladu se zákonem, jakož i dalšími obecně závaznými právními předpisy. Námitky účastníka řízení uplatněné v rozkladu jsem neshledal důvodnými, nezbylo tudíž jinak než rozklad zamítnout.

IV.  Relevantní trh

14.  Analýza relevantního trhu je základním východiskem posouzení jakéhokoliv soutěžního případu. Podle § 2 odst. 2 zákona je relevantním trhem trh zboží, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území. Relevantní trh je tedy primárně třeba vymezit z hlediska věcného a geografického.

15.  Správní orgán prvního stupně pro účely daného správního řízení vymezil relevantní trh, kde se jednání účastníka řízení projevilo, po věcné stránce jako trh služeb v oblasti grafického designu a typografie.

16.  Z hlediska geografického byl relevantní trh vymezen územím České republiky. Podotýkám, že členové sdružení TDC jsou spíše drobní soutěžitelé, kteří neposkytují téměř žádné přeshraniční služby a jejich klienty jsou převážně tuzemské či pouze v České republice působící podnikatelské subjekty a instituce, přičemž cenová úroveň v zahraničí je zpravidla odlišná. Při vymezení relevantního trhu bylo též přihlédnuto k průběhu zhotovování grafického díla a k možné jazykové bariéře.

17.  Pokud jde o podíl účastníka řízení na relevantním trhu, při vymezování souhrnného podílu členů sdružení na relevantním trhu ve výši nižší než 2 % byl vzat v úvahu kvalifikovaný odhad českých asociací působících v oboru reklamy a komunikačních služeb, neboť grafické činnosti jsou mimo jiné jednou z mnoha součástí reklamních činností (bod 44 rozkladem napadeného prvostupňového rozhodnutí).

18.  Přezkumem jsem zjistil, že správní orgán prvního stupně správně vymezil relevantní trh jak po stránce věcné, tak i geografické. Závěry správního orgánu prvního stupně jsou logické, konzistentní a odpovídají předchozí rozhodovací praxi Úřadu, která nebyla ani ze strany správních soudů zpochybněna. 

V.  Hmotněprávní námitky

Zákonná a judikatorní východiska

19.  Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), nabyl účinnosti dne 1. 7. 2001. Za dobu své účinnosti byl zákon několikrát novelizován, nicméně žádná z jeho novel se nedotkla vlastního konceptu rozhodnutí sdružení soutěžitelů, tedy novely pro účely posouzení jednání účastníka řízení neměly žádné hmotněprávní dopady. To platí rovněž i pokud jde o zatím poslední účinnou novelu zákona o ochraně hospodářské soutěže provedenou zákonem č. 155/2009 Sb., která byť rozlišuje mezi cílem a výsledkem zakázaných dohod, jimiž je narušení hospodářské soutěže, materiální posouzení trestnosti skutku nikterak neovlivňuje. I za právní úpravy platné před touto novelou správní soudy rozlišovaly mezi dohodami zakázanými s ohledem na jejich cíl a výsledek;[1] nová právní úprava tedy v tomto ohledu nepřináší nic nového. Nová právní úprava tedy nemůže být pro účastníka řízení příznivější a není tedy třeba, aby byla použita namísto právní úpravy účinné v době spáchání deliktu.[2]

20.  Podle § 1 zákona upravuje tento zákon ochranu hospodářské soutěže na trhu výrobků a služeb proti jejímu vyloučení, omezení, jinému narušení nebo ohrožení dohodami soutěžitelů, zneužitím dominantního postavení nebo spojením soutěžitelů.

21.  Dle § 2 odst. 1 zákona se soutěžiteli rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli.

22.  Podle § 3 odst. 1 zákona jsou dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě (dále též „dohody“), které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže, zakázané a neplatné, pokud zákon nebo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud Úřad nepovolí prováděcím předpisem z tohoto zákazu výjimku. Zakázané jsou především dohody výslovně uvedené v § 3 odst. 2 písm. a) až f) zákona, jako např. dohody o cenách, rozdělení trhu, uplatňování rozdílných podmínek apod. Tyto dohody jsou tak přímo ze zákona zakázané. Tento závěr potvrzuje rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 A 19/2002 ze dne 12. 5. 2005 ve věci Plemenáři. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že uvedené dohody jsou přímo ze zákona zakázané a pro posouzení, zda postup soutěžitele je v souladu se zákonem, postačí, že je najisto postaveno, že k takové dohodě došlo.

23.  Dohody o přímém nebo nepřímém určení cen, popřípadě o jiných obchodních podmínkách, představují nejzávažnější formy zakázaných dohod. Tyto dohody mají už ze své podstaty (pro svůj cíl, object) negativní dopad na hospodářskou soutěž na trhu, proto jsou bez dalšího považovány za protisoutěžní. Dohody obsahující hard-core ustanovení jsou totiž zakázané vždy, neboť jejich předmětem je narušení hospodářské soutěže. Není pak již nezbytné zkoumat jejich skutečné konkrétní účinky na trh[3], tedy skutečné narušení soutěže, neboť disponují přinejmenším potenciálem narušení soutěže. Pro konstataci zákazu takové dohody není ani nezbytné zjišťovat úmysl stran narušit soutěž.[4] Otázka dopadů dané dohody na trh má však význam při kalkulaci pokuty. Z pohledu soutěžního úřadu je tak na prvním místě nutné posoudit, zda předmětná dohoda má za cíl narušení soutěže. Uvedené tvrzení potvrzuje i ustálená evropská judikatura, ze které lze dovodit, že pro účely použití čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES je zohlednění konkrétních účinků dohody nadbytečné, ukáže-li se, že tato dohoda má za cíl vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu. Proto se nepožaduje prokázání skutečných protisoutěžních účinků, je-li prokázán protisoutěžní cíl vytýkaného chování[5]. Je-li tedy prokázáno, že cílem sporné dohody bylo omezit volnou hospodářskou soutěž na relevantním trhu, není pak třeba zjišťovat konkrétní účinky zakázaných dohod na hospodářskou soutěž.

24.  Rovněž judikatura českých správních soudů potvrzuje shora uvedený závěr, že zakázaná je už i taková dohoda, která toliko potenciálně narušuje soutěž. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 Afs 17/2007-100 ze dne 23. 10. 2008 ve věci ČEZ, a.s. zdůraznil, že podle zákona o ochraně hospodářské soutěže je neplatná taková dohoda, která toliko potenciálně umožňuje protisoutěžní, konkurenci omezující chování. Správní orgán nemusí prokázat, že uzavřením určité dohody došlo k faktickému narušení hospodářské soutěže, postačí, prokáže-li potenciální ohrožení; oba případy způsobují neplatnost dohody. To, zda je ohrožení v rovině potenciální či faktické, může mít vliv, s ohledem na diskreční pravomoc rozhodujícího správního orgánu, na výši uložené sankce, nikoliv však na vyslovení neplatnosti a zákazu takové dohody.[6] Zakázané jsou tedy nejen dohody vedoucí k narušení soutěže (mající protisoutěžní následek), a to zásadně bez ohledu na to, zda takový následek byl stranami zamýšlen, ale také dohody, jejichž cílem je narušení soutěže (mají tedy protisoutěžní cíl), aniž by takového cíle bylo byť jen částečně dosaženo. Podle konstantní komunitární judikatury lze dohodu považovat za dohodu s omezujícím cílem i tehdy, pokud omezení hospodářské soutěže není jediným účelem, ale sleduje také jiné legitimní cíle.[7] Je-li zjištěno, že dohoda má protisoutěžní cíl, je už tato skutečnost dostatečná pro konstataci porušení zákazu stanoveného v § 3 odst. 1 zákona, protože taková dohoda má ze své podstaty přinejmenším potenciál narušit hospodářskou soutěž.

25.  Pod legislativní zkratku „dohoda“ tak, jak již bylo uvedeno, řadí § 3 odst. 1 zákona i rozhodnutí sdružení soutěžitelů, které je tak jedním ze tří typů zakázaných dohod podle uvedeného ustanovení[8]. Pro učinění závěru, že soutěžitel porušil § 3 odst. 1 zákona přijetím zakázaného rozhodnutí sdružení, je třeba prokázat splnění tří definičních znaků pro tento delikt, jak je možno dovodit z judikatury tuzemských i evropských soudů.  

26.  Předně musí jít skutečně o úkon sdružení, tzn. ten, kdo za sdružení daný úkon učinil, musí být orgánem, resp. osobou oprávněnou za sdružení vystupovat, nebo tak alespoň musí být členy sdružení vnímán. Tímto úkonem nemůže být úkon jednoho z členů sdružení, aniž by tento člen v daném případě reprezentoval vůli sdružení. Za druhé musí jít o adresný úkon sdružení směřující k jeho členům, a to přímo i nepřímo, např. prostřednictvím profesního časopisu dodávaného členům, internetových stránek sdružení, médií apod.

27.  Ze samotného úkonu pak musí vyplývat, a to též i pouze nepřímo, snaha o unifikaci soutěžního chování určitého okruhu soutěžitelů, kteří jsou členy sdružení. U doporučujících forem rozhodnutí sdružení soutěžitelů pak může směřovat i vůči širšímu okruhu adresátů, včetně subjektů stojících mimo sdružení soutěžitelů. Z úkonu nemusí vyplynout závaznost ani možnost uložení sankce za nedodržení. Již samotná existence doporučení, byť nezávazného a nevykonatelného pod možností sankce, zakládá protisoutěžní charakter, neboť principem tohoto porušení zákona je způsobilost identifikovat budoucí soutěžní chování soutěžitele. Aby rozhodnutí sdružení soutěžitelů bylo v rozporu se zákonem, musí v sobě zahrnovat alespoň nepřímý návod společného postupu.[9]

28.  Rozhodnutí sdružení soutěžitelů ve formě cenového doporučení je považováno za velmi nebezpečné protisoutěžní jednání i v případě, kdy není pro členy sdružení závazné, protože umožňuje členům sdružení přesným způsobem identifikovat cenovou politiku svých konkurentů; lze totiž předpokládat, že cenové doporučení bude respektováno.

29.  Obzvláště nebezpečné pro hospodářskou soutěž jsou nejrůznější snahy sdružení soutěžitelů směřující k unifikaci cen, obchodních podmínek apod. u svých členů; i jen pouhá existence adresného cenového doporučení ze strany sdružení vede k tomu, že následné chování soutěžitelů na trhu nevyplývá z jejich samostatné a nezávislé úvahy, nýbrž je ovlivněno ze strany sdružení.[10] Riziko plynoucí z protisoutěžního jednání sdružení soutěžitelů spočívá v tom, že příslušný orgán či oprávněná osoba sdružení učiní úkon vůči členům sdružení, jímž jim projevuje vůli unifikovat jejich chování na trhu, a členové sdružení tak prostřednictvím sdružení odstraňují vzájemnou nejistotu ohledně svého budoucího konkurenčního chování.[11]

30.  Z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 164/2005 ze dne 25. 7. 2006 ve věci Česká lékárnická komora lze též dovodit, že protisoutěžní je již samo přijetí rozhodnutí sdružení soutěžitelů, až by bylo následně aplikováno.

Vlastní právní hodnocení

Soutěžitel podle zákona o ochraně hospodářské soutěže

31.  Za nesporné považuji posouzení postavení účastníka řízení jako sdružení soutěžitelů ve smyslu § 2 odst. 1 zákona, přestože účastník řízení v rozkladu namítá, že cílem sdružení nebylo dosažení zisku pro sdružení, že posláním a cílem sdružení není podnikání, žádné zakázky nemá a na trhu s nikým nesoutěží. Poukazuji na znění § 2 odst. 1 zákona, podle něhož jsou soutěžiteli mimo jiné fyzické a právnické osoby a jejich sdružení, a to i v případě, že tato sdružení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli. Typo Design Club jako občanské sdružení ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění, registrované Ministerstvem vnitra ČR, sdružuje tvůrčí pracovníky profesionálně činné v oboru grafický design a typografie s působností na celém území České republiky. Posláním TDC podle článků 1 a 2 platného znění Stanov sdružení je reprezentovat tvůrčí a profesionální úroveň svých členů na veřejnosti, hájit a prosazovat zájmy svých členů v oblasti tvůrčí a sociálně právní, zveřejňovat díla svých členů atd. Nepřítomnost ziskového prvku je přitom z pohledu osobní působnosti zákona nerozhodná. Z pohledu zákona není totiž rozhodné, zda služby v oblasti grafického designu a typografie jsou poskytovány umělci dle autorského zákona nebo podnikateli podle zákona živnostenského. Soutěžiteli jsou jakékoli subjekty, které se účastní hospodářské soutěže, tj. působí na trhu, provozují ekonomickou činnost a navzájem si konkurují. Z uvedeného lze jednoznačně dovodit, že členové TDC jsou soutěžiteli ve smyslu zákona[12], neboť svou činností ovlivňují, resp. vytvářejí soutěžní prostředí na trhu výkonů v oblasti grafického designu a typografie a v rámci výkonu této ekonomické činnosti vzájemně soutěží o podíl na trhu, a sdružení TDC je tedy sdružení soutěžitelů podle § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Rozhodnutí sdružení směrem k členům

32.  Nepochybná je též právní kvalifikace jednání TDC jako „rozhodnutí sdružení soutěžitelů“ ve smyslu § 3 odst. 1 zákona. Posuzovaný Ceník TDC je členskou schůzí scháleným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, když byl poté na přelomu let 2002 a 2003 zveřejněn na internetových stránkách TDC. Závěry správního orgánu prvního stupně, uvedené zejména v bodech 66 až 70 napadeného rozhodnutí, tak v tomto směru považuji za správné. Zdůrazňuji pak jen, že i neformální projev vůle je soutěžním právem považován za rozhodnutí sdružení.

33.  Správní orgán prvního stupně se v napadeném rozhodnutí podrobně věnoval právnímu posouzení znaků zakázaného jednání účastníka řízení. Ceník TDC v částech „Tvorba cen“ a „Klasifikace oblastí grafického designu“ včetně své obecné části poskytuje členům sdružení konkrétní návod, jakým způsobem vytvořit konečnou cenu a jak oceňovat služby. Vyjadřuje tedy snahu o koordinaci činnosti členů sdružení soutěžitelů. V roce 2000 byl přijat členskou schůzí TDC a v letech 2002/2003 zveřejněn na internetových stránkách účastníka řízení. Lze konstatovat, že většina členů se s uvedeným rozhodnutí seznámila již na členské schůzi, ostatní členové i konkurenti TDC byli s ceníkem obeznámeni prostřednictví internetových stránek sdružení. Ve správním řízení tak bylo najisto postaveno, že vydání Ceníku TDC je adresným úkonem TDC primárně směřujícím k jeho členům.

Unifikace chování

34.  Dokument Ceník TDC v jednotlivých částech poskytuje svým adresátům konkrétní návod, jakým způsobem vytvořit konečnou cenu a jak oceňovat služby poskytované v daném oboru. Nejen členové, ale i soutěžitelé mimo sdružení měli tak možnost odhadnout, jakým způsobem se budou chovat ostatní konkurenti na daném trhu a přizpůsobit tomu svou cenovou politiku. Tím by byly eliminovány pochybnosti o budoucím chování nejen členů sdružených v TDC, avšak i ostatních soutěžitelů, kteří na relevantním trhu též působí. Skutečnost, že Ceník mohl vést k unifikaci cenového chování členů TDC vyplývá již z faktu, že o jeho existenci byli informováni na členských schůzích všichni členové TDC, přičemž na přelomu roku 2002 a 2003, kdy byl zveřejněn na internetových stránkách TDC, získali povědomí o jeho obsahu i konkurenti působící mimo TDC.

35.  Byť Úřad ve správním řízení zjistil, že členové TDC se necítí Ceníkem sdružení vázáni a chápou jej pouze jako orientační materiál, o existenci dokumentu Ceník TDC měli povědomí všichni členové. Zveřejnění minimálních cen a hodinových sazeb za grafické práce a některé další úkony, jakož i specifikace položek, z nichž se skládá celková cena za grafické práce, považuji za způsobilé narušit soutěž, když mohly být reálně přejímány členy TDC i ostatními soutěžiteli. V konečném důsledku mohl být poškozen spotřebitel, klient, jemuž by nebyla poskytnuta služba za cenu odlišnou, zejména nižší. Považuji proto za prokázané, že Ceník TDC ve své obecné části, jakož i v částech „Tvorba cen“ a „Klasifikace oblastí grafického designu“ poskytuje svým adresátům konkrétní návod, jakým způsobem vytvořit konečnou cenu a jak oceňovat služby; vyjadřuje záměr TDC sjednotit chování svých členů při stanovování cen za své služby.  Ceník TDC tak po své obsahové stránce naplňuje formální stránku zakázaných dohod o určení ceny, a taková rozhodnutí jsou již pro svůj protisoutěžní cíl podle § 3 odst. 1 zákona zakázaná a neplatná.

Shrnutí

36.  Na základě přezkumu považuji za nepochybné, že přijatý a odsouhlasený Ceník TDC je ve smyslu shora uvedeného úkonem sdružení adresovaným jeho členům, jenž vykazuje snahu o unifikaci (návod společného postupu) cenového chování členů. Tento závěr je tak již sám o sobě dostatečný pro konstataci porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 zákona, neboť takové rozhodnutí je již vzhledem ke svému protisoutěžnímu cíli přinejmenším způsobilé narušit hospodářskou soutěž na příslušném relevantním trhu. Námitky účastníka řízení zpochybňující, že vytýkané jednání nebylo zakázaným rozhodnutím sdružení soutěžitelů, musím vzhledem k výše konstatovanému odmítnout.

Materiální stránka zakázané dohody

37.  Narušení hospodářské soutěže či alespoň možnost jejího narušení plynoucí z dohody
a tedy i rozhodnutí sdružení soutěžitelů je nezbytným znakem materiální stránky skutkové podstaty uvedeného správního deliktu. Z dikce § 3 odst. 1 zákona vyplývá, že zákon chrání hospodářskou soutěž nejen před faktickým narušením, ale i před narušením potenciálním. Tento názor potvrzuje i judikatura českých soudů, a to konkrétně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 19/2006-55 ze dne 9. 1. 2007 ve věci Komory veterinárních lékařů ČR. Soud v tomto rozsudku mimo jiné uvedl, že zákon o ochraně hospodářské soutěže je založen na principu potencionální soutěže, takže na jeho základě lze působit i preventivně. Není proto nutné, aby zákonem zakázaná dohoda k narušení hospodářské soutěže skutečně vedla nebo aby následek fakticky již nastal. K vyvození postihu je možno přistoupit i tehdy, je-li zde dohoda, která k takovému následku může vést.

38.  Jak už bylo shora uvedeno, rovněž Krajský soud v Brně v rozsudku sp. zn. 62 Ca 26/2006 ze dne 3. 4. 2007 ve věci Česká lékárnická komora, potvrzeným Nejvyšším správním soudem, konstatoval, že zakázané jsou nejen dohody, jež vedou k narušení soutěže (tedy mají protisoutěžní následek), a to zásadně bez ohledu na to, zda takový následek byl stranami zamýšlen, ale také dohody, které mají za cíl narušení soutěže, aniž by takového cíle bylo byť jen částečně dosaženo.

39.  K materiální stránce správního deliktu předpokládané v § 3 odst. 1 zákona lze obecně uvést, že narušení hospodářské soutěže vyplývající z rozhodnutí sdružení soutěžitelů zahrnuje škálu účinků, které se na soutěži negativně projevují, tzn. že omezují či deformují ekonomické výhody plynoucí z férové soutěže; negativním dopadem tak je např. snížení blahobytu spotřebitelů. Rovněž není rozhodné, zda byla soutěž vyloučena, omezena či pouze ohrožena, neboť všechny tyto následky dohod lze v souladu s § 1 odst. 1 zákona považovat za narušení soutěže.

40.  Jak bylo uvedeno shora, v případě Ceníku TDC se jedná o dohodu zakázanou již pro svůj cíl (object), tj. o dohodu, jež ze své podstaty vždy způsobuje přinejmenším potenciální narušení hospodářské soutěže a může mít negativní dopad na kvalitu a intenzitu soutěžního prostředí, a to bez ohledu na velikost tržních podílů účastníků zakázané dohody; o tom svědčí i skutečnost, že tyto dohody nelze vyjmout ze zákazu dohod podle § 3 odst. 1 zákona aplikací pravidla de minimis (§ 6 zákona), ani prostřednictvím blokové výjimky (§ 4 zákona). Dále je třeba zabývat se tím, zda taková dohoda nesplňuje podmínky pro vynětí ze zákazu dle § 3 odst. 1 zákona na základě zákonné výjimky ve smyslu § 3 odst. 4 zákona. V souladu s § 3 odst. 4 zákona se zákaz dohod podle § 3 odst. 1 zákona nevztahuje na dohody, které: a) přispějí ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích, b) neuloží soutěžitelům omezení, která nejsou nezbytná k dosažení cílů podle písmene a), c) neumožní soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části trhu zboží, jehož dodávka nebo nákup je předmětem dohody. Podmínky obsažené v citovaném § 3 odst. 4 zákona musejí být splněny kumulativně, aby se zákaz vyslovený v § 3 odst. 1 zákona na jinak formálně zakázanou a neplatnou dohodu nevztahoval.

41.  Při posouzení aplikace § 3 odst. 4 zákona na dohody přijímané účastníkem řízení jsem dospěl k závěru, že nedošlo ke kumulativnímu naplnění všech podmínek pro uplatnění individuální výjimky ze zákazu dohod dle § 3 odst. 1 zákona. Neshledal jsem, že by posuzovaný Ceník TDC přispěl ke zlepšení distribuce zboží (služeb), respektive přinesl spotřebitelům výhody přiměřené k rozsahu omezení. Naopak, TDC dala prostřednictvím konkrétních cenových relací návod, jakým způsobem vytvořit konečnou cenu a jak oceňovat služby. Podmínky stanovené v § 3 odst. 4 písm. a) zákona pro aplikaci individuální výjimky tedy zcela jistě nejsou splněny. Není-li splněna jedna z podmínek, není už důvodné se zabývat ostatními. Pro úplnost navíc dodávám, že účastník řízení se zákonné výjimky vůbec nedovolával, když podle § 21 odst. 4 zákona leží důkazní břemeno na něm.

42.  Ve správním řízení bylo zjištěno, že posuzované rozhodnutí naplnilo pojmové znaky zakázané dohody, neboť toto rozhodnutí již ze své podstaty bylo přinejmenším způsobilé narušit hospodářskou soutěž, což je dostatečné pro deklaraci porušení zákona podle § 3 odst. 1 zákona. Bylo rovněž deklarováno, že se na předmětnou dohodu nevztahuje žádná výjimka uvedená v zákoně.

43.  Správní orgán prvního stupně následně správně posuzoval i to, zda předmětná rozhodnutí měla ve smyslu § 3 odst. 1 zákona nejen potenciální dopad na soutěž, nýbrž též dopad skutečný. Každá dohoda musí být posouzena ve svém ekonomickém kontextu a zvláště ve světle konkrétního relevantního trhu, k němuž se vztahuje. Úřad tak činil nejen z důvodu, že uvedené ustanovení zákona takové rozlišení skutečných a potenciálních dopadů obsahuje. Tato diferenciace má vliv na následné posouzení závažnosti jednání ve vztahu k ukládané sankci, jak to předpokládá § 22 odst. 2 zákona.

44.  Nebezpečí byť orientačního a nezávazného Ceníku TDC pro fungování účinné hospodářské soutěže mezi členy TDC spatřuji ve skutečnosti, že o jeho existenci měli povědomí všichni členové; většina z nich se s dokumentem seznámila na členských schůzích anebo posléze na internetových stránkách sdružení. Protisoutěžní charakter takového cenového doporučení je dán tím, že je v něm obsažen prvek horizontální spolupráce mezi členy sdružení. Mám za to, že ohrožení hospodářské soutěže přijetím a zveřejněním Ceníku TDC bylo reálné. 

45.  Správní orgán prvního stupně nedospěl v řízení k závěru, že by byly prokázány faktické následky narušení hospodářské soutěže na příslušném relevantním trhu (effect), tedy že by se členové TDC metodickými pokyny pro výpočet honoráře a honorářovými tabulkami řídili. Prvostupňový správní orgán však v rámci šetření zjistil, že nejméně v jednom případě se dle Ceníku TDC řídil konkurent členů TDC, a to reklamní ateliér Dalibor Feuereisl – IMAGE STUDIO DEEF,[13] který na svých webových stránkách plně odkázal na Ceník TDC a při stanovování cen za provedené práce se jím řídil. Ohrožení hospodářské soutěže tedy bylo reálné. Uvedené skutečnosti prvostupňový orgán následně promítl do výše uložené pokuty.

Shrnutí

46.  Materiální stránka pro konstataci spáchání správního deliktu podle § 3 odst. 1 zákona byla naplněna a ve správním řízení prokázána. Předmětný dokument Ceník TDC byl členy sdružení schválen a poté zveřejněn na internetových stránkách sdružení. Posuzované rozhodnutí sdružení tedy mohlo mít negativní dopad na kvalitu a intenzitu hospodářské soutěže na celém příslušném relevantním trhu a tudíž bylo přinejmenším způsobilé narušit hospodářskou soutěž.

VI.  Subjektivní stránka

47.  Odpovědnost za protisoutěžní jednání spočívající v uzavření a plnění zakázané dohody narušující soutěž je odpovědností objektivní. Zákonná norma ovšem předpokládá možnost uložení pokuty či opatření k nápravě za protisoutěžní delikt pouze za porušení zákona, jež je zaviněné, tj. úmyslné či z nedbalosti.[14] Zkoumání subjektivní stránky jednání účastníka řízení považuji tedy za nezbytnou součást úvah o samotné možnosti uložit pokutu; forma zavinění je pak i podle judikatury správních soudů jedním z kritérií pro určení výše pokuty.[15]

48.  Zaviněním se přitom rozumí psychický vztah toho, kdo se určitým způsobem chová, k výsledku jeho chování. I v soutěžním právu je třeba rozlišovat dvě základní formy zavinění: úmysl (dolus) a nedbalost (culpa). Při zkoumání formy subjektivní stránky správního deliktu, tj. zavinění, je třeba vycházet ze vztahu intelektuální a volní složky k objektu deliktu, jímž je právem chráněný zájem, proti němuž jednání směřuje. V případě vědomé nedbalosti i nepřímého úmyslu jednající ví, že škodlivý následek může způsobit. Zatímco však u vědomé nedbalosti jednající nechce způsobit škodlivý následek, resp. bez přiměřených důvodů spoléhá, že jej nezpůsobí, v případě úmyslu nepřímého je subjekt srozuměn s tím, že škodlivý následek může způsobit. Pokud jde o úmysl přímý, vychází se z toho, že jednající nejenže věděl, ale také chtěl porušit či ohrozit zájem chráněný zákonem. Není tedy rozhodné, zda účastník řízení věděl, že porušuje konkrétní zákon, či zda si byl vědom možnosti porušení zákona. Při posouzení subjektivní stránky správního deliktu dle § 3 odst. 1 zákona je naopak rozhodné posouzení volní a vědomostní složky ve vztahu k objektu deliktu, tj. právem chráněnému zájmu, jímž je účinná soutěž (srov. § 1 odst. 1 zákona).

49.  Při přezkumu formy zavinění jsem též přihlédl k judikatuře evropských soudů, srov. např. rozsudek Soudu prvního stupně T-65/89 ze dne 1. 4. 1993 ve věci BPB Industries and British Gypsum v. Commission, [1993] ECR II-389. Soud prvního stupně deklaroval, že pro konstataci úmyslného porušení soutěžního práva, není nezbytné, aby si soutěžitel byl vědom toho, že porušuje zákaz stanovený soutěžními pravidly Smlouvy ES; je dostačující, aby si nemohl být nevědomý toho, že napadené jednání mělo za cíl nebo mohlo mít za následek narušení hospodářské soutěže na společném trhu.

50.  Mám za to, že účastník řízení si musel být vědom toho, že vydaný Ceník TDC je způsobilý ovlivnit cenotvorbu členů TDC a též soutěžitelů působících mimo sdružení TDC, kteří se s ním mohou seznámit a přizpůsobit tak své chování v soutěži. Rozhodnutí sdružení soutěžitelů TDC tak bylo způsobilé narušit soutěž, a s tímto byl účastník řízení srozuměn, když jeho záměrem bylo unifikovat chování svých členů při účtování cen za služby v oblasti grafického designu a typografie v určité minimální výši.

51.  Na základě shora uvedených závěrů potvrzuji věcnou správnost závěru správního orgánu prvního stupně. Dovozuji, že účastník řízení porušil zákon úmyslně. Tento závěr rovněž odpovídá též judikatuře evropských soudů.

VII. Pokuta

Zákonná kritéria pro uložení pokuty

52.  K námitce účastníka řízení, že sdružení TDC poškozuje a ve stanovené výši je pro sdružení likvidační, poukazuji na znění ustanovení § 22 odst. 2 zákona, podle něhož může Úřad soutěžitelům uložit pokutu do výše 10 milionů Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období, jestliže úmyslně nebo z nedbalosti porušili zákazy stanovené v § 3 odst. 1, § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona nebo neplní závazky uznané podle § 7 odst. 2 nebo § 11 odst. 3 zákona. Při rozhodování o výši pokuty přihlíží Úřad zejména k závažnosti, případnému opakování a délce trvání porušování zákona. Je třeba zohlednit též subjektivní stránku deliktu, tj. zda k porušení zákona došlo úmyslným jednáním soutěžitele či pouze z nedbalosti. V posuzované věci jde o porušení zákazu stanoveného v § 3 odst. 1 zákona, a to o přijetím zakázaného rozhodnutí sdružení soutěžitelů.

53.  Z ustanovení § 22 odst. 2 zákona plyne alternativní volba horní hranice pokuty; hranice stanovená pevnou částkou se uplatní zejména u soutěžitelů, kteří nejsou založeni za účelem podnikání a žádného obratu nedosahují.[16] V daném případě v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Úřadu považuji ve shodě se závěry správního orgánu prvního stupně za horní hranici částku do výše 10 milionů Kč, neboť tato částka je vyšší než částka vypočtená z čistého obratu soutěžitele. 

54.  Konkrétní výše pokuty je pak věcí správního uvážení Úřadu, jež se odvíjí od posouzení skutkových okolností daného případu. Dle judikatury českých soudů[17] musí konkrétní forma postihu a jeho výše působit natolik silně, aby od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností, jaké svědčí účastníku řízení, zároveň musí být postih dostatečně znatelný v materiální sféře rušitele, aby v něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by však ovšem byl pro něj likvidačním; účastník řízení musí být reálně schopen pokutu zaplatit. Uložená pokuta by tak měla plnit jak funkci represivní, tak preventivní.  Je tedy třeba předně vycházet ze zákonných kritérií, a to ze závažnosti deliktu, délky jeho trvání a případného opakování protisoutěžního jednání účastníka správního řízení. Dále pak správní orgán v konkrétní výši pokuty zohlední další jím zjištěná specifika případu, která jsou vzhledem k jejich charakteru pro stanovení pokuty relevantní.[18]

Závažnost protisoutěžního jednání

55.  Základním obecným východiskem pro stanovení výše pokut, resp. posouzení přiměřenosti výše pokuty, je skutečnost, že trest by měl zejména odpovídat povaze a závažnosti správního deliktu, za nějž je ukládán. Pokud jde o určení závažnosti správního deliktu pro potřeby stanovení správní sankce, došel jsem ve shodě se správním orgánem prvního stupně k závěru, že účastník řízení porušil zákaz stanovený v § 3 odst. 1 zákona, kterého se dopustil tím, že přijal ve výroku specifikované zakázané rozhodnutí sdružení soutěžitelů. Rozhodnutí sdružení soutěžitelů, jak bylo již uvedeno výše, je jedním ze tří zákonem předvídaných typů zakázané dohody v širším slova smyslu, když pojem dohoda je legislativní zkratkou zahrnující všechny tyto tři formy deliktu. Dohody týkající se cen jsou také v rozhodovací praxi Úřadu i Evropské komise[19] považovány za velmi závažné porušení zákona. Aprobuji tak závěr prvostupňového orgánu, že jednání účastníka řízení je závažným porušením zákona o ochraně hospodářské soutěže.

Délka protisoutěžního jednání

56.  Druhým kritériem pro uložení pokuty je podle § 22 odst. 2 zákona délka protisoutěžního jednání, za které se pokuta ukládá. Tuto délku správní orgán prvního stupně určil jako dobu od 1. 7. 2001, kdy nabyl účinnosti současně platný zákon o ochraně hospodářské soutěže, do 18. 3. 2008, kdy TDC oznámila Úřadu stažení dokumentu Ceník TDC z internetových stránek sdružení TDC. Protisoutěžní jednání v délce 6 let a 8 měsíců tak ve shodě s posouzením Úřadu považuji za dlouhodobé.

Další okolnosti

Úmysl

57.  Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě se jednalo o úmyslné porušení zákona. Úmyslné porušení zákona je třeba považovat za přitěžující okolnost, která je důvodem pro zvýšení pokuty. Za takovou ji považuje i konstantní rozhodovací praxe Úřadu, která nebyla správními soudy zpochybněna. Pokud tedy správní orgán prvního stupně přihlížeje k přitěžující okolnosti spočívající v úmyslu promítl tuto skutečnost do konečné výše pokuty, lze takový postup považovat za důvodný, souladný se zákonem, konstantní rozhodovací praxí i ustálenou judikaturou.

Spolupráce

58.  Jako polehčující okolnost byla správním orgánem prvního stupně vyhodnocena spolupráce účastníka řízení s Úřadem v průběhu správního řízení. Ještě před vydáním napadeného rozhodnutí účastník řízení odstranil závadný stav, když stáhl dokument Ceník TDC ze svých internetových stránek a navrhl přijetí opatření k nápravě podle § 7 odst. 3 zákona. Byť tato nemohla být Úřadem přijata, když dohoda, ohledně níž je řízení vedeno, již byla plněna a mohla mít alespoň potenciálně za následek podstatné narušení soutěže[20], Úřad prosoutěžní iniciativu účastníka řízení zohlednil jako polehčující okolnost při stanovení výše pokuty.

Likvidační charakter pokuty

59.  Shora popsaným postupem správní orgán prvního stupně stanovil výslednou výši pokuty na částku 50 000 Kč. Pokuta byla tedy uložena v zákonem stanoveném rozpětí, přičemž se výrazně blíží spodní hranici. Prvostupňový orgán pro účely výpočtu pokuty zohlednil hospodaření účastníka řízení v roce 2008, kdy TDC ukončila hospodaření s výsledkem 244,0 Kč na straně příjmů a na straně výdajů s částkou 30 691,71 Kč, avšak finanční prostředky na účtech TDC přesahují 80 000 Kč a členské příspěvky dosud nebyly vybrány. Finanční zdroje TDC pro uhrazení pokuty tak považuji za dostatečné.

60.  V postupu prvostupňového správního orgánu při ukládání pokuty neshledávám pochybení. Správní orgán vycházel ze zákonných kritérií, totiž ze závažnosti deliktu, délky jeho trvání a případného jeho opakování, zohlednil jak konkrétní přitěžující a polehčující okolnosti daného případu s tím, že funkce represivní i preventivní by měla být naplněna[21]. Zároveň nesmí být likvidační. Argumentace účastníka řízení poukazující na jeho příjmy a výdaje v roce 2008 nikterak neprokazuje namítaný likvidační účinek pokuty. Nemá-li účastník řízení žádné mandatorní výdaje, pokutu nemohu považovat za likvidační.

61.  Z judikatury správních soudů lze dovodit, že uložená pokuta může delikventa omezit v jeho chodu, toto omezení však nesmí být natolik výrazné, aby mu bránilo v plnění zákonem uložených povinností[22]. Ukládaná pokuta však musí být pro delikventa citelná, neboť v opačném případě by její efekt byl minimální. Dopad uložené sankce se proto může projevit i tak, že trestaný soutěžitel je nucen některé své činnosti, jež vykonává pouze z vlastního rozhodnutí či zájmu, omezit či dočasně pozastavit, což však v žádném případě nelze vykládat tak, že uložená pokuta má likvidační charakter. Přezkumem jsem proto neshledal, že by uložená pokuta byla nepřiměřená či likvidační.

Úhrada pokuty

62.  Ke způsobu úhrady pokuty upozorňuji na již shora uvedenou novelu zákona o ochraně hospodářské soutěže, která byla provedena zákonem č. 155/2009 Sb. S účinností od
1. 9. 2009 došlo ke změně věcné příslušnosti k vybírání a vymáhání pokut ukládaných Úřadem, kdy tato pravomoc přešla na místně příslušného obecného správce daně, a to Celní úřad Brno. Vzhledem k výše uvedenému je proto třeba částku pokuty poukázat na účet Celního úřadu Brno zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, přičemž jako variabilní symbol se uvádí kmenová část daňového identifikačního čísla účastníka řízení. Ve smyslu § 22 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“) nicméně dojde ke splnění uložené povinnosti uhradit pokutu i tehdy, pokud příslušná platba bude připsána ve lhůtě splatnosti na původní účet Úřadu uvedený ve výroku prvostupňového rozhodnutí, kdy Úřad podle § 22 odst. 1 ZSDP tuto platbu neprodleně postoupí příslušnému správci daně.

63.  Pro úhradu nákladů řízení, specifikovaných shora v bodu 4 tohoto rozhodnutí, jež Úřad stanovil dle § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení ve výši 2 500 Kč, ovšem platí i nadále účet Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže vedený u České národní banky v Brně, číslo účtu: 19-24825621/0710, konstantní symbol 1148, jako variabilní symbol se uvede kmenová část daňového identifikačního čísla účastníka řízení.

Shrnutí

64.  Postup správního orgánu prvního stupně při stanovení výše pokut shledávám konformním s § 22 odst. 2 zákona, odpovídajícím okolnostem daného případu. Správní orgán prvního stupně se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal se zákonem předvídanými kritérii pro kalkulaci pokuty, své úvahy dostatečně zdůvodnil; jeho závěry tak považuji za správné a přezkoumatelné. Uzavírám proto, postup správního orgánu při ukládání sankce i co do stanovení její výše shledávám jako zákonný, nepřekračující meze správního uvážení, plně respektující zásady správního trestání.

IX. Závěr

65.  Ze všech shora uvedených důvodu, na základě návrhu rozkladové komise dle § 152 odst. 3 správního řádu a po přezkoumání souladu jak napadeného rozhodnutí, tak správního řízení, které mu přecházelo, s právním předpisy, jakož i po přezkoumání věcné správnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu jsem dospěl k závěru, že se správní orgán prvního stupně nedopustil žádných pochybení či vad, pro které by bylo nutné napadené rozhodnutí změnit či zrušit.

66.  Správní orgán prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, takto zjištěný skutkový stav subsumoval pod skutkovou podstatu právní normy, kterou správně zvolil, vyložil a aplikoval.

67.  Proto je třeba podaný rozklad proti napadenému rozhodnutí ve všech bodech zamítnout a napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdit.

Poučení o opravném prostředku:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat (podat rozklad).

Ing. Petr Rafaj

předseda

  Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Toto rozhodnutí obdrží:

právní zástupce Typo Design Club

JUDr. Martin Slomek, advokát

AK Slomková-Slomek

Novomlýnská 5

110 00  Praha 1

Vypraveno dne: viz otisk razítka na poštovní obálce.

[1] Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 1 Afs 78/2008 ve věci Stavební spořitelny

[2] Např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05 ve věci Telefónica O2

[3] Srov.  rozsudek Evropského soudního dvora C-49/92 P Anic Partecipazoni, [1999] ECR I-4125, odst. 99.

[4] Rozsudek Evropského soudního dvora 96-102, 104, 105, 108 a 110/82  IAZ, [1983] ECR 3369, odst. 25.

[5] Rozsudek Evropského soudního dvora C-238/99 P ze dne 15. 10. 2002 ve věci Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, [2002] ECR I-8375, bod 741; rozsudek Soudu prvního stupně T‑62/98 ze dne 6. 7. 2000 ve věci Volkswagen v. Komise, [2000] ECR II‑2707, bod 178

[6] Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 26/2006 ze dne 3. 4. 2007 ve věci České lékárnické komory, který byl potvrzen Nejvyšším správním soudem

[7] Rozsudek Evropského soudního dvora C-551/03 P ze dne 6. 4. 2006 ve věci General Motors BV, [2006] ECR-3173.

[8] Tuto skutečnost dokládá i soudní judikatura, viz např. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 A 5/96 ze dne 12. 9. 1996 ve věci Česká komora architektů.

[9] Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 164/2005 ze dne 25. 7. 2006 ve věci Česká lékárnická komora.

[10] Srov. rozhodnutí Evropské komise 96/438 ve věci Fenex, ÚV 1996 L 181/28, nebo rozsudek Evropského soudního dvora C-209/78 Van Landewycke vs. Komise, [1978] ECR - 2111, dle kterých i nezávazné cenové doporučení může mít citelný dopad na cenovou soutěž.

[11] Rozsudek Evropského soudního dvora C-8/72 ve věci Komise v. Vereeniging van Cementhandelaren, [1972] ECR 977

[12] § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže

[13] Ve správním spisu sp.zn. S 004/2008/KD na l.č. 10

[14] § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže

[15] Srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 133/2005-62 ze dne 30. 11. 2006 ve věci SAZKA, potvrzený rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 40/2007-111 ze dne 3. 10. 2008 v téže věci

[16] Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 64/2004 ze dne 31. 5. 2006 ve věci ČEZ, který byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 17/2007-100 ze dne 23. 10. 2008.

[17] Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 27/2006 ze dne 6. 4. 2007 ve věci ČSAD Liberec.

[18] Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 20/2006 ze dne 29. 5. 2007 ve věci Telefónica O2

[19] Viz Pokyny pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) Nařízení č. 1/2003 zveřejněné v Úředním věstníků pod č. 2006/C 210/02.

[20] „Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o alternativním řešení některých soutěžních problémů“, dostupné na www.compet.cz/hospodarska-soutez/kartely-a-dominance/pravidla-pro-alternativni-reseni-souteznich-problemu/.

[21] Rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2007 sp.zn. 62 Ca 27/2006 ve věci ČSAD Liberec.

[22] Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 A 5/2002 ze dne 28. 11. 2002 ve věci Komora veterinárních lékařů