číslo jednací: R232/2007/01-12180/2008/310

Toto rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelné dne 18.7.2008

Č.j. R 232/2007/01-12180/2008/310    15. července 2008

V řízení o rozkladu, který proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže  č.j. S 318/2007/OS-21629/2007/810 ze dne 21. 11. 2007 ve věci porušení § 21 odst. 5 a odst. 7 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, podal jediný účastník řízení VAVRYS CZ s.r.o., se sídlem Luhačovice, Hradištko 882, okres Zlín, IČ 41601319, jsem podle § 25a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 90 odst. 5 a § 152 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a na základě návrhu rozkladové komise,

rozhodl takto:

  Podaný rozklad  z a m í t á m  a  rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže   č.j. S 318/2007/OS-21629/2007/810 ze dne 21. 11. 2007  p o t v r z u j i.

Odůvodnění:

I. Napadené rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

1.  Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) vydal dne 21. 11. 2007 rozhodnutí č.j. S 318/2007/OS-21629/2007/810 (dále též „napadené rozhodnutí“), v jehož prvním výroku deklaroval, že účastník řízení společnost VAVRYS CZ s.r.o., se sídlem Luhačovice, Hradištko 882, okres Zlín, IČ 41601319 (dále též „účastník řízení“ či „účastník“), tím, že k opakovaným žádostem Úřadu (žádost č. 1, č. 2, č. 3, viz níže) neposkytl v jím stanovených lhůtách požadované informace a podklady týkající se postavení a působení účastníka řízení na trhu outdoorového vybavení, charakteru distribuční sítě účastníka řízení, včetně kopií smluv, jež má účastník řízení s dodavateli a odběrateli uzavřeny, porušil svoji povinnost poskytnout Úřadu na jeho vyžádání úplné, správné a pravdivé podklady a informace, vyplývající pro něj z § 21 odst. 5 a 7 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže, dále též „zákon“), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 20 odst. 2 zákona, čímž se dopustil správního deliktu neposkytnutí požadovaných informací a podkladů ve smyslu § 22 odst. 1 písm. a) zákona.

2.  Ve druhém výroku napadeného rozhodnutí prvostupňový orgán uložil za porušení § 21 odst. 5 a 7 zákona účastníkovi řízení pokutu ve výši 100.000,-Kč. Ve výroku třetím pak správní orgán prvního stupně v souladu s § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějšího předpisu (dále též „správní řád“), ve spojení s vyhláškou č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, uložil účastníku řízení povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.

II. Rozklad

3.  Účastník řízení podal včas proti napadenému rozhodnutí rozklad. Jelikož v rozkladu nebylo uvedeno v jakém rozsahu je napadáno naříkané rozhodnutí, v souladu s § 82 odst. 2 větou druhou správního řádu platí, že se účastník řízení domáhá zrušení celého napadeného rozhodnutí.

Nedostatek času na straně jednatele účastníka řízení

4.  Podle rozkladu bylo vytýkané jednání důsledkem nedostatku času na straně jednatele účastníka řízení, který je zároveň i jeho jediným společníkem.

5.  V době příchodu první žádosti (přípis Úřadu č.j. P 302/2007/KD-11492/2007/620 ze dne 19. 6. 2007, pozn. předsedy Úřadu, dále též „žádost č. 1“) byl jednatel účastníka řízení dle jeho slov na služební cestě po Skandinávii. V době, kdy účastník řízení stíhala povinnost odpovědět na druhou žádost Úřadu (přípis č.j. P 302/2007/KD-13625/2007/620 ze dne 25. 7. 2007, dále též „žádost č. 2“) se pak, podle tvrzení účastníka, jeho jednatel zdržoval na rodinné dovolené. Dále účastník řízení poukazuje na skutečnost, že období po 30. 9. 2007, kdy se jednatel účastníka vrátil z horolezecké expedice v Himalájích, se vyznačovalo hektickou činností. Do toho období pak spadá doručení třetí žádosti Úřadu (přípis Úřadu č.j. P 302/2007/KD-17860/2007/810 ze dne 1. 10. 2007, dále též „žádost č. 3“) .

6.  Účastník řízení posléze v rozklad uvádí, že doba doručení žádostí se shodovala s dobou nepřítomnosti jednatele účastníka řízení. S odkazem na telefonické hovory uskutečněné mezi úředními osobami a manželkou jednatele účastníka řízení tento posléze uzavírá, že měl v daném období velmi omezené možnosti k řešení předmětné záležitosti.

Pokuta

7.  Správní orgán prvního stupně měl podle rozkladu pochybit tím, že vyšel při určení výše pokuty z dosaženého čistého obratu účastníka, přičemž ovšem pouze část tohoto obratu je tvořena jeho aktivitou v oblasti outdoorového vybavení, ke kterému se šetření vztahovalo. Účastník řízení pak považuje výši mu uložené sankce za nepřiměřenou, neboť za dostatečný postih pokládá již samo zveřejnění napadeného rozhodnutí.

Petit rozkladu

8.  Účastník řízení navrhuje, aby předseda Úřadu přehodnotil formu zavinění účastníka řízení a jeho nebezpečnost.

III. Řízení o rozkladu

9.  Správní orgán prvního stupně neshledal důvody pro postup podle § 87 správního řádu, a proto v souladu s § 88 odst. 1 správního řádu předal spis orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

10.  Podle § 89 odst. 2 správního řádu jsem přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, tu však toliko v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, přičemž jsem dospěl k závěrům uvedeným v dalších částech odůvodnění tohoto rozhodnutí.

10.

IV. Přezkum napadeného rozhodnutí

11.  Úvodem poznamenávám, že účastník řízení nenapadá skutkový závěr prvostupňopvého o tom, že mu byly doručeny žádosti č. 1, 2, 3 (dále též „žádosti“), a to tak, jak byly popsány v napadeném rozhodnutí (viz body 3. až 10. napadeného rozhodnutí). Nebrojí ani proti závěru o tom, že zmíněné žádosti zůstaly bez povšimnutí účastníka řízení. Základní skutečnosti rozhodné pro případný závěr o spáchání pořádkového deliktu neposkytnutí požadovaných informací a podkladů  ve smyslu § 22 odst. 1 písm. a) zákona jednáním účastníka řízení a jeho penalizaci tak jsou nesporné.

Nedostatek času na straně jednatele účastníka řízení

12.  V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí jsem se nejprve zabýval otázkou, zda na straně účastníka řízení existovaly objektivní skutečnosti, které by mu znemožnily či alespoň bránily odpovědět na žádosti Úřadu a poskytnout požadované informace a podklady, jak naznačuje argumentace uvedená v rozkladu.

13.  Žádost č. 1 byla účastníku řízení doručena dne 20. 6. 2007, tedy v době pobytu jednatele účastníka řízení v zahraničí, jak vyplývá z jím doloženého lodního lístku (ovšem lhůta určená k odpovědi končila dnem 4. 7. 2007, přičemž jak vyplývá ze zmíněného lodního lístku, jednatel účastníka zahájil zpáteční cestu 29. 6. 2007, kdy v tento den dorazil nejméně do Gdaňsku).

14.  Jak se podává z údajů na doručence (č.l. 6 správního spisu) výše zmíněného přípisu, účastník řízení ustanovil v případě nepřítomnosti jednatele ve společnosti zástupce pro přebírání pošty. V této souvislosti nelze ponechat bez povšimnutí další relevantní skutečnosti pojící se k účastníku řízení. Účastník řízení je obchodní společností (společnost s ručením omezeným) se splaceným základním kapitálem ve výši 14.000.000,- Kč (viz údaje o účastníku dostupné na www.justice.cz), který za poslední ukončené účetní období dosáhl obratu  přes 105.000.000,- Kč, přičemž zaměstnává 19 zaměstnanců  převážně s vysokoškolským a středním vzděláním, se znalostmi cizích jazyků (str. 2 výroční zprávy účastníka za období k 30. 6. 2007 dostupné na www.justice.cz, sám účastník řízení hovoří v rozkladu o desítkách zaměstnanců, včetně své manželky, viz str. 1).

15.  Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem (především počtu zaměstnanců a jejich kvalifikaci) lze legitimně očekávat, že byl zajištěn chod účastníka řízení nejen pro případ převzetí pošty, ale i v rovině obchodního vedení účastníka řízení, jakož i v rovině jeho jednání navenek. Mám tedy za to, že v tomto konkrétním případě nemůže nepřítomnost jednatele účastníka řízení představovat objektivní překážku splnění jeho (účastníkovi) povinnosti uložené mu zákonem – poskytnout požadované podklady a informace. Ve světle právě zmíněného tak považuji argumentaci účastníka řízení založenou na telefonických rozhovorech mezi pracovníky Úřadu a manželkou jednatele účastníka, které měly dokládat omezené možnosti jednatele ke splnění povinnosti účastníka, jakož i tvrzení o „hektické činnosti“ apod. za zcela irelevantní.

16.  Skutečnost tkvící v nepřítomnosti jednatele účastníka by mohla být pro posouzení deliktního jednání účastníka řízení významnou toliko v případě, že by se jednalo např. o společnost s ručením omezeným, jež by neměla žádných zaměstnanců, tedy za situace, kdy veškeré aspekty provozu podniku společnosti bezezbytku leží na jediném jednateli - společníku. Tak tomu ovšem v právě projednávané věci nebylo.

17.  Na tomto místě připomínám skutkový základ věci spočívající v absolutní nečinnosti účastníka řízení. Jednatel účastníka řízení měl možnost na žádost č. 1 po svém příjezdu (po 29. 6. 2008) reagovat, ať už poskytnutím požadovaných informací a podkladů či podáním žádosti o prodloužení lhůty pro jejich poskytnutí, když lhůta ke splnění této povinnosti uplynula dne 4. 7. 2008.

18.  Neboť účastník řízení na tuto žádost Úřadu nereagoval (ani např. podáním žádosti o prodloužení lhůty), zaslal Úřad účastníku řízení urgenci první žádosti, tj. žádost č. 2, kterou dne 27. 7. 2007 za účastníka řízení převzal sám jeho jednatel; účastník řízení tak měl opětovně možnost na žádost Úřadu adekvátním způsobem reagovat.

19.  Třetí žádost o poskytnutí podkladů a informací, resp. druhá urgence první žádosti, byla účastníku řízení doručena dne 4. 10. 2007, tedy v době po návratu jednatele z měsíc trvající zahraniční cesty (30. 8. 2007 až 30. 9. 2007). Ani na tento přípis účastník řízení nereagoval. Přípisem č.j. S 318/2007/OS-20937/2007/810 ze dne 12. 11. 2007 pak Úřad oznámil účastníku řízení zahájení správního řízení pro možné porušení § 21 odst. 5 a 7 zákona. Účastník řízení tedy i po obdržení druhé urgence měl dobu přesahující jeden měsíc do oznámení o zahájení správního řízení ve věci, aby na přípisy Úřadu reagoval.

20.  Na okraj poznamenávám, že požadovanou odpověď účastník řízení poskytl po uplynutí šesti dnů od zahájení správního řízení ve věci. Rozsah odpovědi pak tvořily necelé dvě strany (formát A4) textu. Dále podotýkám, že Úřad pro účely šetření trhu distribuce zboží pro outdoorové vybavení, vedeného pod sp. zn. P 302/2007/KD, oslovil nejen účastníka řízení, ale i další soutěžitele působící na tomto trhu, přičemž tito soutěžitelé, z nichž většina je srovnatelné velikosti s účastníkem řízení, svoji povinnost spolupracovat s Úřadem řádně splnili.

21.  K nečinnosti účastníka řízení tak shrnuji, že v období počínající doručením žádosti č. 1 (20. 6. 2008) a končícím dnem zahájení správního řízení ve věci neposkytnutí požadovaných podkladů a informací (13. 11. 2007) se jednatel účastníka nezdržoval na území České republiky toliko ve dnech od 15. 6. 2007 do 30. 6. 2007 (viz lodní lístek, č.l. 32 správního spisu) a  dále ve dnech od 30. 8. 2007 do 30. 9. 2007 (viz kopie letenek, č.l. 33 správního spisu). Bez ohledu na  skutečnost, že nepřítomnost jednatele v případě společnosti, jakou je účastník řízení, nemůže založit existenci objektivní překážky bránící účastníku ve stanovené lhůtě poskytnou vyžadované podklady a informace, zdůrazňuji, že po většinu času mezi 20. 6. 2008 a 13. 11. 2008 (tedy více jak dvě třetiny tohoto údobí) se jednatel  účastníka zdržoval na území České republiky.

22.  Ztotožňuji se tak s deklarací správního orgánu prvního stupně (bod 24. napadeného rozhodnutí), že skutečnosti tvrzené účastníkem řízení při seznámení se s podklady pro rozhodnutí (viz shora, třetí věta a následující bodu 13. napadeného rozhodnutí) nelze považovat za objektivní důvody pro neposkytnutí požadovaných informací a podkladů.

23.  S ohledem na shora vyložené, především pak vzhledem k počtu zaměstnanců účastníka,  jejich vzdělání a k povaze vyžadovaných informací, uzavírám, že tu nebylo žádné objektivní skutečnosti, jež by bránila účastníkovi řízení dostát své povinnosti stanovené mu zákonem a poskytnout požadované informace a podklady. Účastník řízení tak neposkytl Úřadu v jím stanovených lhůtách požadované informace a podklady, porušil svoji povinnost Úřadu vyplývající pro něj z § 21 odst. 5 a 7 zákona, čímž se dopustil správního deliktu neposkytnutí požadovaných informací a podkladů ve smyslu § 22 odst. 1 písm. a) zákona.

Pokuta

24.  V další části tohoto rozhodnutí jsem se nejprve zabýval  naplněním podmínek pro uložení pokuty, včetně zkoumání subjektivní stránky deliktu, posléze jsme se zaměřil na přezkum v rozkladu namítané nepřiměřenosti výše uložené sankce.

Subjektivní stránka

25.  Účastník v rozkladu brojí proti závěru prvostupňového orgánu o tom, že pořádkový delikt spáchal ve formě úmyslu (bod 28. napadeného rozhodnutí). Nesnáší však žádné argumenty svědčící o věcné nesprávnosti tohoto závěru. Ve vztahu k posouzení subjektivní stránky deliktu považuji za podstatné níže uvedené skutečnosti a závěry.

26.  Účastník řízení byl ve všech třech žádostech poučen o své povinnosti poskytnout v souladu s § 21 odst. 5 a 7 zákona požadované informace a podklady (č.l. 6, 9, 12 správního spisu). V případě žádosti č. 2 a 3 pak byl účastník řízení řádně poučen i o možnosti uložení pořádkové pokuty včetně její horní hranice podle § 22 odst. 1 písm. a) tomu, kdo zaviněně neposkytne Úřadu ve stanovené lhůtě požadované podklady a informace, přičemž u žádosti č. 3 bylo toto poučení zvýrazněno tučnou formou písma.

27.  Účastník řízení tak byl skrze své zaměstnance (zmocněnce pro přebírání pošty) a v případě žádosti č. 2 skrze svého jednatele řádně poučen o svých povinnostech a následcích jejich nesplnění. Tento ostatně v rozkladu sám uvedl, že „Ano, je rovněž pravda, že jsem nežádal o prodloužení lhůty pro dodání informací. To proto, že jsem si byl své povinnosti dobře vědom...“. Na základě výše uvedeného tak dospívám ve vztahu k vědomostní (intelektuální) složce zavinění k závěru, že účastník řízení si byl vědom toho, že neposkytnutím požadovaných podkladů a informací poruší zákonem chráněný zájem na zajištění nezbytné procesní součinnosti ze strany soutěžitelů, jež jsou subjektem výkonu dozorových oprávnění Úřadu.

28.  Pokud jde o volní  složku (chtění) nelze dospět k jinému závěru než, že účastník řízení chtěl porušit právem chráněný zájem, když neučinil žádný aktivní krok ve vztahu k Úřadu k splnění povinnosti uložené mu zákonem.

29.  Přisvědčuji závěru prvoinstančního orgánu (bod 28. napadeného rozhodnutí) a shrnuji, že účastník řízení spáchal pořádkový delikt vymezený skutkovou větou výroku I. napadeného rozhodnutí ve formě  úmyslu.

Závažnost následku a význam předmětu řízení (přiměřenost pokuty)

30.  Ve vztahu k posouzení přiměřenosti výše uložené sankce je nejprve třeba zodpovědět otázku, podle jakých kritérii tuto výši určit. Zákon v svém § 22 odst. 2 stanoví, že při rozhodování o výši pokuty Úřad přihlédne zejména k závažnosti, případnému opakování a délce trvání porušování tohoto zákona. Oproti tomu podle § 64 odst. 3 správního řádu platí, že   při stanovení výše pořádkové pokuty dbá správní orgán, aby nebyla v hrubém nepoměru k závažnosti následku a k významu předmětu řízení.

31.  Za použití systematického výkladu, jsem toho mínění, že kritéria stanovená v § 22 odst. 2 zákona (věta druhá) se uplatní toliko v případech předvídaných tímto konkrétním ustavením (porušení zákazů stanovených v § 3 odst. 1, § 11 odst.1, § 18 odst. 1 zákona, či neplnění opatření uložených podle § 7 odst. 2, § 11 odst. 4, § 18 odst. 5 zákona, viz věta první tohoto ustanovení), nikoliv při ukládání pokut za pořádkové delikty.

32.  V případě pořádkových deliktů ve smyslu § 22 odst. 1 zákona tu není žádné speciální úpravy a je třeba aplikovat úpravu obecnou zakotvenou v § 64 odst. 3 správního řádu – tedy dbát, aby výše pořádkové pokuty nebyla v hrubém nepoměru k závažnosti následku a  významu předmětu řízení.

33.  Ustanovení § 64 odst. 3 správního řádu je jedním z odrazů zásady proporcionality, jež je v obecné rovině zakotvena v § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Závažnost následku deliktu a význam předmětu řízení jsou ve správním sankčním řízení korelující kategorie. Závažnost následku bude zpravidla větší v případě rostoucího významu předmětu řízení (pokud jde o nesoučinnost účastníka řízení či šetřeného subjektu).

34.  Z obecného pohledu lze dovodit, že v případě řízení o správních deliktech by výše pořádkové pokuty za maření výkonu dozorových pravomocí Úřadu, který povětšinou předchází zahájení správního řízení, neměl být vyšší než výše pokuty, která může  být (by byla) uložena soutěžiteli ve správním řízení. Výše pořádkové pokuty by ovšem neměla být zanedbatelnou ve vztahu k výši sankce, která hrozí soutěžiteli v případě prokázání jím spáchaného soutěžního deliktu ve správním řízení (tedy až do 10 % čistého obratu soutěžitele dosaženého za poslední ukončené účetní období), neboť nelze připustit, aby se maření účelu šetření vykonávaného Úřadem takovýmto soutěžitelům vyplácelo – pořádková pokuta tak musí mít odstrašující účinek (srov. bod 105. rozhodnutí Komise COMP/B-1/39.326 – E.ON Energie AG ze dne 30. 1. 2008, str. 166 rozsudku Krajského soud v Brně soudu č.j. 62 Ca 1/2007-153 ze dne 27. 9. 2007 ve věci DELTA PEKÁRNY).

35.  Při zvažování výše uložené sankce jsem zohlednil zásady vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu pojící se k pořádkovým pokutám. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku č.j. 5 As 37/2006-67 ze dne 11. 9. 2007, „...Uložení pokuty za pořádkový delikt je pro správní orgán v souladu se zásadou oportunity možností, právem, nikoli povinností. Je tedy na něm, aby uvážil, zda porušení povinností projedná a zda případný postih vůbec uloží. Sankci lze uložit za ztěžování postupu správního orgánu, tedy za jednání, kterým se snaží delikvent řízení protahovat, rušit či jinak ohrožovat. Hlavním smyslem procesněprávního správního deliktu je zajistit hladký průběh řízení, ne uložení sankce....“.

36.  Z výše uvedených závěru Nejvyššího správního soudu vyplývá, že ukládání pořádkových pokut by se nemělo dít mechanicky, nýbrž by mělo být proporciální ke skutkovým okolnostem případu. Pořádková pokuta by tak měla být správním orgánem uložena toliko v případě, kdy dochází ke (intenzivnějšímu) ztěžování postupu správního orgánu či dokonce k zmaření účelu řízení v důsledku jednání konkrétního subjektu (povětšinou v postavení účastníka řízení).

37.  Úvodem konstatuji, že se ztotožňuji s právními závěry správního orgánu prvního stupně materializovanými v napadeném rozhodnutí, zejména těmi, které se opírají o judikaturu Krajského soudu v Brně (rozsudek tohoto soudu č.j. 62 Ca 1/2007-153 ze dne 27. 9. 2007 ve věci DELTA PEKÁRNY). Úvahy vyložené níže tak rekapitulují ty z nich, které považuji z hlediska právě projednávané věci za nejpodstatnější.

38.  Institut vyžádání podkladů a informací považuji za elementární nástroj, který Úřadu slouží k odhalování možného protisoutěžního jednání, resp. k prošetření podezření z porušení ustanovení zákona některým soutěžitelem. Podstatné je, že tento institut umožňuje Úřadu zjistit skutečnosti, které nelze opatřit jiným způsobem či získat z jiných zdrojů než od soutěžitele, ke kterému se váže podezření z porušení zákona.

39.  Jak správně konstatoval prvostupňový orgán v bodu 20. napadeného rozhodnutí, využití procesních oprávnění Úřadu mimo správní řízení, tj. při výkonu šetření, resp. dozoru ve smyslu § 20 odst. 1 písm. a) zákona, musí být přiměřené a nesmí vést k neúměrnému zatěžování soutěžitelů (viz první dvě věty § 6 odst. 2 správního řádu, které, přestože se primárně vztahují až k následnému správnímu řízení, se uplatní i ve fázi šetření před zahájením správního řízení, jelikož § 20 odst. 2 zákona odkazuje na přiměřené užití ustanovení § 21 odst. 5 až 9, jenž se z hlediska svého obsahu vztahují také primárně až k fázi správního řízení, viz věta první § 21 odst. 5 zákona).

40.  Nemohu než souhlasit s prvoinstančním orgánem v tom, že rozhodnutí o přiměřeném použití procesních pravidel uvedených v § 21 odst. 5 až 9 zákona musí být učiněno na základě předchozí analýzy, z níž vyplyne i) nezbytnost získání určitých informací a podkladů pro řádný výkon dozoru ve smyslu § 20 odst. 1 písm. a) zákona a ii) nemožnost tyto informace a podklady získat adekvátním způsobem (tj. zejména ve stejné kvalitě) jinak (viz bod 20 napadeného rozhodnutí).

41.  Shora podané podmínky přiměřeného užití § 21 odst. 5 až 9 zákona ve fázi výkonu dozoru ve smyslu § 20 odst. 1 písm. a) zákona pak byly v případě účastníka řízení bezezbytku naplněny, když požadované informace byly nezbytné z hlediska řádného průběhu šetření vedeného sp. zn. P 302/2007/KD (výkonu dozoru), přičemž nebylo lze tyto informace  opatřit jinak, jak vyplývá z bodu 21. napadeného rozhodnutí, na který v podrobnostech odkazuji.

42.  Mám přitom za to, že vyhovění žádosti by neznamenalo pro účastníka řízení nepřiměřené časové a finanční náklady. Lhůty pro poskytnutí podkladů a informací pak považuji za dostatečné (viz body 22, 23 napadeného rozhodnutí).

43.  V této souvislosti tak lze shrnout, že prvostupňový orgán nezatěžoval účastníka řízení víc než bylo nezbytně nutné z hlediska řádného průběhu výkonu dozorových pravomocí v souladu s požadavkem dobré a efektivní správy.

44.  Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, jsem nabyl přesvědčení, že uložení pořádkové pokuty v tomto konkrétním případě bylo aktem přiléhavým skutkovým okolnostem a následkům deliktu účastníka řízení (viz body 50 až 52 tohoto rozhodnutí), když účastník řízení po dobu trvající přes čtyři měsíce arbitrárně znemožnil prošetření podezření z porušení zákona (přes 2. urgence prvostupňového orgánu), protahoval tak a rušil průběh šetření, přičemž v důsledku jeho postupu hrozilo zmaření samotného účelu šetření. Uložení pořádkové pokuty za takového stavu věci nepředstavuje svévolný či šikanózní výkon pravomocí Úřadu porušující zásadu zákazu zneužití správního uvážení plynoucí z § 2 odst. 2 správního řádu, nýbrž je adekvátním a případným procesním postupem, jenž směřuje k legitimnímu cíli - zajištění hladkého průběhu řízení (šetření, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu zmíněný výše).

45.  Při následném hodnocení přiměřenosti výše uložené sankce ve vztahu ke kritériu hrubého nepoměru k závažnosti následků a významu předmětu řízení jsem se řídil následujícími úvahami.

46.  Zde na okraj poukazuji z pohledu soutěžně-politického na bod 25. preambule Nařízení Rady (ES) č. 1/2003, kde Rada uvedla rozšíření vyšetřovacích pravomocí Komise slovy: „...Zjišťování protiprávního jednání odporujícího pravidlům hospodářské soutěže je stále obtížnější...“.

47.  Dále jsem toho názoru, že pojmem význam předmětu řízení (§ 64 odst. 3 správního řádu) je třeba v právě projednávané věci rozumět význam předmětu šetření, když správní řízení ve věci možného protisoutěžního jednání účastníka nebylo zahájeno (srov. § 137 odst. 2, který taktéž počítá s možností uložení pořádkové pokuty v rámci postupů před zahájením správního řízení a v souvislosti s kterým bude výše případné pořádkové pokuty určena taktéž na základě § 62 odst. 3 správního řádu).

48.  Co se týče významu předmětu šetření, konstatuji, že v šetření sp. zn. P 302/2007/KD bylo zkoumáno podezření na možné uzavření zakázané dohody ve smyslu § 3 odst. 1 zákona účastníkem řízení, konkrétně zakázané dohody o přímém určení ceny pro další prodej. Tento druh dohody je pak z hlediska typové závažnosti deliktem  závažným, jedná se o tzv. hard-core kartel soutěžním právem zakázaným per se (srov. bod 21. napadeného rozhodnutí).

49.  Vážnost následků se pak odvíjí od samotné závažností (možného) deliktu šetřeného v rámci výkonu dozoru Úřadem a povahy odepření součinnosti ze strany šetřeného soutěžitele.

50.  Ztotožňuji se závěrem prvostupňového orgánu, že účastník řízení správnímu orgánu prvního stupně svým jednáním (opomenutím), zabránil prošetření podezření na možné porušení zákona (po dobu jeho nečinnosti), resp. výrazným způsobem ztížil průběh šetření vedeného Úřadem pod sp. zn. P 302/2007/KD, jehož předmětem bylo verifikovat podezření, zda se soutěžitelé, včetně účastníka řízení, působící na trhu distribuce zboží pro outdoorové vybavení, nedopustili správního deliktu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona ve formě uzavření zakázané dohody o cenách (bod 30. napadeného rozhodnutí, na který v podrobnostech odkazuji).

51.  Přisvědčuji taktéž konstatování prvoinstančního orgánu, že vzhledem ke skutečnosti, že uzavírání dohod ve smyslu § 3 odst. 1 zákona je považováno za zakázané jednání, které má závažný (byť by mělo i jen potenciální) dopad na hospodářskou soutěž a za které hrozí rušiteli dle § 22 odst. 2 zákona vysoká sankce ze strany Úřadu, je třeba i samotné jednání spočívají ve ztížení či faktickém zabránění Úřadu odhalení uzavření zakázaných dohod ve smyslu § 3 odst. 1 zákona považovat za závažné porušení zákona (viz zmíněný bod 30. napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu tak uzavírám, že pořádkově deliktní jednání účastníka řízení považuji za závažné.

52.  Námitku účastníka řízení, že již samotná publikace napadeného rozhodnutí je dostatečnou sankcí, odmítám. Přestože Krajský soud v Brně konstatoval ve svém rozsudku č.j. 62 Ca 8/2007-171 ze dne 22. 10. 2007 ve věci RWE Transgas, a.s., že samotná deklarace porušení zákona je sankcí sui generis, je z okolností právě projednávané věci prima facie zřejmé, že takový „postih“ je v případě účastníka řízení zcela neadekvátní a nedostačující, zejména při vědomí toho, že pro sankci ukládanou v takovýchto případech je esenciální její odstrašující účinek (viz bod 34. tohoto rozhodnutí).

53.  Pořádková sankce byla účastníku řízení uložena při spodní hranici zákonného rozpětí a  elze ji tak považovat ze nepřiměřenou, zejména s ohledem na závažnost šetřeného deliktu (resale price maintenance) a následku způsobeného procesní obstrukcí účastníka řízení (viz shora uvedené, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 A 96/2000 ze dne 21. 8. 2003 citovaný v rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 31 Ca 133/2005-62 ze dne 30. 11. 2006 ve věci SAZKA).

54.  Nesouhlasím s námitkou účastníka řízení, že správní orgán prvního stupně pochybil tím, že vyšel při určení výše pokuty z celkového čistého obratu účastníka dosaženého za poslední účetní období a nikoliv z obratu vztahujícímu se toliko k produktům, s nimiž souviselo předmětné šetření. Dikce § 22 odst. 1 písm. a) zákona hovoří o čistém obratu soutěžitele. Podle mého soudu tu není důvodu při ukládání sankce za pořádkový delikt vykládat čistý obrat soutěžitele restriktivně, jako obrat vztahující se k zboží, které souvisí s (možným) soutěžním deliktem soutěžitele.

55.  Pro tento závěr hovoří i požadavek imanentně spojený s nezbytností odstrašujícího účinku sankce, a to, aby výše ukládaných pokut dostatečně zohledňovala (absolutní) velikost soutěžitele (srov. bod 106 rozhodnutí Komise COMP/B-1/39.326 – E.ON Energie AG ze dne 30. 1. 2008).

56.  Nadto Komise při ukládání pořádkových pokutu postupuje zcela totožně (srov. bod 113 rozhodnutí Komise COMP/B-1/39.326 – E.ON Energie AG ze dne 30. 1. 2008), přestože v případě ukládání pokut za soutěžní delikty vychází při určení výše sankce z tzv. „hodnoty tržeb“, tedy z hodnoty tržeb za zboží v příslušné zeměpisné oblasti uvnitř EHP, které přímo nebo nepřímo souvisí s protisoutěžním jednáním [bod 13. Pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003, Úřední věstník EU (2006/C 210/02), i za této situace ovšem Komise může k zajištění dostatečného odrazujícího účinku zvýšit pokutu ukládanou soutěžitelům, kteří mají zvláště vysoký obrat přesahující tržby za zboží, jichž se dané protiprávní jednání týká, viz bod 30 zmíněných Pokynů].

57.  Narozdíl od prvostupňového orgánu se nicméně nedomnívám, že by „...pravomoci Úřadu při vynucování procesních povinností účastníků řízení doposud nebyly důsledně a v plném rozsahu vykonávány....“ (bod 33 napadeného rozhodnutí). Tu připomínám rozhodnutí předsedy Úřadu č.j. R79/2006/01-19805/2006/300 ze dne 8. 11. 2006 ve věci DELTA PEKÁRNY, kdy předseda Úřadu uložil pořádkovou pokutu v maximální možné výši 300.000,- Kč (podle tehdejší právní úpravy, tedy do účinnosti zákona č. 361/2005 Sb.). Maximální výše pokuty pak byla v tomto případě uložena krom jiných důvodů proto, že se jednalo o obstrukce při místním šetření s velmi intenzivním aktivním prvkem odporu na straně šetřeného subjektu, přitom šlo o šetření velmi závažného (nejzávažnější typu) soutěžního deliktu (horizontální dohoda o cenách).

58.  Se správním orgánem prvního stupně nesdílím ani úvahy o symbolické roli pokuty. Domnívám se, že ukládání symbolických pokut v případě pořádkových deliktů soutěžitelů nemá své opodstatnění (když je samotná možnost uložení pokuty podmíněna zaviněním soutěžitele) a je nepřípadné až na zcela výjimečné případy, o který se však v právě projednávané věci nejedná. V této souvislosti uvádím, že v rámci svého správního uvážení jsem vzal v potaz skutečnosti totožné jako ty zohledněné správním orgánem prvního stupně, s výjimkou přihlédnutí k „symbolické roli“ pokuty, přičemž jsem po zhodnocení těchto skutečností ve svém souhrnu dospěl k totožné výši sankce.

59.  Závěrem konstatuji, že správní orgán prvního stupně správně zhodnotil zjištěné skutečnosti při určování výše pokuty, přihlédl v rámci správního uvážení  k relevantním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem a pokutu uložil v rámci zákonného rozpětí. Při určování výše pokut nepřekročil meze svého správního uvážení, a toto ani nezneužil, přitom plně respektoval hranici své volné úvahy vymezenou imperativem podávaným  z § 62 odst. 3 správního řádu (viz výše). Výši uložené pokuty pak považuji za věcně správnou.

60.  S ohledem na význam předmětu šetření - prověřování podezření ze spáchání závažného soutěžního deliktu a závažnost následku spočívající v zabránění prošetření podezření na možné porušení zákona po dobu nečinnosti účastníka řízení (v délce několika  měsíců, viz shora) pak shrnuji, že při určení výše uložené pokuty správní orgán prvního stupně nepochybil, jelikož výše uložené pořádkové pokuty není v hrubém nepoměru k závažnosti následku a významu předmětu řízení. V podrobnostech odkazuji na napadené rozhodnutí (body 30 až 36).

Procesní postup

61.  V souladu s § 89 odst. 2 správního řádu, jsem se v následující části rozhodnutí zabýval souladem rozkladem nenapadených částí napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo s právními předpisy.

62.  V této souvislosti uvádím, že správní orgán prvního stupně pochybil, když uložil účastníkovi řízení III. výrokem napadeného rozhodnutí uhradit náklady řízení v částce 1.000,- Kč, aniž by v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl důvod tohoto výroku. Napadené rozhodnutí tak trpí v této části vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů., neboť správní orgán prvního stupně nedostál svým procesním postupem požadavkům plynoucím pro něj z § 68 odst. 3 správního řádu.

63.  Jsem toho názoru, že v tomto případě lze tuto vadu zhojit v rámci řízení o rozkladu, resp. v rámci tohoto rozhodnutí. Správnímu řízení je vlastní zásada jednotnosti řízení. Z této zásady vyplývá, že soubor podkladů pro rozhodnutí může vznikat ve všech stupních správního řízení. Předseda Úřadu tak vychází ze skutkových zjištění učiněných správním orgánem prvního stupně, která doplňuje je-li to s ohledem na okolnosti případu nutné. Vzhledem k nepřípustnosti (protiústavnosti) tzv. překvapivých rozhodnutí však musí dbát, aby skutková zjištění učiněná v průběhu správního řízení před vyšší instancí  a z nich pramenící závěry nevychýlila předmět řízení mimo původně vymezený rámec (viz rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 62 Ca 20/2006-65 ze dne 29. 5. 2007 ve věci Telefónica O2 Czech Republic, a.s., str. 9). Taková eventualita je však v tomto případě zcela vyloučena.

64.  Na tomto místě poznamenávám, že, jak se podává z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/04 ze dne 26. 4. 2005), ten v případě absence dvou instancí ve správním řízení při danosti soudního přezkumu bez dalšího nepovažuje takovou procesní úpravu za rozpornou s kautelami obsaženými v čl. 6 Úmluvy v čl. 36 Listiny (str. 6 nálezu).

65.  Krom výše uvedeného v rámci řízení o rozkladu neproběhlo žádné dokazovaní; vyšel jsem tak při právním hodnocení věci ze skutkového stavu zjištěného správním orgánem prvního stupně. Z tohoto zjištěného skutkového stavu pak implicite vyplývá i právní hodnocení ve vztahu k uložení povinnosti účastníku nahradit náklady řízení. Nadto účastník řízení tuto vadu ani nenamítal.

66.  Ve vztahu k III. výroku napadeného rozhodnutí, resp. ve vztahu k výroku tohoto rozhodnutí konstatuji, že povinnost nahradit náklady řízení byla účastníku uložena, jelikož účastník vznik těchto nákladů (jakož i zahájení samotného správního řízení ve věci) zapříčinil porušením své povinnosti. Pokud jde o závěr o porušení povinnosti jednáním účastníka řízení odkazuji na příslušné výše uvedené části tohoto rozhodnutí.

67.  K zahájení řízení vedeného Úřadem pod sp. zn. 318/07 by jistě nedošlo, kdyby účastník řízení splnil svou povinnost plynoucí pro něj ze zákona a poskytl požadované informace a podklady. Z toho důvodu bylo ve výroku III. napadeného rozhodnutí rozhodnut tak, jak je tam uvedeno.

68.  Co se týče zbývajících částí napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, deklaruji, že jsem neshledal žádných pochybení či vad, ať již jde o procesní postup či hmotněprávní závěry správního orgánu prvního stupně, přičemž pokud jde o podrobnější zdůvodnění, odkazuji na příslušné části napadeného rozhodnutí.

V. Závěr

69.  Ze všech shora uvedených důvodu, na základě návrhu rozkladové komise dle § 152 odst. 3 správního řádu a po přezkoumání souladu jak napadeného rozhodnutí, tak správního řízení, které mu přecházelo, s právním předpisy, jakož i po přezkoumání věcné správnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu jsem dospěl k závěru, že se správní orgán prvního stupně nedopustil žádných pochybení či vad. Prvostupňový orgán podle mého přesvědčení řádně zjistil skutkový stav věci, takto zjištěný skutkový stav subsumoval pod skutkovou podstatu právní normy, kterou správně zvolil, vyložil a aplikoval. Proto je třeba podaný rozklad proti napadenému rozhodnutí v celém rozsahu zamítnout a napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdit.

Poučení o opravném prostředku:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 ve spojení s § 152 odst. 4 zákona  č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.

Ing. Martin Pecina, MBA

předseda

  Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Rozhodnutí obdrží:

VAVRYS CZ s.r.o.

Hradištko 882

76 326 Luhačovice

Vypraveno dne: viz otisk razítka na poštovní obálce.