číslo jednací: 02844/2020/322/HSc
spisová značka: R0216/2019/VZ

Instance II.
Věc Služby supervizora Systému elektronického mýtného
Účastníci
  1. Ředitelství silnic a dálnic ČR
  2. Kapsch Telematic Services spol. s r.o.
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
Rok 2019
Datum nabytí právní moci 27. 1. 2020
Související rozhodnutí S0195/2019/VZ-31040/2019/531/MKe
02844/2020/322/HSc
Dokumenty file icon 2019_R0216.pdf 390 KB

Spisová značka:

 

 

ÚOHS-R0216/2019/VZ

 

 

Číslo jednací:

 

 

ÚOHS-02844/2020/322/HSc

 

Brno 24. ledna 2020

 

 

 

 

V řízení o rozkladu ze dne 29. 11. 2019 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne navrhovatelem –

  • Kapsch Telematic Services spol. s r.o., IČO 27371531, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, ve správním řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 16. 5. 2019 Ing. Pavlem Pazourkem, zaměstnancem,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0195/2019/VZ-31040/2019/531/MKe ze dne 14. 11. 2019 vydanému ve správním řízení zahájeném dne 10. 5. 2019 na návrh navrhovatele z téhož dne, jehož dalším účastníkem je zadavatel –

  • Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4, ve správním řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 17. 5. 2019 JUDr. Janem Nemanským, advokátem, ev. č. ČAK 10599, IČO 71334271, Advokátní kancelář Jansta, Kostka spol. s r.o., IČO 28505913, se sídlem Těšnov 1059/1, 110 00 Praha 1,

ve věci přezkoumání úkonů výše označeného zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky „Služby supervizora Systému elektronického mýtného“, zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 21. 3. 2019 a ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 25. 3. 2019, pod ev. č. Z2019-009355, ve znění oprav uveřejněných dne 29. 4. 2019 a dne 6. 5. 2019, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 26. 3. 2019 pod ev. č. 2019/S 060-139170, ve znění oprav uveřejněných dne 29. 4. 2019 pod ev. č. 2019/S 083-197840, dne 30. 4. 2019 pod ev. č. 2019/S 084-202029 a dne 7. 5. 2019 pod ev. č. 2019/S 088-211857,

 

jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona rozhodl takto:

 

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0195/2019/VZ-31040/2019/531/MKe ze dne 14. 11. 2019

 

potvrzuji

a podaný rozklad

zamítám.

 

 

Odůvodnění

I.               Správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v platném znění (dále jen „zákon“)[1] k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem, obdržel dne 10. 5. 2019 návrh navrhovatele – Kapsch Telematic Services spol. s r.o., IČO 27371531, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8, ve správním řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 16. 5. 2019 Ing. Pavlem Pazourkem, zaměstnancem (dále jen „navrhovatel“) – na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele – Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4, ve správním řízení zastoupen na základě plné moci ze dne 17. 5. 2019 JUDr. Janem Nemanským, advokátem, ev. č. ČAK 10599, IČO 71334271, Advokátní kancelář Jansta, Kostka spol. s r.o., IČO 28505913, se sídlem Těšnov 1059/1, 110 00 Praha 1 (dále jen „zadavatel“) při zadávání veřejné zakázky „Služby supervizora Systému elektronického mýtného“, zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 21. 3. 2019 a ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 25. 3. 2019, pod ev. č. Z2019-009355, ve znění oprav uveřejněných dne 29. 4. 2019 a dne 6. 5. 2019, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 26. 3. 2019 pod ev. č. 2019/S 060-139170, ve znění oprav uveřejněných dne 29. 4. 2019 pod ev. č. 2019/S 083-197840, dne 30. 4. 2019 pod ev. č. 2019/S 084-202029 a dne 7. 5. 2019 pod ev. č. 2019/S 088-211857 (dále jen „veřejná zakázka“).

2.             Dne 10. 5. 2019, kdy Úřad obdržel návrh, bylo podle § 249 zákona ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zahájeno správní řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0195/2019/VZ.

3.             Dne 19. 6. 2019 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0195/2019/VZ-17201/2019/531/MKi (dále jen „původní prvostupňové rozhodnutí“), kterým rozhodl ve výroku I tak, že zadavatel nedodržel při zadávání veřejné zakázky postup stanovený v § 36 odst. 1 zákona, když zadávací podmínku spočívající v pravidlu pro hodnocení nabídek týkající se metody vyhodnocení nabídek v dílčím kritériu hodnocení „Kvalita a zkušenosti osob, které se budou přímo podílet na plnění veřejné zakázky“, stanovené v čl. 8. „Hodnocení nabídek“ zadávací dokumentace, nestanovil tak, aby určitým dodavatelům bezdůvodně přímo nebo nepřímo nezaručovala konkurenční výhodu, přičemž tímto postupem stanovil zadávací podmínky v rozporu se zákonem. 

4.             Výrokem II původního prvostupňového rozhodnutí bylo uloženo zadavateli opatření k nápravě nezákonného postupu ve formě zrušení zadávacího řízení na veřejnou zakázku, výrokem III byl zadavateli uložen zákaz uzavřít smlouvu v zadávacím řízení na veřejnou zakázku, až do pravomocného skončení správního řízení vedeného Úřadem. Výrokem IV byla zadavateli uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30 000 Kč.

5.             Z odůvodnění původního prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že v posuzovaném případě měl zadavatel lépe hodnotit dodavatele, jehož členové realizačního týmu mají zkušenosti s prováděním externí kontroly provozu mýtného systému oproti dodavateli, jehož členové realizačního týmu mají zkušenosti s prováděním interní kontroly provozu mýtného systému (Úřad současně uzavřel, že interní kontrola je imanentně spjata se samotným provozem mýtného systému). Úřad vytýkal zadavateli, že veškerou argumentaci ke způsobu nastavení hodnotících kritérií směřoval k obhajobě přínosnosti externí kontroly, aniž by osvětlil důvody, pro něž nelze zkušenostem z provozu mýtného systému, v rámci něhož byla vykonávána interní kontrola, přikládat stejnou váhu a jeho důvody označil jako nezpůsobilé vysvětlit bodové rozdíly hodnocení. Svou argumentaci zadavatel dle názoru Úřadu nezaměřil na věcnou náplň činností, které u hodnocených osob bonifikuje a nezvážil, že dle názoru Úřadu kvalita osob realizačního týmu závisí na odborných, osobnostních a dalších aspektech těchto osob a nikoliv na tom, za jakým účelem činnost vykonávali. Úřad následně dospěl k závěru, že kontrolní proces v případě interní a externí kontroly probíhá prakticky identickým způsobem a nelze tvrdit, že interní kontrola je méně kvalitní než externí, tím méně lze způsobem provozu kontroly posuzovat kvalitu osob realizačního týmu dodavatele. Úřad tak dospěl k závěru, že zadavatel dostatečně neodůvodnil jím nastavené bodové hodnocení členů realizačního týmu dodavatele, čímž porušil § 36 odst. 1 zákona, neboť neodůvodněně vytvořil konkurenční výhodu pro určité dodavatele.

6.             Proti shora citovanému rozhodnutí podal zadavatel rozklad ze dne 4. 7. 2019, který byl Úřadu doručen téhož dne.  

7.             Po projednání rozkladu předseda Úřadu rozhodnutím č. j. ÚOHS-R0122/2019/VZ-26282/2019/322/HSc ze dne 25. 9. 2019, které nabylo právní moci téhož dne (dále jen „druhostupňové rozhodnutí“), ve výroku I. zrušil rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S0195/2019/VZ-17201/2019/531/MKi ze dne 19. 6. 2019 a věc vrátil Úřadu k novému projednání, a dále výrokem II. nařídil podle § 61 odst. 1 správního řádu předběžné opatření spočívající v uložení zákazu zadavateli uzavřít v zadávacím řízení smlouvu na veřejnou zakázku.

8.             Dle předsedy Úřadu bylo původní prvostupňové rozhodnutí nesprávné, zavázal tak Úřad, aby při opětovném projednání věci posoudil, zda důvody, kterými zadavatel obhajoval podmínku spočívající v pravidlu pro hodnocení nabídek týkající se metody vyhodnocení nabídek v dílčím kritériu hodnocení „Kvalita a zkušenosti osob, které se budou přímo podílet na plnění veřejné zakázky“, stanovené v čl. 8. „Hodnocení nabídek“ zadávací dokumentace, jsou dostatečně racionální, logické a přiměřené s ohledem na charakter veřejné zakázky a oprávněné potřeby zadavatele, tedy postavil na jisto, zda se jedná o důvodné či bezdůvodné zaručení konkurenční výhody určitým dodavatelům. Úřad měl vycházet důsledně z toho, jak zadavatel nastavil hodnotící kritéria předmětné veřejné zakázky, tedy že hodnotil rozdílně zkušenosti s realizací zakázky, jejímž předmětem byly průběžně poskytované služby kontroly a vyhodnocení kvalitativních a kvantitativních ukazatelů provozu otevřeného mýtného systému, a zkušenosti s realizací zakázky, jejímž předmětem bylo řízení provozu otevřeného mýtného systému a nikoliv zkušenosti s externí či interní kontrolou, pro posouzení odůvodnění nastavení hodnotících kritérií měl Úřad čerpat zejména z komplexního odůvodnění zadavatele obsaženého v jeho vyjádření k námitkám navrhovatele ze dne 30. 4. 2019. Při posuzování přiměřenosti důvodů zadavatele ke konkrétnímu nastavení hodnotících kritérií měl Úřad vzít v potaz i skutečnost, že ani váha předmětného hodnotícího kritéria kvality není zcela bezvýznamná.

9.             Při posouzení uvedené zadávací podmínky a jejího odůvodnění ze strany zadavatele Úřad měl přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že hodnotící kritéria kvality musí být stanovena jednoznačným a srozumitelným způsobem a že tato kritéria musí být ověřitelná a také ke skutečnosti, že otázka porovnání zkušeností získaných výkonem externí kontroly a interní kontroly systému elektronického mýtného je otázkou odbornou. Úřad měl dbát na řádnou aplikaci zásad zadávání veřejných zakázek a k naplnění podmínek skryté diskriminace měl přistupovat zdrženlivě, maje na paměti, že kontrola zadávání veřejných zakázek má být smysluplná a nemá klást na zadavatele nelogické a přehnané požadavky. Úřad měl respektovat, že zadavatel je oprávněn stanovit kritéria hodnocení veřejné zakázky s ohledem na řádné zajištění svých potřeb.

II.             Napadené rozhodnutí

10.         Dne 14. 11. 2019 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0195/2019/VZ-31040/2019/531/MKe (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým rozhodl tak, že návrh navrhovatele zamítl, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření. 

11.         Úřad se v případě nového posouzení věci striktně přidržel závěrů obsažených v druhostupňovém rozhodnutí a uzavřel, že důvody, jimiž zadavatel odůvodňuje nastavení dílčího kritéria hodnocení B „Kvalifikace a zkušenosti osob, které se budou přímo podílet na plnění veřejné zakázky“ (dále jen „dílčí kritérium hodnocení B“), považuje ve vztahu k poptávanému předmětu plnění za logické, jelikož tyto jsou z pohledu Úřadu podloženy relevantními argumenty. V důvodech, kterými zadavatel odůvodňuje nastavení dílčího kritéria hodnocení B, neshledal jakékoliv zásadní logické či racionální nesrovnalosti, pro něž by měl přistoupit k jejich přezkumu. Vzhledem k tomu Úřad neshledal objektivní nutnost provedení důkazu znaleckým posudkem pro potřeby svého přezkumu. Pro úplnost Úřad opakuje, že se v posuzovaném případě, resp. v novém projednání věci zabýval tím, zda bylo dílčí kritérium hodnocení B stanoveno v souladu se zákonem a základními zásadami ovládajícími zadávací řízení, tedy posuzoval právní otázku, nikoliv odlišnosti interní a externí kontroly, tedy otázku odbornou vyžadující odborné posouzení. Závěrem konstatoval, že důvody, jimiž zadavatel obhajuje nastavení dílčího kritéria hodnocení B, jsou logické, racionální a přiměřené s ohledem na charakter posuzované veřejné zakázky a oprávněné potřeby zadavatele, přičemž Úřad s ohledem na totéž neshledal, že by byly jakýmkoliv způsobem excesivní či zjevně nepřiměřené. Neshledal tak u postupů zadavatele namítaných navrhovatelem důvody pro uložení nápravného opatření, a proto podle § 265 písm. a) zákona rozhodl tak, že návrh navrhovatele zamítl.

III.           Rozklad navrhovatele

12.         Dne 29. 11. 2019 podal navrhovatel proti napadenému rozhodnutí rozklad, který byl Úřadu doručen téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 14. 11. 2019. Rozklad byl podán v zákonné lhůtě.

13.         Navrhovatel souhlasí s tezemi Úřadu týkajícími se práva zadavatele stanovit zadávací podmínky s ohledem na jeho odůvodněné potřeby, avšak je přesvědčen, že Úřad v daném případě zcela rezignoval na aplikaci zásady zákazu diskriminace. V souvislosti s posouzením odlišnosti externí a interní kontroly navrhovatel namítá, že Úřad při novém posouzení věci v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze přejímá argumentaci zadavatele o logickém a vnitřně nerozporném odůvodnění nastavení metody hodnocení nabídek v rámci dílčího kritéria hodnocení B, přičemž se již nezabývá diskriminačním nastavením předmětného dílčího kritéria hodnocení. Navrhovatel má za to, že Úřad při novém posouzení věci sice provedl její právní hodnocení, avšak nikoliv její posouzení věcné. Navrhovatel je tak i nadále přesvědčen, že předmětné dílčí kritérium hodnocení skrytě diskriminuje nejen jeho, ale i všechny potenciální dodavatele, a to v možnosti získat veřejnou zakázku.

14.         Dále navrhovatel vyjadřuje své přesvědčení, že porovnání zkušeností získaných výkonem externí a interní kontroly systému elektronického mýtného je odbornou otázkou vyžadující odborné posouzení. Namítá dále, že zadavatel si v daném případě musel být vědom, že procesy interní a externí kontroly jsou identické, a tudíž mu nic nebránilo v promítnutí této skutečnosti do metody hodnocení nabídek v rámci dílčího kritéria hodnocení B. Podle navrhovatele tak Úřad v posuzovaném případě nemusel přistoupit k restriktivnímu výkladu zásady zákazu skryté diskriminace, jelikož na zadavatele by nebyly kladeny žádné nepřiměřené požadavky. Navrhovatel dále konstatuje, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nespatřuje žádné zohlednění váhy dílčího kritéria hodnocení (která činí 25 %). V dalším pak navrhovatel polemizuje nad vhodností postupu zadavatele spočívajícího v nastavení kritérií technické kvalifikace ve smyslu § 79 zákona popsaného v odůvodnění druhostupňového rozhodnutí. Ke specifičnosti předmětu plnění posuzované veřejné zakázky navrhovatel konstatuje, že ona specifičnost plnění není dána mimořádně vysokou úrovní odbornosti, nýbrž se jedná o specifičnost, která je vyvolána skutkovým stavem spočívajícím ve faktu, že po dobu 10 let vykonával pro zadavatele externí kontrolu kvantitativních a kvalitativních ukazatelů provozu otevřeného mýtného systému pouze jediný subjekt.

Závěr rozkladu

15.         Navrhovatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je nezákonné a tudíž nesprávné, a proto navrhuje předsedovi Úřadu, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání.

IV.          Vyjádření zadavatele k rozkladu navrhovatele

16.         Zadavatel se k rozkladu vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 9. 12. 2019, kdy v jeho úvodu plně odkazuje na obsah rozhodnutí o námitkách ze dne 30. 4. 2019, dále na obsah vyjádření k návrhu ze dne 20. 5. 2019, obsah rozkladu proti původnímu rozhodnutí Úřadu ze dne 4. 6. 2019 a obsah vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 16. 10. 2019, přičemž konstatuje, že nadále trvá na argumentaci uvedené ve jmenovaných dokumentech.

17.         V dalším se zadavatel stručně vyjadřuje k údajně diskriminačnímu nastavení dílčího kritéria hodnocení B, k odlišnosti mezi interní a externí kontrolou a několika konkrétním bodům rozkladu, přičemž opakuje závěry plynoucí z druhostupňového i napadeného rozhodnutí, s nimiž se zcela ztotožňuje.

18.         Závěrem zadavatel opakuje, že trvá na svých tvrzeních uvedených ve shora jmenovaných dokumentech, a navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí potvrdil a podaný rozklad zamítl.

V.            Řízení o rozkladu

19.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

20.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení věci ve všech jejích vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, tu však toliko v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, přičemž jsem s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise dospěl k následujícímu závěru.

21.         Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je v něm uvedeno, rozhodl správně a v souladu se zákonem. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, proč jsem nepřistoupil ke změně nebo zrušení napadeného rozhodnutí.

VI.          K námitkám rozkladu

Dotčená právní úprava

22.         Podle § 6 odst. 1 zákona musí zadavatel při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti a přiměřenosti.

23.         Podle § 6 odst. 2 zákona musí zadavatel ve vztahu k dodavatelům dodržovat zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace.

24.         Podle § 36 odst. 1 zákona platí, že zadávací podmínky nesmí být stanoveny tak, aby určitým dodavatelům bezdůvodně přímo nebo nepřímo zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely bezdůvodné překážky hospodářské soutěže.

25.         Podle § 116 odst. 1 zákona platí, že pro hodnocení ekonomické výhodnosti nabídky podle kvality je zadavatel povinen stanovit kritéria, která vyjadřují kvalitativní, environmentální nebo sociální hlediska spojená s předmětem veřejné zakázky.

26.         Podle § 116 odst. 2 písm. e) zákona může být kritériem kvality rovněž organizace, kvalifikace nebo zkušenost osob, které se mají přímo podílet na plnění veřejné zakázky v případě, že na úroveň plnění má významný dopad kvalita těchto osob,

27.         Podle § 116 odst. 3 platí, že kritéria kvality musí být vymezena tak, aby podle nich nabídky mohly být porovnatelné a naplnění kritérií ověřitelné.

Obecná východiska napadeného rozhodnutí

28.         V posuzované věci Úřad v napadeném rozhodnutí vycházel ze závěrů učiněných v druhostupňovém rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R0122/2019/VZ-26282/2019/322/HSc ze dne 25. 9. 2019. Základní závěry lze ve stručnosti zopakovat, neboť na jejich správnosti není třeba ničeho měnit.

29.         Předně platí, že je to zadavatel, kdo stanovuje zadávací podmínky tak, aby odpovídaly jeho potřebám a tedy reflektovaly jeho požadavky na předmět plnění. Zadavatel je rovněž osobou, která je oprávněna stanovit zadávací podmínky tak, aby předmětná veřejná zakázka byla schopna zajistit nezbytné potřeby zadavatele. Zadávací podmínky by měly být koncipovány tak, aby na jedné straně byla zaručena spravedlivá soutěž dodavatelů schopných realizovat veřejnou zakázku, na straně druhé aby plnění veřejné zakázky dle zadávacích podmínek bylo způsobilé naplnit potřeby a legitimní očekávání zadavatele. Je tedy nesporné, že po zadavateli nelze spravedlivě požadovat, aby stanovené zadávací podmínky měly na všechny dodavatele stejný dopad, nicméně případné omezení by mělo být vždy odůvodnitelné oprávněnými potřebami zadavatele. Při nastavení zadávacích podmínek rovněž velmi výrazně působí zásada přiměřenosti uvedená v § 6 odst. 1 zákona. Zakotvení této zásady vychází ze skutečnosti, že zákon ponechává zadavatelům značnou míru diskrece ohledně volby konkrétního postupu v zadávacím řízení a zadavatel se touto zásadou má řídit ve všech fázích zadávacího řízení, typicky pak v případě nastavení parametrů zadávacího řízení. Zásada přiměřenosti se pak projevuje i v nutnosti odůvodnění případného požadavku zadavatele, kdy platí, že čím podrobněji a rovněž specifičtěji jsou určité podmínky zadávacího řízení nastaveny, tím podrobněji a specifičtěji musí být (v případě pochybností) ze strany zadavatele obhájeny. Shodně se vyjadřuje i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č. j. 1 Afs 69/2012 – 55 ze dne 28. 3. 2013. Současně platí, že úprava obsažená v § 36 odst. 1 zákona se promítá i do nastavení způsobu hodnocení nabídek (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2010, čj. 62 Ca 10/2009-113).

30.         Pro zajištění zadavatelem požadované minimální míry kvality nabízeného plnění slouží kvalifikační kritéria, která nesmí být nastavena v rozporu se zásadami zadávání veřejných zakázek, zejména pak se zásadou zákazu diskriminace (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008-152). Dále lze konstatovat, že i zdánlivě přiměřeně nastavená kritéria technické kvalifikace ve spojení se skutečností, že na relevantním trhu nebylo objektivně možné požadované zkušenosti získat, mohou působit nepřiměřeně či diskriminačně. V napadeném rozhodnutí pak bylo uzavřeno, že pokud zadavatel požaduje plnění, které je svým způsobem jedinečné, je vhodné nastavit kvalifikační kritéria tak, aby nebyli z účasti na veřejné zakázce přímo vyloučení takoví dodavatelé, kteří např. sice nedisponují zkušenostmi s naprosto stejným typem plnění, jaké požaduje zadavatel, avšak jsou schopni realizovat veřejnou zakázku obdobně úspěšně jako dodavatelé ostatní. Na druhé straně však nelze zadavateli vytýkat, pokud má zájem na co nejvyšší kvalitě plnění veřejné zakázky. Ideálním řešením v daném případě tak zůstává takový postup, kdy zadavatel nastaví kvalifikační kritéria či základní parametry veřejné zakázky méně přísně, aby se tak vyvaroval zbytečné diskriminaci některých způsobilých dodavatelů, avšak promítne svůj požadavek na co nejvyšší možnou kvalitu veřejné zakázky do jejího hodnocení prostřednictvím hodnotících kritérií kvality dle § 116 zákona. Předmětná hodnotící kritéria kvality pak musí být nastavena jednoznačným a srozumitelným způsobem a současně musí být již ze své povahy ověřitelná. Zadavatel je tak při formulaci kritérií kvality zčásti omezen i určitou nutností zachovat co nejvyšší možnou míru objektivizace jím požadovaných kritérií.

31.         Úřad pak vycházeje ze shora uvedených závěrů dospěl při posouzení nastavení dílčího kritéria hodnocení B k závěru, že důvody, jimiž jej zadavatel odůvodňuje, považuje ve vztahu k poptávanému předmětu plnění za logické, jelikož tyto jsou z pohledu Úřadu podloženy relevantními argumenty, a nepřistoupil tak k provedení důkazu znaleckým posudkem, jak navrhoval navrhovatel. Úřad se v novém projednání věci zabýval tím, zda bylo dílčí kritérium hodnocení B stanoveno v souladu se zákonem a základními zásadami ovládajícími zadávací řízení, tedy posuzoval právní otázku, nikoliv odlišnosti interní a externí kontroly, tedy otázku odbornou vyžadující odborné posouzení.

32.         Závěrem Úřad konstatoval, že důvody, jimiž zadavatel obhajuje nastavení dílčího kritéria hodnocení B, jsou logické, racionální a přiměřené s ohledem na charakter posuzované veřejné zakázky a oprávněné potřeby zadavatele, a neshledal, že by byly jakýmkoliv způsobem excesivní či zjevně nepřiměřené. Úřad tak shledal nastavení dílčího kritéria hodnocení B souladným se zákonem a návrh navrhovatele zamítl. S jeho závěrem lze v plném rozsahu souhlasit, argumentace Úřadu je níže doplněna v reakci na jednotlivé rozkladové námitky.

K námitce nedostatku věcného posouzení sporné zadávací podmínky

33.         Navrhovatel předně trvá na svém závěru, že sporné dílčí kritérium hodnocení B porušuje zásadu zákazu diskriminace, když není nastaveno tak, že by určitým dodavatelům bezdůvodně nezaručovalo konkurenční výhodu, tedy je nastaveno v rozporu s § 36 odst. 1 zákona. Úřad dle navrhovatele v napadeném rozhodnutí pouze převzal argumentaci zadavatele ohledně důvodnosti nastavení uvedeného kritéria, aniž by věcně posoudil, zda toto kritérium skutečně zajistí zadavateli výběr kvalitního dodavatele pro účely plnění veřejné zakázky. Navrhovatel považuje za nepřípustné posouzení důvodů pro nastavení dílčího kritéria hodnocení B pouze z pohledu zjevné nesrovnalosti a vnitřní nerozpornosti. Nutnost odborného posouzení pak odůvodňuje závěry rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R0099/2019/VZ-22356/2019/323/JKt.

34.         K dané stěžejní námitce navrhovatele lze předně uzavřít, že jeho tvrzení o naprosté absenci věcného posouzení sporného dílčího kritéria hodnocení B je poněkud zavádějící. Úřad vycházeje ze závěrů druhostupňového rozhodnutí posoudil uvedené kritérium hodnocení zejména s ohledem na to, zda je jím obhájena případná důvodnost nastavení určité konkurenční výhody pro dodavatele, který disponuje odborníky se zkušeností s činností, která je předmětem veřejné zakázky. V úvahu pak vzal zejména tezi, že je to zadavatel, kdo stanovuje zadávací podmínky tak, aby odpovídaly jeho potřebám a tedy reflektovaly jeho požadavky na předmět plnění a v souladu se zásadou přiměřenosti má jistou míru volnosti ve volbě konkrétního postupu v zadávacím řízení. Zadavatel uvedl, že dle jeho názoru po něm nelze spravedlivě požadovat, aby dodavatele, jenž disponuje zkušenostmi obecnějšího charakteru, hodnotil stejně, jako dodavatele, který má ve vztahu k předmětu veřejné zakázky zkušenosti specifické. Uvedl dále, že dle jeho názoru je podstatou externího vyhodnocování kvalitativních a kvantitativních ukazatelů systému elektronického mýtného poskytnutí nezávislého obrazu o fungování a účinnosti daného systému, což provozovatel systému, který má být takto kontrolován, a který v rámci provozu realizuje pouze svou interní kontrolu, nemůže nabídnout, a proto upřednostňuje z hlediska kvality právě osoby provádějící výkon externí kontroly, která je rovněž předmětem plnění šetřené veřejné zakázky.

35.         Ačkoliv se Úřad v napadeném rozhodnutí vyhnul podrobnému srovnání externí a interní kontroly systému elektronického mýtného, neboť takové posouzení je otázkou odbornou, přesto se i při posuzování racionality a logičnosti argumentace zadavatele nemohl vyhnout určitému obecnému věcnému posouzení dané problematiky. V tomto směru lze odkázat zejména na bod 154 napadeného rozhodnutí, v němž Úřad konstatuje, že mezi provoz otevřeného mýtného systému a samotnou kontrolu tohoto systému rovnítko klást nelze, ačkoliv lze akceptovat, že i provoz samotného systému v sobě zahrnuje i jeho interní kontrolu. Úřad dále uvádí, že zadavatel primárně nesrovnává externí a interní kontrolu, ale pouze uvádí, že lépe hodnotí činnost, u níž má postaveno najisto, že se v plném rozsahu shoduje předmět zakázky, s níž získal konkrétní pracovník dodavatele zkušenosti, s předmětem zakázky, jejíž plnění si hodlá zajistit zadáním šetřené veřejné zakázky, zatímco nižší počet bodů přidělí za takového pracovníka, u něhož popsaná shoda v předmětu zakázek „stoprocentní“ není.

36.         Shora popsané posouzení tak v obecné rovině zasahuje i do věcné problematiky sporného dílčího kritéria hodnocení B, avšak pouze v tom směru, aby bylo ověřeno tvrzení zadavatele, že případná konkurenční výhoda není dodavateli disponujícímu pracovníky se zkušeností s externí kontrolou systému elektronického mýtného poskytnuta bezdůvodně. Nejedná se tedy o prosté posouzení logiky a racionality zadavatelovy argumentace, které by bylo případně zcela odtrženo od věcné stránky posuzované problematiky (tedy dovedeno do extrému pouze posouzením z pohledu výrokové logiky), avšak dané posouzení vychází z obecných znalostí fungování určitých procesů a jejich kontroly. Analogii zde lze hledat např. v obecném porovnání vnější a vnitřní kontroly v managementu případně v principech a fungování vnějšího a vnitřního auditu, kdy tyto činnosti jsou nejen běžně rozlišovány, ale jedná se i o profesní specializaci auditorů  sdružovaných v Komoře auditorů České republiky nebo Českém institutu interních auditorů, z. s.

37.         Úřad tak provedl posouzení dané problematiky pouze s její obecnou znalostí, tato však v daném případě pro zvážení zákonnosti sporného kritéria hodnocení postačovala. Nejednalo se totiž o problematiku, jejíž byť pouze obecné pochopení vyžaduje velmi konkrétní např. technické znalosti, jako tomu bylo v případě věci řešené navrhovatelem uváděným rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R0099/2019/VZ-22356/2019/323/JKt. Nešlo přitom ani o pouhé posouzení z hlediska logiky argumentace, ke kterému přistoupil předseda Úřadu v rozhodnutí č. j. ÚOHS-R0079,81/2019/VZ-19891/2019/322/HSc ze dne 19. 7. 2019 když konstatoval zjevnou nelogičnost argumentace zadavatele v případě tvrzení, že větší nádrž na pohonné hmoty vozidla skýtá bez dalšího vyšší dojezdovou vzdálenost i bez zvážení spotřeby paliva. Úřad argumentaci zadavatele zhodnotil s ohledem na danou problematiku dostatečně a to i bez toho, že by si nechal ve věci srovnání externí a interní kontroly systému elektronického mýtného vypracovat znalecký posudek. Nelze tedy tvrdit, že by Úřad zcela rezignoval na věcné posouzení sporné otázky, když toto posouzení v obecné rovině provedl v rámci hodnocení skutečnosti, zda zadavatel poskytl případnou konkurenční výhodu určitému dodavateli důvodně.

38.         Úřad správně přihlédl i ke skutečnosti, že sporné dílčí kritérium hodnocení B byl zadavatel povinen dle § 116 odst. 3 zákona vymezit tak, aby podle něj nabídky mohly být porovnatelné a naplnění kritérií ověřitelné. Je třeba vycházet i ze závěrů rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2010, čj. 62 Ca 10/2009-113, dle kterého platí, že konkrétní dílčí hodnotící kritéria musí být kritérii určitými, jednoznačnými a schopnými být předmětem hodnocení za předem jasně stanovených pravidel. Současně platí, že Úřad nemá zadavatele "opravovat" v jeho představách o tom, jakou nabídku má on sám považovat za nabídku nejlépe odpovídající jeho potřebám.

39.         Pokud tedy zadavatel s ohledem na zajištění kvality plnění veřejné zakázky preferoval dodavatele (resp. jeho pracovníky) s konkrétní zkušeností plně odpovídající předmětu veřejné zakázky, kdy tuto zkušenost musel navíc definovat jasně a srozumitelně, a současně požadoval ověřitelné doložení takové zkušenosti (tedy referencí ze strany odběratele), navíc nevyloučil zcela hospodářskou soutěž o veřejnou zakázku, když účast subjektů, jejichž pracovníci mají zkušenosti obecnějšího rázu nevyloučil, není v posuzovaném případě za zvážení všech okolností jeho postup v rozporu s § 36 odst. 1 ani se zásadou zákazu diskriminace dle § 6 odst. 2 zákona, kterou je navíc nutno vykládat restriktivně (viz níže). V tomto smyslu lze uvést i argument opaku – pokud by zadavatel např. specifikoval, jaké konkrétní činnosti měl bodovaný pracovník pro získání relevantní zkušenosti vykonávat, musela by taková specifikace být velice podrobná a současně by ji zadavatel obtížně a složitě obhajoval ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 69/2012 – 55 ze dne 28. 3. 2013. Rovněž objektivní ověřitelnost takto konkrétně a podrobně nastavených požadavků by byla velmi složitá, neboť případné reference by musel v některých případech vydávat sám dodavatel podávající nabídku. Ověřovat případně zkušenosti jednotlivých pracovníků nezávislým způsobem (např. testováním) by pak mohlo klást na zadavatele nepřiměřenou zátěž. I ze shora uvedených závěrů je zřejmé, že zadavatel zvolil s ohledem na všechny okolnosti způsob nastavení dílčího kritéria hodnocení B přiměřeně.

K námitce skryté diskriminace

40.         Navrhovatel rozporuje východiska rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 14/2014-48 ze dne 27. 1. 2016 neboť toto rozhodnutí dle jeho názoru vychází ze zcela odlišných skutkových okolností, kdy posuzovaná problematika byla pro zadavatele velmi složitá a obsáhlá. V daném případě naopak dle názoru navrhovatele zadavatel problematiku externí a interní kontroly systému elektronického mýtného velmi dobře znal a nebylo by tedy pro něj složité nastavit kritéria tak, že by ohodnotil skutečné zkušenosti pracovníků dodavatelů s kontrolou systému elektronického mýtného. Naplnění podmínek skryté diskriminace tak nemělo být v daném případě vykládáno restriktivně.

41.         S uvedeným názorem nelze souhlasit. Předně v citovaném rozhodnutí se Krajský soud v Brně vymezuje k restriktivnímu přístupu ke skryté diskriminaci zcela obecně, když konstatuje následující: „Jakkoliv soud respektuje nutnost ochrany soutěže při zadávání veřejných zakázek, zároveň považuje za nutné, aby kontrola zadávání veřejných zakázek byla smysluplná a nekladla na zadavatele nelogické a přehnané požadavky. Právě proto by naplnění podmínek skryté diskriminace mělo být vykládáno restriktivně.“ Z uvedeného závěru plyne, že naplnění podmínek skryté diskriminace má být restriktivně vykládáno vždy, což ostatně koresponduje i se závěrem uvedeným v rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 15/2009 ze dne 10. 3. 2011 (na který odkazuje sám navrhovatel), který shledává skrytou diskriminaci pouze při zjevně nepřiměřeném nastavení kvalifikačních předpokladů (rozhodný je zde tedy závěr, že případná nepřiměřenost musí být zjevná, tedy přesahující hranici restriktivního přístupu).   

42.         V posuzovaném případě navrhovatel Úřadu vytýká, že nekorigoval postup zadavatele, který neodůvodněně preferuje určitý typ zkušenosti, jež mu však nezaručuje výběr kvalitnějšího dodavatele. Ani v tomto tvrzení nelze s navrhovatelem souhlasit. V daném případě se zadavatel rozhodl, že vyšší hodnocení udělí takovým dodavatelům, jejichž pracovníci mají zkušenosti s plněním, jehož předmět je shodný s plněním požadovaným zadavatelem. Ačkoliv je teoreticky možné, že by i jiné osoby byly stejně kvalitními pracovníky, zadavatel zde preferoval jistotu resp. co nejvyšší pravděpodobnost, že osoby podílející se na plnění veřejné zakázky budou mít konkrétní typ zkušenosti, a také objektivní prokazatelnost této zkušenosti referencí osoby odlišné od dodavatele. S ohledem na nutnost definice hodnotícího kritéria v souladu s § 116 odst. 3 zákona tak lze připustit určité její zobecnění či zjednodušení a nelze očekávat, že takové kritérium bude zcela spravedlivé vůči všem dodavatelům. Obdobně lze nahlížet např. na požadavky praxe s určitou činností po dobu několika let pro osvědčení požadované úrovně znalostí či zkušeností (např. povinná praxe advokátních koncipientů, povinná praxe pro získání vázané živnosti apod.). I zde je možné, že osoba, která má krátkou praxi případně praxi pouze v příbuzném oboru je ve skutečnosti stejně kvalitním nebo i kvalitnějším odborníkem než osoba s praxí stanovenou a naopak. Přesto však s ohledem na jasnost, srozumitelnost, měřitelnost a ověřitelnost požadované praxe je nutno přistoupit k takové definici, která skýtá co nejpravděpodobnější ověření určité úrovně dané odbornosti. V posuzovaném případě tak zadavatel zvolil ověření zkušenosti osob podílejících se na plnění veřejné zakázky nastavením dílčího kritéria hodnocení B, kterým má být s co nejvyšší pravděpodobností nejlépe ohodnocen nejkvalitnější odborník pro plnění veřejné zakázky, a to za současné ověřitelnosti splnění daného kritéria. Takový postup zadavatele nelze při zvážení všech dalších okolností označit za rozporný se zákonem.

K přihlédnutí k váze dílčího kritéria hodnocení B ze strany Úřadu

43.         Navrhovatel dále namítá, že Úřad nevzal v úvahu, že váha dílčího kritéria hodnocení B činila 25 %, což z něj činí druhé nejvýznamnější kritérium hodnocení, a proto měl být přezkum zákonného nastavení tohoto kritéria ze strany Úřadu důrazný.  Nesouhlasí s postupem, který by diskriminační nastavení určitého hodnotícího kritéria zhojil mírnějším nastavením kritérií technické kvalifikace nebo mírnější váhou daného hodnotícího kritéria.

44.         V uvedené souvislosti předseda Úřadu zavázal druhostupňovým rozhodnutím Úřad, aby při opětovném rozhodování ve věci vzal v potaz i váhu sporného kritéria hodnocení, a to zejména s ohledem na přiměřenost důvodů pro nastavení tohoto kritéria a jeho ovlivněním relevantním trhem. Úřad následně správně uzavřel, že zadavatel předmětnému dílčímu kritériu hodnocení přidělil takovou váhu (25 %), že tímto zcela nevyloučil, že by v kontextu se zbývajícími dílčími kritérii hodnocení nemohl dodavatel v soutěži o veřejnou zakázku uspět i za předpokladu, že by jeho nabídka nebyla v dílčím kritériu hodnocení B vyhodnocena jako nejvýhodnější. Tuto skutečnost vzal Úřad v úvahu při posuzování přiměřenosti důvodů vedoucích k nastavení tohoto dílčího kritéria hodnocení (srov. bod 153 napadeného rozhodnutí), tedy postupoval zcela v souladu se závěry druhostupňového rozhodnutí. V žádném případě tak nebylo posouzení diskriminačního charakteru sporného kritéria hodnocení bagatelizováno s ohledem na jeho váhu, tato váha byla pouze vzata v potaz při posuzování přiměřenosti důvodů pro jeho použití.

Ke specifičnosti plnění

45.         Navrhovatel dále upozorňuje na fakt, že specifičnost plnění požadovaného zadavatelem není dána jeho mimořádnou odborností, ale pouze stavem relevantního trhu, kdy nebylo možno požadované zkušenosti získat jinak než výkonem shodné činnosti pro zadavatele.

46.         Předně je toto tvrzení zavádějící, neboť uvedené zkušenosti bylo možno získat i mimo území České republiky, ostatně dodavatelé předkládali i některé reference od zahraničních odběratelů, které byly zadavatelem uznány, jak plyne ze zprávy o hodnocení nabídek ze dne 6. 6. 2019.  

47.         Dále platí, že pokud není na relevantním trhu možné požadované zkušenosti získat, je vhodné, aby zadavatel nastavil případná kvalifikační kritéria benevolentněji tak, aby se o veřejnou zakázku mohly ucházet i osoby, které sice nedisponují zkušeností se shodným předmětem plnění, ale jsou schopny veřejnou zakázku realizovat. Skutečnost, že konkrétní specifické zkušenosti budou zadavatelem zohledněny v rámci hodnocení nabídek, pak není sama o sobě v rozporu se zákonnou úpravou a zadavatel takovým postupem realizuje své právo nastavit si zadávací podmínky v souladu se svými potřebami. V případě nutnosti uspokojit určitou potřebu zadavatele totiž neexistuje pouze jediné správné nastavení zadávacích podmínek s tím, že by každá odchylka od tohoto správného nastavení znamenala rozpor se zákonem. Tím méně lze od Úřadu požadovat, aby toto jediné správné nastavení hledal a autoritativně určoval. Naopak existuje určitá škála zákonných postupů, ve které se zadavatel může pohybovat, pokud svůj postup řádně odůvodní a pokud je takový postup přiměřený povaze veřejné zakázky (samozřejmě za dodržení veškerých zákonných požadavků týkajících se zadávání veřejných zakázek). V daném případě pak postup zadavatele, který se rozhodl v rámci kvalitativních kritérií lépe bodovat dodavatele disponující osobami s konkrétní zkušeností, do této škály zapadá, neboť zadavatel tak vyjádřil svůj oprávněný požadavek na co nejkvalitnější plnění resp. na co nejvyšší jistotu kvalitního plnění. Daným postupem nebyla navrhovateli znemožněna účast v zadávacím řízení a s ohledem na váhu kvalitativního kritéria ani zdaleka nebyla vyloučena možnost, aby navrhovatel veřejnou zakázku získal.

K dalším námitkám navrhovatele

48.         Navrhovatel dále poukazuje na skutečnost, že předseda Úřadu v druhostupňovém rozhodnutí nezavázal Úřad, aby upustil od věcného přezkumu odlišností mezi interní a externí kontrolou systému elektronického mýtného ale naopak poukázal na skutečnost, že se jedná o vysoce odbornou otázku. V dané souvislosti lze doplnit, že předseda Úřadu v druhostupňovém rozhodnutí sdělil Úřadu, že se má v případě polemiky se zadavatelem v odborných otázkách zaměřit na důsledně odbornou argumentaci a přistoupit k přezkumu zadavatelových důvodů, kterými obhajuje nastavení hodnotících kritérií předmětné veřejné zakázky, pouze v případě zásadní logické či racionální nesrovnalosti. Uvedenými pokyny tak skutečně nebyl vyloučen věcný přezkum případných rozdílů externí a interní kontroly avšak bylo sděleno, že takový přezkum má nastat pouze v případě, kdy by nebylo možno akceptovat vysvětlení zadavatele o důvodnosti nastavení sporného kritéria hodnocení.

49.         Obecně platí, že zadavatel může ve smyslu § 36 odst. 1 zákona omezit hospodářskou soutěž o veřejnou zakázku prostřednictvím zadávacích podmínek, ale musí unést důkazní břemeno, že se nejedná o bezdůvodnou překážku v hospodářské soutěži dodavatelů o veřejnou zakázku, resp. že se nejedná o bezdůvodné přímé či nepřímé konkurenční zvýhodnění (protěžování) určitého dodavatele či skupiny dodavatelů stanovenými zadávacími podmínkami (srov. Dvořák, D., Machurek, T., Novotný, P., Šebesta, M. a kolektiv.  Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 212.). Uvedené pravidlo však neznamená, že zadavatel je povinen důvodnost nastavení případné sporné zadávací pomníky obhajovat tak, že bude nad veškerou pochybnost vyvracet jakákoliv tvrzení o opaku.

50.         V posuzovaném případě zadavatel uvedl, že dle jeho názoru je zcela opodstatněné, když je zvýhodněn dodavatel, jenž má ve vztahu k předmětu plnění veřejné zakázky relevantnější zkušenost. Zadavatel dále sdělil, že skutečně přiřadil vyšší bodové ohodnocení těm členům realizačního týmu dodavatele, kteří mají přímou zkušenost s činností, jež tvoří předmět plnění veřejné zakázky, oproti osobám, které mají zkušenost jinou. I tuto „jinou zkušenost“, jež je do jisté míry také relevantní, a tudíž má svou váhu, se zadavatel v rámci hodnocení dílčího kritéria hodnocení B rozhodl zohlednit, čímž podle jeho názoru umožnil širšímu okruhu dodavatelů podat nabídku na plnění šetřené veřejné zakázky. Zadavatel je toho názoru, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby dodavatele, jenž disponuje zkušenostmi obecnějšího charakteru, hodnotil stejně jako dodavatele, který má ve vztahu k předmětu plnění veřejné zakázky specifické zkušenosti. Uvedené důvody považoval Úřad v napadeném rozhodnutí jako dostatečné pro zadavatelovo odůvodnění případné konkurenční výhody, když dospěl k závěru, že mezi provoz otevřeného mýtného systému a samotnou kontrolu tohoto systému rovnítko klást nelze a že zadavatel lépe hodnotí činnost, u níž má postaveno najisto, že se v plném rozsahu shoduje předmět zakázky, s níž získal konkrétní zaměstnanec dodavatele zkušenosti, s předmětem zakázky, jejíž plnění si hodlá zadáním šetřené veřejné zakázky zajistit. Tomuto závěru nelze ničeho vytknout, a to i s ohledem na skutečnost, že kritéria kvality musí být vymezena jasně a srozumitelně tak, aby nabídky dle nich mohly být porovnatelné, a jejich naplnění musí být ověřitelné, a dále s ohledem na skutečnost, že váha sporného kritéria byla pouze 25 %.

51.         Navrhovatel naproti tomu nepřednesl argumentaci, kterou by uvedený závěr Úřadu zpochybnil. Jeho tvrzení, že zkušenosti s výkonem tzv. externí kontroly provozu mýtného systému jsou kvalitativně totožné jako zkušenosti s kontrolou interní, se míjí s podstatou problému, kdy zadavatel neuděluje rozdílné hodnocení externí a interní kontrole, ale externí kontrole mýtného systému a provozu mýtného systému (navíc při hodnocení zkušeností získaných při realizaci zakázky, jejímž předmětem bylo řízení provozu mýtného systému, nebyla zvažována konkrétní náplň práce jednotlivých pracovníků, bodové hodnocení tak mohly získat i takové osoby, které s interní kontrolou systému pracovaly jen částečně). Zadavatel rovněž musel v souladu s § 116 odst. 3 zákona nastavit kritérium kvality porovnatelně a ověřitelně, zvolil tedy bodování za určitou dobu relevantní praxe a současně potvrzení této praxe referencí ze strany odběratele zakázky. Takový postup je v souladu se zákonem. Nelze přistoupit na názor navrhovatele, dle kterého musí být jakékoliv zpochybnění určitého závěru (v daném případě závěru o důvodnosti nastavení dílčího kritéria hodnocení B) vyvráceno bez nejmenších pochybností. Naopak pokud navrhovatel tvrdí, že sporné kritérium kvality je i přes argumentaci přednesenou zadavatelem a Úřadem diskriminační, měl by svůj názor dostatečně a relevantně podložit, což však neučinil, když jeho požadavek na odborné posouzení rozdílu externí a interní kontroly systému elektronického mýtného nepostihuje jádro posuzované problematiky.

Shrnutí

52.         S ohledem na shora uvedená východiska, na závěry obsažené v druhostupňovém rozhodnutí a v napadeném rozhodnutí Úřadu a rovněž s ohledem na vypořádání námitek rozkladu navrhovatele jsem dospěl k závěru, že nastavení dílčího kritéria hodnocení B) učiněné zadavatelem není v rozporu s § 36 odst. 1 zákona ani se zásadami zadávání veřejných zakázek obsaženými v § 6 zákona. Důvody, jimiž zadavatel obhajuje nastavení dílčího kritéria hodnocení B, jsou logické, racionální a přiměřené s ohledem na charakter (tedy i věcnou stránku) šetřené veřejné zakázky a oprávněné potřeby zadavatele a rovněž s ohledem na skutečnost, že kritéria kvality musí být vymezena tak, aby podle nich nabídky mohly být porovnatelné a naplnění kritérií ověřitelné. Diskriminační charakter sporného dílčího kritéria hodnocení B) nebyl shledán i s ohledem na skutečnost, že váha daného kritéria činila 25 % a zadavatel ohodnotil i dodavatele, jejichž pracovníci měli zkušenosti obecnějšího rázu než přímo s plněním totožným s předmětem šetřené veřejné zakázky. Z uvedených důvodů lze souhlasit se závěrem Úřadu, který neshledal u postupů zadavatele namítaných navrhovatelem důvody pro uložení nápravného opatření, a proto podle § 265 písm. a) zákona rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí a návrh navrhovatele zamítl.

VII.        Závěr

53.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zohlednění námitek navrhovatele, na základě zjištění, že Úřad postupoval při rozhodnutí o zamítnutí návrhu v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí. 

54.         Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku uvedeno.

 

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

 

 

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

Obdrží

1. JUDr. Jan Nemanský, advokát, Těšnov 1059/1, 110 00 Praha 1

2. Ing. Pavel Pazourek, Kapsch Telematic Services spol. s r.o., Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha 8

 

Vypraveno dne

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

 

 



[1] Pozn.: Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu § 56 zákona v návaznosti na § 273 zákona.

 

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz