číslo jednací: R0124/2019/VZ-23838/2019/321/EDo

 

 

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZZVZ“) vedl správní řízení sp. zn. ÚOHS-S1018/2014/VZ (dále jen „správní řízení“) ve věci návrhu navrhovatele – ČSAD Ústí nad Orlicí, a.s., IČO 60108851, se sídlem Třebovská 330, 562 00 Ústí nad Orlicí, ve správním řízení zastoupena JUDr. Michalem Lorencem, advokátem, ev. č. ČAK 12874, Chýský Lorenc Partners, advokátní kancelář, s.r.o., IČO 02458110, Žerotínova 1132/34, 130 00 Praha 3 (dále jen „žadatel“ nebo též „navrhovatel“) – ze dne 19. 11. 2014 na uložení zákazu plnění smlouvy uzavřené dne 6. 10. 2014 mezi zadavatelem – Liberecký kraj, IČO 70891508, se sídlem U Jezu 642/2a, 460 80 Liberec, (dále jen „zadavatel“) a společností ČSAD Liberec, a.s., IČO 25045504, se sídlem České mládeže 594/33, 460 06 Liberec, na realizaci veřejné zakázky „Přechodné zabezpečení stanoveného rozsahu dopravní obslužnosti Libereckého kraje – oblast Sever“ zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění zahájeném dne 3. 9. 2014 odesláním „Výzvy k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění“ ze dne 3. 9. 2014 (dále jen „veřejná zakázka“).

2.             V souvislosti s předmětným správním řízením, které bylo Úřadem vedeno podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZVZ“) složil žadatel dne 19. 11. 2014 na účet Úřadu kauci ve smyslu § 115 ZVZ ve výši 100 000 Kč. Ve správním řízení vydal Úřad dne 6. 11. 2015 rozhodnutí č. j. ÚOHS-S1018/2014/VZ-38253/2015/511/JNv, kterým Úřad návrh navrhovatele podle ustanovení § 118 odst. 5 písm. a) ZVZ zamítl. Uvedené rozhodnutí Úřadu bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R385/2015/VZ-37427/2016/321/EDy/HBa ze dne 12. 9. 2016, přičemž v této souvislosti, jak vyplývá z dvojice výpisů z účtu Úřadu ze dne 20. 9. 2016, došlo dne 19. 9. 2019 v souladu s § 115 odst. 2 písm. a) ZVZ k převedení kauce složené navrhovatelem na účet Úřadu dne 19. 11. 2014 do státního rozpočtu. Následně bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 125/2016-209 ze dne 31. 5. 2018 zrušeno rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R385/2015/VZ-37427/2016/321/EDy/HBa ze dne 12. 9. 2016 i rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S1018/2014/VZ-38253/2015/511/JNv ze dne 6. 11. 2015 a věc byla vrácena Úřadu k dalšímu řízení. Správní řízení bylo pravomocně ukončeno dne 13. 9. 2018, kdy nabylo právní moci usnesení Úřadu č. j. ÚOHS-S1018/2014/VZ-24594/2018/533/BKu ze dne 27. 8. 2018, kterým Úřad správní řízení zastavil.

3.             Poté, co byla věc Úřadu vrácena Krajským soudem v Brně k dalšímu řízení, zastavil Úřad správní řízení usnesením s odkazem na § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“), a proto se kauce v souladu s § 115 odst. 3 ZVZ vrací navrhovateli. Za tímto účelem zaslal Úřad žadateli přípis č. j. ÚOHS-S1018/2014/VZ-26950/2018/533/BKu ze dne 14. 9. 2018, v němž žadatele informoval, že usnesení Úřadu č. j. ÚOHS-S1018/2014/VZ-24594/2018/533/BKu ze dne 27. 8. 2018, kterým došlo k zastavení správního řízení, nabylo právní moci dne 13. 9. 2018. Současně požádal Úřad v tomto přípisu žadatele o zaslání čísla účtu pro vrácení kauce, jež byla žadatelem uhrazena v souvislosti s předmětným správním řízením na účet Úřadu.

4.             Dne 19. 9. 2018 obdržel Úřad přípis od žadatele, kde žadatel uvedl požadované číslo účtu pro vrácení kauce.

5.             Jak vyplývá z výpisu z účtu Úřadu ze dne 19. 12. 2018, dne 21. 9. 2018 Úřad vrátil na účet žadatele kauci složenou žadatelem v souvislosti se správním řízením ve výši 100 000 Kč.

6.             Dne 13. 6. 2019 obdržel Úřad od žadatele podání z téhož dne, jehož obsahem je žádost žadatele o vyplacení úroků z kauce složené žadatelem na účet Úřadu dne 19. 11. 2014 v souvislosti se správním řízením sp. zn. ÚOHS-S1018/2014/VZ, kdy žadatel uvádí, že dle § 115 odst. 3 ZVZ vrátí Úřad navrhovateli kauci spolu s úroky do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, pokud Úřad rozhodne jiným způsobem, než je uvedeno v § 115 odst. 2 ZVZ. Žadatel dále uvádí, že Krajský soud v Brně zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R385/2015/VZ-37427/2016/321/EDy/HBa ze dne 12. 9. 2016 i jemu předcházející rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S1018/2014/VZ-38253/2015/511/JNv ze dne 6. 11. 2015 pro nezákonnost podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „soudní řád správní“) a žadatel má tedy za to, že vzhledem ke znění § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“) mu přinejmenším za podstatnou část období, kdy byla kauce složena, náleží úrok, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 14 procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

II.             Napadené rozhodnutí

7.             Po přezkoumání všech rozhodných skutečností vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS/V0094/2019/VZ-17687/2019/533/BŠp ze dne 24. 6. 2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žádost žadatele o vyplacení úroků z kauce složené žadatelem na účet Úřadu dne 19. 11. 2014 v návaznosti na pravomocné ukončení správního řízení vedeného pod sp. zn. ÚOHS-S1018/2014/VZ zamítl.

8.             V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad uvedl, že dle ustanovení § 45 odst. 6 věty první zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „rozpočtová pravidla“ či „zákon o rozpočtových pravidlech“) zřizují organizační složky státu účty fondů tvořených podle tohoto zákona, účet cizích prostředků, účet sdružených prostředků, a účty, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis nebo z povahy příjmů a výdajů dané právním předpisem vyplývá, že nejsou součástí příjmů nebo výdajů státního rozpočtu.

9.             Úřad dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí podotkl, že je organizační složkou státu, řídí se při hospodaření s finančními prostředky mj. rozpočtovými pravidly. V případě kaucí skládaných navrhovateli v souvislosti s vedením správních řízení ve věci přezkoumávání úkonů zadavatelů učiněných při zadávání veřejných zakázek podle § 115 odst. 1 ZVZ jsou tyto finanční prostředky uloženy na tzv. účtu cizích prostředků dle § 45 odst. 6 rozpočtových pravidel, který je veden u České národní banky.

10.         Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že vzhledem k tomu, že Česká národní banka ode dne 1. 1. 2013 neúročí vklady na účtu cizích prostředků, nevznikly žádné úroky, které by mohl Úřad vrátit žadateli ve smyslu § 115 odst. 3 ZVZ, a tudíž z faktických důvodů nelze vyhovět žádosti o vyplacení úroků z kauce složené žadatelem na účet Úřadu dne 19. 11. 2014 v souvislosti se správním řízením sp. zn. ÚOHS-S1018/2014/VZ.

III.           Námitky rozkladu

11.         Dne 10. 7. 2019 obdržel Úřad rozklad žadatele z téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo žadateli doručeno dne 25. 6. 2019. Rozklad byl tedy podán v zákonné lhůtě.

12.         Žadatel v rozkladu uvedl, že napadá napadené rozhodnutí v celém rozsahu.

Závěr rozkladu

13.         Žadatel v rozkladu navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení Úřadu k novému projednání.

IV.          Řízení o rozkladu

14.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Doplnění rozkladu

15.         Výzvou ze dne 22. 7. 2019, která byla žadateli doručena dne 1. 8. 2019, vyzval předseda Úřadu žadatele, aby ve lhůtě sedmi kalendářních dnů ode dne doručení výzvy doplnil rozklad o údaje o tom, z jakého důvodu napadá napadené rozhodnutí a v čem spatřuje jeho rozpor s právními předpisy nebo jeho nesprávnost nebo řízení, jež mu předcházelo.

16.         Dne 8. 8. 2019 obdržel Úřad doplnění rozkladu žadatele z téhož dne, v němž žadatel vyjádřil své přesvědčení, že není udržitelné vykládat zákon tak, jak to činí Úřad, tedy že přestože ZVZ výslovně stanoví povinnost Úřadu vrátit kauci spolu s úroky, tak že úrok činí 0 %. ZVZ dle žadatele nepodmiňuje povinnost vrátit kauci spolu s úroky dle § 115 odst. 3 ZVZ úročením bankovního účtu Úřadu, ani neobsahuje odkaz na zákon o rozpočtových pravidlech. Dle názoru žadatele by stejně bylo nutné považovat ustanovení § 115 odst. 3 ZVZ za speciální právní úpravu, když povinnost „vrátit kauci spolu s úroky“ zůstala v uvedeném ustanovení i po Úřadem zmiňované novelizaci zákona o rozpočtových pravidlech. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu s novelizací zákona o rozpočtových pravidlech zrušit rovněž povinnost „vrátit kauci spolu s úroky“, pak by tak dle žadatele výslovně učinil; jinými slovy má žadatel za to, že pro naplnění povinnosti Úřadu stanovené § 115 odst. 3 ZVZ není rozhodné, zda Úřad na svém bankovním účtu prostředky úročil či nikoli. Svým výkladem o úroku 0 % Úřad dle žadatele fakticky popírá jednoznačné znění § 115 odst. 3 ZVZ, což má žadatel za nesprávný a nezákonný postup. Žadatel dodává, že nemůže souhlasit ani s argumentací Úřadu, dle které nevyplatí žadateli úrok, jelikož kauce složená žadatelem byla uložena na účtu cizích prostředků vedeném Českou národní bankou ve smyslu zákona o rozpočtových pravidlech, který neměl být po dobu uložení prostředků úročen. Z ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech citovaných v napadeném rozhodnutí Úřadem dle žadatele otázka neúročení účtu Úřadu nevyplývá.

17.         Žadatel rovněž nesouhlasí s odmítnutím aplikace daňového řádu v daném případě Úřadem. Podrobněji pak odkazuje na vybraná ustanovení daňového řádu a poukazuje na judikaturu související s těmito ustanoveními daňového řádu včetně judikatury Ústavního soudu vztahující se k daňové problematice. Žadatel má za to v návaznosti na vybrané závěry judikatury v daňových věcech, že jakýkoli výklad, že by v případě nezákonných rozhodnutí neměl stát, potažmo orgán veřejné správy, povinnost adresátům nezákonných rozhodnutí kompenzovat nemožnost disponovat se svými finančními prostředky, by byl rozporný s ústavním pořádkem.

18.         Závěrem doplnění rozkladu žadatel zopakoval, že navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a jeho vrácení Úřadu k novému projednání.

Stanovisko předsedy Úřadu

19.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a dále správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu žadatele a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

20.         Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku, rozhodl správně a v souladu se zákonem.

21.         V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, proč jsem nepřistoupil ke zrušení, případně změně napadeného rozhodnutí.

V.            K námitkám rozkladu

22.         Podstatou rozkladu žadatele je jeho nesouhlas s argumentací Úřadu, dle které mu byla kauce vrácena v neúročené výši.

23.         Podle ustanovení § 115 odst. 2 ZVZ je kauce příjmem státního rozpočtu, jestliže Úřad

a) pravomocným rozhodnutím návrh zamítne podle § 118 odst. 5 písm. a) ZVZ, nebo

b) pravomocným rozhodnutím rozhodne o zastavení řízení, pokud vzal navrhovatel návrh zpět poté, co bylo v témže správním řízení nepravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu podle § 118 odst. 5 písm. a) ZVZ.

24.         Podle ustanovení § 115 odst. 3 ZVZ pokud Úřad rozhodne jiným způsobem, než je uvedeno v § 115 odst. 2 ZVZ, vrátí kauci spolu s úroky navrhovateli do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Kauce se vrací rovněž v případě, kdy Úřad společně se zamítnutím návrhu podle § 118 odst. 5 písm. a) ZVZ rozhodne o tom, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 ZVZ.

25.         Komentářová literatura (viz Jurčík, R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 679) k § 115 odst. 3 ZVZ uvádí: „Kauce se vrací i s úroky. Vzhledem k tomu, že účet vede ÚOHS Česká národní banka, nebude výše úročení velká (spíš žádná).“

26.         Jak vyplývá z výše citovaného komentáře, ustanovení § 115 odst. 3 ZVZ sice konstatuje vrácení kauce „spolu s úroky“, avšak o procentuální výši úroků se zde již nehovoří. Autor komentáře ve shodě s Úřadem zmiňuje, že Úřadu účet vede Česká národní banka, a tedy by se možné úročení těchto prostředků mělo odvíjet od takové výše úroků, jaké Úřadu po dobu, co se složená kauce nachází na jeho účtu u České národní banky, připíše tato banka. Tomuto pojetí odpovídá i komentář autorů Raus, D., Neruda, R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Praha: Linde, 2007, s. 762: „Vzniká-li osobě, která podala návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele a která složila kauci, nárok na její vrácení, má nárok i na úroky, které byly po dobu, po kterou byla peněžitá částka odpovídající výši kauce deponována na účtu Úřadu, k této peněžité částce připsány. Jde o úrok za dobu, po níž byla peněžitá částka deponována, připsaný bankou, u níž je veden účet, tj. Českou národní bankou.“  Jestliže tedy, jak poukázal Úřad v bodech 11 až 15 napadeného rozhodnutí, se finanční prostředky na účtu cizích prostředků neúročí, nevznikl ke složené kauci žádný přírůstek, který by byl možný žadateli v návaznosti na předmětnou kauci „vracet“, resp. který by mohl být vyplacen a na nějž by z titulu úročení prostředků mohl vzniknout žadateli nárok. Úvaha Úřadu, že tedy v daném případě činí úrok 0 %, je správná.

27.         Rovněž je správný odkaz Úřadu na zákon o rozpočtových pravidlech, který právě upravuje i podmínky uložení cizích prostředků organizačních složek státu, tj. např. i složených kaucí u Úřadu, na účtu u České národní banky. Jestliže tedy účty cizích prostředků u České národní banky přestaly být od 1. 1. 2013 úročeny, je zřejmým důsledkem této změny i fakt, že Úřad z faktických důvodů úroky z kauce žadateli poskytnout nemůže. Odkaz na příslušná ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech je tak zcela případný. Tyto podmínky vedení účtů cizích prostředků u České národní banky tak zjevně ovlivňují i možnosti Úřadu ohledně (ne)úročení kaucí. Není tak rozhodné, že v ustanovení § 115 odst. 3 ZVZ i po 1. 1. 2013 zmínka o úrocích zůstala a aktuální znění zákona o rozpočtových pravidlech je reflektováno až v § 255 odst. 6 ZZVZ, v němž se o úrocích z kauce již nehovoří, a tedy by předmětný spor ani nemohl nastat.

28.         Pro daný případ je nicméně podstatný faktický stav, kdy v roce 2014, v němž bylo předmětné správní řízení zahájeno a žadatelem byla složena kauce, k úročení této kauce na účtu u České národní banky již nedocházelo, proto Úřad také uzavřel, že žadateli náleží úrok z kauce ve výši 0 %. V této souvislosti znovu připomínám, že § 115 odst. 3 ZVZ výši úroku nikterak nespecifikuje, ani neobsahuje odkaz na žádný speciální právní předpis. S ohledem na výše uvedené proto Úřad správně dovodil, že je mu dáno postupovat ve shodě s rozpočtovými pravidly, která zahrnují podmínky vedení těchto prostředků u České národní banky, jež úroky na těchto účtech již nepřipisuje.

29.         Fakt, že možnost úročení finančních prostředků na účtech dle § 45 odst. 6 zákona o rozpočtových pravidlech již není dle rozpočtových pravidel dána, vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 98/2016 – 54 ze dne 19. 4. 2017, na který doplňkově odkázal Úřad v bodě 11 napadeného rozhodnutí. V tomto rozsudku je zmíněna časová hranice úročení těchto prostředků do 31. 12. 2012 na účtu u České národní banky, kdy od 1. 1. 2013 toto úročení přestalo. Proto také Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku nepočítá s automatickým vrácením takových prostředků i s úroky, ale pouze tehdy, pokud úroky budou skutečně připsány: „Za této situace žalovaný budoucí účastníky výběrového řízení jen utvrdil v tom, že jim budou případné úroky z peněžité záruky vráceny (tedy ne nutně vždy, ale jen pokud úroky reálně přirostou).“  Byť se judikovaný závěr týkal oblasti elektronické komunikace a k ní příslušných právních předpisů, jeho aplikace je v přezkoumávaném případě přiléhavá jako obecné východisko pro závěr, že Úřad může „vracet“ úroky v nenulové výši pouze tehdy, pokud na příslušném účtu opravdu vzniknou, což v daném případě objektivně nenastalo.

30.         Co se potom týče argumentace žadatele opírající se o odkazování na daňový řád a s ním související judikaturu včetně té ústavní, dodávám, že je nepřípadná. Aby argumentace žadatele dávala smysl, muselo by platit, že kauce a daň jsou totožná plnění, resp. že lze kauci podřadit pod „daň“ v širším slova smyslu, jak ji definuje daňový řád.

31.         Dle § 2 odst. 3 daňového řádu se daní pro účely daňového řádu rozumí

a)   peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek,

b) peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle daňového řádu,

c)   peněžité plnění v rámci dělené správy.

32.         Co se týče označení „daň“, pak komentář autorů Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kolektiv. Daňový řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 5 uvádí: „Pojem ‚daň‘ není definován v žádném platném právním předpise. Ústavní zakotvení pojmu ‚daň‘ je možno nalézt v čl. 11 odst. 5 LPS, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. (…) Z výše uvedeného vyplývá, že daň je povinné, zákonem stanovené, nenávratné a neúčelové peněžní plnění fyzických a právnických osob plynoucí do veřejného rozpočtu za účelem úhrady obecných veřejných potřeb.“ Kauce však zákonem jako daň označena není a neplatí pro ni ani tato definice uvedená v komentáři.

33.         Clo potom v předchozím bodě citovaný komentář vymezuje takto: „Clo je definováno jako povinná platba sui generis, stanovená právními předpisy, která je vybírána v přímé souvislosti s přechodem zboží přes státní hranici od osob, které zboží dovážejí, respektive vyvážejí, nebo od osob, pro které je takovéto zboží dováženo nebo vyváženo (Bakeš 1979, s. 141).“ Je zřejmé, že ani vymezení cla pro kauci nemůže platit.

34.         K poplatkům se vyjadřuje důvodová zpráva k daňovému řádu takto: „Z poplatků jsou zde podřazeny zejména poplatky správní, soudní, místní a další poplatky, kde zákon, který je vymezuje, nestanoví, že je o nich rozhodováno podle správního řádu, a které splňují obsah pojmu poplatek podle prof. JUDr. Viléma Funka (Naše berní právo, Praha 1936), tj. ‚poplatky jsou dávky, které vybírají se u příležitosti, kde vyvolává se osobou soukromou určitý úkon úřední, a slouží jako úplata a náhrada nákladu, touto činností jednotlivce způsobeného.‘“  Výše zmiňovaný komentář k daňovému řádu potom na s. 6 o poplatku uvádí: „Poplatek je povinná, nenávratná platba ukládaná na základě zákona, která je však placena, na rozdíl od daně, jako protihodnota za něco, co stát či samosprávný celek zajišťuje. Tím se více podobá ceně, a tak bývá někdy nesprávně cena i soukromého statku označena za poplatek (např. poplatek za úschovu zavazadla, za šatnu, Mrkývka 2004, s. 6). Je to platba, která má objektivní charakter a je zpravidla jednorázová (Dědič, Červenková, Marková, Marčanová 1995, s. 11 a 12). Platí se tedy jako zvláštní příspěvek k náhradě nákladů těch veřejných zařízení, jejichž výkon dotčení jednotlivci vyvolávají, a pokud je vyvolávají (Bráf 1915, s. 76).“ Kauci tedy zjevně není možno podřadit ani pod definici poplatku.

35.         Co se potom týče vymezení daně podle § 2 odst. 3 písm. b) a c) daňového řádu, tedy coby peněžitého plnění, které se vybírá dle daňového řádu (tj. zvláštní zákon se na daňový řád odkazuje) nebo peněžitého plnění, které je spravováno v rámci dělené správy, tak ani pod tyto definice nelze kauci podřadit. ZVZ ani správní řád na daňový řád při výběru kauce neodkazují a u kauce platí, že si ji Úřad spravuje sám a nepostupuje přitom podle daňového řádu – tj. nejde o dělenou správu (srov. § 161 daňového řádu).

36.         Z výše uvedeného tedy plyne, že kauci nelze podřadit pod pojem „daň“ ve smyslu daňového řádu, neuplatní se ani § 254 daňového řádu a ani žadatelem odkazované závěry Ústavního soudu. Tyto závěry se totiž výslovně týkají „daňového subjektu“, tedy poplatníka nebo plátce daně (srov. § 20 daňového řádu), jímž žadatel v přezkoumávaném případě není, když uhradil kauci, která pod pojem „daň“ ani v širším slova smyslu nespadá.

37.         Mohu tedy uzavřít, že kauce složená na účet Úřadu v souvislosti s podáním návrhu na zahájení správního řízení dle ZVZ nemá nic společného s výběrem či úhradou daní dle daňového řádu, takže žadatelův návrh na jeho analogické použití není relevantní. Daňový řád ani podpůrně na posuzovaný případ nedopadá, jak zdůraznil Úřad v bodě 15 napadeného rozhodnutí, na jehož závěry mohu v podrobnostech odkázat.

38.         Podle § 89 odst. 2 správního řádu odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží. Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu jsem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí a jeho věcnou správnost v rozsahu vznesených námitek a současně jsem přezkoumal i zákonnost postupu Úřadu, které jeho vydání předcházelo, když napadené rozhodnutí jsem shledal zákonným a věcně správným. Úřad ve správním řízení dostatečně zjistil skutkový stav věci tak, aby ji mohl posoudit. Dále Úřad uvedl všechny právní normy, které v dané věci aplikoval a současně dostatečně odůvodnil jejich použití. Napadené rozhodnutí je tedy zákonné a věcně správné.

VI.          Závěr

39.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu žadatele.

40.         Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

 

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1, ve spojení s § 152 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále odvolat.

 

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

 

 

 

Obdrží:

JUDr. Michal Lorenc, advokát, Chýský Lorenc Partners, advokátní kancelář, s.r.o., Žerotínova 1132/34, 130 00 Praha 3

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy