číslo jednací: R0296/2015/VZ-22208/2019/322/PJe

Instance II.
Věc Metodické sety pro potřeby projektu Environmentální vzdělávání – dovednosti pro udržitelný rozvoj – grafické, tiskové a související služby
Účastníci
  1. Sluňákov – centrum ekologických aktivit města Olomouce, o. p. s.
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí rozhodnutí v části potvrzeno, v části změněno, v části zrušeno
Rok 2015
Datum nabytí právní moci 13. 8. 2019
Související rozhodnutí S0497/2014/VZ-25064/2015/552/SPo
R296/2015/VZ-37537/2016/322/KBe
S0497/2014/VZ-25064/2015/552/SPo
R0296/2015/VZ-22208/2019/322/PJe
Dokumenty file icon 2015_R0296.pdf 603 KB

 

 

Č. j.: ÚOHS-R0296/2015/VZ-22208/2019/322/PJe

 

Brno 13. srpna 2019

 

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 10. 9. 2015 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 11. 9. 2015, který podal zadavatel –

  • Sluňákov – centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s., IČO 277 84 525, se sídlem Skrbeňská 669/70, 783 35 Horka nad Moravou, ve správním řízení zastoupený na základě plné moci ze dne 4. 7. 2014 Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 1212/39, Nová Ulice, 779 00 Olomouc,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0497/2014/VZ-25064/2015/552/SPo ze dne 26. 8. 2015 ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů při zadávání veřejné zakázky s názvem „Metodické sety pro potřeby projektu Environmentální vzdělávání – dovednosti pro udržitelný rozvoj“ – grafické, tiskové a související služby“ ve zjednodušeném podlimitním řízení, jehož formulář „Oznámení o zadání zakázky“ byl ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněn dne 5. 11. 2012 pod evidenčním číslem zakázky 236897,

 

jsem na základě návrhu rozkladové komise jmenované podle ustanovení § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů rozhodl takto:

 

I.

Výroky I., II., III. a IV. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0497/2014/VZ-25064/2015/552/SPo ze dne 26. 8. 2015 podle ustanovení § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

p o t v r z u j i

a podaný rozklad v tomto rozsahu

z a m í t á m.

 

II.

Výrok V. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0497/2014/VZ-25064/2015/552/SPo ze dne 26. 8. 2015 ve smyslu § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,

r u š í m

a správní řízení v rozsahu uvedeného výroku V.

z a s t a v u j i,

neboť dle § 117a písm. f) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, v řízení zahájeném z moci úřední nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření dle § 118 nebo pro uložení sankce podle § 120 nebo § 120a.

 

III.

Výrok VI. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0497/2014/VZ-25064/2015/552/SPo ze dne 26. 8. 2015 ve smyslu § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,

r u š í m

a správní řízení v rozsahu uvedeného výroku VI.

z a s t a v u j i,

neboť dle § 117a písm. f) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, v řízení zahájeném z moci úřední nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření dle § 118 nebo pro uložení sankce podle § 120 nebo § 120a.

 

IV.

Výrok VII. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0497/2014/VZ-25064/2015/552/SPo ze dne 26. 8. 2015 ve smyslu § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,

m ě n í m,

tak, že nově zní takto:

Za spáchání správních deliktů uvedených ve výrocích I., II., III., a IV. se zadavateli – Sluňákov - centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s., IČO 277 84 525, se sídlem Skrbeňská 669/70, 783 35 Horka nad Moravou, podle § 120 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, ukládá

pokuta ve výši 10.000,- Kč (deset tisíc korun českých).

Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

 

Odůvodnění

 

I.               Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Dne 18. 6. 2014 zahájil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle ustanovení § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1] k výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, na základě podnětu správní řízení z moci úřední ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona, zadavatelem – Sluňákov – centrum ekologických aktivit města Olomouce, o.p.s., IČO 277 84 525, se sídlem Skrbeňská 669/70, 783 35 Horka nad Moravou, ve správním řízení zastoupeným na základě plné moci ze dne 4. 7. 2014 Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 1212/39, Nová Ulice, 779 00 Olomouc, (dále jen „zadavatel“ či „obviněný“) při zadávání veřejné zakázky s názvem „Metodické sety pro potřeby projektu Environmentální vzdělávání – dovednosti pro udržitelný rozvoj“ (dále jen „veřejná zakázka“) ve zjednodušeném podlimitním řízení zahájeném dne 13. 8. 2012 odesláním výzvy k podání nabídek, přičemž smlouva na veřejnou zakázku byla s vybraným uchazečem – TISKÁRNA. BUDÍK. GRAFIKA s.r.o., IČO 268 50 371, se sídlem Nádražní 1712/5, 785 01 Šternberk (dále jen „vybraný uchazeč“) uzavřena dne 11. 10. 2012.  

2.             Úřad si na základě skutečností uvedených v podnětu vyžádal od zadavatele veškerou dokumentaci související s veřejnou zakázkou a jeho vyjádření k obsahu podnětu. Na základě posouzení obsahu podnětu a dokumentace zaslané zadavatelem získal Úřad pochybnosti o tom, zda zadavatel postupoval v souladu se zákonem, proto zahájil správní řízení z moci úřední, kde za účastníka označil zadavatele.

II.             Napadené rozhodnutí

3.             Dne 26. 8. 2015 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0497/2014/VZ-25064/2015/552/SPo (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož výrokem I. rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 82 odst. 4 zákona v návaznosti na § 62 odst. 3 zákona, když uzavřel dne 11. 10. 2012 smlouvu na veřejnou zakázku s vybraným uchazečem, přestože tento neposkytl součinnost k uzavření smlouvy, když před uzavřením smlouvy nepředložil zadavateli originály nebo úředně ověřené kopie dokladů prokazujících splnění kvalifikace, a to konkrétně originál či úředně ověřenou kopii výpisu z evidence Rejstříku trestů právnických osob a originál či úředně ověřenou kopii výpisu z evidence Rejstříku trestů jednatelky Magdy Říhové (rozené Budíkové), přičemž tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.

4.             Výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona tím, že nesplnil povinnost uveřejnění v souladu s § 147a odst. 2 zákona v návaznosti na § 147a odst. 1 písm. a) zákona, kdy neuveřejnil na profilu zadavatele smlouvu na veřejnou zakázku, a to v zákonné lhůtě 15 dnů od uzavření smlouvy, když smlouva na veřejnou zakázku byla s vybraným uchazečem uzavřena dne 11. 10. 2012 a zákonná lhůta pro její uveřejnění na profilu zadavatele marně uplynula dne 26. 10. 2012, přičemž zadavatel uveřejnil smlouvu na předmětnou veřejnou zakázku na profilu zadavatele až dne 6. 11. 2012.

5.             Výrokem III. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona tím, že nesplnil povinnost uveřejnění v souladu s § 147a odst. 2 zákona v návaznosti na § 147a odst. 1 písm. a) zákona, když na profilu zadavatele neuveřejnil dodatek č. 1 ke smlouvě na veřejnou zakázku a to v zákonné lhůtě 15 dnů od uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě na veřejnou zakázku, když předmětný dodatek č. 1 smlouvy uzavřené s vybraným uchazečem byl uzavřen dne 23. 11. 2012 a zákonná lhůta pro jeho uveřejnění marně uplynula dne 10. 12. 2012, přičemž zadavatel uveřejnil dodatek č. 1 smlouvy na předmětnou veřejnou zakázku na svém profilu až dne 3. 5. 2013.

6.             Výrokem IV. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona tím, že nesplnil povinnost uveřejnění v souladu s § 85 odst. 4 zákona, když neuveřejnil na profilu zadavatele písemnou zprávu zadavatele o veřejné zakázce, a to v zákonné lhůtě 15 dnů od ukončení zadávacího řízení, když zadávací řízení bylo ukončeno uzavřením smlouvy s vybraným uchazečem a zákonná lhůta pro uveřejnění písemné zprávy zadavatele o předmětné veřejné zakázce na profilu zadavatele marně uplynula dne 26. 10. 2012, přičemž zadavatel uveřejnil tuto písemnou zprávu na profilu zadavatele až dne 3. 12. 2012.

7.             Výrokem V. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že zadavatel se dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona tím, že nesplnil povinnost uveřejnění v souladu s § 83 odst. 1 zákona v návaznosti na § 146 odst. 1 písm. a) zákona, když neodeslal k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek oznámení o výsledku zadávacího řízení na veřejnou zakázku, a to v zákonné lhůtě 15 dnů od uzavření smlouvy, když smlouva na veřejnou zakázku byla s vybraným uchazečem uzavřena dne 11. 10. 2012 a zákonná lhůta pro odeslání oznámení o výsledku předmětného zadávacího řízení k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek marně uplynula dne 26. 10. 2012, přičemž „Oznámení o zadání zakázky“, evidenční číslo formuláře 7203010036897, bylo do Věstníku veřejných zakázek odesláno k uveřejnění až dne 2. 11. 2012.

8.             Výrokem VI. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona tím, že nesplnil povinnost uveřejnění v souladu s § 49 odst. 3 zákona, když na profilu zadavatele neuveřejnil „Dodatečné informace k zadávacím podmínkám č. 1“ včetně přesného znění žádosti při zadávání veřejné zakázky.

9.             Za spáchání správních deliktů Úřad výrokem VII. napadeného rozhodnutí zadavateli uložil pokutu ve výši 15 000 Kč.

III.           Námitky rozkladu

10.         Dne 27. 8. 2015 bylo zadavateli doručeno napadené rozhodnutí. Dne 11. 9. 2015 podal zadavatel proti napadenému rozhodnutí v zákonné lhůtě rozklad ze dne 10. 9. 2015.

11.         Zadavatel ve svém rozkladu předně uvádí, že se při zadávacím řízení nechal zastoupit odbornou firmou, proto opravný prostředek podává zejména z opatrnosti kvůli uplatnění dalších právních nároků a žádá o opětovné posouzení a přezkoumání veškerých rozhodných skutečností.

12.         K údajnému nedodržení postupu v § 82 odst. 4 v návaznosti na § 62 odst. 3 zákona zadavatel uvádí, že měl jistotu, že vybraný uchazeč splňuje veškeré požadavky zákona na splnění základních kvalifikačních předpokladů podle § 53 zákona, když vybraný uchazeč předložil do nabídky čestné prohlášení k prokázání základních kvalifikačních předpokladů. Zadavatel je přesvědčen, že příliš formalistický přístup by vedl k neodůvodněnému omezení hospodářské soutěže, která by měla pro zadavatele podstatný dopad, a to zejména ekonomický.

13.         Zadavatel ve svém rozkladu zdůrazňuje, že postupoval s péčí řádného hospodáře, když uzavřel smlouvu s uchazečem, který splňoval základní kvalifikační předpoklady, a současně se jednalo o nabídku s nejnižší nabídkovou cenou. Zadavatel má jednoznačně potvrzeno, že vybraný uchazeč splňoval základní kvalifikační předpoklady. Navíc je přesvědčen, že v podstatě ani není možné požadovat ve zjednodušeném podlimitním řízení doklady dle § 53 odst. 3 zákona, tj. výpis z evidence Rejstříku trestů, potvrzení FÚ a OSSZ. Zadavatel je totiž oprávněn požadovat pouze čestné prohlášení, a to jak v nabídce, tak před podpisem smlouvy. Dle zadavatele se totiž formulace „ustanovení odstavce 2 se nepoužije“ uvedená v § 62 odst. 3 zákona nevztahuje k celému § 62 odst. 2 zákona, ale pouze k druhé části odstavce (tedy u zjednodušeného podlimitního řízení vylučuje možnost zadavatele stanovit si v oznámení či výzvě o zahájení zadávacího řízení povinnost dodavatele prokázat splnění základních kvalifikačních předpokladů doklady uvedenými v § 53 odst. 3 zákona). Z uvedeného vyplývá, že zadavatel není u zjednodušeného podlimitního řízení u základních kvalifikačních předpokladů oprávněn v kvalifikační dokumentaci stanovit jako způsob prokázání nic jiného, než čestné prohlášení.

14.         Zadavatel upozorňuje na dosud nevyjasněnou interpretaci ustanovení § 62 odst. 3 zákona, které je relativně nové a tudíž se k němu minimálně v dané době nestačila vyvinout natož ustálit rozhodovací praxe Úřadu, případně soudní judikatura. Zadavatel uvádí, že podal logický a přípustný jazykový výklad uvedeného ustanovení. Zadavatel k tomu dodává, že nepochybným sledovaným účelem nového ustanovení § 62 odst. 3 zákona bylo zjednodušit podmínky účasti uchazečů ve zjednodušených podlimitních řízeních. Zadavatel tedy uvádí, že ani případná nesrovnalost neměla vliv na výběr nejvhodnější nabídky, neboť na straně vybraného uchazeče byly zákonem předvídané skutečnosti ohledně beztrestnosti po celou dobu fakticky splněny.

15.         K neuveřejnění „Dodatečných informací k zadávacím podmínkám č. 1“ včetně přesného znění žádosti na profilu zadavatel uvádí, že tyto dodatečné informace obsahovaly údaje „administrativního charakteru“ a zadavatel je rozeslal všem zájemcům. Zadavatel dále uvádí, že veškeré informace byly poskytnuty všem uchazečům již v zadávací dokumentaci. Na základě dodatečné informace č. 1 ze dne 22. 8. 2012 došlo pouze k upřesnění těchto již poskytnutých informací.

16.         K dalšímu možnému porušení zákona, konkrétně § 147a odst. 2 písm. a), § 85 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona zadavatel namítá, že prodlení s uveřejněním požadovaných informací vzniklo nedopatřením. Uvedený stav však byl dle jeho názoru zhojen a veškeré informace byly uveřejněny jak na profilu zadavatele, tak ve Věstníku veřejných zakázek.

17.         Zadavatel je toho názoru, že dodatečné uveřejnění informací o zadání veřejné zakázky, které již bylo provedeno, a byla tedy ujednána řádná náprava, nemělo negativní dopad na transparentnost postupu v zadávacím řízení, jelikož zadavatel v žádném případě neměl v úmyslu „zatajovat“ informace (výstupy) zadávacího řízení. Zadavatel se za situace, kdy formální (čistě administrativní) pochybení nemůže negativně ovlivnit realizované zadávací řízení a výběr nejvhodnější nabídky, což je v daném případě nepochybné, dovolává rozumné a smysluplné interpretace a aplikace práva. V této souvislosti zadavatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu.

18.         Zadavatel dále upozorňuje na skutečnost, že v předmětném zadávacím řízení všichni uchazeči byli zadavatelem adresně informováni o výsledku zadávacího řízení a jeho ukončení. Rovněž nebylo jakkoliv dotčeno právo jakéhokoli subjektu požádat o poskytnutí příslušných informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Zadavatel má tedy za to, že neuveřejnění příslušných informací nenarušilo hospodářskou soutěž, ani potenciálně neovlivnilo výsledek zadávacího řízení, přičemž k neuveřejnění informací došlo v důsledku neúmyslného zanedbání. Navíc eventuální negativní následky byly následně účinně zhojeny dodatečným uveřejněním, čímž byla zajištěna transparentnost zadávacího řízení.

Závěr rozkladu

19.         Zadavatel navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí předsedou Úřadu zrušeno v celém rozsahu.

IV.          Řízení o rozkladu a řízení před soudem

20.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

21.         Předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 12. 9. 2016, č. j. ÚOHS-R296/2015/VZ-37537/2016/322/KBe (dále jen „první rozhodnutí předsedy“) napadené rozhodnutí potvrdil a podaný rozklad zamítl. Toto rozhodnutí předsedy, jakož i napadené rozhodnutí obviněný napadl žalobou u Krajského soudu v Brně.

22.         Krajský soud v Brně o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 9. 5. 2019, č. j. 29 Af 127/2016-70, kterým první rozhodnutí předsedy zrušil (dále jen „rozsudek“). Krajský soud sice nepřisvědčil žalobním námitkám obviněného, shledal nicméně, že zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZVZ“), představuje právní úpravu pro obviněného příznivější. Ačkoliv ZZVZ vstoupil v platnost až po vydání prvního rozhodnutí předsedy, musel krajský soud první rozhodnutí předsedy zrušit a věc vrátit předsedovi k dalšímu řízení, a to s poukazem na čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46.

Stanovisko předsedy Úřadu

23.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

24.         Úřad postupoval správně a v souladu s právními předpisy, když vyslovil výroky I., II., III. a IV. napadeného rozhodnutí. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které bylo přistoupeno k potvrzení napadeného rozhodnutí a zamítnutí rozkladu obviněného v rozsahu těchto výroků.

25.         Skutky, o nichž byla vyslovena vina výroky V. a VI. napadeného rozhodnutí, nepředstavují podle právní úpravy obsažené v ZZVZ přestupek. Z toho důvodu bylo nutno přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu uvedených výroků a k zastavení správního řízení.

26.         S ohledem na to, že výrokem VII. napadeného rozhodnutí byl vyměřen správní trest za všechny delikty výroků I. až VI. napadeného rozhodnutí, přičemž tímto druhým rozhodnutím předsedy byly dva z těchto výroků zrušeny, bylo nutno přiměřeně snížit správní trest.

V.            K námitkám rozkladu, k důvodům zrušení výroků V. a VI. a ke změně pokuty

27.         Rozklad nepřináší žádnou novou právní argumentaci, nýbrž naopak plně kopíruje argumentaci zadavatele uvedenou již v jeho vyjádření ve správním řízení vedeném Úřadem. Se všemi argumenty zadavatele se přitom Úřad vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

K důvodům potvrzení výroků I. až IV. napadeného rozhodnutí

28.         Úvodem je nutné zdůraznit, že zadávání veřejných zakázek je značně formalizovaný proces, v němž tedy i formální pochybení může vést k porušení zákona. Zákon zadavatelům též přesně předepisuje, v jaké fázi zadávacího řízení jsou oprávněni či povinni činit určité úkony.

29.         Podle § 62 odst. 3 věty první před středníkem zákona se ve zjednodušeném podlimitním řízení splnění kvalifikačních předpokladů prokazuje předložením čestného prohlášení, z jehož obsahu bude zřejmé, že dodavatel kvalifikační předpoklady požadované zadavatelem splňuje. Zákon tedy stanoví, že skutečnost, že uchazeč kvalifikační předpoklady požadované zadavatelem splňuje, musí vyplývat z obsahu čestného prohlášení. Zákon zadavateli nepředepisuje, aby si ve zjednodušeném podlimitním řízení při posouzení kvalifikace skutečnosti vyplývající z čestného prohlášení ověřoval z jiných dokladů.

30.         To ovšem neznamená, že by zadavatelé ve zjednodušeném podlimitním řízení nebyli povinni vůbec posuzovat originály či úředně ověřené kopie dokladů prokazujících splnění kvalifikace. Tato povinnost je však podle § 62 odst. 3 věty druhé a třetí zákona odsunuta až do doby před uzavřením smlouvy a týká se v prvé řadě vybraného uchazeče, a teprve pokud tento požadované doklady řádně nepředloží, i dalších uchazečů v pořadí. Zadavatelé tedy jsou povinni posoudit, zda jsou doklady předložené před uzavřením smlouvy v souladu se zákonem, a zda je jimi prokázáno splnění kvalifikačních předpokladů. Děje se tak však v případě zjednodušeného podlimitního řízení až v době před uzavřením smlouvy.

31.         Námitka zadavatele, že měl jistotu, že vybraný uchazeč splňuje veškeré požadavky zákona na splnění kvalifikačních předpokladů, když vybraný uchazeč předložil do nabídky čestné prohlášení, je z tohoto pohledu bezpředmětná. Zadavatel je totiž povinen doklady podle § 53 odst. 3 zákona pro prokázání splnění kvalifikace před uzavřením smlouvy požadovat, přičemž se nemůže spokojit pouze s předloženým čestným prohlášením, které vybraný uchazeč předkládá pro účely posouzení kvalifikace.

32.         S ohledem na vysoce formalizovaný charakter procesu zadávání veřejných zakázek se tak musí Úřad vždy zabývat otázkou, zda bylo vybraným uchazečem prokázáno splnění kvalifikace před uzavřením smlouvy a poskytnuty veškeré doklady požadované zákonem. Otázka, zda vybraný uchazeč dle subjektivní úvahy zadavatele základní kvalifikační předpoklady reálně splňuje nebo nesplňuje v době podání nabídky, je tak s ohledem na uvedené zcela irelevantní.

33.         Zadavatel taktéž nerozporuje skutečnost, že výpis z Rejstříku trestů jednatelky Magdy Říhové a výpis z Rejstříku trestů právnických osob byl předložen až přibližně rok po uzavření smlouvy na veřejnou zakázku. S tím souvisí i teze zadavatele, že požadavky zákona byly ze strany vybraného uchazeče naplněny předložením čestného prohlášení. Zadavateli se totiž jeví, že by postup vyplývající z napadeného rozhodnutí, vyústil ve vyloučení vybraného uchazeče z čistě formálních důvodů. Tomuto názoru nelze přisvědčit. Účelem požadavku na předložení dokladů prokazujících kvalifikaci je ověření, že je kvalifikace skutečně splněna. Jestliže tedy zákon předepisuje, aby zadavatel tyto doklady vyžadoval, je smyslem takového ustanovení zajistit, že smlouva na veřejnou zakázku bude uzavřena jen se skutečně kvalifikovaným uchazečem, a že v důsledku tak bude hospodárně naloženo s veřejnými prostředky. Nedodržení tohoto postupu proto není jen formálním pochybením zadavatele, ale pochybením závažným, neboť brání uvedenému účelu právní úpravy. Je-li uchazeč vylučován ze zadávacího řízení pro nepředložení uvedených dokladů, není vylučován z důvodů ryze formálních či formalistických, ale z důvodu, že zadavatel nemůže mít postaveno na jisto, že uchazeč kvalifikační předpoklady splňuje. Nedisponuje totiž doklady, na základě kterých by takový závěr mohl učinit. Proto na věci nemění nic ani to, že je zadavatel o splnění kvalifikačních předpokladů uchazečem subjektivně přesvědčen.

34.         Z § 53 odst. 3 zákona pak vyplývá, že dodavatel má zadavateli předkládat výpis z evidence Rejstříku trestů, a to pro kvalifikační předpoklady podle odstavců 1 a 2 tohoto ustanovení. V § 53 odst. 1) písm. a) a b) zákona pak je stanoveno, že: „jde-li o právnickou osobu, musí tento předpoklad splňovat jak tato právnická osoba, tak její statutární orgán nebo každý člen statutárního orgánu, a je-li statutárním orgánem dodavatele či členem statutárního orgánu dodavatele právnická osoba, musí tento předpoklad splňovat jak tato právnická osoba, tak její statutární orgán nebo každý člen statutárního orgánu této právnické osoby.“ Tomu odpovídají i skutkové okolnosti případu, kdy vybraný uchazeč před uzavřením smlouvy požadované doklady předložil, avšak s výjimkou výše uvedených výpisů z Rejstříku trestů právnických osob a výpisu z evidence Rejstříku trestů jednatelky Magdy Říhové. Jak tedy správně dovodil Úřad v napadeném rozhodnutí, ze strany vybraného uchazeče nepanovala žádná nejasnost ohledně způsobu prokázání kvalifikace před uzavřením smlouvy, když všechny doklady vyjmenované v § 53 odst. 3 (s výjimkou výše uvedených), § 54 a § 56 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona předložil, aniž by k jejich předložení byl výslovně vyzván.

35.         S ohledem na výše uvedené nelze považovat závěr Úřadu o pochybení zadavatele za formalistický přístup, když zákon výslovně v § 62 odst. 3 stanoví povinnost uchazeče před uzavřením smlouvy předložit doklady prokazující splnění kvalifikace a nesplnění této povinnosti považuje za neposkytnutí součinnosti ve smyslu § 82 odst. 4 zákona. Ustanovení § 62 odst. 3 zákona neposkytuje zadavatelům možnost volby, zda se spokojí pouze s čestným prohlášením, ale stanoví vybranému uchazeči povinnost předložit zadavateli doklady prokazující splnění kvalifikace. Neposkytne-li vybraný uchazeč před uzavřením smlouvy tuto součinnost, nesmí s ním zadavatel podle § 82 odst. 4 zákona uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku. Zadavatelé jsou tedy povinni posoudit, zda jsou doklady předložené před uzavřením smlouvy v souladu se zákonem, a zda je jimi v tu dobu prokázáno splnění kvalifikačních předpokladů. Postup zadavatele při uzavírání smlouvy proto byl v rozporu se zákonem, a proto výše uvedené námitky nelze považovat za důvodné.

36.         Nedůvodná je rovněž námitka zadavatele, podle které není zadavatel oprávněn požadovat jinou dokumentaci k prokázání kvalifikace než čestné prohlášení. K dané námitce zadavatel dále uvádí, že ustanovení § 62 odst. 3 zákona má dosud nevyjasněnou interpretaci a lze ho vykládat tak, že formulace „ustanovení odstavce 2 se nepoužije“ se nevztahuje k celému § 62 odst. 2 zákona, nýbrž pouze k druhé části odstavce. K této námitce uvádím následující.

37.         Z dikce zákona výslovně vyplývá, že splnění kvalifikačních předpokladů se ve zjednodušeném podlimitní řízení prokazuje předložením čestného prohlášení. Uchazeč, se kterým má být uzavřena smlouva podle § 82 zákona, je povinen poté před jejím uzavřením předložit zadavateli originály nebo úředně ověřené kopie dokladů prokazujících splnění kvalifikačních předpokladů. K tomuto závěru dospěl i Krajský soud v Brně, který v rozsudku ze dne 6. 1. 2016, č. j. 62 Af 95/2014-114 uvedl, že „v případě zjednodušeného podlimitního řízení se kvalifikace ve lhůtě podle § 52 odst. 1 ZVZ prokazuje výlučně čestným prohlášením (jeho předložením bez dalšího), a teprve ten z uchazečů, se kterým má být ve zjednodušeném podlimitním řízení uzavřena smlouva, je povinen v rámci postupu podle § 82 odst. 4 ZVZ předložit originály nebo úředně ověřené kopie dokladů prokazujících splnění kvalifikace.“ Dále nelze dojít k závěru, že vyloučení použití § 62 odst. 2 zákona uvedené v odstavci 3 se vztahuje pouze na větu druhou, jelikož to z ničeho nevyplývá a pokud by to bylo úmyslem zákonodárce, výslovně by to stanovil (jak obdobně učinil například v ustanovení § 81 odst. 4 zákona). Závěr učiněný Úřadem v napadeném rozhodnutí je tak plně v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou.

38.         Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že výklad nastíněný zadavatelem by odporoval smyslu institutu prokazování kvalifikačních předpokladů dodavatelem, kterým je zajistit pro plnění zakázky takového dodavatele, který je bezúhonný ve smyslu zákona, finančně stabilní a který tak bude způsobilý předmět veřejné zakázky řádným způsobem splnit. Tento účel by zajisté nebyl řádně splněn, pokud by k prokazování kvalifikace vybraného uchazeče postačilo pouze čestné prohlášení uchazeče, jehož případná nepravdivost by byla pro zadavatele velmi stěží dohledatelná. V ostatním lze dále odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se Úřad s uvedenými námitkami podrobně zabýval a vypořádal je v souladu se zákonem.

39.         K námitce zadavatele, že účelem ustanovení § 62 odst. 3 zákona je zjednodušit podmínky účasti uchazečů v těchto řízeních, je třeba uvést, že tento účel byl předmětným ustanovením naplněn. Dodavatelé totiž nemusí prokazovat splnění kvalifikačních předpokladů zákonem požadovanými doklady v době podání nabídky. Tato povinnost jim tedy odpadá a vzniká pouze vybranému uchazeči až při poskytnutí součinnosti před uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku. Tím je ulehčen proces posouzení kvalifikace i zadavateli s tím, že se zadavatel bude nucen zabývat doklady k prokázání splnění kvalifikace pouze ve vztahu k uchazeči, se kterým má být uzavřena smlouva podle § 82 zákona. Z toho tedy vyplývá, že dané ustanovení zjednodušené podlimitní řízení zjednodušuje a další zjednodušování podmínek nad rámec výslovného znění zákona nelze dovozovat.

40.         Zadavatel má dále za to, že případná nesrovnalost nemohla ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť na straně vybraného uchazeče byly zákonem předvídané skutečnosti ohledně beztrestnosti celou dobu fakticky splněny. K této námitce vztahující se ve své podstatě k otázce naplnění jedné ze zákonných podmínek pro spáchání správního deliktu zadavatelem, a to podmínky zda svým postupem podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, je třeba uvést následující. Podle ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku. Zákon tedy nevyžaduje prokázání existujícího vlivu na výběr nejvhodnější nabídky, ale postačí takové jednání zadavatele, které vliv na výběr nejvhodnější nabídky toliko mít mohlo. Jak rovněž konstatoval Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 62 Af 14/2011-74 ze dne 19. 7. 2012, „z ustanovení 120 odst. 1 písm. a) zákona je zřejmé, že se deliktu dopustí již ten zadavatel, který nedodrží zákon, přičemž je dostačující, pokud tím pouze hypoteticky ovlivní výběr nejvhodnější nabídky“.

41.         V případě ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky dochází k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty správního deliktu, kterým je určitý stupeň nebezpečnosti resp. škodlivosti pro společnost. Je třeba zejména zdůraznit skutečnost, že v případě pojmů společenská nebezpečnost či společenská škodlivost se jedná o neurčité právní pojmy. Z obecného výkladu těchto pojmů však lze dospět k takovému závěru, že za jednání nebezpečné či škodlivé pro společnost, je možné považovat takové jednání, které směřuje proti veřejnému zájmu společnosti, a to proti takovému zájmu, který má být právem chráněn a současně dosahuje určité intenzity. Z hlediska znění a obsahu zákona je možné za právem chráněný zájem považovat zejména efektivní vynakládání veřejných prostředků a existenci soutěže o veřejné zakázky. Z toho, jak je tento znak zákonem koncipován, nevyplývá, že by skutečně muselo dojít k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, a zároveň skutečné ovlivnění Úřad nemusí dokazovat, když právě postačí pouhá možnost takovéhoto ovlivnění.

42.         V daném případě tato možnost ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky spočívá ve skutečnosti, že vybraný uchazeč nepředložil úplné doklady podle § 62 odst. 3 věty druhé zákona a zadavatel s ním přesto uzavřel smlouvu na veřejnou zakázku. Ačkoli Úřad dále v bodě 62. odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že zadavatel měl k uzavření smlouvy vyzvat uchazeče umístěného jako druhého v pořadí, tak je třeba uvést, že zadavatel v případě nepředložení úplných dokladů vybraným uchazečem nemá povinnost k výzvě uchazeče druhého v pořadí, ale dle § 82 odst. 4 zákona se může rozhodnout, zda uchazeče druhého v pořadí vyzve a po poskytnutí řádné součinnosti s ním uzavře smlouvu.  Uvedené však nemění nic na skutečnosti, že pokud zadavatel v rozporu se zákonem uzavřel smlouvu na veřejnou zakázku s vybraným uchazečem, ohrozil tak spravedlivou soutěž tím, že druhý uchazeč v pořadí mohl být připraven všechny požadované dokumenty předložit a první uchazeč toho nemusel být schopen. K tomu dále uvádím, že nelze považovat čestné prohlášení za dostatečný důkaz o splnění kvalifikace v době před uzavřením smlouvy při poskytování součinnost k uzavření smlouvy na veřejnou zakázku. Proto nelze souhlasit s tvrzením zadavatele, že před uzavřením smlouvy bylo postaveno najisto, že vybraný uchazeč splňoval základní kvalifikační předpoklady. Z výše uvedeného vyplývá, že mohlo dojít k podstatnému ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, neboť zadavatel mohl svým postupem rozporným se zákonem uzavřít smlouvu s uchazečem, který nesplnil základní kvalifikační předpoklady.

43.         S ohledem na výše uvedené a z hlediska závěrů citovaných rozsudků, které na věc tohoto správního řízení přiléhavě dopadají, lze uzavřít, že v tomto správním řízení bylo prokázáno, že se zadavatel dopustil spáchání správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tak, jak bylo uvedeno ve výroku I. napadeného rozhodnutí, přičemž mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Závěr Úřadu o naplnění znaku skutkové podstaty správního deliktu spočívající v možnosti vlivu postupu zadavatele na výběr nejvhodnější nabídky je proto správný a zákonný.

44.         Pokud jde o námitky zadavatele k porušení jeho „uveřejňovacích“ povinností, pak předně je třeba odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se Úřad s naplněním skutkových podstat správních deliktů zadavatelů podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona přezkoumatelně vypořádal. Dále k tomu uvádím následující.

45.         Zadavatel naplní znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona tím jednáním, když nesplní svou zákonnou povinnost uveřejnit příslušný úkon, resp. nedodrží správný způsob provedeného uveřejnění, a to v projednávané věci dle ustanovení § 49 odst. 3, § 83 odst. 1, § 85 odst. 4 a § 147a odst. 1 písm. a) zákona, čímž v důsledku dojde k narušení zásady transparentnosti dle § 6 odst. 1 zákona, jež se do povinnosti uveřejnění rovněž promítá. K tomu je třeba uvést, že zájem společnosti jak na řádném průběhu zadávacího řízení, tak na uveřejnění jeho výsledku je neoddiskutovatelný tím spíše, když zákonem stanovené povinnosti uveřejňování mají přispívat k ochraně a posílení jedné ze základních zásad postupu při zadávání veřejných zakázek. Objektem správního deliktu je totiž dodržení zásady transparentnosti, jejíž porušení se při nesplnění povinnosti uveřejnění uzavřené smlouvy na veřejnou zakázku, dodatku č. 1 ke smlouvě na veřejnou zakázku a písemné zprávy zadavatele, presumuje.

46.         Podle § 85 odst. 4 zákona zadavatel uveřejní na profilu zadavatele písemnou zprávu nejpozději do 15 dnů od ukončení zadávacího řízení, přičemž Úřad z  profilu zadavatele zjistil, že zadavatel písemnou zprávu o veřejné zakázce uveřejnil na svém profilu dne 3. 12. 2012 (smlouva na tuto veřejnou zakázku byla uzavřena dne 11. 10. 2012), tj. 38 dní po skončení zákonné lhůty k uveřejnění písemné zprávy.

47.         Podle § 147a odst. 1 písm. a) zákona veřejný zadavatel uveřejní na profilu zadavatele smlouvu uzavřenou na veřejnou zakázku včetně všech jejích změn a dodatků. Podle § 147a odst. 2 veřejný zadavatel uveřejní podle odstavce 1 písm. a) celé znění smlouvy nebo rámcové smlouvy do 15 dnů od jejího uveřejnění, přičemž Úřad z profilu zadavatele zjistil, že zadavatel celé znění uzavřené smlouvy na veřejnou zakázku uveřejnil dne 6. 11. 2012, tj. 11 dnů po skončení zákonné lhůty pro uveřejnění smlouvy na profilu zadavatele. Úřad rovněž z profilu zadavatele zjistil, že zadavatel uveřejnil dne 3. 5. 2013 dodatek č. 1 ke smlouvě na veřejnou zakázku uzavřený dne 23. 11. 2012, tj. 144 dnů po skončení zákonné lhůty k uveřejnění písemné zprávy zadavatele.

48.         K výše uvedenému lze shrnout, že zadavatel nedodržel zákonné povinnosti uveřejnění vyplývající z § 85 odst. 4 a § 147a odst. 1 písm. a) zákona, čímž naplnil formální stránku skutkové podstaty správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona. K naplnění skutkové podstaty správních deliktů vymezených ve výrocích II. až IV. napadeného rozhodnutí, a tedy ke vzniku odpovědností zadavatele za jejich spáchání došlo vždy okamžikem marných uplynutí lhůt pro splnění povinností uveřejnění či lhůt k odeslání k uveřejnění. Zadavatel porušení svých povinností uveřejnění dle zákona navíc ani nerozporuje, pouze zlehčuje jeho závažnost. K tomu uvádím, že pozdějšími uveřejněními (odesláními) sice došlo k faktickým zmírněním následků spáchání těchto správních deliktů, ale nikoli ke zhojení nezákonných postupů zadavatele, jelikož ani pozdější publikace nic nemění na tom, že po určitou dobu (od marných uplynutí zákonných lhůt do dodatečných uveřejnění či odeslání k uveřejnění) trvaly zadavatelem způsobené nezákonné stavy spočívající ve vyloučení kontroly ze strany veřejnosti i Úřadu. Závěry Úřadu vycházející z oznámení o zadání veřejné zakázky a z profilu zadavatele, že se zadavatel dopustil správních deliktů uvedených ve výrocích II. až IV. napadeného rozhodnutí, je proto třeba považovat za správné a učiněné v souladu se zákonem.

49.         K námitce zadavatele, že účelem „uveřejňovacích“ povinností je zajistit veřejnou publicitu výsledků zadávacího řízení a poskytnout informace ke statistickým zpracováním, přičemž dodatečným uveřejněním veškerých informací byla zjednána náprava, jelikož tím nebyla ohrožena transparentnost postupu zadávacího řízení, lze uvést následující.

50.         Jak již bylo výše uvedeno, je materiálním znakem skutkové podstaty správního deliktu určitý stupeň nebezpečnosti resp. škodlivosti pro společnost. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 104/2008 ze dne 14. 12. 2009, použitelný i na správní delikty, kde se uvádí, že „přestupkem nebo trestným činem může být vždy pouze takové zaviněné jednání fyzických osob, které naplňuje formální znaky stanovené v zákoně. Zásadním rozlišovacím kritériem mezi trestným činem a přestupkem je tedy obecně řečeno míra jejich typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty. Společenská nebezpečnost trestného činu pro společnost musí být alespoň vyšší než nepatrná, zatímco přestupkem může být i takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje zájem společnosti pouze v míře nepatrné“. Lze tedy říci, že postačí, pokud zadavatelovo zaviněné jednání ohrozí veřejný či společenský zájem pouze „slabě“. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno, je třeba konstatovat, že v posuzovaném případě vykazovalo jednání zadavatele společenskou nebezpečnost, a to v takové míře, jež dle konstantní judikatury postačuje k naplnění materiální stránky správního deliktu.

51.         V posuzovaném případě je možné aplikovat i závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 34/2012-28 ze dne 9. 9. 2012, a tedy lze učinit závěr, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za správní delikt, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak správního deliktu, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Právem chráněným zájmem je v daném případě zájem společnosti na seznámení se veřejnosti s výsledkem zadávacího řízení včetně všech zákonem stanovených povinných informací, a to ve stanovené lhůtě. Účelem „uveřejňovacích“ povinností je tedy zajistit publicitu výsledků zadávacího řízení, ale vždy ve stanovené lhůtě.  V tomto případě nedodržením zákonem stanovené povinnosti zadavatel narušil zájem společnosti spočívající v kontrole postupu zadavatele širokou veřejností i Úřadem mimo rámec správního řízení. Řádné uveřejnění má nepochybně i význam pro efektivní využití institutu návrhu na zákaz plnění smlouvy.

52.         Co se týká napravení pochybení samotným zadavatelem, je třeba uvést, že na tuto skutečnost nemůže být nahlíženo tak, že pozdějším napravením pochybení, tj. pozdějším uveřejněním, svou povinnost zadavatel splnil a že nemůže být následně za své pochybení trestán. Ke spáchání správního deliktu totiž dojde již první den po marném uplynutí lhůty pro uveřejnění písemné zprávy, smlouvy či dodatku. Ke skutečnosti, že zadavatel své pochybení později napraví, lze následně přihlížet pouze jako k polehčující okolnosti. Zadavatel by totiž pak mohl např. i po roce neuveřejnění příslušného formuláře třeba v reakci na zahájení správního řízení Úřadem příslušný formulář dodatečně uveřejnit a posléze tvrdit, že ke spáchání správního deliktu nedošlo, jelikož k uveřejnění z jeho strany došlo, byť se zpožděním. Nelze proto souhlasit s námitkou zadavatele, dle které byl stav prodlení s uveřejněním zhojen dodatečným uveřejněním a nedošlo k ohrožení transparentnosti postupu zadavatele.

53.         Námitka zadavatele, že prodlení s uveřejněním nemá jakýkoli vliv na ukončené zadávací řízení a výběr nejvhodnější nabídky, je nedůvodná. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že právem chráněný zájem je v případě tohoto správního deliktu veřejná kontrola postupu zadavatele a kontrola hospodaření s finančními prostředky. Je tedy sice pravdou, že prodlení s uveřejněním neovlivnilo průběh nebo výsledek zadávacího řízení, ale nezákonný postup zadavatele narušil zásady, na kterých veřejné zadávání stojí, a to zásadu transparentnosti stanovenou v § 6 odst. 1 zákona. Uvedené je též v souladu se skutkovou podstatou správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b), jejímž znakem, který musí být naplněn pro spáchání tohoto deliktu, není vliv nebo možnost vlivu na výběr nejvhodnější nabídky.

54.         K námitce obviněného, že neměl v úmyslu zatajovat informace a k neuveřejnění došlo v důsledku administrativního pochybení, lze opětovně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se Úřad s touto námitkou vypořádal vyčerpávajícím způsobem. Nadto lze uvést následující.

55.         Úřad v napadeném rozhodnutí shledal, že se obviněný dopustil správního deliktu, přičemž správně konstatoval, že odpovědnost za správní delikty ve smyslu § 120 odst. 1 zákona je koncipována jako odpovědnost objektivní (srov. bod 109. odůvodnění napadeného rozhodnutí). To znamená, že pro odpovědnost za správní delikt je nerozhodné, zda bylo protiprávní jednání spácháno ve stavu zavinění či nikoliv.

56.         Ani skutečnost, že dnem 1. 7. 2017 však vstoupil v účinnost zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), nemá pro zdejší případ význam, neboť obviněný je právnickou osobou. Odpovědnost právnické osoby za přestupek je totiž podle § 20 a násl. přestupkového zákona rovněž konstruována jako odpovědnost objektivní.

57.         V případě objektivní odpovědnosti platí, že subjekt, který svým jednáním naplnil znaky správního deliktu, odpovídá za škodlivý následek bez ohledu na zavinění. K tomu je možné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 71/2009 – 67 ze dne 10. 6. 2010, dle kterého „v oblasti veřejného práva je, na rozdíl od oblasti práva soukromého, odpovědnost právnických a podnikajících fyzických osob koncipována převážně na principu objektivní odpovědnosti, ve většině případů tedy zákon pro vznik odpovědnosti nevyžaduje zavinění subjektu. Ke vzniku odpovědnosti za správní delikt tedy postačuje, jsou-li naplněny znaky deliktu stanovené zákonem bez ohledu na to, zda lze v daném případě přičíst odpovědnému subjektu jednu z forem zavinění, či nikoliv.“ (pozn. zvýraznění doplněno předsedou). Otázka zavinění a úmyslu tak může být zohledněna pouze v rámci polehčujících okolností, jak ostatně Úřad správně učinil v bodu 141. odůvodnění napadeného rozhodnutí, nicméně nemůže mít vliv na posouzení naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu.

58.         Předseda se dále zabýval otázkou, zda v mezidobí od vydání prvního rozhodnutí předsedy do vydání tohoto rozhodnutí o rozkladu došlo k takovým legislativním změnám, které by ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny představovaly právní úpravu pro obviněného příznivější.

59.         Ve vztahu ke skutku dle výroku I. napadeného rozhodnutí předseda konstatuje, že ustanovení § 84 odst. 4 a § 62 odst. 3 zákona ve znění, v jakém byla aplikována na zdejší případ, byla v účinnosti od 1. 4. 2012 až do 30. 9. 2016, tedy nepochybně po dobu od zahájení zadávacího řízení dne 13. 8. 2012 až do zrušení zákona. Dne 1. 10. 2016 pak vstoupilo v účinnost ustanovení § 122 odst. 3 písm. a) ZZVZ, dle kterého má zadavatel odeslat vybranému dodavateli výzvu k předložení originálů nebo ověřených kopií dokladů o jeho kvalifikaci, pokud je již nemá k dispozici, jakož i ustanovení § 122 odst. 5 ZZVZ, podle kterého má zadavatel vyloučit účastníka zadávacího řízení, který nepředložil údaje, doklady nebo vzorky podle odstavce 3 nebo výsledek zkoušek vzorků neodpovídá zadávacím podmínkám. Pátý odstavec § 122 byl s účinností od 1. 1. 2018 přečíslován jako odstavec sedmý a ještě byl do něj doplněn odkaz na odstavec pátý. To však žádným způsobem nezměnilo fakt, že z právní úpravy plyne zákaz uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku s vybraným uchazečem, resp. dodavatelem, který na výzvu zadavatele nedoložil originály nebo úředně ověřené kopie dokladů prokazujících splnění kvalifikace, neboť takového dodavatele má zadavatel vyloučit. Je třeba uzavřít, že uvedený zákaz stanovila právní úprava po celou dobu od zahájení zadávacího řízení až do vydání tohoto rozhodnutí o rozkladu. Z toho plyne, že pokud jde o obsah porušených povinností obviněného, nepřinesl ZZVZ ani jeho novely žádnou změnu. V tomto ohledu tedy nenastala legislativní změna, která by přinesla pro obviněného příznivější právní úpravu.

60.         Pokud jde o ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona, podle kterého se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku, byla tato část ustanovení [tj. písmeno a)] v aplikovaném znění v účinnosti od 1. 1. 2010 do 30. 9. 2016, tedy nepochybně po dobu od zahájení zadávacího řízení dne 13. 8. 2012 až do zrušení zákona. Analogickou právní úpravu obsahuje § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ, podle kterého se zadavatel se dopustí přestupku tím, že nedodrží pravidla stanovená tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky nebo pro zvláštní postupy podle části šesté, přičemž tím ovlivní nebo může ovlivnit výběr dodavatele nebo výběr návrhu v soutěži o návrh, a zadá veřejnou zakázku, uzavře rámcovou dohodu nebo se soutěž o návrh považuje po výběru návrhu za ukončenou. Ve znění účinném mezi 1. 10. 2016 a 30. 6. 2017 uvedené ustanovení stanovilo odpovědnost za správní delikt, nikoliv přestupek. Ve srovnání s právní úpravou zákona je úprava § 268 odst. 1 písm. a) přísnější, neboť dle ZZVZ je sice stále prvkem skutkové podstaty vliv či možnost vlivu na výběr dodavatele, resp. vybraného uchazeče, ale oproti § 120 odst. 1 písm. a) zákona není nutné zkoumat, zda se jednalo o vliv podstatný. Úprava ZZVZ nezměnila ničeho na trestnosti skutku dle výroku I. napadeného rozhodnutí. Pokud jde tedy o podobu skutkové podstaty, nepřinesl ZZVZ příznivější právní úpravu.

61.         Lze tedy uzavřít, že v době od zahájení zadávacího řízení do vydání tohoto rozhodnutí o rozkladu nenastala legislativní změna, která by přinesla pro obviněného příznivější právní úpravu deliktu dle výroku I. napadeného rozhodnutí.

62.         Pokud jde o skutky dle výroků II. a III. napadeného rozhodnutí, právní povinnost veřejného zadavatele k uveřejnění smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku včetně všech jejích změn a dodatků na profilu zadavatele do 15 dnů od uzavření smlouvy, resp. změny či dodatku smlouvy, stanovená § 147a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 147a odst. 2 věty první zákona trvala od 1. 4. 2012 do 30. 9. 2016 s tím, že s účinností ode dne 1. 1. 2014 přibyla výjimka z této povinnosti dle § 147a odst. 2 písm. c) zákona, která se však na zdejší případ nemůže vztahovat, neboť se nejedná o zakázku zadanou na základě rámcové smlouvy ani dynamického nákupního systému. Analogickou povinnost obsahuje § 219 odst. 1 ZZVZ. Lhůta dle uvedeného ustanovení je rovněž 15 denní. Tam stanovené výjimky na zdejší případ nedopadají. Z toho plyne, že pokud jde o obsah samotné povinnosti k uveřejnění, nenastala legislativní změna, která by přinesla pro obviněného příznivější právní úpravu.

63.         Skutková podstata deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona, za jehož spáchání byl obviněný Úřadem postižen, měla v době od 1. 4. 2012 do 30. 9. 2016 tu podobu, že zadavatel se dopustí správního deliktu tím, že nesplní povinnost uveřejnění stanovenou zákonem, nebo nedodrží způsob uveřejnění stanovený zákonem. Relevantní skutkovou podstatu přestupku stanoví ZZVZ v § 269 odst. 2, podle kterého se veřejný zadavatel dopustí přestupku při uveřejňování podle ZZVZ tím, že neuveřejní uzavřenou smlouvu na veřejnou zakázku podle § 219 odst. 1 ZZVZ. Předseda dodává, že povinnost uveřejnění dle § 219 odst. 1 ZZVZ se vztahuje na smlouvu uzavřenou na veřejnou zakázku včetně všech jejích změn a dodatků. Z toho je třeba dovodit, že za přestupek zadavatel podle uvedeného ustanovení odpovídá i tehdy, neuveřejní-li podle § 219 odst. 1 ZZVZ byť jen samotný dodatek. Úprava ZZVZ nezměnila ničeho na trestnosti skutků dle výroků II. a III. napadeného rozhodnutí. Pokud jde tedy o podobu skutkové podstaty, nepřinesl ZZVZ příznivější právní úpravu.

64.         Lze tedy uzavřít, že v době od zahájení zadávacího řízení do vydání tohoto rozhodnutí o rozkladu nenastala legislativní změna, která by přinesla pro obviněného příznivější právní úpravu ohledně deliktů dle výroků II. a III. napadeného rozhodnutí.

65.         Pokud jde o skutek dle výroku IV., měl zadavatel dle § 85 odst. 4 zákona uveřejnit písemnou zprávu o veřejné zakázce na profilu zadavatele nejpozději do 15 dnů od ukončení zadávacího řízení. Tato povinnost trvala v období 1. 4. 2012 do 30. 9. 2016, a tedy nepochybně po dobu od zahájení zadávacího řízení dne 13. 8. 2012 až do zrušení zákona. Analogickou povinnost obsahuje ZZVZ v ustanovení § 217 odst. 5, které od 1. 10. 2016 nedošlo změn. Toto ustanovení však stanoví 30 denní lhůtu pro uveřejnění písemné zprávy. Ve zdejším případě obviněný uveřejnil písemnou zprávu na profilu zadavatele až dne 3. 12. 2012, přičemž zadávací řízení bylo ukončeno uzavřením smlouvy s vybraným uchazečem dne 11. 10. 2012, a tedy 15 denní lhůta dle § 85 odst. 4 zákona marně uplynula dne 26. 10. 2012. Při aplikaci 30 denní lhůty dle § 217 odst. 5 ZZVZ by 30. den lhůty uplynul v sobotu 10. 11. 2012, a poslední den lhůty by tedy připadl na pondělí 12. 11. 2012. Obviněný tedy neuveřejnil písemnou zprávu ani v delší 30 denní lhůtě dle § 217 odst. 5 ZZVZ. Při aplikaci právní úpravy ZZVZ na skutek dle výroku IV. napadeného rozhodnutí tedy není právní závěr o tom, zda obviněný svoji povinnost dodržel či nikoliv, pro obviněného příznivější, protože jak podle zákona, tak i podle ZZVZ nelze než dojít k závěru, že svoji povinnost obviněný skutečně porušil. Právní úprava ZZVZ tedy není v důsledku pro obviněného příznivější.

66.         Skutková podstata deliktu podle § 120 odst. 1 písm. b) zákona, za jehož spáchání byl obviněný Úřadem postižen, měla v době od 1. 4. 2012 do 30. 9. 2016, a tedy nepochybně po dobu od zahájení zadávacího řízení dne 13. 8. 2012 až do zrušení zákona, tu podobu, že zadavatel se dopustí správního deliktu tím, že nesplní povinnost uveřejnění stanovenou zákonem, nebo nedodrží způsob uveřejnění stanovený zákonem. Relevantní skutkovou podstatu přestupku stanoví ZZVZ v § 269 odst. 1 písm. e), dle kterého se zadavatel dopustí přestupku při uveřejňování podle ZZVZ tím, že neuveřejní písemnou zprávu zadavatele v souladu s § 217 odst. 5. Ustanovení § 269 odst. 1 písm. e) od 1. 10. 2016 nedošlo změn. Úprava ZZVZ nezměnila ničeho na trestnosti skutku dle výroku IV. napadeného rozhodnutí. Pokud jde tedy o podobu skutkové podstaty, nepřinesl ZZVZ příznivější právní úpravu.

67.         Lze tedy uzavřít, že v době od zahájení zadávacího řízení do vydání tohoto rozhodnutí o rozkladu nenastala legislativní změna, která by přinesla pro obviněného příznivější právní úpravu ohledně deliktu dle výroků IV. napadeného rozhodnutí.

68.         Otázce pozdější příznivější právní úpravy ohledně výměry trestu bude poskytnut prostor níže.

69.         Dále je třeba se vyrovnat s otázkou zániku odpovědnosti za správní delikt. Pokud jde o zánik odpovědnosti plynutím času, pak je třeba uvést následující. Dle ustanovení § 121 odst. 3 zákona ve znění účinném ke dni spáchání deliktů, tedy ke dni 11. 10. 2012 (výrok I.), kdy byla uzavřena smlouva na veřejnou zakázku, a u deliktů v oblasti uveřejňování ke dni marného uplynutí příslušné lhůty k uveřejnění, tedy dne 26. 10. 2012 (výroky II. a IV.) a dne 10. 12. 2012 (výrok III.), platilo, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán. S účinností od 6. 3. 2015 do 30. 9. 2016 toto ustanovení stanovilo kratší lhůty zániku odpovědnosti za správní delikt, a sice v délce 3 a 5 let. Podle § 270 odst. 5 ZZVZ činí promlčecí doba 5 let. Podle § 270 odst. 8 odpovědnost za přestupek zanikne nejpozději uplynutím 10 let od jeho spáchání, byla-li promlčecí doba přerušena.

70.         Nejkratší lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt plynutím času stanoví § 121 zákona ve znění účinném ode dne 6. 3. 2015 do 30. 9. 2016. V těchto lhůtách muselo být správní řízení zahájeno, aby odpovědnost za správní delikt nezanikla jejich uplynutím. Ve vztahu k právní úpravě této otázky účinné ke dním spáchání správních deliktů se tak jedná o příznivější právní úpravu a je třeba ji ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny použít.

71.         Úřad zahájil zdejší řízení o správním deliktu dne 20. 6. 2014. Protože správní delikty byly spáchány v roce 2012, s ohledem na to bylo řízení nepochybně zahájeno před uplynutím jak tříleté, tak i pětileté lhůty dle § 121 odst. 3 zákona ve znění účinném ode dne 6. 3. 2015 do 30. 9. 2016. Z toho důvodu nemohla odpovědnost za správní delikty zaniknout marným uplynutím těchto lhůt.

72.         Obviněný má ke dni vydání tohoto rozkladu právní subjektivitu, pročež jeho odpovědnost za správní delikty nemohla zaniknout ani s jeho případným zánikem. Ani jiné důvody zániku odpovědnosti předseda neshledal.

K důvodům zrušení výroku V. napadeného rozhodnutí a zastavení správního řízení

73.         S ohledem na právní názor soudu vyjádřený v rozsudku se předseda zabýval otázkou, zda je možno na skutek, který byl výrokem V. napadeného rozhodnutí Úřadem posouzen jako správní delikt, pohlížet jako na správní delikt (konkrétně přestupek) i po účinnosti ZZVZ.

74.         Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

75.         Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 As 186/2017 – 46 (bod 36.), trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů. Pokud dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013-46 musí k zásadě vyjádřené v čl. 40 odst. 6 Listiny přihlížet správní soud, tím spíše tak musí učinit správní orgán.

76.         Podle § 112 odst. 1 přestupkového zákona, se na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, ode dne nabytí účinnosti přestupkového zákona hledí jako na přestupky podle přestupkového zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti přestupkového zákona; podle něj se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

77.         Skutek podle výroku V. napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že obviněný že nesplnil povinnost uveřejnění v souladu s  § 83 odst. 1 zákona v návaznosti na § 146 odst. 1 písm. a) zákona, když neodeslal k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek oznámení o výsledku zadávacího řízení na veřejnou zakázku v zákonné lhůtě 15 dnů od uzavření smlouvy, když smlouva na předmětnou veřejnou zakázku byla s vybraným uchazečem uzavřena dne 11. 10. 2012 a zákonná lhůta pro odeslání oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek marně uplynula dne 26. 10. 2012, přičemž „Oznámení o zadání zakázky“, evidenční číslo formuláře 7203010036897, bylo do Věstníku veřejných zakázek odesláno k uveřejnění až dne 2. 11. 2012.

78.         Podle § 83 odst. 1 zákona činí lhůta k odeslání oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění 15 dnů od uzavření smlouvy na veřejnou zakázku.

79.         Podle § 126 ZZVZ činí lhůta k odeslání oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění 30 dnů od uzavření smlouvy na veřejnou zakázku.

80.         Při posouzení případu podle § 126 ZZVZ nelze než dojít k závěru, že by obviněný splnil svoji povinnost odeslat oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění v tam uvedené lhůtě 30 denní lhůtě. Tato lhůta totiž počala běžet 12. 10. 2012 a skončila 10. 11. 2012, tedy až osmý den poté, co obviněný oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění odeslal. Při aplikaci úpravy ZZVZ na skutek podle výroku V. napadeného rozhodnutí by tedy bylo třeba uzavřít, že obviněný povinnost odeslat oznámení o výsledku zadávacího řízení k uveřejnění v zákonné lhůtě neporušil.

81.         Z výše uvedeného důvodu se právní úprava ZZVZ jeví jako příznivější, neboť při její aplikaci na posuzovaný skutek nelze dojít k závěru, že by se obviněný dopustil porušení práva.

82.         Předpokladem naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 269 odst. 1 písm. a) je porušení zákonné povinnosti. K tomu skutkem ve smyslu výroku V. napadeného rozhodnutí nedošlo, neboť jednání obviněného bylo v souladu se ZZVZ. V souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny je proto třeba právní úpravu ZZVZ aplikovat na tento skutek a uzavřít, že není trestný jako přestupek. Logicky tedy není dle ZZVZ ani důvod pro uložení správního trestu.

83.         Pokud jde o otázku, jaké má výše uvedený závěr, že skutek dle výroku V. napadeného rozhodnutí není podle ZZVZ trestný jako přestupek, procesní důsledky, je třeba vyjít z přechodných ustanovení ZZVZ.

84.         Podle § 273 ZZVZ platí, že pokud došlo přede dnem nabytí účinnosti ZZVZ k zahájení zadávání veřejných zakázek, zadávání rámcových smluv, soutěže o návrh, řízení o přezkoumání úkonů zadavatele nebo řízení o správních deliktech před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže podle zákona ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti ZZVZ, dokončí se taková zadávání, soutěže anebo řízení podle zákona ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti ZZVZ.

85.         Řízení o správním deliktu bylo zahájeno 20. 6. 2014 z moci úřední. Procesní postup Úřadu proto upravuje zákon ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti ZZVZ, a to s poukazem na přechodné ustanovení § 273 odst. 1 ZZVZ. Subsidiárně se potom užije ustanovení správního řádu.

86.         Podle § 117a písm. f) zákona Úřad zahájené řízení zastaví, jestliže v řízení zahájeném z moci úřední nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření dle § 118 nebo pro uložení sankce podle § 120 nebo § 120a.

87.         Podle § 152 odst. 5 správního řádu platí pro řízení o rozkladu ustanovení o odvolání, nevylučuje-li to povaha věci.

88.         Podle § 90 odst. 4 správního řádu odvolací správní orgán, jestliže zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků.

89.         Jelikož, není skutek dle výroku V. napadeného rozhodnutí přestupkem, jak výše zdůvodněno, není ani důvod pro uložení sankce, která však napadeným rozhodnutím byla uložena. Nezbylo proto než výrok V. napadeného rozhodnutí zrušit a správní řízení zastavit dle § 117a písm. f) zákona ve spojení s § 90 odst. 4 správního řádu.

90.         Ze skutečností zjištěných ve správním řízení žádná nenasvědčuje tomu, že by jiné rozhodnutí o rozkladu mohlo mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků.

K důvodům zrušení výroku VI. napadeného rozhodnutí a zastavení správního řízení

91.         Obdobně je třeba posoudit otázku, zda je právní úprava ZZVZ pro obviněného příznivější i v případě skutku podle výroku VI. napadeného rozhodnutí.

92.         Skutek podle výroku VI. napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že obviněný nesplnil povinnost uveřejnění v souladu s § 49 odst. 3 citovaného zákona, když neuveřejnil na profilu zadavatele „Dodatečné informace k zadávacím podmínkám č. 1“ včetně přesného znění žádosti při zadávání veřejné zakázky.

93.         Právní úprava přestupků v oblasti uveřejňování (§ 269 ZZVZ) došla oproti úpravě zákona [§ 120 odst. 1 písm. b) zákona] zásadní koncepční změny. Dle zákona bylo přestupkem každé porušení povinnosti uveřejnění stanovené zákonem nebo nedodržení způsobu uveřejnění stanoveného zákonem, a to bez ohledu na možnost ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Naproti tomu § 269 ZZVZ považuje za přestupek bez zřetele ke vlivu na výběr nejvhodnější nabídky pouze neuveřejnění taxativně vypočtených dokumentů.

94.         Ve zdejším případě je nepochybné, že obviněný měl povinnost uveřejnit v souladu s § 49 odst. 3 zákona dodatečnou informaci k zadávacím podmínkám a že tuto povinnost porušil. Podle zákona tak byla dána jeho odpovědnost za správní delikt. Je však třeba se zabývat otázkou, zda by z důvodu tohoto porušení zákonné povinnosti byla dána rovněž odpovědnost za přestupek dle ZZVZ.

95.         Porušení povinnosti uveřejnit dodatečnou informaci k zadávacím podmínkám není dle § 269 ZZVZ již bez dalšího (zejm. bez zřetele k možnému podstatnému vlivu na výběr nejvhodnější nabídky) přestupkem, neboť toto jednání nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu přestupku dle tohoto ustanovení.

96.         Předseda se zabýval rovněž otázkou, zda mohl mít skutek dle výroku VI. napadeného rozhodnutí vliv na výběr nejvhodnější nabídky, resp. dodavatele, neboť to je znak skutkové podstaty přestupku dle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ.

97.         Ačkoliv nelze popřít, že obviněný byl povinen dodatečnou informaci uveřejnit, nelze bez dalšího uzavřít, že by nesplnění této povinnosti mělo vždy vliv na výběr nejvhodnější nabídky. Ve zdejším případě směřovala žádost o podání dodatečné informace k vyjasnění dílčích drobných nesrovnalostí ryze formálního charakteru. Bylo třeba objasnit např. číselné označení položky v položkovém rozpočtu, který tvořil přílohu č. 1 smlouvy o dílo, přesný počet pracovních listů k vytištění či otázku, zda má být DVD vloženo do papírového či plastového obalu a zda má být někam vlepeno apod. Z výše uvedeného důvodu předseda neshledal důvody, pro které by měl mít skutek obviněného dle výroku VI. napadeného rozhodnutí vliv na výběr nejvhodnější nabídky, resp. dodavatele.

98.         Skutek dle výroku VI. napadeného rozhodnutí proto nemůže být trestný ani podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ [ani eventuálně podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona], neboť obě skutkové podstaty vyžadují existenci vlivu nebo způsobilost ovlivnit výběr dodavatele, resp. nejvhodnější nabídky. Skutek není trestný ani podle § 269 ZZVZ, jak výše zdůvodněno.

99.         S ohledem na předchozí závěr, že se právní úprava ZZVZ jeví jako příznivější, neboť skutek dle výroku VI. napadeného rozhodnutí nová právní úprava nesankcionuje, je namístě ji v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny aplikovat na tento skutek a uzavřít, že není trestný jako přestupek. Logicky tedy není dle ZZVZ ani důvod pro uložení správního trestu.

100.     Pokud jde o otázku, jaké má výše uvedený závěr, že skutek dle výroku VI. napadeného rozhodnutí není podle ZZVZ trestný jako přestupek, procesní důsledky, je třeba vyjít z přechodných ustanovení ZZVZ.

101.     Podle § 273 ZZVZ platí, že pokud došlo přede dnem nabytí účinnosti ZZVZ k zahájení zadávání veřejných zakázek, zadávání rámcových smluv, soutěže o návrh, řízení o přezkoumání úkonů zadavatele nebo řízení o správních deliktech před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže podle zákona ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti ZZVZ, dokončí se taková zadávání, soutěže anebo řízení podle zákona ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti ZZVZ.

102.     Řízení o správním deliktu bylo zahájeno 20. 6. 2014 z moci úřední. Procesní postup Úřadu proto upravuje zákon ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti ZZVZ, a to s poukazem na přechodné ustanovení § 273 odst. 1 ZZVZ. Subsidiárně se potom užije ustanovení správního řádu.

103.     Podle § 117a písm. f) zákona Úřad zahájené řízení zastaví, jestliže v řízení zahájeném z moci úřední nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření dle § 118 nebo pro uložení sankce podle § 120 nebo § 120a.

104.     Podle § 152 odst. 5 správního řádu platí pro řízení o rozkladu ustanovení o odvolání, nevylučuje-li to povaha věci.

105.     Podle § 90 odst. 4 správního řádu odvolací správní orgán, jestliže zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků.

106.     Jelikož, není skutek dle výroku VI. napadeného rozhodnutí dle ZZVZ přestupkem, jak výše zdůvodněno, není ani důvod pro uložení sankce, která však napadeným rozhodnutím byla uložena. Nezbylo proto než výrok VI. napadeného rozhodnutí zrušit a správní řízení zastavit dle § 117a písm. a) zákona ve spojení s § 90 odst. 4 správního řádu.

107.     Ze skutečností zjištěných ve správním řízení žádná nenasvědčuje tomu, že by jiné rozhodnutí o rozkladu mohlo mít význam pro náhradu škody nebo pro právní nástupce účastníků.

K uložení správního trestu a k důvodům změny výroku VII. napadeného rozhodnutí

108.     Předseda přistoupil k novému posouzení výměry uložené pokuty, neboť tímto rozhodnutím byly zrušeny výroky V. a VI. napadeného rozhodnutí, přičemž Úřad původně k deliktům jimi dotčeným přihlédl jako k přitěžujícím okolnostem při postihu deliktu dle výroku III. napadeného rozhodnutí. Dalším důvodem pro nové posouzení výměry pokuty je rovněž fakt, že i v oblasti sazby pokuty došlo k přijetí příznivější právní úpravy, jak níže rozvedeno.

109.     K uložení pokuty za spáchání správních deliktů uvedených ve výrocích I., II., III. a IV. napadeného rozhodnutí předseda předně uvádí, že při stanovení výše sankce je nutné postupovat v souladu se zásadou absorpce, která se uplatní při postihu souběhu správních deliktů a jejíž podstata tkví v absorpci sazeb („poena maior absorbet minorem“ – tedy přísnější trest pohlcuje mírnější).

110.     Ustanovení § 121 zákona zásadu absorpce nezná. Lze však užít analogickou aplikaci § 41 odst. 1 přestupkového zákona, dle kterého platí, že za dva nebo více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji trestný. Jsou-li horní hranice sazeb pokut stejné, uloží se správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejzávažnější. Toto ustanovení na zdejší případ nemůže dopadnout jako pozdější příznivější právní úprava, neboť řízení, v němž byly delikty projednány, nebylo řízení společným. Nicméně, jednalo se o obdobnou situaci – v jednom správním řízení bylo projednáno více správních deliktů téhož zadavatele souvisejících se zadáním téže veřejné zakázky. Proto lze analogicky přistoupit k aplikaci zásady absorpce.

111.     Ostatně i v minulosti několikrát dovodil Nejvyšší správní soud (např. v rozsudku č. j. 1 As 28/2009-62 ze dne 18. 6. 2009 nebo v rozsudku č. j. 5 Afs 9/2008‑328 ze dne 31. 10. 2008), že při trestání správních deliktů týmž správním orgánem se přiměřeně uplatní i principy ovládající souběh trestných činů. Nutnost aplikovat trestněprávní instituty i při trestání správním orgánem vyplývá z obecné potřeby použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního trestání v českém právním řádu nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty, jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv veřejnoprávního deliktu. Použití analogie ve správním trestání je v omezeném rozsahu přípustné tehdy, pokud právní předpis (zde zákon), který má být aplikován, určitou otázku vůbec neřeší, a nevede-li výklad za pomocí analogie ani k újmě účastníka řízení, ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 27/2008 – 67 ze dne 16. 4. 2008 a č. j. 8 As 17/2007 – 135 ze dne 31. 5. 2007). Pro ukládání trestů za správní delikty se proto musí uplatnit obdobné principy a pravidla jako pro ukládání trestů za trestné činy. Dnes však již správní právo trestní kodifikace došlo a zásada absorpce v něm upravena je. Pro zdejší případ se však procesní pravidla přestupkového zákona nepoužijí, jak výše zdůvodněno.

112.     S ohledem na výše uvedené předseda konstatuje, že pro stanovení konkrétní výše uložené pokuty je nutné posuzovat jednotlivé správní delikty uvedené ve výroku I., II., III. a IV. odůvodnění tohoto rozhodnutí samostatně.

113.     V souladu s výše citovanou zásadou absorpce v rámci správního trestání Úřad ve správním řízení uloží pokutu podle nejpřísněji trestného správního deliktu, proto se předseda Úřadu nejprve zabýval otázkou, jaký delikt je v šetřeném případě nejpřísněji trestný, tj. za který z nich je možno uložit přísnější sankci (vyšší pokutu).

114.     Pokud jde o delikt dle výroku I. napadeného rozhodnutí, pak se podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona za správní delikt uloží pokuta do 10 % ceny zakázky, nebo do 20.000.000,- Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit.

115.     Právní úprava § 268 odst. 2 písm. a) ZZVZ se co do výše horní sazby pokuty („do 10 % ceny veřejné zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit“) shoduje s § 120 odst. 2 písm. a) zákona („do 10 % ceny zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit“). Toto vymezení horní sazby se u § 120 zákona v období od 1. 4. 2012 do 30. 9. 2016 nezměnilo. Stejně tak se nezměnilo toto vymezení horní sazby u § 268 ZZVZ od data, kdy vstoupil v účinnost. K přijetí pozdější příznivější právní úpravy ohledně tohoto deliktu tedy nedošlo.

116.     V otázce sazby pokuty za delikty dle výroků II., III. až IV. je situace složitější. Pokud jde o delikty dle výroků II. a III. napadeného rozhodnutí, § 120 odst. 2 písm. b) zákona vymezoval v období od 1. 4. 2012 do 30. 9. 2016 horní sazbu pokuty částkou 20 000 000 Kč. Právní úprava § 269 odst. 3 písm. a) ZZVZ vymezuje horní sazbu pokuty od data, kdy ZZVZ vstoupil v účinnost, částkou 1 000 000 Kč.

117.     Pokud jde o delikt dle výroku IV. napadeného rozhodnutí, § 120 odst. 2 písm. b) zákona vymezoval v období od 1. 4. 2012 do 30. 9. 2016 horní sazbu pokuty částkou 20 000 000 Kč. Právní úprava § 269 odst. 3 písm. b) ZZVZ vymezuje horní sazbu pokuty od data, kdy ZZVZ vstoupil v účinnost, částkou 200 000 Kč.

118.     ZZVZ tedy analogickým skutkovým podstatám přestupků dle uvedených ustanovení stanoví zřetelně nižší horní sazby pokut. V tomto ohledu je tedy právní úprava ZZVZ příznivější a je třeba ji při výměře pokuty aplikovat přednostně před § 120 odst. 2 písm. b) zákona.

119.     Vzhledem k tomu, že celková cena veřejné zakázky dle smlouvy o dílo ve znění dodatku č. 1 uzavřeného dne 23. 11. 2012 činí 2 204 496 Kč včetně DPH (1 866 600 Kč bez DPH), činí horní hranice možné pokuty za spáchání správního deliktu dle výroku I. napadeného rozhodnutí částku 220 449 Kč.

120.     Horní hranice možné pokuty za spáchání každého jednoho ze správních deliktů dle výroku II. a III. činí dle ZZVZ 1 000 000 Kč.

121.     Horní hranice možné pokuty za spáchání správního delikt dle výroku IV. činí dle ZZVZ 200 000 Kč.

122.     Z výše uvedeného vyplývá, že nejvyšší pokutu je možné zadavateli udělit za spáchání správních deliktů dle výroků II. a III. napadeného rozhodnutí.

123.     Dále platí, že v případě, že je u sbíhajících se správních deliktů stanovena sankce shodná (jako v tomto případě ve vztahu ke správním deliktům dle výroků II. a III. napadeného rozhodnutí), nelze podle tohoto hlediska ukládat sankci za nejpřísněji trestný ze spáchaných správních deliktů a pak platí, že správní orgán uloží jedinou sankci ve výměře podle některého z nich (při aplikaci zásady absorpce přitom Úřad zohlední, že účastník řízení se dopustil dalších správních deliktů).

124.     Předseda tedy přistoupil k uložení pokuty za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku III. tohoto rozhodnutí a ke správním deliktům uvedeným ve výroku I., II. a IV. tohoto rozhodnutí s ohledem na použití zásady absorpce přihlédl v rámci přitěžujících okolností.

125.     Důvodem tohoto kroku je skutečnost, že předseda ve shodě s Úřadem považuje jednání zadavatele spočívající v neuveřejnění dodatku č. 1 smlouvy o dílo na profilu zadavatele v zákonem stanovené lhůtě za nejzávažnější, a to s ohledem na předmět tohoto dodatku, kterým byl zúžen rozsah plnění a změněna cena plnění, a vzhledem k délce prodlení s jeho uveřejněním, která činila 144 dní, tedy zadavatel po delší dobu (v porovnání s ostatními neuveřejněnými dokumenty) omezil možnost seznámení se s konečným zněním smlouvy, resp. s jejím dodatkem č. 1, a kontrolu jejího obsahu ze strany široké veřejnosti.

126.     Podle § 121 odst. 2 zákona se při určení výměry pokuty zadavateli, který je právnickou osobou, přihlédne k závažnosti správního deliktu. Jde o obecnou kategorii poměřující rozsah dopadu konkrétního deliktního jednání na specifický právem chráněný zájem s přihlédnutím k významu tohoto chráněného zájmu. Zákon pak demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost správního deliktu podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán). Při zvažování závažnosti správního deliktu předseda ve shodě s Úřadem zohlednil následující skutečnosti.

127.     Co se týče způsobu spáchání správního deliktu, resp. okolností, za nichž byl spáchán, vzal předseda ve shodě s Úřadem v úvahu skutečnost, že zadavatel na svém profilu neuveřejnil v zákonem stanovené lhůtě 15 dnů dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo, ačkoliv mu tuto povinnost zákon explicitně ukládá v  § 147a odst. 2 v návaznosti na § 147 odst. 1 zákona, přičemž odpovědnost za nesplnění této informační povinnosti je odpovědností objektivní, tedy odpovědností bez ohledu na zavinění.

128.     Následkem tohoto protiprávního jednání zadavatele bylo ohrožení zájmu společnosti na seznámení se, a to na seznámení včasném, s konečným, dodatkem č. 1 modifikovaným zněním smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku, a na kontrole obsahu předmětného dodatku v tom smyslu, zda nedošlo změnou, provedenou dodatkem č. 1, k podstatné a tedy nepřípustné změně smlouvy na veřejnou zakázku. Na této skutečnosti přitom nemění z povahy věci nic to, že neuveřejnění dodatku č. 1 ke smlouvě na veřejnou zakázku nemělo jakýkoliv vliv na samotný průběh nebo výsledek zadávacího řízení.

129.     Jako přitěžující okolnost předseda ve shodě Úřadem zohlednil skutečnost, že obviněný uveřejnil dodatek č. 1 ke smlouvě na veřejnou zakázku na profilu zadavatele až dne 3. 5. 2013, tj. 159. den po uzavření dodatku a 144. den po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty pro uveřejnění uzavřeného dodatku č. 1, čímž došlo k více než devítinásobnému překročení této zákonné lhůty.

130.     Při stanovení výše pokuty vzal předseda ve shodě s Úřadem jako polehčující okolnost v úvahu skutečnost, že k pochybení obviněného došlo v důsledku administrativního pochybení, jak vyplývá z postupu obviněného, přičemž tato skutečnost snižuje míru závažnosti zadavatelova jednání a dále, že předmětnou smlouvu zadavatel uveřejnil po 11 dnech. Obviněný dále vlastní iniciativou, a to ještě dříve, než došlo k přezkumu jeho postupu ze strany Úřadu, smlouvu a dodatek č. 1 ke smlouvě na veřejnou zakázku na profilu zadavatele uveřejnil. Obviněný navíc své dřívější pochybení při uveřejnění uznal a nikterak jej nepopíral.

131.     Pro úplnost je třeba konstatovat, že dodatečné uveřejnění, kterým se obviněný snažil částečně zhojit nebezpečnost svého jednání pro společnost, není skutečně možno zohlednit jinak, než v rámci polehčujících okolností tak, jak to učinil Úřad.

132.     Jako polehčující okolnost zohlednil předseda ve shodě s Úřadem rovněž relativně malý objem finančních prostředků, který byl vynaložen při realizaci veřejné zakázky z veřejných zdrojů (1 866 600 Kč bez DPH), neboť zájem veřejnosti na kontrole vynakládání veřejných prostředků stoupá zejména ve vztahu k hodnotě dané veřejné zakázky (zpravidla platí, že čím vyšší je její hodnota, tím vyšší zájem veřejnosti na veřejné kontrole).

133.     Při ukládání sankce za správní delikt vymezený ve výroku III. tohoto rozhodnutí předseda ve shodě s Úřadem zohlednil jako přitěžující tu skutečnost, že se obviněný v rámci zadávání předmětné veřejné zakázky dopustil dalších správních deliktů, konkrétně správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona uzavřením smlouvy o dílo s vybraným uchazečem, přestože tento před jejím uzavřením nepředložil úplné doklady podle § 62 odst. 3 zákona.

134.     Při ukládání sankce za správní delikt vymezený ve výroku III. tohoto rozhodnutí předseda ve shodě s Úřadem zohlednil jako přitěžující skutečnost i to, že se obviněný u předmětné veřejné zakázky dopustil i dalších správních deliktů, jak je uvedeno ve výroku II. a IV., napadeného rozhodnutí, a to tím, že nesplnil povinnost uveřejnění v souladu  s § 147a odst. 2 zákona v návaznosti na § 147a odst. 1 zákona, když neuveřejnil na profilu zadavatele uzavřenou smlouvu a dodatek č. 1 ke smlouvě v zákonné lhůtě 15 dnů, dále tím, že nesplnil povinnost uveřejnění v souladu s § 85 odst. 4 zákona, když neuveřejnil na profilu zadavatele písemnou zprávu do 15 dnů od ukončení zadávacího řízení. Tímto souhrnem protiprávních jednání tak došlo k daleko závažnějšímu ohrožení principu transparentnosti zadávání veřejných zakázek a zájmu společnosti nad kontrolou procesu zadávání veřejných zakázek a jeho výsledku, jelikož dva ze zásadních dokumentů, který zákon ukládá zadavateli uveřejnit po uzavření smlouvy, včetně smlouvy samotné, nebyly uveřejněny v zákonem stanovené lhůtě.

135.     Pokud jde o určení výměry pokuty, obsahuje § 37 přestupkového zákona ve srovnání s § 121 zákona širší výčet charakteristik přestupku, ke kterým je nutno při výměře správního trestu přihlížet.

136.     Pokud jde o § 37 písm. g) přestupkového zákona, reflektuje pokuta v uložené výši charakteru činnosti obviněného, který je obecně prospěšnou společností, jejímž účelem je dle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, poskytování veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek. Pokuta je uložená ve zřetelně nízké výši. Při jejím výměru bylo navíc přihlédnuto i k ekonomické situaci obviněného (viz níže).

137.     Pokud jde o § 37 písm. b), d), e), f), h) a i) přestupkového zákona, nemohou na zdejší případ dopadnout, neboť nejsou naplněny jejich předpoklady.

138.     Otázku, čím je dána povaha a závažnost přestupku, řeší § 38 přestupkového zákona rovněž šířeji než § 121 zákona. Kritéria dle § 38 písm. e) a g) přestupkového zákona nelze ve zdejší věci aplikovat, protože přestupek nespáchala fyzická osoba a navíc § 270 odst. 11 ZZVZ aplikaci § 38 písm. e) přestupkového zákona vylučuje. Nejedná se ani o pokračující přestupky.

139.     Předseda při stanovení výše pokuty dále přihlédl i k ekonomické situaci obviněného, neboť v určitém případě se pokuta, byť uložená v minimální výši, může jevit jako krajně nespravedlivá. V této souvislosti předseda ve shodě s Úřadem odkazuje na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 3/02. Dle uvedeného nálezu je v případě ukládání pokut vyloučen takový zásah do majetku, v důsledku kterého by byla „zničena“ majetková základna pro další podnikatelskou činnost. Nepřípustné jsou takové pokuty, jež mají likvidační charakter.

140.     Dále vzal předseda v úvahu, že Úřad při stanovení výše pokuty vycházel z výroční zprávy obviněného za rok 2013, z níž zjistil, že výsledek hospodaření obviněného byl záporný, přičemž celkové výnosy obviněného za stejné období činily částku 11 032 000 Kč. Při pohledu na výroční zprávu za rok 2018, která je založena ve sbírce listin obchodního rejstříku pod zn. O 240/SL35/KSOS, bylo zjištěno, že výsledek hospodaření obviněného je již kladný (výnosy převyšují náklady) a výnosy činí 12 332 000 Kč (srov. str. 23 výroční zprávy).

141.     Předseda při výměře pokuty zohlednil rovněž dobu uplynulou od spáchání deliktů dle výroků I. až IV. napadeného rozhodnutí. Delikty byly spáchány už v roce 2012.

142.     I s ohledem na to, že tímto rozhodnutím o rozkladu byly zrušeny výroky V. a VI. napadeného rozhodnutí, kterými Úřad vyslovil, že se obviněný dopustil 2 správních deliktů z celkových 5, které Úřad v napadeném rozhodnutí přičetl k tíži obviněnému při výměře pokuty za delikt dle výroku III. napadeného rozhodnutí, bylo rovněž třeba pokutu přiměřeně snížit.

143.     Při novém stanovení výše pokuty bylo zohledněno to, že skutky dle zrušených výroků představují ve srovnání s delikty dle výroků I. až III. napadeného rozhodnutí typově méně společensky škodlivé jednání. Delikt dle výroku I. napadeného rozhodnutí totiž mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, uveřejnění smlouvy na veřejnou zakázku a jejích změn (výroky II. a III.) je potom povinností zcela zásadní pro výkon efektivní kontroly veřejnosti nad postupem zadavatele. Ve srovnání s tím se neuveřejnění oznámení o výsledku či dodatečné informace, jejímž účelem je pouhé zhojení drobných formálních nesrovnalostí, jeví jako méně závažné.

144.     Pokuta uložená obviněnému za nedodržení postupu stanoveného zákonem má splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci represivní – postih za porušení povinností stanovených zákonem, a především funkci preventivní, která směřuje k předcházení porušování zákona, resp. k jednání, které je se zákonem v souladu. Po zvážení všech okolností případu a uvážení všech argumentů předseda ve shodě s Úřadem při určení výměry uložené pokuty preferoval preventivní charakter uložení sankce a stanovenou výši pokuty vzhledem k souvislostem případu posoudil jako dostačující.

145.     S ohledem na vše výše uvedené předseda dospěl k závěru, že účelu správního trestu vyhovuje pokuta ve výši 10 000 Kč.

146.     Pokuta byla s ohledem na majetkovou situaci i povahu činnosti obviněného jako relativně mírná. Zároveň však takto stanovená pokuta odpovídá závažnosti spáchaných deliktů a smyslu a účelu správního trestání. Nižší pokuta už by nesplňovala výše uvedené funkce.

147.     Na základě výše uvedených skutečností a po zhodnocení všech okolností předseda rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí.

148.     Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu  pro Jihomoravský kraj zřízený u pobočky České národní banky v Brně číslo 3754-17721621/0710, variabilní symbol – IČO obviněného.

VI.          Závěr

149.     Zákonnost i správnost napadeného rozhodnutí byla přezkoumána v plném rozsahu. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, když posoudil případ ve všech jeho vzájemných souvislostech, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu výroků I., II., III. a IV. napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu. Výroky V. a VI. napadeného rozhodnutí bylo třeba zrušit a správní řízení zastavit, neboť nebyly shledány důvody pro uložení sankce. S ohledem na to bylo třeba změnit výrok VII. napadeného rozhodnutí, jímž byl původně uložen správní trest za všechny delikty dle výroků I. až VI. napadeného rozhodnutí.

150.     Vzhledem k výše uvedenému bylo rozhodnuto tak, jak je ve výrokové části tohoto rozhodnutí uvedeno.


Poučení

 

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

 

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

 

Obdrží:

Mgr. Ing. Petr Konečný, Advokátní kancelář Konečný s.r.o., Na Střelnici 1212/39, Nová Ulice, 779 00 Olomouc

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

 



[1]Pokud je v tomto rozhodnutí uveden odkaz na zákon, ve vztahu k posouzení zadávacího řízení na veřejnou zakázku se jedná o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení. Ve vztahu k posouzení odpovědnosti za přestupek a určení druhu a výměry sankce, resp. správního trestu jedná o znění zákona č. 137/2006 Sb. účinné ke dni spáchání přestupku (v šetřeném případě ve vztahu k výroku I. napadeného rozhodnutí k datu uzavření smlouvy na veřejnou zakázku, ve vztahu k výrokům II. až IV. napadeného rozhodnutí pak ke dni marného uplynutí lhůty k uveřejnění), ledaže by pro zadavatele byla nová právní úprava výhodnější. Ve vztahu k postupu v řízení o správním deliktu se jedná o znění zákona účinné přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek.

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz