číslo jednací: R0069/2019/VZ-17625/2019/323/LVa

 

V řízení o rozkladu ze dne 24. 4. 2019 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne obviněným –

• městská část Praha 3, IČO 00063517, se sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, 130 00 Praha 3,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0073/2019/VZ-10303/2019/542/MCi ze dne 10. 4. 2019 vydanému ve správním řízení vedeném ve věci možného spáchání přestupku ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, učiněného v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek

• „Zpracování dokumentů v souvislosti s implementací GDPR pro příspěvkové organizace městské části Praha 3“, která byla zadávána na základě výzvy k podání nabídky ze dne 25. 4. 2018 jako veřejná zakázka malého rozsahu a na kterou byla dne 16. 5. 2018 uzavřena s vybraným dodavatelem GENESIS SECURITY s. r. o., IČO 05832438, se sídlem Na Folimance 2155/15, 120 00 Praha 2, smlouva o dílo,
• „Zpracování dokumentů v souvislosti s implementací GDPR pro Úřad městské části Praha 3“, která byla zadávána na základě výzvy k podání nabídky ze dne 25. 4. 2018 jako veřejná zakázka malého rozsahu a na kterou byla dne 16. 5. 2018 uzavřena s vybraným dodavatelem GENESIS SECURITY s. r. o., IČO 05832438, se sídlem Na Folimance 2155/15, 120 00 Praha 2, smlouva o dílo,
• „Poskytování služeb pověřence pro ochranu osobních údajů“, která byla zadávána na základě výzvy k podání nabídky ze dne 25. 4. 2018 jako veřejná zakázka malého rozsahu a na kterou byla dne 16. 5. 2018 uzavřena s vybraným dodavatelem Conesto Consult s. r. o., IČO 02288290, se sídlem Na poříčí 1047/26, 110 00 Praha 1, smlouva o poskytování služeb pověřence pro ochranu osobních údajů,

jsem na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl takto:

 

Výrok I rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0073/2019/VZ-10303/2019/542/MCi ze dne 10. 4. 2019 podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, v části

 

m ě n í m

 

tak, že se vypouští slova „Hlavní město Praha, “ a slova „v důsledku nesprávně stanovené předpokládané hodnoty“,

 

výroky II a III rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0073/2019/VZ-10303/2019/542/MCi ze dne 10. 4. 2019 podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, v části

 

m ě n í m

 

tak, že se vypouští slova „Hlavní město Praha, “ ,

 

a ve zbytku rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0073/2019/VZ-10303/2019/542/MCi ze dne 10. 4. 2019

 

p o t v r z u j i

a podaný rozklad

 

z a m í t á m.

 

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“ nebo „ZZVZ“ [1]), příslušný k dohledu nad dodržováním pravidel stanovených ZZVZ a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178 ZZVZ, a pro zvláštní postupy podle části šesté ZZVZ, jakož i k projednání správních deliktů podle ZZVZ, včetně ukládání sankce za jejich spáchání, zahájil dne 29. 10. 2018 z moci úřední doručením oznámení o zahájení kontroly z téhož dne, č. j. ÚOHS-K0016/2018/VZ-30494/2018/544/RPí zadavateli – městská část Praha 3, IČO 00063517, se sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, 130 00 Praha 3 (dále jen „obviněný“ nebo „zadavatel“) – kontrolu postupu zadavatele v rámci veřejných zakázek

„Zpracování dokumentů v souvislosti s implementací GDPR pro příspěvkové organizace městské části Praha 3“, která byla zadávána na základě výzvy k podání nabídky ze dne 25. 4. 2018 jako veřejná zakázka malého rozsahu a na kterou byla dne 16. 5. 2018 uzavřena s vybraným dodavatelem GENESIS SECURITY s. r. o., IČO 05832438, se sídlem Na Folimance 2155/15, 120 00 Praha 2, (dále jen „GENESIS SECURITY s. r. o.“) smlouva o dílo (dále jen „zpracování dokumentů pro příspěvkové organizace MČ Praha 3“,případně „VZ 1“),

• „Zpracování dokumentů v souvislosti s implementací GDPR pro Úřad městské části Praha 3“, která byla zadávána na základě výzvy k podání nabídky ze dne 25. 4. 2018 jako veřejná zakázka malého rozsahu a na kterou byla dne 16. 5. 2018 uzavřena s vybraným dodavatelem GENESIS SECURITY s. r. o., smlouva o dílo (dále jen „zpracování dokumentů pro Úřad MČ Praha 3“, případně „VZ 2“),
• „Poskytování služeb pověřence pro ochranu osobních údajů“, která byla zadávána na základě výzvy k podání nabídky ze dne 25. 4. 2018 jako veřejná zakázka malého rozsahu a na kterou byla dne 16. 5. 2018 uzavřena s vybraným dodavatelem Conesto Consult s. r. o., IČO 02288290, dříve se sídlem Třebohostická 2283/2, 100 00 Praha 10, nyní se sídlem Na poříčí 1047/26, 110 00 Praha 1, (dále jen „Conesto Consult s. r. o.“) smlouva o poskytování služeb pověřence pro ochranu osobních údajů (dále jen „poskytování služeb pověřence pro ochranu osobních údajů“, případně „VZ 3“).

2.             V rámci řízení o kontrole, jehož zahájení bylo zadavateli oznámeno dne 29. 10. 2018, Úřad v roli kontrolního orgánu konstatoval, že zadavatel postupoval v souvislosti se zadáváním předmětné veřejné zakázky v rozporu se zákonem. Z důvodu existence pochybnosti o tom, zda zadavatel v souvislosti se zadáváním výše uvedené veřejné zakázky nespáchal přestupek podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona, zahájil Úřad v této věci správní řízení z moci úřední.

II.             Napadené rozhodnutí

3.             Úřad dne 10. 4. 2019 vydal rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0073/2019/VZ-10303/2019/542/MCi (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým rozhodl, že

a.             obviněný – Hlavní město Praha, městská část Praha 3, IČO 00063517, se sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, 130 00 Praha 3 – se dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ tím, že nedodržel pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v § 2 odst. 3 ZZVZ, když podlimitní veřejnou zakázku, jejímž předmětem je plnění vyplývající ze smlouvy o dílo ze dne 16. 5. 2018, která byla uzavřena s vybraným dodavatelem GENESIS SECURITY s. r. o., v rámci zadávání veřejné zakázky malého rozsahu zpracování dokumentů pro příspěvkové organizace MČ Praha 3, plnění vyplývající ze smlouvy o dílo ze dne 16. 5. 2018, která byla uzavřena s vybraným dodavatelem GENESIS SECURITY s. r. o. v rámci zadávání veřejné zakázky malého rozsahu zpracování dokumentů pro Úřad MČ Praha 3, a plnění vyplývající ze smlouvy o dílo ze dne 16. 5. 2018, která byla uzavřena s vybraným dodavatelem Conesto Consult s. r. o. v rámci zadávání veřejné zakázky malého rozsahu poskytování služeb pověřence pro ochranu osobních údajů, zadal v důsledku nesprávně stanovené předpokládané hodnoty mimo zadávací řízení, a nezadal ji v podlimitním režimu podle části třetí zákona, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a na předmět plnění veřejné zakázky uzavřel shora uvedené smlouvy,

b.             za spáchání uvedeného přestupku se obviněnému – Hlavní město Praha, městská část Praha 3, IČO 00063517, se sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, 130 00 Praha 3 – podle § 268 odst. 2 písm. a) ZZVZ ukládá pokuta ve výši 100 000 Kč,

c.              podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen „přestupkový zákon“) v návaznosti na § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, se obviněnému – Hlavní město Praha, městská část Praha 3, IČO 00063517, se sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, 130 00 Praha 3 – ukládá uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

4.             V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad uvedl, že plnění byla zadávána v časové souvislosti a tvoří jeden funkční celek. Obviněný mohl potřebu jednotlivých plnění dopředu předvídat, a tudíž měla být předmětná plnění zadávána společně v jediném zadávacím řízení.

III.           Rozklad zadavatele

5.             Dne 24. 4. 2019 Úřad obdržel rozklad zadavatele z téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 10. 4. 2018. Rozklad byl tedy podán v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

6.             Zadavatel tvrdí, že rozhodnutí Úřadu identifikuje jako obviněného subjekt „Hlavní město Praha, městská část Praha 3“, zatímco v rámci předešlé kontroly ze strany Úřady byl kontrolovaný subjekt označován pouze jako „městská část Praha 3“, což činí rozhodnutí nesrozumitelným; městská část Praha 3 (zadavatel) zde přitom vystupuje v rámci samostatné působnosti, a rozhodnutí tak mělo být směřováno pouze vůči zadavateli (městské části).

7.             Dále zadavatel nesouhlasí se závěrem Úřadu o časové souvislosti předmětných plnění, neboť tu nelze dovozovat automaticky z pouhé skutečnosti, že k odeslání výzev k podání nabídek na plnění předmětných veřejných zakázek došlo ve stejný den. Dle zadavatele byly předmětné veřejné zakázky koncipovány a následně i poskytnuty jako jednorázová plnění. Zakázka týkající se poskytování služeb pověřence byla sice koncipována jako plnění na dobu určitou, ale jejím předmětem bylo poskytování jasně specifikovaného plnění, kdy plnění smlouvy na zakázku se datovalo ode dne, kdy zadavateli ze zákona povinnost ustanovit pověřence vznikla. Tomu odpovídá i forma odměny, kdy u zakázek na zpracování dokumentů byla úhrada zamýšlena jednorázově, zatímco u zakázky na poskytování služeb pověřence v pravidelných měsíčních platbách. Zadavatel je přesvědčen, že existenci časové souvislosti nelze dovozovat pouze z konstatování, že zakázky byly uzavřeny ve stejném časovém období, ale je třeba zkoumat i dobu, na jakou byly uzavřeny, jak dlouho má být plnění poskytováno a za jakých podmínek. Závěr o existenci časové souvislosti musí dle zadavatele být vždy učiněn při zohlednění i právě uvedených dalších aspektů každé veřejné zakázky.

8.             Zadavatel dále uvádí, že mu není zřejmý závěr Úřadu uvedený v bodu 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí, dle kterého Úřadu není „zřejmé, kam obviněný směřuje své závěry. V citovaných námitkách vzhledem k časové souvislosti chybí jakákoliv relevantní okolnost, či bližší popis neobvyklosti charakteru šetřeného plnění, který by měl ovlivňovat náhled na posuzování časové souvislosti, a který by tak naplňoval jím předložené premisy“. Zadavatel se však domnívá, že v rámci svých vyjádření zcela jasně uvedl, proč je toho názoru, že není možné zkoumat časovou souvislost pouze porovnáním okamžiku zahájení řízení, uzavření smlouvy nebo doby plnění, ale proč je třeba zohledňovat i další aspekty (tedy dobu, na jakou byly tyto veřejné zakázky uzavřeny, jak dlouho má být plnění poskytováno a za jakých podmínek).

9.             Zadavatel rozporuje rovněž věcnou souvislost předmětných veřejných zakázek. Namítá, že mezi jednotlivými zakázkami převažuje více rozdílů než shodných prvků, zejména veřejná zakázka na zpracování dokumentů pro příspěvkové organizace MČ Praha 3 a veřejná zakázka na zpracování dokumentů pro Úřad MČ Praha 3 se liší oproti veřejné zakázce na poskytování služeb pověřence pro ochranu osobních údajů. Výkon funkce pověřence spočívá primárně v dohledu nad dodržováním pravidel stanovených nařízením EU č. 679/2016 ze dne 27. 4. 2016, ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jen „nařízení GDPR“). V tomto případě se jedná o kontinuální plnění, a nikoli o zpracování analýz a návrhů postupů, které je třeba u zadavatele v souvislosti s nařízením GDPR (jde o jednorázová plnění). Věcnou souvislost nelze dovozovat ze skutečnosti, že faktická náplň aktivit pověřence je úzce spjata s činnostmi zajišťovanými na základě smluv o dílo na zpracování dokumentů, jak tvrdí Úřad. Věcnou souvislost dle zadavatele nelze dovozovat pouze z toho, že všechny tyto veřejné zakázky představují reakci zadavatele na povinnosti plynoucí z nařízení GDPR. Z pouhé skutečnosti, že pověřenec bude pracovat s dokumenty, jejichž vznik je předvídán zakázkami 1 a 2, nelze usuzovat na existenci věcné souvislosti všech přezkoumávaných zakázek a posuzování jejich případného rozdělení.

10.         Zadavatel nesouhlasí ani se závěrem Úřadu uvedeným v bodu 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Úřad dovozuje, že ani fakt, že předmětná plnění nejsou ve svém výsledku totožná, nehraje v určení existence vzájemné věcné souvislosti žádnou roli. Tento závěr má být dle zadavatele v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 29 Af 50/2015-53 ze dne 27. 2. 2018, v rámci něhož Krajský soud v Brně konstatoval, že „k závěru o věcné souvislosti postačí, že plnění byla charakteru obdobného. Za srovnatelná lze považovat taková plnění, u kterých po vzájemném srovnání shod a rozdílů převažují vzájemné shodné znaky“. Ve světle uvedeného tedy zadavatel nechápe, jak mohl Úřad dospět k závěru, že ačkoliv pověřenec v dané věci vystupuje v jiném postavení (nejedná se o subjekt, který by zpracovával osobní údaje), a z jiného titulu, není tato okolnost pro posuzování věcných souvislostí mezi jednotlivými plněními směrodatná. Tento závěr navíc v rozhodnutí není odůvodněn. Zadavatel je přesvědčen, že minimálně v případě zakázky 3 nebyl povinen sčítat její předpokládanou hodnotu s ostatními přezkoumávanými zakázkami. Zadavatel je tak přesvědčen, že neexistuje shodný účel plnění dle jednotlivých smluv a není tak dána věcná a funkční souvislosti mezi zakázkami tak, jak je dovozováno v napadeném rozhodnutí.

11.         O uložené pokutě se zadavatel domnívá, že nebyla individuálně posouzena. Ekonomickou situaci zadavatele totiž nelze posuzovat pouze na základě rozsahu finančních prostředků, se kterými zadavatel hospodaří, ale je nutno zohlednit postavení zadavatele jakožto městské části, pro kterou je jakákoli sankce citelná. Úřad navíc nezohlednil, že ani jedna z předmětných VZ nebyla zadána bez soutěže a že úmyslem zadavatele nebylo obcházení ZZVZ.

Závěr rozkladu

12.         Zadavatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit Úřadu k novému projednání.

IV.          Řízení o rozkladu

13.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

14.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 98 odst. 1 přestupkového zákona přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

15.         Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je uvedeno výše, rozhodl správně a v souladu s právními předpisy. Vzhledem k nesprávnému označení zadavatele v obsahu všech výroků jsem nicméně shledal nezbytným přistoupit v rámci správního řízení o rozkladu k jejich změně formou vypuštění slov „Hlavní město Praha,“ z označení zadavatele. Dále jsem shledal nezbytným přistoupit rovněž k vypuštění nadbytečné formulace „z důvodu nesprávně stanovené předpokládané hodnoty“ z výroku I napadeného rozhodnutí.

16.         V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které jsem přistoupil ke změně výroků napadeného rozhodnutí a také důvody, pro které jsem ve zbytku přistoupil k potvrzení napadeného rozhodnutí a k zamítnutí rozkladu zadavatele.

17.         Předně je ovšem nutno předestřít, že ač jsem ve výrocích napadeného rozhodnutí shledal jisté nedostatky, o kterých bude pojednáno v následujících pasážích odůvodnění tohoto rozhodnutí, závěry napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění, ve kterém Úřad srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil závěr, že se zadavatel dopustil výše uvedeného přestupku, přičemž je z něj plně seznatelné, jakými skutečnostmi a úvahami se správní orgán při svém rozhodování řídil, považuji v podstatě za správné a zákonné.

18.         V tomto rozhodnutí o rozkladu jsem tedy přistoupil ke změně výroků napadeného rozhodnutí, přičemž jsem provedl přezkum všech jeho částí ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 98 odst. 1 přestupkového zákona a zabýval se všemi námitkami podaného rozkladu. Změna rozhodnutí pak tedy představuje i ten výsledek řízení o rozkladu, jímž fakticky podaný rozklad z níže uvedených důvodů ve smyslu ustanovení § 152 odst. 5 písm. b) správního řádu zamítám.

VI.     K námitkám rozkladu a ke změně výroků napadeného rozhodnutí

K námitce, že rozhodnutí je z důvodu nesprávného označení zadavatele nesrozumitelné

19.         Jelikož nesrozumitelnost rozhodnutí může být závažnou vadou rozhodnutí, v podstatě znamenající též jeho nepřezkoumatelnost, shledávám vhodným se nejprve obecně vyjádřit k přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí jako celku. Otázka přezkoumatelnosti rozhodnutí byla opakovaně řešena i soudní judikaturou, například Krajský soud v Brně ve svém rozsudku č. j. 30 Af 102/2013 - 165 ze dne 10. 12. 2015 mimo jiné konstatoval: „Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Obecně lze za nesrozumitelné považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jakým způsobem bylo rozhodnuto, jehož výrok je vnitřně rozporný nebo nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, dále takové rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem a kdo byl rozhodnutím zavázán, apod. V případě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů pak soud posuzuje, zda se žalovaný v rozhodnutí vypořádal se všemi žalobcem uplatněnými okolnostmi a zda srozumitelným způsobem uvedl, jaké skutečnosti vzal při svém rozhodování za prokázané a kterým naopak nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí.“

20.         Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 7 As 291/2015 – 26 ze dne 2. 6. 2016: „Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil.“

21.         Citované soudní závěry jsou plně aplikovatelné i na napadené rozhodnutí, které shledávám plně přezkoumatelným, neboť je postaveno na zákonných ustanoveních, obsahuje důkazy pro podporu tvrzených skutečností a úvahy Úřadu v něm obsažené jsou zcela zřejmé, logické a konzistentní.

22.         Zadavatel namítal, že byl v napadeném rozhodnutí nesprávně označen. Tato námitka je důvodná, avšak nelze konstatovat, že by se toto pochybení projevilo do té míry, že by z napadeného rozhodnutí nebylo patrné, které osoby jsou jeho adresátem a kdo byl rozhodnutím zavázán, resp. nejde o vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí, a to z následujících důvodů.

23.         Při úvahách o dopadu, který mohlo nesprávné označení zadavatele mít, je nutno rozlišovat dvě možné situace: situaci, kdy je řízení vedeno s nonsubjektem, případně není zřejmé, s kým je řízení vlastně vedeno, a situaci, kdy je jeden ze subjektů označován nesprávně, avšak tato skutečnost mu nijak neumenšuje možnost hájit jeho procesní práva, případně tato chyba nezpůsobuje zmatečnost.

24.         V nyní šetřeném případě šlo dle mého názoru o chybu snadno zhojitelnou, přičemž oprava této chyby se jeví zdaleka přiměřenější, než dovozování právních následků v podobě nezákonnosti rozhodnutí. K této problematice ostatně zastává stejný názor i Ústavní soud: „Ústavně formulovaný princip právního státu (jehož projevem je ochrana dobré víry), více respektuje oprava nepřesnosti v označení právního subjektu všude tam, kde je jakkoli možná, eventuálně její tolerování, než deklarování nepřiměřených právních následků. Obecné soudy a správní orgány by přitom neměly při posuzování následků nepřesnosti v označení právních subjektů opomíjet jejich dosavadní chování. (…) Pokud současná judikatura obecných soudů v rozličných případech připouští nepřesnosti v označení právních subjektů (např. rozsudky Nejvyššího soudu z 28. 6. 2000 a 15. 1. 2001 sp. zn. 25 Cdo 101/2000 a 22 Cdo 2480/2000), pod podmínkou, že o jejich identitě nejsou pochybnosti a nehrozí nebezpečí jejich záměny za jiné právní subjekty, pak respektuje zásadu dobré víry a naplňuje tím postulát právního státu lépe, než když se uchyluje k nepřiměřenému a přepjatému formalismu. Podle přesvědčení pléna Ústavního soudu nepřesné označení právního subjektu nepředstavuje natolik závažné pochybení subjektů právních vztahů nebo orgánů veřejné moci, aby bez ohledu na míru a povahu takové nepřesnosti způsobovalo samo o sobě porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jestliže soud takovou nepřesnost neshledá důvodem k prohlášení právního úkonu za neplatný či právního podání za neúčinné, resp. důvodem ke zrušení rozhodnutí (popř. jeho prohlášení za nevykonatelné).“ (Pl. ÚS – st. 16/02).

25.         V nyní šetřeném případě byl  průběhu celého správního řízení (i jemu předcházejícího řízení o kontrole) zadavatel označován správně jako „městská část Praha 3“, přičemž bylo správně uváděno i jeho IČO a sídlo, a doručováno bylo rovněž jemu. Zadavatel si byl vědom, že je jednáno právě s ním, o čem svědčí jeho aktivita v průběhu správního řízení. Bylo tedy zcela zřejmé, kdo je adresátem rozhodnutí a kdo je jím zavázán. O správnosti tohoto závěru de facto svědčí i rozklad podaný zadavatelem, neboť v něm zadavatel sám uvádí, že je „zřejmé, že ve věci veřejných zakázek malého rozsahu přezkoumávaných ze strany Úřadu vystupoval Zadavatel v rámci své samostatné působnosti, tj. vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a Rozhodnutí samotné tak mělo být směřováno přímo proti Zadavateli“. Dále v obsahu rozkladu zadavatel hájí svůj vlastní postup, neboť nedošlo k nejasnostem v tom ohledu, že adresátem rozhodnutí je právě on (jinak řečeno, s ohledem na procesní chování zadavatele nelze mít pochyb o tom, že si od okamžiku zahájení předmětného správního řízení byl vědom toho, že je jeho účastníkem).

26.         Přesvědčení zadavatele, že když Úřad v napadeném rozhodnutí k názvu zadavatele připojil slova „Hlavní město Praha“, způsobil tak jeho nesrozumitelnost, tedy nesdílím, a jeho námitku tak shledávám nedůvodnou. Přestože tedy v napadeném rozhodnutí došlo k nesprávnému označení zadavatele, toto nepředstavuje natolik závažnou vadu, aby se napadené rozhodnutí stalo nesrozumitelným. Nicméně tuto vadu je nutno opravit, k čemuž se vyjádřím níže.

K vypuštění formulace „Hlavní město Praha,“ z výroků I – III napadeného rozhodnutí

27.         Byť nemám za to, že napadené rozhodnutí by bylo kvůli nesprávnému označení zadavatele nesrozumitelným, nelze opomíjet, že šlo o pochybení.

28.         Podle § 4 odst. 1 zákona je veřejným zadavatele

• Česká republika; v případě České republiky se organizační složky státu považují za samostatné zadavatele,
• Česká národní banka,
• Státní příspěvková organizace,
• Územní samosprávný celek nebo jeho příspěvková organizace,
• Jiná právnická osoba, pokud byla založena nebo zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a jiný veřejný zadavatel ji převážně financuje, může v ní uplatňovat rozhodující vliv nebo jmenuje nebo volí více než polovinu členů v jejím statutárním nebo kontrolním orgánu.

29.         Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Statut“), upravuje postavení hlavního města Prahy jako hlavního města České republiky, kraje a obce a dále postavení městských částí. Z uvedeného vyplývá, že hlavní město Praha je územní samosprávný celek. Podle ustanovení § 3 odst. 1 Statutu se hlavní město Praha člení na městské části. Podle ustanovení § 3 odst. 2 Statutu vystupují městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.

30.         Podle § 2 odst. 1 Statutu úkoly patřící do samosprávy hlavního města Prahy plní hlavní město Praha v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem a v rozsahu odpovídajícím potřebám hlavního města Prahy. Úkoly patřící do samosprávy městských částí plní městské části v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem a Statutem hlavního města Prahy a v rozsahu odpovídajícím potřebám městských částí.

31.         Z uvedeného jasně vyplývá, že městské části mají samostatnou právní osobnost, a jelikož zadavatel je městskou částí hlavního města Prahy, je i on nadán vlastní právní subjektivitou. Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný je veřejným zadavatelem podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona, neboť je územním samosprávným celkem, pročež je povinen postupovat při zadávání veřejných zakázek podle zákona.

32.         Hlavní město Praha je tedy osobou odlišnou od zadavatele a její uvedení v označení zadavatele je tak nesprávné. Za určitých okolností by sice nesprávné označení zadavatele mohlo být vadou způsobující (dle judikatury) až nicotnost rozhodnutí, muselo by se však jednat o absolutní omyl v osobě zadavatele. K omylu v osobě zadavatele (natož absolutnímu) však v šetřeném případě nedošlo. Po dobu celého správního řízení (i jemu předcházejícího řízení o kontrole) byl zadavatel označován správně a bylo jednáno právě s ním (veškeré písemnosti byly doručovány do jeho datové schránky), přičemž zadavateli bylo zcela zřejmé, že je řízení vedeno právě s ním. Chyba Úřadu tedy spočívala výlučně v nesprávném označení zadavatele v napadeném rozhodnutí, přičemž uvedená chyba neměla za následek zmatečnost, nepřezkoumatelnost či nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí. Toto nesprávné označení nemělo vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí ani vliv na práva a povinnosti účastníků (zadavateli v důsledku tohoto pochybení nebyla jakkoli upřena možnost obrany).

33.         Vzhledem k uvedenému předmětná chyba neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Přihlédneme-li navíc k okolnosti, že prvo- a druhostupňové správní řízení tvoří jeden celek, a druhostupňové rozhodnutí může určité vady prvostupňového rozhodnutí zhojit, není důvodu, pro který by bylo třeba napadené rozhodnutí rušit.

K námitce, že není dána časová souvislost předmětných plnění

34.         K pojmu časová souvislost obecně (tedy co se tímto pojmem rozumí a kdy je časová souvislost dána) se Úřad v napadeném rozhodnutí vyjádřil v bodě 72 jeho odůvodnění, přičemž v navazujících odstavcích odůvodnil, proč se domnívá, že je časová souvislost dána i v nyní šetřeném případě.

35.         Ohledně pojmu „časová souvislost“ lze (nad rámec výkladu provedeného v bodě 72 odůvodnění napadeného rozhodnutí) odkázat na jeho výklad v komentářové literatuře:

36.         „Časová souvislost jako prvek určující jednu veřejnou zakázku je obecně zachován. Zákonodárce zřejmě zcela záměrně nedefinoval přesně, o jakou časovou souvislost se jedná, jelikož takové pojetí je s ohledem na rozličnost možných plnění prakticky neurčitelné. Jde současně o propojení s bývalým prvkem předvídatelnosti (záměru) potřebného plnění; neboli zda je zadavateli zřejmé, zda a nakolik jednotlivá plnění, která tvoří jeden funkční celek, jsou součástí jednoho celkového projektu či záměru, který je například jen administrativně (či z důvodu financování) rozdělen na více etap. Časovou souvislostí v tomto pojetí tak může být jak doba několika dnů či týdnů, tak i doba několika měsíců a let (například v případě plánované výstavby areálu či postupného zpracování jednotlivých stupňů projektových dokumentací).“ (DVOŘÁK, David, MACHUREK, a kol:. Zákon o zadávání veřejných zakázek. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 112.)

37.         „Časovou souvislostí rozumíme souvislost jednotlivých fází zadávání a realizace částí veřejné zakázky v čase. Nejjednodušším příkladem časové souvislosti je souběžná realizace jednotlivých částí veřejné zakázky, popřípadě situace, kdy na sebe realizace jednotlivých částí těsně navazuje. V časové souvislosti však mohou být i činnosti předcházející, tj. příprava zadání dané části veřejné zakázky, vlastní zadávací proces, ale i příprava vlastního projektu dané části apod. Čím je doba mezi realizací jednotlivých částí veřejné zakázky delší, tím je samozřejmě určení existence časové souvislosti obtížnější. Avšak v obecné rovině bychom za časově souvislé části veřejné zakázky tvořící funkční celek mohli považovat v případě veřejných zakázek na dodávky a služby jedno účetní období (či kalendářní rok), u veřejných zakázek na stavební práce potom období přesahující jedno účetní období (či kalendářní rok) – dle povahy konkrétních stavebních prací. U všech druhů plnění veřejných zakázek však bude záležet především na konkrétních okolnostech daného případu.“ (MACEK, I.; DEREKOVÁ, R.; BARTOŇ, D.: Zákon o zadávání veřejných zakázek: Praktický komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2017, str. 80).

38.         Z výše uvedeného je zřejmé, že tato souvislost není přesně ohraničená určitým pevně stanoveným okamžikem, ale je vždy nutno přihlížet k různým okolnostem. K různým okolnostem také Úřad přihlížel, a právě ze souhrnu všech okolností dospěl k závěru, že zakázky jsou spojené časovou souvislostí.

39.         Není pravdou, co tvrdí zadavatel, a sice že Úřad dovodil časovou souvislost pouze ze skutečnosti, že k odeslání výzev k podání nabídek na plnění předmětných veřejných zakázek došlo ve stejný den, nebo z toho, že smlouvy byly uzavřeny ve stejném časovém období. Naopak Úřad k závěru o splnění podmínky časové souvislosti dospěl za zohlednění veškerých aspektů a okolností šetřeného případu. Jak uvádí v napadeném rozhodnutí, plnění u zakázek 1 a 2 bylo zahájeno ve stejný termín, jejich ukončení zadavatel požadoval v obou případech do 3 měsíců. Plnění spočívající v poskytování služeb pověřence se s nimi časově prolínalo. Ke schválení uzavření smluv došlo v rámci jednoho zasedání rady zadavatele. Výběr dodavatelů byl oznámen ve stejný den. Za rozhodující přitom považuji skutečnost, že plnění probíhala (či měla probíhat) zhruba ve stejnou dobu, což je podpořeno tím, že zadavatel tyto zakázky administroval současně, a tedy je současně předvídal a plánoval. Potřeboval tedy plnění, které bylo jejich předmětem, uskutečnit de facto současně. Existence časové souvislosti je tedy ze všech okolností, které uvedl Úřad, zcela zřejmá. Tyto úvahy uvedené Úřadem v napadeném rozhodnutí shledávám zcela logickými a dostatečnými.

40.         Veškeré okolnosti případu tedy svědčí pro závěr, že časová souvislost předmětných plnění je zde dána. Ačkoli zadavatel opakovaně tvrdí, že existenci časové souvislosti je nutno posuzovat ve všech okolnostech, právě ze souhrnu všech okolností Úřad dovodil, že tato časová souvislost existuje, naopak zadavatel v rámci prvostupňového řízení ani v rámci rozkladu neuvedl žádnou okolnost, která by časovou souvislost vyvracela. Tam také směřoval Úřad (zadavatelem údajně nepochopeným) bodem 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí, když uvedl, že zadavatel nepředložil důkaz o žádných relevantních okolnostech, které by měly ovlivňovat náhled na posuzování časové souvislosti (ani takové okolnosti netvrdil). Úřad všechny okolnosti uvážil, přičemž dospěl k výše uvedenému závěru. Zadavatel žádnou okolnost toto vyvracející neuvedl, a stejně jako Úřadu ani mě se nyní nejeví zřejmé, kam tedy zadavatel (resp. na jakou snad nezohledněnou okolnost) svou argumentaci směřuje.

41.         I tuto námitku zadavatele tak musím shledat nedůvodnou.

K námitce, že není dána věcná souvislost předmětných plnění

42.         Věcnou souvislostí předmětných plnění se Úřad zabýval v bodech 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí a následujících.

43.         Jako v případě výše popsané časové souvislosti, i zde je souvislost (věcná) předmětných plnění zcela evidentní. Tato souvislost je zřejmá již ze samotných zadávacích podmínek a smluv na jednotlivá plnění (velmi podobný je nejen obsah, ale i jednotlivé použité formulace). Všechny předmětné veřejné zakázky se týkají jednotné problematiky – otázky zpracovávání a ochrany osobních údajů.

44.         Zadavatel v rozkladové argumentaci de facto připouští jistou shodu v případě zakázek 1 a 2, přičemž spornější se může jevit pouze souvislost zakázek 1 a 2 se zakázkou 3. V této souvislosti odkazuji na bod 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí: “Pověřenec v dané věci funguje jakožto garant a návodce všech dotčených postupů obviněného a jím zřizovaných příspěvkových organizací, přičemž faktická náplň jeho aktivit je velmi úzce spjata s činnostmi zajišťovanými na základě smlouvy o dílo na zpracování dokumentů pro příspěvkové organizace MČ Praha 3 a na základě smlouvy o dílo na zpracování dokumentů pro Úřad MČ Praha 3.“ Dále Úřad zmínil, že si je vědom, že plnění nejsou ve svém obsahu totožná, nicméně absolutní totožnost (shodu) zákon k tomu, aby bylo plnění považováno za jedinou zakázku, ani nevyžaduje, neboť úzká souvislost (resp. obdobný charakter – viz v napadeném rozhodnutí zmiňovaná judikatura) postačuje.

45.         Tvrzení zadavatele, že souvislost Úřad dovodil pouze ze skutečnosti, že pověřenec bude pracovat s dokumenty vytvářenými na základě plnění zakázek na zpracování dokumentace související s GDPR, je tedy zavádějícím zjednodušením toho, jak Úřad postupoval.  Obdobně však zadavatel také tvrdí, že k závěru o existenci věcné souvislosti Úřad dospěl taktéž „pouze“ z toho, že předmětné činnosti jsou úzce spjaty, nebo že jsou reakcí na nabytí účinnosti GDPR. Je však s podivem, že zadavatel požaduje něco víc než to, že předmětné činnosti jsou úzce spjaty, neboť právě taková skutečnost je zcela rozhodující. Např. i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Afs 55/2010-173 ze dne 15. 12. 2010 konstatoval, že „zadáním jedné veřejné zakázky, spočívající v plnění stejného nebo srovnatelného druhu, je nutno rozumět i souhrn jednotlivých zadání určitých relativně samostatných plnění, týkají-li se tato zadání plnění spolu úzce souvisejících (…)“. Pověřenec má fungovat jako garant a návodce všech dotčených postupů obviněného a jeho hlavním úkolem je monitorování souladu zpracování osobních údajů s povinnostmi vyplývajícími z nařízení GDPR.

46.         Nikoli bezvýznamnou se v dané souvislosti rovněž jeví skutečnost, že zadavatel v případě všech 3 zakázek oslovil totožné dodavatele. Ačkoli tedy zadavatel s odkazem na metodický pokyn Ministerstva vnitra ČR prosazoval nutnost oddělit výkon funkci pověřence od plnění ostatních souvisejících veřejných zakázek, zadavatel nijak nerozlišil, že by VZ 3 měl nutně plnit jiný subjekt než VZ 1 a 2. Výčet okolností, které svědčí pro existenci věcné souvislosti, který uvedl Úřad v napadeném rozhodnutí, považuji za zcela dostačující a shledávám nadbytečným zde tyto okolnosti opakovat.

47.         Zadavatel sice v rozkladu výslovně brojí pouze proti dovození časové a věcné souvislosti předmětných plnění, považuji však za nutné znovu zdůraznit existenci funkční souvislosti předmětných plnění, která v sobě inkorporuje všechny další souvislosti a je zcela rozhodující. Funkční souvislostí předmětných plnění byl totiž především jednotící cíl, ke kterému zadavatel směřoval, kterým bylo (jak již uvedl Úřad v bodu 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí) řádné zajištění souladu vnitřních činností úředního aparátu úřadu zadavatele a provozu jednotlivých příspěvkových organizací zřizovaných na Praze 3 s novou právní úpravou ochrany osobních údajů.

48.         Tuto námitku tedy ze všech výše uvedených důvodů shledávám nedůvodnou.

K námitce nesprávně posouzené sankce

49.         Nesdílím názor zadavatele, že by pokuta nebyla posouzena dostatečně individuálně. Úřad nejprve posoudil, že odpovědnost obviněného z důvodu uplynutí promlčecí doby dosud nezanikla. Pokud jde o závažnost přestupku, tu Úřad shledal jako vysokou, neboť obviněný svým postupem zcela ignoroval existenci zákona. Dále se Úřad zabýval následky přestupku, kterými bylo vyloučení řádné hospodářské soutěže (a tedy nenaplnění elementárního účelu zákona). Při stanovení výše pokuty Úřad přihlédl k ekonomické situaci obviněného (resp. pracoval s jeho rozpočtem). Vzhledem k výše uvedenému a k tomu, aby vyměřená pokuta nebyla likvidační, a zároveň aby splnila represivní a preventivní funkci, rozhodl se Úřad uložit obviněnému pokutu ve výši 100 000 Kč. Uložená pokuta přitom nijak nevybočuje z kritérií pro její výměru daných ZZVZ a přestupkovým zákonem.

50.         Úřad si při vyměřování pokut byl samozřejmě vědom postavení zadavatele jako městské části. Protože cílem ZZVZ je kontrola vynakládání veřejných prostředků, pak je zřejmé, že ti, kteří se dopouští porušování ZZVZ, jsou subjekty financované z veřejných prostředků.   Úřad si byl nepochybně vědom, že každý finanční zásah do rozpočtu tohoto subjektu je pociťován negativně, což je také samotnou podstatou majetkových sankcí.

51.         Chráněným zájmem dle zákona je nejen otevřená soutěž, ale i transparentnost, které zadavatel rozhodně nedostál, když se vyhnul zveřejňování informací o zakázce ve Věstníku veřejných zakázek. Pokud jde o otevřenou soutěž, zadavatel tvrdí, že ta proběhla, neboť v případě každé jím zadávané zakázky oslovil tři dodavatele. Je však nutno zdůraznit, že v případě všech třech veřejných zakázek oslovil ty samé dodavatele, a to dokonce i v případě VZ 3, ačkoli nyní namítá, že tato veřejná zakázku měla být plněna odlišným subjektem od těch, kteří plní VZ 1 a 2. Přitom zadavatel nestanovil žádné pravidlo, dle kterého soutěž o veřejnou zakázku 3 nemůže vyhrát stejný subjekt jako v případě VZ 1 a VZ 2. Navíc v době, kdy zadavatel řešil tyto zakázky související s adaptací na nařízení GDPR, se na trhu kvůli aktuálnosti této problematiky vyskytoval velmi široký okruh subjektů, který se předmětným plněním zabýval, a v případě, kdy by zadavatel oznámení o zahájení zadávacího řízení uveřejnil ve Věstníku veřejných zakázek (jak měl dle ZZVZ učinit), dalo by se předpokládat oslovení (a zapojení do zadávacího řízení) nepoměrně více subjektů, než při jednání, které si zvolil zadavatel. Oslovení totožných třech subjektů tedy v šetřeném případě není možno zohlednit jako polehčující okolnost.

52.         Je nutno konstatovat, že zadavatel v souvislosti s údajně nesprávně posouzenou výší sankce nepředkládá žádné konkrétní argumenty, které by správnost úvah Úřadu vyvracely, a tudíž jsem neshledal, že by úvahy Úřadu v tomto ohledu byly neúplnými či nesprávnými, a tedy považuji za dostatečné i vypořádání námitky zadavatele v tomto rozsahu.

53.         Na závěr dodávám, že úmysl zadavatele není v zakázkových přestupcích žádným způsobem relevantní, neboť přestupky dle ZZVZ jsou vystaveny na principu objektivní odpovědnosti. I tuto námitku zadavatele tedy shledávám nedůvodnou.

K vypuštění formulace „z důvodu nesprávně stanovené předpokládané hodnoty“ z výroku I napadeného rozhodnutí

54.         Formulaci „z důvodu nesprávně stanovené předpokládané hodnoty“ uvedenou ve výroku I napadeného rozhodnutí jsem shledal jako zavádějící a nadbytečnou, a to z následujících důvodů.

55.         Nesprávnost jednání zadavatele nespočívala v nesprávně stanovené předpokládané hodnotě veřejné zakázky (ostatně ani v napadeném rozhodnutí se nehovoří o tom, že by zadavatel předpokládanou hodnotu jednotlivých plnění tvořících veřejnou zakázku nesprávně odhadl či uvedl), ale v tom, že zadavatel poptávané plnění, které mělo být zadáváno jako veřejná zakázka jediná, rozdělil do několika zadávacích řízení, jejichž hodnoty tak formálně klesly pod finanční limit, při jehož překročení zákon vyžaduje provést zadávací řízení dle ZZVZ. Nejednalo se tedy o případ, kdy by zadavatel nesprávně odhadl hodnotu celkového plnění, jež bylo veřejnou zakázkou, ale nastala situace, že zadavatel veřejnou zakázku uměle rozdělil na 3 veřejné zakázky, které zadával v oddělených zadávacích řízeních. Takový postup ovšem nemění nic na tom, že předmětné plnění bylo materiálně jedinou veřejnou zakázkou, která měla být zadávána v jediném zadávacím řízení (případně zadavatel mohl veřejnou zakázku rozdělit na části, přičemž povinnosti provést zadávací řízení dle ZZVZ by se tak zadavatel nezprostil).

56.         Přes uvedenou formální (či formulační) vadu je napadené rozhodnutí správné, neboť je z něj zcela zřejmé, jakého nezákonného jednání se zadavatel dopustil, přičemž po vypuštění předmětné nadbytečné formulace z výroku napadeného rozhodnutí již odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela koresponduje s jeho výroky.

57.         Změnu výroku napadeného usnesení lze provést, jelikož zadavateli není ukládána žádná nová povinnost, toliko se v odvolacím řízení opravuje formulace výroku. Podle § 36 odst. 3 správního řádu se v tomto řízení o rozkladu nepostupuje, jelikož žádné další podklady rozhodnutí odvolacím správním orgánem nově pořizovány nebyly.

VII.    Závěr

58.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že odpovědnost obviněného za spáchání přestupku je dána, avšak výrok I napadeného rozhodnutí obsahoval nadbytečnou formulaci a dále všechny výroky napadeného rozhodnutí obsahovaly nesprávné označení zadavatele, jsem dospěl k závěru, že nastaly podmínky pro změnu výroků napadeného rozhodnutí, přičemž meritorně jsem napadené rozhodnutí potvrdil a podaný rozklad zamítl.

59.         Vzhledem k výše uvedenému jsem rozhodl tak, jak je ve výrocích tohoto rozhodnutí uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

Obdrží:

městská část Praha 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, 130 00 Praha 3

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy