číslo jednací: R0062/2019/VZ-17627/2019/322/JSu

 

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 11. 4. 2019 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne navrhovatelem –

• Glomex MS, s.r.o., IČO 28426525, se sídlem Pomněnková 1256/61, 106 00 Praha 10 – Záběhlice,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29. 3. 2019, č. j. ÚOHS-S0328/2018/VZ-09154/2019/531/MHo, vydanému ve správním řízení vedeném ve věci přezkoumání úkonů výše uvedeného zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky s názvem „Opravy speciálních optických přístrojů“ v užším řízení, jehož oznámení bylo do Věstníku veřejných zakázek odesláno dne 12. 5. 2017, a ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 17. 5. 2017, pod ev. č. 747199, ve znění oprav uveřejněných dne 14. 6. 2017 a dne 13. 7. 2017, a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 18. 5. 2017 pod ev. č. 2017/S 095-188044, ve znění oprav uveřejněných dne 15. 6. 2017, pod ev. č. 2017/S 113-228555 a dne 14. 7. 2017 pod ev. č. 2017/S 133-273304, jehož dalšími účastníky jsou

• zadavatel – Česká republika – Ministerstvo obrany, IČO 60162694, se sídlem Tychonova 221/1, 160 00 Praha 6 – Hradčany,
• vybraný dodavatel – OPTICS TRADE, spol. s r.o., IČO 61973378, se sídlem Suvorovova 909/114, 741 01 Nový Jičín,

jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

 

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29. 3. 2019, č. j. ÚOHS-S0328/2018/VZ-09154/2019/531/MHo

p o t v r z u j i

 

a podaný rozklad

z a m í t á m.

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Zadavatel – Česká republika – Ministerstvo obrany, IČO 60162694, se sídlem Tychonova 221/1, 160 00 Praha 6 – Hradčany (dále jako „zadavatel“) – odeslal dne 12. 5. 2017 k uveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek oznámení o zahájení zadávacího řízení, čímž bylo podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon“[1]), zahájeno zadávací řízení za účelem zadání veřejné zakázky s názvem „Opravy speciálních optických přístrojů“ v užším řízení, přičemž oznámení o zahájení zadávacího řízení bylo ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněno dne 17. 5. 2017 pod ev. č. 747199, ve znění oprav uveřejněných dne 14. 6. 2017 a dne 13. 7. 2017, a v Úředním věstníku Evropské unie dne 18. 5. 2017 pod ev. č. 2017/S 095-188044, ve znění oprav uveřejněných dne 15. 6. 2017, pod ev. č. 2017/S 113-228555 a dne 14. 7. 2017 pod ev. č. 2017/S 133-273304 (dále jako „veřejná zakázka“).

2.             V bodě II.1.5) oznámení o zahájení zadávacího řízení vymezil zadavatel předmět plnění veřejné zakázky jako: „Provedení servisních oprav speciálních optických přístrojů USA na základě objednávek vystavených zástupcem objednatele.“

3.             Zadavatel ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2017 rozhodl o výběru dodavatele, kterým se stala obchodní společnost OPTICS TRADE spol. s r.o., IČO 61973378, se sídlem Suvorovova 909/114, 741 01 Nový Jičín (dále jako „vybraný dodavatel“).

4.             Na základě oznámení o výběru dodavatele ze dne 25. 9. 2017 podala obchodní společnost Glomex MS, s.r.o., IČO 28426525, se sídlem Pomněnková 1256/61, 106 00 Praha 10 – Záběhlice (dále jako „navrhovatel“) námitky ze dne 9. 10. 2017 proti rozhodnutí o výběru dodavatele. Zadavatel o námitkách rozhodl dne 1. 11. 2017 tak, že námitkám částečně vyhověl, čímž je ve smyslu § 245 odst. 2 zákona odmítl, a svým dalším rozhodnutím z téhož dne zrušil oznámení o výběru dodavatele ze dne 25. 9. 2017. Oznámením o výběru dodavatele ze dne 1. 11. 2017, které navrhovatel obdržel téhož dne, oznámil navrhovateli, že „nově“ rozhodl o výběru vybraného dodavatele.

5.             S ohledem na to, že navrhovatel nesouhlasil s tím, jak se zadavatel vypořádal s jeho námitkami, podal dne 3. 11. 2017 návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jako „Úřad“) příslušnému podle § 248 zákona k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel stanovených zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178, a pro zvláštní postupy podle části šesté zákona. Na základě tohoto návrhu bylo zahájeno správní řízení vedené Úřadem pod sp. zn. ÚOHS-S0435/2017/VZ. V rámci tohoto správního řízení vydal Úřad rozhodnutí ze dne 16. 2. 2018, č. j. ÚOHS-S0435/2017/VZ-04920/2018/531/MHo, kdy výrokem II. uvedeného rozhodnutí zrušil rozhodnutí zadavatele o výběru dodavatele ze dne 25. 9. 2017, jakož i všechny následné úkony zadavatele včetně oznámení o výběru dodavatele ze dne 1. 11. 2017.

6.             Zadavatel v návaznosti na právě zmíněné rozhodnutí Úřadu mj. opětovně posoudil kvalifikaci vybraného dodavatele a rozhodnutím ze dne 9. 4. 2018 znovu rozhodl o jeho výběru. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel dne 23. 4. 2018 námitky. Zadavatel tyto námitky svým rozhodnutím ze dne 9. 5. 2018 odmítnul.

7.             Jelikož navrhovatel nepovažoval rozhodnutí zadavatele o námitkách ze dne 9. 5. 2018 za učiněné v souladu se zákonem, podal k Úřadu dne 18. 5. 2018 návrh na zahájení řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele. Na základě tohoto návrhu bylo zahájeno správní řízení vedené pod sp. zn.ÚOHS-S0186/2018/VZ. Úřad v uvedeném správním řízení vydal dne 4. 7. 2018 rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0186/2018/VZ-19935/2018/532/KSt, jehož druhým výrokem zrušil zadavatelovo rozhodnutí o námitkách ze dne 9. 5. 2018.

8.             Zadavatel o námitkách navrhovatele ze dne 23. 4. 2018 tak opět rozhodl dne 6. 8. 2018, kdy svým rozhodnutím uvedené námitky opět odmítnul (dále jako „rozhodnutí o námitkách“).

9.             Vzhledem k tomu, že navrhovatel opět nepovažuje rozhodnutí zadavatele ze dne 6. 8. 2018 o námitkách navrhovatele za učiněné v souladu se zákonem, podal k Úřadu dne 16. 8. 2018 návrh na zahájení řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky (dále jako „návrh“). Uvedený návrh směřuje proti rozhodnutí zadavatele ze dne 9. 4. 2018 o výběru dodavatele. Úřad na základě uvedeného návrhu zahájil správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0328/2018/VZ.

10.         Úřad dne 14. 11. 2018 vydal rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0328/2018/VZ-33495/2018/531/MHo (dále jako "prvostupňové rozhodnutí“), kterým rozhodl o tom, že zadavatel nedodržel při zadávání veřejné zakázky pravidla pro zadání veřejné zakázky stanovená v § 39 odst. 1 ve spojení s § 39 odst. 4 zákona a zásadu transparentnosti ve smyslu § 6 odst. 1 téhož zákona, když u vybraného dodavatele posoudil podmínku technické kvalifikace dle § 196 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona jako splněnou, aniž by ze seznamu významných služeb obdobného charakteru bylo zřejmé, že vybraný dodavatel kritérium technické kvalifikace podle § 196 odst. 1 písm. b) zákona stanové zadavatelem v zadávací dokumentaci skutečně splňuje, v důsledku čehož se postup zadavatele stal netransparentním. Úřad dále dovodil, že postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr dodavatele a doposud nedošlo k uzavření smlouvy

11.         Proti uvedenému rozhodnutí podal zadavatel dne 29. 11. 2018 rozklad, o němž rozhodl předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 7. 2. 2019, č. j. ÚOHS-R0196/2018/VZ-03957/2019/322/JSu (dále jako „rozhodnutí R0196“), ve kterém námitkám zadavatele přisvědčil a prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k dalšímu řízení společně se závazným právním názorem.

II.             Napadené rozhodnutí

12.         Úřad dne 29. 3. 2019 vydal rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0328/2018/VZ-09154/2019/531/MHo (dále jako „napadené rozhodnutí“), kterým návrh navrhovatele zamítnul dle § 265 písm. a) zákona, neboť nezjistil důvody pro uložení nápravného opatření. Při vypořádání argumentace navrhovatele, dle které vybraný dodavatel nesplňuje podmínky technické kvalifikace (konkrétně pak požadavky na předložení referenčních zakázek), byl Úřad vázán právním názorem předsedy Úřadu obsaženým v rozhodnutí R0196. Dle tohoto názoru je nutno pojem „služby obdobného charakteru“, který označoval referenční zakázky, ke kterým bude zadavatel při posouzení technické kvalifikace přihlížet, vykládat široce, pročež neplatí, že by byly relevantní pouze veřejné zakázky vztahující se k optickým přístrojům nočního vidění, jak uvádí navrhovatel. Dle závěru Úřadu pak zadavatel nepochybil, když přihlédnul k předloženým referenčním zakázkám vybraného dodavatele, jejichž předmětem plnění byly služby týkající se obecně optických přístrojů i denního vidění a nikoliv pouze optických přístrojů nočního vidění, a když seznal, že vybraný dodavatel podmínky technické kvalifikace splnil.

13.         Ve vztahu k argumentaci navrhovatele, dle které vybraný dodavatel nemůže předmět veřejné zakázky splnit v souladu se smluvními a obchodními podmínkami dospěl Úřad k závěru, že zadavatel nadále v zadávacích podmínkách nestanoví, že by vybraný dodavatel musel být „autorizovaným opravcem“, pročež nelze přisvědčit námitce navrhovatele, dle které musí dodavatel – který má veřejnou zakázku realizovat – disponovat potřebnými oprávněními a licencemi. Úřad také uvádí, že v situaci, kdy si zadavatel do zadávacích podmínek (včetně podmínek účasti v zadávacím řízení) nezakomponuje mechanismus, který mu zajistí, že vybraným dodavatelem se stane dodavatel, který je schopen veřejnou zakázku realizovat, není na Úřadu, aby takový postup zadavatele – tu dokonce v rozporu s jeho procesním postojem – jakkoliv zhojoval.

14.         K tvrzené mimořádně nízké nabídkové ceně (dále jako „MNNC“) v nabídce vybraného dodavatele a jejímu posouzení ze strany zadavatele Úřad uvedl následující. Zadavatel dle Úřadu postupoval správně, když dle § 46 zákona požádal vybraného dodavatele o sdělení konkrétních informací týkajících se jeho MNNC a současně jej požádal o potvrzení, že veřejná zakázka bude z jeho strany plněna v souladu s § 113 odst. 4 písm. a) a b) zákona. Vybraný dodavatel ve své odpovědi všechny uvedené otázky zodpověděl, neboť uvedl konkrétní důvody, které mu umožnily stanovit nabídkovou cenu právě v takové výši. Vybraný dodavatel také zadavateli potvrdil, že plnění veřejné zakázky bude probíhat v souladu s povinnostmi, které vyplývají z právních předpisů vztahujících se k předmětu plnění veřejné zakázky, jako i pracovněprávních předpisů a kolektivních smluv vztahujících se na zaměstnance, kteří se budou podílet na realizaci plnění veřejné zakázky. Tuto odpověď považoval zadavatel za akceptovatelnou, neboť dospěl k závěru, že nabídka vybraného dodavatele MNNC neobsahuje. Úřad také dodal, že je zcela logické, že dodavatelé nastavují své nabídky (včetně nabídkových cen) na základě zadávacích podmínek a jejich „přísnost“ nebo naopak „benevolentnost“ se do nabídky jednotlivých dodavatelů promítne. Tu se tedy Úřadu argumentace navrhovatele – který opět uvádí, že pouze on je schopen předmět plnění veřejné zakázky splnit – nejeví jako důvodná, neboť jak bylo uvedeno již výše, zadavatel nenastavil zadávací podmínky tak „přísně“ jak předjímá navrhovatel.

III.           Rozklad navrhovatele

15.         Dne 11. 4. 2019 obdržel Úřad rozklad navrhovatele z téhož dne, kterým navrhovatel brojí proti napadenému rozhodnutí v celém jeho rozsahu. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 29. 3. 2019. Navrhovatel tak podal rozklad v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

16.         Navrhovatel předně uvádí, že široký výklad pojmu „služby obdobného charakteru“ nemá oporu v zákoně a ani v zadávací dokumentaci. Dále navrhovatel poukazuje na rozporná tvrzení zadavatele v rozhodnutí o námitkách, kdy na jednom místě konstatuje, že relevantní jsou referenční zakázky na veškeré optické přístroje a jindy, že relevantní jsou pouze optické přístroje nočního vidění bez ohledu na zemi jejich výroby. Dle navrhovatele není přípustné, aby bylo na libovůli zadavatele, k jakým referenčním zakázkám bude přihlížet a k jakým již nikoliv.

17.         Navrhovatel k argumentaci své „exkluzivity“ ve vztahu k předmětu plnění veřejné zakázky namítá, že Úřad nesprávně posoudil otázku účinnosti Dohody o technické spolupráci ze dne 19. 10. 2011, dále že z hlediska technických a obchodních podmínek není relevantní, zda zadavatel nakonec vypustil požadavek na předložení příslušného certifikátu, neboť tento požadavek nadále plyne z předmětu plnění jako takového. Dle navrhovatele nemůže být přípustné, aby byl na základě zadávacího řízení vybrán taková uchazeč, který prokazatelně není oprávněn ji realizovat.

18.         Navrhovatel je dále toho názoru, že nabídková cena vybraného dodavatele je mimořádně nízkou právě z toho důvodu, že tento není schopen zajistit plnění veřejné zakázky v souladu s relevantními právními předpisy. Dle navrhovatele tak zadavatel nepostupoval v souladu se zákonem, neboť si od vybraného dodavatele nevyžádal doložení toho, na základě jakých konkrétních informací stanovil nabídkovou cenu. Navrhovatel je tak i nadále toho názoru, že nabídková cena vybraného dodavatele neodpovídá skutečným nákladům na realizaci veřejné zakázky. Navrhovatel uzavírá, že byly splněny důvody pro vyloučení vybraného dodavatele z účasti v zadávacím řízení.

Závěr rozkladu

19.         S ohledem na výše uvedené navrhuje navrhovatel napadené rozhodnutí zrušit.

Vyjádření zadavatele k rozkladu navrhovatele

20.         Dne 17. 4. 2019 obdržel Úřad vyjádření zadavatele k rozkladu navrhovatele z téhož dne. Zadavatel předně uvádí, že navrhovatel nesouhlasí se závazným právním názorem předsedy Úřadu, jak byl prezentován v rozhodnutí R0196. Dle zadavatele tyto námitky nelze uplatňovat nyní, nýbrž měly být uplatněny v žalobě proti uvedenému rozhodnutí předsedy Úřadu. Zadavatel má dále za to, že navrhovatel ve vztahu k jeho „exkluzivitě“ uvádí stejné argumenty, které byly obsaženy již v návrhu, a dle zadavatele nemůže mít uvedená argumentace vliv na rozhodnutí o výběru dodavatele. Zadavatel je toho názoru, že není pravdou, že by existoval dokument, který by jej zavazoval k provádění oprav na předmětu plnění veřejné zakázky pouze prostřednictvím autorizované osoby. Zadavatel také uvádí, že při posouzení MNNC vybraného dodavatele postupoval zcela v souladu se zákonem, a tvrzení navrhovatele – který dle zadavatele i tu argumentuje svou „exkluzivitou“ – považuje za ryze účelová.

21.         Zadavatel v závěru svého vyjádření k rozkladu konstatuje, že se neztotožňuje s rozkladovou argumentací a uvádí, že napadené rozhodnutí správně popisuje zákonnost postupu zadavatele, přičemž je z něj i zcela zřejmé, že Úřad posoudil a do napadeného rozhodnutí promítnul veškeré důkazy a vyjádření, které ve správním řízení obdržel.

IV.          Řízení o rozkladu

22.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „správní řád“) a podle § 88 odst. 1 téhož zákona předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

23.         Po projednání rozkladu a veškerého souvisejícího spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

24.         Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je shora uvedeno, rozhodl správně a v souladu se zákonem. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedeny důvody, proč jsem přistoupil k potvrzení napadeného rozhodnutí a zamítnutí podaného rozkladu.

V.            K námitkám rozkladu

K tvrzení zadavatele o nemožnosti brojit rozkladem proti právnímu názoru předsedy Úřadu

25.         Zprvu považuje předseda Úřadu za nutné vyjádřit se k jednomu z tvrzení zadavatele, které uvedl ve svém vyjádření k rozkladu navrhovatele. Navrhovatel nemohl napadnout úvahy předsedy Úřadu ve vztahu k interpretaci pojmu „služby obdobného charakteru“ cestou správní žaloby, neboť rozhodnutí R0196 není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2010-219 nebo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2018, č. j. 62 Af 81/2018-160), pročež proti němu nelze podáním správní žaloby brojit. Nicméně, právě z toho důvodu, aby navrhovatel mohl proti novému posouzení věci Úřadem brojit podáním opravného prostředku, přistoupil předseda Úřadu ke zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci Úřadu k novému projednání. Tímto postupem byla plně zachována procesní práva navrhovatele.

K námitce nesprávného výkladu pojmu „služby obdobného charakteru“

26.         Navrhovatel v rozkladu ve vztahu k otázce výkladu pojmu „služby obdobného charakteru“ prezentuje argumenty, na kterých stálo původní prvostupňové rozhodnutí, pročež lze bez dalšího plně odkázat na rozhodnutí R0196, neboť toto rozhodnutí obsahuje argumentaci, která se adresně vyjadřuje k jednotlivým námitkám navrhovatele, které učinil obsahem svého rozkladu. Navrhovatel totiž vychází z valné většiny z argumentace prvostupňového rozhodnutí a rozhodnutí R0196 obsahuje odůvodnění, proč byl původní názor Úřadu (který stál na pilířích, které navrhovatel implementoval do rozkladu) nesprávný.

27.         Pro úplnost lze nicméně tuto argumentaci shrnout. Nosná myšlenka předchozího rozhodnutí o rozkladu tkví v tom, že zadavatel v zadávací dokumentaci nikterak nespecifikoval, co bude považovat za služby obdobného charakteru a v rozhodnutí o námitkách na několika místech uvedl, že tento pojem nechtěl jakkoliv výkladově zužovat, aby docílil co možná nejširší soutěže o veřejnou zakázku. Jelikož tak zadavatel nepochybně měl možnost pojem „služby obdobného charakteru“ výkladové zúžit, ale neučinil tak, lze skutečně uvažovat o tom, že zamýšlel na služby obdobného charakteru považovat relevantní služby týkající se optických přístrojů jak denního, tak nočního vidění. Dle předsedy Úřadu tu tak nebyl prostor pro umělé okleštění výkladu uvedeného pojmu v rozporu s proklamovaným zájmem zadavatele, jenž má výlučnou povinnost (a zároveň i právo) koncipovat zadávací podmínky v souladu se svou potřebou a v souladu se zákonem. Nelze také opomenout, že takové okleštění by vedlo k bezdůvodnému omezení hospodářské soutěže, což je jev, k jehož potlačení směřuje jak zákon, tak dozorčí pravomoc Úřadu.

28.         Výše uvedený závěr dále vyztužuje fakt, že vztah mezi zadavatelem a vybraným dodavatelem (nebo dodavateli obecně) je vztahem soukromoprávním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. dubna 2013, č. j. 1 Afs 2/2013–46, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 As 403/2017-50). Je pravdou, že zákon do předkontraktační fáze daného vztahu vnáší rigidní a formalizovanou úpravu daného procesu, to nicméně neznamená, že by nedocházelo k jistým přesahům soukromoprávních institutů i do zadávacího řízení. Jedním z těchto přesahů jsou i otázky interpretace pojmů, které jsou uvedeny v zadávací dokumentaci [srov. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 3. 9. 2018, č. j. ÚOHS-R0111/2018/VZ-25541/2018/321/Edo/ZSř nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 8 Afs 12/2010-268 v návaznosti na § 558 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „občanský zákoník“)]. Dle § 557 občanského zákoníku se pojem – pokud umožňuje různý výklad – vyloží v neprospěch toho, kdo jej použil jako první (tu tedy zadavatele). Smyslem, proč zadavatelé obecně stanovují podmínky technické kvalifikace, je, aby došlo k selekci dodavatelů a zadávacího řízení se nadále účastnili pouze ti, kteří jsou – alespoň dle přesvědčení zadavatele – schopni veřejnou zakázku realizovat. K tíži zadavatele by pak vedl výklad podmínek technické kvalifikace (včetně požadavku na předložení referenčních zakázek), který by vedl k co možná nejmenšímu omezení hospodářské soutěže. K závěru, že pojmy, které umožňují různý výklad, by se měly vykládat způsobem, který vede k co nejmenšímu omezení hospodářské soutěže, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 6. 2014, č. j. 8 Afs 44/2013-29 (srov. bod 28 odůvodnění rozhodnutí R0196).

29.         Byť tato otázka není rozkladem výslovně napadena, je nutno se zabývat i tím, jak Úřad nahlížel na konkrétní posouzení splnění podmínek technické kvalifikace ze strany zadavatele ve vztahu k vybranému dodavateli. Tato otázka je řešena v bodě 172 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy z uvedeného bodu je zcela zřetelné, jaké důvody vedly Úřad k vyslovení závěru, že zadavatel posoudil podmínky technické kvalifikace u vybraného dodavatele v souladu se zadávacími podmínkami (konkrétně podmínkou na předložení referenčních zakázek na „služby obdobného charakteru“, a to výše uvedenou optikou), když uzavřel, že vybraný dodavatel uvedené požadavky splňuje. Úřad tu posoudil dvě konkrétní referenční zakázky a již na základě těchto dvou zakázek je patrné, že vybraný dodavatel tento konkrétní požadavek podmínek technické kvalifikace splnil. Zákonnosti – což je rovina, která je dle § 89 odst. 2 správního řádu při absenci rozkladových námitek jediná přezkoumatelná – uvedené úvahy tak nelze nic vytknout, neboť Úřad zřetelně vymezil, z jakých podkladů vycházel, jeho závěry plně a zcela logicky reflektují skutkový stav věci a nikterak nevybočují z právního rámce zákona a správního řádu. Uvedená úvaha Úřadu je tak plně v souladu s požadavkem zákonnosti.

30.         Na uvedených závěrech týkající se výkladu pojmu „služby obdobného charakteru“ ničeho nemění ani rozkladové námitky navrhovatele a nadále tak platí, že Úřad dospěl v napadeném rozhodnutí v souladu se závazným právním názorem předsedy Úřadu ke správnému výkladu uvedeného pojmu. V důsledku toho dále Úřad zcela správně vyhodnotil, že zadavatel posoudil otázku splnění podmínek technické kvalifikace vybraného dodavatele v souladu se zadávacími podmínkami a že tu tak nebyl dán důvod pro vyloučení vybraného dodavatele ze zadávacího řízení, jak tvrdil navrhovatel.

K námitce, dle které vybraný dodavatel nebude schopen plnit předmět veřejné zakázky v souladu s obchodními a technickými podmínkami

31.         Tu navrhovatel prezentuje argumenty, ze kterých dovozuje, že vybraný dodavatel nebude schopen plnit předmět veřejné zakázky, neboť nemá k dispozici patřičná oprávnění, nemá přístup k výkresové dokumentaci ke konkrétním optickým přístrojům a také nemá oprávnění s konkrétními optickými přístroji vůbec nakládat. Argumentace navrhovatele tak směřuje k prokázání jeho vlastní „exkluzivity“ ve vztahu k realizaci předmětu plnění veřejné zakázky.

32.         Zadávací řízení jako takové představuje formalizovaný a relativně rigidní proces předkontraktační fáze soukromoprávního smluvního vztahu, který vznikne uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku mezi zadavatelem a vybraným dodavatelem (viz výše, případně blíže rozhodnutí R0196). Cílem zadávacího řízení je zajistit transparentní a nediskriminační výběr smluvní protistrany, aby tímto způsobem byla limitována libovůle zadavatele ve vztahu k výběru smluvního partnera, neboť veřejné zakázky jsou financovány z veřejných prostředků (srov. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 21. 1. 2019, č. j. ÚOHS-R0179/2018/VZ-01660/2019/322/HSc). Cílem zákona je tedy zajistit co možná nejširší a plně transparentní soutěž o veřejnou zakázku. Proti této snaze stojí oprávněné zájmy zadavatele, neboť zadavatel z logiky věci vyžaduje, aby bylo poptávané plnění poskytnuto v nějaké kvalitě – k zajištění tohoto aspektu plnění pak slouží zákonné instituty (jmenovitě technické kvalifikační předpoklady nebo zadávací podmínky vymezující předmět plnění veřejné zakázky). Dlužno uvést, že omezení hospodářské soutěže v důsledku oprávněných zájmů zadavatele jsou v souladu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008-152, kde je uvedeno: „V každém případě musí správní soudy při aplikaci kritéria „zjevné nepřiměřenosti“ poskytnout prostor pro legitimní ekonomickou úvahu zadavatele, a tedy shledání skryté diskriminace je přípustné tam, kde kvalifikační předpoklady jsou vskutku excesivní a jasně vybočují z oprávněných potřeb dané zakázky (srov. shora cit. Sdělení Komise k výkladovým otázkám …).“). Finální podoba zadávacích podmínek, které jsou souladné se zákonem, je tak výsledkem střetu výše uvedeného účelu zákona a oprávněných zájmů zadavatele. Nicméně pokud by zadávací podmínky reflektovaly zájmy zadavatele, které nejsou oprávněné, a tímto by došlo k nedůvodnému omezení hospodářské soutěže, bude platit, že takové zadávací podmínky jsou v rozporu se zákonem. Typickým příkladem právě uvedeného jevu je nepřiměřené vymezení předmětu plnění veřejné zakázky, kdy jde zadavatel za hranice vlastní potřeby (například, když by zadavatel poptával automobily s výkonem 400kW a více, aniž by pro to měl relevantní zdůvodnění).

33.         Právě uvedené se ovšem projevuje i v té rovině, že Úřad nemá obecně pravomoc shledat pochybení na straně zadavatele ve vztahu k formulování smluvních nebo obchodních podmínek a otázce jejich přiměřenosti, vymahatelnosti nebo obecné férovosti. Opačný závěr platí v situaci, kdy i smluvní nebo obchodní podmínky atakují samotné zásady zadávání veřejných zakázek (srov. rozsudek Krajského soudu ze dne 3. 1. 2019, č. j. 62 Af 76/2018-226). Jinými slovy, až v okamžiku, kdy smluvní nebo obchodní podmínky oklešťují hospodářskou soutěž obdobným způsobem jako nepřiměřeně nastavené zadávací podmínky, lze uvažovat o tom, že i tyto podmínky byly stanoveny v rozporu se zákonem. Otázka, zda obchodní a smluvní podmínky umožňují splnění předmětu veřejné zakázky, resp. v jaké kvalitě takové splnění umožňují, již ale není aspektem, který by měl vliv na soutěž o veřejnou zakázku. Za daných okolností pak stanovení takových smluvních nebo obchodních podmínek nepředstavuje porušení zákona.

34.         Jak již bylo řečeno výše, je to zadavatel kdo má výlučnou povinnost (a zároveň i právo) koncipovat zadávací podmínky takovým způsobem, aby co nejlépe reflektovaly jeho konkrétní potřebu a aby byly v souladu se zákonem (srov. bod 21 rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 30. 4. 2019, č. j. ÚOHS-R0041/2019/VZ-11861/2019/322/JSu, kde je uvedeno: „Nelze totiž odhlédnout od toho, kdo je primárním subjektem, který je zodpovědný za stanovení zadávacích podmínek. Ze zákona je patrné (srov. § 36 odst. 3), že tímto subjektem je výlučně zadavatel. Tento aspekt se pak projevuje ve dvou rovinách, a to v rovině povinnosti zadavatele a v rovině jeho výsostného práva. Rovinu povinnosti zadavatele, kdy je tento povinen stanovit zadávací podmínky v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatelů na zadávacím řízení a je mu zapovězeno zároveň přenést na dodavatele odpovědnost za správnost a úplnost zadávacích podmínek, zcela zřetelně vymezuje sám zákon ve výše uvedeném ustanovení. Zákaz přenášet na dodavatele odpovědnost za správnost a úplnost zadávací dokumentace nicméně lze vykládat i tak, že dodavatelé nemají právo koncipovat znění zadávacích podmínek. Tento závěr stojí na zcela logickém předpokladu, že povinnost dovozená u daného subjektu bude vyvážena právem téhož subjektu, které s danou povinností souvisí. Pokud je tedy povinností zadavatele stanovit zadávací podmínky dostatečně podrobně, aby byla umožněna účast dodavatelů na zadávacím řízení, lze konstatovat, že má zadavatel zároveň i právo na to, aby zadávací podmínky koncipoval sám bez zásahů zvenčí – a to ať už ze strany dodavatelů anebo Úřadu. Právě uvedené pak ostatně dokresluje i to, že Úřad je – v případě shledání pochybení na straně zadavatele při stanovení zadávacích podmínek – oprávněn pouze zrušit zadávací řízení (viz § 263 odst. 3 zákona) a nikoliv nápravným opatřením uložit změnu zadávacích podmínek. Uvedený závěr pak dokládá i relativně obsáhlá rozhodovací praxe Úřadu, ve které je konstantně zastáván názor, že je to právě zadavatel, kdo nejlépe zná vlastní potřeby, pročež je to tedy on, komu je dána povinnost a výsostné právo do zadávacích podmínek tyto potřeby promítnout (srov. např. rozhodnutí Úřadu ze dne 15. 5. 2014, č. j. ÚOHS-S434/2011/VZ-10215/2014/514/JNv, ze dne 14. 11. 2016, č. j. ÚOHS-S0638/2016/VZ-45906/2016/551/SBe nebo např. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 6. 11. 2017, č. j. ÚOHS-R0123/2017/VZ-32483/2017/321/EDo). Dlužno konstatovat, že tento názor se již objevil také například v rozsudku Krajského soudu ze dne 28. 4. 2017, č. j. 30 Af 67/2015-99.“). Navrhovatel v takovém případě není oprávněn za zadavatele koncipovat obchodní nebo smluvní podmínky takovým způsobem, aby dle jeho názoru dodané plnění odpovídalo požadavkům relevantních právních předpisů. Pokud si zadavatel nastaví obchodní nebo smluvní podmínky (ostatně totéž bude patrně platit i pro jiné zadávací podmínky) takovým způsobem, že výsledné plnění nebude odpovídat požadavkům ať už relevantní právní úpravy, nebo požadavkům samotného zadavatele (tedy, pokud si zadavatel počíná „nešikovně“), ani Úřad a ani dodavatelé nejsou oprávnění takový stav jakkoliv zhojovat. To znamená, že nelze vylučovat dodavatele ze zadávacího řízení z toho důvodu, že nesplňují obchodní nebo smluvní podmínky, které by stanoveny být měly (aby poptávané plnění odpovídalo požadavkům dle příslušných právních předpisů), pokud splňují podmínky, které stanoveny jsou. Úřad není arbitr toho, zda výsledné plnění odpovídá všem relevantním právním předpisům, z pravomoci Úřadu vymezené v § 248 odst. 1 zákona jasně plyne, že jeho pravomocí ve vztahu k veřejným zakázkám je výlučně posouzení toho, zda zadavatel postupuje v souladu se zakázkovým zákonem, který neklade jakékoliv kvalitativní podmínky na výsledný předmět plnění veřejné zakázky. Pokud by tomu bylo jinak, Úřad by postupoval v rozporu se shora uvedenou rozhodovací praxí a situoval by se do role zadavatele, což mu nepřísluší. Uvedené stanovisko nicméně reflektuje pouze principiální přístup k posuzování kvalitativních charakteristik poptávaného plnění dle znění zadávacích podmínek (včetně podmínek smluvních) a nikterak nepředjímá, že by zadavatel v tomto konkrétním případě skutečně postupoval jakkoliv „nešikovně“. Tu není důvod (viz k otázce posouzení MNNC) se domnívat, že by plnění poskytnuté vybraným dodavatelem nemělo odpovídat příslušným právním předpisům, případně představě zadavatele.

35.         Jelikož požadavek na předložení certifikátu, nebo požadavek jiným způsobem doložit, že dodavatel je „autorizovaným opravcem“ ze zadávací dokumentace neplyne, nelze pro jeho absenci vybraného dodavatele vylučovat ze zadávacího řízení. Byť i kontext zadávacího řízení jako takového má relevanci pro interpretaci zadávacích podmínek (na této premise částečně stojí rozhodnutí R0196), i tento podpůrný mechanismus má své meze. Jeho prostřednictvím totiž nelze do zadávacího řízení ex post vnést zadávací podmínku, která tu od počátku (a patrně zcela záměrně) není přítomna. Tímto způsobem nelze postupovat ani tehdy, kdy sám zadavatel – který zadávací podmínky koncipuje a v jehož zájmu je, aby byla veřejná zakázka plněna kvalifikovaným dodavatelem řádně – proti závěrům o dovození takové zadávací podmínky aktivně brojí (viz procesní stanovisko zadavatele). Otázka samotného plnění veřejné zakázky je věcí soukromoprávního vztahu mezi zadavatelem a vybraným dodavatelem. Dlužno uvést, že ani zevrubným nastavením obchodních a smluvních podmínek nemusí být zaručeno to, že vybraný dodavatel dodá plnění, které je s těmito podmínkami souladné. Nicméně toto je taktéž otázka soukromoprávního vztahu mezi zadavatelem a vybraným dodavatelem a věcí případných sankčních mechanismů, které byly do smlouvy na veřejnou zakázku implementovány.

36.         K tvrzeným důvodům, pro které dle navrhovatele nemůže vybraný dodavatel předmět plnění veřejné zakázky realizovat, tak nelze ve správním řízení před Úřadem přihlédnout, pročež je nutno rozkladové námitky navrhovatele vztahující se k této problematice označit za irelevantní a závěry Úřadu (kdy lze akcentovat zejména body 178 a 185 odůvodnění napadeného rozhodnutí) je nutno považovat za správné. Nadále je totiž pravdou, že zadavatel si zadávací podmínky, na jejichž nedodržení ze strany vybraného dodavatele navrhovatel poukazuje, nestanovil.

37.         Navrhovatel v tomto ohledu dále odkazuje na argument Úřadu, který je obsažen v rozhodnutí ze dne 4. 7. 2018, č. j. ÚOHS-S0186/2018/VZ-19935/2018/532/KSt a dle kterého se měl zadavatel v rozhodnutí o námitkách více zaměřit na navrhovatelem tvrzený vztah své „exkluzivity“ k předmětu plnění veřejné zakázky. Tu je nutno zohledňovat kontext, v jakém byl tento závěr učiněn. Pokud navrhovatel v námitkách prezentuje konkrétní argumenty, měl by se s nimi zadavatel konkrétním způsobem také vypořádat. Což v tomto případě znamenalo, že zadavatel měl povinnost adresně vypořádat tvrzený stav „exkluzivity“. Právě uvedené ale neznamená, že by otázka splnitelnosti předmětu plnění veřejné zakázky byla kritériem, které může vnést do zadávacího řízení novou zadávací podmínku (a to navíc navzdory procesnímu postoji zadavatele), případně kritériem, které by hrálo roli při posouzení toho, zda jsou zadávací podmínky stanoveny v souladu se zákonem. Závěr Úřadu o tom, že se zadavateli podařilo rozptýlit pochybnosti o schopnosti vybraného dodavatele plnit veřejnou zakázku, je tedy nutno vykládat v kontextu výše uvedeného – tedy, že tyto pochybnosti do zadávacího řízení vnesl skrze institut námitek navrhovatel a tyto pochybnosti byly dle závěrů Úřadu úspěšně rozptýleny. Ani tato argumentační linie nemění ničeho na dílčím závěru ve smyslu předchozího bodu odůvodnění tohoto rozhodnutí o rozkladu.

K námitkám proti posouzení otázky MNNC v nabídce vybraného dodavatele

38.         Navrhovatel i v rozkladu konstatuje, že zadavatel postupoval v rozporu se zákonem, neboť si od vybraného dodavatele nevyžádal doložit, na základě jakých konkrétních informací stanovil nabídkovou cenu. Na tomto místě je možno poukázat na to, že navrhovatel v rozkladu neuvádí žádné konkrétní důvody, proč by nabídková cena vybraného dodavatele měla být mimořádně nízkou, nad rámec toho, že pouze on je schopen veřejnou zakázku realizovat, pročež nabídková cena vybraného dodavatele nemůže plně reflektovat skutečné náklady na realizaci předmětu plnění veřejné zakázky.

39.         Zprvu je nutno poukázat na to, že navrhovatel v rozkladu prezentuje toliko argumenty, které zazněly již v návrhu a se kterými se Úřad v napadeném rozhodnutí již vypořádal (viz body 202 a násl. odůvodnění napadeného rozhodnutí).

40.         Institut MNNC představuje ve smyslu zákona zejména prvek ochrany samotného zadavatele, neboť mu dává možnost jak se bránit před nutností uzavřít smlouvu s dodavatelem, který podá takovou nabídkovou cenu, za kterou nelze předmět plnění veřejné zakázky realizovat (srov. Kruták, T., Krutáková, L., Gerych, J. Zákon o zadávání veřejných zakázek s komentářem k 1. 10. 2016. Olomouc: ANAG, 2016, s. 341; nebo například důvodová zpráva k zákonu, kde je ve vztahu k § 113 uvedeno: „Institut mimořádně nízké ceny slouží k ochraně zadavatele před nabídkami dodavatelů, které by s ohledem na cenu představovaly riziko, že dodavatel nebude schopen za nabízenou cenu zakázku splnit.“). Nicméně i když zadavatel dospěje k závěru, že nabídka některého z dodavatelů MNNC obsahuje a tento ji dostatečně neodůvodní, zadavatel obecně nemá povinnost takového dodavatele vyloučit. Institut MNNC do sebe inkorporuje i obligatorní důvody vyloučení ve smyslu § 113 odst. 6 zákona, do čehož se promítá sekundární ochrana institutem MNNC, a sice ochrana zákonem rozpoznávaných veřejných zájmů (plnění v souladu s právními předpisy, ochrana zaměstnanců vybraného dodavatele, ochrana hospodářské soutěže).

41.         Pokud by tedy zadavatel při posouzení zdůvodnění MNNC ze strany konkrétního dodavatele nabyl dojmu, že nabídková cena konkrétního dodavatele obsahuje MNNC v důsledku toho, že tento dodavatel nebude postupovat v souladu s právními předpisy, které se týkají předmětu plnění veřejné zakázky; nebo v souladu s pracovněprávními předpisy; případně pokud obdržel veřejnou podporu a není schopen prokázat, že tuto obdržel v souladu s předpisy Evropské unie; nebo pokud jeho zdůvodnění neobsahuje potvrzení skutečnosti ve smyslu § 113 odst. 4 zákona, je povinen přistoupit k jeho vyloučení ze zadávacího řízení.

42.         Při pohledu na zprávu o hodnocení nabídek ze dne 9. 4. 2018 a v návaznosti na odpověď vybraného dodavatele ze dne 25. 7. 2018 na výzvu zadavatele dle § 46 zákona se jeví jako zcela zřetelné, co zadavatele vedlo k závěru, že nabídková cena vybraného dodavatele neobsahuje MNNC, resp. že zde není dán obligatorní důvod pro vyloučení tohoto dodavatele ze zadávacího řízení. Z uvedené odpovědi vybraného dodavatele je zcela zřetelné, jakým přístrojovým a personálním aparátem vybraný dodavatel disponuje, aby byl schopen realizovat předmět plnění veřejné zakázky v kvalitě, kterou stanovují zadávací podmínky. Ze zprávy o hodnocení nabídek ze dne 9. 4. 2018 je tak dostatečně transparentním způsobem zjistitelné, co zadavatele k danému závěru vedlo. Zde si je totiž nutno uvědomit, v jaké rovině jsou hodnocení nabídek (včetně hodnocení MNNC) ze strany Úřadu posuzovány. Úřad není nadán pravomocí vstupovat do myšlenkových procesů hodnotící komise, nýbrž má pouze možnost posoudit, zda je takové hodnocení v souladu se zákonem, tu zejména zásadou transparentnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2004, č. j. 2 A 9/2002-62 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 2 Afs 23/2013-42 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 11. 2009, č. j. 5 Afs 75/2009-100, ze kterého se podává: „Úřad není oprávněn při své přezkumné činnosti vstupovat do myšlenkových pochodů jednotlivých hodnotitelů, tedy členů hodnotící komise, a tyto myšlenkové pochody jakkoliv přezkoumávat, hodnotit či dokonce nahrazovat vlastním správním uvážením, neboť zákon konstruuje hodnotící komisi jako kolegium odborně způsobilých osob, kterým jedině je zákonem svěřena pravomoc posoudit veškeré odborné otázky, související s procesem hodnocení nabídek.“). Pokud je tedy ze zprávy o hodnocení nabídek a ze zadávací dokumentace patrné, proč zadavatel (resp. hodnotící komise) rozhodl tak, jak rozhodl, tedy že jeho rozhodnutí je natolik čitelné, že jsou potlačeny pochybnosti o účelovosti postupu zadavatele anebo jeho svévoli, nelze takovému postupu zadavatele (resp. hodnotící komise) nic – optikou zákona – vytknout.

43.         Nelze také pominout, že zadavatel se vybraného dodavatele zeptal napřímo, zda bude schopen plnit předmět veřejné zakázky v souladu s relevantními právními předpisy, načež se mu dostalo kladné odpovědi. Ve svém sdělení ze dne 19. 3. 2018 vybraný dodavatel zcela zřetelně prezentoval, proč je schopen plnit předmět veřejné zakázky v souladu s relevantními právními předpisy a toto výslovně do závěru uvedeného sdělení i uvedl (viz citaci v bodě 148 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V tomto případě lze seznat, že pochybnosti zadavatele mohly být tímto sdělením rozptýleny, neboť při absenci konkrétních důvodů, proč by taková proklamace neměla odpovídat realitě, se ujištění ze strany vybraného dodavatele v tomto případě jeví jako dostatečné. Na základě výše uvedeného tak platí, že není v pravomoci Úřadu posoudit správnost závěrů hodnotící komise, neboť tímto by se Úřad situoval do role člena hodnotící komise nebo samotného zadavatele, což je nepřípustné.

44.         Právě uvedenému závěru svědčí i to, že institut MNNC a možnost následného vyloučení dodavatele, v jehož nabídce byla MNNC nalezena, slouží k ochraně právě zadavatele. Je tedy zcela logické, že zadavatel se bude na otázky týkající se MNNC dívat skeptickým pohledem, neboť tento nejlépe svědčí jeho oprávněným zájmům (tedy, že veřejnou zakázku bude realizovat vybraný dodavatel, který tak bude činit řádně). Tu lze učinit dílčí závěr, že zadavatel při posouzení otázky možné existence MNNC v nabídce vybraného dodavatele postupoval transparentně, čitelně a přezkoumatelné, čímž dostál požadavkům, které jsou na tento konkrétní postup kladeny. Stejně lze konstatovat, že Úřad postupoval správně, když přezkoumal rámec, ve kterém zadavatel učinil výše uvedený závěr. S ohledem na to, že navrhovatel v rozkladu neprezentuje žádný argument, kterým by proti uvedenému posouzení mohl brojit a pouze povšechně konstatuje, že zadavatel si nevyžádal předložení konkrétních informací, na základě kterých vybraný dodavatel stanovil nabídkovou cenu, přičemž vybraný dodavatel ve své odpovědi ze dne 25. 7. 2018 dostatečně detailně popsal dílčí atributy, které se promítly do koncipování nabídky včetně nabídkové ceny. Z procesního postoje navrhovatele lze seznat, že gros jeho námitek spočívá v tom, že pouze on sám disponuje oprávněními a licencemi, které z něj činí „autorizovaného opravce“, nicméně jelikož zadavatel nevyžaduje tento „standard“ služeb, nejsou námitky navrhovatele důvodné. Tu je nutno ještě jednou zopakovat, že zadavatelem stanovený „standard“ služeb je sto představovat porušení zákona obecně pouze za situace, kdy by vedl k bezdůvodnému omezení hospodářské soutěže, což ale není nyní řešený případ.

Shrnutí

45.         Úřad nyní již zcela správně vyložil pojem „služby obdobného charakteru“ a nepřistoupil k jeho umělému zúžení k újmě hospodářské soutěže, neboť tento závěr by neměl odůvodnění ani v zadávací dokumentaci, tak ani v kontextu jednání zadavatele. Na základě této premisy Úřad dále správně zjistil, že zadavatel postupoval v souladu se zadávacími podmínkami, když posoudil, že ve vztahu k referenčním zakázkám vybraný dodavatel splnil podmínky technické kvalifikace. Ve vztahu k námitce (ne)splnění obchodních a smluvních podmínek Úřad správně dospěl k závěru, že zadavatel si požadavek na předložení certifikátu do zadávacích podmínek nezanesl a není zde prostor pro dovození existence takové zadávací podmínky. Tu nelze odhlédnout od toho, že je to zejména zadavatel, kdo by měl zadávací podmínky stanovit tak, aby výsledné plnění uspokojilo jeho vlastní potřeby. Pokud tedy zadavatel sám zastává názor, že požadavek na předložení certifikátu součástí zadávacích podmínek býti nemá, není zde prostor pro umělé domyšlení této podmínky v rozporu s procesním postojem zadavatele a v rozporu se snahou o zachování co nejširší soutěže o veřejnou zakázku. Ve vztahu k posouzení MNNC v nabídce vybraného dodavatele lze pouze uvést, že Úřad správně posoudil, že zadavatel v tomto ohledu postupoval transparentně a přezkoumatelně, kdy na tomto závěru ničeho nemění ani rozkladové námitky navrhovatele, neboť v těchto nejsou přítomny konkrétní argumenty, které by uvedený závěr Úřadu jakkoliv vyvracely.

46.         Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu jsem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí v celém jeho rozsahu a jeho věcnou správnost v intencích rozkladových námitek, současně jsem přezkoumal i zákonnost postupu Úřadu, když jsem napadené rozhodnutí shledal zákonným a věcně správným. Z napadeného rozhodnutí je jasně patrné, z jakých podkladů pro vydání rozhodnutí Úřad vycházel a jaké právní normy na takto zjištěný skutkový stav aplikoval.

VI.          Závěr

47.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodu uváděných v rozkladu.

48.         Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

Obdrží:

1.             Česká republika – Ministerstvo obrany, Tychonova 221/1, 160 00 Praha 6 - Hradčany

2.             Glomex MS, s.r.o., Pomněnková 1256/61, 106 00 Praha 10 - Záběhlice

3.             OPTICS TRADE, spol. s r.o., Suvorovova 909/114, 741 01 Nový Jičín

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy