číslo jednací: R0061/2019/VZ-14582/2019/322/JSu

Instance II.
Věc Správa tepelných zařízení v areálu Thomayerovy nemocnice
Účastníci
  1. Thomayerova nemocnice
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí
Rok 2019
Datum nabytí právní moci 29. 5. 2019
Dokumenty file icon 2019_R0061.pdf 475 KB

Č. j.:ÚOHS-R0061/2019/VZ-14582/2019/322/JSu

 

Brno: 27. května 2019

 

 

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 5. 4. 2019 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne obviněným –

  • Thomayerova nemocnice, IČO 00064190, se sídlem Vídeňská 800/5, 140 00 Praha 4 – Krč,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 3. 2019, č. j. ÚOHS-S0034/2019/VZ-08376/2019/522/PKř vydanému ve správním řízení ve věci možného spáchání přestupků podle § 268 odst. 1 písm. a) a § 269 odst. 1 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s uzavřením dodatku č. 1 ze dne 1. 4. 2017 ke Smlouvě o provozu, správě a údržbě vnitřních rozvodů tepelné infrastruktury uzavřené dne 1. 11. 2016 mezi výše uvedeným obviněným a společníky společnosti „Sdružení správa zařízení TN“ ČEZ Energetické služby, s.r.o., IČO 27804721, se sídlem Výstavní 1144/103, 703 00 Ostrava – Vítkovice, a EPC Holding, a.s., IČO 27909581, se sídlem Ke Hřišti 776/24, 181 00 Praha 8, kteří uzavřeli dne 20. 7. 2016 Smlouvu o společnosti č. 16410163 za účelem získání veřejné zakázky s názvem „Správa tepelných zařízení v areálu Thomayerovy nemocnice“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 30. 5. 2016 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 31. 5. 2016 pod ev. č. zakázky 633486 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 3. 6. 2016 pod ev. č. 2016/S 106-189437,

jsem podle § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na návrh rozkladové komise jmenované podle § 152 odst. 3 téhož právního předpisu rozhodl takto:

 

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. 3. 2019, č. j. ÚOHS-S0034/2019/VZ-08376/2019/522/PKř

 

r u š í m

 

a věc

 

v r a c í m

 

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k novému projednání

 

Odůvodnění

I.               Postup obviněného a správní řízení vedené před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Dne 30. 5. 2016 zahájil obviněný – Thomayerova nemocnice, IČO 00064190, se sídlem Vídeňská 800/5, 140 00 Praha 4 – Krč (dále jako „obviněný“) – podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „ZVZ“), zadávání veřejné zakázky s názvem „Správa tepelných zařízení v areálu Thomayerovy nemocnice“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 31. 5. 2016 pod ev. č. 633486 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 3. 6. 2016 pod ev. č. 2016/S 106-189437 (dále jako „veřejná zakázka“).

2.             V bodě 2.1 zadávací dokumentace (Účel zadávacího řízení) k veřejné zakázce obviněný uvedl: „[ú]čelem tohoto zadávacího řízení je uzavření dvou (2) smluv o: [1] provozu, správě a údržbě vnitřních rozvodů tepelné infrastruktury (dále jen „smlouva č. 1“); a [2] provozu, správě a údržbě tepelných zařízení a vnějších rozvodů (dále jen „smlouva č. 2“) pro Thomayerovu nemocnici (společně dále jen „smlouvy“), jejichž závazný vzor je obsažen v příloze č. 3 a č. 4 této zadávací dokumentace.

3.             Dne 1. 11. 2016 uzavřel obviněný smlouvu o provozu, správě a údržbě vnitřních rozvodů tepelné infrastruktury č. 16060106 (dále jako „smlouva č. 1“) se společníky společnosti „Sdružení správa zařízení TN“ ČEZ Energetické služby, s.r.o., IČO 27804721, se sídlem Výstavní 1144/103, 703 00 Ostrava – Vítkovice, a EPC Holding, a.s., IČO 27909581, se sídlem Ke Hřišti 776/24, 181 00 Praha 8, kteří za účelem získání veřejné zakázky uzavřeli dne 20. 7. 2016 Smlouvu o společnosti č. 16410163 (dále jako „vybraný dodavatel“). Téhož dne uzavřel obviněný s vybraným dodavatelem i smlouvu o provozu, správě a údržbě výrobních tepelných zařízení a vnějších rozvodů č. 16030107 (dále jako „smlouva č. 2“).

4.             Dne 1. 4. 2017 uzavřel obviněný s vybraným dodavatelem ke smlouvě č. 1 dodatek č. 17060063 (dále jako „dodatek č. 1“), kterým byl předmět plnění smlouvy č. 1 rozšířen o služby spočívající v zajištění provozu, správy, údržby a oprav vnitřních rozvodů pro zásobování studenou užitkovou vodou a správy odpadní kanalizace v objektech (dále jako „předmět plnění dodatku č. 1“).

5.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jako „Úřad“) příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon[1]) k výkonu dozoru nad dodržování pravidel stanovených zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178 zákona, a pro zvláštní postupy podle části šest zákona, jakož i k projednání přestupků podle zákona, včetně ukládání pokut za jejich spáchání vydal dne 21. 1. 2019 příkaz č. j. ÚOHS-S0034/2019/VZ-01882/2019/522/PKř (dále jako „příkaz“), který byl obviněnému doručen téhož dne, čímž došlo podle § 249 zákona ve spojení s § 46 odst. 1 a § 150 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „správní řád“) a ve spojení s § 90 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon o odpovědnosti za přestupky“), k zahájení řízení o přestupcích z moci úřední. Proti uvedenému příkazu podal obviněný dne 29. 1. 2019 odpor č. j. TN-Ř-13/2019 ze dne 28. 1. 2019 (dále jako „odpor“).

II.             Napadené rozhodnutí

6.             Úřad dne 22. 3. 2019 vydal rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0034/2019/VZ-08376/2019/522/PKř (dále jako „napadené rozhodnutí“), ve kterém dospěl k závěru, že obviněný spáchal přestupek ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) zákona, tím že umožnil v rozporu s § 222 odst. 1 téhož zákona podstatnou změnu závazku ze smlouvy č. 1, po dobu jeho trvání bez provedení nového zadávacího řízení, když dne 1. 4. 2017 uzavřel dodatek č. 1, kterým ve smyslu § 222 odst. 3 písm. c) zákona významně rozšířil závazek z předmětné smlouvy č. 1 o předmět plnění dodatku č. 1, v důsledku čehož nezadal veřejnou zakázku na předmět plnění dodatku č. 1 k uvedené smlouvě v zadávacím řízení, ačkoliv k tomu byl dle § 2 odst. 3 zákona povinen, a tímto postupem mohl ovlivnit výběr dodavatele (výrok I.).

7.             Úřad v napadeném rozhodnutí posoudil mj. také, zda obviněným přijatá změna závazku ze smlouvy nenaplňuje definiční znaky nepodstatné změny ve smyslu § 222 odst. 5 zákona (což tvrdil obviněný) a dospěl k závěru, že předmět plnění dodatku č. 1 není nezbytný pro naplnění účelu původní smlouvy, kterým bylo zajištění provozu, správy a údržby vnitřních rozvodů výhradně tepelné infrastruktury.

8.             Úřad dále dovodil, že obviněný v souvislosti s uzavřením výše uvedeného dodatku spáchal přestupek podle § 269 odst. 1 písm. c) zákona, tím, že v rozporu s § 222 odst. 8 uvedeného zákona neodeslal oznámení o změně závazku k uveřejnění způsobem podle § 212 téhož zákona (výrok II.).

9.             Za oba uvedené přestupky uložil Úřad obviněnému pokutu ve výši 750 000 Kč (výrok III.) a uložil mu také povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč (výrok IV.).

III.           Rozklad obviněného

10.         Dne 5. 4. 2018 obdržel Úřad rozklad obviněného z téhož dne, kterým brojí proti napadenému rozhodnutí v celém rozsahu. Ze správního spisu je patrné, že obviněný obdržel napadené rozhodnutí dne 22. 3. 2019. Obviněný tak podal rozklad v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

11.         Obviněný předně uvádí, že zadání dodatku č. 1 představuje nepodstatnou změnu závazku ve smyslu § 222 odst. 5 zákona a že v tomto ohledu Úřad nesprávně posoudil podmínku „nezbytnosti“, která postup podle uvedeného ustanovení zákona umožňuje, resp. je jednou z podmínek, které jej umožňují. Dle obviněného totiž z textace zákona plyne, že požadavek na nezbytnost se týká samotného dodatečného plnění a nelze jej vykládat tak, aby dodatečné plnění bylo nezbytné pro původně sjednané služby. Dle obviněného je totiž nutno rozlišovat mezi konstrukcemi „nezbytné“ a „nezbytné pro …“. Obviněný je také toho názoru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se Úřad nevypořádal dostatečně se všemi argumenty obviněného, proč nelze ke změně závazku ve smyslu § 222 odst. 5 zákona přistupovat stejně jako k možnosti zadat dodatečné plnění v jednacím řízení bez uveřejnění ve smyslu § 23 odst. 7 písm. a) ZVZ.

12.         Obviněný dále prezentuje argumenty, proč nesouhlasí s výkladem podmínky nezbytnosti, jak k němu přistoupil Úřad. Obviněný uvádí, že jím zastávanému interpretačnímu závěru nesvědčí toliko jazykový výklad, ale také výklad teleologický, systematický, historický a výklad eurokonformní. Dle obviněného je nutno na podmínku „nezbytnosti“ nahlížet tak, že není úzce navázána na žádnou jinou okolnost (že tedy již není navázána na předmět plnění původní zakázky), pročež tedy nelze souhlasit se závěrem Úřadu, že dle nynější právní úpravy je uvedenou podmínku nutno interpretovat jako „nezbytnost pro splnění účelu původní smlouvy“, neboť tento náhled je dle obviněného zcela totožný s předchozím náhledem na danou problematiku. Takový přístup pak ovšem odporuje dalšímu tvrzení Úřadu, a sice že nová regulace změn závazků má poskytovat zadavatelům větší míru flexibility.  Obviněný si je vědom toho, že podmínky umožňující postupovat mimo zadávací řízení podléhají restriktivnímu výkladu, nicméně je také přesvědčen o tom, že podmínka „nezbytnosti“ jak je stanovena v § 222 odst. 5 zákona je natolik zřetelná a jasná, že neumožňuje přijetí ani extenzivního, ani restriktivního výkladu.

13.         Obviněný dále uzavírá, že služby, které jsou předmětem plnění dodatku č. 1, jsou službami, které nemohou být plněny jiným subjektem, než původním dodavatelem a to z důvodu technické a funkční provázanosti s původními poskytovanými službami. Pokud by tyto nové služby plnil jiný subjekt, obviněnému by to působilo značné technické (praktická nemožnost odlišení servisních zásahů a tedy absolutní neinteroperabilita s původně poskytovanými službami) a ekonomické obtíže (značné navýšení nákladů). Obviněný také uvádí, že zajištění služeb, které jsou předmětem dodatku č. 1, je pro něj zcela nezbytné, neboť by jinak mohlo dojít k ochromení činnosti obviněného, čímž by byly ohroženy základní principy poskytování zdravotní péče.

14.         Obviněný také uvádí, že podmínka nezbytnosti je v daném případě splněna i v tom smyslu, který zastává Úřad. Plnění dle dodatku č. 1 je totiž nezbytné pro dokončení účelu původní smlouvy, neboť pokud platí, že není možné, aby byla údržba rozvodů studené užitkové vody a odpadní kanalizace prováděna bez ohledu na údržbu a provoz rozvodů teplé užitkové vody, je jasné, že toto musí platit i vice versa (tedy že i původní plnění není realizovatelné bez předmětu plnění dodatku č. 1).

15.         Obviněný dále brojí proti výroku II. napadeného rozhodnutí a postupu Úřadu vytýká zejména to, že nedošlo k zohlednění všech relevantních skutkových okolností – zejména pak toho, že k neuveřejnění dodatku č. 1 došlo v důsledku chybné interpretace povinnosti plynoucí z § 222 odst. 8 zákona na straně obviněného; dále toho, že dodatek č. 1 byl uveřejněn v registru smluv a v uvedeném dodatku byla uvedena vazba přijaté změny na § 222 odst. 5 zákona (byť v hrubých rysech). Dle obviněného je tak nasnadě závěr, že pochybení obviněného nedosahuje dostatečné materiální škodlivosti, aby bylo možno hovořit o přestupku. Obviněný považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť uvedené okolnosti v tomto rozhodnutí nejsou nijak zohledněny.

16.         Obviněný také konstatuje, že není možné, aby spáchal souběžně přestupky dle výroku I. a výroku II. napadeného rozhodnutí. Dle Úřadu se totiž přestupku ve smyslu § 269 odst. 1 písm. c) zákona v návaznosti na § 222 odst. 8 téhož právního předpisu dopustí ten, kdo postupuje podle § 222 odst. 5 zákona. Pokud je Úřad toho názoru, že obviněný nepostupoval podle § 222 odst. 5 zákona (neboť nenaplnil podmínky umožňující takový postup), nemohl se dopustit ani uvedeného přestupku, jelikož neměl ani povinnost postupovat podle § 222 odst. 8 zákona.

Závěr rozkladu

17.         S ohledem na výše uvedené je obviněný toho názoru, že napadené rozhodnutí je nesprávné a v rozporu s právními předpisy, pročež se domáhá toho, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení zastavil.

IV.          Řízení o rozkladu

18.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 téhož zákona předal spis společně se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

19.         Po projednání rozkladu a veškerého souvisejícího spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem ve smyslu § 98 odst. 1 zákona o přestupkové odpovědnosti, přezkoumal správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí a správního řízení, které jeho vydání předcházelo, v celém rozsahu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

20.         Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je shora uvedeno, nerozhodl správně a v souladu s právními předpisy. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech uvedeny důvody, proč jsem přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Úřadu k novému projednání.

V.            K důvodům zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Úřadu k novému projednání

K důvodům zrušení výroku I. napadeného rozhodnutí

21.         Výrok I. napadeného rozhodnutí stojí na posouzení otázky, zda dodatek č. 1 představuje podstatnou nebo nepodstatnou změnu závazku ze smlouvy ve smyslu zákona. Předně je nutno doplnit úvahu Úřadu ohledně toho, jaký relevantní právní předpis se na danou problematiku použije. Dle § 273 odst. 6 zákona, se změna závazku posoudí podle zákona, pokud k takovému posouzení dojde poté, co zákon nabyl účinnosti, a to i za předpokladu, že závazek vzešel ze zadávacího řízení, které probíhalo (a bylo dokončeno) podle ZVZ. Jelikož byla změna závazku (v tomto případě dodatek č. 1) posuzována až poté, co nabyl zákon účinnosti (k zahájení správního řízení došlo dne 21. 1. 2019), dle výše uvedeného přechodného ustanovení se předmětná změna závazku v tomto případě posuzuje podle zákona. Dlužno uvést, že dodatek č. 1 byl uzavřen dne 1. 4. 2017, což znamená, že byl také uzavřen až poté, co nabyl zákon účinnosti. I pokud by se § 273 odst. 6 zákona vykládal tak, že rozhodným není okamžik posouzení změny, nýbrž okamžik přijetí (resp. připuštění) takové změny, bylo by nutno dospět ke stejnému závěru, a sice že v tomto konkrétním případě se změna závazku ze smlouvy (dodatek č. 1) bude posuzovat podle zákona.

22.         Na tomto místě je možno uvést, že zadavatelům je obecně dovoleno přijmout takové změny závazku, které nejsou podstatnými změnami (srov. § 222 odst. 1 zákona), pročež definiční znaky podstatných změna obsahuje § 222 odst. 3 zákona. Některé odstavce § 222 zákona [konkrétně pak odst. 4, 5, 6, 7 a 10 písm. a) a b)] vymezují definiční znaky změn, které jsou ex lege považovány za změny, které nejsou podstatné (resp. v případě odst. 10 písm. a) a b) dotčeného ustanovení zákona se hovoří o tom, že takové změny jsou možné, což s ohledem na § 222 odst. 1 téhož zákona bude patrně znamenat, že i tyto změny nejsou podstatné, byť to zákon explicitně nestanoví). Nicméně uvedené odstavce neposkytují taxativní výčet změn, o kterých lze prohlásit, že jsou nepodstatnými změnami, neboť i změny, které nenaplňují definiční znaky dle § 222 odst. 3 zákona, je nutno považovat za nepodstatné změny.

23.         Platí, že posouzení (ne)podstatnosti konkrétní změny má dvě fáze. V první fázi je posouzeno, zda konkrétní změna naplňuje některé z definičních znaků ex lege nepodstatných změn (srov. body 123. až 131. odůvodnění napadeného rozhodnutí) a v případě kdy jsou korespondující definiční znaky naplněny, lze učinit závěr, že taková změna je nepodstatná. V okamžiku, kdy tyto definiční znaky naplněny nejsou, posouzení se dostává do druhé fáze, kdy je posouzeno, zda konkrétní změny naplňuje definiční znaky podstatné změny ve smyslu § 222 odst. 3 zákona (existence těchto fází lze ostatně vyvodit i z bodu 132. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pokud tyto znaky naplněny nejsou, opět platí závěr, že taková změna není změnou podstatnou a vice versa. Jinými slovy, aby bylo možno změnu závazku ze smlouvy označit za podstatnou, nesmí taková změna naplňovat znaky ex lege nepodstatných změn a zároveň musí dojít k naplnění jednoho z definičních znaků ve smyslu § 222 odst. 3 písm. a) až c) zákona. Pro úplnost je nutno uvést, že i když tímto rozhodnutím o rozkladu dochází ke zrušení napadeného rozhodnutí, některé názory a úvahy Úřadu, které jsou promítnuty do konkrétních bodů napadeného rozhodnutí, mohou obstát i nadále.

24.         Úřad se v napadeném rozhodnutí zaměřil především na nepodstatnou změnu dle § 222 odst. 5 zákona, neboť argument, že dodatek č. 1 představuje nepodstatnou změnu závazku právě ve smyslu tohoto odstavce předmětného ustanovení zákona, prezentoval i obviněný (viz např. bod 95. odůvodnění napadeného rozhodnutí).

K podmínce nezbytnosti plnění ve smyslu § 222 odst. 5 zákona

25.         Úřad správně identifikoval, že první podmínkou, která definuje nepodstatnou změnu závazku dle § 222 odst. 5 zákona, je podmínka nezbytnosti plnění, které je předmětem dotčené změny závazku.  Tu lze veskrze souhlasit s úvahami Úřadu ohledně posunu v legislativní regulaci možnosti zadat vícepráce dle zákona oproti ZVZ (dříve v jednacím řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 7 písm. a) ZVZ). Lze také souhlasit s úvahou Úřadu, že vůle zákonodárce patrně směřuje k tomu, aby podmínka nezbytnosti nebyla nadále navázána na předmět plnění původní veřejné zakázky (srov. § 23 odst. 7 písm. a) ZVZ: „(…) a tyto dodatečné stavební práce nebo dodatečné služby jsou nezbytné pro provedení původních stavebních prací nebo pro poskytnutí původních služeb (…)“). Stejně tak lze souhlasit s tím, že tato podmínka musí být něčím omezena, neboť jinak by zadavatelům dávala do rukou nástroj, jak snadno obcházet zákon, neboť by jim umožnila zadat mimo zadávací řízení jakékoliv plnění, jehož potřeba jim vznikla, aniž by zde existovala užší provázanost s původním závazkem (konkrétněji s jeho předmětem plnění) o jehož změnu de facto jde.

26.         Úvahy Úřadu se dále ubírají tím směrem, že podmínka nezbytnosti je navázána na účel původní smlouvy. S tímto závěrem lze obecně souhlasit, nicméně jistá korekce, resp. upřesnění je dle předsedy Úřadu na místě. Předseda Úřadu je toho názoru, že podmínka nezbytnosti do sebe inkorporuje limitující podmínku, která je explicitně zakotvena např. v § 222 odst. 4 nebo odst. 6 zákona, a sice podmínku zákazu změny celkové povahy veřejné zakázky. Velmi ilustrativně lze poukázat na znění dánského ekvivalentu zákona (zákon č. 1564 ze dne 15. 12. 2015), kde je v § 181 konstatováno, že přípustné jsou dodatečné práce, které jsou nezbytné ke splnění smlouvy [pro úplnost je dále uvedena pasáž anglického znění zmíněného ustanovení dánského zákona o zadávání veřejných zakázek, které je dostupné z internetových stránek dánského ekvivalentu Úřadu (v orig. Konkurrence- og Forbrugerstyrelsen): „Changes relating to supplementary works, services or supplies from the original supplier shall not be deemed to be material changes to the contract where such changes are necessary for the performance of the contract and where the use of another supplier (…)“], což evokuje, že uvedený text dánského zákona byl koncipován na základě stejné premisy, která je řečena v tomto odstavci rozhodnutí o rozkladu. Relevanci odkazů na zahraniční zdroje (a tu se lze domnívat, že včetně textace zahraničních zákonů) aproboval ve své rozhodovací praxi i Krajský soud v Brně (viz bod 21. odůvodnění rozsudku uvedeného soudu ze dne 11. 4. 2019, č. j. 62 Af 68/2017-209).

27.         Tu si je nutno položit otázku, co lze považovat za celkovou povahu veřejné zakázky. Odpověď na tuto otázku nelze nalézt v zákoně, neboť ten explicitní definici tohoto pojmu neobsahuje. Z textace zákona lze ale seznat, že nelze zaměňovat pojmy „celková povaha předmětu plnění“ a „celková povaha veřejné zakázky“, jelikož zákon s oběma pojmy pracuje a není důvod se domnívat, že by tak činil promiscue (Srov. § 222 odst. 4 zákona: „Za podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku se nepovažuje změna, která nemění celkovou povahu veřejné zakázky [zvýrazněno předsedou Úřadu] a jejíž hodnota je (…) a například § 102 odst. 1 téhož zákona: „Připouští-li to povaha předmětu veřejné zakázky [zvýrazněno předsedou Úřadu], zadavatel může připustit nebo požadovat předložení variant nabídky, předběžné nabídky nebo řešení; v opačném případě nejsou varianty možné.“). Prima facie se ovšem pojem „celková povaha veřejné zakázky“ jeví jako pojem obsahově širší, než pojem „povaha předmětu veřejné zakázky“. Právě uvedené lze doložit již na samotné genezi předmětu veřejné zakázky, neboť platí, že zadavatel si je nejprve vědom své potřeby a až posléze hledá způsob, jakým tuto potřebu skrze konkrétní plnění (tedy předmět veřejné zakázky) naplnit (srov. Arrowsmith, S.: The law of public and utilities procurement: regulation in the EU and UK. Volume I. 3rd ed. London: Sweet & Maxwell, 2014. s 447). Z právě uvedeného pak lze usuzovat, že pojem „celková povaha veřejné zakázky“ reflektuje potřebu zadavatele, k jejímuž uspokojení zadavatel zadává veřejnou zakázku. Pro dokreslení uvedeného tvrzení lze poukázat na rozhodovací praxi tuzemských soudů [viz například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2011, č. j. 62 Af 33/2010-48 (potvrzeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 2 Afs 71/2011-93) nebo rozsudek téhož soudu ze dne 15. 9. 2011, č. j. 62 Ca 44/2009-75 (který sice byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 5 Afs 68/2011-99, nicméně obecné závěry krajského soudu vážící se k problematice rozdělování veřejných zakázek nebyly ze strany Nejvyššího správního soudu rozporovány)], která se týká problematiky nezákonného dělení veřejných zakázek. Ve zmíněné praxi soudy dovodily, že k nezákonnému rozdělení veřejných zakázek dojde tam, kde rozdělené veřejné zakázky spojuje jeden funkční celek, který je definován jednotící potřebou zadavatele. Z výše uvedeného pak plyne, že pojem „celková povaha veřejné zakázky“ reflektuje potřebu zadavatele, kterou se snaží uspokojit zadáním veřejné zakázky, a jakékoliv plnění, které ke splnění dané potřeby nevede, by při implementaci do původního závazku (tedy při změně takového závazku) změnilo celkovou povahu konkrétní veřejné zakázky, neboť by šlo nad rámec původní potřeby zadavatele. Nadále ale platí, že tato podmínka nestojí izolovaně a závěr, že posuzovaná změna není změnou podstatnou, stojí i na splnění dalších korespondujících podmínek ve smyslu příslušného odstavce § 222 zákona.

28.         S ohledem na právě uvedené pak bude platit, že podmínka nezbytnosti (viz § 222 odst. 5 zákona) a podmínky zákazu změny celkové povahy veřejné zakázky (viz § 222 odst. 4 nebo 6 zákona) jsou ve své podstatě toutéž podmínkou, neboť obě stanoví, jaké změny rozsahu plnění původní veřejné zakázky jsou ještě přípustné a jaké již nikoliv.

29.         K výše uvedeným závěrům patrně směřoval i Úřad při dovození navázání podmínky nezbytnosti na účel původní smlouvy (srov. ilustrativní příklad v bodě 105. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tu si lze totiž představit, že původní potřeba zadavatele je de facto účelem smlouvy, neboť právě z důvodu uspokojení této potřeby zadal veřejnou zakázku, na jejímž konci dochází typicky k uzavření smlouvy. Nicméně nadále se úvahy Úřadu již odklánějí od relevantních principů, které se při posouzení změn závazku uplatňují. Jedním ze stěžejních principů při posuzování změn závazku je posuzování všech relevantních aspektů v materiální rovině, kdy kořeny uvedeného principu v posuzování změn závazku lze nalézt již v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jako „SDEU“) ze dne 19. 6. 2008, ve věci C-454/06 Pressetext (zejména pak bodů 81. a násl. odůvodnění tohoto rozsudku), případně pak ve stanovisku generální advokátky Juliane Kokott přednesené dne 13. 3. 2008 k uvedené věci, kde je uvedeno, že podstatné pro posouzení rozsahu změny smlouvy (tedy zda jde o přípustnou změnu nebo nikoliv) je její materiální dopad na smluvní vztah mezi zadavatelem a vybraným uchazečem (srov. body 99. a 101. uvedeného stanoviska). Akcent na materiální posouzení aspektů změny závazku lze vyvodit i z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2018, č. j. 62 Af 10/2017-63, kde uvedený soud posoudil materiální dopad dohody, která byla formálně oddělena od zakázkového právního vztahu (v tomto případě šlo o dohodu o narovnání), na závazek plynoucí ze smlouvy na veřejnou zakázku. Soud zde dospěl k závěru, že i formálně oddělená dohoda má materiální dopad (tu snížení smluvní pokuty) na závazek ze smlouvy, pročež se jedná o jeho změnu.

30.         Z napadeného rozhodnutí se jeví, že Úřad ve svých úvahách při určení účelu smlouvy vycházel toliko z konkrétní textace smlouvy. Tu je nutno korigovat tento postup Úřadu. Není sporu o tom, že při určení účelu smlouvy (potřeby zadavatele) je nutno vycházet zejména z textace zadávací dokumentace, či smlouvy, neboť jde patrně o nejrelevantnější zdroj informací. Nicméně nelze souhlasit s tím, že by účel smlouvy bylo možno vyvodit toliko z konkrétního ustanovení smlouvy nebo zadávací dokumentace, které typicky ponesou označení „účel smlouvy“ nebo „účel veřejné zakázky“. Pokud by určení účelu smlouvy (potřeby zadavatele) vycházelo ryze formálně z obdobného ustanovení, ať už smlouvy nebo zadávací dokumentace, nebyl by splněn imperativ materiálního posouzení všech relevantních aspektů změny závazku. Zadávací dokumentace, případně smlouva jako celek je relevantním zdrojem informací pro zjištění účelu smlouvy, resp. potřeby zadavatele, a nikoliv jen její konkrétní ustanovení. Uvedená korekce není adresována Úřadu ve vztahu k napadenému rozhodnutí a v tomto rozhodnutí o rozkladu je uvedena spíše obiter dictum, neboť předseda Úřadu si je vědom toho, že je nutno vytvořit celistvou rozhodovací praxi týkající se změn závazků ve smyslu § 222 zákona. Předseda Úřadu tak na tomto místě akcentuje, že pro posouzení změny závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku, je vždy nutné posouzení materiální stránky relevantních okolností, což nemusí být vždy splněno pouhým zohledněním textace smlouvy.

31.         Kde již nadále se závěry Úřadu souhlasit nelze, je otázka posouzení, zda předmět plnění dodatku č. 1 je nezbytným (ve smyslu výše uvedeného) pro realizaci potřeby zadavatele (tedy pro naplnění účelu původní smlouvy). Z napadeného rozhodnutí (kdy relevantní jsou body 117. až 119. odůvodnění napadeného rozhodnutí) plyne, že Úřad při posouzení toho, zda je předmět plnění dodatku č. 1 nezbytný pro naplnění původní potřeby zadavatele, vycházel zejména z textu smlouvy a zadávací dokumentace, aniž by napadené rozhodnutí obsahovalo relevantní posouzení toho, zda po faktické stránce lze plnit účel původní smlouvy (a tedy i naplňovat potřebu zadavatele) bez předmětu plnění dodatku č. 1. Po posouzení napadeného rozhodnutí se jeví, že Úřad vyšel pouze z textace smlouvy, což představuje aplikaci formálního přístupu k věci tam, kde má být uplatněno posouzení materiálního aspektu věci.

32.         Úskalí uvedeného posouzení lze doložit na konstrukci ad absurdum. Pokud by zadavatel do textu smlouvy (konkrétně do ustanovení s názvem „účel smlouvy“) uvedl, že společně s obstaráním zimní údržby (pro souslednost s ilustrativním příkladem Úřadu dle bodu 105. odůvodnění napadeného rozhodnutí) areálu zadavatele je účelem smlouvy i zajištění blahobytu pro všechny zaměstnance zadavatele, mohl by změnou závazku, jenž původně směřoval pouze k obstarání zimní údržby, rozšířit původní předmět plnění například o dodávky jídel z restaurace pyšnící se michelinskou hvězdou, neboť lze uvažovat o tom, že jídlo takové kvality by objektivně vedlo ke zlepšení blahobytu všech zaměstnanců zadavatele. Dlužno uvést, že výše uvedený absurdní příklad se váže toliko k otázce nezbytnosti, jelikož nelze předpokládat, že by v takovém případě byly splněny jiné podmínky umožňující zadání víceprací ve smyslu § 222 odst. 5 zákona bez zadávacího řízení.

33.         Na tomto místě se jeví jako vhodné učinit dílčí závěr ve vztahu k posouzení otázky nezbytnosti předmětu plnění dodatku č. 1. Úřad byl zpočátku veden správnými úvahami ohledně výkladu podmínky nezbytnosti, nicméně v závěru vycházel toliko z textace smlouvy, aniž by posoudil, zda je předmět plnění dodatku č. 1 skutečně nezbytným pro naplnění původní potřeby zadavatele, v důsledku čehož je postup Úřadu vedoucí k závěru, na kterém stojí výrok I. napadeného rozhodnutí, nutno označit za nesprávný.

Doporučení pro Úřad ve vztahu k posouzení zbylých podmínek zakotvených v § 222 odst. 5 zákona

34.         Předseda Úřadu si je vědom toho, že v napadeném rozhodnutí nedošlo k posouzení splnění dalších podmínek, které definují nepodstatnou změnu závazku ve smyslu § 222 odst. 5 zákona z důvodu procesní ekonomie. Což je zcela logický postup, neboť závěr o tom, že posuzovaná změna závazku je změnou nepodstatnou je dána kumulativním splněním vymezených podmínek a v případě, kdy je první z nich (podmínka nezbytnosti) nesplněna, nejeví se jako účelné se zabývat splněním podmínek následujících. S ohledem na právě uvedené pak předseda Úřadu nemůže adresovat konkrétní úvahy Úřadu týkající se jednotlivých dalších podmínek. Nicméně s ohledem na procesní důslednost a celkový akcent na ustanovení rozhodovací praxe obecně v otázce změn závazků, považuje předseda Úřadu za vhodné se obecně – byť ryze technicky vzato toliko v rovině obiter dictum – vyjádřit k podmínce dodatečnosti, která není v zákoně výslovně ukotvena.

K podmínce dodatečnosti předmětu plnění změny závazku

35.         Předseda Úřadu je toho názoru, že zákonné znění do sebe implicitně inkorporuje i podmínku dodatečnosti plnění, které má být předmětem změny závazku dle § 222 odst. 5 zákona. Zákon sice v § 222 odst. 5 explicitně nezakládá podmínku dodatečnosti vzniku takového plnění, nicméně dle uvedeného ustanovení zákona se „[z]a podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku se nepovažují dodatečné stavební práce, služby nebo dodávky od dodavatele původní veřejné zakázky, které nebyly zahrnuty v původním závazku [zvýrazněno předsedou Úřadu] ze smlouvy na veřejnou zakázku (…)“. Z citované pasáže zákona lze učinit závěr, že potřeba plnění, které může být předmětem nepodstatné změny závazku dle § 222 odst. 5 zákona, by neměla existovat v okamžiku, kdy zadavatel zadával původní veřejnou zakázku, pokud by totiž existovala, bylo by možno uvažovat o tom, že zadavatel rozděluje veřejnou zakázku na části za účelem obejití zákona ve smyslu § 35 zákona. Existenci této podmínky dále dokládá preambule ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES (dále jako „zadávací směrnice“), a to zejména bod (108), jehož anglické znění (na němž lze uvedený závěr nejlépe vykreslit) zní: „Contracting authorities may be faced with situations where additional works, supplies or services become necessary (…)“ Podmínka dodatečnosti je tak splněna v situaci, kdy potřeba zadat vícepráce vznikne až poté, co je zadána veřejná zakázka.

36.         Je ale nutno uvést, že zákon již řešenou možnost zadat vícepráce nepodmiňuje tím, že vznik dodatečného plnění by musel být nepředvídatelný. To znamená, že zadavatel může vznik dodatečných prací předpokládat a není ani vyloučeno, aby tyto dodatečné práce nevznikly například v důsledku „nešikovného“ nebo jiného postupu zadavatele. Jak již bylo uvedeno výše, podmínka dodatečnosti nebude splněna patrně v případě, kdy by od počátku zadavatel postupoval s úmyslem obejít zákon a rozdělil tak veřejnou zakázku na hlavní část a část dodatečného plnění, kterou by pak chtěl zadat mimo zadávací řízení jako nepodstatnou změnu závazku. V napadeném rozhodnutí (konkrétně v bodě 22. odůvodnění) je náznakem uvedeno, jak potřeba obviněného zadat předmět plnění dodatku č. 1 vybranému dodavateli vznikla. Po prvním pohledu na zdůvodnění obviněného by bylo možno uvažovat o tom, že i podmínka dodatečnosti v tomto ohledu může být splněna, neboť z textace § 222 odst. 5 zákona není patrné, že by byla relevantní pouze potřeba zadat vícepráce, ale také fakt, že vícepráce musí být zadány dodavateli, který realizoval původní veřejnou zakázku. Ze sumarizace v bodě 22. odůvodnění napadeného rozhodnutí se pak jeví, že zadavatel si sice byl uvedené potřeby ve smyslu jejího rozsahu vědom již v okamžiku zadávání veřejné zakázky, nicméně potřeba, aby i tento předmět plnění realizoval vybraný dodavatel, vznikla až posléze, jelikož do okamžiku uzavření dodatku č. 1 obviněný prováděl dotčené plnění vlastními silami. Úřad tak v novém projednání věci – pokud dospěje do fáze posouzení naplnění podmínky dodatečnosti – přihlédne též k argumentaci obviněného, která je shrnuta v bodě 22. odůvodnění napadeného rozhodnutí. V rámci toho posouzení se jeví jako vhodné zjistit, z jakých důvodů postupoval obviněný právě takto, tedy že rozdělil správu, opravy a údržbu soustavy dodávek studené vody a odpadní kanalizace a správu, opravy a údržbu soustavy dodávek teplé vody. Jinými slovy, Úřad by si měl při potenciálním posouzení splnění této podmínky odpovědět na otázku „proč nebyla plnění zadávána od počátku dohromady?“, tedy zda potřeba realizovat předmět plnění dodatku č. 1 vznikla dodatečně.

37.         Tu předseda Úřadu ještě jednou nicméně uvádí, že výše uvedené závěry vztahující se k otázce dodatečnosti nejsou pro Úřad v novém posouzení závazné, neboť nejsou obsaženy v napadeném rozhodnutí, pročež je předseda Úřadu nemohl ani podrobit přezkumu v rámci tohoto řízení o rozkladu.

Shrnutí ve vztahu k závěrům výroku I. napadeného rozhodnutí

38.         Jak bylo uvedeno výše, ve vztahu k výroku I. napadeného rozhodnutí má předseda Úřadu na věc odlišný právní názor než Úřad. Dle předsedy Úřadu jsou prvotní myšlenky Úřadu ve vztahu k interpretování podmínky nezbytnosti zcela správné, nicméně Úřad dále nevychází z relevantních okolností závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku a namísto materiálního posouzení vychází toliko (alespoň to z napadeného rozhodnutí plyne) z formálního posouzení textu smlouvy č. 1, aniž by posoudil, zda předmět plnění dodatku č. 1 je skutečně nezbytným pro (s)plnění původní potřeby obviněného (tu původního plnění). I když tímto rozhodnutím o rozkladu dochází ke zrušení napadeného rozhodnutí v celém rozsahu, tu by se předseda Úřadu rád také vyjádřil k podobě výroku I. Výrok I. napadeného rozhodnutí se jeví na první pohled jako nepřehledný, a tuto nepřehlednost lze vystopovat k dovětku uvedeného výroku: „(…) v důsledku čehož nezadal veřejnou zakázku na předmět plnění citovaného dodatku v zadávacím řízení, ačkoliv k tomu byl dle § 2 odst. 3 citovaného zákona povinen (…)“. Fakt, že obviněný nepostupoval v zadávacím řízení, byť měl, v sobě reflektuje již část výroku I., kde je řečeno, že obviněný postupoval v rozporu s § 222 odst. 1 zákona (konkrétně pak pasáž: „(…) tím, že v rozporu s § 222 odst. 1 citovaného zákona umožnil podstatnou změnu závazku ze Smlouvy (…) po dobu jeho trvání bez provedení nového zadávacího řízení (…)“). V podobě, v jaké je výrok I. přítomen v napadeném rozhodnutí, se uvedený dovětek tedy jeví jako nadbytečný. Tento závěr by patrně byl odlišný, pokud by výrok I. obsahoval další ustanovení zákona, které svým postupem obviněný porušil – pokud bude například ze strany Úřadu dovozeno, že zadavatel za účelem obcházení zákona rozdělil veřejnou zakázku na hlavní část a část dodatečného plnění, bylo by možno uvažovat o porušení § 35 zákona. Je však otázkou, zda by v případě inkorporace porušení § 35 zákona do výroku nového prvostupňového rozhodnutí nebylo nutno a priori rozšířit předmět řízení o přestupku.

39.         Pro řízení o rozkladu platí dle § 152 odst. 5 správního řádu právní úprava odvolání, pokud to nevylučuje povaha věci. Ve smyslu § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu může odvolací orgán zrušit napadené rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátit orgánu prvního stupně k novému projednání společně s právním názorem, kterým je orgán prvního stupně vázán.

40.         Úřad v novém posouzení věci přihlédne také k tvrzení obviněného, jenž je obsahem rozkladu (viz výše shrnutí rozkladové námitky v bodě 13. odůvodnění tohoto rozhodnutí) a dle kterého je realizace předmětu plnění dodatku č. 1 nezbytná pro splnění původního plnění, neboť oba předměty plnění jsou úzce funkčně provázány. Při tomto posouzení může být Úřadu nápomocen například odborný posudek odpovídající na otázku, zda jsou na sobě infrastruktury pro dodávky teplé vody, infrastruktura pro dodávky studené vody a infrastruktura odpadní kanalizace závislé nebo nikoliv, a tedy zda provádění například oprav na soustavě pro dodávky teplé vody může probíhat zcela bez ohledu na soustavu dodávek studené vody, nebo soustavu odpadní kanalizace.

41.         Pokud by pak Úřad dospěl k závěru, že výše uvedené soustavy jsou na sobě zcela nezávislé a provádění správy, údržby nebo oprav jedné z nich (konkrétně soustavy pro dodávky teplé vody) může být prováděno, aniž by možnost tohoto provedení byla jakkoliv ovlivněna zbylými soustavami (dodávek studené vody, odpadní kanalizace), bude patrně platit, že předmět plnění dodatku č. 1 není nezbytným pro naplnění původní potřeby zadavatele, což by znamenalo, že není naplněna jedna z podmínek § 222 odst. 5 zákona.

K důvodům zrušení výroku II. napadeného rozhodnutí

42.         Ve výroku II. napadeného rozhodnutí dovodil Úřad, že se obviněný dopustil uveřejňovacího přestupku, když v rozporu s § 222 odst. 8 zákona neoznámil změnu závazku podle § 222 odst. 5 téhož zákona. Tu lze plně souhlasit s rozkladovou námitkou obviněného, dle které nemůže obviněný obecně spáchat oba přestupky, které jsou v napadeném rozhodnutí uvedeny, zároveň. Pokud je ve výroku I. napadeného rozhodnutí vyřčen závěr, že obviněný postupoval v rozporu s § 222 odst. 1 zákona, tedy že přijal podstatnou změnu závazku ze smlouvy, je zcela logické, že nemohl postupovat dle § 222 odst. 5 zákona. Tento závěr je ostatně obsažen v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud tedy obviněný nepostupoval dle § 222 odst. 5 zákona, není splněna hypotéza § 222 odst. 8 zákona, a tedy nelze uvažovat o tom, že by obviněnému vznikla povinnost dle tohoto ustanovení zákona ani postupovat. V takovém případě se obviněný nemohl dopustit přestupku ve smyslu § 269 odst. 1 písm. c) zákona. Výrok II. napadeného rozhodnutí by tak v zásadě mohl obstát pouze za předpokladu, že v novém posouzení dospěje Úřad k závěru, že obviněný skutečně oprávněně postupoval podle § 222 odst. 5 zákona.

43.         I ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí jsou dány důvody pro jeho zrušení a vrácení věci v tomto rozsahu Úřadu k novému projednání (dále viz bod 39. odůvodnění tohoto rozhodnutí o rozkladu), neboť výrok II. napadeného rozhodnutí nemůže s ohledem na výrok I. téhož rozhodnutí obstát. Tu předseda Úřadu ovšem nebude prezentovat závazný právní názor, neboť nelze předjímat, jak dopadne posouzení otázky, zda obviněný přijal podstatnou nebo nepodstatnou změnu závazku ze smlouvy. Nicméně nadále platí, že obviněný mohl uveřejňovací přestupek ve smyslu § 269 odst. 1 písm. c) zákona spáchat, pokud byl jeho postup dle § 222 odst. 5 zákona legitimní, tedy pouze pokud byly splněny veškeré zákonem aprobované podmínky. Pokud obstojí závěr Úřadu ohledně toho, že obviněný nesplnil podmínky postupu podle § 222 odst. 5 zákona, není tímto závěrem vyloučeno, že se obviněný dopustil spáchání některého z jiných uveřejňovacích přestupků ve smyslu § 269 odst. 1 zákona.

44.         Úřad se v novém projednání věci vyjádří i k námitkám, které proti závěrům výroku II. napadeného rozhodnutí vznesl obviněný v rozkladu. Tyto námitky nemohou být zohledněny v tomto rozhodnutí o rozkladu, neboť jím dochází ke zrušení výroku II. napadeného rozhodnutí a je otázkou, v jaké podobě vydá Úřad nový výrok ohledně spáchání tohoto konkrétního přestupku.

K důvodům zrušení výroků III. a IV. napadeného rozhodnutí

45.         S ohledem na to, že výroky III. (kterým je ukládána pokuta) a IV. (kterým je ukládána povinnost nahradit náklady řízení) jsou existenčně závislé na výrocích I. a II. napadeného rozhodnutí, kterými byl vyřčen závěr o vině obviněného ze spáchání dvou přestupků (srov. § 268 odst. 2 a § 269 odst. 3 zákona a § 95 odst. 1 zákona o přestupkové odpovědnosti), je nutno dospět k závěru, že výroky III. a IV. napadeného rozhodnutí následují procesní osud výroků I. a II. napadeného rozhodnutí. I v tomto případě tak jsou dány důvody pro zrušení výroků III. a IV. napadeného rozhodnutí a vrácení věci Úřadu v tomto rozsahu k novému projednání. V novém posouzení věci Úřad při vymezení výše pokuty zohlední všechny relevantní okolnosti spáchání přestupku/ů, a zejména ve výši výsledné pokuty promítne počet přestupků, které obviněný spáchal.

VI.          Závěr

46.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad, když nerozhodnul napadeným rozhodnutím správně a dle příslušných právních předpisů, jsem přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Úřadu k novému projednání.

47.         Vzhledem k výše uvedenému jsem rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.


Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

 

 

 

Obdrží:

Thomayerova nemocnice, Vídeňská 800/5, 140 00 Praha 4 - Krč

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

 



[1]Pokud je v tomto rozhodnutí uveden odkaz na zákon, ve vztahu k posouzení změny závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku se jedná o znění účinné ke dni posouzení změny závazku dle § 273 odst. 6 zákona. Ve vztahu k posouzení odpovědnosti za přestupek a určení druhu a výměry sankce, resp. správního trestu se jedná o znění zákona účinné ke dni spáchání přestupku (v tomto případě okamžikem uzavření dodatku č. 1).

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz