číslo jednací: R0235/2017/VZ-03297/2018/323/PMo

Č. j.: ÚOHS-R0235/2017/VZ-03297/2018/323/PMo

Brno26. března 2018

 

 

V řízení o rozkladu ze dne 22. 12. 2017 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne obviněným – 

• CHOMUTOVSKÁ BYTOVÁ a.s., IČO 27341313, se sídlem Křižíkova 1098/6, 430 01 Chomutov,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0355/2017/VZ-36354/2017/544/IKo ze dne 12. 12. 2017, vydanému ve věci možného spáchání přestupků podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění, výše specifikovaným obviněným v souvislosti s veřejnou zakázkou s názvem „Komplexní revitalizace panelového domu ul. Palackého 3961-3962, Chomutov“ zadávanou ve zjednodušeném podlimitním řízení na základě výzvy k podání nabídek ze dne 23. 2. 2017,

 

jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

 

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0355/2017/VZ-36354/2017/544/IKo ze dne 12. 12. 2017

p o t v r z u j i

 

a podaný rozklad

z a m í t á m.

 

Odůvodnění

I.                    Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Dne 31. 7. 2017 obdržel Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) příslušný podle § 248 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1], k dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178 zákona, a pro zvláštní postupy podle části šesté zákona, návrh na zahájení správního řízení o přezkoumání postupu zadavatele – CHOMUTOVSKÁ BYTOVÁ a.s., IČO 27341313, se sídlem Křižíkova 1098/6, 430 01 Chomutov, (dále „zadavatel“ nebo „obviněný“) při zadávání veřejné zakázky s názvem „Komplexní revitalizace panelového domu ul. Palackého 3961-3962, Chomutov“ ve zjednodušeném podlimitním řízení, zahájeném na základě výzvy k podání nabídek ze dne 23. 2. 2017 (dále jen „veřejná zakázka“).

2.             Dne 31. 7. 2017, tedy dnem obdržení předmětného návrhu bylo podle § 249 zákona ve spojení s § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zahájeno správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S0301/2017/VZ.

3.             Oznámení o zahájení správního řízení bylo zadavateli doručeno dne 4. 8. 2017. V oznámení o zahájení správního řízení Úřad upozornil zadavatele, že je dle § 252 odst. 1 zákona povinen doručit Úřadu své vyjádření k obdrženému návrhu do 10 dnů od jeho doručení a společně s tímto vyjádřením zaslat Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení.

4.             Usnesením č. j. ÚOHS-S0301/2017/VZ-22957/2017/544/MPr ze dne 14. 8. 2017 Úřad stanovil zadavateli podle § 263 odst. 4 zákona dodatečnou lhůtu k zaslání dokumentace o zadávacím řízení. Dne 14. 8. 2017 Úřad obdržel datovou schránkou část dokumentace o zadávacím řízení, přičemž dokumenty byly Úřadu doručeny ve formě prosté kopie. Dne 17. 8. 2017 obdržel Úřad do datové schránky vyjádření obviněného k obdrženému návrhu na přezkoumání úkonů obviněného a část dokumentace týkající se veřejné zakázky. Dne 18. 8. 2017 Úřad obdržel originály nabídek dodavatelů, a to prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb. Dne 1. 9. 2017 Úřad obdržel část dokumentace o zadávacím řízení v listinné podobě.

II.                  Napadené rozhodnutí

5.             Dne 12. 12. 2017 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0355/2017/VZ-36354/2017/544/IKo (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým výrokem I. rozhodl, že obviněný nezaslal Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení na veřejnou zakázku podle § 252 odst. 1 zákona ve lhůtě do 10 dnů ode dne doručení návrhu ze dne 31. 7. 2017 zadavateli, tedy do 10. 8. 2017, ale učinil tak až v dodatečné pětidenní lhůtě stanovené Úřadem. Výrokem II. Úřad rozhodl, že obviněný nedoručil své vyjádření k obdrženému návrhu navrhovatele v zákonné lhůtě, ale učinil tak až dne 17. 8. 2017, čímž se dopustil přestupků ve smyslu § 268 odst. 1 písm. e) zákona. Výrokem III. napadeného rozhodnutí uložil Úřad obviněnému podle § 268 odst. 2 písm. c) zákona za tyto přestupky pokutu ve výši 17 000 Kč. Výrokem IV. napadeného rozhodnutí uložil Úřad obviněnému povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

6.             V odůvodnění výroků I. a II. Úřad v napadeném rozhodnutí mj. uvedl, že lhůta pro doručení vyjádření k návrhu a zaslání dokumentace o zadávacím řízení je lhůtou zákonnou, tudíž ohledně jejího stanovení či prodloužení neexistuje správní diskrece Úřadu. Obdobně Úřad konstatoval, že i dodatečná lhůta stanovená podle § 263 odst. 4 zákona pro zaslání dokumentace o zadávacím řízení je lhůtou zákonnou. Úřad akcentoval, že tato dodatečná lhůta ve smyslu § 263 odst. 4 zákona je určena pouze pro zaslání dokumentace o zadávacím řízení zadavatelem, a nikoli pro doručení vyjádření k návrhu a nezaslání dokumentace o zadávacím řízení v dodatečné lhůtě stanovené dle § 263 odst. 4 zákona tak k sobě váže jiný následek (tj. uložení nápravného opatření) než nezaslání dokumentace o zadávacím řízení či nedoručení vyjádření k návrhu dle § 252 odst. 1 zákona (tj. spáchání přestupku a v návaznosti na to uložení pokuty). Dle Úřadu nelze zaměňovat či ztotožňovat povinnosti zaslat dokumentaci o zadávacím řízení a doručit vyjádření k návrhu. Jde o dvě různé povinnosti zadavatele a nesplnění každé z nich má za následek spáchání samostatného přestupku. Je tedy na zadavateli, zda vyjádření k návrhu a dokumentaci o zadávacím řízení zašle jednotlivě či společně, přičemž s ohledem na zákonnou oddělitelnost nelze tvrdit, že není důvod pro zasílání dokumentace o zadávacím řízení a vyjádření k návrhu odděleně. Úřad tak mj. na základě těchto skutečností konstatoval, že se obviněný dopustil přestupků dle § 268 odst. 1 písm. e) zákona.

III.                Námitky rozkladu

7.             Dne 22. 12. 2017 byl Úřadu proti napadenému rozhodnutí doručen rozklad obviněného z téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 13. 12. 2017. Rozklad byl tedy podán v zákonné lhůtě.

8.             Zadavatel v rozkladu v prvé řadě namítá, že Úřad vydal usnesení, které mu určilo dodatečnou lhůtu k zaslání dokumentace o zadávacím řízení (dále jen „usnesení“). Z usnesení vyplývalo oprávnění zadavatele zaslat dokumentaci o zadávacím řízení v dodatečné lhůtě, což zadavatel provedl. Zadavatel zdůrazňuje, že žádost nesměřovala k prodloužení lhůty pouze pro zaslání dokumentace o zadávacím řízení, jelikož ta mohla být předána již v původně stanovené lhůtě. O poskytnutí dodatečné lhůty pro zaslání všech požadovaných dokumentů požádal z důvodu nepřítomnosti předsedy představenstva, pročež nemohl rozhodnout o znění vyjádření k návrhu navrhovatele tak, aby obsahovalo veškeré informace nezbytné pro správní řízení. Vyjádření k návrhu navrhovatele je dle zadavatele natolik nezbytná součást dokumentace o zadávacím řízení, že považoval za samozřejmé, že se usnesení ze dne 14. 8. 2017 vztahuje na veškeré podklady, jež měl Úřadu poskytnout.

9.             Obviněný dodává, že nebyl poučen, že se předmětné prodloužení lhůty má vztahovat pouze k doručení dokumentace o zadávacím řízení a nikoli již k doručení vyjádření k návrhu. Věděl-li by zadavatel o tom, že je nutné doručit dokumentaci o zadávacím řízení v dodatečné lhůtě, avšak vyjádření k návrhu nikoli, postupoval by dle svého tvrzení tak, že by doručil dokumentaci o zadávacím řízení již v původní lhůtě, jelikož s doručením dokumentace o zadávacím řízení zadavatel již od počátku neměl obtíže. Zadavatel měl obtíže toliko s doručením vyjádření k návrhu ve stanovené lhůtě.

10.         Následně samotný zadavatel v rozkladu připouští, že nelze zaměňovat povinnost odeslání dokumentace o zadávacím řízení a povinnost odeslání vyjádření k návrhu. Zároveň však uvádí, že po zadavateli nelze požadovat zaslání vyjádření k návrhu v původní lhůtě a zároveň umožnit doručení dokumentace o zadávacím řízení až v dodatečné lhůtě. Podle zadavatele doručení vyjádření k návrhu v dodatečné lhůtě společně s doručením dokumentace o zadávacím řízení není způsobilé způsobit průtahy řízení. Nelze tak trvat na doručení vyjádření k návrhu v původní lhůtě, když toto vyjádření samo o sobě bez seznámení se s dokumentací o zadávacím řízení neumožňuje Úřadu rozhodnout. Zadavatel dodává, že ve vyjádření k návrhu nepředložil odlišné informace, než ty, které byly Úřadu doručeny s návrhem či v rámci doručení dokumentace o zadávacím řízení.

11.         V další části rozkladu zadavatel namítá, že výše uložené sankce neodpovídá závažnosti tvrzeného přestupku. Škodlivost a závažnost doručení požadovaných dokumentů jen několik dní po původní lhůtě dle něj nemá dopad na rychlost správního řízení s tím, že se nesnažil povinnosti předložit požadované dokumenty vyhnout. Zadavatel uvádí, že k nedodržení původní lhůty nedošlo úmyslně. Dle zadavatele Úřad v napadeném rozhodnutí neodkázal na obsah vyjádření, ale pouze na skutečnost, že toto vyjádření bylo doručeno po uplynutí zákonné lhůty. Úřad tak nedostatečně přihlédl k zanedbatelné závažnosti zadavatelova jednání a stanovil sankci v nepřiměřené výši, třebaže nemá likvidační charakter. Doplňuje, že nebyla naplněna preventivní ani represivní funkce pokuty s tím, že učinil opatření, aby se předmětných pochybení příště vyvaroval.

12.         V závěru rozkladu zadavatel shrnuje, že neporušil žádnou ze zásad zadávacího řízení, nepoškodil žádného z účastníků zadávacího řízení a neovlivnil výběr vítězného dodavatele.

Závěr rozkladu

13.         S ohledem na shora uvedené důvody zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání, nebo aby snížil výši sankce vyplývající z napadeného rozhodnutí, případně aby napadené rozhodnutí zrušil včetně uložené sankce.

IV.               Řízení o rozkladu

14.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

15.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech, jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a dále správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

16.         Úřad tím, že konstatoval porušení zákonných povinností dle ustanovení § 252 odst. 1 zákona, uložil obviněnému za předmětné přestupky pokutu ve výši 17 000 Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, rozhodl správně a v souladu s právními předpisy. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, proč jsem nepřistoupil ke zrušení nebo změně napadeného rozhodnutí.

V.                 K námitkám rozkladu

17.         Předtím, než přistoupím k věcnému vypořádání rozkladových námitek, považuji za vhodné shrnout skutkové okolnosti a jejich časové souvislosti, které nastaly v šetřeném případě:

• dne 31. 7. 2017 obdržel zadavatel návrh navrhovatele z téhož dne na zahájení správního řízení,
• dne 10. 8. 2017 zadavateli marně uplynula zákonná desetidenní lhůta k zaslání dokumentace o zadávacím řízení a k doručení jeho vyjádření k návrhu Úřadu,
• dne 14. 8. 2017 Úřad zadavateli stanovil dodatečnou lhůtu k zaslání dokumentace o zadávacím řízení,
• dne 14. 8. 2017 Úřad obdržel v elektronické podobě podání obsahující část dokumentace o zadávacím řízení v prosté kopii,
• dne 17. 8. 2017 Úřad obdržel vyjádření a část dokumentace o zadávacím řízení, jež byla řádně zkonvertována,
• dne 18. 8. 2017 obdržel Úřad originály nabídek, odeslaných dne 17. 8. 2017.

K ustanovení § 252 odst. 1 zákona a k námitce zadavatele, že vyjádření k návrhu je závislé na dokumentaci o zadávacím řízení

18.         Zadavatel v rámci rozkladové argumentace nezpochybňuje svoji povinnost doložení dokumentace o zadávacím řízení, má však za to, že nelze požadovat po zadavateli zaslání vyjádření k návrhu v původní lhůtě a zároveň umožnit doručení dokumentace o zadávacím řízení až v dodatečné lhůtě. Jinými slovy, obviněný v této pasáži rozkladu akcentuje, že vyjádření k návrhu je závislé na dokumentaci o zadávacím řízení, z čehož dovozuje, že je tak nelze Úřadu zaslat samostatně.

19.         K posouzení rozkladových námitek zadavatele rekapituluji nejprve základní teoretická východiska pro rozhodování Úřadu.

20.         Podle § 252 odst. 1 zákona je zadavatel povinen doručit Úřadu své vyjádření k obdrženému návrhu do 10 dnů od jeho doručení. Společně s tímto vyjádřením zašle Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení nebo soutěži o návrh.

21.         Ve vztahu k povinnostem zakotveným v ustanovení § 252 odst. 1 zákona je pro přehlednost třeba uvést, že zadavatel je povinen v případě podání návrhu na takový návrh aktivně reagovat a ke skutečnostem v něm uvedeným se vyjádřit, a to ve lhůtě 10 (kalendářních) dnů. Zároveň má zákonnou povinnost v této lhůtě zaslat Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení.

22.         V předmětném ustanovení zákon jasně hovoří o dvou samostatných povinnostech zadavatele, resp. o dvojici povinností, spočívajících zaprvé v doručení vyjádření k návrhu navrhovatele Úřadu a dále rovněž v zaslání dokumentace o zadávacím řízení Úřadu. Z textace ustanovení § 252 odst. 1 zákona je pak pro zadavatele jednoznačně zřejmá povinnost doručit vyjádření k návrhu společně s dokumentací o zadávacím řízení, aniž by vyčkával na případnou adresnou výzvu Úřadu. V žádném případě tak nelze považovat za splnění povinností stanovených v § 252 odst. 1 zákona jen zaslání dokumentace o zadávacím řízení či naopak jen doručení vyjádření zadavatele k návrhu navrhovatele, ve zde stanovené lhůtě.

23.         V souvislosti s povinnostmi zakotvenými v ustanovení § 252 odst. 1 zákona pak poukazuji na ustanovení § 263 odst. 4 zákona. Podle tohoto ustanovení zákona, nedoručí-li zadavatel v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele před uzavřením smlouvy Úřadu podle § 252 odst. 1 nebo § 254 odst. 5 dokumentaci o zadávacím řízení ve stanovených lhůtách, a to ani v dodatečné pětidenní lhůtě stanovené Úřadem, Úřad uloží nápravné opatření spočívající ve zrušení zadávacího řízení nebo přezkoumávaného úkonu vymezeného v oznámení o zahájení řízení.

24.         Úřad (správně) uvedl mj. v bodě 64. odůvodnění napadeného rozhodnutí, že nezaslání dokumentace o zadávacím řízení v dodatečné lhůtě dle § 263 odst. 4 zákona vede k odlišnému právnímu následku (konkrétně k uložení nápravného opatření) než v případě nezaslání dokumentace o zadávacím řízení či nedoručení vyjádření k návrhu dle § 252 odst. 1 zákona (spáchání přestupku a následné uložení pokuty). Smyslem výše uvedených povinností stanovených zadavateli v předmětném ustanovení zákona je skutečnost, že objektivní přezkum zadávacího řízení, který je účelem zákona a na nějž je kladen celospolečenský zájem, by nemohl být zajištěn bez úplných a správných podkladů, kterými je právě dokumentace o zadávacím řízení.

25.         Po posouzení příslušných podkladů konstatuji, že se plně ztotožňuji s právním názorem Úřadu, který dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že nelze vzájemně zaměňovat zákonnou povinnost zaslat dokumentaci o zadávacím řízení a povinnost doručit vyjádření k návrhu. Jak Úřad uvedl mj. v bodě 66. odůvodnění napadeného rozhodnutí, jedná se o dvě různé povinnosti zadavatele a v důsledku toho případné nesplnění každé z těchto povinností může představovat samostatný přestupek. Je tak nezpochybnitelné, že zadavatel je povinen aktivně zareagovat na návrh podaný navrhovatelem a rovněž je povinen se vyjádřit ke skutečnostem v něm uvedeným, a to v zákonné desetidenní lhůtě. Ve stejné lhůtě je pak povinen Úřadu zaslat dokumentaci o zadávacím řízení.

26.         Shodně s prvostupňovým orgánem mám tedy za to, že je dána zákonná oddělitelnost předmětných povinností zadavatele, na základě čehož je zcela zřejmé, že dokumentace o zadávacím řízení a vyjádření k návrhu mohou být zadavatelem zaslány samostatně. K tomu však připomínám, že pokud se zadavatel rozhodne z jakýchkoliv důvodů (technických, administrativních aj.) přistoupit k zaslání vyjádření k návrhu a dokumentace o zadávacím řízení samostatně, musí tak ve vztahu k oběma povinnostem učinit ve lhůtě stanovené § 252 odst. 1 zákona. Neobstojí proto zadavatelova argumentace obsažená v rozkladu a předmětné námitky, vznesené zadavatelem v rozkladu, shledávám s ohledem na výše uvedené nedůvodnými.

K námitce zadavatele, že nebyl poučen, že se „prodloužení“ lhůty vztahuje jen k doručení dokumentace o zadávacím řízení a nikoli k doručení vyjádření k návrhu

27.         Obviněný následně obhajuje svůj nezákonný postup, kdy nedoručil vyjádření k návrhu v zákonem stanovené lhůtě tím, že v usnesení nebyl poučen, že se předmětné „prodloužení“ lhůty má vztahovat pouze k doručení dokumentace o zadávacím řízení a nikoli již k doručení vyjádření k návrhu. K této rozkladové argumentaci obviněného v prvé řadě zdůrazňuji, že v daném případě šlo ze zákona o stanovení nové dodatečné pětidenní lhůty k zaslání dokumentace o zadávacím řízení, nikoli prodloužení původní desetidenní lhůty pro doručení vyjádření k návrhu a zaslání dokumentace o zadávacím řízení, která je pro obě povinnosti zásadně prekluzivní, a proto ji prodloužit nelze.

28.         Úřad správně v bodě 4. odůvodnění usnesení konstatoval mj. následující: „… lhůta pro doručení vyjádření zadavatele k obdrženému návrhu a zaslání dokumentace o zadávacím řízení na předmětnou veřejnou zakázku Úřadu společně s tímto vyjádřením uplynula podle § 252 zákona nejpozději dne 10. 8. 2017“. Z odůvodnění usnesení tedy jednoznačně vyplývá, že předmětná lhůta stanovená zákonem jak pro zaslání dokumentace o zadávacím řízení, tak pro doručení vyjádření zadavatele k návrhu, ke dni vydání usnesení uplynula. Samotný výrok usnesení je také konstruován tak, že se zadavateli „… [u]rčuje dodatečná lhůta pět dnů ode dne doručení tohoto usnesení k provedení úkonu – zaslání dokumentace o zadávacím řízení…“, přičemž, jak vyplývá z uvedené citace výroku usnesení, Úřad sousloví „dokumentace o zadávacím řízení“ dokonce zvýraznil, aby nevznikly sebemenší pochyby o tom, k určení splnění které povinnosti danou pětidenní lhůtu stanovil. Skutečnost, že obviněný již nebyl v usnesení explicitně poučen o tom, že vyjádření k návrhu Úřadu dosud nedoručil, nemůže na výše uvedeném nic změnit.

29.         Pro úplnost dodávám, že již na 1. straně oznámení o zahájení správního řízení ze dne 3. 8. 2017 je mj. konstatováno: „V souvislosti se zahájením správního řízení Úřad dále upozorňuje, že zadavatel je v souladu s ustanovením § 252 odst. 1 zákona povinen doručit Úřadu své vyjádření k obdrženému návrhu do 10 dnů od jeho doručení (tedy v původní zákonné lhůtě; pozn. předsedy Úřadu) a společně s tímto vyjádřením zaslat dokumentaci o zadávacím řízení nebo soutěži o návrh“. Předmětnou rozkladovou argumentaci, v rámci níž obviněný obhajuje svůj nezákonný postup tím, že údajně nebyl poučen, že se má předmětné „prodloužení“ lhůty (fakticky ovšem stanovení nové dodatečné lhůty, pozn. předsedy Úřadu) vztahovat pouze k doručení dokumentace o zadávacím řízení a nikoli k doručení vyjádření k návrhu, proto jako zcela neopodstatněnou odmítám. Tato námitka zadavatele je navíc zcela irelevantní ve vztahu k Úřadem konstatovanému spáchání přestupků zadavatelem, kterého se zadavatel již dopustil právě nesplněním svých předmětných povinností v rámci desetidenní lhůty podle § 252 odst. 1 zákona. Zasláním dokumentace o zadávacím řízení v dodatečné lhůtě zadavatel pouze od sebe odvrátil uložení nápravného opatření spočívajícího ve zrušení zadávacího řízení Úřadem.

K žádosti o „prodloužení“ lhůty k zaslání dokumentace o zadávacím řízení

30.         V další pasáži rozkladové argumentace zadavatel uvádí, že v souladu s usnesením zaslalÚřadudokumentaci o zadávacím řízení v dodatečné lhůtě. Zadavatel zdůrazňuje, že jeho žádost nesměřovala k „prodloužení“ lhůty pouze pro zaslání dokumentace o zadávacím řízení, jelikož ta mohla být předána již v původně stanovené lhůtě. O poskytnutí dodatečné lhůty pro zaslání všech požadovaných dokumentů požádal z důvodu nepřítomnosti předsedy představenstva, pročež nemohl rozhodnout o obsahu vyjádření k návrhu navrhovatele tak, aby obsahovalo veškeré informace nezbytné pro správní řízení.

31.         S ohledem na to, že prekluzivní lhůta 10 dnů (ode dne doručení návrhu zadavateli) k doručení vyjádření zadavatele a zaslání dokumentace o zadávacím řízení je výslovně stanovena zákonem, měl si být zadavatel svých povinností náležitě vědom a svou povinnost stanovenou zákonem splnit. Předmětnou námitku (již obsaženou v odporu) Úřad přehledně rekapituloval v bodě 58. odůvodnění napadeného rozhodnutí a v bodech 59. až 65. odůvodnění napadeného rozhodnutí se k této námitce přezkoumatelně vyjádřil. V této pasáži napadeného rozhodnutí Úřad učinil zcela srozumitelný závěr, dle něhož je se zřetelem na relevantní okolnosti šetřeného případu nepodstatné, jaké skutečnosti u zadavatele způsobily prodlení se splněním jeho povinností podle § 252 odst. 1 zákona. Úřad zde rovněž přesvědčivým způsobem odůvodnil, že zaslání dokumentace o zadávacím řízení v dodatečné lhůtě dle § 263 odst. 4 zákona neznamená, že nedošlo ke spáchání přestupku dle § 268 odst. 1 písm. e) zákona. Tato dodatečná lhůta se navíc vztahuje pouze k zaslání dokumentace o zadávacím řízení, a nikoli pro doručení vyjádření k návrhu, a s případným nezasláním dané dokumentace v této dodatečné lhůtě je pak spojena povinnost Úřadu uložit příslušné nápravné opatření, jak již bylo popsáno výše, srov. bod 29. tohoto rozhodnutí. Předmětná argumentace obviněného tak v návaznosti na zde uvedené nemůže obstát.

K námitce, že včasné nedoručení, resp. nezaslání, předmětných dokumentů nemůže způsobit průtahy řízení

32.         Pokud se jedná o navazující zadavatelovu argumentaci, že doručení vyjádření k návrhu v dodatečné lhůtě společně s doručením dokumentace o zadávacím řízení není způsobilé způsobit průtahy správního řízení, pročež nelze trvat na doručení vyjádření k návrhu v původní lhůtě, když toto vyjádření bez seznámení se s dokumentací o zadávacím řízení neumožňuje Úřadu rozhodnout, uvádím následující.

33.         K související otázce se Úřad vyjadřoval v bodě 48. odůvodnění napadeného rozhodnutí a se závěry Úřadu tam uvedenými se plně ztotožňuji. Zákon ukládá zadavateli povinnost doručit kompletní dokumentaci o zadávacím řízení tak, aby ji Úřad mohl v zákonem stanovených lhůtách adekvátně posoudit. Není tedy možné, aby zadavatel relativizoval důležitost předmětné zákonné povinnosti poukazováním na to, že není nezbytné, aby v zákonné lhůtě doručil Úřadu celou dokumentaci o zadávacím řízení či vyjádření k návrhu navrhovatele. Jak uvedl Úřad mj. právě v bodě 48. odůvodnění napadeného rozhodnutí, poskytnutí dokumentace o zadávacím řízení zadavatelem je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí ve věci. Úřad je povinen ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nezaslání dokumentace o zadávacím řízení v zákonné lhůtě tak ze strany obviněného způsobuje průtahy v řízení, neboť v důsledku včasného nedoručení dokumentace o zadávacím řízení Úřad nemůže důkladně zjistit skutkový stav věci, na což je předmětným ustanovením správního řádu kladen zvláštní důraz, přičemž ustanovení § 71 správního řádu akcentuje povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve zde stanovené lhůtě, a to nehledě na ztíženou pozici Úřadu v rámci samotného přezkumu.

34.         Co se týká vyjádření k návrhu navrhovatele, uvádím, že ve správním řízení musí být zachována zejména zásada rovnosti při uplatňování procesních práv stran sporu, tedy právo vznést své stanovisko ve věci, dále zásada rychlosti správního řízení či zásada materiální pravdy. Zakotvení povinnosti dle § 252 odst. 1 zákona, zaslat vyjádření k návrhu do 10 dnů od jeho doručení, je zřejmým akcentem zákonodárce směřujícím právě k naplnění výše zmíněných zásad a společenského zájmu na rychlém a efektivním přezkumu veřejných zakázek. S ohledem na uvedené se ztotožňuji se závěrem Úřadu, že v případě absence stanoviska zadavatele ve správním řízení je Úřadu komplikován procesní postup. Ani tato rozkladová argumentace proto jako nedůvodná neobstojí.

35.         Pokud jde o související dílčí konstatování obviněného, že vyjádření k návrhu samo o sobě bez seznámení se s dokumentací o zadávacím řízení neumožňuje Úřadu ve věci rozhodnout, pročež není třeba trvat na doručení vyjádření k návrhu v původní lhůtě, pak tato argumentace obviněného již byla výše vypořádána a byla vypořádána rovněž v bodě 56. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pro úplnost dodávám, že ve vztahu ke konstatování spáchání přestupku obviněným z důvodu nedoručení vyjádření k návrhu v zákonné lhůtě je stěžejní to, že obviněný vyjádření k návrhu Úřadu (vůbec) nedoručil v zákonem stanovené lhůtě. Skutečnost, že stěžejním podkladem pro vydání rozhodnutí ve věci je právě dokumentace o zadávacím řízení, jsem uvedl již výše (srov. body 24 a 33 tohoto rozhodnutí). To ostatně dokládá i fakt, že Úřad přestupek specifikovaný ve výroku I. napadeného rozhodnutí při ukládání a stanovení výše pokuty vyhodnotil jako závažnější, zatímco přestupek specifikovaný ve výroku II. napadeného rozhodnutí (nedoručení vyjádření k návrhu navrhovatele) v rámci absorpce zohlednil jako přitěžující okolnost. To však nic nemění na skutečnosti, že skutková podstata přestupku specifikovaného ve výroku II. napadeného rozhodnutí byla postupem zadavatele naplněna. Na základě námitky zadavatele, tedy z důvodu nižší „důležitosti“ nedoručení vyjádření k návrhu navrhovatele, ani nelze dospět k závěru, že by zanikla odpovědnost za tento přestupek.

36.         Výše řečené platí i v případě neposkytnutí dokumentace o veřejné zakázce zadavatelem ve lhůtě podle § 252 odst. 1 zákona. Přitom je ve veřejném prostoru kladen enormní akcent na co nejrychlejší projednání a vydání rozhodnutí ve věci, což je ostatně zřejmé i z konstrukce zákona, ze správního řádu a v nich stanovených lhůt. Poskytnutí kompletní dokumentace o veřejné zakázce je tak nezbytným předpokladem pro řádný průběh správního řízení, zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a vydání rozhodnutí Úřadem. Z téhož důvodu je tak nesplnění povinností podle § 252 odst. 1 zákona zadavatelem kvalifikováno bez dalšího jako přestupky. Stejný závěr vyplývá i z komentářové literatury, dle které „ke komentovanému ustanovení je opět třeba zmínit, že ke spáchání přestupku postačí pouze nesplnění vyjmenovaných povinností, tedy není nezbytné dovozovat případný dopad takového porušení povinnosti a míru tohoto dopadu na průběh správního řízení. Rovněž zde tedy není prostor pro diskreční uvážení ÚOHS, zda se o přestupek jedná, či nikoliv.“ (viz Podešva V., a kol.: Zákon o zadávání veřejných zakázek. Zákon o registru smluv- Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017 s. 979).

37.         Shodně s prvostupňovým orgánem mám za to, že nesplnění předmětných povinností zakotvených v ustanovení § 252 odst. 1 zákona je (samostatnými) přestupky podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona.

 

K výroku III. napadeného rozhodnutí – k  výši uložené pokuty

38.         Zadavatel v závěrečné části rozkladu vznáší námitky vztahující se k závažnosti tvrzených přestupků a dále k jím tvrzené nepřiměřené výši pokuty, když má za to, že byly splněny podmínky pro to, aby ve světle rozkladových námitek předseda Úřadu přiměřeně snížil uloženou pokutu.

39.         K samotné uložené sankci nejprve uvádím, že ve vztahu k možnosti aplikace příznivější právní úpravy mám za to, že v daném případě neexistuje právní úprava, kterou by bylo lze z důvodu její příznivosti pro obviněného aplikovat, což Úřad dostatečně posoudil v bodech 72. až 75. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

40.         Podle § 37 písm. a), b), c) a g) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne mj. k povaze a závažnosti přestupku, k tomu, že o některém z více přestupků spáchaných jedním skutkem nebo více skutky nebylo rozhodnuto ve společném řízení, dále k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a u právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby k povaze její činnosti.

41.         Podle § 38 písm. a), b), c), d), f) a g) zákona o přestupcích je povaha a závažnost přestupku dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, významem a rozsahem následku přestupku, způsobem spáchání přestupku, okolnostmi spáchání přestupku i délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný tímto jednáním a počtem dílčích útoků tvořících pokračování v přestupku.

42.         Podle § 40 písm. b) zákona o přestupcích se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal více přestupků.

43.         Krajský soud v rozsudku sp. zn. 62 Ca 27/2009 ze dne 28. 4. 2011 konstatoval, že: „Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními principy správního rozhodování (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 - 53, nebo ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007-68, oba dostupné na www.nssoud.cz). Mezi tyto principy pak jistě patří i úplnost, resp. dostatečná odůvodněnost rozhodnutí správního orgánu, která v konečném důsledku vyvolá i jeho přesvědčivost podle § 3 odst. 4 správního řádu. Správní orgán tak při rozhodování o výši pokuty musí zohlednit všechny skutečnosti, které výši pokuty mohou v konkrétním případě ovlivnit, řádně se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat a přesvědčivě odůvodnit, ke které okolnosti přihlédl, a jaký vliv měla na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, který nepřipouští rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Mám přitom za to, že Úřad těmto požadavkům krajského soudu dostál.

44.         Úřad v napadeném rozhodnutí posuzoval všechna hlediska zakotvená v ustanovení § 37 písm. a), b), c), d), f) a g) zákona o přestupcích, a sice:

• závažnost přestupků (body 84. až 87. odůvodnění napadeného rozhodnutí),
• způsob jejich spáchání (bod 84. odůvodnění napadeného rozhodnutí),
• následky přestupků (bod 85. odůvodnění napadeného rozhodnutí).

45.         Úřad v rámci odůvodnění výše sankce v napadeném rozhodnutí nejprve obecně uvedl, na základě čeho (jakých ustanovení zákona a zákona o přestupcích) a za co je zadavateli peněžitá pokuta ukládána. Následně Úřad jasným, dostatečně podrobným a přezkoumatelným způsobem uvedl, co vzal při posuzování výše ukládané sankce v úvahu. V odůvodnění výměry pokuty v bodech 79. a 80. napadeného rozhodnutí Úřad v souladu se zásadou absorpce uvedl, že za závažnější považuje přestupek konstatovaný ve výroku I. napadeného rozhodnutí, tedy přestupek spočívající v pozdním zaslání dokumentace o zadávacím řízení, neboť dokumentace o zadávacím řízení je zcela zásadní a jedinečný podklad pro přezkoumání postupu zadavatele ve správním řízení. Z toho důvodu Úřad uložil sankci za přestupek uvedený ve výroku I. napadeného rozhodnutí, přičemž spáchání přestupku konstatovaného ve výroku II. napadeného rozhodnutí vzal Úřad v úvahu jakožto přitěžující okolnost, viz bod 87. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

46.         K námitce zadavatele, dle níž je výše uložené pokuty vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeně vysoká, uvádím, že při posuzování konkrétní závažnosti přestupků není hlavním kritériem skutková podstata přestupků, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení chráněných hodnot a chráněného zájmu v konkrétním případě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 106/2012 ze dne 6. 6. 2013 a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 37/2007 ze dne 30. 6. 2008).

47.         Úřad v napadeném rozhodnutí shledal porušením chráněného zájmu v posuzovaném případě nedodržení lhůty pro zaslání dokumentace o zadávacím řízení a vyjádření k návrhu Úřadu, stanovené zákonem. Ke způsobu spáchání přestupků Úřad uvedl, že postupem obviněného nedošlo k zákonem předvídanému postupu dle § 252 odst. 1 zákona, kdy zadavatel nedodržel lhůtu pro zaslání dokumentace o zadávacím řízení a doručení vyjádření k návrhu Úřadu a tento zadavatelův postup nelze nijak zhojit, neboť předmětná zákonná lhůta již marně uplynula. Následkem nedodržení předmětné lhůty bylo omezení možnosti řádného, zákonem předvídaného, procesu přezkumu postupu zadavatele Úřadem v zákonných lhůtách. Stupeň společenské škodlivosti přestupků tak lze označit za poměrně závažný. Pokud jde o dílčí argumentaci zadavatele, že škodlivost a závažnost doručení požadovaných dokumentů jen několik dní po původní lhůtě nemá dopad na rychlost správního řízení, uvádím následující.

48.         Úřad při určení výše sankce v bodě 86. odůvodnění napadeného rozhodnutí správně přihlédl jako k polehčující okolnosti k tomu, že obviněný dokumentaci o zadávacím řízení 7. den po uplynutí zákonem stanovené lhůty Úřadu nakonec ve lhůtě dle § 263 odst. 4 zákona zaslal. V bodě 87. odůvodnění napadeného rozhodnutí pak v rámci úvahy o určení výše pokuty ve spojitosti se spácháním přestupku konstatovaného ve výroku I. napadeného rozhodnutí rovněž zcela přiléhavě zohlednil spáchání přestupku uvedeného ve výroku II. napadeného rozhodnutí jakožto přitěžující okolnost, viz též bod 52. odůvodnění tohoto rozhodnutí. Mám tedy za to, že Úřad při určení výměry pokuty obviněnému správně zohlednil všechny relevantní skutečnosti související se závažností pochybení obviněného. Neobstojí tak argumentace zadavatele, že Úřad nedostatečně přihlédl k jím tvrzené zanedbatelné závažnosti zadavatelova jednání.

49.         Zadavatel v rozkladu mj. uvádí, že k nedodržení původní lhůty nedošlo úmyslně, resp. že se nesnažil povinnosti předložit požadované dokumenty vyhnout. K této argumentaci uvádím, že pokud by byl prokázán úmysl zadavatele postupovat v rozporu se zákonem, měl by správní orgán v rámci správního uvážení při stanovení výše pokuty zohlednit tuto skutečnost jako přitěžující okolnost. V šetřeném případě však nebylo zavinění obviněného či absence zavinění prokazováno, které v případě objektivní odpovědnosti ani není předmětem posouzení správního orgánu. Úřad tedy nemohl tvrzenou absenci úmyslu zadavatele zohlednit jako polehčující okolnost. Z tohoto důvodu považuji tuto námitku zadavatele za nedůvodnou.

50.         Zadavatel je tedy toho názoru, že výše uložené pokuty je nepřiměřeně vysoká. K této námitce konstatuji, že v případě pojmu nepřiměřenosti sankce se jedná o relativní pojem, kdy přiměřenost sankce je vnímána každým subjektem individuálně. Sankce by vždy měla mít dopad do majetkové sféry subjektu, jemuž je ukládána, což odráží samotný smysl ukládané sankce. Účelem jejího ukládání je působit na pachatele přestupku takovým způsobem, aby se již v budoucnosti nedopouštěl protiprávního jednání. Sankce má tak působit výchovně a preventivně, má však i reparační charakter, neboť do určité míry napravuje následek porušení právní povinnosti. V daném případě jsem přezkoumal, zda Úřad při správním uvážení aplikovaném při ukládání pokuty postupoval v mezích zákona a dospěl jsem k závěru, že Úřad postupoval zcela v souladu se zákonem. Výši peněžité sankce jsem tedy shledal jako přiměřenou všem okolnostem případu, neboť, jak jsem výše akcentoval, omezení možnosti přezkumu Úřadem je závažným porušením zákona.

51.         Mám za to, že Úřad správně dospěl k závěru o nelikvidačním charakteru uložené pokuty, přičemž samotný zadavatel v závěrečné části rozkladu připouští, že výše uložené pokuty pro něj nemá likvidační charakter, třebaže je pro něj dle jeho tvrzení velmi citelná. Je ve veřejném zájmu, aby zadavatel postupoval v souladu se zákonem, což se však v daném případě nestalo. Zadavatel by nepochybně mohl využít finanční prostředky ze svého rozpočtu i jiným, pro něj zřejmě „účelnějším“ způsobem, než na uhrazení sankce. Pak měl ale pamatovat na povinnosti pro něj plynoucí ze zákona a postupovat v souladu s jeho zněním. Pokud by jeho postup byl souladný se zákonem, nebyla by mu uložena povinnost uhradit pokutu za spáchané přestupky. Nadto, Úřad se s tím, že uložená pokuta není v daném případě likvidační, přezkoumatelným způsobem vypořádal (viz body 88. a 89. odůvodnění napadeného rozhodnutí).

K namítanému nenaplnění preventivní a represivní funkce pokuty a k požadavku na její snížení

52.         Následně zadavatel poukazuje na to, že nebyla naplněna preventivní ani represivní funkce pokuty s tím, že učinil opatření, aby se předmětných pochybení příště vyvaroval. Zadavateli nelze dát za pravdu. Pro existenci odpovědnosti za přestupky ve smyslu § 270 zákona je irelevantní, zda obviněný učinil pro futuro příslušná preventivní opatření za účelem zabránění možného opakovaného pochybení. Rovněž zadavatelem akcentovaná skutečnost, že svým jednáním neporušil žádnou ze zásad ovládajících zadávací řízení, nepoškodil žádného z jeho účastníků a neovlivnil výběr vítězného dodavatele, je ve vztahu k odpovědnosti zadavatele za spáchané přestupky zcela nepodstatná, jelikož tyto zadavatelem v rozkladu uváděné aspekty nejsou znaky skutkové podstaty předmětných přestupků.   

53.         Co se týče návrhu zadavatele na snížení uložené pokuty, po upřednostnění preventivní funkce ukládané sankce a zohlednění příjmů obviněného, uvádím, že tomuto požadavku nemůžu s ohledem na závažnost spáchaných přestupků v žádném případě vyhovět. Výše pokuty uložená Úřadem je stanovena při samotné spodní hranici maximální možné zákonné sazby, neboť podle § 268 odst. 2 písm. c) zákona může Úřad uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč. Proto ji lze označit za zcela přiměřenou porušení zákona a zohledňující obě základní funkce právní odpovědnosti. Mám rovněž za to, že represivní funkce, tedy postih za porušení zákonem stanovené povinnosti, byla uplatněna spíše v omezené míře, když při maximální možné pokutě ve výši 1 000 000 Kč byla tato uložena při spodní hranici možné výše. Neobstojí tak rozkladové tvrzení zadavatele, že se represivní i preventivní funkce pokuty míjí účinkem a není tak třeba zadavatele nadále trestat.

54.         Neshledal jsem tedy prostor pro snížení pokuty, neboť Úřad v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil výši uložené pokuty, zabýval se všemi okolnostmi pro stanovení pokuty, přihlédl k příslušné polehčující i přitěžující okolnosti a pokuta je uložena na samé spodní hranici zákonného rozmezí. Výměru pokuty ve výši 17 000 Kč uloženou v tomto správním řízení tak považuji za adekvátní skutečnostem vyplývajícím z § 37 zákona o přestupcích, i za vyváženou z hlediska preventivní a represivní funkce postihu za spáchání přestupků obviněným. Na základě uvedeného uzavírám, že výše uložené pokuty je adekvátní, v napadeném rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna.

K zákonnosti výroku IV. napadeného rozhodnutí – náklady řízení

55.         Podle ustanovení § 93 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede výrok o náhradě nákladů řízení.

56.         Podle § 79 odst. 5 správního řádu uloží správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal porušením právní povinnosti.

57.         Podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1 000 Kč.

58.         Jelikož v daném případě Úřad zahájil řízení o přestupcích z moci úřední, neboť dospěl k závěru, že se obviněný dopustil přestupků, je zřejmé, že řízení bylo vyvoláno porušením právní povinnosti obviněného a Úřad je tedy povinen obviněnému uložit náhradu nákladů řízení ve výši stanovené vyhláškou. Z toho důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozhodnutí.

59.         Pro úplnost tedy uvádím, že při přezkumu zákonnosti výroku IV. napadeného rozhodnutí jsem dospěl k závěru, že Úřad postupoval při stanovení povinnosti obviněnému uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč v souladu s právními předpisy. 

Shrnutí

60.         Vzhledem k výše uvedenému shrnuji, že jsem žádnou ze zadavatelem vznesených námitek nemohl shledat důvodnou. V ostatním a v podrobnostech odkazuji na odůvodnění napadeného rozhodnutí, s jehož argumentací se plně ztotožňuji.

61.         Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu jsem kromě věcné správnosti napadeného rozhodnutí přezkoumal i jeho zákonnost ve všech výrocích a současně jsem přezkoumal i zákonnost postupu Úřadu. Úřad ve správním řízení dostatečně zjistil skutkový stav věci tak, aby mohl posoudit, zda se v daném případě obviněný dopustil spáchání přestupků. Současně Úřad všechny podklady pro vydání rozhodnutí řádně označil a uvedl závěry, které z těchto podkladů zjistil, a které ho vedly k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkových podstat přestupků uvedených v napadeném rozhodnutí, přičemž zjištěný skutkový stav přezkoumal z hlediska naplnění zákonných ustanovení. Dále Úřad uvedl všechny právní normy, které v dané věci aplikoval a současně dostatečně odůvodnil jejich použití.

VI.               Závěr

62.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se správním řádem a zákonem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu.

63.         Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, jsem rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

 

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s  § 152 odst. 5 téhož zákona nelze dále odvolat.

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obdrží:

CHOMUTOVSKÁ BYTOVÁ a.s., Křižíkova 1098/6, 430 01 Chomutov

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy