číslo jednací: R0222/2017/VZ-04367/2018/323/LVa

 

Právni moc nabyl pouze výrok I.

Ve správním řízení o rozkladu doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 7. 12. 2017, podaném zadavatelem –

• Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, IČO 70994234, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 – Nové Město, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 11. 9. 2017 společností Havel, Holásek & Partners s.r.o., advokátní kancelář, IČO 26454807, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0392/2017/VZ-34348/2017/533/PŠo ze dne 22. 11. 2017, vydanému ve správním řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele učiněných při zadávání veřejné zakázky „Studie proveditelnosti vysokorychlostní trati Praha – Brno – Břeclav“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 16. 5. 2017 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 19. 5. 2017 pod ev. č. Z2017-012988 a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 19. 5. 2017 pod ev. č. 2017/S 096 -189963,

 

jsem rozhodl takto:  

 

 

I.

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské č. j. ÚOHS-S0392/2017/VZ-34348/2017/533/PŠo ze dne 22. 11. 2017 podle § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona,

 

r u š í m

a věc

v r a c í m

 

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k novému projednání.

 

II.

Nařizuji z moci úřední podle § 61 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, toto

p ř e d b ě ž n é  o p a t ř e n í:

Zadavateli – Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, IČO 70994234, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 – Nové Město, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 11. 9. 2017 společností Havel, Holásek & Partners s.r.o., advokátní kancelář, IČO 26454807, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 – se ukládá zákaz uzavřít smlouvu v zadávacím řízení na veřejnou zakázku „Studie proveditelnosti vysokorychlostní trati Praha – Brno – Břeclav“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 16. 5. 2017 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 19. 5. 2017 pod ev. č. Z2017-012988 a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 19. 5. 2017 pod ev. č. 2017/S 096 -189963.

 

 

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) k dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178 zákona, a pro zvláštní postupy podle části šesté zákona, získal pochybnosti o  zákonnosti postupu zadavatele – Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, IČO 70994234, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00 Praha 1 – Nové Město, ve správním řízení zastoupena na základě plné moci ze dne 11. 9. 2017 společností Havel, Holásek & Partners s.r.o., advokátní kancelář, IČO 26454807, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, (dále jen „zadavatel“) – při zadávání veřejné zakázky „Studie proveditelnosti vysokorychlostní trati Praha – Brno – Břeclav“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 16. 5. 2017 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 19. 5. 2017 pod ev. č. Z2017-012988 a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 19. 5. 2017 pod ev. č. 2017/S 096 -189963 (dále jen „veřejná zakázka“, případně „studie proveditelnosti“). Oznámení o zahájení správního řízení bylo zadavateli doručeno dne 29. 9. 2017, čímž bylo podle § 113 zákona ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zahájeno správní řízení z moci úřední.

II.             Napadené rozhodnutí

2.             Dne 22. 11. 2017 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0392/2017/VZ-34348/2017/533/PŠo z téhož dne (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým Úřad:

a.             ve výroku I. shledal, že zadavatel nedodržel při zadávání veřejné zakázky zásadu přiměřenosti stanovenou v § 6 odst. 1 zákona v návaznosti na § 73 odst. 6 písm. b) zákona, když k prokázání kritérií technické kvalifikace dle 79 odst. 2 písm. d) zákona v zadávacích podmínkách v čl. 8.5 „Technická kvalifikace – seznam odborného personálu“ dílu 1 „Požadavky a podmínky pro zpracování nabídky“ části 2 „Pokyny pro dodavatele“ v požadavcích na členy odborného personálu pro pozice v odborném týmu „Specialista na technologická zařízení staveb“, „Specialista na železniční zabezpečovací zařízení“, „Specialista na trakční vedení“ a „Specialista na silnoproudou technologii“ požadoval u výše specifikovaných členů odborného personálu dodavatele doklad o autorizaci dle § 5 odst. 3 písm. e) zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, neboť s ohledem na předmět plnění, kterým je zpracování studie proveditelnosti vysokorychlostní trati, je daný požadavek u tolika členů odborného personálu dodavatele nepřiměřený a v důsledku takto stanoveného požadavku může docházet k diskriminaci některých dodavatelů, kteří by byli způsobilí k plnění předmětné veřejné zakázky, čímž stanovil zadávací podmínky v rozporu s citovaným zákonem,

b.             ve výroku II. jako opatření k nápravě nezákonného postupu zadavatele podle § 263 odst. 3 zákona zrušil zadávací řízení na veřejnou zakázku,

c.              ve výroku III. zadavateli podle § 263 odst. 8 zákona uložil zákaz uzavřít smlouvu v zadávacím řízení na veřejnou zakázku,

d.             ve výroku IV. podle § 266 odst. 1 zákona v návaznosti na § 1 vyhlášky č. 170/2016 Sb., o stanovení paušální částky nákladů řízení o přezkoumání úkonů zadavatele při zadávání veřejných zakázek zadavateli uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30 000 Kč.

3.             V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad mimo jiné uvedl, že v obecné rovině Úřad zadavateli požadavek na autorizaci Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále jen „ČKAIT“) zpracovatele neupírá, ale předmětem daného správního řízení je posouzení, zda míra, resp. četnost požadavku zadavatele na autorizaci osob uvedených v zadávacích podmínkách šetřené veřejné zakázky není nepřiměřená ve vztahu k předmětu veřejné zakázky, a tedy neklade překážky hospodářské soutěži. U všech 4 předmětných pozic byla vyžadována autorizace ve stejném oboru - technologická zařízení staveb. K vyžadování stejné zkoušky duplicitně údajně nebyl důvod. Údajně by k plnění veřejné zakázky stačilo méně osob s touto autorizací, které by řádné plnění garantovaly.

4.             Dále Úřad uvedl, že jestliže zpracování studie proveditelnosti není zahrnuto mezi vybrané činnosti uvedené v § 158 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), nemůže zadavatel svůj požadavek na autorizaci osob zpracovatelů studie zdůvodňovat navazujícím plněním na studii proveditelnosti, které teprve bude vybranou činností ve výstavbě podle § 158 stavebního zákona (přičemž oním navazujícím plněním má být zpracování územně plánovací dokumentace).

III.           Rozklad zadavatele

5.             Dne 7. 12. 2017 byl Úřadu doručen rozklad zadavatele z téhož dne proti napadenému rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 22. 11. 2017. Rozklad byl podán v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

6.             Zadavatel je přesvědčen, že Úřad při posuzování přiměřenosti nastavení kvalifikačních požadavků nedostatečně zohlednil povahu, význam a dopady pořizované studie proveditelnosti, neboť se jedná o stěžejní podklad pro realizaci záměru více než 200 km páteřní vysokorychlostní trati (dále jen „VRT“) s přímým dopadem na územní plánování podstatné části České republiky, přičemž řešení záměru má být navrhováno v 6 variantách. Údajně se jedná o veřejnou zakázku mimořádného významu i obsahu a rozsahu (odhad nákladů realizace VRT se pohybuje v řádech stovek miliard Kč). Proto jdou požadavky na odbornou a časovou kapacitu klíčových členů týmu dodavatele vysoce nad úroveň, která pro jiné projekty bývá dostatečná. Studie proveditelnosti není pouhou vizí, ale jde o zásadní podklad pro územní plánování. Do stávající infrastruktury má být vnesena nová, kvalitativně zcela odlišná infrastruktura, což vyžaduje nezbytnou odbornost.

7.             Vypracovaný návrh má být následně bez revizí převzat do územně plánovací dokumentace. Pro zajištění správnosti a technické proveditelnosti vybraného řešení dotčené trati i vlastní studie proveditelnosti je nezbytné, aby osoby, které budou studii proveditelnosti přímo zpracovávat, byly nadány autorizací, neboť tyto osoby jsou tvůrci úvah nad jednotlivými variantami možného řešení trati, přičemž v rámci těchto úvah musí vzít v potaz všechny relevantní aspekty, včetně právních norem, jejichž znalost autorizace osvědčuje.  Autorizace je jediný objektivní doklad o odborné způsobilosti. Není možné, aby se zadavatel namísto dokladu o autorizaci při ověření odborné způsobilosti členů realizačního týmu dodavatele spoléhal na doložení jakýchkoli jiných dokladů či prohlášení - zadavatel si nedokáže představit, že by byl schopen na základě reference a potvrzení jejího objednatele schopen ověřit, že v rámci předmětného projektu příslušný odborný člen personálu dodavatele zpracoval část projektu relevantní z hlediska jeho zamýšlené působnosti na realizaci veřejné zakázky za dodržení příslušných právních a technických norem.

8.             Zadavatel uvedené srovnává se situací, kdy by byla zadávána např. zakázka na právní audit, kde by každou oblast měl garantovat advokát, přičemž by nestačilo, aby byly všechny osoby v týmu dodavatele neadvokáti vedeni jediným advokátem, když každý má zaštiťovat jinou oblast. Stejně tak by se nedalo namítat, že je jedna kvalifikace považována nadbytečně vícekrát, když advokátní zkouška je pro všechny stejná.

9.             Úřad nesprávně vyhodnotil některé aspekty autorizace – vykládá autorizaci ČKAIT čistě formálně a opomíjí souvislosti rozsahu znalostí ověřovaných autorizační zkouškou a faktickou kvalifikací konkrétní osoby. Lze navíc předpokládat, že i věcná náplň ústní části autorizační zkoušky, která sestává z rozpravy a vyhodnocení dvou projektů zpracovaných žadatelem o autorizaci se bude odvíjet od specifického zaměření žadatele o autorizaci. Dle zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorizační zákon“) a předpisů ČKAIT má držitel autorizace povinnost se dále vzdělávat a udržovat aktuální úroveň svých znalostí. Pokud se držitel autorizace v určitém oboru rozhodne v průběhu své profesní praxe změnit zaměření v rámci autorizace, je povinen si doplnit znalost právních předpisů a norem tak, aby tyto odpovídaly i nově vykonávané specializaci.

10.         Paralelně se zpracováním studie proveditelnosti dochází ke zpracování stanoviska Strategic Environmental Assessment (dále jen „SEA“). Správnost zpracování studie proveditelnosti může mít zásadní dopad na pořízení stanoviska SEA. Studie musí být přitom kvalitní a správná, aby nedošlo ke zkreslení výsledků posouzení vlivu nové VRT na životní prostředí. Případnou následnou změnou technického řešení studie proveditelnosti by došlo ke znehodnocení vynaložených prostředků.

11.         Zadavatel polemizuje se závěry Úřadu vyslovenými v bodě 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Úřad zkušenosti zadavatele s nastavením požadavků na kvalitu realizačního týmu u obdobné veřejné zakázky neshledává relevantními. Jak zadavatel uvedl dříve, u jiné jím zadávané veřejné zakázky byly identifikovány nedostatky, které mají prokazatelný původ v nedostatečné kvalifikaci členů týmu zpracovatele. Zadavatel je připraven na výzvu předložit dokumenty, které uvedené dokládají.

12.         Úřad údajně neprovedl potřebné dokazování, zejména si nevyžádal vyjádření Státního fondu dopravní infrastruktury (dále jen „SFDI“), jak navrhoval zadavatel. Zadavatel si uvedené stanovisko již vyžádal a uvedl, že jej předsedovi Úřadu v rámci správního řízení předloží.

13.         Při plnění veřejné zakázky bude potřeba zajištovat výkon příslušné agendy osobami na dotčených pozicích paralelně, a proto nemůže dané práce pouze dozorovat jediná osoba s autorizací. Každá z dílčích odborných částí studie proveditelnosti navíc vyžaduje participaci více osob, tedy osoba na každé klíčové pozici bude koordinovat a odborně dozorovat činnost těchto osob. Jinak by nebylo možné zajistit nejen dostatečnou kvalitu, ale ani včasné zpracování studie. Paralelní zapojení osob na dotčených klíčových pozicích je nezbytné.

14.         Kdyby byla autorizace v oboru technologická zařízení staveb vyžadována pouze u jednoho ze členů týmu, bylo by to ve svém důsledku diskriminační, neboť by bylo nezbytné, aby osoba disponující autorizací splnila také další kvalifikaci vyžadovanou pro dotčené pozice (tedy být specialistou na technologická zařízení staveb, trakční vedení, silnoproudou technologii a železniční zabezpečovací zařízení), přičemž počet osob splňujících tuto podmínku by byl jistě nižší.

15.         Dále zadavatel nesouhlasí s tím, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání. Jelikož na správní řízení vedená Úřadem by měly být uplatnitelné i obecné zásady trestního práva, domnívá se zadavatel, že mu náleží právo požadovat ústní jednání, přičemž Úřad je povinen o jeho nařízení rozhodnout na základě vlastního správního uvážení. Toto však Úřad neučinil (viz bod 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Bylo tak údajně porušeno zadavatelovo právo na spravedlivý proces, neboť se nemohl účelně bránit a předkládat Úřadu relevantní důkazy.

16.         Zadavatel také nesouhlasí s body 86 a 90 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Úřad dovozuje, že požadavek na autorizaci 4 osob v oboru technologická zařízení staveb vedl k zúžení okruhu potenciálních dodavatelů. Zadavatel se domnívá, že dodavateli PRO CEDOP s.r.o., který proti požadavku návrhem brojil, žádná újma nevznikla ani nehrozila.  Nebyl tak údajně naplněn jeden ze znaků správního deliktu spočívající alespoň v potenciálním ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.

17.         Vzhledem ke specifickým odbornostem vyžadovaným u zpracovatele každé příslušné části studie proveditelnosti a časové náročnosti osobního zapojení příslušného člena týmu by byl požadavek na autorizaci v oboru technologická zařízení staveb pouze u jediného člena realizačního týmu nereálný a rozporný se zájmem zadavatele na zajištění řádného plnění.

18.         Dále Úřad vůbec nezohlednil, že podle zadávací dokumentace mohou 4 předmětné pozice zastat i jen 2 osoby.

19.         V neposlední řadě zadavatel namítá, že Úřad v usnesení o zahájení řízení nevymezil předmět přezkumu jednoznačně a současně se odchýlil od předmětu návrhu a podnětu, které za primární problém označovaly požadavek na autorizaci člena týmu obecně.

Závěr rozkladu

20.         Zadavatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a správní řízení zastavit, alternativně napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.

IV.          Řízení o rozkladu

21.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Doplnění rozkladu ze dne 2. 1. 2018

22.         Dne 3. 1. 2018 Úřad obdržel doplnění rozkladu ze dne 2. 1. 2018. Zadavatel v tomto doplnění rozkladu předkládá vyjádření ČKAIT k autorizační zkoušce pro obor technologická zařízení staveb. Zástupce ČKAIT se zde vyjadřuje k tematickému obsahu autorizační zkoušky a ke způsobům zániku autorizace.

Doplnění rozkladu ze dne 30. 1. 2018

23.         Dne 30. 1. 2018 Úřad obdržel doplnění rozkladu z téhož dne. Zadavatel v tomto doplnění rozkladu předkládá vyjádření SFDI. SFDI se zde vyjadřuje v tom smyslu, že zapojení autorizovaných osob u studií proveditelnosti železničních staveb je běžným standardem, což dokládá přehledem zapojení autorizovaných osob v předchozích studiích. O VRT, ke které se váže studie proveditelnosti v šetřeném případě, se vyjadřuje jako o „klíčové větvi zásadního strategického významu“, přičemž požadavek na zpracování studie autorizovanými osobami považují za vhodný. Dále SFDI mimo jiné uvádí, že je dle jeho názoru vhodné, aby autorizací v příslušném oboru disponoval přímo konkrétní člen realizačního týmu odpovědný za danou oblast.

Stanovisko předsedy Úřadu

24.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu, a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech, jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, jakož i soulad řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy, a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

25.         Úřad tím, že svým rozhodnutím č. j. ÚOHS-S0392/2017/VZ-34348/2017/533/PŠo ze dne 22. 11. 2017 rozhodl tak, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí, nerozhodl správně a v souladu se zákonem. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které jsem přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci Úřadu k novému projednání. Současně je v tomto rozhodnutí vysloven závazný právní názor, kterým je Úřad při dalším projednání věci vázán.

V.            K námitkám rozkladu a k důvodům zrušení napadeného rozhodnutí

K některým námitkám zadavatele

K námitce nenařízení ústního jednání

26.         Ačkoli zadavatel v rozkladu odkazuje na § 270 odst. 11 zákona v souvislosti s § 80 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), považuje nenařízení ústního jednání za nesprávné. Úřad se k těmto námitkám dostatečně vyjádřil v bodě 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde ostatně ani možnost nařízení ústního jednání ve smyslu § 80 odst. 1 zákona o přestupcích nevyloučil, pouze uvedl, že vyloučení aplikace § 80 odst. 2 a 3 zákona o přestupcích v řízení týkajících se veřejných zakázek znamená nemožnost iniciace ústního jednání na žádost obviněného, resp. poškozeného. Úřad primárně rozhoduje na základě písemných podkladů a nařízení ústního jednání v tomto případě nebylo dle posouzení Úřadu nezbytné. Postupem v intencích zákona tedy nemohlo jakkoli být porušeno právo zadavatele na spravedlivý proces, když mu bylo umožněno předkládat či navrhovat důkazy a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Jak bylo konstatováno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 256/2015 ze dne 12. 5. 2016, „[z]ákon o veřejných zakázkách nestanoví žalovanému povinnost nařizovat ústní jednání“. Stejně jako v odkazovaném rozsudku byly v šetřeném případě důkazy prováděny výhradně listinami, které byly součástí správního spisu, a Úřad tedy nepochybil, neboť zadavateli neupřel jeho procesní práva, když zadavatel měl dostatečný prostor se k listinám založeným ve správním spise vyjádřit. K tomu dále odkazuji i na soudní judikaturu např. na rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 86/2013 ze dne 31. 3. 2015 či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 A 18/2010 z 29. 3. 2012 ve kterém byla řešená obdobná problematika, sice ve vztahu k zákonu č. 150/2010 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vodní zákon“), který však, stejně jako zákon (o veřejných zakázkách), nestanovuje správnímu orgánu povinnost nařídit ústní jednání: „i vodní zákon stojí na stejném principu jako správní řád, a to pokud se jedná o problematiku ústního jednání, tj. že vodoprávní řízení je v zásadě neveřejné … Dále v návaznosti na právě předestřenou obecně platnou právní úpravu problematiky  ústního  jednání  ve  správním  řízení  soud  uvádí,  že s ohledem na průběh vodoprávního řízení, který předcházel vydání rozhodnutí vodoprávního úřadu ze dne 6. 10. 2009, neshledal, že by se vodoprávní úřad dopustil pochybení způsobující nezákonnost následného rozhodnutí ve věci samé, pokud na základě sdělení žalobkyně ze dne 7. 9. 2009, v němž navrhla, aby ve věci bylo nařízeno veřejné ústní jednání, žalobkyní žádané veřejné ústní jednání nenařídil, a pokud toto své negativní usnesení nepoznamenal do spisu. Soud má za to, že žalobkyně zastává mylný názor, pokud dovozuje, že účastníku správního řízení vždy svědčí nárok na uskutečnění veřejného ústního jednání. Ze systematiky ust. § 49 správního řádu vyplývá, že účastníku správního řízení přiznává správní řád nárok na uskutečnění veřejného ústního jednání jedině za situace, kdy správní orgán ve věci přikročil k nařízení ústního jednání a na základě této skutečnosti účastník správního řízení navrhne, aby dotyčné ústní jednání bylo veřejné. Pak je správní orgán obligatorně povinen uskutečnit ústní jednání v podobě veřejného ústního jednání. Jinými slovy to znamená, že účastníku správního řízení svědčí vždy’toliko‘ nárok na uskutečnění ústního jednání v režimu veřejného ústního jednání a nikoliv samotný nárok na uskutečnění ústního jednání jako takového. Zda se ve věci uskuteční ústní jednání či nikoliv, zákonodárce vyjma případů, kdy tak stanoví zákon, ponechal na úvaze správního orgánu, jejíž rámec je vymezen v ust. § 49 odst. 1 správního řádu. A pokud ústní jednání ve věci správní orgán nenařídí, tak na základě žádosti účastníka správního řízení dle ust. § 49 odst. 3 správního řádu o uskutečnění veřejného ústního jednání není povinen vydávat usnesení ve smyslu ust. § 49 odst. 4 správního řádu, jež by současně byl povinen zaznamenávat i do spisu. Soud má za to, že za situace, kdy vodoprávní úřad se náležitě vypořádal s tím, proč v daném případě nebylo provedeno veřejné ústní jednání, ve svém rozhodnutí ve věci samé ze dne 6. 10. 2006, nedošlo v tomto směru k žádnému pochybení, obzvláště takovému, které by způsobovalo nezákonnost vlastního rozhodnutí ve věci samé ze dne 6. 10. 2006.“

27.         Nad rámec výše řečeného uvádím, že rovněž v bodu 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo připomenuto, že již v oznámení o zahájení správního řízení Úřad uvedl, že neshledal potřebu nařídit ve věci ústní jednání. Tuto námitku tedy shledávám nedůvodnou.

K neexistenci újmy dodavatele PRO CEDOP s.r.o.

28.         Vzhledem k tomu, že dodavatel PRO CEDOP s.r.o., který proti předmětnému požadavku zadavatele na autorizaci brojil námitkami a návrhem, byl schopen předložit nabídku, domnívá se zadavatel, že mu (ani jiným dodavatelům) žádná újma nevznikla a ani vzniknout nemohla, neboť uvedenému dodavateli byla na překážku nikoli absentující autorizace, ale jeho vysoká nabídková cena.

29.         Zadavatel však směšuje pojmy a instituty, které k sobě nepatří. Újma navrhovatele je pojmem vážícím se pouze k návrhovým řízením, kde se její tvrzení zkoumá jakožto zvláštní náležitost návrhu.  Toto správní řízení je však řízením z moci úřední, které bylo zahájeno na základě vlastního zjištění Úřadu vzešlého z podnětu. Institut újmy do tohoto řízení nepatří, a případná újma vzniklá některému z uchazečů z důvodu nesprávně nastavených zadávacích podmínek je tedy zcela irelevantní. Stejně tak zadavatel směšuje újmu a ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Zadavatel tvrdí, že pokud nesprávným postupem zadavatele nebyl alespoň potenciálně ovlivněn výběr nejvhodnější nabídky, nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty správního deliktu. V šetřeném případě je vedeno řízení o uložení nápravného opatření. Podmínky uložení nápravného opatření jsou upraveny v § 263, přičemž toto ustanovení rozlišuje případy, kdy se k uložení nápravného opatření vyžaduje a nevyžaduje alespoň potenciální ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.  Ustanovení § 263 odst. 2 zákona konkrétně stanoví, že nedodrží-li zadavatel pravidla stanovená pro zadání veřejné zakázky nebo pro zvláštní postup podle části šesté, přičemž tím ovlivní nebo může ovlivnit výběr dodavatele nebo výběr návrhu a dosud nedošlo k uzavření smlouvy, Úřad zruší zadávací řízení nebo soutěž o návrh nebo jen jednotlivý úkon zadavatele. Ustanovení § 263 odst. 3 přitom ovlivnění výběru nevyžaduje, když uvádí, že stanoví-li zadavatel zadávací podmínky v rozporu s tímto zákonem, Úřad uloží nápravné opatření spočívající ve zrušení zadávacího řízení. Alespoň potenciální ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky se u nesprávně nastavených zadávacích podmínek již implicitně předpokládá a není třeba jej dokazovat. Úřad v šetřeném případě konstatoval, že zadavatel porušil zákon již tím, že stanovil zadávací podmínky v rozporu se zásadou přiměřenosti, přičemž vliv na výběr nejvhodnější nabídky (potažmo dle zadavatele „ovlivnění výběru“) již není třeba prokazovat, neboť není pro uložení nápravného opatření v tomto případě vyžadován.

30.         Co se týče zadavatelem uváděného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2016, č. j. 62 Af 9/2015-79, kterým Krajský soud v Brně změnil výkladovou praxi ohledně prokazování splnění druhého ze tří výše specifikovaných definičních znaků správního deliktu (tedy potenciality vlivu na výběr nejvhodnější nabídky) tak, že je nutné dokládat, „že by skutečně existoval konkrétní dodavatel, který by tvrzeným porušením ZVZ byl potenciálně ovlivněn tak, že nepodal nabídku, a tedy že byl omezen okruh potenciálních dodavatelů“, je nutno v prvé řadě podotknout, že uvedený rozsudek se týkal konstatování spáchání správního deliktu, a nikoli uložení nápravného opatření. Rovněž je nutno vzít v úvahu, že uvedený rozsudek byl dne 28. 6. 2016 zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 61/2016 – 34, kde Nejvyšší správní soud odmítl požadavek Krajského soudu v Brně, aby Úřad zevrubně prokazoval, že existoval konkrétní dodavatel, který se předmětného výběrového řízení nemohl zúčastnit jen proto, že zadavatel jednal v rozporu se zněním zákona, neboť „[v] takovém případě by totiž stěžovatel fakticky neprokazoval ohrožení výběru nejvhodnější nabídky, ale již samotné v reálu skutečné porušení povinnosti vybrat nejvhodnější nabídku“. Další podstatnou skutečností je, že zadavatelem uváděný judikát se vztahuje ke starší právní úpravě, která na nyní šetřený případ již není aplikovatelná, neboť právě dle § 263 odst. 3 zákona již v tomto případě není třeba vliv na výběr nejvhodnější nabídky zkoumat. Úřad tedy v šetřeném případě případný vliv na výběr nejvhodnější nabídky posuzovat nemusel. Tuto námitku tedy shledávám nedůvodnou.

K nejednoznačnému vymezení předmětu přezkumu a odchýlení se od předmětu návrhu a podnětu

31.         K údajnému nejednoznačnému vymezení předmětu přezkumu v oznámení o zahájení řízení uvádím následující. V oznámení o zahájení správního řízení č. j. ÚOHS-S0392/2017/VZ-28232/2017/533/TKr ze dne 29. 9. 2017 Úřad uvedl, že

• „[s] ohledem na výše uvedené skutečnosti získal Úřad pochybnost, zda zadavatel postupoval v souladu se zásadou přiměřenosti dle § 6 odst. 1 zákona v návaznosti na § 73 odst. 6 písm. b) zákona, když v rámci kritérií technické kvalifikace dle § 79 odst. 2 písm. d) zákona v požadavcích na členy odborného personálu pro pozice v odborném týmu „Specialista na technologická zařízení staveb“, „Specialista na železniční zabezpečovací zařízení“, „Specialista na trakční vedení“ a „Specialista na silnoproudou technologii“ požadoval u každého tohoto člena odborného personálu dodavatele doklad o autorizaci dle § 5 odst. 3 písm. e) zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, neboť v důsledku takto stanoveného požadavku může docházet k diskriminaci některých dodavatelů, kteří by jinak byli způsobilí k plnění veřejné zakázky“.

Ve výroku I. napadeného rozhodnutí je přitom uvedeno následující:

• „Zadavatel (…) nedodržel při zadávání veřejné zakázky (…) zásadu přiměřenosti stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na § 73 odst. 6 písm. b) citovaného zákona, když k prokázání kritérií technické kvalifikace dle 79 odst. 2 písm. d) citovaného zákona v zadávacích podmínkách v čl. 8.5 „Technická kvalifikace – seznam odborného personálu“ dílu 1 „Požadavky a podmínky pro zpracování nabídky“ části 2 „Pokyny pro dodavatele“ v požadavcích na členy odborného personálu pro pozice v odborném týmu „Specialista na technologická zařízení staveb“, „Specialista na železniční zabezpečovací zařízení“, „Specialista na trakční vedení“ a „Specialista na silnoproudou technologii“ požadoval u výše specifikovaných členů odborného personálu dodavatele doklad o autorizaci dle § 5 odst. 3 písm. e) zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, neboť s ohledem na předmět plnění, kterým je zpracování studie proveditelnosti vysokorychlostní trati, je daný požadavek u tolika členů odborného personálu dodavatele nepřiměřený a v důsledku takto stanoveného požadavku může docházet k diskriminaci některých dodavatelů, kteří by byli způsobilí k plnění předmětné veřejné zakázky, čímž stanovil zadávací podmínky v rozporu s citovaným zákonem.“

Z uvedeného je patrné, že formulace zadavatelova pochybení v oznámení o zahájení správního řízení je shodná s výrokem I. napadeného rozhodnutí. Ostatně zadavatel ani konkrétně neuvádí, v čem nejednoznačnost vymezení předmětu přezkumu spatřuje.

32.         K odchýlení se od předmětu návrhu a podnětu uvádím, že nyní vedené správní řízení je řízením z moci úřední. Ačkoli toto správní řízení bylo zahájeno na základě zjištění vzešlého z podnětu, podnět je pouze iniciační informací pro Úřad, přičemž je na správním orgánu, aby posoudil, zda jsou dány důvody k zahájení správního řízení či nikoliv, a aby vymezil předmět řízení, což Úřad učinil v oznámení o zahájení správního řízení. Stejně tak se nezkoumá případná újma podatele podnětu, neboť ta také není relevantní (ostatně podnět může podat kdokoli, nejen dodavatel). Úřad toto správní řízení zahájil na základě informací získaných z podnětu, přičemž skutečností zjištěnou v rámci podnětového řízení bylo, že Úřad získal pochybnost, zda zadavatel postupoval v souladu se zásadou přiměřenosti dle § 6 odst. 1 zákona, když v požadavcích na členy odborného personálu pro pozice v odborném týmu „Specialista na technologická zařízení staveb“, „Specialista na železniční zabezpečovací zařízení“, „Specialista na trakční vedení“ a „Specialista na silnoproudou technologii“ požadoval u každého tohoto člena odborného personálu dodavatele doklad o autorizaci, jak dokládá usnesení o zahájení správního řízení. Pokud bylo Úřadem ve vztahu k téže veřejné zakázce vedeno návrhové řízení, nyní vedené správní řízení z moci úřední s ním nijak formálně propojeno není. Úřad v tomto řízení nijak nevychází z obsahu návrhu. Je tedy zcela irelevantní, co bylo namítáno v návrhu, neboť ten s nyní vedeným řízením formálně nijak nesouvisí. Z uvedených důvodů shledám tuto námitku nedůvodnou.

K důvodům zrušení napadeného rozhodnutí

K výroku I. napadeného rozhodnutí

33.         Podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumává odvolací správní orgán soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Podle § 152 odst. 5 správního řádu platí pro řízení o rozkladu ustanovení o odvolání, nevylučuje-li to povaha věci.

34.         Dle § 68 odst. 1 správního řádu správní rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Dle odst. 3 téhož ustanovení správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

35.         V případě, že v odůvodnění vydaného rozhodnutí bude některá z výše uvedených náležitostí chybět, pak bude takové rozhodnutí v rozporu s právními předpisy, neboť správní orgán nedodrží náležitosti, které jsou správním řádem stanoveny. Z hlediska toho, jaká náležitost v rozhodnutí správního orgánu chybí lze pak konkrétní nedostatek spatřovat například ve formě nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů vydaného rozhodnutí. Vždy však takové nedodržení náležitostí rozhodnutí stanovených v ust. § 68 odst. 3 správního řádu bude mít za následek to, že rozhodnutí správního orgánu bude nezákonné.

36.         V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009 č. j. 9 As 71/2008-109, kde tento uvedl, že „[f]unkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost.(…) [V] odůvodnění správního rozhodnutí je nutno uvést: (i) důvody výroku rozhodnutí, (ii) podklady pro jeho vydání, (iii) úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů pro rozhodnutí a při výkladu právních předpisů a (iv) informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí (z odůvodnění rozhodnutí musí být mj. seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené).“ (Obdobně těž rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Af 102/2013 ze dne 10. 12. 2015, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 9 As 66/2009 či rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 291/2015 ze dne 2. 6. 2016). Nutno podotknout, že citované soudní závěry jsou plně aplikovatelné i na napadené rozhodnutí, které shledávám nepřezkoumatelným, neboť je sice postaveno na zákonných ustanoveních, avšak neobsahuje důkazy pro podporu Úřadem tvrzených skutečností a úvahy Úřadu v něm obsažené nejsou zcela zřejmé a logické. V daném případě jsem proto shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jak bude rozvedeno níže.

37.         Základní otázkou, kterou se měl Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabývat, bylo to, zda zadavatelem v zadávací dokumentaci stanovené prokázání technické kvalifikace, bylo stanoveno přiměřeně vzhledem ke složitosti a rozsahu předmětu veřejné zakázky. Lépe řečeno, Úřad měl vzít náležitě v potaz konkrétní předmět nyní projednávané veřejné zakázky a při jeho zohlednění zkoumat, zda nastavení požadavků na technickou kvalifikaci bylo přiměřené. Tato skutečnost ostatně zcela jasně vyplývá z § 73 odst. 6 zákona a Úřad ji v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně dovodil kupříkladu v bodě 69, kde uvedl, že „kvalifikace musí být stanovena přiměřeně k předmětu veřejné zakázky“.

38.         Z dalších bodů odůvodnění napadeného rozhodnutí pak vyplývá, že Úřad svůj výrok o tom, že zadavatel nedodržel při zadávání veřejné zakázky zásadu přiměřenosti stanovenou v § 6 odst. 1 zákona v návaznosti na § 73 odst. 6 písm. b) zákona, odůvodnil zejména tím, že v bodě 77 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „neexistuje právní předpis, který by stanovoval požadavek na kvalifikaci osoby, jež by byla oprávněna tuto studii zpracovat“, dále v bodě 78 odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal, že ČKAIT ověřuje obecnou způsobilost osob k výkonu autorizovaných činností, přičemž specifická odbornost je pak dána profilací v rámci praxe. Úřad se také vyslovil, že požadavek zadavatele na ověření erudovanosti a zkušeností jednotlivých osob lze dosáhnout i jiným způsobem než požadavkem na autorizaci ČKAIT. Zároveň bylo dovozeno, že není možno považovat za souladné se zákonem, aby zadavatel požadoval u čtyř osob realizačního týmu stejnou autorizaci ČKAIT v oboru technologická zařízení staveb, neboť to má významný a nepřiměřený dopad do okruhu subjektů, jež by byli schopni předmět plnění veřejné zakázky realizovat (viz bod 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

39.         Zde je podstatné zmínit, že byť Úřad obecná východiska nyní řešené problematiky v odůvodnění napadeného rozhodnutí vymezil správně, tedy, že kupříkladu v bodě 74 připustil, že je třeba zkoumat požadavky zadavatele ve vztahu k předmětu veřejné zakázky, následně se od nich v konkrétnější fázi odůvodnění odchýlil a již se vůbec samotným bližším rozborem předmětu veřejné zakázky nezabýval. Lze tedy konstatovat, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se Úřad nijak nezabýval samotným předmětem veřejné zakázky, tedy zejména jeho bližším rozborem, posouzením kupříkladu náplní práce jednotlivých specialistů, časové návaznosti práce těchto osob a v neposlední řadě také jeho následnými nejen právními, finančními, ale ani jeho celospolečenskými důsledky.

40.         Pro představu lze konkrétně zmínit, že Úřad v bodě 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že řešitelskému týmu postačí pro zajištění souladu studie proveditelnosti s právními předpisy méně osob s autorizací ČKAIT než kolik vyžadoval zadavatel v zadávací dokumentaci. Toto konstatování má hned několik vad. Zaprvé není opřeno o žádné bližší odůvodnění související s předmětem veřejné zakázky. Úřad si tedy blíže nezjišťoval, zda čtyři specialisté, u nichž je předmětná autorizace vyžadována, budou úzce společně spolupracovat a řešit společně jednotlivé problémy v jeden časový okamžik, či zda jejich práce na sebe bude pouze časově navazovat bez možnosti vzájemné provázanosti a případné konzultace atd. Tyto úvahy v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí, ač měly být Úřadem zodpovězeny, s ohledem na znění zákona (zejména § 73 odst. 6), jednoznačně dříve, než došlo k vyslovení výše uvedeného názoru v bodě 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí. K podpoře tohoto názoru lze dále uvést, že i sám zadavatel ve svém vyjádření namítal časovou náročnost plnění, která neumožňuje, aby jednotlivé části studie byly vypracovány osobami bez autorizace a následně pouze zkontrolovány osobou, která autorizací disponuje. Úřad se však ani s tímto tvrzením v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal. Zcela tedy chybí posouzení toho, zda se tvrzení zadavatele v tomto ohledu zakládá na pravdě a časový harmonogram plnění veřejné zakázky skutečně neumožňuje jiné než paralelní zapojení osob na klíčových pozicích a jak s tímto případně souvisí požadavek na autorizaci. Při zjišťování této skutečnosti by přitom Úřad mohl vycházet kupříkladu z informací uvedených v bodě 4. 4. zadávací dokumentace, jasně odkazujících na přílohu č. 1 Smlouvy o dílo. Druhou vadou, kterou v rámci výše uvedeného konstatování shledávám, je, že byť Úřad tedy uvedl, že by v rámci řešitelského týmu postačovalo méně osob s autorizací ČKAIT v oboru technologická zařízení staveb, již se konkrétně nezabýval, opět s ohledem na složitost a rozsah předmětu veřejné zakázky, kolik těchto osob s příslušnou autorizací by tedy naplňovalo zásadu přiměřenosti a tím i soulad se zněním zákona. 

41.         Nad rámec výše uvedeného mám za to, že Úřad měl současně vzít v potaz také znění zadávací dokumentace v bodě 8. 5., v níž je krom jiného uvedeno, že „jedna fyzická osoba však může současně zastávat maximálně 2 pozice výše, vyjma vedoucího týmu“. Ve svém důsledku totiž tato informace může mít také zásadní význam pro rozhodování Úřadu a měla by být v odůvodnění napadeného rozhodnutí minimálně zohledněna. Pokud by totiž Úřad dospěl k závěru, že autorizace ČKAIT v oboru technologická zařízení staveb pro dvě osoby je přiměřená vzhledem ke složitosti a rozsahu předmětu veřejné zakázky, musel by opět dostatečně odůvodnit závěr o nepřiměřenosti požadavku na nutnou autorizaci ČKAIT pro čtyři osoby. 

42.         Indicií napovídajících o rozsahu a významu veřejné zakázky může být více. Obecně lze říci, že je nelze žádným způsobem generalizovat. V nyní projednávaném případě to mohla být předpokládaná hodnota veřejné zakázky, případně hodnota na ni navazujícího plnění (předpokládaná hodnota veřejné zakázky činí 58 000 000 Kč a odhad nákladů realizace VRT se dle tvrzení zadavatele pohybuje v řádech stovek miliard Kč). Zároveň by bylo vhodné zjistit, jaké nároky jsou běžně kladeny na zpracovatele obdobných studií a zda konkrétně tyto mohly v nyní projednávaném případě způsobit omezení hospodářské soutěže mezi uchazeči o veřejnou zakázku, přičemž není vyloučeno, že by tyto otázky mohly být alespoň částečně zodpovězeny i příslušnými odbornými orgány. Relevantním by pak do jisté míry mohlo být např. vyjádření poskytnuté SFDI, doručené Úřadu. Bez významu pro zjištění rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky zajisté není ani dopad pořizované studie na územní plánování (zejména přihlédneme-li k tomu, že má být studie převzata bez revizí do územně plánovací dokumentace). Studie proveditelnosti tedy patrně není pouhou „vizí“, jak konstatuje Úřad v bodu 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde rovněž uvádí, že „teprve na tuto studii proveditelnosti navazují veškeré další projekční práce“ – skutečnou povahu studie proveditelnosti a její další osud je tedy nutno důkladně prověřit. V neposlední řadě by indicií ke zjištění rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky mohly být i výsledky z provedené předběžné tržní konzultace, v rámci níž bylo diskutováno i složení zpracovatelského týmu a požadavky na kvalifikaci jeho členů, jak ostatně napovídá bod 6. 5. zadávací dokumentace.

43.         Na základě výše uvedeného lze tedy konstatovat, že pokud Úřad v bodě 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil, že samotný požadavek zadavatele na autorizaci zpracovatele není v rozporu se zákonem, bylo nutno dále zkoumat, zda míra, resp. četnost požadavku zadavatele na autorizaci čtyř osob v oboru technologická zařízení staveb šetřené veřejné zakázky není nepřiměřená vzhledem ke složitosti a rozsahu předmětu veřejné zakázky a zda tedy neklade překážky hospodářské soutěži. Nutno podotknout, že tuto okolnost je potřeba zkoumat individuálně ve vztahu ke každému předmětu veřejné zakázky, a to za účelem zohlednění jeho specifičnosti či rozsáhlosti a s ní související složitosti.

44.         Obecně je tedy možné si představit závěr, kdy v rámci jedné veřejné zakázky bude z 11 členů realizačního týmu přiměřený požadavek na autorizaci všech těchto osob, a na druhou stranu může nastat i situace, kdy v rámci jiné veřejné zakázky s jiným předmětem plnění nebude přiměřené požadovat prokázání autorizace ČKAIT ani u jedné z osob na ní se podílejících. Předmět veřejné zakázky je proto vždy při zjišťování přiměřenosti požadavků na kvalifikaci důležité zkoumat dostatečně podrobně tak, aby byl ve smyslu § 3 správního řádu zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad úkonů Úřadu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu.

45.         Ke konstataci nepřiměřenosti požadavku zadavatele však nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť Úřad se dostatečně nezaobíral předmětem veřejné zakázky, v důsledku čehož neprokázal, že požadavky na odborný personál dodavatele byly skutečně nepřiměřené. Proto jsem přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a k vrácení věci Úřadu k novému projednání.

46.         S ohledem na výše uvedené, zejména pak na soudní praxi, musím konstatovat, že napadené rozhodnutí trpí vadami, které mají vliv na zákonnost a přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Protože nebyly naplněny podmínky pro to, aby tento rozpor bylo možno napravit přímo v řízení o rozkladu postupem podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, shledal jsem důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí Úřadu, jak je uvedeno výše.

47.         Úřad při novém projednání věci tedy posoudí, zda okolnosti daného případu, po zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy zejména po zjištění detailnějších informací o předmětu veřejné zakázky, nasvědčují tomu, že zadavatel postupoval v souladu s § 6 odst. 1 zákona v návaznosti na § 73 odst. 6 písm. b) zákona. Pokud Úřad dospěje k závěru, že zadavatel nedodržel zásadu přiměřenosti stanovenou v § 6 odst. 1 zákona v návaznosti na § 73 odst. 6 písm. b) zákona, musí takové rozhodnutí náležitě odůvodnit a podložit důkazními prostředky.

48.         S ohledem na to, že jsem napadené rozhodnutí shledal nezákonným a nepřezkoumatelným (tj. v rozporu s § 68 správního řádu), nezabýval jsem se již podrobně všemi námitkami zadavatele uvedenými v rozkladu. Při novém projednání věci, nechť vezme Úřad v úvahu námitky podaného rozkladu, případně zadavatelem po podání rozkladu doručená stanoviska odborných orgánů.

K výrokům II., III. a IV. napadeného rozhodnutí

49.         Jelikož jsem dospěl k závěru, že výrok I. napadeného rozhodnutí je založen na nedostatečných skutkových zjištěních, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci, a jelikož výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad uložil zadavateli opatření k nápravě postupu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí (v podobě zrušení zadávacího řízení), dále ve výroku III. napadeného rozhodnutí uložil Úřad zadavateli zákaz uzavřít smlouvu v zadávacím řízení na veřejnou zakázku a výrokem IV. napadeného rozhodnutí Úřad uložil zadavateli uhradit náklady řízení, musel jsem přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí rovněž v jeho výrocích II., III. a IV., když tyto výroky tvoří s výrokem I. napadeného rozhodnutí nedílný celek.

Shrnutí

50.         Podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část zruší a věc vrátí k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal; v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysloví odvolací správní orgán právní názor, jímž je správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, při novém projednání věci vázán; proti novému rozhodnutí lze podat odvolání.

51.         Při novém projednání věci Úřad zjistí skutkový stav ohledně vztahu mezi zadavatelem stanoveným požadavkem na kvalifikační předpoklady a předmětem veřejné zakázky tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, přičemž se zaměří na konkrétní okolnosti případu a vezme v úvahu veškeré relevantní podklady (jak ty, kterými již disponuje, včetně těch dodaných během řízení o rozkladu, tak případně další, které shledá pro úplné zjištění skutkového stavu podstatnými). Při rozhodování Úřad zohlední předmět a rozsah veřejné zakázky. Úřad se rovněž vypořádá se skutečnostmi namítanými v rozkladu. Své závěry Úřad přezkoumatelným způsobem odůvodní.

VI.          K nařízení předběžného opatření výrokem II. tohoto rozhodnutí

52.         Podle § 248 zákona Úřad vykonává dozor nad dodržováním pravidel stanovených zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, při kterém může mimo jiné nařizovat předběžná opatření. Zákon neobsahuje zvláštní postup pro nařízení předběžného opatření v řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, proto se subsidiárně použije obecná úprava obsažená v § 61 odst. 1 správního řádu.

53.         Podle § 61 odst. 1 správního řádu může správní orgán z moci úřední nebo na požádání účastníka před skončením řízení rozhodnutím nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by bylo ohroženo provedení exekuce. Předběžným opatřením lze účastníkovi nebo jiné osobě přikázat, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl, anebo zajistit věc, která může sloužit jako důkazní prostředek, nebo věc, která může být předmětem exekuce.

54.         Podle § 61 odst. 3 správního řádu správní orgán předběžné opatření zruší rozhodnutím bezodkladně poté, co pomine důvod, pro který bylo nařízeno. Neučiní-li tak, pozbývá předběžné opatření účinnosti dnem, kdy se rozhodnutí ve věci stalo vykonatelným nebo nabylo jiných právních účinků.

55.         Dle § 152 odst. 2 správního řádu o rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního orgánu. Dle § 152 odst. 5 správního řádu nevylučuje-li to povaha věci, platí pro řízení o rozkladu ustanovení o odvolání.

56.         Dle § 93 odst. 1 správního řádu jestliže není v této hlavě stanoveno jinak, pro řízení o odvolání se obdobně použijí ustanovení hlavy I až IV, VI a VII této části.

57.         Vzhledem k uvedenému konstatuji, že předseda Úřadu jako nadřízený správní orgán rozhodující o rozkladu může z moci úřední nebo na požádání účastníka před skončením řízení rozhodnutím nařídit předběžné opatření při splnění zákonných podmínek v souladu s § 61 odst. 1 správního řádu.

58.         Účelem, pro který bylo toto řízení o přezkoumání úkonů zadavatele vedeno, bylo (eventuální) uložení nápravného opatření v zadávacím řízení veřejné zakázky. A právě tento účel řízení byl v prvních 60 dnech ode dne zahájení tohoto řízení zajištěn zákazem uzavřít smlouvu uloženým zadavateli ex lege ustanovením § 246 odst. 1 písm. d) zákona. Dalším zajištěním téhož účelu v následujícím průběhu tohoto správního řízení pak bylo obligatorní uložení zákazu zadavateli až do pravomocného skončení řízení uzavřít v zadávacím řízení smlouvu podle § 263 odst. 8 zákona, a to přímo výrokem III. napadeného rozhodnutí. S ohledem na to, že jsem dospěl k závěru o nutnosti zrušení napadeného rozhodnutí, tedy včetně výroku zajišťujícího účel tohoto správního řízení v jeho dalším průběhu, a rovněž s ohledem na to, že zákonná blokační lhůta podle § 246 odst. 1 písm. d) zákona již uběhla, dospěl jsem k dílčímu závěru o možné absenci jakéhokoli zajištění účelu tohoto správního řízení v době po nabytí právní moci výroku I. tohoto rozhodnutí o rozkladu.

59.         Proto jsem se zabýval konkrétními okolnostmi zjištěného stavu věci a dosavadním průběhem tohoto správního řízení z toho pohledu, zda je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků tohoto správního řízení zejména během nového projednání věci Úřadem. Dospěl jsem přitom k závěru, že z důvodu stávajícího procesního stavu tohoto správního řízení, přetrvávání účelu tohoto správního řízení a zejména pak z toho důvodu, že Úřad se bude znovu zabývat posouzením zákonnosti zadávacích podmínek, přetrvává dle § 263 odst. 2 zákona potřeba zajistit možnost uložení (eventuálního) nápravného opatření v zadávacím řízení veřejné zakázky. Pokud by totiž došlo k uzavření smlouvy zadavatele s vybraným dodavatelem v průběhu tohoto řízení o přezkoumání úkonů zadavatele, byla by tato možnost zmařena.

60.         Z výše uvedených důvodů jsem rozhodl o nařízení předběžného opatření ve smyslu § 61 odst. 1 správního řádu, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.

VII.        Závěr

61.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že nastaly důvody pro zrušení  napadeného rozhodnutí, jsem rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Úřad je při svém novém rozhodování vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí

Poučení

Proti výroku I. tohoto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

Proti výroku II. tohoto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který o něm rozhoduje. Rozklad proti výroku II. tohoto rozhodnutí nemá podle § 61 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, odkladný účinek. Rozklad se podle § 261 odst. 1 písm. b) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, činí výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datová zpráva podepsaná uznávaným elektronickým podpisem.

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

 

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

 

 

 

 

Obdrží:

Havel, Holásek & Partners s.r.o., advokátní kancelář, Praha 1, Na Florenci 2116/15, 110 00

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy