číslo jednací: R0213/2017/VZ-03918/2018/322/KTr

Instance II.
Věc Zajištění vyjmenovaných servisních a údržbových činností silničních tunelů v Brně
Účastníci
  1. Ředitelství silnic a dálnic ČR
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí rozkladem napadené rozhodnutí změněno
Rok 2017
Datum nabytí právní moci 8. 2. 2018
Související rozhodnutí S0372/2017/VZ-31947/2017/532/ZČa
R0213/2017/VZ-03918/2018/322/KTr
Dokumenty file icon 2017_R0213.pdf 461 KB

Č. j.:ÚOHS-R0213/2017/VZ-03918/2018/322/KTr

 

Brno 8. února 2018

 

 

 

V řízení o rozkladu ze dne 20. 11. 2017 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne obviněným –

  • Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0372/2017/VZ-31947/2017/532/ZČa ze dne 1. 11. 2017 vydanému ve správním řízení vedeném ve věci možného spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, při zadávání veřejné zakázky s názvem „Zajištění vyjmenovaných servisních a údržbových činností silničních tunelů v Brně“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 14. 6. 2017 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 19. 6. 2017 pod ev. č. Z2017-015818, ve znění oprav uveřejněných dne 7. 7. 2017, a v Úředním věstníku Evropské Unie dne 17. 6. 2017 pod ev. č. 2017/S 115-231773, ve znění oprav uveřejněných dne 7. 7. 2017,

 

  

jsem na základě návrhu rozkladové komise jmenované dle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů rozhodl takto:

 

 

I.

Výroky I., II., III. a V. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0372/2017/VZ-31947/2017/532/ZČa ze dne 1. 11. 2017dle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

 

p o t v r z u j i

 

a podaný rozklad

 

z a m í t á m.

 

 

II.  

Výrok IV. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0372/2017/VZ-31947/2017/532/ZČa ze dne 1. 11. 2017 podle § 152 odst. 5 ve spojení s § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

 

m ě n í m

takto:

Za spáchání přestupků uvedených ve výroku I. až III. tohoto rozhodnutí se podle § 268 odst. 2 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, obviněnému – Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4 – ukládá

pokuta ve výši 80 000 Kč (osmdesát tisíc korun českých).

Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

 

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Zadavatel – Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4 (dále jen „zadavatel“ nebo „obviněný“) zahájil odesláním oznámení o zahájení zadávacího řízení k uveřejnění do Věstníku veřejných zakázek otevřené řízení za účelem zadání veřejné zakázky „Zajištění vyjmenovaných servisních a údržbových činností silničních tunelů v Brně“, přičemž oznámení bylo uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 19. 6. 2017 pod ev. č. Z2017-015818, ve znění oprav uveřejněných dne 7. 7. 2017, a v Úředním věstníku Evropské Unie dne 17. 6. 2017 pod ev. č. 2017/S 115-231773, ve znění oprav uveřejněných dne 7. 7. 2017 (dále jen „veřejná zakázka“). Z bodu II.1.4 oznámení o zahájení zadávacího řízení uveřejněném ve Věstníku veřejných zakázek dne 19. 6. 2017 vyplývá, že obviněný předmět plnění veřejné zakázky specifikoval takto: „Předmětem plnění této veřejné zakázky jsou služby spočívající v zajištění servisu, údržby a poruchové služby technologického a softwarového vybavení a stavebně technické části silničních tunelů v intravilánu Statutárního města Brna. Místem plnění jsou příslušné části silnic I/23 a I/42 v intravilánu SMB, v rozsahu Pisáreckého tunelu, tunelu Hlinky, Husovického tunelu, Královopolského tunelu, galerií Záhřebské a Voroněžské na větvích H4, H5 a technologické vybavení navazujících úseků těchto silnic.“.

2.             Dne 8. 9. 2017 uzavřel zadavatel se společností SPEL, a.s., IČO 00473057, se sídlem Třídvorská 1402, 280 02 Kolín - Kolín V, a společností ČD – Telematika a.s., IČO 61459445, se sídlem Pernerova 2819/2a, 130 00 Praha 3, které za účelem podání společné nabídky dne 1. 8. 2017 uzavřely smlouvu o společnosti, smlouvu na předmětnou veřejnou zakázku (dále jen „vybraný dodavatel“).

3.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“), jako orgán příslušný podle § 248 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1] k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem, na základě posouzení dokumentace o zadávacím řízení na předmětnou veřejnou zakázku a s ohledem na povinnosti zadavatele spojené se zasláním dokumentace o zadávacím řízení podle § 216 odst. 1 zákona v souladu s § 258 odst. 1 zákona, získal pochybnosti o souladu postupu zadavatele se zákonem, a proto zahájil řízení o přestupcích z moci úřední.

II.             Napadené rozhodnutí

4.             Dne 1. 11. 2017 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0372/2017/VZ-31947/2017/532/ZČa (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým výrokem I. rozhodl, že obviněný spáchal přestupek podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona tím, že v zadávací dokumentaci na veřejnou zakázku vypustil na základě dokumentu „Vysvětlení, změna nebo doplnění zadávací dokumentace č. 1“ ze dne 4. 7. 2017 požadavek na osobu „specialisty k provádění geotechnického monitoringu“ stanovený v bodu 6. čl. 4.3. „Technická kvalifikace dle ust. § 79 odst. 2 písm. d) ZZVZ“ zadávací dokumentace, a to požadavek na „prokázání profesní kvalifikace dle § 12 a § 13 odst. 1., písm. c) zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, v platném znění, a dle § 3 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 435/1992 Sb., o důlně měřické dokumentaci při hornické činnosti a některých činnostech prováděných hornickým způsobem, v platném znění;“, přičemž po provedené změně zadávací dokumentace v rozporu s § 99 odst. 2 zákona, věta druhá, neprodloužil lhůtu pro podání nabídek tak, aby od odeslání změny zadávací dokumentace dne 4. 7. 2017 činila nejméně celou svou původní délku (51 dnů), ač se jednalo o změnu zadávací dokumentace, která mohla rozšířit okruh možných účastníků zadávacího řízení, přičemž tím mohl ovlivnit výběr dodavatele, a dne 8. 9. 2017 zadal veřejnou zakázku.

5.             Výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona tím, že v zadávací dokumentaci na veřejnou zakázku v rozporu s § 36 odst. 3 zákona ve spojení s § 6 odst. 1 zákona, nestanovil zadávací podmínky v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatele v  zadávacím řízení, když v bodu 3. a 4. čl. 4.3. „Technická kvalifikace podle ust. § 79 odst. 2 písm. d) ZZVZ“ zadávací dokumentace vymezil minimální úroveň technického kvalifikačního předpokladu dle § 79 odst. 2 písm. d) zákona tak, že „u osoby databázového specialisty“ a „u osoby specialisty v oboru řídicích systémů tunelů“ požadoval mimo jiné „středoškolské vzdělání technického směru“, aniž by tento neurčitý pojem blíže vymezil, a dne 8. 9. 2017 zadal veřejnou zakázku.

6.             Výrokem III. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona tím, že nesplnil povinnost stanovenou v § 258 odst. 1 zákona, když Úřadu v rámci šetření podnětu vedeného pod sp. zn. P0468/2017/VZ neodeslal kompletní dokumentaci o zadávacím řízení na veřejnou zakázku, když neodeslal přílohu č. 4a „Soupis služeb – specifikace servisních činností“ netextové části zadávací dokumentace, přílohu č. 4b „Soupis služeb – specifikace náhradních dílů“ netextové části zadávací dokumentace, čestné prohlášení ke střetu zájmů ze dne 14. 8. 2017, protokol o otevírání obálek ze dne 14. 8. 2017, čestné prohlášení ke střetu zájmů ze dne 15. 8. 2017 a protokol z jednání komise o hodnocení a posouzení nabídek ze dne 15. 8. 2017, ve lhůtě deseti kalendářních dnů ode dne doručení výzvy Úřadu, která byla obviněnému doručena dne 24. 8.2017, tedy nejpozději do dne 4. 9. 2017, ale až dne 8. 9. 2017.

7.             Výrokem IV. napadeného rozhodnutí uložil Úřad zadavateli za spáchání přestupků uvedených ve výrocích I. až III. pokutu ve výši 230 000 Kč. Výrokem V. uložil Úřad zadavateli uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

III.           Námitky rozkladu

8.             Dne 20. 11. 2017 byl Úřadu proti napadenému rozhodnutí doručen rozklad zadavatele z téhož dne. Napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 2. 11. 2017. Rozklad byl podán v zákonné lhůtě.

9.             Zadavatel k výroku I. namítá, že účelem § 99 odst. 2 zákona je odpoutat se od strnulosti dřívější právní úpravy a nechat na zadavateli zvážení následků jím prováděných změn. Na základě posouzení úpravy požadavku na osobu specialisty k provádění geotechnického monitoringu zadavatel tedy přiměřeně prodloužil lhůtu pro podání nabídek, přičemž vycházel z povahy a rozsahu provedené úpravy. Dle zadavatele znala předchozí právní úprava jen dvě změny, přičemž každá jen nepatrná změna byla vyhodnocena jako změna vyžadující prodloužení lhůty pro podání nabídek. Zadavatel je však toho názoru, že úmyslem zákonodárce bylo posunout hranice dosavadního vyhodnocování jednotlivých změn zadávacích podmínek, jelikož je nově řadí do tří kategorií závažnosti změny. Dle zadavatele však Úřad tento nový přístup nezohlednil.

10.         Zadavatel dále konstatuje, že adekvátně prodloužil lhůtu pro podání nabídek tak, aby měli dodavatelé dostatek času na změnu řádně reagovat, a upozorňuje, že lhůta pro podání nabídek od okamžiku změny činila ještě 41 kalendářních dnů, což lze považovat za adekvátní.  Zadavatel je též toho názoru, že jeho postup nemohl ovlivnit výběr dodavatele, neboť rozdíl mezi Úřadem požadovaným prodloužením lhůty pro podání nabídek a provedeným prodloužením, nemohl být objektivně podstatný pro rozhodnutí dodavatelů o jejich případné účasti.

11.         K výroku II. napadeného rozhodnutí zadavatel namítá, že právní výklad musí být proveden v kontextu jednotlivých pravidel uvedených v § 36 zákona a musí být přihlédnuto k jejich logickému významu a systematickému zařazení. K tomu uvádí, že je zřejmé, že u pravidel uvedených v jiných odstavcích § 36 zákona není nutno zkoumat možný vliv na výběr nejvhodnější nabídky, avšak z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jaký by měl zákonodárce zájem na nucení zadavatele k vymezování konkrétního studijního oboru z oblasti technických oborů, když tímto zadavatel rozšířil možný okruh potenciálních dodavatelů. Záměr zadavatele tak bylo vyloučení možnosti prokázání této pozice za pomoci osoby se středoškolským vzděláním jiného než technického směru (tedy humanitního). Zadavatel tak důvodně vyloučil osoby pouze se vzděláním humanitního směru, čím jakkoli nepřenášel odpovědnost za správnost a úplnost zadávacích podmínek na dodavatele. Zadavatel dále namítá, že Úřad rozhoduje automatizovaně s odkazováním na rozhodovací praxi správních soudů bez dostatečného posouzení okolností daného případu. Zadavatel je toho názoru, že Úřad nesprávně posuzuje odpovědnost zadavatele za určitost zadávacích podmínek dle rozhodovací praxe soudů dle předchozí právní úpravy, jelikož v předchozí právní úpravě bylo zapotřebí prokázání vlivu na výběr nejvhodnější nabídky. Tento vliv spočíval u přestupku dle předchozí právní úpravy zpravidla v tom, že kvalifikace byla stanovena diskriminačně a dále při nezákonném vyloučení uchazeče z důvodu nedostatečně vymezeného kvalifikačního požadavku. Nicméně taková situace dle zadavatele nenastala. I kdyby se v požadavku na technické vzdělání jednalo o nedostatečné vymezení zadávací podmínky, je zadavatel toho názoru, že zde není žádná společenská škodlivost, jelikož neexistuje žádný potenciální vliv na výběr dodavatele, ale naopak připouští všechny osoby s technickým vzděláním a tedy zajišťuje co nejširší soutěž dodavatelů.

12.         Zadavatel dále namítá, že požadavek na technické vzdělání umožňuje přiměřeně informovaným (odborně zdatným) účastníkům pochopit jeho rozsah, přičemž zadávací podmínky byly stanoveny tak, aby primárně nevytvářely neodůvodněné překážky hospodářské soutěže a nemohly být označeny jako potenciálně diskriminující jednotlivé dodavatele. Dle zadavatele je zřejmé, že skupina odborně zdatných osob bude vykládat tento pojem stejným či obdobným způsobem a rozdělení na vzdělání technického směru a humanitního směru je obecně známé. O transparentnosti tohoto požadavku svědčí dle zadavatele jednoznačná definice oborů vzdělávání v ČR dostupná například na stránkách MŠMT, tedy se jedná o skutečnost obecně známou. Zadavateli též není zřejmé, jakým jiným způsobem tento požadavek definovat, aby umožnil účast všem dodavatelům včetně zahraničních.

13.         K výroku III. napadeného rozhodnutí zadavatel uvádí, že v zákonné lhůtě zaslal Úřadu rozsáhlou dokumentaci o veřejné zakázce, což bylo časově i administrativně náročné. Přesto z vlastní iniciativy dodatečně zjistil, že nedošlo k doručení jen malé části dokumentace, kterou bez jakékoli výzvy Úřadu doručil, přičemž se jednalo o dokumentaci bez dopadu na hodnocení skutkové situace a sám zadavatel vyvinul značnou snahu o napravení daného stavu. Proto zadavatel tvrdí, že v jeho jednání absentuje byť zanedbatelná společenská škodlivost a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2011 sp. zn. 8 As 44/2010.  Zadavatel dále nesouhlasí s tvrzením Úřadu, že nevyvrátil domněnku společenské škodlivosti, jelikož Úřad nezohlednil její vyvrácení ve vyjádření obviněného ze dne 25. 9. 2017.

14.         K výroku IV. napadeného rozhodnutí zadavatel namítá, že závěr o závažnosti přestupku uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelný, jelikož z Úřadem zachycené úvahy nevyplývá intenzita, tedy závažnost způsobu spáchání přestupku, ale pouhé konstatování naplnění prvního a druhého znaku skutkové podstaty. Obdobně považuje za nepřezkoumatelné úvahy o následcích spáchání přestupku, když dle zadavatele Úřad neodůvodnil jeho povahu a závažnost. Zadavatel nesouhlasí s tvrzením Úřadu, že nevynaložil veškeré úsilí k zabránění porušení povinnosti, když přinejmenším v souvislosti s výrokem III. uvedl, že učinil vše proto, aby zadávací dokumentaci bezprostředně doložil. Úřad přitom výše uvedené nezohlednil ani jako polehčující okolnost. Zadavatel je toho názoru, že výše pokuty musí být přezkoumatelným způsobem zdůvodněna a správní orgán musí zohlednit všechna zákonem předepsaná kritéria a i další skutečnosti ovlivňující výši pokuty. Za tohoto stavu však nelze dle zadavatele výši pokuty přezkoumávat, tím spíše za situace, kdy přiměřenost výše pokuty má být odůvodněna naplněním jednoho ze znaků skutkové podstaty.

 

Závěr rozkladu

15.         Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení zastavil, případně napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání.

IV.          Řízení o rozkladu

16.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

17.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

18.         Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je uvedeno výše, rozhodl správně a v souladu s právními předpisy. Rovněž s odůvodněním napadeného rozhodnutí jsem se ztotožnil.

19.         Pokud však jde o výši pokuty, která byla zadavateli napadeným rozhodnutím uložena, dospěl jsem k pochybnostem, zda lze její výši považovat za přiměřenou z důvodů rozvedených níže. Přistoupil jsem tedy ke změně výroku IV. napadeného rozhodnutí, neboť současná právní úprava obsažená ve správním řádu dovoluje napadené rozhodnutí změnit, pokud se tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků řízení, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili souhlas. Obě tyto podmínky považuji za splněné. Z tohoto důvodu jsem v souladu s § 152 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu přistoupil ke změně výroku IV. napadeného rozhodnutí. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které jsem přistoupil k potvrzení výroku I. až III. a V. napadeného rozhodnutí a rovněž ke snížení uložené pokuty.

V.            K námitkám rozkladu

K výroku I. napadeného rozhodnutí

20.         Základem rozkladových námitek zadavatele k výroku I. napadeného rozhodnutí je jeho stanovisko, že nová právní úprava je zásadně odlišná od předchozí právní úpravy a ponechává na zadavateli, aby posoudil povahu změny zadávacích podmínek a na jejím základě lhůtu pro podání nabídek přiměřeně prodloužil.

21.         Zákon v § 99 odst. 2 uvádí, že pokud to povaha doplnění nebo změny zadávací dokumentace vyžaduje, zadavatel současně přiměřeně prodlouží lhůtu pro podání žádostí o účast, předběžných nabídek nebo nabídek. V případě takové změny nebo doplnění zadávací dokumentace, která může rozšířit okruh možných účastníků zadávacího řízení, prodlouží zadavatel lhůtu tak, aby od odeslání změny nebo doplnění zadávací dokumentace činila nejméně celou svou původní délku. 

22.         Zákon tedy v případě úpravy zadávacích podmínek stanoví zadavateli povinnost posoudit, jak významná je jím provedená změna, a podle její povahy rozhodnout o případném prodloužení lhůty pro podání nabídek. V případě, že se jedná o změnu marginální či změnu toliko formálního charakteru, jejíž povaha nevyžaduje prodloužení příslušných lhůt, zadavatel není povinen lhůtu prodloužit. Zákon se v tomto ohledu liší od předchozí právní úpravy zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZVZ“), jelikož § 40 odst. 3 ZVZ stanovil, že provede-li veřejný zadavatel úpravy zadávacích podmínek, je povinen současně přiměřeně prodloužit lhůtu pro podání žádostí o účast v zadávacím řízení nebo lhůtu pro podání nabídek, a to podle povahy provedené úpravy. V případě takové změny zadávacích podmínek, která může rozšířit okruh možných dodavatelů, prodlouží zadavatel lhůtu tak, aby od okamžiku změny činila celou původní délku lhůty pro podání žádostí o účast nebo pro podání nabídek. Dle úpravy v ZVZ tedy bylo nutno při změně zadávacích podmínek prodloužit lhůtu vždy, a to i při nepodstatných změnách formálního charakteru.

23.         Současně je však nutno zdůraznit, že věta druhá ustanovení § 99 odst. 2 zákona obsahuje téměř totožné pravidlo jako ustanovení § 40 odst. 3 ZVZ pro změny, jež mohou rozšířit okruh možných účastníků zadávacího řízení. V takovém případě je zadavatel povinen (a byl povinen též podle předchozí právní úpravy zakotvené v ZVZ) prodloužit lhůtu vždy o celou její původní délku. Lze tak konstatovat, že nová právní úprava oproti předchozí úpravě toliko nově zakotvuje možnost zadavatele neprodlužovat lhůtu pro podání nabídek za situace, když to změna zadávacích podmínek nevyžaduje, nicméně u změny, která může rozšířit okruh možných účastníků, se od předchozí právní úpravy neodchyluje a stanoví stejnou povinnost jako ZVZ, a to prodloužit lhůtu tak, aby činila nejméně celou svou původní délku.

24.         V této souvislosti nelze souhlasit s námitkou zadavatele, že v kontextu celého ustanovení § 99 odst. 2 zákona je zřejmý odlišný přístup zákonodárce v povinnosti prodloužení lhůty o celou původní délku při změně zadávací dokumentace, která může rozšířit okruh možných účastníků. Jestliže toto ustanovení stanoví konkrétní a jasná pravidla při změnách ovlivňujících okruh účastníků, nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že je v takovém případě k prodloužení lhůty o celou její původní délku zadavatel povinen vždy. Tento závěr byl konstatován i v komentářové literatuře, kde je uvedeno, že „pokud zadavatel provede takovou změnu či doplnění zadávací dokumentace, jež by mohla rozšířit okruh možných účastníků zadávacího řízení (zpravidla tedy úpravu spočívající ve zmírnění zadávacích podmínek), je povinen lhůtu prodloužit, a to již nikoli ‚pouze‘ přiměřeně, nýbrž tak, aby od odeslání změny nebo doplnění zadávací dokumentace činila nejméně celou svou původní délku.“ (viz Macek I., a kol.: Zákon o zadávání veřejných zakázek. Praktický komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2017 s. 384).

25.         I kdybychom přistoupili na zadavatelovo tvrzení, že v nové právní úpravě existují tři kategorie změn, a to kategorie nevyžadující žádné prodloužení, kategorie vyžadující určité prodloužení a kategorie vyžadující prodloužení o celou její původní délku, tak to nemění nic na výše uvedeném závěru. Změny, které mohly rozšířit okruh možných účastníků zadávacího řízení, totiž zákon výslovně řadí do „třetí kategorie“, jež je podmíněna prodloužením lhůty o celou její původní délku. V případě takovýchto změn je tedy nutno vždy lhůtu o celou její původní délku prodloužit, a nelze se tak ztotožnit s námitkou zadavatele, že z důvodu nové právní úpravy a posunu ve vnímání intenzity změn zadávacích podmínek by v případech změn ovlivňujících okruh možných účastníků bylo dostačující toliko přiměřeně prodloužit lhůtu.

26.         Zásadní otázkou k posouzení tedy je, zda povaha změny provedené zadavatelem mohla rozšířit okruh možných účastníků, přičemž v případě konstatace naplnění této podmínky měl zadavatel prodloužit lhůtu o celou její původní délku. V projednávané věci zadavatel v zadávací dokumentaci v rámci technické kvalifikace dle § 79 zákona mimo jiné požadoval, aby „u specialisty k provádění geotechnického monitoringu prokázání profesní kvalifikace dle § 12 a § 13 odst. 1., písm. c) zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, v platném znění, a dle § 3 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 435/1992 Sb., o důlně měřické dokumentaci při hornické činnosti a některých činnostech prováděných hornickým způsobem, v platném znění;“. Tento požadavek byl poté zadavatelem vypuštěn. Je zřejmé, že upuštěním od tohoto požadavku došlo ke zmírnění kritérií technické kvalifikace, jelikož dodavatelé již nemusí u specialisty k provádění geotechnického monitoringu prokazovat uvedenou profesní kvalifikaci. Je tak nutno konstatovat, že touto změnou zadávacích podmínek zadavatel mohl rozšířit okruh možných účastníků zadávacího řízení, jelikož se jej mohli po této změně zúčastnit i ti dodavatelé, kteří nedisponují osobou specialisty s touto profesní kvalifikací.

27.         Jestliže tedy zadavatel opakovaně namítá, že posoudil v souladu s § 99 odst. 2 zákona povahu provedené změny a na základě jejího posouzení přiměřeně prodloužil lhůtu pro podání nabídek, tak k tomu uvádím, že v případě řádného posouzení povahy této změny měl dojít k závěru, že tato změna může rozšířit okruh účastníků zadávacího řízení a prodloužit lhůtu o celou její původní délku. V případě zmírnění požadavků na prokázání kvalifikace je totiž nepochybné, že toto zmírnění může umožnit účast i jiným dodavatelům, než za původních zadávacích podmínek. Tento závěr vyplývá též z komentářové literatury, kde je výslovně uvedeno, že „pokud má však provedená úprava zadávací dokumentace potenciál rozšířit okruh možných dodavatelů (například zmírnění kritérií kvalifikace, zúžení rozsahu předmětu plnění, změna technických podmínek, výraznější zásah do obchodních podmínek apod.), je zadavatel povinen prodloužit dotčenou lhůtu tak, aby od odeslání změny nebo doplnění zadávací dokumentace činila celou původní délku prodlužované lhůty.“ (viz Dvořák, D., a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 602).

28.         Námitku zadavatele, že lhůta pro podání nabídek od okamžiku změny činila ještě plných 41 kalendářních dnů, tedy byla o týden delší než lhůta stanovená zákonem, považuji za irelevantní. Zákon totiž výslovně stanoví, že v případě změn rozšiřujících okruh možných účastníků je zadavatel povinen prodloužit lhůtu o celou její původní délku, tedy o délku stanovenou zadavatelem, nikoli o délku zákonnou. Pokud tedy zadavatel dobrovolně stanoví lhůtu delší, než jaká je minimální lhůta předepsána zákonem, je povinen lhůtu v původní délce stanovit i při změně zadávacích podmínek, které mohou rozšířit okruh možných účastníků zadávacího řízení. Jak plyne z komentářové literatury: „Uvedené tedy znamená, že v situaci, kdy zadavatel původně stanovil příslušnou lhůtu delší, než mu ukládá ZVZ, nebylo by dostatečné, pokud by novou lhůtu určil pouze v rozsahu zákonem stanoveného minima pro danou lhůtu a daný druh zadávacího řízení.“ (viz Dvořák, D., a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 602).

29.         Jestliže lhůta není prodloužena o celou její původní délku, jsou diskriminováni ti dodavatelé, kteří po zmírnění zadávacích podmínek zvažovali účast v zadávacím řízení, ale z důvodu nedostatečného prodloužení lhůty je jim pro zpracování nabídky poskytnuta lhůta kratší než byla původní lhůta. Zásadu zákazu diskriminace vymezuje Nejvyšší správní soud např. v rozsudku sp. zn. 5 Afs 131/2007 ze dne 12. 5. 2008 takto: „Porušení zásady nediskriminace zadávacího řízení by nesporně nastalo, pokud by zadavatel v téže situaci a v týchž otázkách přistupoval k některým uchazečům o veřejnou zakázku procedurálně nebo obsahově jinak než ke zbylým, popř. pokud by v důsledku zadavatelova postupu bylo některým uchazečům objektivně znemožněno nebo ztíženo ucházet se o veřejnou zakázku za podmínek, za nichž se o ni mohou ucházet jiní uchazeči“. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále konstatoval: „Má-li zadavatel dostát zásadě nediskriminace účastníků, je povinen při změně zadávací dokumentace buď vyhlásit řízení nové, nebo oznámit změnu zadávací dokumentace takovým způsobem, aby nebyli diskriminováni žádní potenciální dodavatelé, tedy oznámit změnu zadávací dokumentace (tedy celé veřejné zakázky) stejnou formou, jakou ji sám vyhlásil, a to za dodržení stejných podmínek (…)“. Přestože závěry citovaného rozsudku dopadají na právní úpravu dle ZVZ, jsou plně aplikovatelné i za účinnosti zákona. Zadavatel je tedy povinen pro naplnění zásady nediskriminace účastníků při změně zadávacích podmínek dodržet stanovené lhůty, přičemž jestliže zadavatel poskytne dodavatelům lhůtu kratší, než byla v zadávacím řízení před učiněnou změnou, je tato zásada porušena. 

30.         Dále se ztotožňuji se závěrem Úřadu v bodě 41. napadeného rozhodnutí, že je na zadavateli, aby stanovil lhůtu pro podání nabídek a to s ohledem na povahu, složitost a náročnost předmětu veřejné zakázky, přičemž při tomto stanovení musí toliko dodržet zákonné lhůty. Jestliže tedy zadavatel posoudil předmět veřejné zakázky a dospěl k závěru, že vzhledem k jeho povaze je přiměřená lhůta pro podání nabídek v délce 51 dní, tak právě taková lhůta musí být poskytnuta všem potenciálním dodavatelům, kteří zvažují účast v zadávacím řízení. Pokud zadavatel neprodloužit lhůtu tak, aby činila celou její původní délku, neposkytl „novým“ dodavatelům dostatek času na přípravu nabídky, ačkoli dle jeho odborného názoru je adekvátní lhůta pro přípravu nabídky 51 dnů.  

31.         V této souvislosti lze proto odmítnout i námitku zadavatele, že postup zadavatele nemohl ovlivnit výběr dodavatele, jelikož rozdíl mezi provedeným prodloužením a prodloužením požadovaným Úřadem nemohl být objektivně podstatný pro rozhodnutí dodavatelů o jejich případné účasti. Úřad ve výroku I. napadeného rozhodnutí správně konstatoval, že postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr dodavatele. Pro úvahu, zda mohlo dojít nebo došlo k ovlivnění výběru dodavatele, je totiž rozhodující, že zadavatel v rozporu se zákonem neprodloužil lhůtu pro podání nabídek o celou její původní délku, ačkoli učinil změnu zadávacích podmínek, která mohla umožnit dalším dodavatelům účast v zadávacím řízení. Úřad správně posoudil, že kdyby zadavatel postupoval v souladu se zákonem, tedy prodloužil by lhůtu pro podání nabídek o celou její původní délku, mohli by i další potenciální dodavatelé podat nabídku na veřejnou zakázku, k čemuž by jim byla poskytnuta zadavatelem odpovídající doba. Prodloužení lhůty na 41 dní pro podání nabídky sice může být pro zpracování či úpravu již zpracované nabídky pro některé z dodavatelů dostačující, to však nemění nic na tom, že zadavatel měl podle § 99 odst. 2 zákona povinnost lhůtu pro podání nabídek o celou její původní délku prodloužit. Nemůže být totiž vyloučeno, že existoval dodavatel, který by podal nabídku v případě prodloužení lhůty o celou její původní délku, avšak tak z časových, provozních aj. důvodů v kratší stanovené lhůtě neučinil.

32.         K vlivu na výběr dodavatele pak uvádím, že zákon vymezením skutkové podstaty přestupku dle § 268 odst. 1 písm. a) zákona nevyžaduje prokázání vlivu na výběr dodavatele. Postačí takové jednání zadavatele, které mohlo mít vliv na výběr dodavatele. Jak rovněž konstatoval Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 62 Af 58/2010-159 ze dne 20. 3. 2012 „pro naplnění skutkové podstaty deliktu je přitom takováto možnost zcela postačující a soudu tedy nezbývá než uzavřít s tím, že žalobce nevyvrátil, že by existovala možnost, že by v případě řádného zadání veřejné zakázky byla podána nabídka další, přičemž nelze vyloučit alespoň potenciální možnost, že by se taková nabídka stala nabídkou vítěznou (…) K tomu je třeba poukázat na to, že se jedná toliko o možnost (hypotézu), kterou není možné jakkoli prokazovat.“ Přestože závěry citovaného rozsudku dopadají na právní úpravu dle ZVZ, jsou plně aplikovatelné i za účinnosti zákona. Pro naplnění skutkové podstaty přestupku tedy postačí toliko potencialita vlivu na výběr dodavatele, přičemž v projednávané věci Úřad správně dospěl k závěru, že v případě, že by lhůta pro podání nabídek byla prodloužena v souladu se zákonem, mohli svoji nabídku podat i další potenciální dodavatelé, kteří mohli splnit mírnější požadavky zadavatele na prokázání splnění kvalifikace a nabídnout podmínky, které budou pro zadavatele výhodnější, než tomu bylo v případě vybraného dodavatele.

K výroku II. napadeného rozhodnutí

33.         K výroku II. napadeného rozhodnutí zadavatel namítá, že Úřad nesprávně právně vyložil předmětná ustanovení zákona, jelikož je nutno provést právní výklad ustanovení v kontextu jednotlivých pravidel uvedených v § 36 zákona.

34.         K tomu uvádím, že v napadeném rozhodnutí Úřad konstatoval, že se zadavatel dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona tím, že v rozporu s § 36 odst. 3 zákona nestanovil zadávací podmínky v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatele v zadávacím řízení, neboť vymezil minimální úroveň technického kvalifikačního předpokladu u osoby databázového specialisty a u osoby specialisty v oboru řídících orgánů tunelů tak, že mimo jiné požadoval „středoškolské vzdělání technického směru“, aniž by tento neurčitý pojem blíže specifikoval.

35.         Dle § 268 odst. 1 písm. b) zákona se zadavatel dopustí přestupku tím, že stanoví zadávací podmínky v rozporu se zákonem a zadá veřejnou zakázku, uzavře rámcovou dohodu nebo se soutěž o návrh považuje po výběru návrhu za ukončenou. Podle § 36 odst. 3 zákona stanoví zadavatel zadávací podmínky dodavatelům v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatele v zadávacím řízení. Zadavatel nesmí přenášet odpovědnost za správnost a úplnost zadávacích podmínek na dodavatele.

36.         Přestupek dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) zákona dopadá na situace, kdy zadavatel stanoví zadávací podmínky v rozporu se zákonem a zároveň uzavře smlouvu na veřejnou zakázku. Existence přestupku dle písm. b) je tedy podmíněna pouze zadáním veřejné zakázky a není již rozhodná skutečnost, zda postup zadavatele při stanovení zadávacích podmínek měl či by mohl mít vliv na výběr dodavatele, jak tomu je u přestupku stanoveného pod písm. a) předmětného ustanovení. Lze proto předpokládat, že z důvodu, aby při nastavení zadávacích podmínek v rozporu se zákonem nebylo nutno zkoumat vliv na výběr dodavatele, byl tento přestupek vyjmut ze skutkové podstaty přestupku spáchaného obecně nedodržením pravidel stanovených zákonem dle § 268 odst. 1 písm. a) zákona. V tomto kontextu je tak zřejmé, že při stanovení zadávacích podmínek v rozporu se zákonem není Úřad povinen zkoumat, zda byl či mohl být ovlivněn výběr dodavatele. Uvedené ostatně vyplývá i z komentářové literatury, kde je výslovně uvedeno, že „vyčlenění tohoto správního deliktu z obecné kategorie správních deliktů dle písmene a) oproti ZVZ 2006 znamená mimo jiné to, že o daný správní delikt se při splnění shora uvedených podmínek bude jednat vždy, tj. bez nutnosti dalšího zkoumání reálnosti či potenciality ovlivnění výběru dodavatele nebo výběru návrhu v soutěži o návrh.“ (viz Dvořák, D., a kol. Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 1251).

37.         K námitce zadavatele, že je nutno provést výklad skutkové podstaty přestupku spočívajícího v porušení § 36 odst. 3 zákona v kontextu jednotlivých ustanovení § 36 zákona a přihlédnout i k logickému významu a systematickému zařazení ustanovení, uvádím, že z této značně obecné námitky nevyplývá, proti jakému závěru Úřadu směřuje, přičemž zadavatel přesněji nekonkretizuje, v jakém smyslu by měly tyto skutečnosti ovlivnit závěr Úřadu o spáchaném přestupku. Z těchto důvodů nelze na takto formulovanou námitku adekvátně reagovat, přičemž k tomu pouze dodávám, že není podstatné, jaké ustanovení zákona bylo nezákonným nastavením zadávacích podmínek porušeno. U nezákonného nastavení zadávacích podmínek (pakliže došlo k uzavření smlouvy) se bude jednat o přestupek vždy bez ohledu na to, jaké ustanovení obsahuje pravidlo, které bylo porušeno.

38.         Zadavatel dále v této souvislosti namítá, že u ostatních pravidel uvedených v § 36 zákona je zřejmý možný vliv na výběr dodavatele bez dalšího zkoumání, ale v projednávané věci tomu tak není. K tomu zadavatel uvádí, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaký by měl zákonodárce zájem na vymezení konkrétnějšího oboru, když zadavatel definoval širší okruh v úvahu přicházejících osob, čímž rozšířil okruh potenciálních dodavatelů a nikoho nediskriminoval. K tomu pouze opakuji výše uvedené, že dle přestupku podle § 268 odst. 1 písm. b) není nutno zkoumat možný vliv na výběr dodavatele a postačuje toliko porušení zákona stanovením nezákonných zadávacích podmínek a zadání veřejné zakázky. Zda mohl být ovlivněn výběr dodavatele, tedy není významné.

39.         Nadto však uvádím, že nejen zásadu zákazu diskriminace je nutno dodržovat vždy v průběhu celého zadávacího řízení, ale i další základní zásady zadávacího řízení dle § 6 zákona, a to zásadu přiměřenosti, rovného zacházení a zásadu transparentnosti. Úkolem zásady transparentnosti je „zajištění toho, aby zadávací řízení probíhalo konkrétním a předvídatelným způsobem za předem jasně a srozumitelně stanovených podmínek. […] Porušením této zásady je pak jakékoliv jednání zadavatele, které způsobuje nečitelnost zadávacího řízení. Tak tomu může být např. i tehdy, pokud zadávací dokumentace neobsahuje jednoznačně a srozumitelně formulovaná pravidla“ (viz rozsudek Krajského soudu v Brně, ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 62 Af 50/2011). Zásada transparentnosti má tedy zajistit, aby zadávací řízení veřejné zakázky bylo čitelné, předvídatelné, korektní a kontrolovatelné, neboť dodržení zásady transparentnosti je základním předpokladem účelného vynakládání veřejných prostředků. Lze tak konstatovat, že existuje právní zájem na tom, aby zadávací dokumentace byla jasná a srozumitelná. „Požadavek na transparentnost veřejné zakázky formulovaný v § 6 ZVZ, promítající se v dostatečně konkrétní a určitě formulované zadávací dokumentaci v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky (§ 44 odst. 1 ZVZ), je […] zcela zásadní a je třeba jej vždy plně respektovat.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 3 As 63/2014). Jestliže zadávací dokumentace obsahuje podmínky, které nejsou jasně a srozumitelně formulovány, vzniká interpretační nejistota na straně dodavatelů. Ti si nemohou být jisti, zda nebude jejich nabídka z důvodu nesplnění předmětné podmínky vyloučena. Nejasnost zadávací podmínky může též učinit netransparentní rozhodování hodnotící komise, která má splnění kvalifikace posuzovat podle zadavatelem stanovených zadávacích podmínek, přičemž při stanoveném neurčitém pojmu se může hodnotící komise přiklonit k různým výkladům. Lze tedy shrnout, že existuje právní zájem nejen na zajištění co nejširší hospodářské soutěže, ale i na zajištění transparentnosti zadávacího řízení, která zajišťuje mimo jiné objektivní hodnocení nabídek a možnost objektivního přezkumu toho, zda zadavatel hodnotil nabídky takovým způsobem, jakým podle zadávací dokumentace měl, a vybral tak dodavatele s ekonomicky nejvýhodnější nabídkou.

40.         Přestože nadále trvám na závěru, že není nutno u přestupku dle § 268 odst. 1 písm. b) zákona zkoumat možnost ovlivnění výběru dodavatele, k možnému vlivu na výběr dodavatele uvádím následující. Netransparentní způsob stanovení technického kvalifikačního předpokladu mohl zapříčinit, že někteří dodavatelé si mohli daný požadavek zadavatele vyložit jiným způsobem než zadavatel a dospět k závěru, že předmětný technický kvalifikační předpoklad nesplňují a nabídku do zadávacího řízení proto nepodali, přičemž nelze vyloučit, že mohli zadavateli nabídnout výhodnější plnění. Dodavatelé též mohli být od podání nabídky odrazeni z důvodu netransparentního kvalifikačního předpokladu, jelikož si nemohli být jisti, jaký výklad dané zadávací podmínky „zvolí“ zadavatel či hodnotící komise, přičemž nechtěli vynakládat prostředky na vytvoření nabídky, když neměli jistotu, zda nebudou ze zadávacího řízení vyloučeni.

41.         Zadavatel dále namítá, že Úřad nesprávně aplikuje rozhodovací praxi správních soudů vydanou za předchozí právní úpravy, kdy ke konstataci spáchání přestupku bylo nutno shledat vliv či možnost ovlivnění nejvhodnější nabídky. Lze souhlasit s tvrzením, že znakem skutkové podstaty správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ byla potencialita vlivu na výběr nejvhodnější nabídky, přičemž tento znak již není v nové právní úpravě k naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 268 odst. 1 písm. b) zákona vyžadován. Nicméně pro možnou aplikaci rozhodovací praxe soudů je rozhodná otázka, zda platná právní úprava stanoví stejně jako předchozí právní úprava odpovědnost zadavatele za zpracování zadávacích podmínek v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatele v zadávacím řízení. K tomu konstatuji, že zákon v § 36 odst. 3 zákona stanoví povinnost zadavatele stanovit a poskytnou dodavatelům zadávací podmínky v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatele v zadávacím řízení. Obdobně v § 44 odst. 1 ZVZ bylo stanoveno, že zadávací dokumentace je soubor dokumentů, údajů, požadavků a technických podmínek zadavatele vymezující předmět veřejné zakázky v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky. Předmětná povinnost zadavatele tak nebyla zákonem zásadně nikterak změněna a při jejím nedodržení je tak možné za stávající právní úpravy i za předchozí právní úpravy konstatovat postup zadavatele v rozporu se zákonem. K použití rozhodovací praxe vztahující se k ZVZ se vyjadřuje i komentářová literatura, která k § 36 odst. 3 zákona uvádí, že „obdobně jako v předchozí právní úpravě zákonodárce ukládá zadavatelů, stanovit a poskytnou zadávací podmínky v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatele v zadávacím řízení. V předchozí právní úpravě byla tato podmínka obsažena v § 44 odst. 1. Vzhledem k obdobnosti obou úprav bude možné využít dosavadní rozhodovací praxe ÚOHS  a správních soudů (viz níže).“ (viz Macek I., a kol.: Zákon o zadávání veřejných zakázek. Praktický komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2017 s. 131). Lze tedy shrnout, že rozhodovací praxe vztahující se k ZVZ je aplikovatelná i na projednávanou věc, a proto považuji námitku zadavatele za nedůvodnou.

42.         Zadavatel k požadavku na „vzdělání technického směru“ namítá, že jeho záměrem bylo vyloučit možnost prokázání této pozice za pomoci osoby vzdělané v humanitním směru, což považuje za důvodný požadavek.

43.         K tomu nejprve opakuji již výše uvedené, že zadavatel má povinnost vymezit zadávací podmínky v podrobnostech nezbytných pro účast dodavatele v zadávacím řízení. Jelikož stanovení technických kvalifikačních předpokladů, jejichž součástí je i požadavek zadavatele na „vzdělání technického směru“, pak ty jsou nedílnou součástí zadávacích podmínek a musí tedy mimo jiné splňovat podmínky na zadávací dokumentaci kladené. Musí být proto jasné, srozumitelné a konkrétní. Takové stanovení je pak plně v kompetenci zadavatele a jakákoliv nejednoznačnost nemůže vést k tíži dodavatelů. Jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2014, č. j. 62 Af 43/2013-106, „pokud by zadávací podmínky nebyly dostatečně jasné, přesné, srozumitelné a jednoznačné, pak taková nejasnost nemůže jít k tíži kteréhokoli z dodavatelů, nýbrž k tíži samotného zadavatele (shodně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009 ve věci sp. zn. 2 Afs 86/2008, ze dne 26. 3. 2009 ve věci sp. zn. 2 Afs 87/2008 a ze dne 30. 3. 2011 ve věci sp. zn. 1 Afs 8/2011). V takovém případě by tedy zadávací podmínky ve věci právě posuzované nemohly obstát.“ K požadavkům na stanovení zadávací dokumentace se dále vyjádřil Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 15. 2. 2012, č. j. 62 Af 50/2011-72, dle něhož „požadavek jednoznačnosti, konkrétnosti a přesnosti zadávací dokumentace plyne z obecné zásady transparentnosti zakotvené v § 6 ZVZ. Tato zásada spolu se zásadou zákazu diskriminace a zásadou stejného zacházení se všemi uchazeči musí být zadavatelem dodržována v rámci celého zadávacího řízení. Úkolem zásady transparentnosti je zajištění toho, aby zadávání veřejných zakázek probíhalo průhledným, právně korektním a předvídatelným způsobem za předem jasně a srozumitelně stanovených podmínek. (…) Porušením této zásady pak je jakékoli jednání zadavatele, které způsobuje nečitelnost zadávacího řízení. Tak tomu může být např. i tehdy, pokud zadávací dokumentace neobsahuje jednoznačně a srozumitelně formulovaná pravidla. Pokud pak zadávací dokumentace, resp. v ní obsažené zadavatelovy požadavky na zpracování nabídky objektivně připouští rozdílný výklad, nemůže taková interpretační nejistota stíhat žádného z uchazečů, ale zadavatele samotného. Je třeba zdůraznit, že je to zadavatel, kdo zadávací dokumentaci vyhotovuje, případně nechává vyhotovovat, a kdo také za správnost a úplnost zadávací dokumentace.

44.         Zásadní otázkou k posouzení tedy je, zda požadavek na osobu se „vzděláním technického směru“ byl formulován dostatečně jasně a určitě, aby reflektoval zásadu transparentnosti a výše uvedenou judikaturu. K tomu uvádím, že shledávám správný závěr Úřadu, který konstatoval, že předmětný požadavek nelze považovat za dostatečně jednoznačný a konkrétní, tj. nepřipouštějící různé výklady. Úřad v této souvislosti správně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 3 As 63/2014-28, který se již zabýval srozumitelností a jednoznačností požadavku na „ukončené vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání technického směru“ vyžadované v jiné veřejné zakázce. Jelikož se jedná o obdobnou problematiku, tak jsou závěry v něm uvedené pro posouzení projednávané věci stěžejní.

45.         Nejvyšší správní soud v něm argumentoval tak, že „je zřejmé, že v zadávací dokumentaci použitý pojem ‚vzdělání technického směru‘ připouští různé výklady. (…) v žádném případě nelze na dodavateli spravedlivě požadovat, aby se dohadoval, co v zadávací dokumentaci neurčitě formulovaným kvalifikačním požadavkem zadavatel mínil. Není totiž povinností budoucího uchazeče o veřejnou zakázku, aby domýšlel význam a obsah jednotlivých kvalifikačních předpokladů obsažených v zadávací dokumentaci veřejné zakázky, nejsou-li formulovány jednoznačně, jak tomu bylo v daném případě. (…) řada oborů z povahy věci ‚technického‘ směru, jak je obsah tohoto pojmu vnímán v běžném slova smyslu, jako například strojírenské či stavební obory, by z hlediska předmětu plnění veřejné zakázky nebyla vhodných, avšak striktně vzato by naplňovaly onen kvalifikační předpoklad na ‚vzdělání technického směru‘.

46.         Vzhledem k výše uvedené judikatuře nelze než dospět k závěru, že pojem „vzdělání technického směru“ je neurčitý a nejednoznačný pojem, jenž může být vykládán různými způsoby, a proto se se závěry Úřadu uvedenými v napadeném rozhodnutí plně ztotožňuji.

47.         Lze sice shledat za adekvátní požadavek zadavatele na doložení určitého vzdělání, nicméně zadavatel musí jasně a srozumitelně stanovit, jaké vzdělání u předmětných osob vyžaduje. Je dále zřejmé, že vzdělání humanitního směru nelze zajisté považovat za vzdělání technického směru, z ničeho však nevyplývá, na základě jakého vzdělání bude zadavatel považovat podmínku vzdělání technického směru za splněnou. Za vzdělání technického směru lze totiž zajisté považovat například osobu leteckého mechanika, stavebního inženýra nebo ale i instalatéra či zedníka. Jestliže tedy není nikde v zadávací dokumentaci uvedeno, jaké vzdělávací obory spadají pod tuto podmínku, či zda má být vykládána pouze ve vztahu k předmětu veřejné zakázky, není pro dodavatele postaveno najisto, jaké vzdělání bude dle zadavatele předmětnou zadávací podmínku splňovat. Námitku zadavatele, že jeho záměrem bylo vyloučit vzdělání humanitního směru tak považuji za irelevantní, jelikož vyloučení humanitního směru nikterak nepřibližuje, jaký výklad má být u předmětné podmínky na vzdělání technického směru použit.

48.         Jestliže tedy dodavatelům nemohlo být dopředu zřejmé, jaké vzdělávací obory budou zadavatelem akceptovány, byla tímto založena interpretační nejistota dodavatelů ohledně tohoto požadavku, jelikož si nemohli být jisti, zda nebudou z důvodu nesprávného doložení tohoto požadavku vyloučeni ze zadávacího řízení. Tímto tak byla přenesena odpovědnost za správnost a úplnost zadávacích podmínek na dodavatele, jelikož oni sami museli rozhodnout, jak budou danou podmínku interpretovat. V souladu se zákonem a zásadou transparentnosti však nelze po dodavatelích spravedlivě požadovat, aby si význam požadavků stanovených zadavatelem vykládali podle svého uvážení a domýšleli, co po nich bude zadavatel vyžadovat. S ohledem na uvedené proto musím odmítnout námitku zadavatele, že nepřenášel odpovědnost za správnost a úplnost zadávacích podmínek na dodavatele.

49.         S námitkou zadavatele, že požadavek na vzdělání technického směru bude vykládán skupinou odborně zdatných dodavatelů obdobně, se neztotožňuji. Nejedná se totiž o pojem, jehož výklad by byl najisto postaven existujícími zvyklostmi či praktikami v daném odvětví. V obecné rovině jde sice o známý pojem, ale jedná se o pojem velmi široký, přičemž není ustáleno, jaké konkrétní obory pod něj spadají. Zadavatel však musí zadávací podmínky stanovit tak, aby byly všemi dodavateli vykládány stejně, a zadávací podmínky nesmí umožňovat více výkladů. Nadto se zadavatel nemůže zprostit své odpovědnosti pouhým odkazem na zdatnost dodavatelů v případě, když se nejedná o výraz, který by byl v oboru jednoznačně užíván pouze v jediném významu. K odborné zdatnosti dodavatelů se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 Afs 66/2010-232, v němž uvedl, že „odbornou (profesní) kvalifikaci či zdatnost jsou uchazeči povinni prokázat již při plnění kvalifikačních předpokladů (§ 54 zákona o veřejných zakázkách) a odbornost je základním předpokladem pro to, aby se určitý subjekt vůbec mohl o veřejnou zakázku ucházet. Nicméně ani odborně zdatný uchazeč nemůže při zpracování nabídky vycházet z nedostatečných podkladů, resp. nabídka zpracovaná na základě neúplných či příliš obecných podkladů bude spíše než odbornou reakcí na požadavky zadavatele, nepodloženou spekulací uchazeče.“ Argument odbornými znalostmi dodavatelů tak může být využit ve výjimečných případech jednoznačně ustálených pojmů, což v projednávané věci splněno není.

50.         Zadavatel namítá, že na internetových stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je veřejně dostupná databáze oborů vzdělávání Číselníky ve školství, AKKO Kmenové obory vzdělání[2] (dále jen „číselníky“), ve které jsou výslovně uvedeny technické obory, a to ve skupině 2 a 3. Předně k tomu uvádím, že pokud zadavatel chtěl neurčitý pojem „vzdělání technického směru“ vykládat v souladu s číselníky, mohl na tento dokument v zadávací dokumentaci odkázat a tím tento pojem blíže specifikovat. Nadto jsou v číselníkách sice pod kódem 2 a 3 vyjmenovány obory dle tohoto rozdělení spadající do tzv. technických věd a nauk, avšak do těchto skupin v této databázi patří mimo jiné i obory hornictví a geologie, zámečník, klempíř, puškař, chemie a biochemie, výroba bižuterie, technologie masa nebo například krejčovské práce. Lze si stěží představit, že některý dodavatel si vyloží pojem „vzdělání technického směru“ požadované u osoby databázového specialisty v tom smyslu, že postačí disponovat osobou s ukončeným vzděláním v oboru krejčího. Nadto pokud by zadavatel trval na výkladu v souladu s číselníky, tj. že je nevýznamné, o jaký technický obor se jedná, lze pak důvodně pochybovat o tom, zda by takto vymezený požadavek na kritérium technické kvalifikace nebyl v rozporu s § 79 odst. 1 zákona, a to proto zda by byl schopný prokázat odborné schopnosti a zkušenosti nezbytné pro plnění veřejné zakázky v odpovídající kvalitě.

51.         Závěrem k výroku II. zadavatel namítá, že mu není zřejmé, jak by mohl pojem „vzdělání technického směru“ definovat, aby umožnil účast všech dodavatelů včetně zahraničních. K této námitce nelze než opětovně odkázat na rozsudek č. j. 3 As 63/2014 ze dne 30. 9. 2014, dle něhož „pokud předseda stěžovatele k této otázce v odůvodnění napadeného rozhodnutí v bodě 48 uvedl, že je třeba tento požadavek ‚vykládat ve spojení s předmětem veřejné zakázky a je třeba přihlédnout k obsahu studovaného oboru‘ a také, že ‚Nelze po zadavateli spravedlivě požadovat, aby vypsal všechny studijní obory, které je ochoten přijmout při prokázání technického kvalifikačního předpokladu‘, je třeba na druhou stranu argumentovat tím, že v žádném případě nelze na dodavateli spravedlivě požadovat, aby se dohadoval, co v zadávací dokumentaci neurčitě formulovaným kvalifikačním požadavkem zadavatel mínil. Není totiž povinností budoucího uchazeče o veřejnou zakázku, aby domýšlel význam a obsah jednotlivých kvalifikačních předpokladů obsažených v zadávací dokumentaci veřejné zakázky, nejsou-li formulovány jednoznačně, jak tomu bylo v daném případě.“ K tomu uvádím, že Úřad v napadeném rozhodnutí po zadavateli nepožadoval, aby vyjmenoval jednotlivé studijní obory v ČR. Úřad v bodě 99. napadeného rozhodnutí pouze uvedl příklad vymezení tohoto neurčitého pojmu, a to právě například s ohledem na obsah studovaných oborů. Zadavatel však mohl využít k výkladu tohoto pojmu jakýkoli jiný vhodný způsob. 

K výroku III. napadeného rozhodnutí

52.         K výroku napadeného rozhodnutí zadavatel namítá, že v zákonné lhůtě doručil Úřadu rozsáhlou část zadávací dokumentace, což bylo velmi administrativně náročné. Z důvodu administrativního pochybení však nedošlo k doručení jen malé části dokumentace, což zadavatel bez jakékoli výzvy napravil, a to do pěti dnů ode dne uplynutí lhůty k zaslání dokumentace a to ještě v rámci lhůty poskytnuté Úřadem k vyjádření.

53.         Na úvod konstatuji, že zadavatel nezpochybňuje závěr Úřadu, dle kterého byla část zadávací dokumentace doručena Úřadu až dne 8. 9. 2017, nikoli do dne 4. 9. 2017, kdy zadavateli uplynula lhůta deseti kalendářních dnů ode dne doručení výzvy k zaslání dokumentace Úřadu. Tato skutečnost je tedy nesporná a zadavatel uvádí toliko okolnosti s tímto pochybením související.

54.         K tomuto uvádím, že přestupek spáchaný zadavatelem je založen na principu objektivní odpovědnosti, kterou nese zadavatel. Lhůta pro splnění povinnosti je objektivně stanovena zákonem.

55.         V § 258 odst. 1 zákona je konkrétně uvedeno, že zadavatel je povinen do 10 dnů ode dne doručení výzvy   Úřadu odeslat dokumentaci prostřednictvím datové schránky nebo jako datovou zprávu podepsanou uznávaným elektronickým podpisem, s výjimkou dokumentů uvedených v § 252 odst. 4, které je povinen v téže lhůtě odeslat Úřadu v listinné podobě, prostřednictvím datové schránky nebo jako datovou zprávu podepsanou uznávaným elektronickým podpisem.

56.         Dle § 268 odst. 1 písm. e) zákona se zadavatel dopustí přestupku tím, že nesplní některou z povinností podle § 252 odst. 1,3 nebo 4, § 254 odst. 5 nebo 6 nebo § 258 odst. 1.

57.         Dle § 270 odst. 1 zadavatel za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil.

58.         Odpovědnost za spáchaný přestupek je tedy dle zákona koncipována jakožto odpovědnost objektivní, tedy jde o odpovědnost za výsledek, nikoli za zavinění, přičemž zprostit se této odpovědnosti může zadavatel pouze v tom případě, že prokáže vynaložení veškerého úsilí, aby porušení právní povinnosti zabránil. Povinností zadavatele bylo v zákonem stanovené lhůtě zaslat Úřadu dokumentaci o veřejné zakázce. Tomu však nedostál. Až dne 8. 9. 2017 Úřad obdržel od zadavatele část zadávací dokumentace a vyjádření k návrhu, a tedy již v této době došlo k porušení zákona. V tomto ohledu nelze zadavatelem popisovanou administrativní náročnost považovat za liberační důvod, neboť zadavatel má v rámci svého organizačního uspořádání řídit a organizovat činnost svých zaměstnanců tak, aby byl schopen řádně splnit zákonem stanovené povinnosti. Obdobně nelze považovat za liberační důvod skutečnost, že po zjištění pochybení zadavatel toto pochybení napravil. Zadavateli totiž nemůže jít uváděná skutečnost ku prospěchu, neboť se z jeho strany jednalo o pouhé plnění zákonem stanovených povinností. Lze tak konstatovat, že zadavatel nese plnou odpovědnost za nesplnění zákonem stanovených povinností. Taková objektivní odpovědnost sice nemůže být a ani není odpovědností absolutní, ale z vyjádření zadavatele a dalších podkladů pro rozhodnutí nevyplývají žádné důvody, které by ho v předmětné věci zbavily odpovědnosti, jelikož zadavatel neprokázal, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil.

59.         Účelem zaslání dokumentace o veřejné zakázce Úřadu je umožnění Úřadu získání dokumentace, jejich části se stávají podkladem rozhodnutí, tak, aby Úřad mohl plnit svou povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti posuzované věci, a tím poskytnout ochranu veřejnému zájmu, kterým je dohled nad řádným zadáváním veřejných zakázek a tím i naplnění ochrany hospodářské soutěže. Tvrzení, že se jednalo o část dokumentace o veřejné zakázce, která neměla na skutkový stav vliv, v této souvislosti považuji za irelevantní. Je to totiž Úřad, který je povinen v souladu s § 3 správního řádu zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a učinit tak závěr, které skutečnosti uvedené v dokumentaci o veřejné zakázce jsou pro posouzení skutkové stavu významné. Nadto tvrzením o zaslání podstatné části dokumentace o veřejné zakázce nelze zhojit fakt, že zadavatel nedostál povinnosti stanovené v § 258 odst. 1 zákona a neposkytl Úřadu veškerou dokumentaci o veřejné zakázce, která byla v souvislosti se zadávacím řízením pořízena, ve lhůtě 10 kalendářních dnů ode dne doručení výzvy Úřadu.

60.         Co se týče vydání dokumentace o veřejné zakázce, povinnost jejího odeslání Úřadu ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy Úřadu zadavateli plyne přímo z ustanovení § 258 odst. 1 zákona. Vzhledem k tomu, že lhůta 10 dnů ode dne doručení výzvy Úřadu je výslovně stanovena zákonem a zároveň byl na tuto skutečnost ve výzvě k předložení dokumentace zadavatel Úřadem upozorněn, měl si být zadavatel svých povinností náležitě vědom a svou povinnost stanovenou zákonem splnit. Úřad dále sice prodloužil zadavateli sdělením ze dne 31. 8. 2017 lhůtu k zaslání písemného vyjádření k podnětu do dne 8. 9. 2017, nicméně tato prodloužená lhůta byla lhůtou pouze k zaslání vyjádření nikoli k zaslání dokumentace, a proto zaslání dokumentace ve lhůtě stanovené k vyjádření k podnětu nemá na konstataci přestupku žádný vliv.

61.         K námitce zadavatele, že nenaplnil materiální stránku skutkové podstaty přestupku, resp. vyvrátil domněnku společenské škodlivosti, předně uvádím, že u přestupků dle zákona je materiální znak přestupku stanoven v § 270 zákona tak, že se má za to, že čin, který vykazuje formální znaky přestupku podle tohoto zákona, je společensky škodlivý. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135, který uvedl, že představují přestupky, ve srovnání s trestnými činy, jinou formu protiprávního společensky nebezpečného jednání a pro jejich trestnost mají platit podobné principy a pravidla jako v případě trestných činů. Upravují-li zásady soudního trestání situaci, v níž formálně trestný skutek nelze považovat za trestný čin, je-li jeho společenská nebezpečnost nižší než nepatrná, musí obdobná pravidla platit i pro přestupky. Podstatou přestupku je postih za jednání v rozporu s právem. Lze dále rozeznávat společenskou škodlivost typovou (vyjádřená obecnou skutkovou podstatou přestupku) a společenskou škodlivost konkrétní v daném případě, přičemž je třeba hodnotit, zda se konkrétní společenská škodlivost jednání obviněného pohybuje v mezích typové společenské škodlivosti. V opačném případě nelze učinit závěr o odpovědnosti za přestupek.

62.         Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2012, č. j. 9 As 34/2012-28 v této souvislosti konstatoval: „Podle judikatury zdejšího soudu zpravidla není nutno, aby se správní orgány otázkou naplnění materiální stránky daného správního deliktu explicitně zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již samotným naplněním skutkové podstaty deliktu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, nebo rozsudek ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011-62). Až ve chvíli, kdy se jedná o případ, v němž je sporné, zda konkrétní společenská nebezpečnost dosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné, aby se správní orgán zabýval materiální stránkou správního deliktu i v odůvodnění svého rozhodnutí. (…) Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku prvního senátu, obzvláště u správních deliktů, jejichž naplnění nevyžaduje zavinění, nebudou mít okolnosti obvykle zkoumané v souvislosti s konkrétní společenskou nebezpečností (míra zavinění, vztah pachatele k jednání, způsob spáchání atd.) žádný vliv na naplnění materiální stránky deliktu. Tyto zvláštní okolnosti daného případu však nezůstanou bez povšimnutí, ale budou správním orgánem hodnoceny při stanovení výše sankce. Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že  již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96).“. Přestože závěry citovaného rozsudku dopadají na právní úpravu dle ZVZ, v níž absentovala výslovná právní úprava materiálního znaku, jsou plně aplikovatelné i za účinnosti zákona, jenž na ustálenou judikaturu navazuje.

63.         Na základě uvedeného lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za  přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Pokud se však k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, přidruží takové další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem, nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.

64.         Veřejný zájem spočívající v dohledu nad řádným zadáváním veřejných zakázek a rychlém a účelném přezkumu postupu zadavatele, jež jsou chráněny skutkovou podstatou přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona v návaznosti na § 258 odst. 1 zákona, byl v šetřené věci ohrožen tím, že zadavatel porušil zákonnou povinnost odeslání kompletní dokumentace o veřejné zakázce Úřadu v zákonné lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy Úřadu. Neodesláním kompletní dokumentace v zákonem stanovené lhůtě stěžuje Úřadu jakožto kontrolnímu orgánu provedení zákonem uloženého dozoru. Skutečnost, zda byl postup zadavatele v zadávacím řízení v souladu se zákonem, lze ze strany Úřadu, jak je konstruován zákon, ověřit pouze na základě originálu dokumentace o veřejné zakázce. Poskytnutí dokumentace o veřejné zakázce zadavatelem je tedy nezbytným předpokladem pro rozhodnutí ve věci. Přitom je ve veřejném prostoru kladen enormní akcent na co nejrychlejší projednání a vydání rozhodnutí ve věci, což je ostatně zřejmé i z konstrukce zákona, ze správního řádu a v nich stanovených lhůt. Poskytnutí zákonem stanovených dokumentů (kompletní dokumentace o veřejné zakázce) je tak nezbytným předpokladem pro řádný průběh správního řízení, zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a vydání rozhodnutí Úřadem. Z téhož důvodu je tak povinnost k jejich doručení Úřadu zadavatelem stanovena přímo zákonem, přičemž její nesplnění zadavatelem je kvalifikováno bez dalšího jako přestupek.

65.         Na základě uvedených skutečností jsem tak toho názoru, že výše uvedeným postupem zadavatele došlo k naplnění jak formálních, tak i materiálních znaků přestupku, neboť jsem v daném případě neshledal žádné významné okolnosti, které by vylučovaly, aby nebyl jednáním zadavatele porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem, a tedy že by nedošlo k naplnění materiálního znaku přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona, a proto shledávám závěr Úřadu správný a zákonný.

Ke změně výroku IV. napadeného rozhodnutí

66.         Jakkoli nemám pochyb o odpovědnosti obviněného za spáchání výše uvedených přestupků, přistoupil jsem ke změně výroku IV. napadeného rozhodnutí a uloženou pokutu jsem přiměřeně snížil z důvodů uvedených níže.

67.         Podle § 37 písm. a), b), c) a g) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne mimo jiné zejména k povaze a závažnosti přestupku, k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a u právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby k povaze její činnosti.

68.         Podle § 38 písm. a), b), c), d), f) a g) zákona o přestupcích je povaha a závažnost přestupku dána zejména významem zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, významem a rozsahem následku přestupku, dále způsobem spáchání přestupku, okolnostmi spáchání přestupku, rovněž i délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný protiprávním jednáním pachatele a počtem jednotlivých dílčích útoků, které tvoří pokračování v přestupku.

69.         Podle § 40 písm. b) zákona o přestupcích se jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal více přestupků.

70.         Úřad v odůvodnění výměry pokuty v bodě 144. napadeného rozhodnutí přihlédl k závažnosti přestupku, když uvedl, že pochybení obviněného považuje za závažné, neboť postupem obviněného mohlo dojít k omezení okruhu potenciálních dodavatelů, kteří byli schopni podat svoji nabídku, a tudíž tak mohlo dojít k omezení soutěžního prostředí. V bodě 145. odůvodnění napadeného rozhodnutí k následku jednání obviněného poté uvedl, že mohlo mít za následek omezení hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi dodavateli, protože v důsledku nezákonného postupu obviněného fakticky došlo ke zkrácení původní lhůty pro podání nabídek. Ke spáchání přestupků uvedených ve výrocích II. a III. napadeného rozhodnutí Úřad přihlédl jako k přitěžujícím okolnostem a v předmětné věci neshledal žádné polehčující okolnosti. V této souvislosti mám však za to, že Úřad při určení výměry pokuty obviněnému ne zcela správně zohlednil všechny relevantní skutečnosti související se závažností pochybení obviněného.

71.         Přestupku dle výroku I. napadeného rozhodnutí se obviněný dopustil tím, že po zmírnění požadavku technické kvalifikace neprodloužil lhůtu pro podání nabídek tak, aby činila nejméně celou svou původní délku, ač se jednalo o změnu zadávací dokumentace, která mohla rozšířit okruh možných účastníků zadávacího řízení. Původní lhůta pro podání nabídek byla obviněným stanovena do dne 4. 8. 2017 a činila 51 dní. Po vypuštění předmětného požadavku na kvalifikaci osoby specialisty k provádění geotechnického monitoringu lhůtu pro podání nabídek obviněný prodloužil a stanovil ji do 14. 8. 2017, tedy činila od okamžiku změny 41 kalendářních dní.

72.         Jakkoli neshledávám pochybnosti o tom, že se obviněný dopustil spáchání přestupku specifikovaného ve výroku I. napadeného rozhodnutí, nemohu vzhledem k výše uvedenému považovat výši Úřadem uložené pokuty ve výroku IV. napadeného rozhodnutí za správnou, jelikož Úřad při svém správním uvážení v přezkoumávaném případě nijak nezohlednil tu polehčující skutečnost, že obviněný lhůtu pro podání nabídek prodloužil tak, že byť nečinila opět 51 kalendářních dní, činila vzhledem k prodloužení zadavatele 41 kalendářních dní, což v předmětném případě nelze považovat za velmi krátkou lhůtu k přípravě nabídky. Nejednalo se tedy o změnu zadávací dokumentace těsně před uplynutím lhůty pro podání nabídek nebo o zmírnění zadávacích podmínek bez jakékoli reflexe této změny na lhůtu pro podání nabídek. Proto v projednávané věci došlo ke snížení závažnosti porušení zákona, jelikož byla lhůta pro podání nabídek alespoň částečně prodloužena. Zdůrazňuji tedy, že předmětné porušení zákona obviněným nedosahuje tak vysoké intenzity závažnosti, jelikož obviněný svým jednáním prodloužil lhůtu pro podání nabídek po provedené změně, díky čemuž lhůta pro podání nabídek činila po provedené změně alespoň 41 dní. Tato skutečnost je tedy jednou z okolností, která mě vedla k rozhodnutí snížit výši pokuty uložené Úřadem ve výroku IV. napadeného rozhodnutí.

73.         K přestupku uvedenému ve výroku III. napadeného rozhodnutí dále uvádím, že Úřad k němu správně přihlédl jako k přitěžující okolnosti, jelikož pokuta byla stanovena za přestupek dle výroku I. napadeného rozhodnutí jako za přestupek nejzávažnější, přičemž k ostatním přestupkům se přihlíží jako k přitěžujícím okolnostem. S ohledem na uvedené tak sice nejsou okolnosti spáchání přestupku dle výroku III. napadeného rozhodnutí při stanovení výše pokuty relevantní, jelikož za něj ukládána pokuta není, je však nutno podotknout, že tento přestupek spočíval v nezaslání dokumentace o veřejné zakázce v zákonné lhůtě, přičemž obviněný toto pochybení zjistil a bez výzvy ze strany Úřadu napravil, a to pouhé čtyři dny po uplynutí zákonné lhůty pro zaslání dokumentace Úřadu. S ohledem na tyto skutečnosti by tak případná pokuta za tento přestupek, pokud by byl posuzován samostatně, byla velmi marginální. Je tedy sice nutno k tomuto přestupku přihlédnout jako k přitěžující okolnosti, avšak tato přitěžující okolnost nemůže být považována za okolnost „zásadně“ přitěžující.

74.         Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 správního řádu se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění.

75.         Podle § 90 odst. 5 správního řádu, jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí. Jelikož jsem z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že výrok IV. napadeného rozhodnutí je nesprávný, měním výrok IV. napadeného rozhodnutí způsobem, který je uveden ve výroku II. tohoto rozhodnutí o rozkladu.

76.         Co se týče podrobnějšího zdůvodnění výše pokuty uložené výrokem II. tohoto rozhodnutí ve vztahu ke skutečnostem, ke kterým je správní orgán povinen při uložení pokuty přihlédnout, odkazuji na odůvodnění napadeného rozhodnutí vztahující se k výroku IV. napadeného rozhodnutí, s nímž se ztotožňuji, přičemž jej dále doplňuji následujícím. Jak již bylo uvedeno, jednáním obviněného specifikovaným ve výroku I. napadeného rozhodnutí, nedošlo k tak závažnému porušení zákona, jelikož obviněný lhůtu k podání nabídek prodloužil alespoň částečně, k čemuž však nesprávně Úřad v napadeném rozhodnutí nepřihlédl. Přitěžující okolnost spočívající ve spáchání přestupku uvedeného ve výroku III. napadeného rozhodnutí nelze dále považovat za okolnost významně přitěžující. V důsledku toho se domnívám, že původně uložená pokuta neodpovídá závažnosti spáchaného přestupku, a proto jsem přistoupil ke změně výroku IV. napadeného rozhodnutí. Na základě svého správního uvážení jsem za spáchání přestupků obviněnému stanovil pokutu ve výši 80 000 Kč.

77.         Zároveň však uvádím, že se neztotožňuji s námitkou obviněného, že by byly závěry Úřadu ohledně výše pokuty nepřezkoumatelně zdůvodněny, jelikož je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že Úřad při určení výše pokuty vzal v potaz všechna kritéria vyjmenovaná v ustanovení § 38 zákona o přestupcích, která zákon spojuje se závažností přestupku – s výhradou skutečností uvedených výše. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, že se Úřad výše uvedenými kritérii náležitě zabýval a tyto při určování výše pokuty posoudil. Jejich zohledněním byl popsán náhled Úřadu na závažnost spáchaného přestupku, od něhož pak byla odvozena uložená pokuta. K tomu uvádím, že zákon o přestupcích v tomto ustanovení vymezuje okruh těch skutkových okolností, které je Úřad povinen ve správním řízení zjistit a posoudit, přičemž hlavním kritériem je povaha a závažnost přestupku a „zákon pak demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost správního deliktu podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán)“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 17/2012 ze dne 20. 3. 2013). Vzhledem k tomu, že tento zákonný výčet je demonstrativní, není bez dalšího nezákonným postupem správního orgánu, jestliže je vyhledáno další kritérium, které může odůvodnit výši uložené pokuty. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku sp. zn. 6 A 96/2000 ze dne 21. 8. 2013 uvedl, že „jestliže správní orgán důsledně respektoval zákonná i tato další kritéria volného správního uvážení a jejich užití v důvodech vydaného rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnil, nelze mu vytýkat překročení mezí správního uvážení“. Přestože závěry citovaných rozsudků dopadají na právní úpravu dle ZVZ, jsou plně aplikovatelné i za účinnosti zákona. Z uvedeného jasně vyplývá, že je věcí správního orgánu, které okolnosti (vedle okolností explicitně uvedených v zákoně o přestupcích) považuje za okolnosti podstatné pro posouzení závažnosti přestupku a ke kterým při svém rozhodování přihlédne. Jinak řečeno, nelze po Úřadu požadovat, aby při svém rozhodování, resp. v odůvodnění výše pokuty, popisoval veškeré možné aspekty a okolnosti, které si lze představit, když si lze takovýchto možných okolností představit nepřeberné množství.

78.         Při určení výše pokuty tedy Úřad přihlédl ke skutečnostem, ke kterým ve smyslu § 37 zákona o přestupcích přihlédnout měl, když posoudil jak závažnost a následky přestupku, způsob jeho spáchání, tak i okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán, přičemž své úvahy srozumitelně odůvodnil. Současně se Úřad přezkoumatelným způsobem vypořádal i s tím, že uložená pokuta není v daném případě likvidační. Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí též správně vymezil horní hranici pro uložení pokuty v souladu s § 268 odst. 2 zákona. Mám tak za to, že Úřad své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnil.

79.         K významu a charakteru zkoumání konkrétních majetkových poměrů potrestaného odkazuji na nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl ÚS 38/02, dle kterého „Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti, když oběma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry“. Ve světle tohoto nálezu Ústavního soudu uvádím, že Úřad neporušil princip relativní rovnosti ani princip individualizace výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům obviněného. Úřad přihlédl k majetkovým poměrům obviněného správně a zákonně.

80.         Výměru pokuty ve výši 80 000 Kč přitom v tomto správním řízení považuji za adekvátní skutečnostem vyplývajícím z ustanovení § 37 zákona o přestupcích, i za vyváženou z hlediska preventivní a represivní funkce postihu za spáchání přestupku obviněným. Dále uvádím, že s výjimkou skutečností uvedených výše, ponechávám beze změny skutečnosti, které Úřad zohlednil při určení výměry pokuty, přičemž jsem při novém určení výše pokuty z těchto skutečností vycházel.

81.         Současně jsem dospěl k závěru, že změně výroku IV. napadeného rozhodnutí nebrání překážky vymezené v § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, jelikož obviněnému není ukládána žádná nová povinnost, toliko se v odvolacím řízení mění (snižuje) výměra pokuty a podle § 36 odst. 3 správního řádu se v tomto řízení o rozkladu nepostupuje, jelikož podklady rozhodnutí odvolacím správním orgánem nově pořizovány nebyly.

82.         Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu jsem kromě věcné správnosti napadeného rozhodnutí přezkoumal i jeho zákonnost ve všech výrocích a současně jsem přezkoumal i zákonnost postupu Úřadu. Úřad ve správním řízení dostatečně zjistil skutkový stav věci tak, aby mohl posoudit, zda se v daném případě obviněný dopustil spáchání přestupků. Současně Úřad všechny podklady pro vydání rozhodnutí řádně označil a uvedl závěry, které z těchto podkladů zjistil a které ho vedly k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkových podstat přestupků uvedených v napadeném rozhodnutí, přičemž zjištěný skutkový stav přezkoumal z hlediska naplnění zákonných ustanovení. Dále Úřad uvedl všechny právní normy, které v dané věci aplikoval a současně dostatečně odůvodnil jejich použití.

VI.          Závěr

83.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že odpovědnost obviněného za spáchání přestupků je dána, avšak pokuta uložená výrokem IV. napadeného rozhodnutí byla v daném případě nepřiměřeně vysoká, jsem dospěl k závěru, že nastaly podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí v části výroku IV., tedy pro snížení pokuty, přičemž ostatní výroky napadeného rozhodnutí jsem potvrdil.

84.         Vzhledem k výše uvedenému jsem rozhodl tak, jak je ve výrocích tohoto rozhodnutí uvedeno.

 

 

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

 

 

 

Obdrží:

Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

 



[1]Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ust. § 56 odst. 1 zákona v návaznosti na § 273 zákona.

[2]Dostupné na: http://stistko.uiv.cz/katalog/cslnk.asp?idc=AKKO&ciselnik=Kmenov%E9+obory+vzd%ECl%E1n%ED+ %28KKOV+5m%EDstn%E9%29&aap=on

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz