číslo jednací: R0246/2016/VZ-50471/2016/323/LVa

Instance II.
Věc Dodávky výstrojního materiálu pro Městskou policii hl. m. Prahy
Účastníci
  1. hlavní město Praha
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
Rok 2016
Datum nabytí právní moci 3. 1. 2017
Související rozhodnutí S0476/2016/VZ-37232/2016/511/SVá
R0246/2016/VZ-50471/2016/323/LVa
Dokumenty file icon 2016_R0246.pdf 474 KB

Č. j.: ÚOHS-R0246/2016/VZ-50471/2016/323/LVa

 

Brno 2. ledna 2017

 

 

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 22. 9. 2016, doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže dne 23. 9. 2016, podaném zadavatelem –

  • hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0476/2016/VZ-37232/2016/511/SVá ze dne 8. 9. 2016, vydaném v řízení o přezkoumání úkonů výše uvedeného zadavatele při zadávání části A „Standardní položky stejnokroje a stejnokrojové doplňky pro výkon práce strážníka Městské policie hl. m. Prahy“ veřejné zakázky „Dodávky výstrojního materiálu pro Městskou policii hl. m. Prahy“, zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo do Věstníku veřejných zakázek odesláno dne 16. 7. 2015 a uveřejněno dne 17. 7. 2015 pod ev. č. 518381, ve znění oprav uveřejněných dne 7. 9. 2015, 14. 9. 2015, 5. 10. 2015, a v Úředním věstníku Evropské unie bylo oznámení uveřejněno dne 22. 7. 2015 pod ev. č. 2015/S 139-256076, ve znění oprav uveřejněných dne 10. 9. 2015, 17. 9. 2015, 8. 10. 2015,

jsem podle ustanovení § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 90 odst. 5 téhož zákona, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle ustanovení § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

 

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0476/2016/VZ-37232/2016/511/SVá ze dne 8. 9. 2016

 

p o t v r z u j i

a podaný rozklad

 

z a m í t á m.

 

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle ustanovení § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1] k výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, zahájil na základě podnětu dne 11. 7. 2016 správní řízení z moci úřední ve věci možného spáchání správního deliktu podle ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem - hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha (dále jen „zadavatel“) – při zadávání části A „Standardní položky stejnokroje a stejnokrojové doplňky pro výkon práce strážníka Městské policie hl. m. Prahy“ veřejné zakázky „Dodávky výstrojního materiálu pro Městskou policii hl. m. Prahy“, zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo do Věstníku veřejných zakázek odesláno dne 16. 7. 2015 a uveřejněno dne 17. 7. 2015 pod ev. č. 518381, ve znění oprav uveřejněných dne 7. 9. 2015, 14. 9. 2015, 5. 10. 2015, a v Úředním věstníku Evropské unie bylo oznámení uveřejněno dne 22. 7. 2015 pod ev. č. 2015/S 139-256076, ve znění oprav uveřejněných dne 10. 9. 2015, 17. 9. 2015, 8. 10. 2015 (dále jen „veřejná zakázka“).

2.             Úřad si na základě skutečností uvedených v podnětu vyžádal od zadavatele veškerou dokumentaci související s předmětnou veřejnou zakázkou a jeho vyjádření k obsahu podnětu. Na základě posouzení obsahu podnětu a dokumentace zaslané zadavatelem získal Úřad pochybnosti o tom, zda zadavatel postupoval v souladu se zákonem, proto zahájil správní řízení z moci úřední, kde za účastníka označil zadavatele.

3.             Dne 11. 7. 2016 Úřad vydal příkaz č. j. ÚOHS-S0476/2016/VZ-28654/2016/511/SVá, kterým bylo rozhodnuto tak, že zadavatel se dopustil správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) (výrok I.) a § 120 odst. 1 písm. f) zákona (výrok II.), současně byla zadavateli uložena pokuta ve výši 500.000 Kč (výrok III.). Dne 19. 7. 2016 zadavatel podal proti příkazu č. j. ÚOHS-S0476/2016/VZ-28654/2016/511/SVá odpor. Podáním odporu byl příkaz zrušen.

4.             Dne 11. 8. 2016 vydal Úřad usnesení č. j. ÚOHS-S0476/2016/VZ-33730/2016/511/SVá, kterým zadavateli určil lhůtu 7 dnů ode dne doručení uvedeného usnesení, ve které se mohl vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí. Dne 26. 8. 2016 Úřad od zadavatele obdržel rozklad proti uvedenému usnesení ze dne 25. 8. 2016. Tento rozklad jsem dne 5. 12. 2016 zamítl rozhodnutím č. j. ÚOHS-R0229/2016/VZ-47583/2016/323/LVa, které dne 8. 12. 2016 nabylo právní moci.

II.             Napadené rozhodnutí

5.             Po přezkoumání všech rozhodných skutečností vydal Úřad dne 8. 9. 2016 rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0476/2016/VZ-37232/2016/511/SVá z téhož dne (dále jen „napadené rozhodnutí“), v jehož výroku

  • I. konstatoval, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky nedodržel postup stanovený v § 44 odst. 3 písm. h) zákona a zásadu transparentnosti stanovenou v § 6 odst. 1 zákona, když v zadávací dokumentaci nevymezil transparentně
  • způsob hodnocení nabídek podle subkritéria 1 „Hmotnost zboží“ v rámci dílčího hodnotícího kritéria „Kvalita nabízeného zboží“, neboť nestanovil, jak bude při přidělování bodů v tomto subkritériu zohledňovat velikost odchylky od doporučené gramáže, a
  • způsob hodnocení nabídek podle subkritéria 5 „Pohodlnost a střih zboží“, neboť nestanovil, že v rámci uvedeného subkritéria bude hodnotit „střih zboží, a to zejména se zaměřením na vzhled a funkčnost“, aniž by současně uvedl, jaké konkrétní parametry bude v rámci střihu hodnotit a jaké řešení střihu co do vzhledu a funkčnosti preferuje a tudíž bude hodnotit lépe než jiná řešení,

přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a na danou část veřejné zakázky uzavřel dne 18. 5. 2016 rámcovou smlouvu s vybraným uchazečem – Bartolini, s.r.o., IČO 28267672, se sídlem Veveří 476/39, 602 00 Brno,

  • II. konstatoval, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. f) citovaného zákona tím, že v rámci šetření podnětu k zahájení řízení z moci úřední nezaslal Úřadu úplnou dokumentaci o veřejné zakázce, a to konkrétně o části A veřejné zakázky, a to rámcovou smlouvu uzavřenou dne 18. 5. 2016 s vybraným uchazečem ve lhůtě do deseti dnů ode dne doručení výzvy Úřadu ze dne 24. 5. 2016, tj. do 3. 6. 2016, ale učinil tak až dne 9. 6. 2016,
  • III. uložil za spáchání uvedených správních deliktů podle § 120 odst. 2 písm. b) zákona pokutu ve výši 500.000 Kč.

III.           Rozklad zadavatele

6.             Dne 23. 9. 2016 byl Úřadu doručen rozklad zadavatele ze dne 22. 9. 2016 proti napadenému rozhodnutí. Ze správního spisu vyplývá, že rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 9. 9. 2016. Rozklad byl podán v zákonné lhůtě.

 

Námitky rozkladu

Námitka nenaplnění podmínky potenciality vlivu na výběr nejvhodnější nabídky

7.             Zadavatel je názoru, že vzhledem k tomu, že uchazeči dostali shodné materiální informace o způsobu hodnocení nabídek, nikdo z nich nepodal žádost o dodatečné informace k zadávacím podmínkám a zároveň uchazeči podali nabídky, byly zadávací podmínky jednoznačné.

8.             Dále zadavatel uvádí, že Úřad neposoudil skutečnost, zda došlo či mohlo dojít nastavením zadávacích podmínek k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, na základě všech dostupných informací. Úřad totiž nevyhověl návrhu zadavatele na provedení důkazu v podobě dotazu na vybraného uchazeče. Zadavatel v tomto ohledu uvedl, že s uchazečem, jehož vyjádření Úřad zohlednil (uchazeč XENA Praha, s.r.o., IČO 49613791, se sídlem Nad spádem 641/20, Podolí, 147 00 Praha 4, dále jen „druhý uchazeč“), má dlouhodobě velmi negativní vztahy, přičemž v dubnu 2016 zadavatel dokonce vůči neúspěšnému uchazeči podal trestní oznámení za pokus přečinu podvodu, čímž chce zadavatel poukázat na skutečnost, že vyjádření neúspěšného uchazeče může být ovlivněno negativním vztahem tohoto uchazeče k zadavateli. V této souvislosti zadavatel odkazuje na judikát Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 48/92-23 ze dne 26. 2. 1993, podle něhož z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí a proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené.

9.             Zadavatel dále podotýká, že Úřad by se měl při svých úvahách o ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky zabývat i otázkou, kdo je schopen daný předmět veřejné zakázky splnit, jelikož poptávaným plněním se zabývá pouze úzký okruh subjektů. Závěry Úřadu v části, že zadávací podmínky mohly mít fakticky vliv na počet nabídek, se jeví jako nepodložené.

Námitka nezohlednění specifičnosti předmětu veřejné zakázky

10.         K výtce Úřadu, že zadavatel přesněji nedefinoval požadavky na střih a pohodlnost, zadavatel uvádí, že se toto z logiky věci jeví jako nesmyslné a fakticky neproveditelné. V případě přesné definice požadovaného plnění do nejmenšího detailu by byl popřen smysl subjektivního hodnocení, nerealizovalo by se výstrojních součástek při výkonu služby a byl by zmařen záměr zadavatele získat co nejkvalitnější výstrojní součástky. Dále zadavatel odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 10/2009-113 ze dne 12. 8. 2010, kde se uvádí, že „[p]ředmětem posouzení (…) je tak otázka, zda zadavatel stanovil taková dílčí kritéria, z nichž je patrné, co se jimi jednoznačně myslí, resp. jak má nabídka vypadat, aby tomuto kritériu vyhověla a mohla být hodnocena, a v jakých ohledech a jak bude hodnocena.“

11.         Zadavatel se domnívá, že má stanovit zadávací podmínky tak, aby odpovídaly jeho potřebám a byl naplněn účel zákona, přičemž je toho názoru, že tento postup dodržel.

Námitka umožnění spáchání správního deliktu Úřadem

12.         Zadavatel se domnívá, že Úřad umožnil případné spáchání správního deliktu (který se nestal) svou nečinností, jelikož již v době před uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku měl Úřad k dispozici veškeré zadávací podmínky, ale nezahájil správní řízení z moci úřední. Na základě nečinnosti Úřadu tak uběhla blokační lhůta pro zadavatele, který tak mohl uzavřít smlouvu, a tím fakticky naplnit jednu z podmínek pro potenciální spáchání správního deliktu.

Námitka neúměrné výše sankce

13.         Zadavatel se domnívá, že jeho postavení je „v daném případě obdobné postavení provozní jednotky ve smyslu § 17 odst. 2 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek.“ K tomuto závěru dochází na základě toho, že městská policie hlavního města Prahy je samostatným orgánem v rámci hlavního města Prahy a má v rámci zadávání veřejných zakázek a rozhodovacích procesů rozsáhlou samostatnost, což se projevuje také tím, že se při zadávání veřejných zakázek řídí vlastním vnitřním předpisem a hospodaří s vlastním rozpočtem. Dle zadavatele tak měl Úřad při stanovení výše sankce vycházet nikoli z rozpočtových údajů, které se týkají hlavního města Prahy jako celku, ale z rozpočtových údajů pouze městské policie hlavního města Prahy.

14.         Dále je zadavatel názoru, že ačkoli správní delikt dle § 120 odst. 1 písm. f) zákona spáchán byl, popírá, že by svým postupem jakkoli ztěžoval postup Úřadu ve věci, zejména proto, že Úřad měl k dispozici zadávací dokumentaci (včetně později podepsaného návrhu rámcové smlouvy) již před okamžikem správního řízení z moci úřední, a k pochybení došlo pouze administrativním nedopatřením, které se zadavatel snažit v nejbližším možném termínu napravit, což by při vyměření výše sankce mělo být zohledněno.

15.         K odkazům Úřadu na předchozí neposkytnutí součinnosti zadavatel uvádí, že městská policie hlavního města Prahy jako orgán hlavního města Prahy za posledních 5 let od Úřadu neobdržela žádnou sankci a ani jí nebyla žádná zakázka pravomocně zrušena. Uvedené neposkytnutí součinnosti se týkalo jiného orgánu hlavního města Prahy.

16.         Zadavatel také poukazuje na nešťastný postup Úřadu ve věci, kdy předseda Úřadu v médiích po vydání napadeného rozhodnutí (avšak v době, kdy ještě nebylo pravomocné) uvedl, že zadavatel porušil zákon.

Závěr rozkladu

17.         Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že se zadavatel nedopustil správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a ve věci správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. f) zákona vrátil Úřadu k novému posouzení.

IV.          Řízení o rozkladu

18.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

19.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí ustavenou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise dospěl k následujícímu závěru.

20.         Úřad tím, že rozhodl o zastavení správního řízení podle § 117a písm. d) zákona z důvodu, že k návrhu navrhovatele zaslanému Úřadu před uzavřením smlouvy nebyl připojen doklad o doručení námitek zadavateli, postupoval správně a v souladu se zákonem.

V.            K námitkám rozkladu

K námitce nenaplnění podmínky potenciality vlivu na výběr nejvhodnější nabídky

21.         K námitce, že jelikož žádný z uchazečů nepodal žádost o dodatečné informace, uvádím, že z této skutečnosti nelze dovozovat, že zadávací podmínky splňovaly všechny zákonné požadavky. Zadavatel se svým jednáním dopustil porušení § 44 odst. 3 písm. h) zákona a skutečnost, že nikdo z uchazečů nežádal o dodatečné informace, nemá vliv na posouzení jednání zadavatele. Podání žádosti o dodatečné informace je pouze na uvážení uchazeče a jde o jeho oprávnění, nikoli povinnost. Obdobně se již k tomuto vyjádřil Úřad v bodu 81 odůvodnění napadaného rozhodnutí.

22.         K argumentu zadavatele, že Úřad měl provést jím navrhovaný důkaz v podobě vyjádření vybraného uchazeče, uvádím, že český právní řád vychází ze zásady volného hodnocení důkazů. Podle § 52 správního řádu není správní orgán (Úřad) návrhy účastníků na provedení důkazů vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Jinými slovy, opatřování důkazů přísluší správnímu úřadu, přičemž tento není vázán návrhy účastníků řízení na provedení důkazů, zejména neprovede důkazy, které jsou nadbytečné, neúčelné, prokazují již známé skutečnosti, ekonomicky nepřiměřeně náročné předmětu řízení apod. Z důkazů navržených účastníky je správní úřad povinen provést ty, které jsou potřebné ke zjištění skutečného stavu věci, přičemž posouzení, které z navržených důkazů provede, je věcí jeho správního uvážení. K návrhu zadavatele na provedení důkazu v podobě vyjádření vybraného uchazeče uvádím, že jej nebylo nutné provést, neboť v šetřeném případě lze nedostatečnost zadávacích podmínek považovat za dostatečně prokázanou, neboť plyne již ze zadávací dokumentace. Z tohoto důvodu Úřad nepřistoupil k provedení tohoto důkazu, přičemž s postupem Úřadu se v tomto ohledu zcela ztotožňuji, neboť o přínosu provedení navrhovaného důkazu mám rovněž pochybnosti. Považoval-li Úřad předložené podklady ve smyslu § 50 správního řádu za dostačující pro zjištění skutkového stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, pak nemohu tento postoj označit za rozporný se zadavatelem  namítanými skutečnostmi, neboť stejně jako Úřad pokládám množství a obsah podkladů, na základě kterých bylo vydáno napadené rozhodnutí, za plně dostačující a provedení navrhovaného důkazu bych naopak považoval za nadbytečné a neúčelné, jelikož z vyjádření druhého uchazeče bylo jasně patrno, že kdyby zadavatel zadávací podmínky stanovil transparentně, druhý uchazeč by svou nabídku podal v jiné podobě, což mohlo mít za následek ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.

23.         Pro úplnost dodávám, že k neprovedení navrhovaného důkazu se dostatečně Úřad vyjádřil v bodech 85 – 87 odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž uvedl, že „ve správním řízení nepovažoval za účelné dotazovat se vybraného uchazeče stejným způsobem jako uchazeče č. 2, neboť jeho vyjádření (ať už by bylo jakékoliv) nemělo potenciál jakkoliv zvrátit závěr Úřadu o nezákonnosti postupu zadavatele ani o skutečnosti, že tento postup zadavatele měl postup na podobu nabídky uchazeče č. 2, event. na účast dalších potenciálních uchazečů v zadávacím řízení a v důsledku toho i vliv na výběr nejvhodnější nabídky.“ Požadavky kladené na rozhodnutí dle uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 48/92-23 ze dne 26. 2. 1993, tedy nutnost, že „z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí a proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené“, byly tedy v šetřeném případě jednoznačně splněny.

24.         K zohlednění okruhu možných dodavatelů uvádím, že již skutečnost, že si zadávací dokumentaci vyzvedlo 23 subjektů lze považovat za dostatečný důkaz toho, že poptávaným plněním se nezabývá „úzký okruh subjektů“, jak tvrdí zadavatel. V případě, kdy jsou chybně nastaveny zadávací podmínky, lze vždy předpokládat, že tato skutečnost je potenciálně schopná ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky (potažmo okruh uchazečů o veřejnou zakázku), zejména pokud je jako v tomto případě nepochybné, že skutečně existují dodavatelé, kteří byli schopni předmět veřejné zakázky realizovat, nebo pokud se zadavatelova poptávka týká poměrně běžného plnění, jež na trhu dodává řada dodavatelů, pokud opak nebude prokázán opak (ohledně této skutečnosti dochází tedy k přenosu důkazního břemene na zadavatele). Zadavatel však nijak neprokázal, že chybné zadávací podmínky výběr nejvhodnější nabídky ovlivnit nemohly, pouze poukázal na to, že z 23 subjektů, které si zadávací dokumentaci vyzvedly, se 6 zabývá oděvním průmyslem a bez jakéhokoli odůvodnění či podložení důkazy dodává, že do vymezení poptávaného předmětu plnění se vejdou najisto pouze 2 subjekty, které se plně zabývají dodáváním stejnokrojů pro policii, a veřejná zakázka je v jejich možnostech. Není však zřejmé, z čeho zadavatel dovozuje, že pouze tyto 2 subjekty mají dostatečnou kapacitu na plnění veřejné zakázky a nikdo jiný než aktuální dodavatelé policejních stejnokrojů by veřejnou zakázku plnit nemohl, když o veřejnou zakázku mělo prokazatelně (alespoň v prvotní fázi) zájem 23 subjektů. Navíc, jak Úřad rozebral v bodech 77-78 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdyby uchazeči byli bývali lépe obeznámeni s tím, jaké parametry budou hodnoceny, a jaké řešení zadavatel preferuje, mohlo dojít k tomu, že by uchazeči své nabídky koncipovali jinak a mohlo by se změnit celkové pořadí. V bodu 79 odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad taktéž poukázal na skutečnost, že v subkritériu 1 byli uchazeči ohodnoceni stejným počtem bodů, přestože jejich odchylky od doporučené gramáže byly různé.

25.         K tomuto dodávám, že potencialita ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky jakožto důsledku nedodržení postupu stanoveného zákonem může působit ve dvou rovinách. Tou první je rovina, která je uvnitř daného zadávacího řízení a týká se užší soutěže o veřejnou zakázku mezi uchazeči, kteří podali svoji nabídku na veřejnou zakázku. Tou druhou je pak rovina, která je vně zadávacího řízení a v níž probíhá širší hospodářská soutěž mezi potenciálními dodavateli. V šetřeném případě mohlo dojít k ovlivnění v obou rovinách: druhý uchazeč byl (teoreticky) neúspěšný, jelikož neměl dostatečné informace k nastavení nabídky tak, aby byla úspěšná, a dále nedostatečně konkrétní zadávací podmínky mohly způsobit, že subjekty, které si zadávací dokumentaci vyzvedly, se rozhodly nabídku vůbec nepodat, jelikož nevěděly, jak budou nabídky hodnoceny.

26.         Dále se domnívám, že je taktéž nutné poukázat na skutečnost, že správní delikt vymezený v ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona je z hlediska právní teorie deliktem ohrožovacím. Tato teorie vychází z teoretických podkladů trestního práva např. z publikace Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, Praha, 2012, str. 2768, jejíž závěry byly aplikovány např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2015 č. j. 8 As 50/2015-39 „Pro účely trestního práva (k němuž lze v případě správního trestání přihlédnout) jsou ohrožovací delikty definovány tak, že: „k jejich dokonání postačuje pouhé ohrožení chráněného zájmu.“ Obdobně se k problematice ohrožovacího deliktu vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/06 ze dne 21. října 2008: „Ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. c) a d) vyhlášky ukládají uživatelům povinnost zabránit poškození veřejného prostranství a znečišťování okolí. Proti takové formulaci nelze z ústavně právního pohledu nic namítat, neboť obsahuje zákaz tzv. ohrožovacích deliktů, vlastních zákonu o přestupcích i trestnímu právu, tj. deliktů, u nichž žádný materiální následek nemusí nastat, stačí pouze možnost vzniku škodlivého následku.“ Dále se k této problematice věnoval i Nejvyšší soud ČR ve věci 1 Tzn 2/96, kde uvedl: „V této souvislosti Nejvyšší soud ČR připomíná, že uvedený trestný čin je deliktem ohrožovacím a jeho nebezpečnost pro společnost vyplývá již ze samotného faktu, že pachatel v rozporu se zákonem drží a nosí určitou zbraň bez ohledu na skutečnost, zda ji vůbec použil, popř. v kolika případech se tak stalo.“ Z uvedených judikátů tedy jednoznačně vyplývá, že pro spáchání ohrožovacího deliktu postačí, je-li zákonem chráněný zájem pouze ohrožen, přičemž tak škodlivý následek nemusí nutně nastat. Je současně zřejmé, že pokud může dojít k naplnění podstaty správního deliktu bez toho, aby zde byl skutečný škodlivý následek, pak takovou potencialitu vzniku škodlivého následku, tedy vlivu na výběr nejvhodnější nabídky ze své podstaty ani nelze nade vší pochybnost prokázat. Podstatou ohrožovacího deliktu je tedy právě to, že nemusí být prokázán vznik škodlivého následku. Takový závěr ostatně vyplývá i z rozsudku krajského soudu ve věci č. j. 62 Af 58/2010-159, kde je uvedeno: „Pro naplnění skutkové podstaty deliktu je přitom takováto možnost zcela postačující a soudu tedy nezbývá než uzavřít s tím, že žalobce nevyvrátil, že by existovala možnost, že by v případě řádného zadání veřejné zakázky byla podána nabídka další, přičemž nelze vyloučit alespoň potenciální možnost, že by se taková nabídka stala nabídkou vítěznou. Žalovaný v daném případě možnost ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky shledal a dostatečným způsobem svůj závěr odůvodnil. K tomu je třeba poukázat na to, že se jedná toliko o možnost (hypotézu), kterou není možné jakkoli prokazovat.“ Jako v nejpozději citovaném judikátu ani v šetřeném případě zadavatel nevyvrátil, že by existovala možnost, že by v případě řádného zadání veřejné zakázky byla podána nabídka další, přičemž nelze vyloučit alespoň potenciální možnost, že by se taková nabídka stala nabídkou vítěznou. Zadavatel tedy neunesl důkazní břemeno a Úřad došel ke správnému závěru, že nesprávně nastavené zadávací podmínky mohly ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Závěr, že pro naplnění skutkové podstaty postačí potenciální možnost podání výhodnější nabídky, přičemž tuto možnost výhodnější nabídky coby hypotézu nelze prokazovat, je tedy zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Např. i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Afs 78/2012 – 28 ze dne 25. 7. 2013 konstatoval, že: „je podstatné znění ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, dle něhož se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku. Ze zákonného znění přitom expressis verbis plyne, že ke spáchání deliktu dojde, i pokud porušením zákona zadavatel pouze mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Ze zákona je tedy zřejmé, že postačí pouhá potencialita podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.“ Obdobně se k dané věci staví i Krajský soud v Brně, který v rozsudcích ze dne 26. 9. 2012, č. j. 31 Af 23/2012 – 40, a ze dne 20. 3. 2012, č. j. 62 Af 58/2010 – 159, uvedl, že skutková podstata předmětného správního deliktu zahrnuje jak poruchový, tak i ohrožovací delikt. V případě, že správní orgán, tedy stěžovatel, shledá, že s e v daném případě jedná o ohrožovací formu správního deliktu, nelze faktický vznik škody z logiky věci nijak prokazovat. Z těchto důvodů shledávám námitku zadavatele nedůvodnou.

K námitce nezohlednění specifičnosti předmětu veřejné zakázky

27.         K této námitce uvádím, že Úřad nesankcionoval zadavatele za to, že se rozhodl hodnotit pohodlnost či střih zboží, že se rozhodl nechat výstroj vyzkoušet strážníky, nebo proto, že zvolil subjektivní hodnotící kritéria, nýbrž za to, že ze zadávacích podmínek nebylo předem zřejmé, jaká řešení zadavatel preferuje a podle jakého klíče bude přidělovat body při hodnocení nabídek. Ačkoli byla hodnotící komisi určena stupnice bodování, nebylo ze zadávacích podmínek čitelné, za jakých podmínek může uchazeč dosáhnout jakého bodového hodnocení. Zadavateli se jeví přesnější definování těchto požadavků jako nesmyslné, opak je však pravdou. Přesnější definování požadavků by mělo za následek snahu uchazečů dodat plnění, které by co nejvíce odpovídalo požadavkům zadavatele, což by pro zadavatele bylo zajisté výhodnější.

28.         Zadavatel sice v zadávací dokumentaci vymezil, že v rámci subkritéria „hmotnost zboží“ bude hodnotící komise přidělovat jednotlivým nabídkám 0 – 5 bodů a jaká je ideální gramáž zboží, nijak však nespecifikoval, jak bude hodnotit velikost odchylek od této doporučené gramáže. Výsledkem bylo, že uchazeči, jejichž odchylky od doporučené gramáže byly různé, byli hodnoceni stejným počtem bodů. Argumentace zadavatele, že možnost přidělit nabídce 0 – 5 bodů znamená, že nabídkám měly snad být přidělovány body v závislosti na velikosti odchylky od doporučené gramáže tím způsobem, že za každých 16,6 %, o které se nabídka lišila od doporučené gramáže, byl uchazeči stržen jeden bod, nemůže obstát již z toho důvodu, že ji zadavatel použil až v odporu proti příkazu a ve vyjádření ze dne 26. 7. 2016, nikoli v zadávací dokumentaci.

29.         Ze zadávacích podmínek dále také nebylo jednoznačně zřejmé, zda bude hodnocena nabídka v každé části veřejné zakázky souhrnně, nebo pro každou výstrojní součástku zvlášť (viz bod 65 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

30.         K subjektivním kritériím a nutnosti stanovení postupu, jakým budou nabídky porovnávány, se Úřad dostatečně vyjádřil již v bodu 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Není tedy pravdou, že by Úřad nezohlednil specifický předmět zakázky. Pouze došel k závěru, že jelikož v zadávacích podmínkách zadavatel transparentně nestanovil, dle jakého klíče bude jednotlivým nabídkám přidělovat body, nedodržel postup stanovený v § 44 odst. 3 písm. h) zákona a rovněž zásadu transparentnosti zakotvenou v § 6 odst. 1 zákona.

31.         K nedostatečnosti zadávacích podmínek se již obsáhle vyjádřil Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl v bodu 60, že „[a]bsence jednoznačných pravidel pro přidělování bodů v zadávací dokumentaci obecně může vést k libovůli zadavatele při následném hodnocení nabídek“, nebo v bodu 53, kde citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 86/2008-222 ze dne 25. 3. 2009, kde bylo judikováno, že „jednotlivá dílčí kritéria a jejich hodnocení musí být natolik konkrétní, přesné a jednoznačné, aby se každému z uchazečů dostalo informací téhož materiálního obsahu a aby následně bylo zřetelně přezkoumatelné, zda zadavatel hodnotil tak, jak předeslal v zadávacích podmínkách“, nebo v bodu 55, kde citoval Krajský soud v Brně, který v rozsudku č. j. 31 Af 23/2012 ze dne 26. 9. 2012 judikoval, že „[j]e povinností zadavatele, aby u kvalitativních kritérií uvedl postup a způsob, jakým budou jednotlivé nabídky hodnoceny a porovnány.“

32.         Z těchto důvodů shledávám tuto námitku zadavatele nedůvodnou

K námitce umožnění spáchání správního deliktu Úřadem

33.         Nedůvodnou shledávám také námitku zadavatele, že v okamžiku, kdy měl již Úřad zadávací podmínky k dispozici, nezahájil v době před uzavřením smlouvy správní řízení z moci úřední, a proto se zadavatel mohl údajně důvodně domnívat, že v jeho postupu při zadávání šetřené veřejné zakázky nebyly shledány pochybnosti svědčící o nezákonném průběhu zadávacího řízení. Uvádím, že skutečnost, že Úřad zahájil správní řízení z moci úřední teprve s určitým časovým odstupem nemění nic na situaci, že se zadavatel při zadávání šetřené veřejné zakázky dopustil porušení zákona, resp. správního deliktu. Jestliže tedy Úřad po obdržení podstatné části dokumentace k veřejné zakázce „obratem“ nezahájil správní řízení z moci úřední, bez dalšího neznamená, že zadavatel mohl spoléhat na to, že jeho postup při zadávání šetřené veřejné zakázky byl v souladu se zákonem.

K námitce neúměrné výše sankce

34.         Zadavatelem v šetřeném případně bylo hlavní město Praha. To bylo za zadavatele označeno v oznámení o zakázce, v oznámení o zadání zakázky, i ve zbytku dokumentace o veřejné zakázce. Dle § 1 odst. 4 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, je uvedeno, že městská policie hlavního města Prahy je orgánem hlavního města Prahy. Městská policie tedy není samostatnou právnickou osobou a účastníkem správního řízení nemůže být subjekt bez právní osobnosti. Zadavatelem veřejné zakázky je tak jednoznačně hlavní město Praha, jež je dále identifikováno svým IČO a sídlem. I pokud by za názvem hlavního města byl uváděn dodatek označující konkrétní organizační složku, jak tomu bývá v případech týkajících se např. městských částí, nic by to nezměnilo na postavení hlavního města Prahy jako zadavatele. K uvedení takového dodatku je přistupováno z důvodu konkrétnější specifikace subjektu, když je organizační složka (statutárním) městem jako zadavatelem pověřena k provedení úkonů v určitém zadávacím řízení. K tomu dodávám, že skutečnost, že by městská policie hlavního města Prahy musela sankci hradit z  rozpočtu vyhrazeného městské policii hlavního města Prahy na mzdy, zákonné odvody, fond zaměstnavatele a kapitálové výdaje, je interní záležitostí hlavního města Prahy.

35.         S výše uvedeným souvisí také skutečnost, že v napadeném rozhodnutí uvedené odkazy Úřadu na předchozí neposkytnutí součinnosti zadavatelem skutečně jsou relevantní, jelikož jako zadavatel je posuzováno právě hlavní město Praha, tedy nezáleží na tom, že pochybení se v předchozím případě dopustil jiný orgán hlavního města Prahy, a nikoli městská policie hlavního města Prahy.

36.         Podle § 121 odst. 2 zákona se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Při výměře sankce se tedy primárně nepřihlíží k rozpočtu zadavatele, natož jeho organizační jednotky, které se veřejná zakázka týká. Rozpočet zadavatele se zohledňuje pouze v tom ohledu, zda uložená sankce není sankcí likvidační, tedy jinými slovy se posuzuje, zda by uložená pokuta mohla zničit majetkovou základnu postihovaného subjektu, tedy zda není nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele správního deliktu, a zda by mu teoreticky mohla způsobit platební neschopnost. I kdybychom tedy připustili výklad, že zadavatelem je v šetřeném případě městská policie hlavního města Prahy a nikoli hlavní město Praha, nelze dojít k závěru, že sankce je likvidační, jelikož městská policie hlavního města Prahy by musela být posuzována jako veřejný zadavatel, kterému z důvodu napojení na veřejné rozpočty v podstatě nelze uložit likvidační pokutu.

37.         Ke správnímu deliktu dle § 120 odst. 1 písm. f) zákona uvádím, že důvod pochybení (administrativní nedopatření) je z hlediska posouzení, zda došlo či nedošlo ke spáchání správního deliktu taktéž zcela irelevantní, jelikož správní delikty dle zákona jsou založeny na objektivní odpovědnosti, která je odpovědností za výsledek a jejím předpokladem není zavinění. V šetřeném případě byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu dle zákona a není věcí správního uvážení Úřadu, zda uložit či neuložit za tento správní delikt sankci.

38.         Námitku neúměrné výše sankce tedy také shledávám jako nedůvodnou.

Posouzení z hlediska pozdější právní úpravy

39.         Dne 1. 10. 2016 nabyl účinnosti zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“).

40.         Podle čl. 40 odst. 6 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Shodný princip je vyjádřen i v § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Toto pravidlo zakládá výjimku z jinak obecného zákazu retroaktivity trestních norem, která se uplatní v případě, kdy je pozdější právní úprava pro pachatele příznivější. Tato výjimka se dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu aplikuje rovněž v oblasti správního trestání.

41.         V souvislosti s citovaným článkem Listiny uvádím, že konstantní soudní judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 126/2002-27 ze dne 27. 10. 2004) dospěla k závěru, že „[t]restání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu (…) Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním (…) Přijetí tohoto principu pak znamená, že nelze trestat podle starého práva v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní skutkovou podstatu nepřevzala; analogicky to platí i tehdy, jestliže nová právní úprava stanoví mírnější sankce za stejné jednání“. K totožnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud též v rozsudku č. j. 8 Afs 17/2007-135 ze dne 31. 5. 2007 a dalších.

42.         K posouzení příznivější právní úpravy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu uvádím následující.

43.         Podle § 121 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 121 odst. 2 písm. a) zákona lze za správní delikt netransparentního vymezení zadávacích podmínek (tedy jednání v rozporu s § 44 odst. 3 písm. h) zákona a zásadou transparentnosti stanovenou v § 6 odst. 1 zákona), který měl za následek možné ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky (přičemž byla uzavřena smlouva na danou část veřejné zakázky), uložit pokutu až do výše 10 % ceny zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit. Netransparentní vymezení zadávacích podmínek je správním deliktem i podle ZZVZ (konkrétně je toto jednání v rozporu s § 115 odst. 1 ZZVZ ve spojení s § 6 ZZVZ), přičemž za tento správní delikt lze podle § 268 odst. 1 písm. b) ZZVZ ve spojení s § 268 odst. 2 písm. a) ZZVZ uložit pokutu do 10 % ceny veřejné zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit. Z uvedeného je tedy zřejmé, že posuzované jednání zůstane i ve světle ZZVZ deliktem, za něž je možno uložit stejnou sankci jako podle zákona účinného v době zahájení zadávacího řízení.

44.         Podle § 120 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 120 odst. 2 písm. b) zákona lze za správní delikt spočívající v nezaslání (či opožděném zaslání) úplné dokumentace o veřejné zakázce na žádost Úřadu (tedy jednání v rozporu s § 155 odst. 5 zákona) uložit pokutu do výše 20 000 000 Kč. Nezaslání (či opožděné zaslání) úplné dokumentace o veřejné zakázce na žádost Úřadu je správním deliktem i podle ZZVZ (konkrétně je toto jednání v rozporu s § 258 odst. 1 ZZVZ), přičemž za tento správní delikt lze podle § 268 odst. 1 písm. e) ZZVZ uložit pokutu do maximální výše 1 000 000 Kč. Z uvedeného je tedy zřejmé, že posuzované jednání zůstane i ve světle ZZVZ deliktem, za něž je ovšem možno uložit sankci o nižší maximální výměře než jako podle zákona účinného v době zahájení zadávacího řízení. Úprava tohoto deliktu v ZZVZ by tedy byla pro zadavatele prima facie příznivější a bylo by ji nutno aplikovat namísto úpravy účinné v době zahájení zadávacího řízení.

45.         K uložení pokuty za spáchání uvedených správních deliktů předně uvádím, že při stanovení výše sankce je nutné postupovat v souladu se zásadou absorpce, která se uplatní při postihu souběhu správních deliktů a jejíž podstata tkví v absorpci sazeb (poena maior absorbet minorem – tedy přísnější trest pohlcuje mírnější). Jak již v minulosti dovodil Nejvyšší správní soud (např. v rozsudku č. j. 1 As 28/2009-62 ze dne 18. 6. 2009 nebo v rozsudku č. j. 5 Afs 9/2008-328 ze dne 31. 10. 2008), při trestání správních deliktů týmž správním orgánem se přiměřeně uplatní i principy ovládající souběh trestných činů. Nutnost aplikovat trestněprávní instituty i při trestání správním orgánem vyplývá z obecné potřeby použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního trestání v českém právním řádu nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty, jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv veřejnoprávního deliktu. Použití analogie ve správním trestání je v omezeném rozsahu přípustné tehdy, pokud právní předpis, který má být aplikován, určitou otázku vůbec neřeší, a nevede-li výklad za pomocí analogie ani k újmě účastníka řízení, ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 27/2008-67 ze dne 16. 4. 2008 a č. j. 8 As 17/2007-135 ze dne 31. 5. 2007). Pro ukládání trestů za správní delikty se proto musí uplatnit obdobné principy a pravidla jako pro ukládání trestů za trestné činy.

46.         Úprava zákona o veřejných zakázkách je ve vztahu k trestání souběhu správních deliktů na rozdíl od úpravy trestněprávní neúplná. Zejména pak neřeší moment, do kdy je správní delikty možno považovat za sbíhající se, jakož ani důsledky, není-li z jakýchkoli důvodů vedeno společné řízení. Souhrnné či úhrnné tresty, jimiž se postihuje souběh trestných činů, přitom představují pro pachatele výhodnější postup, neboť je v nich zohledněna skutečnost, že pachatel se dopustil dalšího trestného činu, aniž byl varován odsuzujícím rozsudkem týkajícím se dřívějšího trestného činu.

47.         V souladu s již citovanou zásadou absorpce v rámci správněprávního trestání má být ve správním řízení uložena pokuta podle přísněji trestného správního deliktu, proto je nutno se nejprve zabývat otázkou, za který správní delikt je možno v šetřeném případě uložit přísnější sankci (vyšší pokutu).

48.         Při porovnání maximálních výši pokut dojdeme k závěru, že přísněji trestným se tedy dle ZZVZ stává delikt dle § 268 odst. 1 písm. b) ZZVZ spočívající v nedodržení postupu transparentního vymezení zadávacích podmínek, za který lze uložit pokutu do výše 10 % ceny zakázky (nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit). V souladu se zásadou absorpce by tedy bylo nutno dle ZZVZ uložit pokutu za delikt spočívající v nedodržení postupu transparentního vymezení zadávacích podmínek. Ke druhému deliktu (spočívajícím v nezaslání či opožděném zaslání úplné dokumentace) by bylo přihlíženo pouze v rámci přitěžujících okolností.

49.         Celkovou cenu části veřejné zakázky, při jejímž zadávání se zadavatel dopustil správního deliktu spočívající v nedodržení postupu transparentního vymezení zadávacích podmínek, jsem zjistil z čl. 15.1. Rámcové smlouvy, podle kterého „smlouva zaniká vyčerpáním finančnímu limitu odpovídajícího předpokládané hodnotě veřejné zakázky-část (A) ze strany Kupujícího, tj. (95.600.000)Kč“. Celková cena veřejné zakázky tak po připočtení DPH činí 115.676.000 Kč. Maximální možná výše pokuty, kterou by bylo možno za spáchání uvedeného správního deliktu činí 11 567 600 Kč.

50.         Podle § 270 odst. 2 ZZVZ se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

51.         Hlavním kritériem, které je dle citovaných ustanovení rozhodné pro určení výměry pokuty, je závažnost správního deliktu. Jde o obecnou kategorii poměřující rozsah dopadu konkrétního deliktního jednání na specifický právem chráněný zájem s přihlédnutím k významu tohoto chráněného zájmu. Zákon pak demonstrativním výčtem vymezuje, co lze pod pojem závažnost správního deliktu podřadit (způsob jeho spáchání, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán). Při zvažování závažnosti správních deliktů Úřad zohlednil následující skutečnosti.

52.         V rámci posouzení závažnosti správního deliktu konstatuji, že postupem zadavatele nedošlo k předvídanému postupu podle ustanovení § 115 odst. 1 a podle zásady transparentnosti stanovené v § 6 odst. 1 ZZVZ. Při uložení pokuty za spáchání uvedených správních deliktů je nutné při stanovování výše pokuty postupovat v souladu se zásadou absorpce, která se uplatní při postihu souběhu správních deliktů a jejíž podstata tkví v absorpci sazeb.

53.         Jak bylo uvedeno v odůvodnění sankce napadeného rozhodnutí, závažnost správního deliktu spočívající v nedodržení postupu transparentního vymezení zadávacích podmínek je nutno hodnotit jako vysokou, neboť netransparentní vymezení zadávacích podmínek mělo v šetřeném případě závažné následky. Uchazeči neměli potřebné informace ke zpracování svých nabídek tak, aby tyto co nejlépe vyhovovaly požadavkům zadavatele a dalším následkem byl rovněž netransparentní a zpětně zcela nepřezkoumatelný postup zadavatele při samotném hodnocení nabídek v rámci uvedených subkritérií, kdy měl zadavatel široký prostor pro vlastní uvážení, jakým způsobem bude nabídky hodnotit, tím pádem se výsledek zadávacího řízení mohl zásadně lišit od stavu, který mohl nastat v případě, kdy by zadavatel postupoval v souladu se zákonem a vymezil způsob hodnocení nabídek transparentně. Tento závěr se opírá i o rozhodovací praxi Úřadu, neboť např. již v rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R85/2014/VZ-38163/2016/323/MOd ze dne 19. 9. 2016 „dosahuje nejzávažnějšího stupně intenzity porušení zákona jednání pachatele správního deliktu spočívající v úplné ignoraci ustanovení zákona, které jsou často konkretizací základních zásad zadávání veřejných zakázek uvedených v § 6 zákona, tedy zásady rovného zacházení, zásady zákazu diskriminace a zásady transparentnosti, jejichž společným cílem je zamezit deformaci či dokonce vyloučení soutěžního prostředí, které je základním předpokladem dosažení efektivního vynakládání veřejných prostředků. Tímto je dán také základní úhel pohledu k nazírání na to, co je v konkrétním případě více či méně závažné.“ Toliko k závažnosti správního deliktu, kterou v šetřeném případě shledávám poměrně vysokou.

54.         Pokud by tedy zadavatel byl sankcionován podle ZZVZ, byl by primárně při úvaze o výši pokuty brán v úvahu delikt dle § 268 odst. 1 písm. b) ZZVZ. Jelikož tento delikt ovlivnil zadávací řízení již v samotném jeho počátku a byl způsobilý ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky (tedy narušit soutěž mezi uchazeči s cílem co nejhospodárnějšího zadání veřejné zakázky, tedy jeden ze základních cílů zákona), sankce ukládaná za tento delikt by v žádném případě nemohla být nižší než 500 000 Kč. Ostatní aspekty (způsob spáchání deliktu, následky a okolnosti spáchání) by neměly podstatný vliv na snížení sankce, proto není nezbytné je zde podrobněji rozvádět. Postup dle ZZVZ by tak ve svém důsledku pro zadavatele nebyl příznivější.

55.         Po posouzení všech okolností tohoto případu, zejména pak s ohledem na novou příznivější právní úpravu (snížená horní hranice zákonné sazby pokuty) a s ohledem na výše uvedené (závažnost deliktu dle ZZVZ), konstatuji, že zde nejsou důvody pro snížení uložené sankce.

VI.          Závěr

56.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu.

57.         Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku uvedeno.

 

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

 

otisk úředního razítka

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

Obdrží:

hlavní město Praha, Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha,

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy



[1]Pokud je v tomto rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ustanovení § 26 zákona v návaznosti na ustanovení § 158 odst. 1 a 2 zákona, podle tohoto znění se posuzují úkony zadavatele a uchazečů v zadávacím řízení. Zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek se nepoužije s ohledem na ustanovení § 273 odst. 1 tohoto zákona.

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz