číslo jednací: S0255/2009/VZ-17822/2016/521/ZKu

Instance I.
Věc Zajišťování služeb v oblasti nakládání s odpady na území Statutárního města Liberec
Účastníci
  1. statutární město Liberec
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí § 117a písm. f) zákona č. 137/2006 Sb.
Rok 2009
Datum nabytí právní moci 12. 5. 2016
Související rozhodnutí S255/2009/VZ-1063/2010/510/MCh
R59/2010/VZ-13759/2010/310/JSl
S0255/2009/VZ-17822/2016/521/ZKu
Dokumenty file icon 2009_S0255.pdf 556 KB

Č. j.: ÚOHS-S0255/2009/VZ-17822/2016/521/ZKu

 

V Brně dne 26. dubna 2016

 

 

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, ve správním řízení zahájeném dne 26. 11. 2009 z moci úřední, jehož účastníkem je

 

  • zadavatel – statutární město Liberec, IČO 00262978, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 1, 460 59 Liberec 1, ve správním řízení zastoupené na základě plné moci ze dne 30. 1. 2014 Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, Advokátní kancelář Jansta, Kostka spol. s r. o., IČO 28505913, se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1,

ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, cit. zadavatelem při zadávání veřejné zakázky „Zajišťování služeb v oblasti nakládání s odpady na území Statutárního města Liberec“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 31. 3. 2009 a v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 3. 4. 2009 pod ev. č. zakázky 60029783 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 7. 4. 2009 pod ev. č. 2009/S 67-096738, přičemž oznámení o zadání zakázky bylo v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 7. 8. 2009 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 8. 8. 2009,

rozhodl takto:

 

Správní řízení se podle § 117a písm. f) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zastavuje, neboť v řízení zahájeném z moci úřední nebyly zjištěny důvody pro uložení sankce podle § 120 citovaného zákona.

 

ODŮVODNĚNÍ

 I.               PRŮBĚH SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ PŘED ÚŘADEM

1.             Dne 26. 11. 2009 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), k výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, oznámil přípisem č. j.  ÚOHS-S255/2009/VZ-15331/2009/510/MCh z téhož dne zahájení správního řízení z moci úřední vedeného pod sp. zn. S255/2009/VZ ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem – statutární město Liberec, IČO 00262978, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 1, 460 59 Liberec 1, ve správním řízení zastoupené na základě plné moci ze dne 30. 1. 2014 Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, Advokátní kancelář Jansta, Kostka spol. s r. o., IČO 28505913, se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1 (dále jen „zadavatel“) – při zadávání veřejné zakázky „Zajišťování služeb v oblasti nakládání s odpady na území Statutárního města Liberec“ v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 31. 3. 2009 a v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 3. 4. 2009 pod ev. č. zakázky 60029783 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 7. 4. 2009 pod ev. č. 2009/S 67-096738, přičemž oznámení o zadání zakázky bylo v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 7. 8. 2009 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 8. 8. 2009 (dále jen „veřejná zakázka“).

2.             Zahájení předmětného správního řízení oznámil Úřad účastníkům řízení, za kterého byl mimo zadavatele označen rovněž vybraný uchazeč FCC Liberec, s.r.o.[1], IČO 63146746, se sídlem Mydlářská 105/10, 460 10 Liberec, ve správním řízení zastoupená na základě plné moci ze dne 10. 4. 2014 Mgr. Tomášem Rydvanem, advokátem, ŘANDA HAVEL LEGAL advokátní kancelář s.r.o., IČO 27636836, se sídlem Truhlářská 13-15, 110 00 Praha 1 (dále jen „vybraný uchazeč“). Jak vyplývá z cit. oznámení o zahájení správního řízení, předmětné správní řízení bylo zahájeno z toho důvodu, že Úřad získal po přezkoumání dokumentace o veřejné zakázce pochybnosti o souladu postupu zadavatele v zadávacím řízení se zákonem, konkrétně zda zadavatel stanovením požadavků na prokázání profesních a technických kvalifikačních předpokladů neporušil zásady stanovené v § 6 zákona, zejména zásadu zákazu diskriminace. Dále Úřad vyslovil pochybnosti o zadavatelem stanoveném způsobu hodnocení nabídek, konkrétně, že „zadavatel nijak v zadávací dokumentaci nespecifikoval, jaké hodnoty bude považovat za ,zjevně nepřiměřené´, popř. ve vztahu k jakým veličinám nebo souvislostem bude dané hodnoty poměřovat“.

3.             Usnesením č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-12438/2009/510/MCh ze dne 26. 11. 2009 Úřad určil účastníkům řízení podle § 39 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), lhůtu, v níž mohli navrhovat důkazy, činit jiné návrhy a vyjádřit své stanovisko v řízení, a dále lhůtu, v níž se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí.

Vyjádření vybraného uchazeče ze dne 8. 12. 2009

4.             Vybraný uchazeč ve svém stanovisku ze dne 8. 12. 2009, které bylo Úřadu doručeno dne 9. 12. 2009, uvedl k problematice stanovení minimální úrovně technických kvalifikačních předpokladů, že obdobné a mnohdy daleko přísnější podmínky a požadavky týkající se technických kvalifikačních předpokladů stanovují zadavatelé v naprosté většině zadávacích řízení po celé České republice. Požadavek zadavatele na doložení přehledu a dokladů k provozovnám představuje dle vybraného uchazeče podstatný prvek pro poskytování služby, jež je předmětem veřejné zakázky, a proto jej lze považovat za oprávněný a v souladu se zákonem.

5.             K otázce souladu postupu zadavatele se zákonem při stanovení způsobu hodnocení nabídek podle hodnotících kritérií vybraný uchazeč uvedl, že zadavatel v zadávací dokumentaci specifikoval „zjevnou nepřiměřenost“ ve vztahu k závazku, ke kterému se má daná hodnota vztahovat, přičemž za nepřiměřenou hodnotu se měla považovat taková hodnota, která je ve zjevném nepoměru k jednotkové či celkové nabídkové ceně jednotlivých dílčích plnění. Vybraný uchazeč je toho názoru, že zadávací dokumentace je v tomto směru naprosto jednoznačná.

Vyjádření zadavatele ze dne 8. 12. 2009

6.             Zadavatel ve svém stanovisku ze dne 8. 12. 2009, které bylo Úřadu doručeno dne 9. 12. 2009, uvedl, že veřejná zakázka byla vypsána v souladu se zákonem a že výběr nejvhodnějšího uchazeče proběhl taktéž v souladu se zákonem. Úroveň technických kvalifikačních předpokladů zadavatel stanovil podle § 56 odst. 7 písm. c) zákona, a to právě zejména s ohledem na druh, rozsah a složitost předmětu plnění veřejné zakázky. Předmětem veřejné zakázky bylo dle podrobného popisu v zadávací dokumentaci zajištění komplexních služeb v oblasti odpadového hospodářství, jejichž součástí je rovněž zřízení a provozování sběrného dvora na území statutárního města Liberec a zřízení a provoz administrativního pracoviště pro hlášení a vyřizování naléhavých potřeb ze strany zadavatele či občanů statutárního města Liberec. Tato skutečnost musela být všem zájemcům o veřejnou zakázku zřejmá. Podle § 56 odst. 2 písm. h) zákona má zadavatel právo k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů požadovat mimo jiné přehled provozních a technických zařízení, které bude mít dodavatel při plnění veřejné zakázky k dispozici. Zadavatel tedy v souladu s § 56 odst. 2 písm. h) zákona a s ohledem na druh, rozsah a složitost předmětu plnění veřejné zakázky požadoval prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů doložením přehledu a dokladů, ze kterých by vyplývalo, že k okamžiku podání nabídky uchazeči ví, jakým způsobem zajistí příslušná provozní zařízení, která představují podstatný prvek pro poskytování komplexních služeb vymezených veřejnou zakázkou. Zadavatel v zadávací dokumentaci uvedl pouze příkladný výčet dokladů prokazujících vlastnická či jakákoliv jiná užívací práva k nemovitostem a nepožadoval, aby k okamžiku podání nabídky měli uchazeči provozní zařízení zřízena nebo zprovozněna. Zadavatel ve svém stanovisku odkázal v ostatním na vyjádření ze dne 6. 8. 2009 podané v rámci šetření podnětu.

7.             K otázce stanovení způsobu hodnocení nabídek zadavatel uvedl, že postupoval v souladu s § 44 odst. 3 písm. f) zákona. Způsob hodnocení nabídek podle hodnotících kritérií stanovil v zadávací dokumentaci velmi podrobně. Úřadem zpochybňované užití termínu „zjevná nepřiměřenost“ v případě výše smluvních pokut za případné neplnění smluvních závazků také zadavatel velmi podrobně vymezil, a to ve vztahu k povaze závazku, ke kterému se hodnota smluvní pokuty měla vztahovat. Za nepřiměřenou hodnotu přitom označil takovou hodnotu, která je ve zjevném nepoměru k jednotkové či celkové nabídkové ceně jednotlivých plnění. V zadávací dokumentaci zadavatel současně uvedl, že zjevná nepřiměřenost bude taktéž předmětem hodnocení ze strany hodnotící komise. Zadavatel nad rámec svých zákonných povinností vycházel při vymezování způsobu hodnocení ze zrušené vyhlášky č. 240/2004 Sb. k zákonu č. 40/2004 Sb. a z § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. K otázce zjevné nepřiměřenosti zadavatel dále uvedl, že její posouzení v souladu se zákonnými ustanoveními a stávající praxí vychází z principu odborného posouzení nabídek komisí jmenovanou zadavatelem, přičemž odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 A 1/99-32 ze dne 17. 6. 1999 a rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 55/2008-63 ze dne 28. 4. 2009.

Rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-1063/2010/510/MCh ze dne 22. 4. 2010

8.             Úřad rozhodnutím č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-1063/2010/510/MCh ze dne 22. 4. 2010 (dále jen „první rozhodnutí ve věci“) rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, „že nedodržel 1. zásadu zákazu diskriminace stanovenou v ustanovení § 6 citovaného zákona o veřejných zakázkách, neboť v zadávací dokumentaci stanovil požadavek na předložení rozhodnutí o udělení souhlasu Libereckého kraje k provozování zařízení dle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, čímž diskriminoval dodavatele, kteří toto rozhodnutí o udělení souhlasu k provozování zařízení, a tedy i příslušné zařízení, nemají, avšak jsou schopni plnit předmět veřejné zakázky, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť jeho důsledkem bylo omezení soutěžního prostředí, 2. postup stanovený v § 56 odst. 7  písm. c) v návaznosti na § 6 citovaného zákona o veřejných zakázkách, když v zadávacích podmínkách nevymezil minimální úroveň technických kvalifikačních předpokladů podle § 56  odst. 2  písm. h) citovaného zákona o veřejných zakázkách tak, aby odpovídala druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky, a to při stanovení požadavku na předložení údajů a dokladů prokazujících vlastnická či jiná užívací práva k minimálně dvěma provozovnám v k.ú. Liberec, čímž současně porušil zásadu zákazu diskriminace v zadávacím řízení, neboť diskriminoval dodavatele, kteří provozovny v k.ú. Liberec nemají, avšak byli by schopni je pro plnění veřejné zakázky zajistit, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť jeho důsledkem bylo omezení soutěžního prostředí“. Úřad dále zadavateli za zjištěný správní delikt uložil podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona pokutu ve výši 3 000 000,- Kč.

9.             Proti napadenému rozhodnutí podal zadavatel rozklad, který Úřad obdržel prostřednictvím faxu dne 11. 5. 2010 a následně v listinné podobě dne 13. 5. 2010.

Rozhodnutí předsedy Úřaduč. j. ÚOHS-R59/2010/VZ-13759/2010/310/JSl ze dne 7. 12. 2010

10.         Předseda Úřadu rozhodnutím č. j. ÚOHS-R59/2010/VZ-13759/2010/310/JSl ze dne 7. 12. 2010 první rozhodnutí ve věci potvrdil a podaný rozklad zamítl.

    II.          SOUDNÍ PŘEZKUM

11.         Proti pravomocnému rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R59/2010/VZ-13759/2010/310/JSl ze dne 7. 12. 2010 podal zadavatel včas žalobu ke Krajskému soudu v Brně, kde bylo soudní řízení vedeno pod sp. zn. 62 Af 12/2011. Žalobou se zadavatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí předsedy Úřadu. V šetřeném případě Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 62 Af 12/2011-47 ze dne 2. 8. 2012 zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R59/2010/VZ-13759/2010/310/JSl ze dne 7. 12. 2010, které bylo napadeno žalobou, a věc vrátil Úřadu k dalšímu řízení, přičemž zároveň zrušil i první rozhodnutí ve věci. V dalším řízení byl Úřad vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Brně.

Závěry rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 12/2011-47 ze dne 2. 8. 2012

12.         Krajský soud v Brně (dále jen „Krajský soud“) shledal rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R59/2010/VZ-13759/2010/310/JSl ze dne 7. 12. 2010 nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost.

13.         Krajský soud v předmětném rozsudku uvádí, že ze skutkové věty „neboť v zadávací dokumentaci stanovil požadavek na předložení rozhodnutí o udělení souhlasu Libereckého kraje k provozování zařízení dle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, čímž diskriminoval dodavatele, kteří toto rozhodnutí o udělení souhlasu k provozování zařízení, a tedy i příslušné zařízení, nemají, avšak jsou schopni plnit předmět veřejné zakázky, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť jeho důsledkem bylo omezení soutěžního prostředí“ neplyne, zda se předmětného porušení slovy soudu „měl žalobce dopustit tím, že tento požadavek vůbec uplatnil (tj. že vůbec práva ke sběrnému dvoru požadoval), anebo tím, že tento požadavek uplatnil už v rámci požadavků na kvalifikaci. Obojím by přitom žalobce mohl ZVZ porušit – a v obojím případě by se mohlo jednat o porušení § 6 ZVZ, konkrétně porušení zásady zákazu diskriminace. Text skutkové věty by nasvědčoval tomu, že tak žalobce nemohl učinit vůbec, neboť ve skutkové větě není uvedeno nic v tom směru, že pochybení mělo nastat nesprávným (diskriminačním) nastavením požadavků na kvalifikaci. Je sice v této skutkové větě odkazováno na ,zadávací dokumentaci´ (tedy že tam byl požadavek žalobce uplatněn), zadávací dokumentace ovšem obsahuje jak požadavky na kvalifikaci, tak požadavky na samotné obchodní podmínky kontraktu žalobce s vybraným uchazečem (příloha 4 zadávací dokumentace), resp. veškeré podmínky, jež je třeba dodavateli (uchazeči) splnit, aby jejich nabídka mohla být nabídkou vítěznou (§ 44 odst. 1 ZVZ). Odůvodnění rozhodnutí vážící se k tomuto skutku však nasvědčuje tomu, že tak žalobce nemohl učinit v rámci stanovení požadavků na kvalifikaci, resp. že postupem v rozporu se ZVZ bylo takové jednání žalobce, kterým tento požadavek uplatnil v rámci požadavků na kvalifikaci.“ Krajský soud vyslovil závěr, že dostatečný popis skutku v předmětné části výroku neplyne přímo z výroku rozhodnutí Úřadu, může ale plynout z kombinace textu výrokové části a určitých (Krajským soudem v předmětném rozsudku citovaných) pasáží odůvodnění, což by v případě, že by to žalobce namítal, mohlo být důvodem pro to, aby Krajský soud považoval předmětnou výrokovou část rozhodnutí za nenaplňující požadavky usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. 2 As 34/2008. Krajský soud ale dodává, že žalobce „v tomto směru neargumentuje, a tedy při respektování pravidla o vázanosti soudu uplatněnými žalobními body (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a respektování názoru vysloveného v uvedeném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, že by se v takovém případě jednalo o vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., nelze za této situace z tohoto důvodu napadené rozhodnutí rušit.“

14.         Krajský soud v předmětném rozsudku dále uvádí, že důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí vyplývá ze závěru o jeho nepřezkoumatelnosti, a dodává, že rovněž důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí „souvisí s tím, co je ve skutečnosti výrokem prvostupňového rozhodnutí kladeno žalobci za vinu a z jakých důvodů - a jakou argumentací to ve své žalobě žalobce zpochybňuje“, přičemž se týká „obou porušení ZVZ, jak jsou popsána v bodech I.1. a I.2. prvostupňového rozhodnutí“. Krajský soud k tomu uvádí, že z argumentace Úřadu, resp. žalovaného, „může plynout, že žalovaný za diskriminační postup žalobce (a tedy za postup porušující § 6 ZVZ) považuje to, že žalobce požadoval zajištění svozu odpadů a současně i provozu sběrného dvora v rámci jedné veřejné zakázky bez jejího rozdělení na části. Do této verze by argumentačně zapadly úvahy, podle nichž nemělo místa ve vztahu k plnění, které spočívalo ve svozu odpadu, požadovat souhlas k provozování sběrného dvora. Pak by ovšem podstatou argumentace žalovaného nemohly být navazující úvahy, podle nichž žalobce nemohl tento požadavek uplatnit coby požadavek na kvalifikaci, zatímco takový požadavek mohl být uplatněn coby smluvní podmínka pro samotné plnění smlouvy. Jestliže by totiž plnění spočívající ve svozu odpadů nemělo být provázáno s provozem sběrného dvora, nemohl by ve vztahu k plnění spočívajícím ve svozu odpadů být legitimním požadavek na doložení souhlasu k provozování sběrného dvora ani coby smluvní podmínka pro samotné plnění smlouvy, neboť by se jednalo pouze o jinou formu skryté diskriminace spočívající v eliminaci těch dodavatelů, kteří jsou způsobilí zajistit plnění spočívající ve svozu odpadů, avšak nedisponují souhlasem k provozování sběrného dvora, tedy k činnosti, která se svozem odpadů nesouvisí. Úvahy o tom, že žalobce nemohl požadavek na souhlas k provozování sběrného dvora uplatnit coby požadavek na kvalifikaci, zatímco takový požadavek mohl být uplatněn coby smluvní podmínka pro samotné plnění smlouvy, jsou ovšem v napadeném i v prvostupňovém rozhodnutí obsaženy.“

15.         Kromě nepřehlednosti závěrů obsažených v žalobou napadeném rozhodnutí předsedy Úřadu Krajský soud dále vytýká předmětnému rozhodnutí, že závěry v něm obsažené neodpovídají výroku potvrzovaného prvostupňového rozhodnutí.

16.         Krajský soud uvádí, že musí být najisto postaveno, jakým skutkem se žalovaný dopustil deliktu. Dále vyslovuje závěr, že „na žalovaném bude, aby nejprve vyjasnil otázku, zda žalobce mohl obě plnění zadávat jako jednu veřejnou zakázku či nikoli, tj. zda se jedná o jednu veřejnou zakázku nebo více veřejných zakázek. Toto posouzení je pro posouzení věci klíčové z toho důvodu, že požadavky žalobce na dodavatele (uchazeče) v jednotlivých zadávacích řízeních je třeba posuzovat v kontextu předmětu, jehož se jednotlivé veřejné zakázky týkají. Nelze na jedné straně uzavřít, že předmět (jediné) veřejné zakázky byl vymezen nesprávně, a na druhou stranu jednotlivé požadavky žalobce hodnotit z pohledu jejich přiměřenosti ve vztahu k takovému předmětu veřejné zakázky. Na toto úvodní posouzení může teprve navazovat další posouzení jednotlivých požadavků, které žalobce po dodavatelích uplatňoval (bude-li postaveno najisto, že předmět veřejné zakázky byl vymezen správně), popř. se žalovaný těmito požadavky již nemusí zabývat (bude-li postaveno najisto, že předmět veřejné zakázky správně vymezen nebyl). Na základě výsledků uvedených posouzení žalovaný rozhodne o tom, jakých skutků se žalobce dopustil, následně zda se žalobce dopustil správního deliktu (nebo více deliktů) či nikoli, přičemž dospěje-li k závěru, že se tak stalo, bude muset ve výroku svého rozhodnutí zřetelně (v souladu s návodem Nejvyššího správního soudu – viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008 ve věci sp. zn. 2 As 34/2006) popsat, jakým jednáním se tak stalo – a tomu bude muset odpovídat i jednoznačné odůvodnění.“

Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 56/2012–53 ze dne 27. 8. 2013

17.         Proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 12/2011-47 ze dne 2. 8. 2012 podal Úřad kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl, neboť ji neshledal důvodnou.

18.         Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že „krajský soud mimořádně přehledně vysvětlil, která porušení zákona o veřejných zakázkách, shledaná stěžovatelem, se opírají o vnitřně rozporná tvrzení stěžovatele (porušení popsané v posledním odst. na str. 8 a k němu se vztahující rozpory popsané v odst. 1 a 2 na str. 9 napadeného rozsudku, porušení popsané v odst. 3 a k němu se vztahující rozpory popsané v odst. 4 a 5 na str. 9 napadeného rozsudku). Následně krajský soud stejně přehledně popisuje různé varianty závěrů, k nimž rozpory v odůvodnění rozhodnutí žalovaného vedou. Tuto část odůvodnění krajský soud zakončil konstatováním, že se stěžovatel zabýval požadavky žalobce na kvalifikaci, aniž by si nejprve ujasnil otázku správného vymezení předmětu veřejné zakázky. Nejvyšší správní soud, který nemá, co by k této části rozsudku krajského soudu dodal, v plném rozsahu odkazuje na jeho odůvodnění.“

19.         Nejvyšší správní soud dále uvádí, že se krajský soud „zabýval vymezením předmětu veřejné zakázky ve správních rozhodnutích do té míry, jak souviselo s možným diskriminačním postupem žalobce, za který mu správní orgány uložily sankci. Bylo-li ve věci podstatné, zda předmětný kvalifikační požadavek souvisí s možnou diskriminací způsobenou širokým vymezením předmětu veřejné zakázky, krajský soud nepochybil, pokud stěžovateli uložil, aby si předmět veřejné zakázky, pojatý ve správních rozhodnutích nesrozumitelně, ujasnil. Ostatně, sám stěžovatel v odst. 3 na str. 9 svého rozhodnutí uvedl, že ,[k]omplexní zadání služeb odpadového hospodářství bez diskriminace dodavatelů může zadavatel zajistit rozdělením předmětné veřejné zakázky na části, tak jak je stanoveno v § 98 zákona, čímž se vyloučí diskriminace dodavatelů spočívající v požadavku na zajištění svozu odpadů a současně i provozu sběrného dvora´. Již vůbec pak nelze z rozsudku krajského soudu dovodit věcný názor, že dvě ne zcela totožná plnění nelze zadat jednou veřejnou zakázkou – z rozsudku krajského soudu totiž vůbec nevyplývá věcný názor na to, zda měl být v posuzované věci předmět plnění zadán jednou, nebo dvěma veřejnými zakázkami. Krajský soud pouze uložil stěžovateli (v návaznosti na nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí), aby si tuto otázku vyjasnil, protože ,požadavky žalobce na dodavatele (uchazeče) v jednotlivých zadávacích řízeních je třeba posuzovat v kontextu předmětu, jehož se jednotlivé veřejné zakázky týkají´. Ujasnění si předmětu veřejné zakázky je tedy podstatné proto, aby mohla být posouzena zákonnost kvalifikačních požadavků vznesených v souvislosti se zakázkou zadavatelem“.

20.         Nejvyšší správní soud dodává, že „vzhledem k tomu, že krajský soud neposuzoval případ věcně, ale zrušil správní rozhodnutí s ohledem na shledanou nepřezkoumatelnost, týkal se jeho závazný právní názor pouze označení otázky, která byla shledána nepřezkoumatelnou. Jinými slovy, krajský soud neuvedl, jak by sám právně posoudil skutkové okolnosti dané věci, ale uložil stěžovateli, aby při posuzování skutkových okolností dané věci nepřehlédl některé otázky týkající se právního hodnocení. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soud[u] pak krajský soud připomněl stěžovateli, jaké jsou zákonné požadavky na vymezení správního deliktu. Námitka, podle níž krajský soud přes shledanou nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí posoudil tato rozhodnutí věcně, proto nebyla důvodná“.

III.           NOVÉ PROJEDNÁNÍ VĚCI PŘED ÚŘADEM

21.         Úřad poté, co mu byla věc vrácena k novému projednání, přípisem č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-899/2014/511/MGr ze dne 15. 1. 2014 účastníky řízení vyrozuměl o pokračování řízení. Současně jim usnesením č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-900/2014/511/MGr z téhož dne stanovil lhůty, ve kterých mohli navrhovat důkazy a činit jiné návrhy a vyjádřit v řízení své stanovisko a rovněž vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a zadavateli stanovil lhůtu k předložení dokumentace o veřejné zakázce podle § 155 zákona.

22.         Dne 21. 1. 2014 byla Úřadu doručena žádost zadavatele o prodloužení lhůt ze dne 20. 1. 2014, aby se zadavatel mohl znovu řádně seznámit se všemi relevantními podklady, aby mohl účinně využít svých procesních práv, a to s ohledem na dobu uplynulou od původního projednávání a rovněž na závažnost věci. Úřad žádosti zadavatele ze dne 20. 1. 2014 vyhověl a usnesením č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-1564/2014/511/MGr ze dne 23. 1. 2014 účastníkům řízení lhůty přiměřeně  prodloužil. Dokumentace o veřejné zakázce a rovněž vyjádření zadavatele byly Úřadu doručeny dne 3. 2. 2014.

Vyjádření zadavatele ze dne 3. 2. 2014

23.         Ve svém vyjádření zadavatel k vymezení předmětu veřejné zakázky (komplexní plnění) odkazuje na svá předchozí vyjádření. Zadavatel dále dodává, že při posouzení toho, zda se v případě plnění, která byla předmětem šetřené veřejné zakázky, jednalo o předmět jedné veřejné zakázky či o samostatná nesouvisející plnění, která měla být zadána odděleně, je nutno vycházet z příslušné judikatury zabývající se otázkou dělení předmětu veřejné zakázky, tj. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2007, č. j. 2 Afs 198/2006-69 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2010, č. j. 62 Af 7/2010-135, ze kterých vyplývá, že jsou předmětem jedné veřejné zakázky i relativně samostatná plnění, která spolu úzce souvisejí, a to zejména z hlediska věcného, místního a časového, přičemž právě věcný charakter je pro posouzení otázky úzké souvislosti plnění mající za následek posouzení těchto plnění jako jednoho předmětu jedné veřejné zakázky rozhodující.

24.         Zadavatel dále uvádí, že u předmětné veřejné zakázky je hledisko místní a časové beze sporu splněno, a dodává, že „nelze mít za to, že by byť jen některá dílčí plnění, která jsou předmětem šetřené veřejné zakázky, spolu věcně nesouvisela. Veškeré tyto činnosti jsou totiž předmětem služeb komplexního odpadového hospodářství, přičemž na sebe obsahově, věcně, logicky i časově navazují.“ Zadavatel tedy zastává názor, že byl oprávněn předmětné plnění zadat v rámci jedné veřejné zakázky, přičemž oprávněnost komplexního zadání podle jeho názoru nezpochybňuje ani Úřad v předchozích rozhodnutích v předmětném správním řízení, ani v kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Zadavatel dodává, že „jestliže jsou plnění, která spolu úzce souvisí, předmětem jedné veřejné zakázky a předmět konkrétní jedné veřejné zakázky je vymezen právě takovými plněními, pak takové vymezení předmětu veřejné zakázky nemůže být považováno za diskriminační, a tedy nezákonné“.

25.         K možnosti rozdělení veřejné zakázky na části podle § 98 zákona zadavatel cituje z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. března 2010, č. j. 62 Af 7/2010-135, že „rozdělení veřejné zakázky na části vhodné nebude zejména tehdy, pokud bude předmět veřejné zakázky tvořen plněními navzájem se neodlišujícími nebo plněními, která na sebe úzce navazují“, jedná se o tzv. komplexní zakázky, přičemž „komplexní zakázku je třeba považovat za zakázku, jejíž předmět rozdělení na části vylučuje.“ Zadavatel zastává názor, že „v případě šetřené veřejné zakázky se jedná právě o taková plnění, která na sebe úzce a logicky navazují a ve svém souhrnu představují komplexní veřejnou zakázku, proto ani rozdělení šetřené veřejné zakázky na části nepřipadalo v úvahu“, a dodává, že „rozdělení veřejné zakázky na části a její zadání po částech ve smyslu § 98 Zákona o VZ má pro zadavatele v konečném důsledku stejný efekt jako samostatné zadání jednotlivých ,dílčích´ plnění (tj. možnost, že části veřejné zakázky budou zadány jiným dodavatelům a jejich následné oddělené plnění spojená mj. též s ,dělenou´ právní odpovědností těchto dodavatelů)“.

26.         Zadavatel dále zastává názor, že v případě vymezení předmětu veřejné zakázky v souladu se zákonem byly i veškeré požadavky na profesní kvalifikační předpoklady a technické kvalifikační předpoklady zcela oprávněné a v souladu se zákonem. Zadavatel k tomu dodává, že „pokud je předmětem veřejné zakázky provozování zařízení určeného ke sběru a třídění odpadu (sběrného dvora), pak je zcela logické a zcela legitimní, aby uchazeč měl oprávnění k tomu, aby takové zařízení mohl provozovat, tj. rozhodnutí krajského úřadu o souhlasu s provozováním takového zařízení podle § 14 odst. 1 Zákona o odpadech. Bez takového souhlasu pak není uchazeč ani oprávněn v dané oblasti vyvíjet podnikatelskou činnost. Tento požadavek pak svou povahou nepochybně spadá pod profesní kvalifikační předpoklady“. Zadavatel dále odkazuje na rozhodnutí Úřadu č. j. S303/2006-21083/2006/510-MO ze dne 11. 12. 2006, kde Úřad v rámci veřejné zakázky, jejímž předmětem byl i svoz a likvidace odpadů, přiznal oprávněnost požadavku na předložení souhlasu k provozování zařízení podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“) v rámci splnění profesních kvalifikačních předpokladů podle § 54 písm. b) zákona. Zadavatel pro úplnost dodává, že podle jeho názoru je lhostejno, zda bude požadavek na předložení souhlasu k provozování sběrného dvora zachycen v rámci profesních kvalifikačních předpokladů podle § 54 písm. b) či pod písm. d) zákona, neboť vyjadřuje i odbornou způsobilost jeho držitele a splnění obou kvalifikačních předpokladů lze prokázat prostřednictvím subdodavatele či jedním z dodavatelů podávajících společnou nabídku a nesprávné podřazení nemůže způsobit nezákonnost tohoto požadavku.

27.         Rovněž požadavek na technický kvalifikační předpoklad spočívající v doložení přehledu a dokladů prokazujících vlastnická či jiná užívací práva k pozemkům a stavbám k min. jednomu sběrnému dvoru a jedné provozovně pro administrativní zázemí souvisí podle názoru zadavatele s předmětem veřejné zakázky. Svoje požadavky shledává zadavatel jako minimální a „nevyžadující žádné, příp. jen zcela zanedbatelné náklady na straně uchazečů“ a zdůrazňuje, že „nepožadoval, aby uchazeči disponovali příslušnými provozovnami již při podání nabídky, resp. ani před výběrem nejvhodnější nabídky či před uzavřením smlouvy“ (postačovalo předložení prosté smlouvy o smlouvě budoucí) a měl osvědčit schopnost zajištění provozovny v případě plnění veřejné zakázky.

28.         Závěrem svého vyjádření požaduje zadavatel, aby Úřad řízení zastavil, neboť zadavatel postupoval zcela v souladu se zákonem a žádného správního deliktu se nedopustil.

Rozšíření předmětu správního řízení

29.         S ohledem na skutečnost, že bylo Úřadu Krajským soudem uloženo, aby se zabýval nejprve otázkou, zda zadavatel mohl zadat předmětná plnění spolu v rámci jedné veřejné zakázky, rozšířil Úřad předmět správního řízení, o čemž informoval účastníky řízení přípisem č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-6476/2014/511/MGr/PMc ze dne 26. 3. 2014. Zároveň Úřad usnesením č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-6478/2014/511/MGr/PMc ze dne 26. 3. 2014 určil účastníkům řízení lhůtu, ve které mohli navrhovat důkazy a činit jiné návrhy a vyjádřit v řízení své stanovisko.

Vyjádření zadavatele k rozšíření předmětu správního řízení

30.         Dne 2. 4. 2014 obdržel Úřad vyjádření zadavatele z téhož dne, ve kterém k rozšíření předmětu správního řízení uvádí, že ke komplexnosti veřejné zakázky a úzké souvislosti jednotlivých plnění v rámci veřejné zakázky se již několikrát vyjadřoval, přičemž na svoje předchozí stanoviska a vyjádření učiněná v tomto správním řízení, včetně rozkladu proti zrušenému rozhodnutí Úřadu, zadavatel plně odkazuje.

31.         Zadavatel dále zastává názor, že „Úřadem tvrzené rozdělení služeb v oblasti nakládání s odpady je nutno považovat za umělé a účelové“, a dodává, že jinak by totiž bylo možné rozdělit předmět veřejné zakázky „na mnoho samostatných dílčích plnění, resp. z něj vydělit jeho jednotlivou část a tu pak posuzovat jako samostatné, nesouvisející plnění (tj. např. sběr odpadu, svoz odpadu, likvidaci odpadu atd.)“. Zadavatel dále odkazuje na judikaturu a rozhodovací praxi Úřadu týkající se dělení předmětu veřejné zakázky. Zadavatel uvádí, že dle judikatury jsou předmětem jedné veřejné zakázky i relativně samostatná plnění, která spolu úzce souvisejí, a to zejména z hlediska věcného, místního a časového, přičemž pro posouzení úzké souvislosti plnění mající za následek posouzení těchto plnění jako jednoho předmětu jedné veřejné zakázky bývá rozhodující věcný charakter plnění. Zadavatel dále zastává názor, že „nelze mít za to, že by byť jen některá dílčí plnění, která jsou předmětem šetřené veřejné zakázky, spolu věcně nesouvisela, resp. byla natolik odlišná, že by netvořila předmět jedné veřejné zakázky, resp. nemohla být zadavatelem poptávána jako součást komplexního plnění v rámci nakládání s odpady. Veškeré tyto činnosti jsou totiž předmětem služeb komplexního odpadového hospodářství, přičemž na sebe obsahově, věcně, logicky i časově navazují a nejedná se tedy o plnění, která by byla uměle slučována do předmětu jedné veřejné zakázky“.

32.         Zadavatel se tedy domnívá, že byl oprávněn zadat takovéto komplexní plnění v rámci jedné veřejné zakázky. Podle názoru zadavatele „oprávněnost komplexního zadání přitom dosud nezpochybňoval ani Úřad, což vyplývá jak z kontextu původních, zrušených rozhodnutí Úřadu v této věci, tak dokonce i z kasační stížnosti Úřadu proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně, ve které Úřad uvádí, že ,zákon neukládá, resp. nebrání kterémukoliv zadavateli zadat jako jednu veřejnou zakázku dvě plnění, která nejsou totožná´“. Zadavatel rovněž poukazuje na ekonomickou i administrativní výhodnost zadání komplexní veřejné zakázky.

Další průběh správního řízení

33.         Úřad usnesením č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-7238/2014/511/MGr ze dne 3. 4. 2014 určil účastníkům řízení lhůtu, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Dne 10. 4. 2014 obdržel Úřad žádost zadavatele o prodloužení lhůty pro vyjádření k podkladům, které Úřad vyhověl a usnesením č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-7850/2014/511/MGr ze dne 11. 4. 2014 lhůtu pro vyjádření k podkladům rozhodnutí účastníkům řízení prodloužil.

Doplnění vyjádření zadavatele k rozšíření předmětu správního řízení

34.         Dne 18. 4. 2014 obdržel Úřad vyjádření zadavatele z téhož dne, ve kterém odůvodňuje provázanost zajištění sběru, svozu, odstranění a likvidace různých druhů odpadů spolu s provozováním sběrného dvora odpadů nutností vytřídění složek odpadů (např. sklo, kovy, keramika apod.), které nemohou být energeticky využity (tzn. spáleny) v zařízení na energetické využití odpadů (tj. spalovna) provozovaném na území zadavatele, a jejichž předání do spalovny je sankcionováno z důvodu ohrožení funkčnosti technologie. Zadavatel dodává, že „toto by mohlo mít negativní ekonomické dopady na systém odpadového hospodářství zadavatele a zadavatel se tedy oprávněně snaží tato rizika eliminovat, a to prostřednictvím provozování k tomu určenému zařízení (sběrného dvora), kde tyto složky mohou být tříděny a vytříděny a kde s nimi může být následně příslušným způsobem nakládáno v navazujících procesech nakládání s odpady“.

35.         Zadavatel následně předjímá rizika, která by hrozila, kdyby jednotlivé činnosti soutěžil jako samostatné veřejné zakázky, případně jako části jedné veřejné zakázky, které by mohly být zadány odlišným dodavatelům. V případě směsného komunálního odpadu a separovaných složek komunálního odpadu spatřuje zadavatel riziko v nárůstu dopravy, kdy každý subjekt má svůj vozový park, a dále v náročnější (časově, administrativně i ekonomicky) a mnohdy i velmi problematické (přenášení odpovědnosti na jiné subjekty zapojené v systému apod.) koordinaci činností odlišných subjektů. V případě velkoobjemového odpadu a nebezpečných složek komunálního odpadu zadavatel uvádí, že „by docházelo k jejich úpravě (dotřídění) mimo katastr statutárního města Liberec, což by znamenalo zvýšení dopravních nákladů. Případně by nemuselo docházet k úpravě vůbec (pokud by provozování sběrného dvora nebylo součástí předmětu veřejné zakázky) a tím by docházelo k porušení zákona o odpadech, zejm. konkrétně povinností dle § 9a, § 16 odst. 1 písm. b) a § 17 odst. 3 zákona o odpadech“.

Vyjádření vybraného uchazeče ze dne 18. 4. 2014

36.         Dne 18. 4. 2014 obdržel Úřad vyjádření vybraného uchazeče z téhož dne, ve kterém uvedl, že zadavatelem stanovené kvalifikační předpoklady byly v souladu se zákonem a „případnou účast potenciálních zájemců o veřejnou zakázku omezovaly pouze v míře nezbytně nutné, s přihlédnutím k povaze a složitosti předmětu poptávaného plnění“.

37.         K otázce možného široce vymezeného předmětu plnění zadavatelem pak vybraný uchazeč mj. uvedl, že při vyčlenění provozování sběrného dvora z předmětu veřejné zakázky by bylo nutné z předmětu veřejné zakázky vyčlenit i další „části předmětu veřejné zakázky (např. shromažďování, sběr, svoz, odstraňování a likvidace nebezpečných složek komunálního odpadu), neboť pro svoz jednotlivých složek, byť komunálního odpadu, je třeba rozdílného technického zázemí, a dodavatel zabezpečující svoz jedné z nich nemusí nutně disponovat se zařízením na svoz jiné složky odpadu v dané lokalitě“. V případě samostatného zadávání jednotlivých služeb poptávaných v rámci předmětu veřejné zakázky spatřuje vybraný uchazeč stejná rizika jako zadavatel, přičemž připouští faktickou možnost oddělení jednotlivých služeb, ale takovýto postup shledává jako zcela neefektivní a pro podporu svého tvrzení cituje z rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. R158/2013/VZ-2219/2014/310/DBa/MMl ze dne 31. 1. 2014.

Další průběh správního řízení

Rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-26056/2014/511/MGr ze dne 8. 12. 2014

38.         Rozhodnutím č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-26056/2014/511/MGr ze dne 8. 12. 2014 Úřad následně rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel ustanovení § 6 zákona, když v rámci plnění předmětné veřejné zakázky vymezil předmět veřejné zakázky tak, že požadoval po dodavatelích zajištění svozu odpadů [konkrétně zajištění sběru, svozu, odstraňování a likvidace směsného komunálního odpadu (vč. objemného odpadu), sběr, svoz, odstranění a využití vytříděných složek komunálního odpadu, zajištění odkládání a odstranění nebezpečných složek komunálního odpadu, pořízení, obměnu a údržbu sběrných nádob (s výjimkou nádob systému EKO-KOM, které jsou ve vlastnictví zadavatele)] a současně i provozování sběrného dvora odpadů na území statutárního města Liberec, ačkoliv tyto služby spolu technologicky nesouvisí a jejich poskytování lze zajistit samostatně různými dodavateli, čímž diskriminoval dodavatele, kteří byli schopni zajistit plnění pouze jedné z předmětných služeb, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel uzavřel dne 28. 7. 2009 s vybraným uchazečem Smlouvu o zajišťování služeb v oblasti nakládání s odpady na území statutárního města Liberec č. S09/300063 na plnění veřejné zakázky. Za spáchání uvedeného správního deliktu Úřad uložil zadavateli pokutu ve výši 700 000 Kč.

39.         Proti rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-26056/2014/511/MGr ze dne 8. 12. 2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“) podal zadavatel dne 29. 12. 2014 rozklad.

Usnesení Úřadu č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-25149/2014/521/MGr ze dne 8. 12. 2014

40.         Usnesením č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-25149/2014/521/MGr ze dne 8. 12. 2014 Úřad správní řízení v částech týkajících se možného spáchání správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, kterých se měl zadavatel dopustit tím, že při zadávání předmětné veřejné zakázky nepostupoval v souladu s § 6 zákona, když v zadávací dokumentaci k prokázání profesních kvalifikačních předpokladů stanovil požadavek na předložení rozhodnutí o udělení souhlasu Libereckého kraje k provozování zařízení dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, čímž mohl diskriminovat dodavatele, kteří toto rozhodnutí o udělení souhlasu k provozování zařízení, a tedy i příslušné zařízení, nemají, avšak jsou schopni plnit předmět veřejné zakázky, dále tím, že při zadávání předmětné veřejné zakázky nepostupoval v souladu s § 56 odst. 7 písm. c) v návaznosti na § 6 zákona, když v zadávacích podmínkách nevymezil minimální úroveň technických kvalifikačních předpokladů podle § 56 odst. 2 písm. h) zákona tak, aby odpovídala druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky, a to při stanovení požadavku na předložení údajů a dokladů prokazujících vlastnická či jiná užívací práva k minimálně dvěma provozovnám v k. ú. Liberec, čímž současně mohl porušit zásadu zákazu diskriminace v zadávacím řízení, neboť mohl diskriminovat dodavatele, kteří provozovny v k. ú. Liberec nemají, avšak byli by schopni je pro plnění veřejné zakázky zajistit, a rovněž tím, že při zadávání předmětné veřejné zakázky nepostupoval v souladu s § 44 odst. 3 písm. f) zákona, když v zadávací dokumentaci předmětné veřejné zakázky u způsobu hodnocení nabídek nespecifikoval, jaké hodnoty bude považovat za „zjevně nepřiměřené“, popř. ve vztahu k jakým veličinám nebo souvislostem bude dané hodnoty poměřovat, podle § 66 odst. 2 správního řádu zastavil, neboť ve správním řízení odpadly důvody, jichž se výše uvedené části správního řízení týkaly.

41.         Z výše uvedeného tedy vyplývá, že předmětné správní řízení bylo Úřadem dále vedeno pouze ve věci možného spáchání správního deliktu zadavatelem dle ust. § 120 odst. 1 písm. a) zákona při vymezení předmětu plnění veřejné zakázky (viz bod 38. odůvodnění tohoto rozhodnutí).

Rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R457/2014/VZ-08304/2016/322/LKo ze dne 3. 3. 2016

42.         Předseda Úřadu vydal dne 3. 3. 2016 rozhodnutí č. j. ÚOHS-R457/2014/VZ-08304/2016/322/LKo z téhož dne, kterým napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k novému projednání.

43.         Předseda Úřadu v rozhodnutí uvedl, že dovodit porušení zákona z důvodu nerozdělení veřejné zakázky na části lze toliko tehdy, jestliže je rozdělení právě a pouze jedinou možností, jak bylo možné dosáhnout dodržení zásad v § 6 zákona, a to zejména zásady zákazu diskriminace. S odkazem na rozsudky Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 7/2010 ze dne 2. 3. 2010 a sp. zn. 62 Af 119/2013 ze dne 20. 7. 2015 předseda Úřadu dále uvedl, že k tomu, „[a]by tedy Úřad mohl dospět k závěru, že nerozdělením veřejné zakázky došlo k porušení zásady zákazu diskriminace, byl povinen v napadeném rozhodnutí nejdříve vyloučit, že se předmět veřejné zakázky skládá z plnění vzájemně se neodlišujících (dále také ,první možnost vylučující rozdělení na části´) anebo z plnění, která na sebe úzce navazují (dále také ,druhá možnost vylučující rozdělení na části´)“.

44.         Předseda Úřadu v rozhodnutí dále uvedl, že „Úřad se k možnostem vylučujícím rozdělení na části určitým způsobem vyjádřil v bodech 64. a následujících bodech napadeného rozhodnutí. Tato část odůvodnění napadeného rozhodnutí však v podstatné míře vychází pouze z obecných premis, bez návaznosti na konkrétní okolnosti daného případu. K zjištění, zda se jedná o shodná či rozdílná plnění či zda a do jaké míry spolu tato plnění souvisejí, sice může být vhodné, aby Úřad nejdříve uvedl obecnou charakteristiku jednotlivých plnění, nicméně samotná obecná charakteristika nemůže naplnit požadavek přezkoumatelného odůvodnění ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu. Úřad je totiž primárně povinen posoudit konkrétní okolnosti daného případu, tedy porovnat obsah jednotlivých konkrétních plnění vymezených (definovaných) zadavatelem v zadávací dokumentaci“.

45.         Předseda Úřadu dále v rozhodnutí konstatoval, že „závěr o technologické nesouvislosti Úřad dovodil zejména z rozdílného technologického resp. technického vybavení pro jednotlivé činnosti a z tvrzení, že ,zadavatel tedy v rámci provozování sběrného dvora nepožaduje jakoukoliv manipulaci s odpadem vyžadující užití vozového parku určeného pro svoz odpadů´. Př[i] hledání technologické (ne)souvislosti je však třeba porovnávat shodnost (či odlišnost) procedur a procesů požadovaných zadavatelem spíše[,] než-li se omezit na prosté srovnání technického zázemí (tedy prostředků k provádění těchto procesů a procedur). Úřad tak v napadeném rozhodnutí směšuje odlišné pojmy ,technika´ a ,technologie´“.

46.         Předseda Úřadu dále v rozhodnutí uvedl, že považuje za nezbytné se samostatně vyjádřit k druhé možnosti vylučující rozdělení na části. Předseda Úřadu s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 7/2010 ze dne 2. 3. 2010 uvedl, že „zadavatel není povinen zadat veřejnou zakázku na části dle § 98 zákona rovněž tehdy, pokud zadává dohromady plnění, jež spolu úzce souvisejí a logicky a plynule na sebe navazují. Krajský soud v rozsudku 62 Af 7/2010 prezentoval tuto provázanost na příkladu stavebních prací. Krajský soud konstatoval, že ,plnění, které při výstavbě připadají v úvahu (např. právě zmiňovaná projekční činnost, stavební části či elektroinstalace), spolu velice úzce souvisejí a logicky a plynule na sebe navazují. Podle názoru soudu je pak takovou komplexní zakázku třeba považovat za zakázku, jejíž předmět rozdělení na části vylučuje (§ 98 odst. 1 ZVZ). Soud se žalobcem přitom souhlasí v tom, že pokud zadavatel poptává určité věcně a co do účelu využití ucelené plnění, je oprávněn takové plnění poptat v rámci jedné veřejné zakázky´. Z výše citovaných závěrů Krajského soudu totiž plyne, že související a navazující dílčí plnění nemusí být plněními totožnými nebo vzájemně absolutně podmíněnými (tj. jedno plnění nemůže existovat bez plnění druhého), ani není vyloučeno, aby při těchto dílčích činnostech byla využívána odlišná technická zázemí či odlišné technologie. Rozhodující je zjištění, zda spolu plnění úzce souvisí, zda na sebe navazují a tedy zda tvoří jeden funkční celek. Vyloučení totožnosti plnění nebo totožnosti použitých technologií proto nepostačuje k závěru, že v přezkoumávaném případě nenastala druhá možnost vylučující rozdělení na části“.

47.         Předseda Úřadu dále Úřad zavázal, aby při novém projednání věci posoudil, zda svoz odpadu a provozování sběrného dvora konkrétně vymezené v zadávací dokumentaci veřejné zakázky, jsou činnostmi navzájem se odlišujícími a činnostmi spolu nesouvisejícími a na sebe nenavazujícími.

Další průběh správního řízení

48.         Úřad poté, co mu byla věc vrácena k novému projednání, přípisem č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-10050/2016/521/ZKu/OPi ze dne 14. 3. 2016 účastníky řízení vyrozuměl o pokračování správního řízení. Usnesením č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-10500/2016/521/ZKu ze dne 15. 3. 2016 Úřad ve smyslu § 28 odst. 1 správního řádu rozhodl o tom, že vybraný uchazeč není účastníkem správního řízení, přičemž o této skutečnosti Úřad uvědomil zadavatele přípisem č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-11040/2016/521/ZKu ze dne 17. 3. 2016. Úřad dále usnesením č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-10909/2016/521/ZKu ze dne 17. 3. 2016 stanovil zadavateli lhůtu, ve které mohl navrhovat důkazy a činit jiné návrhy a vyjádřit v řízení své stanovisko. Dne 29. 3. 2016 obdržel Úřad vyjádření zadavatele z téhož dne.

Vyjádření zadavatele ze dne 29. 3. 2016

49.         Ve vyjádření ze dne 29. 3. 2016 zadavatel uvedl, že odkazuje na svá předchozí vyjádření a podání učiněná v rámci tohoto správního řízení, přičemž dle názoru zadavatele již v těchto podáních přinesl zcela přesvědčivé argumenty, které odůvodňují závěr, že „se jedná o komplexní plnění, které tvoří předmět jedné veřejné zakázky a které tak byl zadavatel oprávněn zadat jako jednu veřejnou zakázku“. K tomu zadavatel s odkazem na rozhodovací praxi Úřadu dodává, že při posouzení, zda se jedná o jednu či více veřejných zakázek, má být přihlédnuto ke skutečnosti, zda předmět plnění veřejné zakázky tvoří jeden funkční celek, přičemž dle názoru zadavatele nemůže být pochyb o tom, že v šetřeném případě se o funkční celek jedná.

50.         Zadavatel dále uvádí, že „pokud by se prosadil závěr Úřadu o tom, že svoz odpadu a na to úzce navazující provoz sběrného dvora netvoří jeden funkční celek (a není možné tato plnění zadat jako jednu veřejnou zakázku), a takto zjevný příklad funkčního celku by tedy byl posouzen zcela v rozporu s rozumným očekáváním, pak by se u zadavatelů ještě více prohloubila již tak značná právní nejistota ohledně toho, co lze považovat za předmět jedné veřejné zakázky a co tedy lze, resp. je nutné zadat jako jednu veřejnou zakázku (i s ohledem na zákaz dělení předmětu veřejné zakázky)“.

51.         O skutečnosti, že svoz odpadů a provozování sběrného dvora jsou spolu úzce související a na sebe navazující činnosti, které tvoří předmět jedné veřejné zakázky, dle zadavatele svědčí i to, že Úřad ve správním řízení zahájeném na návrh a vedeném pod sp. zn. S1105/2014/VZ, v jehož rámci měl být přezkoumáván postup zadavatele při zadávání veřejné zakázky (nikoliv vymezení předmětu veřejné zakázky), jejímž předmětem byl rovněž svoz odpadů a provoz sběrného dvora, nezahájil správní řízení z moci úřední. Zadavatel je názoru, že „byť se jednalo o řízení na návrh a navrhovatel nenapadal vymezení předmětu veřejné zakázky, nepochybně by Úřad v dané věci v souladu se zákonem zahájil řízení z moci úřední, pokud získal informace o veřejné zakázce s takto vymezeným předmětem a pokud by Úřad zastával názor, že se jedná o nesouvisející plnění, která je nutno zadat jako samostatné veřejné zakázky“.

52.         Závěrem vyjádření zadavatel navrhuje, aby Úřad správní řízení zastavil.

IV.          ZÁVĚRY ÚŘADU

K postavení zadavatele

53.         Zadavatel je jako územní samosprávný celek veřejným zadavatelem ve smyslu ust. § 2 odst. 2 písm. c) zákona.

K důvodům zastavení správního řízení

54.         Podle ust. § 120 odst. 1 písm. a) zákona se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku.

55.         Podle čl. 10 Ústavy vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

56.         Na mezinárodní úrovni lze poukázat na čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen „Mezinárodní pakt“), jímž je Česká republika vázána, kde je uvedeno, že nikdo nesmí být potrestán za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán. Pachateli nelze uložit vyšší trest, než dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy byl trestný čin spáchán. Nový zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliže je pro pachatele příznivější.

57.         Na vnitrostátní úrovni úpravy ochrany základních lidských práv je nutno upozornit na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), kde je stanoveno, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

58.         V Listině uvedený pojem „trestnost“ činu se v doktríně českého trestního práva vykládá jako souhrn všech podmínek, které jsou trestněprávně relevantní pro výrok o vině a trestu. Mezi takové podmínky patří například okolnosti vylučující protiprávnost či podmínky promlčení trestného činu[2]. Byť se ve správním právu obvykle neužívá pojem trestnost, lze dovodit, že ustanovení výše uvedených lidskoprávních pramenů dopadají přímo i na úpravu odpovědnosti za správní delikty.

59.         Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 As 57/2004-42 ze dne 15. 12. 2005 konstatoval, že Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod „v čl. 6 odst. 1 větě první uvádí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pod pojem ,trestní obvinění´ nelze zařadit pouze taková jednání, která jsou trestným činem ve smyslu vnitrostátní právní úpravy. Trestním obviněním, které projednává a rozhodne o něm soud v plné jurisdikci, jsou i jednání, která jsou podle vnitrostátní úpravy přestupkem. Plnou jurisdikci je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva třeba chápat tak, že čl. 6 odst. 1 nerozlišuje skutkové okolnosti a právní otázky; stejně jako právní otázky mají i skutkové okolnosti význam pro výsledek řízení. Právo na soud a na jurisdikční řešení sporu platí jak pro právní, tak i pro skutkové otázky (Rozsudek ve věci Le Compte et al. z roku 1961)“. Podstatný pro nyní šetřenou věc je závěr, že pokud se hovoří o trestním obvinění, lze pod tento pojem podřadit i přestupky. Pokud lze pod pojem trestního obvinění podřadit přestupky, tím spíše pod tento pojem bude možno podřadit i tzv. jiné správní delikty, potažmo správní delikty podle § 120 a násl. zákona.

60.         Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne 13. 6. 2008 č. j. 2 As 9/2008-88, kde konstatoval, že [j]akkoliv totiž Listina výslovně hovoří pouze o trestných činech, stejně jako český překlad Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle ustálené judikatury českých soudů a mezinárodních soudních orgánů, stejně jako podle převažujících doktrinálních názorů, lze aplikovat zásady trestního práva i pro účely správního práva trestního. V současné doktríně sice existují i názory odmítající použití analogie v případě norem správního práva trestního v otázce posuzování viny a trestu, nicméně většina autorů se na přípustnosti takového použití analogie (za předpokladu, že jde o analogii ve prospěch pachatele) shodne. Toto stanovisko potvrzuje i judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/01 a II. ÚS 192/05 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 126/2002, 2 A 1018/2002-OL-29 a 2 As 69/2003)“.

61.         Z časového hlediska je nutné v rámci správního trestání považovat za stěžejní pravidlo, že trestnost správního deliktu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější, jak vyplývá z výše uvedených lidskoprávních pramenů práva.

62.         Důvodem uplatňování pravidla použití pozdější právní úpravy v případě, že je pro pachatele (v tomto správním řízení pro zadavatele) správního deliktu výhodnější, je závazek České republiky vyplývající z Mezinárodního paktu, a tomu odpovídající základní právo pachatele dle Listiny, řídit se v případě, že pozdější právní úprava hodnotí správní delikt příznivěji než úprava dřívější, právě touto pozdější právní úpravou a nikoli trvat na předchozím přísnějším posouzení. Úřad je tedy nejprve povinen čin zadavatele subsumovat pod relevantní ustanovení zákona a zjistit, zda nedošlo k jejich změně či zrušení. Pokud došlo ke změně právní úpravy, je třeba porovnat, která úprava je pro zadavatele příznivější. Za příznivější pro zadavatele lze považovat tu právní úpravu, která stanoví kratší délku lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt.

63.         Podle ust. § 121 odst. 3 zákona, ve znění účinném v době případného spáchání předmětného správního deliktu[3] (dále jen „dřívější právní úprava“), odpovědnost zadavatele, který je právnickou osobou, za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán.

64.         Dne 6. 3. 2015 vešla v účinnost novela zákona č. 40/2015 Sb., která mimo jiné změnila délky lhůt týkajících se zániku odpovědnosti za správní delikt v ust. § 121 odst. 3 zákona.

65.         Podle ust. § 121 odst. 3 zákona, ve znění účinném ke dni vydání tohoto rozhodnutí (dále jen „pozdější právní úprava“), odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže Úřad o něm nezahájil řízení do 3 letode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.

66.         Zákon v případě dřívější i pozdější právní úpravy rozlišuje tzv. subjektivní a objektivní lhůtu pro zánik odpovědnosti právnické osoby za správní delikt. Dle ustálené rozhodovací praxe národních soudů jsou prekluzivní lhůty pro uložení správní sankce považovány za lhůty hmotněprávní (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011-115). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 95/2011-108 ze dne 19. 9. 2013 „[n]estanoví-li zákon něco jiného o běhu a počítání hmotněprávní prekluzívní lhůty pro uložení sankce za jiný správní delikt, nelze aplikovat předpis upravující běh lhůt procesních [zde ust. § 40 odst. 1 písm. a) a c) správního řádu]. Z judikatury Ústavního soudu lze sice dovodit možnou aplikovatelnost § 40 odst. 1 správního řádu i na běh lhůt hmotněprávních (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97), nicméně v daném případě je podle Nejvyššího správního soudu třeba se v souladu se zásadou in dubio mitius přiklonit k výkladu, který lhůtu neprodlužuje, tj. k výkladu příznivějšímu pro sankcionovaný subjekt. Běh předmětné lhůty je tedy třeba počítat podle přirozeného běhu času (a momento ad momentum), proto se neposouvá okamžik jejího počátku ani se tato lhůta neprodlužuje, připadá-li její poslední den na sobotu, neděli či státní svátek (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1998, č. j. 6 A 69/96 - 34, publikován pod č. 939/2002 SJS)“.

67.         Z uvedeného vyplývá, že u lhůt spojených s ukládáním sankcí za správní delikty se uplatní zásada a momento ad momentum, tedy počítání lhůty podle přirozeného běhu času, přičemž se neposouvá okamžik jejího počátku ani se neprodlužuje, připadá-li její poslední den na sobotu, neděli nebo svátek.

68.         Subjektivní lhůta podle obou právních úprav počíná běžet dnem, kdy se Úřad dozvěděl o možném spáchání správního deliktu. Naproti tomu objektivní lhůta podle obou právních úprav počíná běžet dnem, kdy došlo ke spáchání správního deliktu. Z logiky věci vyplývá, že délka subjektivní lhůty je nutně limitována délkou lhůty objektivní a za žádných okolností nemůže být delší. Dřívější uplynutí byť jen jediné z těchto lhůt zákon spojuje se zánikem odpovědnosti za správní delikt.

69.         Jelikož podle pozdější právní úpravy je subjektivní lhůta zkrácena z 5 let na 3 roky a objektivní lhůta z 10 let na 5 let, Úřad konstatuje, že za úpravu pro zadavatele příznivější je nutno považovat úpravu pozdější, jež vešla v účinnost během tohoto nyní vedeného správního řízení. Je tedy třeba posoudit, zda podle pozdější právní úpravy neuběhla subjektivní či objektivní lhůta, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost zadavatele za správní delikt. Pro toto zjištění je stěžejní stanovení začátku a konce běhu těchto lhůt.

70.         Dle obecného pravidla počítání času končí lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující jejich počátek.

71.         V šetřeném případě se Úřad o možném spáchání správního deliktu zadavatelem spočívajícím v široce vymezeném předmětu plnění veřejné zakázky[4] [který zadavatel v oznámení o zakázce vymezil jako zajištění svozu odpadů (konkrétně zajištění sběru, svozu, odstraňování a likvidace směsného komunálního odpadu vč. objemného odpadu, sběr, svoz, odstranění a využití vytříděných složek komunálního odpadu, zajištění odkládání a odstranění nebezpečných složek komunálního odpadu, pořízení, obměnu a údržbu sběrných nádob s výjimkou nádob systému EKO-KOM, které jsou ve vlastnictví zadavatele) a současně i provozování sběrného dvora odpadů na území statutárního města Liberec] mohl dozvědět nejdříve dne 28. 7. 2009, kdy mu byl doručen podnět k zahájení správního řízení z moci úřední, fakticky však až později dnem doručení dokumentace o předmětné veřejné zakázce dne 10. 8. 2009, resp. seznámením se s podstatnou částí dokumentace vztahující se k přezkoumávanému deliktnímu jednání. Jako nejpozdější datum, kdy Úřad prokazatelně získal pochybnost o výše vymezeném možném správním deliktu zadavatele, lze pak označit den 27. 4. 2010, kdy bylo vydáno první rozhodnutí ve věci, ve kterém Úřad mj. výslovně uvedl, že „[v] této souvislosti je nutno rovněž zdůraznit, že zadavatel v předmětu veřejné zakázky, tak jak jej vymezil v oznámení o zakázce a v zadávacích podmínkách, požadoval zajištění služeb spočívajících ve svozu odpadů a v provozu sběrného dvora jedním dodavatelem, přestože mezi těmito službami objektivně neexistuje technologická provázanost a mohou je zajistit různí dodavatelé. Svoz odpadů a provoz sběrného dvora jsou dvě samostatné činnosti, které netvoří jeden funkční celek, přičemž tyto činnosti mohou být vykonávány samostatně, tj. různými dodavateli, bez jakékoliv návaznosti“. Podle pozdější právní úpravy tedy subjektivní lhůta v souladu se zásadou a momento ad momentum skončila uplynutím dne 10. 8. 2012 (3 roky poté, co Úřad obdržel dokumentaci o předmětné veřejné zakázce), nejpozději však dne 27. 4. 2013 (3 roky poté, co bylo vydáno první rozhodnutí ve věci, ve kterém Úřad prokazatelně vyslovil pochybnost o možném spáchání správního deliktu zadavatelem). Následné správní řízení z moci úřední ve věci pochybnosti o široce vymezeném předmětu plnění veřejné zakázky však Úřad zahájil až dne 26. 3. 2014, a to sice doručením přípisu „Seznámení se skutečnostmi zjištěnými ve správním řízení – rozšíření předmětu správního řízení“ č. j. ÚOHS-S255/2009/VZ-6476/2014/511/MGr/PMc ze dne 26. 3. 2014 prvnímu z tehdejších účastníků správního řízení, zadavateli.

72.         Z výše uvedeného vyplývá, že podle dřívější právní úpravy Úřad zahájil správní řízení správně ve lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt. Podle pozdější právní úpravy, která vešla v účinnost novelou zákona č. 40/2015 Sb. v průběhu správního řízení, však již odpovědnost zadavatele za správní delikt zanikla, neboť Úřad podle ní nezahájil správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele do 3 let ode dne, kdy se o správním deliktu dozvěděl. S ohledem na výše uvedené prokazatelně uplynula subjektivní tříletá lhůta, neboť za jejího běhu nebylo zahájeno správní řízení v dané věci.

73.         Podle pozdější právní úpravy mohl Úřad zahájit správní řízení o deliktu zadavatele nejpozději do 10. 8. 2012, resp. do 27. 4. 2013, přičemž po uplynutí této lhůty již zanikla odpovědnost zadavatele za předmětný správní delikt. V duchu zásad nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege tak nelze konstatovat vinu a uložit trest za správní delikt, který již uplynutím lhůty pozbyl podle zákona trestnosti, neboť takové rozhodnutí by bylo nezákonné a v rozporu se základními zásadami legality a právního státu. Nezbývá tedy než konstatovat, že jelikož uplynula lhůta uvedená v § 121 odst. 3 zákona, zanikla odpovědnost zadavatele za správní delikt v důsledku právní úpravy pro zadavatele příznivější a správní řízení vedené ve věci možného spáchání správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona při zadávání předmětné veřejné zakázky je tak nutno dle § 117a písm. f) zákona zastavit, neboť v řízení zahájeném z moci úřední nebyly zjištěny důvody pro uložení sankce podle § 120 zákona. Z uvedeného důvodu Úřad rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

 

POUČENÍ

Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dní ode dne jeho doručení podat rozklad k předsedovi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a to prostřednictvím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže – sekce veřejných zakázek, třída Kpt. Jaroše 1926/7, Černá Pole, 604 55 Brno. Včas podaný rozklad má odkladný účinek. Rozklad se podává s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal správnímu orgánu a aby každému účastníku řízení mohl Úřad zaslat jeden stejnopis.

 

otisk úředního razítka

 

JUDr. Josef Chýle, Ph.D.

místopředseda

 

                  

Obdrží:

Mgr. Jakub Kotrba, advokát, Advokátní kancelář Jansta, Kostka spol. s r. o., Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy



[1] Pozn.: do 1. 2. 2016 vystupující pod obchodní firmou .A.S.A. Liberec s.r.o.

[2] Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. Vydání. Praha: Leges, 2010, 912 s., s. 61

[3] Z pohledu přezkumné činnosti Úřadu je okamžikem spáchání správního deliktu v šetřeném případě okamžik uzavření smlouvy na plnění veřejné zakázky s vybraným uchazečem.

[4] jež je jediným možným pochybením zadavatele nadále Úřadem přezkoumávaným v předmětném správním řízení (viz bod 41. odůvodnění tohoto rozhodnutí)

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz