Rozhodnutí: R138/2013/VZ-156/2015/321/PMa

Instance II.
Věc Služby projekce a inženýringu CMS
Účastníci
  1. Česká republika – Ministerstvo vnitra
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
Rok 2013
Datum nabytí právní moci 7. 1. 2015
Související rozhodnutí S504/2012/VZ-7510/2013/514/ZČa
R138/2013/VZ-156/2015/321/PMa
Dokumenty file icon dokument ke stažení 409 KB

 

Č. j.: ÚOHS-R138/2013/VZ-156/2015/321/PMa

 

7. ledna 2015

 


Ve správním řízení o rozkladu ze dne 9. 5. 2013 (doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne), jenž podal zadavatel -

 

  • Česká republika – Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 - Letná,

 

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S504/2012/VZ-7510/2013/514/ZČa ze dne 24. 4. 2013, ve věci přezkoumání úkonů zadavatele učiněných ve veřejné zakázce s názvem „Služby projekce a inženýringu CMS“, zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo uveřejněno v informačním systému o veřejných zakázkách dne 25. 4. 2008 pod ev. č. 60016878 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 26. 4. 2008 pod značkou 2008/S 82-111627, a na kterou byla uzavřena smlouva dne 3. 11. 2008,

 

jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise, jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

 

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S504/2012/VZ-7510/2013/514/ZČa ze dne 24. 4. 2013

 

 

p o t v r z u j i

 

a podaný rozklad

 

z a m í t á m.

 

 

Odůvodnění

 

I. Zadávací řízení a správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle  § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1], k výkonu dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, obdržel dne 14. 9. 2011 podnět k přezkoumání úkonů zadavatele – Česká republika – Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 – Letná (dále jen „zadavatel“), učiněných v rámci zadávacího řízení pro nadlimitní veřejnou zakázku s názvem „Služby projekce a inženýringu CMS“, zadávanou v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo v informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 25. 4. 2008 pod ev. č. 60016878 a v Úředním věstníku Evropské unie dne 26. 4. 2008 pod značkou 2008/S 82-111627 (dále jen „veřejná zakázka“).

 

2. Předmětem doručeného podání byla pochybnost o zákonném postupu zadavatele při zadávání šetřené veřejné zakázky, kterou stěžovatel spatřoval ve stanovení technického kvalifikačního předpokladu na předložení certifikátu v rozporu s § 56 odst. 6 zákona, ve stanovení technického kvalifikačního předpokladu na předložení referencí v rozporu s § 6 zákona, a ve stanovení technického kvalifikačního předpokladu na složení realizačního týmu v rozporu s § 6 zákona.

 

3. Na základě doručeného podnětu si Úřad vyžádal od zadavatele písemné vyjádření k podanému podnětu a veškerou dokumentaci pořízenou v souvislosti s předmětnou veřejnou zakázkou ve smyslu § 155 zákona.

 

4. Předmět plnění nadlimitní veřejné zakázky zadavatel vymezil jako projekce, inženýring, dodávka komplexní dokumentace související s vybudováním a provozem Centrálního místa služeb (dále jen „CMS“) a další expertní služby.

 

5. V bodě III. 2.3 „Technická způsobilost“ oznámení o zahájení zadávacího řízení zadavatel stanovil, že splnění technické způsobilosti prokáže dodavatel zavedením systému řízení informační bezpečnosti EN ISO 27001:2005 v oboru poptávaných služeb. Jako minimální úroveň technické způsobilosti k prokázání splnění technického kvalifikačního předpokladu uchazeče požaduje doložení certifikátu EN ISO 27001:2005.

 

6. V čl. 4.6 bod iii) „Technické kvalifikační předpoklady“ zadávací dokumentace zadavatel uvedl, že k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů uchazeče pro plnění veřejné zakázky na služby projekce a inženýringu CMS mimo jiné požaduje: „Zavedení systému řízení informační bezpečnosti EN ISO 27001:2005 v oboru poptávaných služeb. Uchazeč tuto skutečnost doloží příslušným certifikátem vydaným akreditovanou osobou.“

 

7. V čl. 4.6 bod i) „Technické kvalifikační předpoklady“ zadávací dokumentace zadavatel uvedl, že k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů uchazeče pro plnění veřejné zakázky na služby projekce a inženýringu CMS mimo jiné požaduje: „Seznam alespoň 2 významných služeb poskytnutých uchazečem pro veřejného zadavatele v posledních 3 letech.“

 

8. V čl. 4.6 bod iv) „Technické kvalifikační předpoklady“ zadávací dokumentace zadavatel uvedl, že k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů uchazeče pro plnění veřejné zakázky na služby projekce a inženýringu CMS mimo jiné požaduje: „Seznam techniků či technických útvarů, resp. kvalifikovaných odborníků, kteří se budou podílet na plnění služeb veřejné zakázky, ohledně nichž uchazeč podává svoji nabídku, bez ohledu na to, zda jde o zaměstnance uchazeče nebo osoby v jiném vztahu k uchazeči.“

 

9. Zadavatel požaduje, aby kvalifikovaní odborníci splňovali mimo jiné tyto předpoklady:

o podíleli se na realizaci referenční zakázky (čl. 4.6 bod i) zadávací dokumentace),

o nejméně 4 z nich splňují požadavky certifikace tak, aby byly při plnění veřejné zakázky zastoupeny certifikáty ISO 10006 projektový manažer, CISA, ISO 27001 auditor, ISO 20000 auditor.

 

10. Z protokolu o otevírání obálek s nabídkami uchazečů ze dne 13. 6. 2008 vyplývá, že v řádném termínu pro přijetí nabídek byla doručena jediná nabídka.

 

11. Zadavatel rozhodnutím ze dne 30. 7. 2008 rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky vybraného uchazeče – společnosti BDO IT a.s., IČ25056646, se sídlem Olbrachtova 5/1980, 140 00 Praha 4 (dále jen „vybraný uchazeč“ nebo „BDO IT a.s.“). Zadavatel uzavřel s vybraným uchazečem dne 3. 11. 2008 smlouvu na plnění šetřené veřejné zakázky s celkovou cenou 29 400 000 Kč bez DPH.

 

12. Po přezkoumání příslušné dokumentace o veřejné zakázce a s ohledem na výše uvedené, získal Úřad pochybnosti o souladu postupu zadavatele se zákonem. Na základě výše uvedených důvodů zahájil Úřad správní řízení z moci úřední ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona zadavatelem při zadávání šetřené veřejné zakázky vedené pod sp. zn. S504/2012/VZ.

 

13. Dne 22. 10. 2012 bylo Úřadu doručeno vyjádření zadavatele z téhož dne ke skutečnostem uvedeným v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 4. 10. 2012.

II. Napadené rozhodnutí

14. Dne 24. 4. 2013 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S504/2012/VZ-7510/2013/514/ZČa (dále jen „napadené rozhodnutí“), v jehož výroku I. konstatoval, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 56 odst. 6 zákona, když v bodě III. 2.3 oznámení o zahájení zadávacího řízení v informačním systému o veřejných zakázkách a v čl. 4.6 bod iii) zadávací dokumentace vymezil požadavek na prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů tak, že požadoval předložení certifikátu systému řízení bezpečnosti informací řady EN ISO 27001:2005, přičemž tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel již uzavřel dne 3. 11. 2008 smlouvu s vybraným uchazečem.

 

15. Výrokem II. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 56 odst. 7 písm. c) zákona v návaznosti na § 6 zákona, když nevymezil minimální úroveň technického kvalifikačního předpokladu podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona takovým způsobem, aby odpovídala druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky, neboť požadoval předložení seznamu alespoň 2 významných služeb poskytnutých uchazečem pro veřejného zadavatele v posledních 3 letech, přičemž tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel již uzavřel dne 3. 11. 2008 smlouvu s vybraných uchazečem.

 

16. Ve výroku III. napadeného rozhodnutí Úřad konstatoval, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v § 56 odst. 7 písm. c) zákona v návaznosti na § 6 zákona, když nevymezil minimální úroveň technického kvalifikačního předpokladu podle § 56 dost. 2 písm. e) zákona takovým způsobem, aby odpovídala druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky, neboť požadoval doložení, že se kvalifikovaní odborníci, kteří se budou podílet na plnění veřejné zakázky, podíleli na realizaci referenční zakázky podle čl. 4.6 bod i) zadávací dokumentace, a nejméně 4 z nich splňovali požadavky certifikace tak, aby byly při plnění veřejné zakázky zastoupeny certifikáty ISO 10006 projektový manažer, CISA, ISO 27001 auditor, ISO 20000 auditor, přičemž tento postup zadavatele mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel již uzavřel dne 3. 11. 2008 smlouvu s vybraným uchazečem. Za spáchání správních deliktů uvedených ve výrocích I. až III. napadeného rozhodnutí byla zadavateli uložena pokuta ve výši 800 000,- Kč.

 

17. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad k požadavku na předložení certifikátu systému řízení bezpečnosti informací řady EN ISO 27001:2005 uvedl, že z internetových stránek www.e-ISO.cz zjistil, že ISO 27001:2005 je mezinárodní standard definující požadavky na systém managementu bezpečnosti informací. Systém managementu bezpečnosti informací je systematický přístup k řízení bezpečnosti důvěrných informací zahrnující zaměstnance, procesy, IT systém a strategii firmy. ISO 27001:2005 pomáhá identifikovat, řídit a minimalizovat hrozby zneužití důvěrných informací.

 

18. Dále Úřad připomněl, že výčet dokladů k prokázání splnění technických kvalifikačních předpokladů stanovený v § 56 odst. 6 zákona je taxativní, zadavatel tudíž není oprávněn od dodavatelů požadovat předložení jiných, než v zákoně uvedených dokladů či forem prokázání splnění kvalifikačních předpokladů. Vzhledem k tomu, že ISO 27001:2005 nepředstavuje českou technickou normu řady ISO 9000 či vyšší ani normu EMAS či normu řady ISO 14000, které zákon umožňuje v odůvodněných případech jako podmínku splnění kvalifikace v zadávací dokumentaci stanovit, nebyl zadavatel ze zákona oprávněn tento doklad v rámci požadavku na technické kvalifikační předpoklady požadovat jako podmínku splnění technických kvalifikačních kritérií dodavateli.

 

19. K námitce zadavatele, že pro splnění technických kvalifikačních předpokladů je možné předložit doklady, které zákon výslovně nevyjmenovává, nýbrž odkazuje na jiné právní nebo technické normy Úřad konstatoval, že § 56 odst. 4 zákona připouští pouze předložení certifikátu systému řízení jakosti vydaného podle českých technických norem akreditovanou osobou. Jedná se o certifikát řízení jakosti založený na normě ISO 9000, které jsou vydávány na základě normy řady ČSN EN ISO 9000. Z hlediska zabránění diskriminace zahraničních dodavatelů musí veřejný zadavatel nepochybně uznat i rovnocenný certifikát (se stejnou vypovídací hodnotou), který byl vydán v členském státě EU. Jiný doklad či doklady uzná veřejný zadavatel pouze tehdy, pokud tyto doklady prokazují zavedení obdobných opatření k zajištění jakosti, jako jsou opatření, která jsou nezbytná pro získání certifikátu sytému řízení jakosti.

 

20. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Úřad k závěru, že požadavek na předložení certifikátu systému řízení bezpečnosti informací řady EN ISO 27001:2005 učinil zadavatel v rozporu se zákonem, neboť se nejedná o technický kvalifikační předpoklad, který zákon zadavateli umožňuje podle § 56 odst. 6 použít a tento postup zadavatele tak mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť nelze vyloučit, že by obdržel nabídky dalších dodavatelů, kteří by mu nabídli výhodnější podmínky realizace předmětné veřejné zakázky.

 

21. K výroku II. napadeného rozhodnutí vztahujícímu se k technickému kvalifikačnímu předpokladu na předložení seznamu alespoň 2 významných služeb poskytnutých uchazečem pro veřejného zadavatele v posledních 3 letech Úřad podotkl, že Rozlišení objednatelů, pro které dodavatelé realizovali tzv. významnou službu na „soukromé“ a „veřejné“ nemá opodstatnění a zadavatel uvedeným nastavením kvalifikačních předpokladů omezil významnou část referencí od těch investorů, jejichž služby nebyly veřejnými zakázkami. Z výše uvedeného Úřad dovodil, že zadavatel technické kvalifikační předpoklady stanovil diskriminačně, neboť jimi fakticky zamezil potencionálním dodavatelům, kteří dosud nerealizovali zakázku obdobného charakteru financovanou z veřejných prostředků, soutěžit o přezkoumávanou veřejnou zakázku.

 

22. Úřad dospěl k závěru, že zadavatel ve svém vyjádření ve vztahu k technickým kvalifikačním předpokladům stanoveným zadavatelem, neuvedl skutečnosti, které by prokázaly důvodnost jeho požadavků, tj. skutečnost, že takto vymezená minimální úroveň technických kvalifikačních předpokladů odpovídá druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky, a že takto vymezené kvalifikační předpoklady vyjadřují objektivně odůvodnitelné požadavky zadavatele, neboť v tomto případě neměl požadavek předložení seznamu alespoň 2 významných služeb poskytnutých uchazečem pouze pro veřejného zadavatele v posledních 3 letech své opodstatnění.

 

23. Výrokem III. napadeného rozhodnutí Úřad konstatoval, že se zadavatel dopustil správního deliktu tím, že požadoval, aby uchazeči předložili seznam techniků, kteří se podíleli na realizaci referenční zakázky, přičemž podmínkou bylo, aby 4 z nich splňovali požadavky certifikace tak, aby byli při plnění veřejné zakázky zastoupeni certifikáty ISO 10006 projektový manažer, CISA, ISO 27001 auditor, ISO 20000 auditor. V odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomuto výroku Úřad konstatoval, že zadavatel je povinen dbát, aby jeho požadavky na předložení osvědčení či jiných dokladů byly přiměřené ve vztahu k předmětu veřejné zakázky a aby nebyly vůči některým dodavatelům diskriminační, a to zejména tehdy, pokud se bude jednat o osvědčení a certifikáty, které jsou vydávány soukromými právnickými osobami. Úřad souhlasil s požadavkem zadavatele, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele podíleli na obdobné veřejné zakázce, zadavateli však vytkl, že stanovení minimální úrovně tohoto požadavku nebylo zvoleno přiměřeně s ohledem na předmět a rozsah zakázky.

 

24. Vzhledem ke skutečnosti, že zadavatel stanovil tuto minimální úroveň v případě kvalifikovaných odborníků dodavatele, kteří se budou podílet na plnění služeb veřejné zakázky, na referenční zakázku uvedenou dodavatelem jako reference podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona v tomto zadávacím řízení, Úřad konstatoval, že takto vymezený kvalifikační předpoklad není stanoven na základě objektivních potřeb zadavatele. V tomto případě je minimální úroveň nastavena velmi přísně, jelikož tento ukazatel nenese reálnou rozlišovací informaci o zkušenostech dodavatele a jeho neadekvátní nastavení může mít pouze diskriminační dopad na okruh dodavatelů. Úřad tedy dospěl k závěru, že zadavatel stanovil minimální úroveň kvalifikačního předpokladu diskriminačním způsobem vůči dodavatelům, jejichž kvalifikovaní odborníci by se podíleli na jiné než referenční zakázce obdobného charakteru, která by však měla být dostačující k realizaci předmětné zakázky.

 

25. Při uložení pokuty za spáchání tří správních deliktů Úřad postupoval v souladu se zásadou absorpce, která se uplatní při postihu souběhu správních deliktů, a stanovil, že v šetřeném případě je nejzávažnější delikt uvedený ve výroku II. napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu Úřad vyměřil pokutu za výše uvedený správní delikt a ke zbývajícím dvěma správním deliktům přihlédnul v rámci přitěžujících okolností.

III. Námitky rozkladu

26. Proti napadenému rozhodnutí podal zadavatel rozklad, který byl Úřadu doručen v zákonné lhůtě dne 9. 5. 2013. Zadavatel v rozkladu namítá, že považuje užití certifikátu systému řízení bezpečnosti informací řady EN ISO 27001:2005 za zcela legitimní a oprávněné, a to z toho důvodu, že Úřad svůj závěr o tom, že zadavatelem požadovaná norma nepředstavuje českou technickou normu řady ISO 9000 či vyšší ani normu EMAS či normu řady ISO 1400, jejichž použití zákona dovoluje, založil na základě poznámky pod čarou vztahující se k ustanovení § 56 odst. 4 zákona, kterou je legální text tohoto ustanovení doplněn o upřesnění, které zní „České technické normy řady ČSN EN ISO 9000“. K tomu zadavatel podotýká, že poznámka pod čarou není normativní částí textu. Zadavatel odkazuje na rozhodnutí Úřadu, kterými byla uvedená norma opakovaně akceptována a její přítomnost nebyla v kvalifikačních předpokladech shledávána za závadnou.

 

27. Zadavatel opakovaně uvádí, že požadavek na prokázání zavedení normy ISO 27001 zvolil s ohledem na předmět přezkoumávané veřejné zakázky. Zadavatel je přesvědčen, že užití certifikátu systému řízení bezpečnosti informací řady EN ISO 27001:2005 je zcela oprávněné také v kontextu předmětu plnění přezkoumávané veřejné zakázky a v žádném případě nesloužilo ke zneužití certifikátu pro umělou eliminaci uchazečů o veřejnou zakázku. Jako nepřímý důkaz dle zadavatele svědčí skutečnost, že žádný subjekt proti této podmínce zadávací dokumentace nepodal námitku.

 

28. Co se týče spáchání správního deliktu uvedeného výroku II. napadeného rozhodnutí zadavatel argumentuje tím, že je potřeba akcentovat požadavek, že ruku v ruce se zachováním konkurenčního prostředí jde taktéž snaha o zachování co nejvyšší kvality dodávaného plnění. Zadavatel tvrdí, že nemůže upřednostnit cenu před kvalitou plnění. Je tedy potřeba vždy vycházet z konkrétních parametrů požadovaného plnění a v tomto směru také zákon obsahuje úpravu kvalifikačních předpokladů, která umožňuje individualizovat okruh možných uchazečů, kteří jsou schopni plnění poskytnout v odpovídající kvalitě.

 

29. Zadavatel dále uvádí, že CMS vytváří základní stavební prvek komunikační infrastruktury Informačních systémů veřejné správy (dále jen „KIVS“) založené na koncepci KIVS, která byla schválena usneseními vlády České republiky. KIVS primárně slouží ke garantované, bezpečné a auditovatelné výměně informací mezi jednotlivými orgány veřejné správy. Pro poskytovatele plnění v rámci předmětné veřejné zakázky tedy vyplýval požadavek nejen dokonalé znalosti informačních technologií a sítí, ale také nutná znalost praktické stránky funkčnosti veřejné správy a specifik, které se v tomto směru vyskytují. Zadavatel tedy opakovaně zdůrazňuje, že jeho požadavek na to, aby uchazeč prokázal, že disponuje dostatečnými zkušenostmi, tedy že realizoval obdobné služby právě pro veřejné zadavatele, byl s ohledem na předmět veřejné zakázky zcela zásadní a opodstatněný, neboť zkušenosti nabyté v rámci realizace veřejných zakázek pro jiné než veřejné zadavatele, nebyly pro plnění přezkoumávané veřejné zakázky použitelné v takovém rozsahu, aby umožňovaly dovodit dostatečnou zkušenost uchazeče s poskytováním služeb v prostředí tak specifickém, jako je prostředí veřejné správy.

 

30. Zadavatel zásadně nesouhlasí s tvrzením Úřadu obsaženým v bodě 58 odůvodnění rozhodnutí, že skutečnost, že někteří z potenciálních dodavatelů měli a priori znemožněnou účast v přezkoumávaném zadávacím řízení veřejné zakázky vyplývá též ze skutečnosti, že v rámci zadávacího řízení byla zadavateli doručena pouze nabídka jednoho uchazeče. Takový závěr je dle zadavatele neopodstatněný, nepodložený a blížící se účelovému zkreslování skutečnosti prostřednictvím vytváření souvislostí mezi skutečnostmi, které souvislost nemají. Zadavatel má za to, že zásady stanovené v § 6 zákona nemohou být nadřazeny právu zadavatele umožnit účast v zadávacím řízení jen těm subjektům, které jsou schopny požadované plnění poskytnout.

 

31. V další námitce zadavatel uvádí, že omezení referenční zakázky na zakázky veřejné Úřad fakticky připustil v bodě 71 odůvodnění rozhodnutí, kde uvedl, že „Požadavek, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele podíleli na obdobné veřejné zakázce, by proto šlo chápat jako vhodný kvalifikační předpoklad, s tím, že samotné stanovení minimální úrovně by bylo zvoleno přiměřeně s ohledem na předmět a rozsah zakázky“. Sám Úřad tedy dle tvrzení zadavatele na tomto místě hovoří o veřejné zakázce, tedy o zakázce, která byla v minulosti realizována ve prospěch pouze určitého okruhu subjektů. Ze skutečnosti, že Úřad použil uvedenou formulaci tedy lze dle zadavatele dospět k tomu, že omezení okruhu objednatelů je možné, avšak vždy s přihlédnutím k povaze konkrétní veřejné zakázky.

 

32. Zadavatel nesouhlasí ani se závěry Úřadu uvedenými v bodech 54 a 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že zadavatel znemožnil účast na veřejné zakázce dodavatelům, kteří by neprokázali, že realizovali významné služby, které byly hrazeny z veřejných prostředků. Zadavatel opakuje, že smyslem vymezení kvalifikačního předpokladu bylo zajistit, aby se zadávacího řízení zúčastnili dodavatelé, kteří měli zkušenost s poskytováním služeb veřejnému zadavateli. Z tohoto důvodu zadavatel nepovažuje skutečnost, zda bylo takové poskytnuté plnění hrazeno z veřejných prostředků nebo prostředků soukromých, za rozhodující, i když je logické, že pokud byly služby poskytovány veřejným zadavatelům, byly hrazeny z veřejných rozpočtů.

 

33. K požadavku zadavatele na prokázání, že kvalifikovaní odborníci dodavatele se podíleli na realizaci referenční zakázky, zadavatel v rozkladu uvedl, že sám Úřad v bodech 71 a 72 odůvodnění napadeného rozhodnutí přisvědčil, že je potřeba angažovat odborníky na plnění předmětné veřejné zakázky, a proto limitaci účasti dodavatelů prostřednictvím vymezení požadavku, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele v minulosti podíleli na plnění obdobných veřejných zakázek, je zcela v souladu s účelem předmětné veřejné zakázky, potažmo veřejných zakázek obecně. Dle názoru zadavatele Úřad následně přistoupil k nesprávné argumentaci, že zadavatel selekci odbornosti učinil nevhodným způsobem. Zadavatel namítá, že v zadávací dokumentaci nebylo stanoveno, že požaduje, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele v minulosti podíleli právě na těch referenčních zakázkách, které realizoval dodavatel, jehož týmu jsou členy. Naopak bylo možné, aby se kvalifikovaný odborník podílel na plnění jiné obdobné zakázky, která však splňovala parametry zakázky referenční specifikované v ustanovení 4.6 zadávací dokumentace.

 

34. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti zadavatel namítá, že závěry Úřadu obsažené v bodě 75 odůvodnění rozhodnutí se nezakládají na pravdě, neboť zadavatel v žádném případě nevázal reference konkrétních klíčových členů týmu dodavatele na referenční zakázky dodavatele samotného a neomezil tak zkušenosti těchto klíčových členů na činnost u konkrétního dodavatele.

 

35. Zadavatel nesouhlasí se závěrem Úřadu uvedeným v bodě 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že požadavek zadavatele na certifikaci vybraných kvalifikovaných odborníků dodavatele byl stanoven diskriminačním způsobem v rozporu s § 56 odst. 6 zákona. Dle názoru zadavatele nebyly požadavky na kvalifikaci členů odborného týmu definovány dle ustanovení § 56 odst. 6 zákona, nýbrž dle ustanovení § 56 odst. 2 písm. e) zákona. Požadavek na doložení, že v souhrnu čtyři členové odborného týmu dodavatele disponují zadavatelem požadovanými certifikacemi tak byl požadavek zadavatele na doložení osvědčení o odborné kvalifikaci dodavatele nebo vedoucích zaměstnanců dodavatele nebo osob v obdobném postavení a osob odpovědných za poskytování příslušných služeb. Zadavatel se domnívá, že rozsah požadované certifikace byl stanoven v souladu se zákonem, a to na základě objektivních potřeb zadavatele a s přihlédnutím k povaze, předmětu a rozsahu přezkoumávané veřejné zakázky.

 

36. V závěru rozkladu zadavatel nesouhlasí s výrokem IV. rozhodnutí, když tvrdí, že se nedopustil žádného správního deliktu.

IV. Závěr rozkladu

37. Zadavatel požaduje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu.

V. Řízení o rozkladu

38. Úřad neshledal důvody pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 správního řádu postoupil věc orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

VI. Stanovisko předsedy Úřadu

39. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise dospěl k následujícímu závěru.

 

40. Úřad tím, že svým rozhodnutím č. j. ÚOHS-S504/2012/VZ-7510/2013/514/ZČa ze dne 24. 4. 2013 rozhodl tak, jak je uvedeno výše, rozhodl správně a v souladu se zákonem. Rovněž s odůvodněním napadeného rozhodnutí jsem se ztotožnil. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí budou v podrobnostech rozvedeny důvody, proč jsem nepřistoupil ke zrušení nebo změně napadeného rozhodnutí.

VII. K námitkám rozkladu

41. První námitka zadavatele směřující proti závěru Úřadu o neoprávněnosti požadavku na předložení certifikátu systému řízení bezpečnosti informací řady EN ISO 27001:2005 spočívá v argumentaci zadavatele, že není zřejmé, jak Úřad dospěl k závěru, že zadavatel je oprávněn požadovat pouze předložení české technické normy řady ISO 9000 či vyšší, normu EMAS či normu řady ISO 1400. Zadavatel spekuluje, že Úřad vycházel z poznámky pod čarou vztahující se k ustanovení § 56 odst. 4 zákona, kterou je legální text tohoto ustanovení doplněn o upřesnění, které zní „České technické normy řady ČSN EN ISO 9000“. Zadavatel namítá, že poznámka pod čarou nepředstavuje normativní část textu, a z tohoto důvodu je možné normu EN ISO 27001:2005 subsumovat pod kategorii technických norem aprobovaných ustanovením § 56 odst. 4 zákona. K této námitce zadavatele konstatuji, že Úřad vycházel především z textu ust. § 56 odst. 4 a 5 zákona, na jejichž znění v napadeném rozhodnutí odkazuje a z nichž vyplývá, že zadavatel může v rámci prokázání technických kvalifikačních předpokladů požadovat předložení certifikátu systému řízení jakosti nebo dokladu o registraci v systému řízení a auditu z hlediska ochrany životního prostředí (EMAS) nebo certifikátu řízení z hlediska ochrany životního prostředí. V zákoně uvedený výčet přípustných certifikátů je taxativní. S ohledem na § 56 odst. 6 zákona zadavatel nemůže od dodavatelů požadovat předložení jiných, než v zákoně uvedených dokladů. Úřad v průběhu správního řízení zjistil, že zadavatelem požadovaný certifikát řady EN ISO 27001:2005 představuje mezinárodní standard definující požadavky na systém managementu bezpečnosti informací, přičemž systém managementu bezpečnosti informací lze definovat jako systematický přístup k řízení bezpečnosti důvěrných informací zahrnující zaměstnance, procesy, IT systém a strategii firmy. Z uvedeného je zřejmé, že zadavatelem požadovaný certifikát není certifikátem systému řízení jakosti nebo dokladem o registraci v systému řízení a auditu z hlediska ochrany životního prostředí či certifikátem řízení z hlediska ochrany životního prostředí ve smyslu příslušného ustanovení zákona, když zadavatel po uchazečích požadoval předložení certifikátu systému řízení bezpečnosti informací. Vzhledem k tomu, že výčet certifikátů, které je zadavatel dle zákona oprávněn po uchazečích požadovat, je taxativní, nebyl zadavatel oprávněn v zadávací dokumentaci stanovit podmínku předložení v zákoně neuvedeného certifikátu.

 

42. Na základě výše uvedených skutečností je tedy potřeba odmítnout námitku zadavatele, že by Úřad považoval poznámku pod čarou za normativní část textu, a to z toho důvodu, že již z ustanovení § 56 odst. 4 a 5 zákona ve spojení s § 56 odst. 6 zákona je zřejmé, že zadavatel nebyl oprávněn uvedený požadavek zahrnout do zadávací dokumentace. Skutečnost, že v době zadávání veřejné zakázky představovaly certifikáty systému řízení jakosti vydané podle českých technických norem akreditovanou osobou konkrétně certifikáty systému řízení jakosti založené na normě ISO 9000 a požadavky certifikátu řízení z hlediska ochrany životního prostředí vydaného podle českých technických norem akreditovanou osobou splňovaly certifikáty ISO 14000, je objektivním faktem, nikoliv normativním pravidlem založeným poznámkou pod čarou ke shora uvedeným ustanovením. Z tohoto důvodu je potřeba odmítnout zadavatelovu argumentaci odkazem na rozhodnutí Ústavního osudu ČR sp. zn. I. ÚS 22/99 ze dne 2. 2. 2000, neboť Úřad poznámku pod čarou za závazné pravidlo chování nepovažoval a při konstatování spáchání správního deliktu vycházel pouze ze znění příslušných ustanovení zákona.

 

43. Výše uvedené závěry jsou podpořeny rozhodovací praxí Úřadu, např. rozhodnutí č. j.: ÚOHS-S8/2011/VZ-4378/2011/540/MKr ze dne 22. 4. 2011, na které již Úřad odkázal v bodu 38. napadeného rozhodnutí. Co se týče rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S407/2010/VZ-3700/2011/520/DŘí ze dne 20. 5. 2011, na které zadavatel odkazuje v rozkladu, je potřeba poukázat na okolnost, že v daném případě byla veřejná zakázka zadávána v souvislosti s výkonem relevantní činnosti veřejného zadavatele, a proto se v souladu s § 2 odst. 7 zákona pro posouzení postupu zadavatele v šetřeném případě použila ustanovení zákona vztahující se na sektorové zadavatele. V daném případě se tedy aplikoval § 63 odst. 1 zákona, dle kterého je sektorový zadavatel oprávněn stanovit jakékoliv objektivní požadavky, jež umožňují objektivní posouzení kvalifikace dodavatele. Úřad tedy dospěl k závěru, že s ohledem na předmět veřejné zakázky, výstavbu metra, byl požadavek na použití certifikátu systému řízení bezpečnosti informací oprávněný, a to z důvodu snížení rizik únikem či zneužitím důvěrných informací u dodavatele ve vztahu k možným teroristickým hrozbám.

 

44. Jak sám zadavatel uvádí, správní řízení vedené pod sp. zn. S54/2011/VZ bylo usnesením č. j. ÚOHS-S54/2011/VZ-4935/2011/530/JNe ze dne 29. 3. 2011 zastaveno dle § 66 odst. 1 písm. a) správního řádu, neboť navrhovatel vzal svůj návrh zpět v celém rozsahu. K otázce použití certifikátu ČSN EN ISO 27001 se tedy Úřad v předmětné věci vůbec nevyjádřil. Rozhodnutí č. j. ÚOHS-S138/2006-11382/2006/530-Kr ze dne 10. 7. 2006, jež bylo změněno rozhodnutím R092/2006/02-19480/2006/300-Šp ze dne 3. 11. 2006, na která zadavatel v rozkladu odkazuje, se netýká požadavku na předložení certifikátu ČSN ISO 27001, nýbrž certifikátu OHSAS 18001, který je slučitelný s normami pro systémy managementu ISO 9001 a ISO 14001 a týká se systému řízení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v organizaci. V posuzovaném případě tedy není argumentace uvedenými rozhodnutími přiléhavá.

 

45. Nelze se ztotožnit ani s námitkou zadavatele, že požadavek na prokázání zavedení normy ISO 27001 zadavatel zvolil zejména s ohledem na předmět přezkoumávané veřejné zakázky a v žádném případě neměl sloužit k omezení uchazečů o veřejnou zakázku. Tento závěr zadavatel podpořil skutečností, že žádný subjekt proti této podmínce zadávací dokumentace nepodal námitku. Vzhledem k tomu, že zadavatel je ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona veřejným zadavatelem, je povinen požadovat po dodavatelích prokázání splnění kvalifikace v rozsahu stanoveném § 50 odst. 1 zákona, a to splnění základních kvalifikačních předpokladů, profesních kvalifikačních předpokladů, předložení čestného prohlášení o ekonomické a finanční způsobilosti splnit veřejnou zakázku a splnění technických kvalifikačních předpokladů. Technické předpoklady, mezi které lze zahrnout požadavek na předložení zmiňovaného certifikátu, jsou pro veřejné zadavatele závazně vymezeny § 56 zákona. Jak jsem uvedl již výše, mezi požadavky vymezené zákonem spadají pouze jakostní certifikáty a certifikáty týkající se ochrany životního prostředí. Z uvedeného důvodu není zadavatel oprávněn požadovat předložení dalších certifikátů. Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení zadavatele, že jeho postup byl správný, když nikdo z uchazečů ani jiných osob nepodal námitky proti jeho postupu, a to z toho důvodu, že je to Úřad, který je dle § 112 zákona orgánem příslušným k posouzení zákonnosti postupu zadavatele při zadávání veřejné zakázky, přičemž posuzuje dodržení zákona bez ohledu na podání či nepodání námitek uchazeči.

 

46. V další části rozkladu zadavatel napadá výrok II. napadeného rozhodnutí námitkou, že v zadávacím řízení je potřeba zajistit co nejvyšší kvalitu dodávaného plnění. Dle názoru zadavatele je předmět veřejné zakázky natolik specifický, že pro zadavatele byla nutná nejen dokonalá znalost informačních technologií a sítí, ale také znalost praktické stránky funkčnosti veřejné správy a jejích specifik oproti komerčnímu prostředí. Z tohoto důvodu se zadavatel domnívá, že požadavek na uchazeče, aby prokázali, že disponují zkušenostmi s prováděním obdobných služeb pro veřejné zadavatele, byl opodstatněný. S touto námitkou se Úřad vypořádal v bodu 53. napadeného rozhodnutí, z něhož vyplývá, že rozlišení objednatelů, pro které dodavatelé realizovali významnou službu, na „soukromé“ a „veřejné“ nemá opodstatnění. Úřad k uvedenému závěru dospěl na základě specifikace významné služby obsažené v zadávací dokumentaci, dle které se významnou službou rozumí propojování sítí resortů a poskytovatelů nebo poskytování konzultačních služeb v oblasti informačních a komunikačních technologií a v oblasti bezpečnosti informačních a komunikačních technologií.

 

47. Pokud zadavatel skutečně považoval předmět veřejné zakázky za natolik specifický, jak uvádí ve svém rozkladu, měl požadovat po uchazečích předložení seznamu služeb, jejichž předmět plnění by byl specifičtější k předmětu veřejné zakázky. Vzhledem k tomu, že zadavatel požadovanou významnou službu definoval velice obecně, bez jakékoliv spojitosti s informačními systémy veřejné správy, lze uzavřít, že předmět veřejné zakázky je schopen realizovat jakýkoliv dodavatel s tím, že plnění přizpůsobí specifickým nárokům vznikajícím v prostředí veřejné správy. Zadavatel neprokázal, že by předmět veřejné zakázky byl natolik specifický, že by jej byl schopen splnit pouze dodavatel se znalostmi s poskytováním předmětu plnění ve veřejné správě a že by takové znalosti byly odlišné od poskytování obdobných služeb v soukromém sektoru. Z předmětu veřejné zakázky tedy vyplývá, že veřejnou zakázku je schopen splnit i dodavatel, který má zkušenosti s poskytnutím obdobných služeb, přestože se nejednalo o služby poskytnuté v rámci veřejné správy. Je logické, že pro dodavatele, u kterého se bude jednat o první veřejnou zakázku obdobného charakteru ve veřejné správě, bude povinností se seznámit s příslušnými právními předpisy a postupy platnými ve veřejné správě, a tím se tedy může jevit realizace předmětu veřejné zakázky pro takového dodavatele složitější, avšak provedení zakázky nebude nemožné. Z tohoto důvodu je požadavek zadavatele na předložení seznamu významných služeb veřejným zadavatelům nepřiměřený a jeho důsledkem je omezení soutěže o veřejnou zakázku, neboť stanovením tohoto požadavku zadavatel nedůvodně vyloučil ty dodavatele, kteří realizovali obdobné zakázky, nicméně nikoliv pro veřejné zadavatele.

 

48. Zadavatel dále nesouhlasí se závěrem Úřadu, že nevymezil minimální úroveň technického kvalifikačního předpokladu takovým způsobem, aby odpovídal druhu, rozsahu a složitosti přezkoumávané veřejné zakázky. Zadavatel se domnívá, že uvedený technický předpoklad vymezil přesně, když specifikoval, co se považuje za významnou službu, tedy komu a v jakém rozsahu měla být poskytnuta a co mělo být jejím předmětem. Zadavatel v souladu se zákonem stanovil počet požadovaných významných služeb. K této námitce zadavatele uvádím, že Úřad v napadeném rozhodnutí nerozporoval, že zadavatel nesprávně vymezil rozsah významných služeb, jejich předmět nebo počet. Napadené rozhodnutí v části týkající se tohoto technického kvalifikačního předpokladu zadavateli vytýkalo pouze specifikaci, komu musela být významná služba plněna, tedy veřejnému zadavateli. S přihlédnutím k vymezení významné služby a předmětu veřejné zakázky Úřad konstatoval, že zadavatel stanovením požadavku na realizaci referenčních zakázek pouze objednatelům, kteří jsou veřejnými zadavateli, nedodržel zásadu zákazu diskriminace, neboť svým jednáním omezil účast těch dodavatelů, jež mají zkušenosti s realizací obdobných služeb pro objednatele v podnikatelské sféře.

 

49. V další námitce zadavatel uvádí, že nesouhlasí s tvrzením Úřadu obsaženým v bodě 58 napadeného rozhodnutí, že skutečnost, že někteří z potenciálních dodavatelů měli a priori znemožněnou účast v přezkoumávaném zadávacím řízení veřejné zakázky, vyplývá též z okolnosti, že v rámci zadávacího řízení byla zadavateli doručena pouze nabídka jednoho uchazeče.  K tomu podotýkám, že Úřad fakt, že v rámci zadávacího řízení podal nabídku jediný uchazeč, použil pouze jako podpůrnou argumentaci pro svůj závěr, že požadavek zadavatele byl nepřiměřený. Ke svému závěru tedy Úřad dospěl zejména na základě posouzení zadavatelem požadované významné služby a předmětu veřejné zakázky.

 

50. Na výše uvedených závěrech týkajících se neoprávněnosti požadavku zadavatele na předložení seznamu významných služeb realizovaných pro veřejné zadavatele nic nemění ani námitka zadavatele, že zásady stanovené v § 6 zákona nemohou být nadřazeny právu zadavatele umožnit účast v zadávacím řízení opravdu jen těm subjektům, které jsou schopny plnění v požadované kvalitě poskytnout. Uvedený názor zadavatele vychází z předpokladu, že předmět veřejné zakázky je natolik specifický, že musí být proveden výlučně dodavateli mající zkušenost se zakázkami pro veřejné zadavatele. S uvedeným názorem zadavatele nesouhlasím, a to z toho důvodu, že specifikací významné služby v zadávací dokumentaci zadavatel předmět veřejné zakázky natolik zobecnil, že je zřejmé, že může být realizován i dodavateli nemajícími zkušenosti s veřejnou správou. Pokud by předmět zakázky byl tak specifický, jak zadavatel uvádí, mohli by jej realizovat pouze dodavatelé, kteří mají zkušenosti přímo s projekcí, inženýringem a dodávkami komplexní dokumentace související s vybudováním a provozem CMS, zadavatel by tuto podmínku stanovil v zadávací dokumentaci. Vzhledem k tomu, že zadavatelem požadovaná významná služba se týká obecných IT služeb, které mohou být poskytnuty všemi subjekty, jejichž předmětem podnikání jsou informační technologie, je požadavek zadavatele nepřiměřený a nemůže tedy odůvodňovat nedodržení základních principů zákona.

 

51. Lze se ztotožnit s konstatováním zadavatele, že obecně je možné omezit referenční zakázky na zakázky veřejné. Jak správně uvádí zadavatel, omezení okruhu objednatelů je možné, avšak vždy s přihlédnutím k povaze konkrétní veřejné zakázky. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, předmět veřejné zakázky nebyl natolik specifický, aby opravňoval zadavatele k tak významně omezujícímu požadavku. Ani na základě bodu 71 napadeného rozhodnutí, dle kterého „Požadavek, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele podíleli na obdobné veřejné zakázce, by proto šlo chápat jako vhodný kvalifikační předpoklad, s tím, že samotné stanovení minimální úrovně tohoto požadavku by bylo zvoleno přiměřeně s ohledem na předmět a rozsah zakázky.“, nelze dospět k závěru, že by Úřad připustil požadavek zadavatele, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele podíleli na realizaci referenční zakázky, neboť v bodě 74. napadeného rozhodnutí Úřad uvádí, že zadavatel stanovil minimální úroveň kvalifikačního předpokladu diskriminačním způsobem vůči dodavatelům, jejichž kvalifikovaní odborníci by se podíleli na jiné než referenční zakázce obdobného charakteru, která by však měla být dostačující k realizaci předmětné zakázky.

 

52. Nezbývá, než odmítnout námitku zadavatele směřující proti bodům 54 a 55 napadeného rozhodnutí. Jak uvádí sám zadavatel, je logické, že pokud byly služby poskytovány veřejným zadavatelům, byly hrazeny z veřejných rozpočtů. Formulace služby hrazené z veřejných prostředků je tedy synonymem pro služby financované veřejnými zadavateli.

 

53. K námitce zadavatele směřující proti výroku III. napadeného rozhodnutí, že sám Úřad v napadeném rozhodnutí přisvědčil, že je potřeba s ohledem na předmět veřejné zakázky, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele v minulosti podíleli na plnění obdobných veřejných zakázek, avšak následně v bodu 72 dospěl k opačné argumentaci, která je dle názoru zadavatele nesprávná, uvádím, že závěr obsažený v bodě 71 napadeného rozhodnutí je závěrem obecným, ve kterém Úřad prezentuje svůj názor, že požadavek, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele podíleli na obdobné veřejné zakázce, by bylo možné chápat jako vhodný kvalifikační předpoklad, pokud by samotné stanovení minimální úrovně tohoto požadavku bylo zvoleno přiměřeně s ohledem na předmět a rozsah zakázky. V bodě 72 napadeného rozhodnutí Úřad svou myšlenku dále rozvíjí, když uvádí, že snahou zadavatele bylo uvedený předpoklad použít jako filtr mezi osobami bez požadovaných zkušeností v daném oboru a těmi, u nichž podílení se na referenční zakázce nasvědčuje tomu, že se v dané problematice orientují. Úřad však zdůraznil, že zadavatelem stanovená úroveň pro rozlišení těchto dvou skupin musí být odůvodnitelná a nesmí být nastavena diskriminačním způsobem. Vzhledem k tomu, že zadavatel vázal zkušenosti kvalifikovaných odborníků na zkušenosti s referenčními zakázkami, lze stejně jako při konstatování, že zadavatel nebyl oprávněn požadovat po dodavatelích předložení seznamu významných zakázek realizovaných pro veřejné zadavatele, dospět k závěru, že nebyl oprávněn požadovat ani po odbornících, aby se podíleli na realizaci těchto zakázek, a to z toho důvodu, že uvedený požadavek je vzhledem k předmětu veřejné zakázky diskriminační.

 

54. Zadavatel dále v rozkladu namítá, že v zadávací dokumentaci nebyl obsažen požadavek, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele podíleli právě na těch referenčních zakázkách, které realizoval dodavatel, jehož týmu jsou členy. Tuto námitku zadavatele je potřeba odmítnout jako nedůvodnou, a to z několika důvodů. Lze připustit, že formulace bodu 75 napadeného rozhodnutí není úplně jednoznačná, nicméně z uvedeného bodu vyplývá závěr, že kvalifikační předpoklad, aby se kvalifikovaní odborníci dodavatele podíleli na referenčních zakázkách dodavatele, ať už se jedná o dodavatele, jehož týmu jsou členy, či jiného dodavatele, není objektivním ukazatelem zkušeností konkrétních klíčových členů s obdobnými zakázkami, jelikož jim neumožňuje doložit všechny reference na obdobná plnění. Podstatou odůvodnění napadeného rozhodnutí je konstatování, že zadavatel nepřiměřeně omezil zkušenosti kvalifikovaných odborníků na plnění realizovaná pro veřejné zadavatele a nepřipustil obdobnou praxi získanou plněním v soukromé sféře. I pokud by však formulace bodu 75 napadeného rozhodnutí byla chápána jako nepřesná či nejasná, neměla by tato skutečnost v kontextu celého napadeného rozhodnutí vliv na závěr Úřadu, že zadavatelův požadavek, aby se referenční zakázky vztahovaly pouze k veřejným zadavatelům, byl nepřiměřený. Není potom podstatné, zda se jedná o zakázky realizované kvalifikovanými odborníky pro veřejné zadavatele u konkrétního dodavatele nebo u různých dodavatelů.

 

55. K bodu 76 napadeného rozhodnutí zadavatel uvádí, že požadavky na kvalifikaci členů odborného týmu nebyly zadavatelem definovány dle § 56 odst. 6 zákona, ale dle ustanovení § 56 odst. 2 písm. e) zákona, které stanoví, že k prokázání splnění technických kvalifikačních může veřejný zadavatel požadovat osvědčení o odborné kvalifikaci dodavatele a osob odpovědných za poskytování příslušných služeb. Z bodu 75 napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se Úřad domníval, že zadavatel požadavky na kvalifikaci odborného týmu definoval podle § 56 odst. 6 zákona, jak se mylně domnívá zadavatel, nýbrž Úřad konstatoval, že zadavatel použil kvalifikační předpoklad, který mu § 56 odst. 6 zákona neumožňuje použít, a to z toho důvodu, že uvedené ustanovení odkazuje na odstavce 1 až 5 § 56 zákona, když stanoví, že veřejný zadavatel je oprávněn požadovat prokázání splnění jednoho či více technických kvalifikačních předpokladů uvedených ve zmíněných odstavcích. Ve výroku III. napadeného rozhodnutí Úřad správně konstatoval, že zadavatel nedodržel postup stanovený v § 56 odst. 7 písm. c) zákona v návaznosti na § 6 zákona tím, že nevymezil minimální úroveň technického kvalifikačního předpokladu podle § 56 odst. 2 písm. e) zákona takovým způsobem, aby odpovídala druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky, neboť požadoval mimo jiné předložení certifikátů ISO 10006 projektový manažer, CISA, ISO 27001 auditor a ISO 2000 auditor.

 

56. Nemohu se ztotožnit ani s poslední námitkou zadavatele směřující proti výroku IV. napadeného rozhodnutí, a to s ohledem na shora popsané důvody, pro které se zadavatel dopustil správních deliktů dle výroků I., II. a III. napadeného rozhodnutí. Zadavatel v rozkladu neuvádí další důvody, pro které s výrokem IV. napadeného rozhodnutí nesouhlasí, když trvá na svém stanovisku, že se správního deliktu nedopustil ani v jednom popisovaném případě ve výrocích I. až III. napadeného rozhodnutí. Úřad postupoval správně, když v souladu s § 120 odst. 2 písm. a) zákona uložil zadavateli za spáchání popsaných správních deliktů pokutu.

VIII. Závěr

57. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu.

 

58. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku uvedeno.

 

Poučení

 

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona dále odvolat.

 

 

otisk úředního razítka

 

 

Ing. Petr Rafaj

Předseda

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

Obdrží:

1. Česká republika – Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 - Letná

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy



[1] Pokud je v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ust. § 26 zákona v návaznosti na ust. § 158 odst. 1 a 2 zákona.

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz