Výměna informací mezi soutěžiteli

Úřad obdržel v roce 2021 několik žádostí o stanovisko k poskytování a výměně různých typů informací a počítačově zpracovaných dat mezi soutěžiteli. Ačkoliv Úřad poskytuje závazná stanoviska pouze po provedeném správním řízení, rozhodl se k této problematice zpracovat obecné stanovisko, neboť si je vědom, že problematika poskytování dat a jeho přípustnost soutěžitele zajímá.

Úřad výměnu citlivých obchodních informací nad rámec nezbytnosti obecně považuje za problematickou, neboť jejím prostřednictvím může docházet k narušení hospodářské soutěže na relevantních trzích. Soutěžitelé by proto měli pečlivě uvážit, zda ke konkrétní spolupráci založené na takové výměně skutečně přistoupí či nikoliv, resp. zda je taková spolupráce skutečně nezbytná k výkonu jejich podnikatelské činnosti. V současné době narůstá, předně díky digitalizaci, i atraktivita a cennost počítačově zpracovaných dat, což se promítá i do většího zájmu soutěžitelů o sdílení konkrétních individualizovaných či agregovaných dat.

Obecná východiska související s touto problematikou lze rovněž nalézt v Pokynech k použitelnosti článku 101 Smlouvy o fungování Evropské unie na dohody o horizontální spolupráci (dále též „Pokyny“). Z pokynů mohou soutěžitelé dovodit, že za zpravidla zakázané budou považovány dohody o výměně především individualizovaných údajů o plánovaných budoucích cenách či množství výroby nebo o výměně informací o aktuálním chování soutěžitelů, na jejichž základě lze odhalit záměr jejich budoucího chování, případně vyvodit jejich plánované budoucí ceny, množství výroby a strategie. Zejména u výměny informací o cenách se vyžaduje obezřetný postup, neboť se z pohledu soutěžního práva jedná o informace využívané ke slaďování soutěžního chování konkurentů na trhu. V případě všech zmíněných příkladů výměny informací je však možné shrnout, že taková výměna bude zpravidla shledána zakázanou dohodou narušující soutěž, a tedy v rozporu s Pokyny.

A jakou výměnu informací lze považovat za přípustnou?

Úřad za přípustné zpravidla považuje situace, kdy si soutěžitelé vyměňují informace nezbytně nutné pro fungování spolupráce mezi nimi. Rovněž neshledává problematickými veřejné informace, které jsou relativně snadno přístupné každému; lze je získat z veřejně dostupných zdrojů (např. výsledky analýz trhu aj.). V okamžiku, kdy všichni účastníci trhu mají přístup k informacím za stejných podmínek, zejména z hlediska ceny a vynaloženého úsilí, ohrožení fungování soutěže se jeví poměrně nízkým. Evropský Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že „veřejné oznámení aktuálních – platných cen představuje tržní chování, které nesnižuje stupeň nejistoty účastníků trhu ohledně jejich budoucího chování.“

Co se týče výměny historických informací, ta zpravidla nebude považována za problematickou, neboť je nepravděpodobné, že by naznačovala budoucí chování konkurentů nebo poskytla vodítko pro predikci vývoje na trhu. Neexistuje nicméně žádná předem stanovená hranice, kdy se data stanou historickými, tj. dostatečně starými na to, aby nepředstavovala riziko pro hospodářskou soutěž. Zda jsou informace skutečně historické, vždy závisí na specifických vlastnostech relevantního trhu, a zejména na frekvenci obnovování smluv (pokud vypovídají o frekvenci opětovného sjednávání cen) a také na předmětu údajů, agregaci, četnosti výměny informací a vlastnostech relevantního trhu (např. jeho stabilitě a transparentnosti, bariérách vstupu na trh apod.).

V této problematice soutěžitele také často zajímá minimální časové období, v jehož rámci nelze data od soutěžitele (typicky se bude jednat o odběratele) získávat. Takové období nelze jednoznačně stanovit, každý případ vyžaduje individuální posouzení zejména s ohledem na dynamiku a charakter trhu. Úřad tedy v jednotlivých situacích musí posoudit, zda konkrétní vyměňované informace lze považovat za skutečně historické, a tedy nemající žádný skutečný dopad na budoucí chování soutěžitelů, či nikoliv. Obecně platí, že čím delší je časové období mezi okamžikem nabytí předmětných informací a jejich zpřístupněním, tím je toto zpřístupnění ze soutěžního hlediska méně problematické. Ze soutěžně-právního hlediska lze tedy považovat za bezpečnější zpřístupnění informací minimálně v řádu měsíců, za bezpečné po půl roce či roce – opět je však třeba zdůraznit, že toto záleží na konkrétních okolnostech případu.

Hub-and-spoke kartely

S uvedenou problematikou úzce souvisí i tzv. hub-and-spoke kartely, které se zakládají na nepřímé výměně informací mezi dodavateli a odběrateli. Tyto kartely jsou problematické v případě, že se realizují mezi maloobchodníky a dodavatelem, jenž má v úmyslu získané informace dále sdílet konkurenčním prodejcům, přičemž tito prodejci jsou si vědomi, že se jedná o strategické informace těchto maloobchodníků. Takové dodavatelem cílené shromažďování a šíření informací o budoucích cenových záměrech maloobchodníkům je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, neboť jim umožňuje předem získat informace o cenových záměrech jejich konkurentů bez nutnosti přímého horizontálního kontaktu. Taková navazující koordinace soutěžitelů snižuje tržní nejistotu účastníků participujících na dohodě a v konečném důsledku má dopad na zvýšení ceny spotřebitelům, a je tedy z hlediska hospodářské soutěže nežádoucí.

Úřad se s hub-and-spoke kartelem ve své praxi prozatím nesetkal, proto zde uvádí zkušenost portugalského soutěžního úřadu, který se v roce 2020 zabýval dvěma případy týkajícími se koordinace cen na navazujících trzích mezi několika velkými řetězci s potravinami a dodavateli nápojů. Portugalský soutěžní úřad v roce 2020 vydal konkrétně dvě rozhodnutí, v nichž uložil pokutu ve výši téměř 304 milionů eur šesti velkým potravinářským řetězcům, dvěma dodavatelům nápojů, členu představenstva a řediteli za určování cen výrobků těchto dodavatelů.

První rozhodnutí se týkalo stanovení cen mezi hlavními řetězci supermarketů (Modelo Continente, Pingo Doce, Auchan a Intermarché) a jedním z hlavních dodavatelů nápojů (Sociedade Central de Cervejas, SCC). Portugalský soutěžní úřad na základě místního šetření zjistil, že se tito distributoři a dodavatel dohodli na cenách několika výrobků SCC, jako je pivo, mošt a perlivá voda, na dobu více než devíti let (v letech 2008-2017). Ve svém druhém rozhodnutí uložil pokutu uvedeným čtyřem řetězcům a dále společnostem Lidl a E. Leclerc za slaďování cen prostřednictvím dodavatele společnosti Primedrinks. Tato spolupráce trvala více než 10 let (v letech 2007-2017) a vztahovala se na různé výrobky společnosti Primedrinks, jako je víno, whisky, gin či vodka.

Takovou koordinaci cenových strategií maloobchodníků na nižších úrovních prostřednictvím společného dodavatele je nutné považovat za nežádoucí, neboť vede k omezení hospodářské soutěže a negativně dopadá zejména na spotřebitele.

Podrobnější popis případu a další informace lze nalézt na stránkách portugalského soutěžního úřadu.