Spotřebitelé a hospodářská soutěž
Problematika ochrany hospodářské soutěže se může zdát z laického pohledu poněkud komplikovaná a vzdálená běžnému spotřebiteli. Je však nutné si uvědomit, že v situacích, kdy dochází k narušení hospodářské soutěže, je právě spotřebitel tím, kdo nese konečné důsledky protiprávního jednání.
Protiprávní jednání, kterým se Úřad zabývá, musí splňovat několik znaků, které jsou popsány níže pro jednotlivé formy porušení soutěžního práva. Často takové jednání přináší negativní dopady na hospodářskou soutěž jako takovou. Tyto dopady mohou být různé podle protiprávního chování soutěžitelů v jednotlivých případech.
Dohody konkurentů o cenách, tedy nejtypičtější forma kartelu, vedou ke zvýšení cen pro konečné spotřebitele. Podle kvalifikovaných odhadů může toto zvýšení dosáhnout až 50 %. Spotřebitel tedy v důsledku cenového kartelu platí zboží až o polovinu dražší než v případě, kdy by na daném trhu kartel nefungoval.
Pokud je cenový kartel uzavřen mezi uchazeči o veřejnou zakázku, hovoříme o tzv. bid-riggingu. V takovém případě zadavatel sice mnohdy získá řadu nabídek, avšak s cenou navýšenou dle dohody uchazečů. Takový zadavatel přitom často nedisponuje způsoby, jak dohodu uchazečů spolehlivě odhalit. Uchazeči získávají za veřejnou zakázku vyšší cenu než v situaci, kdy hospodářská soutěž na daném trhu funguje. Tento rozdíl v ceně pak nese zadavatel, přeneseně daňový poplatník (viz kartely Stavebníků, zdravotnické techniky, komunální techniky).
Kartelová dohoda však může spočívat v řadě jiných jednání. Jsou známy kartely spočívající v omezení produkce daného zboží. Na trhu pak vzniká nedostatek takového zboží, jeho cena roste spolu s maržemi výrobců. Vyšší cenu pak v konečném důsledku platí opět spotřebitel.
Známe i kartelové dohody spočívající v rozdělení trhu. V takovém případě si soutěžitelé rozdělí trh na části, přičemž v každé části působí pouze určený soutěžitel. Soutěžitelé si trhy dělí různými způsoby. Úřad narazil na dělení podle geografického klíče či podle jednotlivých odběratelů. Díky takovému protiprávnímu postupu jednotliví soutěžitelé ve svých vymezených oblastech nečelí konkurenčnímu tlaku. Soutěžitel si může účtovat vyšší cenu, kterou opět platí spotřebitel, případně může poskytovat plnění v nižší kvalitě (viz kartel Odpady).
Protiprávní dohoda soutěžitelů může spočívat také v omezení vývoje a inovací. V takovém případě soutěžitelé společně omezí vývoj svého produktu, čímž ušetří náklady. Spotřebiteli pak mnohdy nezbývá, než nakupovat méně kvalitní zboží, než jaké by nakupoval v případě, kdy by k uzavření takové protiprávní dohody nedošlo.
Protisoutěžní dohody se však neuzavírají jen mezi jednotlivými horizontálními konkurenty, Úřad se zabývá i případy, kdy takové dohody uzavírají dodavatelé s odběrateli. Typickým případem takové dohody je tzv. RPM (z anglického retail price maintenance). U tohoto typu dohod závazně určuje dodavatel maloobchodní ceny pro další prodej svým odběratelům. Odběratelé následně takové zboží dále prodávají spotřebitelům. Mezi takovými odběrateli pak přestává fungovat konkurence, neboť spotřebitel získá dané zboží u všech odběratelů za totožnou cenu. RPM však mnohdy neovlivní jen cenu, kterou spotřebitel za zboží zaplatí. Snížený konkurenční tlak totiž mnohdy ovlivní i úroveň dalších zákaznických služeb. Taková cena je v konečném důsledku opět vyšší, než jaká by byla bez RPM, přičemž toto navýšení opět nese spotřebitel (viz případy Škoda Auto, Gorenje či Candy).
Dohody RPM Úřad pečlivě odlišuje od situací, kdy dodavatel odběratelům maloobchodní ceny pouze doporučuje. V takovém případě je zachována možnost určovat ceny samostatně.
Úřad se ve své činnost zabývá také problematikou zneužití dominantního postavení. Dominantní postavení vzniká soutěžitelům, kteří mají na daném trhu podíl vyšší než 40 % a jsou schopni se chovat nezávisle na svých odběratelích, dodavatelích i konkurentech. Zjednodušeně lze říci, že spotřebitel, ale i dodavatel či odběratel mají jen omezené možnosti, jak získat zboží či služby od někoho jiného, než právě od dominanta. Samotné dominantní postavení není považováno za protiprávní. Dominantovi pouze vznikají specifické povinnosti, které musí při svém tržním chování dodržovat. Svým působením nesmí omezovat jiné soutěžitele na trhu, a to zákonem přesně popsanými způsoby. Úřad v těchto případech vyšetřuje ty největší společnosti působící na českém trhu (viz případy RWE, Česká Rafinérská, ČSAD Liberec).
Mezi zneužívací praktiky, kterými se Úřad zabývá obzvlášť pečlivě, patří tzv. stlačování marží (anglicky margin squeeze). V takovém případě dominant sníží své ceny až pod úroveň nákladů. Zbývající konkurenti dominanta dál nabízejí své zboží za ceny odpovídající nákladům, jsou tedy dražší, spotřebitelé od nich přestávají nakupovat a časem jsou donuceni z trhu odejít. Konkurenti dominanta také mohou snížit ceny pod úroveň nákladů. Dominant, který je obvykle hospodářsky silnější, však může vydržet s podnákladovými cenami déle, než jeho menší konkurenti. Jakmile malí konkurenti situaci nevydrží a z trhu odejdou, dominant výrazně zvýší své ceny, čímž dorovná své ztráty. Vzhledem k tomu, že dominant již na trhu nečelí konkurenci, může vysoké ceny udržovat i nadále. V konečném důsledku tedy z pohledu spotřebitele po krátkém období nižších cen přichází dlouhá doba cen výrazně vyšších.
Úřad výše popsaná jednání vždy posuzuje v širším kontextu. Zkoumá, zdali nepřinášejí ve svém důsledku spotřebitelům i soutěži samotné některé výhody, které by v důsledku překonaly omezení soutěže. Typicky se jedná o zvýšenou míru hospodářského či technického rozvoje, ale i řadu dalších dopadů (viz případ Právní služby).
