číslo jednací: R0025/2018/VZ-14951/2018/322/JSu

Instance II.
Věc Obnova veřejné zeleně v Čáslav
Účastníci
  1. město Čáslav
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
Rok 2018
Datum nabytí právní moci 22. 5. 2018
Související rozhodnutí S0500/2017/VZ-03763/2018/512/AKp
R0025/2018/VZ-14951/2018/322/JSu
Dokumenty file icon 2018_R0025.pdf 443 KB

Č. j.: ÚOHS-R0025/2018/VZ-14951/2018/322/JSu

 

Brno 22. května 2018

 

 

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 19. 2. 2018 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne obviněným –

  • město Čáslav, IČO 00236021, se sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 1/1, 286 01 Čáslav – Staré město,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 6. 2. 2018, č. j. ÚOHS-S0500/2017/VZ-03763/2018/512/AKp vydanému ve věci možného spáchání přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, při zadávání veřejné zakázky s názvem „Obnova veřejné zeleně v Čáslavi ve zjednodušeném podlimitním řízení na základě výzvy k podání nabídek ze dne 23. 5. 2017 uveřejněné na profilu zadavatele téhož dne,

jsem podle § 152 odst. 6 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona, rozhodl takto:

 

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0500/2017/VZ-03763/2018/512/AKp ze dne 6. 2. 2018

 

p o t v r z u j i

 

a podaný rozklad

 

z a m í t á m.

 

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení vedené před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Uveřejněním výzvy k podání nabídek ze dne 23. 5. 2017 na svém profilu zahájil obviněný – město Čáslav, IČO 00236021, se sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 1/1, 286 01 Čáslav-Staré Město (dále jako „obviněný“ nebo „zadavatel“) – ve smyslu § 53 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „zákon[1]), zjednodušené podlimitní řízení za účelem zadání veřejné zakázky s názvem „Obnova veřejné zeleně v Čáslavi“ (dále jako „veřejná zakázka“). Obviněný na profilu zadavatele současně uveřejnil zadávací dokumentaci.

2.             Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jako „Úřad“) jako orgán příslušný podle § 248 zákona k výkonu dozoru nad dodržováním pravidel stanovených tímto zákonem a zadávacími podmínkami pro zadání podlimitní a nadlimitní veřejné zakázky, včetně koncese s výjimkou koncesí malého rozsahu podle § 178, a pro zvláštní postupy podle části šesté, obdržel dne 20. 10. 2017 návrh navrhovatele – OK GARDEN s.r.o., IČO 27571297, se sídlem Sládkovičova 1233/21, 142 00 Praha 4 (dále jako „navrhovatel“) – ze dne 19. 10. 2017 na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele učiněných v zadávacím řízení na předmětnou veřejnou zakázku. Dne 20. 10. 2017, kdy Úřad návrh obdržel, bylo podle § 249 zákona ve spojení s ustanovením § 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „správní řád“) zahájeno správní řízení o přezkoumání úkonů zadavatele vedené Úřadem pod sp. zn. ÚOHS-S0418/2017/VZ (dále jako „návrhové správní řízení“).

3.             Zahájení návrhového správního řízení oznámil Úřad jeho účastníkům přípisem ze dne 23. 10. 2017, č. j. ÚOHS-S0418/2017/VZ-30828/2017/512/KMo, který byl obviněnému doručen téhož dne. V oznámení o zahájení správního řízení Úřad upozornil obviněného, že je dle § 252 odst. 1 zákona povinen doručit Úřadu své vyjádření k obdrženému návrhu ve lhůtě do 10 dnů ode dne, kdy byl návrh obviněnému doručen, a společně s tímto vyjádřením zaslat Úřadu dokumentaci o zadávacím řízení. V oznámení o zahájení správního řízení Úřad dále mj. obviněného upozornil, že vyjádření zadavatele k obdrženému návrhu a další podání i zadávací dokumentaci, vyjma její netextové části, je zadavatel podle § 252 odst. 3 zákona povinen odeslat Úřadu výhradně prostřednictvím datové schránky nebo jako datovou zprávu podepsanou uznávaným elektronickým podpisem, a části dokumentace o zadávacím řízení neuvedené v § 252 odst. 3 zákona a netextovou část zadávací dokumentace je zadavatel podle § 252 odst. 4 zákona povinen odeslat Úřadu v listinné podobě, prostřednictvím datové schránky nebo jako datovou zprávu podepsanou uznávaným elektronickým podpisem.

4.             Část dokumentace o zadávacím řízení byla Úřadu doručena v rámci návrhového správního řízení prostřednictvím datové schránky dne 30. 10. 2017. Téhož dne obviněný odeslal také další část dokumentace o zadávacím řízení, a to v listinné podobě, která byla Úřadu doručena dne 2. 11. 2017. Konkrétně se jednalo o originály nabídek dodavatelů, které obviněný obdržel v zadávacím řízení.

5.             Usnesením č. j. ÚOHS-S0418/2017/VZ-32799/2017/512/AKp ze dne 9. 11. 2017, které bylo obviněnému doručeno dne 10. 11. 2017, stanovil Úřad obviněnému lhůtu pěti dnů ode dne doručení tohoto usnesení k provedení úkonu – doručení kompletní originální dokumentace o zadávacím řízení na veřejnou zakázku, neboť zjistil, že některé dokumenty byly zaslány ve formě prostých kopií (např. rozhodnutí o námitkách ze dne 10. 10. 2017 nebo rozhodnutí o výběru dodavatele ze dne 24. 7. 2017, atd.).

6.             Vzhledem k tomu, že Úřad považoval skutková zjištění z předložených materiálů za dostatečná a považoval za prokázané, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona, zahájil postupem podle § 150 odst. 1 správního řádu řízení o přestupku z moci úřední vydáním příkazu č. j. ÚOHS-S0500/2017/VZ-37535/2017/512/AKp ze dne 21. 12. 2017 (dále jako „příkaz“), který byl obviněnému doručen téhož dne. Ve výroku I. příkazu Úřad rozhodl, že se obviněný dopustil přestupku podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona tím, že nesplnil povinnost stanovenou v § 252 odst. 1 zákona, když Úřadu v rámci návrhového správního řízení nezaslal kompletní dokumentaci o zadávacím řízení na veřejnou zakázku, když Úřadu nezaslal originály rozhodnutí o námitkách ze dne 7. 8. 2017, rozhodnutí o námitkách ze dne 10. 10. 2017, rozhodnutí o výběru dodavatele ze dne 24. 7. 2017, oznámení o výběru dodavatele ze dne 25. 7. 2017, protokolu o otevírání obálek s nabídkami ze dne 8. 6. 2017, zprávy o hodnocení nabídek – Jednání hodnotící komise č. 1 ze dne 8. 6. 2017, zprávy o hodnocení nabídek – Jednání hodnotící komise č. 2 ze dne 19. 7. 2017, protokolu o posouzení kvalifikace ze dne 19. 7. 2017, zprávy o hodnocení nabídek – Jednání hodnotící komise č. 3 ze dne 8. 8. 2017, zprávy o hodnocení nabídek – Jednání hodnotící komise č. 4 ze dne 22. 9. 2017, rozhodnutí o vyloučení ze dne 26. 9. 2017 ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení stejnopisu návrhu, který byl obviněnému doručen dne 20. 10. 2017, tedy nejpozději dne 30. 10. 2017, ale učinil tak až dne 15. 11. 2017. Ve výroku II. příkazu Úřad uložil obviněnému za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. pokutu ve výši 15 000 Kč splatnou do jednoho měsíce od nabytí právní moci příkazu. Proti uvedenému příkazu podal obviněný dne 22. 12. 2017 odpor z téhož dne.

II.             Napadené rozhodnutí

7.             Úřad dne 6. 2. 2018 vydal rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0500/2017/VZ-03763/2018/512/AKp (dále jako „napadené rozhodnutí“), ve kterém Úřad dospěl k závěru, že obviněný spáchal přestupek podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona tím, že nesplnil povinnost stanovenou v § 252 odst. 1 zákona, když Úřadu v rámci návrhového správního řízení nezaslal kompletní dokumentaci o zadávacím řízení na veřejnou zakázku, když Úřadu nezaslal originály rozhodnutí o námitkách ze dne 7. 8. 2017, rozhodnutí o námitkách ze dne 10. 10. 2017, rozhodnutí o výběru dodavatele ze dne 24. 7. 2017, oznámení o výběru dodavatele ze dne 25. 7. 2017, protokolu o otevírání obálek s nabídkami ze dne 8. 6. 2017, zprávy o hodnocení nabídek – Jednání hodnotící komise č. 1 ze dne 8. 6. 2017, zprávy o hodnocení nabídek – Jednání hodnotící komise č. 2 ze dne 19. 7. 2017, protokolu o posouzení kvalifikace ze dne 19. 7. 2017, zprávy o hodnocení nabídek – Jednání hodnotící komise č. 3 ze dne 8. 8. 2017, zprávy o hodnocení nabídek – Jednání hodnotící komise č. 4 ze dne 22. 9. 2017, rozhodnutí o vyloučení ze dne 26. 9. 2017 ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení stejnopisu návrhu, který byl obviněnému doručen dne 20. 10. 2017, tedy nejpozději dne 30. 10. 2017, ale učinil tak až dne 15. 11. 2017.

8.             Ve výroku II. rozhodnutí (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 27. 3. 2018, č. j. ÚOHS-S0500/2017/VZ-09295/2018/512/AKp) Úřad uložil obviněnému za spáchání přestupku uvedeného ve výroku I. pokutu ve výši 15 000 Kč splatnou do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí. Ve výroku III. napadeného rozhodnutí uložil Úřad obviněnému uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

III.           Rozklad obviněného

9.             Dne 19. 2. 2018 obdržel Úřad rozklad obviněného z téhož dne proti napadenému rozhodnutí. Ze správního spisu je patrné, že napadené rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 6. 2. 2018, obviněný tedy podal rozklad v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu

10.         Obviněný předně konstatuje, že se Úřad v napadeném rozhodnutí nevypořádal s veškerými námitkami, které obviněný ve správním řízení vznesl. Jedná se o námitku, dle které je přístup Úřadu k věci příliš úzkoprsý a formalistický a že se Úřad neřídil při posouzení postupu obviněného testem proporcionality.

11.         V návaznosti na předchozí námitku obviněný konstatuje (stejně jako ve správním řízení před prvním stupněm), že Úřad dle něj postupuje příliš formalisticky a tak i protiústavně. Zde odkazuje obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 189/05. Dle obviněného měl Úřad také ve správním řízení uplatnit test proporcionality.

12.         Obviněný dále nesouhlasí s Úřadem v tom, že by § 252 zákona hovořil toliko o originálech dokumentace o zadávacím řízení. Dle obviněného tento výklad nemá oporu v zákoně, ani žádné analogické právní úpravě. Obviněný dále přirovnává použitelnosti kopií a originálů listin k důkazům ve smyslu zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „občanský soudní řád“), kdy podle § 125 občanského soudního řádu může jako důkaz sloužit jakýkoliv prostředek, jímž lze zjistit stav věci, nikoliv tedy pouze originál listiny, resp. listinného důkazu.

13.         Obviněný také poukazuje na splatnost pokuty dle napadeného rozhodnutí, která má být uhrazena ve lhůtě do „dvou měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto příkazu“. Obviněný zde poukazuje na to, že patrně má být splatnost pokuty navázána na právní moc napadeného rozhodnutí. V uvedeném znění je ovšem dle obviněného napadené rozhodnutí v této části nevykonatelné.

Závěr rozkladu

14.         Závěrem svého rozkladu obviněný navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Úřadu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení zastavil.

IV.          Řízení o rozkladu

15.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 téhož zákona předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

16.         Po projednání rozkladu a veškerého souvisejícího spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

17.         Úřad tím, že napadeným rozhodnutím rozhodl tak, jak je shora uvedeno, rozhodl správně a v souladu se zákonem. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedeny důvody, proč jsem přistoupil k potvrzení napadeného rozhodnutí a zamítnutí podaného rozkladu.

K námitkám rozkladu

18.         Za stěžejní právní otázku nyní řešeného případu lze označit posouzení toho, jakým způsobem je zadavatel povinen splnit povinnost ve smyslu § 252 odst. 1 zákona, dle které musí Úřadu zaslat dokumentaci o zadávacím řízení ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy zadavatel obdrží stejnopis návrhu na zahájení správního řízení, a to v požadované formě. Obsah dokumentace o zadávacím řízení pak specifikuje § 216 odst. 1 zákona, dle kterého jsou její součástí: „všechny dokumenty v listinné nebo elektronické podobě a výstupy z ústní komunikace, jejichž pořízení v průběhu zadávacího řízení, popřípadě po jeho ukončení, vyžaduje tento zákon, včetně úplného znění originálů nabídek všech dodavatelů (…)“ Jde tedy o dokumenty, které zadavatel v průběhu zadávacího řízení buďto obdržel, nebo sám vyhotovil a které věrně dokumentují postup zadavatele při zadávání veřejné zakázky. Nemůže být tedy sporu o tom, že dokumentace o zadávacím řízení představuje zcela stěžejní podklad pro vydání rozhodnutí.

19.         Je také nutno si uvědomit, že Úřad vydává rozhodnutí ve věci na základě zjištěného skutkového stavu, který musí být – v intencích zásady materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu – zjištěn do takové kvalitativní míry, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Kvalitativní míra zjištěného skutkového stavu ovšem Úřad nezbavuje povinnosti rozhodnout ve věci rychle, a sice ve lhůtách ve smyslu § 71 správního řádu. Pro to, aby mohl Úřad rozhodnout v požadované kvalitě a v požadované lhůtě, je nutné, aby podklady pro vydání rozhodnutí (zde je možno akcentovat roli dokumentace o zadávacím řízení v rámci podkladů pro vydání rozhodnutí) nevedly k pochybnostem o tom, zda je jejich obsah pravý. V případě zaslání kopie dokumentace o zadávacím řízení, či jednotlivých v ní obsažených dokumentů, nelze mít na jisto postavené, že tento dokument odpovídá originálu. V takovém případě je irelevantní, zda pochybnosti o pravosti obsahu předložené kopie nastanou, podstatné je, že nastat mohou. Již taková možnost představuje ohrožení buďto kvality zjištěného skutkového stavu, na němž je založeno rozhodnutí ve věci, případně ohrožení rychlosti s jakou je rozhodnutí vydáno. § 252 odst. 1 zákona je proto nutno interpretovat tak, že zasláním dokumentace o zadávacím řízení je míněno zaslání originálů dokumentů. Pouze takový výklad a priori zajistí to, že Úřad bude vycházet z podkladů, které věrohodně reflektují skutečnost a o nichž nemůže nastat pochybnost, která by mohla vést ke zmaření kvality zjištěného skutkového stavu, případně k nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí.

20.         Na tomto místě nelze souhlasit s námitkou obviněného, dle které Úřad nezkoumal to, zda se poskytnuté kopie dokumentů obsažených v zadávací dokumentaci shodují s originály a zda tak skutečně došlo k ohrožení kvality zjištěného skutkového stavu. Předně je nutno uvést, že spornou zde není otázka shodnosti poskytnutých kopií dokumentace s originály, ale rozsah povinnosti ve smyslu § 252 odst. 1 zákona. Z výše uvedeného výkladu zákona pak jasně plyne, že povinnost ve smyslu § 252 odst. 1 zákona počítá se zasláním originálů dokumentace o zadávacím řízení. Uvedená námitka obviněného tak postrádá relevanci, neboť soulad poskytnutých kopií s originály dokumentace nemají vliv na posouzení splnění povinnosti ve smyslu § 252 odst. 1 zákona.

21.         Nelze také nezmínit fakt, že Úřad na svých webových stránkách v sekci určené pro zadavatele veřejných zakázek v části s názvem „Požadavky ÚOHS na podobu předkládané dokumentace o zadávacím řízení“ explicitně uvádí, že „Úřad zdůrazňuje předevšímpovinnost předkládat originál dokumentace o zadávacím řízení.“ I když výkladová stanoviska Úřadu nejsou závazným právním aktem, k jejich obsahu je nutno přihlížet. Tento závěr plyne z rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jako „krajský soud“) ze dne 12. 4. 2018, č. j. 62 Af 115/2016-325, dle kterého výkladová stanoviska správních orgánů, které mají v jisté oblasti výlučnou rozhodovací pravomoc (jako například Úřad v oblasti veřejných zakázek), představují postoj onoho správního orgánu k výkladu dané právní normy. Z tohoto závěru krajský soud dále dovozuje, že správní orgán by se vlastním výkladovým stanoviskem měl řídit. Z toho ovšem nepochybně plyne i to, že zadavatelé nemohou od uvedeného stanoviska při svém postupu zcela odhlédnout.

22.         Na základě výše uvedeného lze tedy učinit dílčí závěr, a sice že povinnost ve smyslu § 252 odst. 1 zákona je nutno vykládat tak, že zadavatelé jsou povinni zaslat originály dokumentace o zadávacím řízení.

 

K námitce úzkoprsosti postupu, neprovedení testu proporcionality a formalismu postupu Úřadu vedoucího k neústavnosti napadeného rozhodnutí

23.         Výše uvedené námitky obviněného by byly relevantní, pokud by bylo na správním uvážení Úřadu, zda došlo ke spáchání přestupku (konkrétně zda došlo k naplnění materiální stránky přestupku), případně zda dojde k udělení pokuty. Podle § 270 odst. 1 zákona jsou činy, které naplňují skutkovou podstatu přestupků podle zákona, společensky škodlivé. Naplnění materiální stránky přestupku se tedy presumuje (v tomto viz důvodová zpráva k zákonu č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, kde je uvedeno: „Materiálně-formální pojetí se pro oblast zadávání veřejných zakázek nejeví jako zcela vhodné. Společenská škodlivost je u těchto přestupků dána již samotným naplněním skutkové podstaty přestupku. V případě, že by konkrétní společenská škodlivost protiprávního jednání nedosahovala ani minimální hranice typové škodlivosti, nebyl by dán veřejný zájem na jeho stíhání. Proto se upravuje vyvratitelná právní domněnka spočívající v tom, že se má za to, že čin, který vykazuje formální znaky přestupku podle tohoto zákona, je společensky škodlivý.“).

24.         Ze spojení § 268 odst. 1 písm. e) zákona a odst. 2 písm. c) téhož ustanovení zákona pak plyne, že za porušení povinnosti podle § 252 odst. 1 musí být uložena pokuta. Ani v tomto případě tedy nemá správní orgán v rámci správního uvážení možnost neuložit za spáchaný přestupek pokutu. Úřad může v rámci správního uvážení rozhodnout pouze o tom, v jaké výši bude pokuta uložena. Lze nicméně konstatovat, že pokuta byla v uvedeném případě uložena hluboko pod maximální možnou výši.

25.         Uvedené námitky tedy nejsou důvodné, jelikož Úřad je v daném případě striktně vázán zákonem a nemůže se od něj v rámci správního uvážení jakkoliv odchýlit. Pokud Úřad postupuje v souladu se zákonem, kdy nemá možnost správního uvážení, nelze jeho postup označit za formalistický, potažmo ani úzkoprsý, jelikož opak by znamenal, že Úřad měl postupovat v rozporu s platnou a účinnou právní normou, což je v právním státě nepřípustné.

26.         Ve vztahu k tvrzenému neaplikování testu proporcionality je nutno uvést, že v daném případě proti sobě nestojí dvě poměřovaná práva, svobody, či oprávněné zájmy, pročež uvedený test není na čem provést. Ani sám obviněný neuvedl, jaké základní hodnoty se mají tímto testem poměřovat, případně jak jinak má být aplikován. V úvahu by přicházelo poměření společenské škodlivosti a újmy, kterou představuje uložená sankce, na oprávněných zájmech obviněného. Zde je ovšem nutno opětovně poukázat na to, že Úřad má při porušení povinnosti podle § 252 odst. 1 zákona povinnost uložit sankci, nikoliv možnost. Testem proporcionality by tedy bylo za daných okolností možno posoudit přiměřenost pokuty, nicméně jak je uvedeno v předchozím bodě odůvodnění tohoto rozhodnutí, pokuta byla uložena ve výši 1,5% z maximální možné výše, tedy při samé spodní hranici. V takovém případě nelze hovořit o nepřiměřenosti uložené sankce. Uvedená námitka obviněného tedy není důvodná.

K námitce možnosti použití kopie jako důkazu v civilním soudním řízení

27.         Mezi správním řízením a civilním soudním řízením je několik – pro nyní posuzovanou věc – zásadních rozdílů. Nejprve je nutno uvést, že soudy nejsou vázány lhůtami, ve kterých musejí rozhodnout. Tento aspekt vede k tomu, že nutnost ověřovat skutečnosti, které jsou uvedeny v kopích listin, porovnáním s originálem, nepředstavuje překážku pro rozhodování v rámci zákonem stanovených lhůt. Druhým aspektem je i kvalita skutkového stavu, na základě kterého je v civilním soudním řízení rozhodováno. Ve sporném civilním soudním řízení na rozdíl od správního řízení neplatí zásada vyšetřovací (viz § 50 odst. 2 správního řádu), neboť v něm platí zásady projednací (viz § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „občanský soudní řád“), dle které je povinností účastníků řízení navrhovat důkazy a tvrdit skutečnosti, které se posléze stanou podkladem pro vydání rozhodnutí (viz komentářová literatura: „Sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, která spočívá v tom, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Úprava současně vychází z toho, že iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, a ukládá jim označit důkazy k prokázání tvrzení. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1) a povinnost důkazní.“ Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 859 - 873). Dle občanského soudního řádu soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu, § 153 odst. 1 uvedeného právního předpisu již ale nestanoví (na rozdíl od správního řádu) kvalitativní požadavek, který musí zjištěný skutkový stav splňovat, aby z něj mohl soud při vydání rozhodnutí vycházet (srov. § 3 správního řádu: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [zvýrazněno předsedou Úřadu], a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. s § 153 odst. 1 občanského soudního řádu: „Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.“). Jelikož soud nemá povinnost obstarat podklady pro vydání rozhodnutí, na základě kterých zjistí skutkový stav do požadované kvalitativní míry a není povinen tak učinit v zákonem předepsané lhůtě, nelze srovnávat použitelnost kopií dokumentů jako důkazů v soudním řízení s jejich použitelností ve správním řízení před Úřadem. Uvedená námitka proto postrádá relevanci.

28.         Nutno také poukázat na to, že ani v civilním soudním řízení nemají kopie listinných důkazů stejnou vypovídací hodnotu jako originály. K této problematice se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4290/2007, kde je uvedeno: „Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na zjištěních, která učinil z kopie smlouvy o půjčce ze dne 23. 1. 2002, vyšel z důkazu, jenž nebyl způsobilý (na rozdíl od originálu) prokázat uzavření smlouvy o půjčce; žalobce tedy neunesl důkazní břemeno o této skutečnosti a soud prvního stupně žalobu správně zamítl.

K námitce nevykonatelnosti úhrady pokuty

29.         Zde je nutno souhlasit s obviněným, že napadené rozhodnutí odvozovalo splatnost uložené pokuty od okamžiku, kdy nabude příkaz právní moci. V této chvíli je možno konstatovat, že šlo toliko o písařskou chybu, která byla zhojena vydáním opravného rozhodnutí ze dne 27. 3. 2018, č. j. ÚOHS-S0500/2017/VZ-09295/2018/512/AKp (dále jako „opravné rozhodnutí“). Napadené rozhodnutí ve znění opravného rozhodnutí nyní již stanovuje splatnost pokuty následovně: „Pokuta je spatná do dvou měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ Námitka obviněného, byť původně důvodná, nyní již pozbyla relevance.

 

Shrnutí

30.         Lze tedy uzavřít, že z požadavků kladených na Úřad správním řádem co do kvality zjištění skutkového stavu, které se stává podkladem pro vydání rozhodnutí, a co do lhůt, ve kterých má být ve věci rozhodnuto, lze odvodit takový výklad § 252 odst. 1 zákona, dle kterého lze uvedenou povinnost obecně splnit pouze předložením originálů dokumentace o zadávacím řízení a to zejména s ohledem na to, že kopie listiny má oproti originálu nižší vypovídací hodnotu. Právě uvedené dokládá i výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu týkající se dokazování kopií listinného důkazu v civilním soudním řízení. S ohledem na to, že Úřad nemůže v rámci správního uvážení upustit od uložení trestu, případně dojít k závěru, že v daném případě nedošlo ke spáchání přestupku pro nenaplnění materiální stránky odpovědnosti za přestupek, nelze jeho postup označit za přepjatě formalistický, neboť pouze plní povinnosti, které mu ukládá zákon. Nelze tedy mít pochyby o tom, že obviněný se dopustil spáchání přestupku dle § 268 odst. 1 písm. e), když nezaslal originály veškerých listin, které jsou součástí dokumentace o zadávacím řízení, čímž nesplnil povinnost dle § 252 odst. 1 zákona.

31.         Ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu jsem tedy přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí ve všech jeho výrocích a jeho věcnou správnost v rozsahu vznesených námitek a současně jsem přezkoumal i zákonnost postupu Úřadu. Ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí obviněný, kromě výše uvedené nevykonatelnosti splatnosti pokuty, neuvedl žádné námitky, proto jsem uvedený výrok a postup Úřadu jemu předcházející posoudil z hlediska zákonnosti a dospěl jsem k následujícím závěrům. Úřad v napadeném rozhodnutí správně vymezil horní hranici pro uložení pokuty v souladu s § 268 odst. 2 písm. c) zákona a současně při ukládání pokuty přihlédl ke všemu, k čemu ve smyslu § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, ve znění pozdějších předpisů, přihlédnout měl, přičemž své dílčí úvahy srozumitelně odůvodnil. Úřad se také zabýval tím, zda výše uložené pokuty bude mít pro obviněného likvidační účinek (viz bod 69. odůvodnění napadeného rozhodnutí) a dospěl k závěru, že pokuta ve výši 15 000 Kč takový účinek mít nebude. Dále lze uvést, že Úřad ve správním řízení dostatečně zjistil skutkový stav věci tak, aby mohl posoudit, zda v daném případě obviněný spáchal přestupek ve smyslu § 268 odst. 1 písm. e) zákona. Současně Úřad všechny podklady pro vydání rozhodnutí řádně označil a uvedl závěry, které z těchto podkladů plynou a které ho vedly k výsledným závěrům. Úřad dále uvedl všechny právní normy, které v dané věci aplikoval a současně dostatečně odůvodnil jejich použití. Napadené rozhodnutí jsem proto shledal správným a zákonným stejně jako postup Úřadu, který k vydání napadeného rozhodnutí vedl.

V.            Závěr

32.         Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodu uváděných v rozkladu.

33.         Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.


Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 152 odst. 5 téhož zákona, nelze dále odvolat.

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

 

Obdrží:

město Čáslav, nám. Jana Žižky z Trocnova 1/1, 286 01 Čáslav – Staré Město

 

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy

 



[1]Pokud je v tomto rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení v daném případě ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 zákona v návaznosti na ustanovení § 273 zákona.

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz