číslo jednací: R375/2015/VZ-49379/2016/323/EBr

zrušeno na základě rozhodnutí soudu

Instance II.
Věc Dodávka expozice Nové trendy v osobní dopravě
Účastníci
  1. Techmania Science Center o.p.s.
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí rozkladem napadené rozhodnutí změněno
Rok 2015
Datum nabytí právní moci 16. 12. 2016
Související rozhodnutí S0426,0445/2015/VZ-37189/2015/533/LMa
R375/2015/VZ-49379/2016/323/EBr
36737/2020/323/VVá
Dokumenty file icon 2015_R375.pdf 526 KB

Č. j.: ÚOHS-R375/2015/VZ-49379/2016/323/EBr

 

Brno 16. prosince 2016

 

 

V řízení o rozkladu ze dne 18. 11. 2015, doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne zadavatelem –

 

  • Techmania Science Center o.p.s., IČO 26396645, se sídlem U Planetária 2969/1, Jižní Předměstí, 301 00 Plzeň, 

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0426,0445/2015/VZ-37189/2015/533/LMa ze dne 2. 11. 2015 ve správním řízení vedeném ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů v souvislosti s možným nedodržením § 44 odst. 1 ve spojení s § 6 odst. 1 citovaného zákona, při zadávání veřejné zakázky s názvem „Dodávka expozice Nové trendy v osobní dopravě“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 24. 3. 2014 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 25. 3. 2014, pod ev. č. 482003, a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 28. 3. 2014, pod ev. č. 2014/S 062-104762,

a

ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů v souvislosti s možným nedodržením § 82 odst. 7 písm. a) citovaného zákona, při zadávání veřejné zakázky s názvem „Jednací řízení související s dodatkem č. 8 ke smlouvě o dílo ze dne 22. 7. 2010“ zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění, jehož oznámení o zadání bylo uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 16. 10. 2013, pod ev. č. 369929,

jsem na základě návrhu rozkladové komise jmenované dle § 152 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů rozhodl takto:

 

I.        

Výrok I. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0426,0445/2015/VZ-37189/2015/533/LMa ze dne 2. 11. 2015 dle § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

 

p o t v r z u j i

 

a podaný rozklad v části směřující ke skutku popsanému ve výroku I. výše citovaného rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

z a m í t á m.

 

 

II.  

Výrok II. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0426,0445/2015/VZ-37189/2015/533/LMa ze dne 2. 11. 2015 dle § 152 odst. 5 písm. a) ve spojení s § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

r u š í m

 

a správní řízení ve věci možného spáchání správního deliktu zadavatelem – Techmania Science Center o.p.s., IČO 26396645, se sídlem U Planetária 2969/1, Jižní Předměstí, 301 00 Plzeň, podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění, kterého se měl dopustit tím, že nepostupoval v souladu s § 82 odst. 7 písm. a) citovaného zákona, když dne 20. 9. 2013 uzavřením dodatku č. 8 ke smlouvě o dílo ze dne 22. 7. 2010 s dodavatelem – BERGER BOHEMIA a.s., IČO 45357269, se sídlem Klatovská 410, 320 64 Plzeň – na plnění veřejné zakázky „Jednací řízení související s dodatkem č. 8 ke smlouvě o dílo ze dne 22. 7. 2010“ zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění, jejíž oznámení o zadání bylo uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 16. 10. 2013 pod ev. č. 369929, rozšířil předmět citované veřejné zakázky v rozsahu dodatečného plnění podle technického listu změny č. 26, čímž umožnil podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících ze jmenované smlouvy o dílo

 

z a s t a v u j i,

 

neboť podle ustanovení § 117a písm. f) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v rozhodném znění, v řízení zahájeném z moci úřední nebyly zjištěny důvody pro uložení sankce podle § 120 citovaného zákona ve vztahu k jednání zadavatele specifikovaného v tomto výroku.

 

III.

Výrok III. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S0426,0445/2015/VZ-37189/2015/533/LMa ze dne 2. 11. 2015 podle § 152 odst. 4 ve spojení s § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

 

m ě n í m

takto:

Za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí se zadavateli – Techmania Science Center o.p.s., IČO 26396645, se sídlem U Planetária 2969/1, Jižní Předměstí, 301 00 Plzeň – ukládá podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů

 

pokuta ve výši 20 000 Kč (dvacet tisíc korun českých).

Pokuta je splatná do dvou měsíců od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

 

Odůvodnění

I.               Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.             Zadavatel – Techmania Science Center o.p.s., IČO 26396645, se sídlem U Planetária 2969/1, Jižní Předměstí, 301 00 Plzeň (dále jen „zadavatel“) odeslal dne 24. 3. 2014 oznámení o zahájení otevřeného zadávacího řízení, které bylo uveřejněno podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1] ve Věstníku veřejných zakázek dne 25. 3. 2014, pod ev. č. 482003, a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 28. 3. 2014, pod ev. č. 2014/S 062-104762, na veřejnou zakázku „Dodávka expozice Nové trendy v osobní dopravě“ (dále jen „veřejná zakázka č. 1“).

2.             Zadavatel uveřejnil ve Věstníku veřejných zakázek dne 16. 10. 2013, pod ev. č. 369929 oznámení o zadání veřejné zakázky s názvem „Jednací řízení související s dodatkem č. 8 ke smlouvě o dílo ze dne 22. 7. 2010“ zadávané v jednacím řízení bez uveřejnění (dále jen „veřejná zakázka č. 2“).

K veřejné zakázce č. 1

3.             Předmětem plnění veřejné zakázky č. 1 je podle bodu II. 1.5) oznámení o zakázce „dodávka součástí expozice Nové trendy v osobní dopravě“. Předpokládaná hodnota veřejné zakázky č. 1 byla zadavatelem stanovena na 1 300 000 Kč bez DPH.

4.             Z dokumentace o veřejné zakázce je patrné, že dne 23. 7. 2014 zadavatel uzavřel smlouvu na plnění veřejné zakázky č. 1 s vybraným uchazečem – GSI distribution s.r.o., IČO 28535278, se sídlem V Jámě 1381/8, 110 00 Praha 1 (dále jen „vybraný uchazeč č. 1“).

5.             Po přezkoumání obsahu dokumentace o veřejné zakázce č. 1 získal Úřad pochybnosti, zda zadavatel postupoval v souladu s  § 6 odst. 1 zákona a § 44 odst. 1 zákona, když v rámci oznámení o zakázce uveřejněném ve Věstníku veřejných zakázek dne 25. 3. 2014 (dále jen „oznámení o zakázce“), uvedl lhůtu pro doručení nabídek do 5. 5. 2014, 9,00 hod. a zároveň v zadávací dokumentaci uveřejněné na profilu zadavatele dne 25. 3. 2014 uvedl lhůtu pro doručení nabídek do 19. 5. 2014, 9,00 hod. Vzhledem k tomu, že zadavatel uvedl v oznámení o zakázce odlišnou lhůtu pro podání nabídek, než stanovil v zadávací dokumentaci, získal Úřad pochybnosti, zda nedošlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a z toho důvodu zahájil správní řízení z moci úřední.

K veřejné zakázce č. 2

6.             Předmětem plnění veřejné zakázky č. 2 je podle bodu II. 1.4) oznámení o zadání zakázky »dodávka následujících stavebních prací: ve vztahu k Stavebním úpravám a nástavbě haly č. 55, se jedná o stavební práce nově vyplývající z projektové dokumentace ve stupni VTD „Výztuhy SDK příček – osa D“ – dodatek č. 1, z projektové dokumentace ve stupni DPS „Úprava návštěvnického provozu – dodatek č. 2, z projektové dokumentace ve stupni DPS „Úprava návštěvnického provozu – wi-fi koncové prvky“, z projektové dokumentace ve stupni DPS „Úprava návštěvnického provozu – vytápění okapních žlabů a svodů“, ve vztahu k stavebním úpravám a rekonstrukci objektu č. 56 se jedná o stavební práce nově vyplývající z projektové dokumentace ve stupni DPS „Dodatek č. 3 – část Úprava návštěvnického provozu a technologie planetária“, z projektové dokumentace ve stupni DPS „Dodatek č. 3 – část Dostavba rohu“, dále ze zápisu z kontrolního dne stavby, návrhu zhotovitele stavby a stanoviska výrobce (Rigips) „Změna technickéhořešení protipožárního SDK podhledu“, dále z projektové dokumentace ve stupni DPS „Temperování okapů“«. Celková konečná hodnota veřejné zakázky č. 2 podle bodu II.2.1) oznámení o zadání zakázky činila 1 204 491,57 Kč bez DPH.

7.             Z dokumentace o veřejné zakázce č. 2 je patrné, že dne 20. 9. 2013 zadavatel uzavřel na plnění veřejné zakázky č. 2 s vybraným uchazečem – BERGER BOHEMIA a.s., IČO 45357269, se sídlem Klatovská 410, 320 64 Plzeň (dále jen „vybraný uchazeč č. 2“) dodatek č. 8 ke smlouvě o dílo ze dne 22. 7. 2010, jehož předmětem jsou mj. dodatečné stavební práce spojené s dostavbou nároží objektu ASAP.

8.             Po přezkoumání obsahu dokumentace o veřejné zakázce č. 2, získal Úřad pochybnosti, zda byly při zadání dodatečných stavebních prací vyplývajících z technického listu změny (TLZ) č. 26 v rámci veřejné zakázky č. 2 splněny podmínky pro použití jednacího řízení bez uveřejnění podle § 23 odst. 7 písm. a) zákona (tj. zejména zda byly tyto dodatečné stavební práce nezbytné pro provedení původních stavebních prací), a zda tedy zadavatel postupoval v souladu s  § 21 odst. 2 zákona, a proto zahájil správní řízení z moci úřední.

II.             Napadené rozhodnutí

9.             Dne 2. 11. 2015 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0426,0445/2015/VZ-37189/2015/533/LMa (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ve výroku I. rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím,  že nedodržel postup stanovený v § 44 odst. 1 zákona v návaznosti na § 6 odst. 1 zákona, když v zadávací dokumentaci k veřejné zakázce č. 1 uveřejněné na profilu zadavatele, uvedl odlišnou lhůtu pro podání nabídek než v oznámení o zakázce, ačkoliv za správnost a úplnost zadávací dokumentace odpovídá zadavatel, čímž nedodržel zásadu transparentnosti, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel na veřejnou zakázku dne 23. 7. 2014 uzavřel smlouvu s vybraným uchazečem č. 1. Ve výroku II. Úřad rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nepostupoval v souladu s § 82 odst. 7 písm. a) zákona, když dne 20. 9. 2013 uzavřením dodatku č. 8 ke smlouvě o dílo ze dne 22. 7. 2010 s vybraným uchazečem č. 2 na plnění veřejné zakázky č. 2 rozšířil předmět veřejné zakázky č. 2 v rozsahu dodatečného plnění podle technického listu změny č. 26, čímž umožnil podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících z výše jmenované smlouvy o dílo, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Výrokem III. napadeného rozhodnutí uložil Úřad zadavateli za spáchání správních deliktů uvedených ve výrocích I. a II. napadeného rozhodnutí pokutu ve výši 20 000 Kč.

K výroku I. napadeného rozhodnutí

10.         V odůvodnění výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad konstatoval, že mezi nezbytné údaje, které musí mít všichni dodavatelé k dispozici pro zpracování nabídky, patří také lhůta (termín) pro podání nabídek. Základním účelem této lhůty je poskytnutí prostoru dodavatelům pro zpracování kvalifikované nabídky. Délka lhůty pro podání nabídek přitom je jedním z faktorů, na základě kterých se dodavatelé rozhodují, zda podají do zadávacího řízení svou nabídku, neboť musí vždy zvážit, zda budou mít dostatek času na přípravu kvalitně zpracované nabídky.

11.         Úřad dále konstatoval, že z jeho konstantní rozhodovací praxe týkající se problematiky zpracování zadávací dokumentace plyne, že považuje precizní zpracování dokumentace za důležitou část procesu zadávání veřejných zakázek a je nezbytné mu věnovat patřičnou pozornost. Dodavatelé tedy musí mít k dispozici veškeré informace nutné ke zpracování nabídky, a není přípustné, aby zadavatel uváděl dodavatele v omyl či uváděl nedostatečné informace, příp. aby zadávací dokumentace byla nesrozumitelná či neurčitá tak, aby mohly vzniknout pochybnosti o výkladu určitého požadavku zadavatele.

12.         Úřad dále v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že v šetřeném případě došlo k situaci, kdy ze strany zadavatele byla lhůta pro podání nabídek stanovena nejednoznačně (a tedy v rozporu se zásadou transparentnosti zakotvenou v  § 6 odst. 1 zákona), neboť podle zadávací dokumentace uveřejněné na profilu zadavatele byl stanoven termín pro doručení nabídek na 19. 5. 2014 a zároveň v oznámení o zakázce byl stanoven termín pro doručení nabídek na 5. 5. 2014. Je tedy zřejmé, že termín pro doručení nabídek uvedený v zadávací dokumentaci se lišil od termínu, který byl uveden v oznámení o zakázce, a to o 14 dnů (delší přitom byla lhůta uvedená v zadávací dokumentaci). Ze spojení informací uveřejněných na profilu zadavatele a ve Věstníku veřejných zakázek tak nebylo zřejmé, k jakému datu zadavatel skutečně stanovil lhůtu pro podání nabídek, v důsledku čehož zadávací podmínky veřejné zakázky č. 1 obsahovaly nejasný údaj v natolik podstatné části, jakou je stanovení lhůty pro podání nabídek. Zadávací podmínky se tak staly dle Úřadu nejednoznačnými a tudíž netransparentními. Daná situace přitom způsobila, že pokud dodavatelé vycházeli při zpracování nabídky z informací vyplývajících ze zadávací dokumentace umístněné na profilu zadavatele, měli na přípravu nabídky a její podání o celých 14 dnů více než ti dodavatelé, kteří postupovali podle údajů uvedených v oznámení o zakázce. Dodavatelé, kteří vycházeli z informací uvedených v oznámení o zakázce, tedy byli znevýhodnění oproti dodavatelům, kteří vycházeli z údajů uvedených v zadávací dokumentaci, neboť na podání nabídky (případně na rozhodnutí nabídku podat) měli kratší lhůtu.

K výroku II. napadeného rozhodnutí

13.         V odůvodnění výroku II. napadeného rozhodnutí se Úřad nejprve vyjadřoval obecně k možným změnám smlouvy. Následně uvedl, že dle § 82 odst. 7 písm. a) zákona platí, že zadavatel nesmí umožnit podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, kterou uzavřel s vybraným uchazečem, přičemž se za podstatnou změnu považuje taková změna, která by rozšířila předmět veřejné zakázky. Zákon současně dle Úřadu upřesňuje, že tímto není dotčena možná aplikace § 23 odst. 5 písm. b) zákona (tj. zadání dodatečných dodávek v jednacím řízení bez uveřejnění) a § 23 odst. 7 zákona (tj. zadání dodatečných stavebních prací nebo dodatečných služeb v jednacím řízení bez uveřejnění).

14.         K šetřenému případu Úřad uvedl, že zadavatel zadal v otevřeném řízení původní veřejnou zakázku na stavební práce s názvem „Techmania science center Plzeň - stavební objekty“ zadávanou v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo odesláno k uveřejnění dne 19. 4. 2010 a uveřejněno ve Věstníku veřejných zakázek dne 23. 4. 2010 pod ev. č. 60044071 a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 27. 4. 2010 pod ev. č. 2010/S 81-121009 (dále jen „původní veřejná zakázka“), jejímž předmětem byla mj. rekonstrukce stavebního objektu ASAP, za účelem jeho využití jako hvězdárny a planetária, a na jejíž plnění byla uzavřena smlouva o dílo ze dne 22. 7. 2010. Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí také upozornil, že tato původní veřejná zakázka nebyla předmětem přezkumu v rámci tohoto správního řízení.

15.         Následně Úřad uvedl, že zadavatel zadal v jednacím řízení bez uveřejnění veřejnou zakázku na dodatečné stavební práce vyplývající z dodatku č. 8 ze dne 20. 9. 2013 ke smlouvě o dílo ze dne 22. 7. 2010 (dále jen „dodatek č. 8“). Součástí uvedených dodatečných stavebních prací byly mj. vícepráce spočívající v dostavbě nároží stavebního objektu ASAP (vyplývající z technického listu změny č. 26).

16.         Z obsahu dodatku č. 8 bylo přitom dle Úřadu jednoznačně patrno, že jeho předmětem jsou změny smlouvy (resp. dodatečná plnění) na původní veřejnou zakázku. Ve  vztahu k části plnění podle dodatku č. 8, související s technickým listem změny (TLZ) č. 26 bylo jednoznačně patrné, že uzavřením dodatku č. 8 byly navyšovány požadavky na další plnění spočívající v dostavbě rohu budovy ASAP včetně základů, obvodového zdiva, střechy zateplení, výplní otvorů včetně kotvení jednotlivých konstrukcí k již postaveným konstrukcím a dále v provedení rozvodů instalací podle jednotlivých profesí (ve smyslu technického listu změny č. 26). Úřad v této souvislosti doplnil, že ačkoli zadavatel přímo v obsahu technického listu změny č. 26 uvedl, že cílem dodatečných stavebních prací vyplývajících z technického listu změny č. 26 je především architektonická rehabilitace původního historického objektu, jež byla umožněna na základě společné dohody a investice různých subjektů, ke které došlo až v období po uzavření smlouvy o dílo ze dne 22. 7. 2010, dále zdůraznil, že na dané úpravy je nutno nahlížet ve smyslu faktické změny požadavku zadavatele na původní plnění.

17.         Jelikož Úřad v dané situaci dospěl k závěru, že uzavřením dodatku č. 8 zadavatel rozšířil předmět původní veřejné zakázky a umožnil tak podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, kterou uzavřel s vybraným uchazečem č. 2 na plnění původní veřejné zakázky dne 22. 7. 2010, bylo třeba dále zkoumat, zda se v daném případě jednalo o změnu přípustnou (odůvodnitelnou ustanovením § 23 odst. 5 písm. b) zákona či § 23 odst. 7 zákona) nebo změnu nepřípustnou specifikovanou v § 82 odst. 7 písm. a) zákona. Z tohoto důvodu se Úřad dále zabýval otázkou, zda byl zadavatel oprávněn v daném případě aplikovat § 23 odst. 7 zákona a předmětné plnění obsažené v technickém listu změny (TLZ) č. 26 zadat v jednacím řízení bez uveřejnění. K tomu Úřad uvedl, že zadavatel v šetřeném případě zadal předmětné plnění formou ustanovení § 23 odst. 7 zákona, a nikoli podle ustanovení § 23 odst. 5 písm. b) zákona, a proto se Úřad možností použití ustanovení § 23 odst. 5 písm. b) zákona v šetřeném případě dále nezabýval.

18.         Dále Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že jednou z podmínek použití jednacího řízení bez uveřejnění dle výše uvedeného § 23 odst. 7 písm. a) zákona je, že dodatečné stavební práce nebo služby byly nezbytné pro provedení (dokončení) původních stavebních prací.Úřad se tedy dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval otázkou, zda byly v přezkoumávaném případě kumulativně naplněny zákonem vyžadované předpoklady pro možnost využití postupu dle § 23 odst. 7 písm. a) zákona, a to především, zda dodatečné stavební práce spočívající v dostavbě jihozápadního nároží stavebního objektu ASAP byly nezbytné pro provedení (dokončení) původních stavebních prací.

19.         Úřad k této problematice konstatoval, že z popisu navržených změn vyplývalo, že  zadavatel upravil výslednou podobu budovy ASAP na základě změny uspořádání pozemní komunikace takovým způsobem, že jihozápadní nároží budovy nebude zkosené (tak, jak bylo původně projektováno v roce 2009), ale dojde k jeho dostavění/doplnění.

20.         Úřad dále shrnul, že stavební objekt ASAP byl podle projektové dokumentace z roku 2009 navržen jako plnohodnotný funkční stavební objekt, a to i přes skutečnost, že jihozápadní nároží objektu ASAP mělo mít zkosený tvar. Následkem změn v uspořádání přilehlé komunikace došlo k situaci, že pozemek v místě chybějícího nároží byl uvolněn a převeden do vlastnictví zadavatele a uvedené zkosení nároží budovy ASAP pozbylo svého účelu. Skutečnost, že předmětné zkosení nároží budovy ASAP již není odůvodněno umístěním příjezdové komunikace, však podle názoru Úřadu nemění nic na tom, že budova ASAP je i nadále funkčně plnohodnotnou stavbou a nic nebrání jejímu dokončení v souladu s projektovou dokumentací z roku 2009. Úřad dále uvedl, že význam víceprací spojených s dostavbou zkoseného nároží byl čistě estetický, neboť předmětné vícepráce nebyly bezpodmínečně nutné pro dosažení požadovaných funkčních vlastností díla a pro dokončení rekonstrukce stavebního objektu ASAP v souladu s projektovou dokumentací z roku 2009. Úřad dále uvedl, že změny v uspořádání přilehlé komunikace nijak neovlivnily možnost dokončení rekonstrukce stavebního objektu ASAP v souladu s projektovou dokumentací z roku 2009.

21.         S ohledem na výše uvedené Úřad konstatoval, že sjednané dodatečné stavební práce v rozsahu změnového listu č. 26 související s dostavbou nároží stavebního objektu ASAP nelze považovat za nezbytné k provedení původních stavebních prací, neboť v případě, kdy by zadavatel nesjednal změnový list č. 26 a nerealizoval navržené změny, bylo možné realizovat stavební práce v původním rozsahu a tyto práce dokončit. Úřad tedy shrnul, že v šetřeném případě tak zadavatel uzavřel dodatek č. 8, jehož předmětem byly mj. dodatečné stavební práce související s dostavbou nároží stavebního objektu ASAP v jednacím řízení bez uveřejnění dle § 23 odst. 7 písm. a) zákona v rozporu se zákonem, neboť nebyly současně splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro tento druh zadávacího řízení, když sjednané dodatečné stavební práce související s dostavbou nároží stavebního objektu ASAP nebyly nezbytné pro provedení původních stavebních prací, čímž jednal současně v rozporu s § 82 odst. 7 písm. a) zákona, neboť dodatkem č. 8 bezdůvodně rozšířil předmět veřejné zakázky.

K výroku III. napadeného rozhodnutí

22.         K odůvodnění výroku III. napadeného rozhodnutí Úřad uvedl, že pro stanovení výše sankce bylo nutné postupovat v souladu se zásadou absorpce, která se uplatní při postihu souběhu správních deliktů a jejíž podstata tkví v absorpci sazeb. Úřad tedy v souladu s výše uvedenou zásadou uložil zadavateli pokutu za správní delikt ze všech uvedených v napadeném rozhodnutí nejpřísněji trestný. Tímto Úřad shledal správní delikt konstatovaný ve výroku II. napadeného rozhodnutí. K dalšímu správnímu deliktu uvedenému ve výroku I. napadeného rozhodnutí Úřad přihlédl jako k přitěžující okolnosti.

23.         Co se týče posouzení závažnosti spáchaného správního deliktu, Úřad uvedl, že rozšíření předmětu původní veřejné zakázky při uzavření dodatku č. 8 s vybraným uchazečem č. 2 v rozporu s obsahem smlouvy o dílo ze dne 22. 7. 2010 zadavatel podstatně omezil soutěž potenciálních uchazečů o veřejnou zakázku, a tím nezajistil dostatečné nediskriminační prostředí, které má být zárukou co nejhospodárnějšího vynakládání finančních prostředků. Jednalo se tedy o správní delikt závažného charakteru, neboť v důsledku nezákonného jednání zadavatele bylo podstatným způsobem narušeno konkurenční prostředí.

24.         Z hlediska následků spáchání správního deliktu Úřad při stanovování pokuty zohlednil skutečnost, že vybraný uchazeč č. 2 nebyl při zadávání veřejné zakázky č. 2 vystaven takové konkurenci, jako kdyby zadavatel potřebné plnění požadoval již v rámci původní veřejné zakázky. Zadavatel tak nenaplnil elementární účel zákona, kterým je zajištění účinné konkurence a efektivní hospodářské soutěže.

25.         Jako k polehčující okolnosti Úřad přihlédl k tomu, že dodatečné plnění, které zadavatel pořizoval v rozsahu dodatku č. 8 dle změnového listu č. 26, znamenalo vzhledem k celkové hodnotě původní veřejné zakázce pouze marginální část celkových nákladů na dané plnění. Stejně tak Úřad přihlédl i ke skutečnosti, že uvedené dodatečné plnění spočívající v dostavbě rohu budovy ASAP představovalo vůči hodnotě celého dodatku č. 8 méně než polovinu hodnoty tohoto dodatku. Ve prospěch zadavatele přihlédl Úřad i ke skutečnosti, že z vyjádření zadavatele vyplývá, že  byl veden snahou o rehabilitaci původního historického objektu a vyhovění požadavku památkových orgánů a autora obnovy budovy.

26.         Závěrem Úřad přihlédl při stanovení výše pokuty také k ekonomické situaci zadavatele, když vycházel z účetní závěrky za rok 2014, ze které vyplývá, že objem finančních prostředků, se kterými zadavatel hospodaří, se pohybuje v řádu milionů korun. Úřad proto konstatoval, že výše uložené pokuty neměla vzhledem k objemu finančních prostředků, kterými zadavatel v rámci svého rozpočtu disponuje, v žádném případě likvidační charakter.

III.           Rozklad zadavatele

27.         Dne 18. 11. 2015 obdržel Úřad blanketní rozklad zadavatele z téhož dne proti napadenému rozhodnutí, který zadavatel doplnil podáním ze dne 27. 11. 2015. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 2. 11. 2015. Zadavatel podal rozklad v zákonné lhůtě.

Námitky rozkladu směřující proti konstatovanému správnímu deliktu spáchanému v rámci veřejné zakázky č. 1

28.         Zadavatel se domnívá, že se nedopustil porušení § 44 odst. 1 zákona ve spojení s § 6 odst. 1 zákona, neboť odlišně stanovená délka lhůty pro podání nabídek nemohla dle názoru zadavatele založit jeho odpovědnost za správní delikt, a to pro nízkou intenzitu závažnosti tohoto administrativního pochybení.

29.         Zadavatel nejprve v rozkladu namítá, že Úřadem v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 50/2011-72 ze dne 15. 2. 2012 není možné aplikovat na posuzovaný případ, neboť jeho závěry jsou příliš obecné a zároveň se toto odkazované rozhodnutí zabývalo skutkově zcela jinou situací než v nyní šetřeném případě, kdy jde v zásadě pouze o posouzení míry závažnosti administrativního pochybení zadavatele ve vztahu k odpovědnosti zadavatele za správní delikt.

30.         Dále se zadavatel v rozkladu neztotožňuje se závěrem Úřadu, že rozpor mezi lhůtou pro podání nabídek automaticky znamenal, že se zadávací podmínky staly nejednoznačnými a tudíž netransparentními, neboť tento přístup by byl dle zadavatele příliš formalistický a zjednodušující. K tomu zadavatel dále uvádí, že k podání řádné nabídky potřebovali všichni uchazeči nezbytně nutně prostudovat úplnou zadávací dokumentaci, která byla dostupná pouze na profilu zadavatele, a v níž byla také stanovena delší lhůta pro podání nabídek. Je tedy zcela vyloučeno, aby zadavatel v důsledku výše popsané administrativní chyby znevýhodnil uchazeče, kteří vycházeli pouze z údajů uveřejněných ve Věstníku veřejných zakázek, protože žádní takoví uchazeči neexistují, neexistovali a existovat ani nemohli. Zároveň je dle zadavatele vyloučeno, že od účasti v zadávacím řízení mohl být odrazen uchazeč, který se neseznámil s veškerými zadávacími podmínkami.

31.         Zadavatel v rozkladu dále rozporuje bod 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí, k němuž konkrétně uvádí, že nesouhlasí s tvrzením Úřadu, že zadavatel nemůže mít povědomí o tom, zda si některý z uchazečů rozporu v zadávacích podmínkách veřejné zakázky č. 1 všiml či nikoliv, neboť pokud by k tomu došlo, uchazeči mohli zadavatele na případný rozpor v určených lhůtách pro doručení nabídek upozornit z vlastní vůle či mohli podat zadavateli námitky. K žádné z těchto variant však v nyní projednávaném případě dle zadavatele nedošlo, což samo o sobě svědčí o neexistenci takovýchto uchazečů. Díky tomu zadavatel v rozkladu opětovně uvádí, že je vyloučeno, že by mohli existovat uchazeči, kteří se rozhodli nepodat zadavateli nabídku, přičemž tato jejich nabídka by mohla být výhodnější než nabídka vybraného uchazeče č. 1.

32.         Dále zadavatel v rozkladu nesouhlasí s odkazem Úřadu, uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. ÚOHS-R128/2014 a zároveň s odkazem Úřadu na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 58/2010-159 ze dne 20. 3. 2012, neboť uvádí, že z těchto odkazů není zřejmé, jaký je rozdíl mezi prokázáním vlivu na výběr nejvhodnější nabídky a jednáním zadavatele, které mohlo ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Zároveň zadavatel podotýká, že již výše uvedenými námitkami bylo vyvráceno, že by mohla existovat nabídka jiného uchazeče, která mohla být výhodnější než nabídka vybraného uchazeče č. 1.

33.         Zadavatel v rozkladu dále odkazuje na závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku sp. zn. 8 As 17/2007 ze dne 31. 5. 2007, o tom, že na trestnost správních deliktů se vztahují obdobné principy jako na trestnost trestných činů. K tomu poté dodává, že z pohledu naplnění materiální stránky správního deliktu nebylo jeho jednání společensky škodlivé, neboť se jednalo o běžné administrativní pochybení, kterému se vzhledem ke značné administrativní náročnosti zadávacího řízení nelze vyhnout ani při sebevětší míře pečlivosti. Toto jednání tedy dle zadavatele nebylo způsobilé založit jeho odpovědnost za správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Zároveň zadavatel rozporuje také odkaz Úřadu na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Af 23/2012 ze dne 26. 9. 2012 uvedený v bodě 51 odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž k tomu uvádí, že materiální stránku správního deliktu je třeba vždy posuzovat individuálně a nikoli paušálně vztahovat závěry výše uvedeného rozsudku na veškeré v úvahu přicházející správní delikty dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Závěrem zadavatel pokládá za nesprávné a nezákonné, že správní orgán prvního stupně vůbec v konkrétních okolnostech nehodnotil materiální stránku správního deliktu.

Námitky rozkladu směřující proti konstatovanému správnímu deliktu spáchanému v rámci veřejné zakázky č. 2

34.         Zadavatel v rozkladu namítá, že zkosení budovy ASAP nemělo vzhledem ke změně uspořádání pozemní komunikace žádný význam. Z toho důvodu pokládá názor Úřadu za věcně nesmyslný a odporující účelu zadávání veřejných zakázek, neboť by tento formalistický výklad vedl pouze ke skutečnosti, že by zadavatel musel po dokončení stavby podat žádost o částečnou demolici objektu ASAP, teprve následně by se soutěžil dodavatel demoličních prací a následných stavebních prací. Je tedy evidentní, že tento postup by byl mnohem nákladnější než zadavatelem zvolená varianta. Zadavatel se tedy domnívá, že otázka hospodárnosti byla Úřadem v napadeném rozhodnutí vyhodnocena nesprávně.

35.         Dále zadavatel v rozkladu uvádí, že ani odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 7/2010 ze dne 2. 3. 2010 uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí není pro danou problematiku použitelný, neboť v daném případě se nejednalo o střet zásady hospodárnosti při zadávání veřejných zakázek a otevřenosti zadávacího řízení více dodavatelům, ale spíše o střet několika různých variant řešení, která jsou z hlediska ekonomického evidentně různě nákladná. Zadavatel má dále za to, že řešení prosazované Úřadem vede ve svém důsledku k absurdnímu závěru, že sice následné zadávací řízení na demolici rohu a jeho následnou dostavbu do úplné podoby bude otevřené vícero dodavatelům, avšak v součtu s původním zadávacím řízením se bude nepochybně jednat o dražší řešení.

36.         Zadavatel se dále neztotožňuje s tvrzením Úřadu, že kdyby byly dodatečné stavební práce, zadané původnímu dodavateli, soutěženy v otevřené soutěži, mohl obdržet finančně výhodnější nabídku, než je suma, za kterou byly dodatečné stavební práce skutečně realizovány. Zadavatel k tomu uvádí, že dodatečné stavební práce byly vybraným uchazečem č. 2 provedeny za jednotkové ceny, které tento uchazeč garantoval již ve své původní nabídce z roku 2010. Tímto je dle zadavatele prakticky vyloučeno, aby jiný dodavatel v roce 2013 byl schopen konkurovat cenám v úrovni roku 2010.

37.         Dále zadavatel v rozkladu uvádí, že není zřejmé, jak by probíhala koordinace dvou dodavatelů stavebních prací za situace, že by ani jeden z dodavatelů neměl své stavební práce dokončeny. Dle zadavatele není zřejmé, kdo by v takové situaci nesl odpovědnost za staveniště, za bezpečnost na něm ani jak by probíhala koordinace dodávek apod.

38.         Za zcela nepřezkoumatelné považuje dále zadavatel závěry Úřadu v bodě 88 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Úvahy Úřadu o tom, jakou část by zadavatel „zahodil“ či „nezahodil“, jsou pro zadavatele zcela nesrozumitelné a zadavateli není zřejmé, co chtěl Úřad těmito úvahami vůbec vyjádřit. Dle zadavatele je však evidentní, že Úřad vůbec nevzal v potaz náklady na následnou demolici zkoseného rohu budovy ASAP, ani náklady na dodatečnou výstavbu nového rohu v původní podobě. Zadavatel rozporuje také odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 62/2010 ze dne 26. 4. 2012, z něhož vyplývá, že skutkové okolnosti v něm popisovaného případu jsou zcela jiné než skutkové okolnosti v posuzované věci.

39.         Zadavatel dále namítá, že v odůvodnění výroku II. napadeného rozhodnutí jsou často zvoleny irelevantní citace judikatury správních soudů či rozhodovací praxe Úřadu, avšak vlastní úvahy Úřadu mezi těmito citacemi často zcela chybí. Dále má zadavatel za to, že se Úřad dostatečně nezabýval konkrétními okolnostmi projednávaného případu a věc posuzoval ryze formalisticky.

40.         Dále zadavatel v rozkladu uvádí tři varianty možného postupu v nyní projednávané věci, přičemž opětovně konstatuje, že varianta jím zvolená byla z hlediska hospodárnosti vynakládání veřejných prostředků jednoznačně variantou nejracionálnější. K tomu dále uvádí, že pokud stále ještě existuje nejasnost ohledně toho, jaká byla úspora, které zadavatel dosáhl díky jeho postupu v jednacím řízení bez uveřejnění, navrhuje, aby předseda Úřadu ustanovil ve věci znalce, jehož úkolem by bylo z odborného hlediska posoudit náklady jednotlivých zadavatelem v rozkladu rozepsaných variant řešení dané problematiky.

41.         Dále zadavatel dodává, že pokud by předseda Úřadu dospěl ke stejnému závěru jako Úřad ve výroku II. napadeného rozhodnutí, je na místě ještě zkoumat, zda v tomto případě byla naplněna materiální stránka správního deliktu.

42.         Závěrem celého rozkladu zadavatel uvádí, že vzhledem k tomu, že podle zadavatele nebyla jeho jednání, která jsou mu napadeným rozhodnutím přičítána, správními delikty, je nesprávný v rámci napadeného rozhodnutí rovněž výrok o uložení pokuty.

Závěr rozkladu

43.         Zadavatel se domáhá, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí zrušil a správní řízení ve věci zastavil.

IV.          Řízení o rozkladu

44.         Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

45.         Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a dále správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu a s přihlédnutím návrhu rozkladové komise jsem dospěl k následujícímu závěru.

46.         Úřad tím, že ve výroku I. napadeného rozhodnutí rozhodl tak, jak je výše v kapitole II. s názvem „napadené rozhodnutí“ uvedeno, postupoval správně a v souladu se zákonem. Co se týká výroku II. napadeného rozhodnutí konstatuji, že s ohledem na příznivější právní úpravu uvedenou v zákoně č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“) nastaly podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí v dané části a zároveň pro zastavení správního řízení o správním deliktu spáchanému v rámci veřejné zakázky č. 2. Dále jsem v tomto rozhodnutí přistoupil ke změně výroku III. napadeného rozhodnutí, jelikož s ohledem na zrušení výroku II. napadeného rozhodnutí již nelze při ukládání trestu za správní delikt konstatovaný výrokem I. napadeného rozhodnutí použít zásadu absorpce.

47.         V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které jsem přistoupil k zamítnutí rozkladu a potvrzení napadeného rozhodnutí co do výroku I., k zastavení správního řízení a zrušení výroku II. napadeného rozhodnutí a ke změně výroku III. napadeného rozhodnutí.

V.            K námitkám rozkladu

K deliktu spáchanému v rámci veřejné zakázky č. 1

48.         Úřad ve výroku I. napadeného rozhodnutí rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, když v zadávací dokumentaci veřejné zakázky č. 1 uvedl odlišnou lhůtu pro podání nabídek než v oznámení o zakázce, ačkoliv za správnost a úplnost zadávací dokumentace odpovídá zadavatel, čímž nedodržel zásadu transparentnosti, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a zadavatel uzavřel s vybraným uchazečem č. 1 smlouvu. Nutno podotknout, že v daném případě zadavatel nerozporoval samotný skutkový stav věci, tedy samotné uvedení odlišné lhůty pro podání nabídek v rámci zadávacích podmínek veřejné zakázky č. 1, nýbrž v rámci rozkladu rozporoval pouze naplnění skutkové podstaty správního deliktu svým jednáním. K jednotlivým námitkám rozkladu zadavatele pak uvádím následující. 

49.         K námitce směřující proti Úřadem v bodě 44 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazovanému rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 50/2011-72 ze dne 15. 2. 2012, uvádím následující. Primárním účelem uvedení tohoto rozsudku v bodě 44 odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo nalezení skutkově obdobného či totožného případu a jeho následná aplikace na nyní projednávanou věc. Tato skutečnost mimo jiné vyplývá také ze situování odkazu na výše zmíněný rozsudek v úvodu odůvodnění výroku I. napadeného rozhodnutí. Účelem naopak bylo podrobnější rozvedení a odůvodnění obecného požadavku jednoznačnosti, konkrétnosti a přesnosti zadávací dokumentace, která plyne ze zásady transparentnosti, a ke které se Krajský soud v Brně vyjádřil právě ve výše zmíněném rozsudku. Hlavním důvodem pro jeho použití v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy bylo zejména tvrzení, že porušením zásady transparentnosti je jakékoli jednání zadavatele, které způsobuje nečitelnost zadávacího řízení. S ohledem na výše uvedené tedy považuji za nutné konstatovat, že Úřad na výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně odkázal v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí správně a účelně, neboť tímto odkazem objasnil nutnost dodržování zásady transparentnosti, a to s ohledem na jednoznačnost, konkrétnost a přesnost zadávací dokumentace. S  námitkou zadavatele, že odkazovaný rozsudek není možné aplikovat na nyní projednávaný případ, se tedy neztotožňuji.

50.         K námitce zadavatele, že k podání řádné nabídky potřebovali všichni uchazeči nezbytně nutně prostudovat zadávací dokumentaci a že je tedy vyloučeno, aby zadavatel stanovením odlišné lhůty pro podání nabídek znevýhodnil či odradil od podání nabídky jakéhokoliv uchazeče, uvádím následující. S touto námitkou se již Úřad dostatečně a správě vypořádal v bodě 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí. S jím vysloveným závěrem plně souhlasím a k tomu pouze dodávám, že zadavatel se nemusel o existenci odrazených uchazečů vůbec dozvědět, neboť ti mohli mít již po pročtení oznámení o zakázce za to, že lhůta pro podání nabídek již uplynula či uplyne v řádech několika dnů a nenapadlo je tuto informaci kontrolovat či zkoumat již opětovně v rámci zadávací dokumentace. Jednoznačně tedy nemohu souhlasit s názorem zadavatele, že žádní takoví uchazeči neexistovali či existovat nemohli, neboť tato skutečnost není jednoznačně prokazatelná. Byť se tedy neví o žádném uchazeči, kterého by odlišné stanovení lhůty pro podání nabídky mohlo znevýhodnit či odradit, není možné vyloučit, že k takovému odrazení či znevýhodnění skutečně došlo, a že by tedy nemohla být, v případě totožného stanovení konce lhůty pro podání nabídky v obou dokumentech, zadavateli předložena nabídka výhodnější. V souvislosti s tím považuji za nutné tedy souhlasit i s bodem 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž mám za to, že odlišné stanovení konce lhůty pro podání nabídek mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Ani tuto námitku zadavatele s ohledem na výše uvedené tedy neshledávám důvodnou.

51.         K nesouhlasu zadavatele s odkazem Úřadu uvedeným v bodě 50 odůvodnění napadeného rozhodnutí na rozhodnutí předsedy Úřadu ve správním řízení vedeném pod sp. zn. ÚOHS-R128/2014 a zároveň s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 58/2010-159 ze dne 20. 3. 2012, uvádím následující. Cílem Úřadu při uvedení výše zmíněných odkazů v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo ozřejmit rozdíl mezi prokázáním podstatného vlivu na výběr nejvhodnější nabídky a jednáním zadavatele, které mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Záměrem uvedení výše zmíněných rozhodnutí naopak bylo pouze poukázat na skutečnost, že pro naplnění formálních znaků skutkové podstaty správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona v zásadě postačí takové jednání zadavatele v rozporu se zákonem, které potenciálně mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Základní myšlenkou, kterou chtěl Úřad v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřit, tedy bylo, že zcela postačuje možnost podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, přičemž není třeba toto skutečné ovlivnění jakkoli prokazovat. Zároveň chtěl Úřad výše uvedenými odkazy říci, že se v případě možného podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky jedná o hypotézu, kterou vzhledem k jejímu obsahu není možné nikdy jednoznačně prokázat a lze ji vyvrátit pouze jednoznačným a relevantním důkazem o tom, že by i v případě nejasně stanoveného konce lhůty pro podání nabídek neexistovala možnost podání další nabídky. Tuto skutečnost však s ohledem na výše uvedené zadavatel neprokázal, a proto mám za to, že bylo zadavatelem napadenými odkazy dosaženo účelu informovanosti zadavatele o skutečnosti, že zákon nevyžaduje prokázání vlivu na výběr nejvhodnější nabídky a nezbývá mi tedy nic než konstatovat, že Úřad odkazovanou judikaturu Krajského soudu v Brně a zároveň odkaz na svou rozhodovací praxi zvolil pro odůvodnění výše uvedené problematiky zcela správně. Ani tuto námitku zadavatele tedy neshledávám důvodnou.

52.         K námitce, že nízká intenzita závažnosti administrativního pochybení zadavatele nemohla založit jeho odpovědnost za spáchání správního deliktu, uvádím následující. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 8 Afs 74/2007 ze dne 31. 8. 2009 a zároveň v rozsudku sp. zn. 8 As 17/2007 ze dne 31. 5. 2007 judikoval, že podstatou správních deliktů je postih za jednání v rozporu s právem, k jeho trestnosti však nepostačuje, že jednání po formální stránce vykazuje znaky skutkové podstaty deliktu, pokud zároveň není jednáním společensky nebezpečným (škodlivým). Nejvyšší správní soud k této problematice v citovaných rozsudcích dále uvedl následující: „(…) aby mohlo být určité protiprávní jednání kvalifikováno jako správní delikt, musí být kromě formálních znaků deliktního jednání naplněna i materiální stránka deliktu, a jednání musí vykazovat určitou míru společenské nebezpečnosti ve vztahu k porušené povinnosti, stanovené zákonem na ochranu odpovídajících hodnot. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit skutečnost, že zákony upravující správní delikty stricto sensu materiální stránku deliktu neupravují (na rozdíl od právní úpravy trestných činů a přestupků). Materiální stránka protiprávního jednání se tak i v případě správních deliktů musí projevit nejen při stanovení výše sankce, ale již při posuzování trestnosti právně závadného jednání.“

53.         S tvrzením zadavatele, že k trestnosti správních deliktů je nutno naplnit jak formální, tak materiální znaky skutkové podstaty, se s ohledem na výše citovanou judikaturu v obecné rovině ztotožňuji. K naplnění materiálního znaku skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a k povinnosti Úřadu přezkoumat, zda bylo jednání splňující formální znaky této skutkové podstaty rovněž společensky škodlivé, a jedná se tak o jednání trestné, které lze postihovat podle zákona, pak uvádím následující.

54.         Odpovědnost za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona je založena na objektivním principu. Materiální stránku tohoto správního deliktu (jeho společenskou škodlivost) je nutno poměřovat ve vztahu k zájmu, který je ustanovením § 120 odst. 1 písm. a) zákona chráněn. Tímto zájmem je ochrana dodržování zákona a zároveň ochrana výběru nejvhodnější nabídky v souladu se zákonem. Dodržováním zákona se také rozumí soulad postupu zadavatele se základními zásadami, na nichž je správní řízení postaveno.

55.         Naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona je pak dáno tím, že zadavatel postupuje v rámci zadávacího řízení v rozporu se zákonem, čímž může dojít k podstatnému ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky a zároveň uzavře smlouvu na veřejnou zakázku.

56.         Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) sp. zn. 8 As 17/2007 ze dne 31. 5. 2007 dále platí, že „[i] prosté porušení administrativního pořádku (…) může bez dalšího naplnit typovou společenskou nebezpečnost (pozn. Úřadu: ve světle novější právní úpravy společenskou škodlivost).“

57.         V šetřeném případě Úřad shledal porušení zájmu chráněného ustanovením § 120 odst. 1 písm. a) zákona v podobě uvedení odlišného konce lhůty pro podání nabídek v zadávací dokumentaci (lhůta zde měla končit 19. 5. 2014 v 9,00 hod.) od lhůty pro podání nabídek v oznámení o zakázce, kde výše uvedená lhůta měla končit dne 5. 5. 2014 také v 9,00 hod. V projednávaném případě tak společenská škodlivost spočívala zejména v narušení transparentnosti zadávacího řízení úzce související s informovaností potenciálních uchazečů o klíčovém časovém údaji relevantním pro podání nabídky, což mohlo mít za následek podstatné ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.

58.         Jak již správně uvedl Úřad v bodě 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí, základním účelem lhůty pro podání nabídek je poskytnutí prostoru dodavatelům pro zpracování kvalifikované nabídky. Délka lhůty pro podání nabídek je přitom jedním z faktorů, na základě kterých se dodavatelé rozhodují, zda podají do zadávacího řízení svou nabídku, neboť musí vždy zvážit, zda budou mít dostatek času na její kvalitní přípravu a zpracování. Rozpor mezi informacemi uvedenými v zadávací dokumentaci a v oznámení o zakázce tak mohl být pro uchazeče o veřejnou zakázku č. 1 natolik zavádějící, že mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, což ostatně správně dovodil Úřad již v bodech 49 až 51 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Lze tedy konstatovat, že nejednoznačným stanovením lhůty pro podání nabídek tak zadavatel jednal v rozporu se zásadou transparentnosti zakotvenou v § 6 odst. 1 zákona a zároveň v rozporu s § 44 odst. 1 zákona, a tato skutečnost byla natolik zásadní, že v daném případě s ohledem na výše uvedené není pochyb o společenské škodlivosti takového jednání. Nad rámec výše uvedeného považuji za nutné také zmínit, že lhůta pro podání nabídek uvedená v zadávací dokumentaci veřejné zakázky č. 1 byla na rozdíl od lhůty uvedené v oznámení o zakázce o 14 dní delší, což rozhodně není marginální rozdíl.

59.         Co se týká zadavatelem rozporovaného odkazu Úřadu na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Af 23/2012 ze dne 26. 9. 2012 a zároveň námitky, že Úřad s ohledem na konkrétní okolnosti případu vůbec nehodnotil materiální stránku správního deliktu, uvádím následující. Úřad se tímto odkazem na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně pouze snažil upozornit na skutečnost, že zákonodárce při spáchání správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona obecně spatřuje společenskou škodlivost již v tom, že mohlo dojít, nikoli nutně muselo, k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Z tohoto tvrzení však nelze nijak dovodit, že by Úřad paušálně vztahoval závěry odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Brně na veškeré v úvahu přicházející správní delikty dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, neboť pouze obecně konstatoval, že právě naplnění formálního znaku tohoto správního deliktu v podobě možného podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky naplňuje zároveň i materiální znak tohoto správního deliktu, tedy společenskou škodlivost. Zde je třeba souhlasit s názorem zadavatele, že materiální stránku správního deliktu je třeba vždy posuzovat individuálně, naopak nelze souhlasit se zadavatelem v tom, že k tomuto individuálnímu posouzení ze strany Úřadu v odůvodnění napadeného rozhodnutí nedošlo, neboť mám za to, že v bodě 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad dostatečně konkrétně a s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem rozebral, v čem spočívala možnost podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky v právě posuzované věci a tedy i proč došlo k naplnění materiální stránky správního deliktu. Na základě výše uvedeného tedy ani tuto námitku zadavatele neshledávám důvodnou.

60.         S ohledem na výše uvedené jsem námitky zadavatele vztahující se ke správnímu deliktu spáchanému v rámci veřejné zakázky č. 1 neshledal důvodnými.

Posouzení z hlediska pozdější právní úpravy

61.         Dne 1. 10. 2016 nabyl účinnosti ZZVZ.

62.         Podle čl. 40 odst. 6 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Shodný princip je vyjádřen i v § 2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Toto pravidlo zakládá výjimku z jinak obecného zákazu retroaktivity trestních norem, která se uplatní v případě, kdy je pozdější právní úprava pro pachatele příznivější. Tato výjimka se dle konstantní judikatury NSS aplikuje rovněž v oblasti správního trestání.

63.         V souvislosti s citovaným článkem Listiny uvádím, že konstantní soudní judikatura (např. rozsudek NSS č. j. 6 A 126/2002-27 ze dne 27. 10. 2004) dospěla k závěru, že „[t]restání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu (…) Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním (…) Přijetí tohoto principu pak znamená, že nelze trestat podle starého práva v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní skutkovou podstatu nepřevzala; analogicky to platí i tehdy, jestliže nová právní úprava stanoví mírnější sankce za stejné jednání“. K totožnému závěru dospěl NSS též v rozsudku č. j. 8 Afs 17/2007-135 ze dne 31. 5. 2007 a dalších.

64.         K posouzení příznivější právní úpravy ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, uvádím následující. Deliktní odpovědnost zadavatele konstatovaná výrokem I. napadeného rozhodnutí se opírá o závěr Úřadu, že zadavatel v daném případě nedodržel postup stanovený v § 44 odst. 1 zákona ve spojení s § 6 odst. 1 zákona, neboť v oznámení o zakázce uvedl odlišnou lhůtu pro podání nabídek než v zadávací dokumentaci. Z odůvodnění výroku I. napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že tento závěr vychází ze zjištění Úřadu, že výše uvedený rozpor v zadávacích podmínkách mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Nutno podotknout, že § 36 odst. 3 ZZVZ stanoví totožnou odpovědnost zadavatelů za správnost a úplnost zadávacích podmínek jako § 44 odst. 1 zákona a zároveň, že zásada transparentnosti je upravena jak v § 6 odst. 1 zákona tak v § 6 odst. 1 ZZVZ. Je tedy zřejmé, že i v případě aplikace výše uvedených ustanovení ZZVZ, by se stále jednalo o nedodržení zásady transparentnosti při stanovení zadávacích podmínek a tedy o porušení § 44 odst. 1 zákona ve spojení s § 6 odst. 1 zákona, resp. § 36 odst. 3 ZZVZ ve spojení s § 6 odst. 1 ZZVZ.

65.         Z uvedeného vyplývá, že i podle pozdější právní úpravy by se v případě výroku I. napadeného rozhodnutí jednalo o správní delikt dle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ, kterým zadavatel nedodržel zásadu transparentnosti v § 6 odst. 1 ZZVZ a zároveň porušil § 36 odst. 3 ZZVZ, když uvedl odlišnou lhůtu pro podání nabídek v oznámení o zakázce než v zadávací dokumentaci uveřejněné na profilu zadavatele, přičemž tímto postupem mohl ovlivnit výběr dodavatele.

66.         Ve světle výše uvedeného konstatuji, že co se týká výroku I. napadeného rozhodnutí nelze aplikovat výjimku ze zákazu retroaktivity, neboť právní úprava dle ZZVZ není pro zadavatele právní úpravou příznivější, tudíž je třeba správní delikt posuzovat podle právní úpravy účinné v době jeho spáchání, tedy dle zákona. Šetřený správní delikt zadavatele naplňuje stejné znaky skutkové podstaty, jak dle ZZVZ, tak i podle zákona.

K deliktu spáchanému v rámci veřejné zakázky č. 2

67.         Jak vyplývá z výše uvedeného, zadavatel byl výrokem II. napadeného rozhodnutí shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona, kterého se dopustil tím, že při zadávání veřejné zakázky č. 2 nepostupoval v souladu s § 82 odst. 7 písm. a) zákona, když rozšířil předmět veřejné zakázky č. 2 v rozsahu dodatečného plnění podle technického listu změny č. 26 specifikovaného v dodatku č. 8, čímž umožnil podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o dílo uzavřené dne 22. 7. 2010.

68.         Z četné judikatury správních soudů dovozuji jednoznačný imperativ aplikovat zásadu vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny i na posuzovanou věc. V daném případě je nutno zabývat se otázkou, zda je aplikace pozdější právní úpravy, v tomto případě ZZVZ, pro pachatele (tj. pro zadavatele) příznivější.

69.         Při určení postupu, jak zjistit, která úprava je pro pachatele příznivější, lze přeneseně využít závěrů přijatých ve vztahu k § 2 odst. 1 trestního zákoníku, případně k § 16 odst. 1 již zrušeného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, které pro trestné činy obsahují úpravu obdobnou úpravě v čl. 40 odst. 6 Listiny. Poukázat lze např. na komentář ke zmíněnému § 2 odst. 1 trestního zákoníku, kde se uvádí: „Jestliže byl čin spáchán za účinnosti zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. R 44/1970). Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele (srov. R 32/1962). […] Použití nového práva je tehdy pro pachatele příznivější, jestliže jeho ustanovení – posuzována jako celek – skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (R 73/1951, shodně R 76/1951).“ (K tomu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 48, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 134/2011).

70.         Podmínkou pro to, aby po změně právní úpravy mohla být stěžovateli uložena sankce, je skutečnost, že jeho jednání představovalo nějaký správní delikt jak za účinnosti minulé právní úpravy, tak nějaký správní delikt za účinnosti nové právní úpravy.  Na překážku však není, pokud by se právní kvalifikace daného jednání podle staré a nové právní úpravy lišila, tj. že by skutková podstata těchto deliktů nebyla úplně totožná. Daný závěr je ostatně aplikován i ve vztahu k trestným činům (k tomu srov. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha: Linda Praha. 2006, s. 50, případně rozhodnutí publikované jako R 43/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní). Podstatné je posouzení činu a závěr o jeho trestnosti jak z hlediska normy práva účinného v okamžiku činu, tak dle normy následně novelizovaného práva, nikoli dokonalá shoda původní a nové skutkové podstaty. Uvedené ostatně podporuje komentářová literatura, judikatura Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu, která stojí na požadavku porovnání trestnosti vůči souhrnu norem práva (vůči právu jako celku).

71.         Vzhledem k výše uvedenému jsem přistoupil ke srovnání, zda jednání zadavatele vymezené ve výroku II. napadeného rozhodnutí, jež spočívá v podstatné změně práv a povinností plynoucích ze smlouvy o dílo ze dne 22. 7. 2010 provedené rozšířením předmětu původní veřejné zakázky o dodatečné plnění specifikované v dodatku č. 8, představuje správní delikt i za současné právní úpravy v ZZVZ.

72.         Podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží pravidla stanovená ZZVZ pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím ovlivní nebo může ovlivnit výběr dodavatele a zadá veřejnou zakázku.

73.         Podle § 222 odst. 1 ZZVZ není-li dále stanoveno jinak, nesmí zadavatel umožnit podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku po dobu jeho trvání bez provedení nového zadávacího řízení podle tohoto zákona.

74.         Podle § 222 odst. 3 ZZVZ podstatnou změnou závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku je taková změna smluvních podmínek, která by umožnila účast jiných dodavatelů nebo by mohla ovlivnit výběr dodavatele v původním zadávacím řízení, pokud by zadávací podmínky původního zadávacího řízení odpovídaly této změně, měnila ekonomickou rovnováhu závazku ze smlouvy ve prospěch vybraného dodavatele, nebo vedla k významnému rozšíření rozsahu plnění veřejné zakázky.

75.         Podle § 222 odst. 4 ZZVZ se za podstatnou změnu závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku se nepovažuje změna, která nemění celkovou povahu veřejné zakázky a jejíž hodnota je nižší než finanční limit pro nadlimitní veřejnou zakázku a nižší než 10 % původní hodnoty závazku, nebo 15 % původní hodnoty závazku ze smlouvy na veřejnou zakázku na stavební práce, která není koncesí. Pokud bude provedeno více změn, je rozhodný součet hodnot všech těchto změn.

76.         Z výše citovaných ustanovení lze v obecné rovině dovodit, že ZZVZ obdobně jako zákon postihuje jednání zadavatele spočívající v nedodržení pravidel pro zadání veřejné zakázky mající alespoň potenciální vliv na výběr dodavatele. Za nedodržení pravidel pro zadání veřejné zakázky lze přitom dle obou úprav považovat i podstatnou změnu práv a povinností plynoucích ze smlouvy na veřejnou zakázku (resp. podle ZZVZ podstatnou změnu závazku ze smlouvy).

77.         Oproti původní úpravě v zákoně však zákonodárce v ZZVZ podrobněji vymezil podstatné a a contrario rovněž nepodstatné (tedy povolené) změny závazku ze smlouvy. Dle důvodové zprávy k ZZVZ „účelem ustanovení umožňujících změnu závazku je zajištění hospodárného přístupu k veřejné zakázce. V případě, že jsou oprávněné důvody ke změně závazku, přičemž tyto důvody jsou stanoveny v souladu s dohodou všech členských států Evropské unie vyjádřenou v zadávacích směrnicích, nebylo by zpravidla hospodárné plnění veřejné zakázky ukončovat a zadávat veřejnou zakázku znovu, což by přinášelo dodatečné náklady“.

78.         Úprava v ZZVZ přitom umožňuje změny závazků ve větším množství případů než úprava v zákoně (k tomu srov. Herman, P., Fidler, V.: Komentář k zákonu o zadávání veřejných zakázek. 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk s. r. o., 2016, s. 488). Významné odchýlení od původní úpravy zákona lze přitom spatřit ve výše citovaném § 222 odst. 4 ZZVZ, které na rozdíl od předchozí úpravy umožňuje bez splnění dalších podmínek změnu závazků nižší hodnoty neměnících celkovou povahu veřejné zakázky. Takové změny „de minimis“ tedy zadavateli umožňují zadat nad rámec plnění vysoutěženého v původním zadávacím řízení další plnění v maximální výši 10 % či 15 % původní hodnoty závazku (dle druhu veřejné zakázky).

79.         Změny závazku „de minimis“ tak dle ZZVZ nejsou považovány za podstatnou změnu závazku, a nepředstavují tedy porušení pravidel pro zadání veřejné zakázky, které by naplňovalo znaky správního deliktu podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ. Vzhledem k tomu jsem přistoupil k zjištění, zda změnu závazku ze smlouvy o dílo ze dne 22. 7. 2010 provedenou dodatkem č. 8 spočívající v rozšíření předmětu původní veřejné zakázky nelze považovat za nepodstatnou (a tedy povolenou) změnu smlouvy.

80.         Veřejná zakázka č. 2 i původní veřejná zakázka jsou svým druhem veřejnými zakázkami na stavební práce. Předmětem plnění původní veřejné zakázky byly stavební práce - stavební úpravy a nástavba haly č. 55, 2. etapa; stavební úpravy a rekonstrukce objektu č. 56 vč. technického zázemí; parkovací objekt a venkovní úpravy - vybudování veřejné dopravní infrastruktury a komunikačního řešení areálu Techmania science centra Plzeň; dodávka audio - video zařízení konferenčního sálu; dodávka a montáž digitálního planetária - projekčního video systému s projekční plochou, produkčním studiem; dodávka a montáž fotovoltaické elektrárny. Dodatečné stavební práce, jež byly předmětem plnění dodatku č. 8, spočívaly ve výztuze SDK příček – osa D, úpravě návštěvnického provozu a technologie planetária, úpravě návštěvnického provozu – wi-fi koncových prvků, vytápění okapních žlabů a svodů, dostavbě rohu budovy ASAP, změně technického řešení protipožárního SDK podhledu, a dále temperování okapů.

81.         Z výše uvedeného je zřejmé, že dodatkem č. 8 došlo k dílčím stavebním úpravám a dalším stavebním pracím, kterými však nebyla změněna celková povaha původní veřejné zakázky. I po provedených změnách se totiž nadále jedná o veřejnou zakázku na stavební práce, jejímž účelem je provedení rekonstrukce areálu Techmania science centra Plzeň.

82.         Hodnota dodatku č. 8 činí 1 290 883,51 Kč bez DPH. Vzhledem k tomu konstatuji, že hodnota změny závazku ze smlouvy o dílo provedená tímto dodatkem, je nižší než finanční limit pro nadlimitní veřejnou zakázku, který dle § 4 nařízení vlády č. 172/2016 Sb., o stanovení finančních limitů a částek pro účely zákona o zadávání veřejných zakázek, představuje částku 142 668 000 Kč.

83.         Původní hodnota závazku (hodnota původní veřejné zakázky) dle článku V. smlouvy o dílo ze dne 22. 7. 2010 činí 382 604 521 Kč bez DPH.

84.         Ze spisového materiálu současně plyne, že uzavření dodatku č. 8 předcházelo provedení dalších změn závazku ze smlouvy o dílo, z toho důvodu je nutné jejich hodnotu ve smyslu § 222 odst. 4 ZZVZ přičíst k hodnotě změny ze smlouvy o dílo ze dne 22. 7. 2010 provedené dodatkem č. 8.

85.         Celková hodnota původní veřejné zakázky vzrostla provedením dodatečných stavebních prací na základě dodatků č. 1 až č. 8 o 1 626 870,68 Kč bez DPH. Hodnota změny závazku ze smlouvy o dílo provedená výše uvedenými dodatky proto činí 0,43 % původní hodnoty závazku vyplývajícího ze smlouvy o dílo ze dne 22. 7. 2010, vzhledem k čemuž nepřekračuje limit 15 % původní hodnoty závazku ze smlouvy o dílo na původní veřejnou zakázku.

86.         Vzhledem k výše uvedenému jsem dospěl k závěru, že změny provedené dodatky č. 1 až č. 8 nepředstavují dle pozdější právní úpravy v ZZVZ (konkr. dle § 222 odst. 4 ZZVZ) podstatnou změnu závazku ze smlouvy o dílo, jelikož nemění celkovou povahu původní veřejné zakázky, jejich hodnota je nižní než finanční limit pro nadlimitní veřejnou zakázku a současně nepřekračují limit 15 % původní hodnoty závazku ze smlouvy o dílo. Nepodstatné změny závazku ze smlouvy přitom nepředstavují porušení pravidel pro zadání veřejné zakázky, jež by naplňovalo znaky správního deliktu podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ či jiného správního deliktu dle ZZVZ.

87.         Z toho je nutno učinit jediný závěr, a sice že pozdější právní úprava daná ZZVZ je pro zadavatele jednoznačně příznivější, neboť jeho jednání dle pozdější právní úpravy v ZZVZ nepředstavuje správní delikt. Aplikací pozdější právní úpravy na jednání zadavatele tak z hlediska odpovědnosti za jiný správní delikt zaniká jeho trestnost. Vzhledem k zániku trestnosti jednání, v němž je výrokem II. napadeného rozhodnutí spatřován správní delikt, nezbývá než v souladu s § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu tento výrok II. napadeného rozhodnutí s ohledem na příznivější právní úpravu v ZZVZ zrušit a správní řízení vedené o tomto správním deliktu zadavatele zastavit.

88.         Ačkoliv je od 1. 10. 2016 účinný ZZVZ, správní řízení je zastavováno podle ustanovení § 117a písm. f) zákona, dle něhož Úřad zastaví řízení, jestliže v řízení zahájeném z moci úřední nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření nebo pro uložení sankce, a to z následujících důvodů. Podle přechodného ustanovení § 273 odst. 1 ZZVZ totiž platí, že pokud došlo přede dnem nabytí účinnosti ZZVZ k zahájení řízení o správních deliktech před Úřadem podle zákona, dokončí se takové řízení podle zákona. Pro zastavení řízení je tedy v souladu s přechodným ustanovením ZZVZ nutno použít „starý“ procesní předpis, tedy zákon.

89.         Rozhodne-li předseda Úřadu o zrušení prvostupňového rozhodnutí a zastavení správního řízení, je povinen učinit tak ze zákonného důvodu, který je zároveň povinen ve svém rozhodnutí uvést. V opačném případě zatíží své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. K tomu se vyjádřil např. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2012, č. j. 62 Af 50/2011-72, v němž je uvedeno následující: „Pokud pak odvolací (rozkladový) správní orgán (předseda žalovaného) hodlá podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu postupovat, vždy je třeba, aby z jeho rozhodnutí bylo zřejmé, z jakého zákonem předvídaného důvodu k zastavení řízení došlo a dle jakého ustanovení.

90.         V dané věci je výrok II. napadeného rozhodnutí rušen a správní řízení vedené o správním deliktu v něm uvedeném zastavováno z důvodu zániku trestnosti jednání, jež bylo kvalifikováno jako delikt zadavatele spáchaný při zadávání veřejné zakázky č. 2. V projednávaném případě tak nejsou u jednání definovaného výrokem II. napadeného rozhodnutí dány důvody pro uložení nápravného opatření nebo pro uložení sankce, a nastala tak situace předpokládaná ustanovením § 117a písm. f) zákona.

91.         Vzhledem k tomu, že je napadené rozhodnutí v části výroku II. zrušeno, správní řízení je v téže části zastavováno, přičemž je současně v této části vyhověno petitu uvedenému v rozkladu zadavatele, považuji za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami rozkladu vztahujícími se ke skutku č. 2 souvisejícímu se zadáváním veřejné zakázky č. 2, neboť jejich vypořádání by již nemohlo znamenat změnu ve výroku tohoto rozhodnutí.

K pokutě

92.         K námitce zadavatele týkající se nesprávnosti výroku o uložení pokuty, uvádím následující. Vzhledem k tomu, že jsem po přezkoumání tvrzených námitek zadavatele zjistil, že jednání, které bylo zadavateli přičítáno výrokem I. napadeného rozhodnutí, je správním deliktem a zároveň, že jednání, které bylo zadavateli přičítáno výrokem II. napadeného rozhodnutí již s ohledem na příznivější právní úpravu v ZZVZ správním deliktem není, mám za to, že je zapotřebí částečně změnit jak výrok III. napadeného rozhodnutí, tak jeho odůvodnění týkající se uložení pokuty, a to v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.

93.         V rámci napadeného rozhodnutí Úřad použil při ukládání trestu zásadu absorpce postavenou na skutečnosti, že přísnější trest pohlcuje méně přísný, tedy, že pokuta se ukládá za správní delikt přísněji trestný a k dalším deliktům se při ukládání pokuty přihlíží jakožto k přitěžujícím okolnostem. Nově jsem však v tomto rozhodnutí dospěl k závěru, že zadavatel svým jednáním nespáchal dva správní delikty, nýbrž pouze jeden, což použití výše uvedené zásady absorpce logicky vylučuje. Je tedy třeba změnit výrok III. napadeného rozhodnutí tak, aby náležitě reflektoval změnu v počtu zadavatelem spáchaných správních deliktů. Konkrétně je třeba v rámci výroku III. napadeného rozhodnutí zaměnit slovní spojení „za spáchání správních deliktů uvedených ve výrocích I. a II. tohoto rozhodnutí (…)“ za slovní spojení „za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. tohoto rozhodnutí (…)“.

94.         Podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona se za správní delikt uloží pokuta do 10 % ceny zakázky, nebo do 20 000 000 Kč, nelze-li cenu veřejné zakázky zjistit, jde-li o správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. a), c) nebo d) zákona.

95.         Cena veřejné zakázky č. 1, při jejímž zadání se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona a za kterou je zadavateli ukládána pokuta, činí dle uzavřené smlouvy 1 414 786 Kč včetně DPH. Horní hranice možné pokuty (10 % z ceny veřejné zakázky č. 1) tedy činí částku ve výši 141 479 Kč.

96.         Současně považuji za nutné podotknout, že závěr Úřadu navazující na body 106 a 107 odůvodnění napadeného rozhodnutí a týkající se zhodnocení, který ze dvou spáchaných deliktů je přísněji trestný již z logiky věci není v tuto chvíli akceptovatelný.

97.         Při určení výše pokuty je třeba vycházet z § 121 odst. 2 zákona, který stanoví, že se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Připomínám, že spáchání správního deliktu konstatovaného ve výroku I. spočívalo v tom, že zadavatel nedodržel postup stanovený v § 44 odst. 1 zákona v návaznosti na § 6 odst. 1 zákona, když v zadávací dokumentaci uvedl odlišnou lhůtu pro podání nabídek než v oznámení o zakázce.

98.         Popis správního deliktu je přímým vyjádřením jeho skutkové podstaty, přičemž při posuzování konkrétní závažnosti správního deliktu není hlavním kritériem skutková podstata deliktu, nýbrž především intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 1/2012 – 36 ze dne 3. 4. 2012)

99.         Co se týká způsobu spáchání správního deliktu, není prokázáno, žeby zadavatel jednal v přímém či nepřímém úmyslu nedodržet zásadu transparentnosti zadávacích podmínek. Naopak je z jeho postupu zřejmé, že došlo k administrativnímu či písařskému pochybení, které však mělo za následek takový vnitřní rozpor zadávacích podmínek veřejné zakázky č. 1, jež byl schopný ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Z bodu 42 odůvodnění napadeného rozhodnutí pak jednoznačně vyplývá, že zadavatel sic svým jednáním způsobil nesrozumitelnost a neurčitost zadávacích podmínek veřejné zakázky č. 1, v obou případech dodržel požadavky ustanovení § 39 odst. 2 písm. b) zákona na minimální zákonnou délku lhůty pro podání nabídek.

100.     Bezprostředním následkem spáchání šetřeného správního deliktu konstatovaného ve výroku I. napadeného rozhodnutí byla skutečnost, že někteří dodavatelé beroucí v potaz pouze kratší lhůtu pro podání nabídek uvedenou v oznámení o zakázce mohli být ze svého rozhodnutí o podání nabídky do zadávacího řízení na veřejnou zakázku č. 1 odrazeni, neboť dospěli buď k závěru, že nebudou mít dostatek času na přípravu kvalitně zpracované nabídky či mohli mít za to, že předmětná lhůta pro podání nabídek již uplynula. Zároveň bylo bezprostředním následkem nastalé situace také to, že dodavatelům mohly vzniknout pochybnosti o výkladu požadavku zadavatele uvedeného v zadávacích podmínkách.

101.     Co se týká dalších kritérií, ke kterým Úřad přihlédl při stanovení výše pokuty, nejednalo se o žádné přitěžující ani polehčující okolnosti, za kterých byl správní delikt spáchán.

102.     Intenzitu spáchání správního deliktu lze dále posoudit vzhledem k okolnosti, že jednání zadavatele mělo pouze potenciál možného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Ze znění ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona a z rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 202/2013-137 ze dne 27. 1. 2016 a dále také z rozsudku téhož soudu č. j. 29 Af 43/2012-108 ze dne 26. 6. 2014 vyplývá následující. Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu zadavatele, musí mimo jiné dojít k podstatnému ovlivnění nebo k možnosti ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Skutková podstata deliktu tedy jasně rozlišuje mezi dvěma výše uvedenými situacemi, u nichž je intenzita zásahu chráněného zájmu rozdílná, a to podstatné ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky nebo možnost podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Co se týče posouzení skutečnosti, zda došlo k deliktnímu jednání a naplnění skutkové podstaty, lze mimo jiné jazykovým a teleologickým výkladem dovodit závěr, že samotná míra intenzity ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky (dvě výše zmíněné úrovně) nehraje zcela zásadní kvalifikační úlohu. Upřesňuji tedy, že v rámci naplnění znaku skutkové podstaty se míra ovlivnění nezkoumá, pokud je naplněna v minimální úrovni, tedy v míře možného ovlivnění. V důsledku výše uvedeného je tedy možné dovodit, že různou intenzitu ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky je možné zohlednit právě při ukládání pokuty. V daném případě mělo jednání zadavatele pouze potenciál možného ovlivnění zadávacího řízení, jak plyne ostatně také například z bodu 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí, tedy intenzita spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí byla v projednávaném případě nižší, než by tomu mohlo být v případě, že by k reálnému ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky skutečně došlo.

103.     Co se týká samotné výše Úřadem uložené pokuty, považuji za vhodné nejprve upozornit na základní zásady správního trestání a funkce, jež má ukládaný trest plnit.

104.     Z  § 2 odst. 2 správního řádu plyne zásada volnosti správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu). Ta vyjadřuje skutečnost, že ukládání sankcí se děje ve sféře volného správního uvážení, určité „zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon umožňuje“ (viz rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 1 Afs 58/2009-585). Ustanovení § 2 odst. 2 správního řádu zároveň představuje zákaz zneužití pravomoci a správního uvážení. Ten spočívá v tom, že správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, ke kterým mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena. Tato zásada souvisí s ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého jsou orgány veřejné moci povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Účelem této zásady je zákaz zneužití správní úvahy, tedy zákaz zneužití prostoru, který má správní orgán vymezen zákonem k tomu, aby rozhodl přiměřeně vzhledem k okolnostem případu. Správní orgán v rámci správního uvážení nesmí překročit zákonné meze, které jeho správní uvážení omezují, a to jak meze vyplývající ze zvláštního zákona (např. dolní a horní hranice sazby pokuty za delikt), tak meze vyplývající z dalších ustanovení správního řádu (např. zásadu rovnosti, zásadu ochrany veřejného zájmu apod.). Jde především o to, aby nebyla tato úvaha zneužita k jinému účelu, než ke kterému je určena, je třeba přihlížet k okolnostem konkrétního případu (vycházet jen ze skutečností relevantních pro daný případ) při zachování nestrannosti, rovného zacházení, proporcionality, legitimního očekávání atd. (srov. k tomu Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 21, 22)

105.     Je třeba uvést, že sankce spočívá v právní újmě, která má postihnout pachatele deliktu a již pachatel pociťuje jako zlo vůči své osobě. I když teorie správního práva tíhne spíše k preventivní funkci trestu, přístup správních soudů je poněkud odlišný. V jejich judikatuře se objevují dvě funkce trestu, funkce represivní a funkce preventivní. Například v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 62 Af 14/2013, soud uvedl, že „…považuje za nutné zdůraznit též funkci postihu; konkrétní forma postihu (pokuta) a jeho výše musí působit natolik silně, aby od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností, jaké svědčí žalobci, zároveň musí být postih dostatečně znatelný v žalobcově materiální sféře, aby v něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro žalobce likvidačním. V opačném případě by totiž postih delikventa smysl postrádal.“ Obdobně se vyjádřil v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, Nejvyšší správní soud, který uvádí v souvislosti se spáchaným deliktem na úseku hospodářské soutěže následující: „Úhrada pokuty se zpravidla vždy negativně odrazí v  některé oblasti hospodaření společnosti. Citelnost pokuty je jejím zamýšleným účinkem, aby odradila soutěžitele od porušení zákona. Jen tak může plnit funkci preventivní a represivní. Pokud jde o tvrzené nevyužití zásady subsidiarity správního trestání, ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by k naplnění účelu ochrany veřejného statku (férové soutěže pro všechny účastníky trhu), jakož i zmíněné funkce preventivní a represivní, bylo dostatečným neuložení sankce.“ Represivní složka tak nemá jinou úlohu než dodat na přesvědčivosti funkci preventivní.

106.     Pro úplnost lze ještě doplnit, že skutečnost, že pokuta znamená pro delikventa finanční zátěž, sama o sobě nijak nesouvisí s nepřiměřeností pokuty, ale je běžným projevem represivní funkce trestu, kdy je odrazujícího účinku dosaženo tím, že uložení trestu se skutečně ve sféře delikventa negativně projeví.

107.     Pokuta tedy musí plnit své základní funkce. Musí být natolik intenzivní, aby  od podobného jednání odradila i jiné nositele obdobných povinností (preventivní funkce) a zároveň musí být postih dostatečně znatelný v zadavatelově materiální sféře, aby  v  něm byla dostatečně obsažena i jeho represivní funkce, aniž by byl ovšem pro zadavatele likvidačním (srov. k tomu např. rozsudek Krajského soud v Brně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 62 Af 46/2011-78).

108.     Za těchto okolností bylo tedy nutné posoudit, zda Úřadem uložená výše pokuty v tomto případě obstojí, či zda bude třeba ji po provedeném přezkoumání jednání zadavatele v rámci veřejné zakázky č. 1 a veřejné zakázky č. 2 snížit.

109.     Výrokem III. napadeného rozhodnutí byla zadavateli uložena pokuta ve výši 20 000 Kč. Měl-li bych pokutu v této výši ve smyslu výše uvedených úvah ještě snižovat z důvodu, že delikt tvrzený Úřadem ve výroku II. napadeného rozhodnutí již není správním deliktem, pak mám za to, že takováto pokuta by již neplnila svůj účel, represivní ani preventivní funkci a zároveň by nebyla přiměřená vzhledem k okolnostem případu a v neposlední řadě by zcela postrádala odstrašující efekt. Současně považuji za nutné opětovně zmínit, že horní hranice správního deliktu konstatovaného Úřadem ve výroku I. napadeného rozhodnutí činí ve smyslu § 120 odst. 2 písm. a) zákona 10 % z ceny veřejné zakázky, což je po zaokrouhlení částka 141 479 Kč.

110.     Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem, kdy Úřadem ve výroku II. napadeného rozhodnutí tvrzený správní delikt již není správním deliktem, ponechávám pokutu ve výši uložené Úřadem v napadeném rozhodnutí. Pokuta je uložena při samé spodní hranici. Její další snižování v důsledku toho, že jeden z původně dvou spáchaných správních deliktů konstatovaných ve výrocích I. a II. napadeného rozhodnutí již není správním deliktem, by již ohrožovalo samotnou funkci a účel správního trestání a neodpovídalo základním zásadám správního trestání.

111.     Povinností správního orgánu v kontextu uvedeného je uložit za správní delikt zákonnou sankci, tzn. sankci, která plní svůj účel a funkci. Domnívám se, že snížením pokuty v daném případě bych pak již této povinnosti nedostál.

112.     V závěru odůvodnění výše uložené pokuty je potřeba vzít v úvahu také ekonomickou (resp. majetkovou) situaci zadavatele, od které nelze při stanovení výše pokuty rovněž odhlédnout, a to přesto, že dikce zákona v § 121 odst. 2 takovou povinnost Úřadu výslovně neupravuje. Nicméně taková povinnost Úřadu jako správního orgánu vyplývá z judikatury soudů, např. Ústavní soud v tomto směru konstatoval, že „[z] charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizována a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného.“ (viz nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02, Sbírka nálezů a usnesení sv. 32) Zabýval-li se tedy Úřad v bodě 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí majetkovými poměry zadavatele, učinil tak správně a po právu, přičemž majetkové poměry zadavatele pro účely ukládání (individualizované a přiměřené) pokuty představují právně relevantní okolnosti a bod 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy aplikovatelný také pro ukládání pokuty za správní delikt spáchaný při zadávání veřejné zakázky č. 1. K tomu dále uvádím, že z poslední výroční zprávy zadavatele za rok 2015 je zřejmé, že uvedený výsledek hospodaření po zdanění se pohybuje v řádu stovek tisíc korun českých.

113.     K výši uložené pokuty tedy dodávám, že již Úřad v bodě 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně zohlednil finanční možnosti zadavatele a stanovenou pokutu posoudil vzhledem k výši finančních prostředků, jimiž zadavatel disponuje. K výši uložené pokuty uvádím, že byla uložena při spodní hranici zákonné sazby a v žádném případě ji tedy nelze považovat za nepřiměřenou či dokonce likvidační.

114.     K uložení pokuty v nyní projednávaném případě dále dodávám, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 114/2011 – 105 ze dne 29. 8. 2012, odvolací správní orgán provádí přezkum souladu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně s právními předpisy v plném rozsahu. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je pak odvolací správní orgán mimo jiné oprávněn nejen doplňovat o další důvody, ale i změnit, a to jak co do odůvodnění, tak i co do výroku [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Řízení u správního orgánu prvního stupně a řízení o odvolání, jakož i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, pak tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek, a v tomto smyslu je nutno nahlížet i na odůvodnění uložené sankce. V daném případě jsem tedy v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu nahradil část výroku III. napadeného rozhodnutí jakož i část odůvodnění výroku III. napadeného rozhodnutí tímto druhostupňovým rozhodnutím, přičemž na části napadeného rozhodnutí, které nebyly takto nahrazeny, je nutno nahlížet jako na součást rozhodnutí správního orgánu.

115.     Po komplexním posouzení případu se kloním ke zjištění, že byl zadavatelem spáchán správní delikt, jehož intenzita byla závažná, když jednáním, jež k jeho spáchání vedlo, mohl zadavatel odradit uchazeče od podání nabídky a tím ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Uložil jsem tedy sankci ve výši, která bude odpovídat spáchanému správnímu deliktu.

116.     Vzhledem k výše uvedenému a ke konkrétním okolnostem projednávaného případu, jsem dospěl k závěru, že pokuta byla uložena v přiměřené výši, odpovídající závažnosti správního deliktu zadavatele. S celkovou výší uložené sankce ve výroku III. napadeného rozhodnutí jsem se tedy plně ztotožnil.

117.     Co se výroku III. napadeného rozhodnutí, jakožto výroku o trestu týká, uvádím, že ZZVZ v § 268 odst. 2 stanoví výši pokuty za správní delikt podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ ve stejné výši jako § 120 odst. 1 zákona. Pozdější právní úprava tak ve vztahu k výroku III. napadeného rozhodnutí není pro zadavatele příznivější.

VI.          Závěr

118.     Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad v rámci výroku I. napadeného rozhodnutí postupoval v souladu se správním řádem a zákonem, že v rámci výroku II. napadeného rozhodnutí nastaly zákonné podmínky pro jeho zrušení a zastavení řízení v této části, a že v rámci výroku III. napadeného jsem shledal, že nastaly podmínky pro jeho změnu, jsem rozhodl tak, jak je ve výrocích tohoto rozhodnutí uvedeno.

  

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona dále odvolat.

  

 

 

otisk úředního razítka

 

 

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

  

 

Obdrží:

Techmania Science Center o.p.s., U Planetária 2969/1, Jižní Předměstí, 301 00 Plzeň

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy



[1]Pokud je v tomto rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ustanovení § 26 zákona v návaznosti na ustanovení § 158 odst. 1 a 2 zákona, podle tohoto znění se posuzují úkony zadavatele a uchazečů v zadávacím řízení. Zákon č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek se nepoužije s ohledem na ustanovení § 273 odst. 1 tohoto zákona.

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz