číslo jednací: R3/2014/VZ-10099/2015/321/OHo

Instance II.
Věc Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci IDS JMK – oblast Jihovýchod
Účastníci
  1. TRADO BUS, s.r.o.
  2. Jihomoravský kraj
  3. BORS Břeclav a.s.
  4. ČSAD Hodonín a.s.
  5. VYDOS BUS a.s.
Typ správního řízení Veřejná zakázka
Typ rozhodnutí rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno
Rok 2014
Datum nabytí právní moci 27. 4. 2015
Související rozhodnutí S362,407/2013/VZ-23921/2013/510/ASh
R3/2014/VZ-10099/2015/321/OHo
Dokumenty file icon 2014_R3.pdf 397 KB

 

Č. j.: ÚOHS-R3/2014/VZ-10099/2015/321/OHo

 

24. dubna 2015

 

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 20. 12. 2013, který Úřad pro ochranu hospodářské soutěže obdržel téhož dne, podaném navrhovatelem –

  • společností TRADO BUS, s.r.o., IČO 25503316, se sídlem Komenského nám. 137/9, 674 01 Třebíč, ve správním řízení zastoupené na základě plné moci ze dne 24. 4. 2013 JUDr. Pavlem Dejlem LL.M., PhD., advokátem, Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář s.r.o., IČO 26739291, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, který zmocnil substituční plnou mocí ze dne 27. 6. 2013, JUDr. Sylvii Sobolovou, advokátku tamtéž,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S362,407/2013/VZ-23921/2013/510/ASh ze dne 9. 12. 2013, vydaném ve věci návrhů navrhovatele na přezkoumání úkonů zadavatele –

  • Jihomoravského kraje, IČO 70888337, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, 601 82 Brno, ve správním řízení zastoupeného na základě plné moci ze dne 9. 7. 2013 advokátní kanceláří Havel, Holásek & Partners s.r.o., IČO 26454807, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1,

učiněných v částech 1 až 7 veřejné zakázky „Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci IDS JMK – oblast Jihovýchod“, zadávané formou otevřeného řízení, jehož oznámení bylo do Věstníku veřejných zakázek odesláno dne 28. 11. 2012 a uveřejněno dne 29. 11. 2012 pod ev. č. 233201 a v Úředním věstníku Evropské unie bylo oznámení uveřejněno dne 4. 12. 2012 pod ev. č. 2012/S 233-383482, a kde dalšími účastníky řízení jsou vybraní uchazeči –

·pro část č. 1, 4, 5 a 6 veřejné zakázky – společnost BORS Břeclav a.s., IČO 49969242, se sídlem Bratislavská 26, 690 62 Břeclav,

·pro část č. 3 veřejné zakázky – společnost ČSAD Hodonín a.s., IČO 60747536, se sídlem Brněnská 3883/48, 695 01 Hodonín,

·pro část č. 7 veřejné zakázky – společnost VYDOS BUS a.s., IČO 26950731, se sídlem Jiřího Wolkera 416/1, 682 01 Vyškov,

jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 90 odst. 5 téhož zákona a na základě návrhu rozkladové komise jmenované podle § 125 odst. 3 téhož zákona rozhodl takto:

 

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-362,407/2013/VZ-23921/2013/510/ASh ze dne 9. 12. 2013

 

p o t v r z u j i

 

a podaný rozklad

 

z a m í t á m.

 

 

Odůvodnění

 

I. Zadávací řízení a správní řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1.Zadavatel – Jihomoravský kraj, IČO 70888337, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, 601 82 Brno (dále jen „zadavatel“) odeslal podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1] dne 28. 11. 2012 do Věstníku veřejných zakázek oznámení otevřeného zadávacího řízení, které bylo uveřejněno dne 29. 11. 2012 pod ev. č. 233201 a v Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno dne 4. 12. 2012 pod ev. č. 2012/S 233- 383482, za účelem zadání veřejné zakázky s názvem „Výběr dopravců pro uzavření smluv o veřejných službách v přepravě cestujících ve veřejné linkové osobní přepravě v rámci IDS JMK - oblast Jihovýchod“ (dále jen „veřejná zakázka“). Tímto dnem bylo zahájeno zadávací řízení.

2.Zadavatel svým usnesením ze dne 2. 5. 2013 rozhodl o vyloučení uchazeče – společnosti TRADO BUS, s.r.o., IČO 25503316, se sídlem Komenského nám. 137/9, 674 01 Třebíč (dále jen „navrhovatel“) z účasti v zadávacím řízení na veřejnou zakázku a dne 6. 5. 2013 rozhodnutí o vyloučení navrhovatele ze zadávacího řízení oznámil navrhovateli. Proti rozhodnutí o svém vyloučení podal navrhovatel námitky, kterým zadavatel nevyhověl a navrhovatel proto podal dne 10. 6. 2013 návrh na zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Tímto dnem bylo zahájeno správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS-S362/2013/VZ.

3.Dne 16. 5. 2013 zadavatel rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky na jednotlivé části veřejné zakázky následovně: pro část č. 1, 4, 5 a 6 veřejné zakázky vybraný uchazeč BORS Břeclav a.s., IČO 49969242 se sídlem Bratislavská 26, 690 62 Břeclav (dále jen „BORS Břeclav a.s.“), pro část č. 3 veřejné zakázky vybraný uchazeč ČSAD Hodonín a. s. IČO 60747536, se sídlem Brněnská 3883/48, 695 01 Hodonín (dále jen „ČSAD Hodonín a.s.“) a pro část č. 7 veřejné zakázky vybraný uchazeč VYDOS BUS a.s., IČO 26950731, se sídlem Jiřího Wolkera 416/1, 682 01 Vyškov (dále jen „VYDOS BUS a.s.“) (dále jen „vybraní uchazeči“).

4.Proti rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky podal navrhovatel námitky, kterým však zadavatel nevyhověl rozhodnutími ze dne 13. 6. 2013. S těmito rozhodnutími zadavatele se navrhovatel neztotožnil, a proto podal dne 27. 6. 2013 návrh na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Tímto dnem bylo zahájeno správní řízení vedené pod sp. zn. ÚOHS–S407/2013/VZ.

5.Ve svém návrhu ze dne 10. 6. 2013 navrhovatel uvedl, že byl vyloučen ze zadávacího řízení rozhodnutím, které neobsahovalo žádné odůvodnění, a je proto nepřezkoumatelné. Navrhovatel je přesvědčen, že byl ze zadávacího řízení vyloučen v rozporu se zákonem, neboť zadavatel nesprávně posoudil početní chybu, které se navrhovatel dopustil ve své nabídce při výpočtu celkové nabídkové ceny, která byla pouze cenou „modelovou“, tedy cenou za určitý modelový (nikoliv tedy skutečný) objem služeb. Navrhovatel má za to, že zadavatel věc nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že početní chyba, které se dopustil, měla vliv na nabídkovou cenu a postupoval navíc formalisticky, neboť předmětná chyba se odvíjela pouze od skutečnosti, že navrhovatel při výpočtu celkové nabídkové ceny použil jednotkovou cenu s přesností na sedm desetinných míst, ačkoliv v nabídce uvedl jednotkovou cenu, zaokrouhlenou na dvě desetinná místa. Navrhovatel rovněž poukazuje na nejasnou konstrukci nabídkové ceny, když zadavatel nehodnotil jednotkovou cenu za 1 vozokilometr a namísto ní za nabídkovou cenu a hodnotící kritérium považuje celkovou cenu za předpokládaný objem služeb. Navrhovatel tedy požaduje přezkoumání jeho vyloučení z předmětného zadávacího řízení ve vztahu k částem 1 až 7 veřejné zakázky a dále navrhuje nápravné opatření spočívající ve zrušení rozhodnutí zadavatele o vyloučení navrhovatele a zrušení rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky k výše uvedeným částem veřejné zakázky.

6.V návrhu ze dne 27. 6. 2013 navrhovatel navrhuje přezkoumání výběru nejvhodnějších nabídek v částech 1 a 3 až 7 veřejné zakázky. V rozhodnutí o výběru nejvhodnějších nabídek spatřuje navrhovatel rozpor se zákonem, neboť ve vztahu k částem 1 a 3 až 7 veřejné zakázky zadavatel nehodnotil nabídku navrhovatele, kterého předtím ze zadávacího řízení vyloučil. Zadavatel tím, že v zadávacím řízení nehodnotil všechny nabídky, včetně nabídky navrhovatele, nevybral nabídku ekonomicky nejvýhodnější, čímž porušil zákon. Pokud byl navrhovatel vyloučen nezákonně, pak je touto vadou zatíženo i rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a navrhovatel proto ve svých námitkách zopakoval důvody, pro které považuje své vyloučení za nezákonné. Navrhovatel se domáhá přezkoumání úkonu zadavatele spočívajícím ve výběru nejvhodnější nabídky ve vztahu k částem 1 a 3 až 7 veřejné zakázky a jako nápravné opatření navrhuje zrušení rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky.

7.Úřad usnesením ze dne 4. 12. 2013 č. j. ÚOHS-S362,S407/2013/VZ-14874/2013/510/ASh k zajištění účelu správních řízení vedených pod spisovými značkami sp. zn. ÚOHS-S362/2013/VZ a sp. zn. ÚOHS-S407/2013/VZ obě citovaná řízení spojil do společného řízení, vedeného pod sp. zn. ÚOHS-S362,407/2013/VZ.

II. Napadené rozhodnutí

8.Po přezkoumání všech rozhodných skutečností vydal Úřad dne 9. 12. 2013 rozhodnutí č. j. ÚOHS-S362,407/2013/VZ-23921/2013/510/ASh (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ve výroku I. rozhodl, že správní řízení se v částech 1 a 3 až 7 veřejné zakázky podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zastavuje, neboť žádosti navrhovatele se v těchto částech staly zjevně bezpředmětnými. Ve výroku II. Úřad rozhodl, že se návrh navrhovatele, v části týkající se vyloučení navrhovatele z další účasti v zadávacím řízení pro část 2 veřejné zakázky, podle § 118 odst. 5 písm. a) zákona zamítá, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření podle § 118 odst. 1 nebo odst. 2 zákona. Ve výroku III. byl pak návrh navrhovatele, v části týkající se přezkoumání postupu zadavatele při stanovení dílčího hodnotícího kritéria „celková nabídková cena“ ve vztahu k části 2 veřejné zakázky podle § 118 odst. 5 písm. c) zákona zamítnut, neboť nebyl podán oprávněnou osobou.

9.V odůvodnění napadeného rozhodnutí Úřad uvedl, že smlouvy o veřejné zakázce byly v částech 1 a 3 až 7 uzavřeny, a to vždy dne 26. 8. 2013. S ohledem na tuto skutečnost se návrh navrhovatele ze dne 10. 6. 2013 stal v těchto částech zjevně bezpředmětným. Vzhledem k uzavření předmětných smluv totiž již nápravné opatření nelze uložit. Ze stejného důvodu se stal rovněž bezpředmětným i návrh navrhovatele ze dne 27. 6. 2013. Tímto návrhem totiž mělo být zrušeno rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky.

10.K důvodům zamítnutí návrhu v části týkající se vyloučení navrhovatele z účasti v zadávacím řízení ve vztahu k části 2 veřejné zakázky Úřad uvedl, že z protokolu o posouzení nabídek ze dne 29. 3. 2013 vyplynulo, že nabídka navrhovatele nesplňuje požadavky uvedené v zadávacích podmínkách. Hodnotící komise zjistila, že výše celkových nabídkových cen v jednotlivých částech veřejné zakázky neodpovídají výším nabídkových cen uvedeným v nabídce navrhovatele a stejné nesrovnalosti vyplynuly také z protokolu o dokončení posouzení nabídek II. ze dne 29. 4. 2013. K tomu Úřad uvedl, že zadavatel nebyl nepochybně schopen zjistit skutečné výše celkových nabídkových cen v rámci jednotlivých částí veřejné zakázky, neboť nebylo postaveno najisto, zda platí v nabídce navrhovatele uvedené jednotkové ceny nebo ceny celkové, a to ani po prvém objasnění nabídky provedeném navrhovatelem dne 3. 4. 2013. Tento závěr je potvrzen samotným navrhovatelem, který v protokolu o dokončení posouzení nabídek II. ze dne 29. 4. 2013 uvedl, že použil „jiné výše cen za 1 vozokilometr, než které uvedl ve své nabídce“.

11.Tímto vysvětlením navrhovatel objasnil způsob výpočtu celkových nabídkových cen, avšak zároveň doplnil svou nabídku o údaje, bez kterých by zadavatel nebyl schopen zjistit celkové výše nabídkových cen. Při výpočtu celkové nabídkové ceny se navrhovatel dopustil chyby v počtech. Dále při odůvodnění vyřazení nabídky navrhovatele hodnotící komise uvedla, že navrhovatel se při zpracování nabídek dopustil chyby, která má vliv na stanovení nabídkové ceny. Úřad uvedl, že povinnost vyloučit ze zadávacího řízení navrhovatele, jehož nabídka byla hodnotící komisí vyřazena, je stanovena v § 76 odst. 6 zákona. Je třeba, aby to byla hodnotící komise, kdo o vyřazení nabídky rozhodne a kdo svoje rozhodnutí zdůvodní a posléze zadavatel, kdo toto rozhodnutí převezme do svého rozhodnutí o vyloučení uchazeče. Takový postup je v souladu se zásadou transparentnosti dle § 6 zákona.

12.Dle Úřadu v daném případě zadavatel jednoznačně v dokumentaci o veřejné zakázce označil v bodu 7. 3. „Základní požadavky zadavatele na zpracování nabídkové ceny“, co považuje za nabídkovou cenu. Nabídkovou cenu byli uchazeči povinni stanovit pro každou část veřejné zakázky podle schématu obsaženého v příloze 8. 1. zadávací dokumentace.

13.Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Úřad v napadeném rozhodnutí konstatoval, že hodnotící komise vyřadila nabídku navrhovatele oprávněně a v souladu s § 76 odst. 1 zákona a stejně tak zadavatel vyloučil navrhovatele z další účasti v zadávacím řízení na část 2 veřejné zakázky v souladu s § 76 odst. 6 zákona.

14.K otázce nejasnosti konstrukce nabídkové ceny Úřad uvedl, že dne 22. 5. 2013 navrhovatel doručil námitky proti rozhodnutí zadavatele o vyloučení navrhovatele z předmětného zadávacího řízení, jejichž součástí byly i námitky proti nejasné konstrukci nabídkové ceny, kterým zadavatel nevyhověl a které i Úřad posoudil, jako námitky proti zadávacím podmínkám. Zadavatel navrhovateli oznámil, že se námitkou proti zadávacím podmínkám nezabýval, neboť nebyla dodržena zákonná lhůta pro podání námitek podle § 110 odst. 3 zákona. Úřad se s tímto postupem ztotožnil a konstatoval, že námitky mohly být uplatněny již po přečtení zadávací dokumentace k předmětné veřejné zakázce, s níž byl navrhovatel řádně seznámen. Navrhovatel tedy nepodal námitky v zákonem stanovené lhůtě a zadavatel o nich tedy v souladu se zákonem nerozhodl. Vzhledem k tomu nelze podaný návrh považovat za řádný, jelikož navrhovatel nesplnil danou zákonnou podmínku, kterou bylo včasné podání námitek a není tedy osobou oprávněnou k podání návrhu. Úřad tedy podle § 118 odst. 5 písm. c) zákona návrh v této části zamítl.

III. Námitky rozkladu

15.Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo navrhovateli doručeno dne 10. 12. 2013. Rozklad navrhovatele ze dne 20. 12. 2013 proti napadenému rozhodnutí byl Úřadu doručen téhož dne, tedy v zákonné lhůtě. Rozklad byl podán do všech výroků napadeného rozhodnutí, když navrhovatel považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a tudíž nezákonné, neboť Úřad vydal napadené rozhodnutí, aniž by předtím rozhodl o předchozích opravných prostředcích.

16.Navrhovatel považuje výrok. I napadeného rozhodnutí, kterým Úřad zastavil řízení o přezkoumání úkonů zadavatele ve vztahu k částem 1 a 3 až 7 veřejné zakázky, za nezákonný, neboť pro zastavení řízení pro bezpředmětnost nejsou dány důvody. Navrhovatel rovněž namítl, že je absurdní, že by otázku existence či neexistence práva na přezkum Úřad určil tím, zda vydá předběžné opatření, neboť navrhovatelé, v jejichž případě nebylo předběžné opatření vydáno, by se dostali do nerovného postavení. Správní úřad by měl právo České republiky vykládat v souladu s nadřazeným právem Evropské unie, konkrétně se Směrnicí Rady č. 89/665/EHS (dále jen „přezkumná směrnice“). V souladu s čl. 1 odst. 1 přezkumné směrnice učiní členské státy opatření k zajištění účinného přezkumu rozhodnutí učiněných zadavatelem a dle čl. 1 odst. 3 přezkumné směrnice členské státy zajistí rovněž dostupnost přezkumného řízení. K uvedené námitce navrhovatel doplnil, že nejprve je třeba zjistit porušení zákona, aby poté mohl Úřad přistoupit k dalším krokům, není-li porušení zákona zjištěno, pak neuloží nápravné opatření, nikoliv ovšem z důvodu bezpředmětnosti, ale zjištění meritorního.

17.Navrhovatel dále uvedl, že napadené rozhodnutí není věcně správné, neboť Úřad nesprávně posoudil, že navrhovatel byl vyloučen ze zadávacího řízení po právu a vycházel přitom z mylných předpokladů, že celková nabídková cena je nabídkovou cenou a z nesprávného předpokladu, že navrhovatel „nabídkovou cenu“ změnil. Navrhovatelem přiznanou chybu v počtech Úřad nesprávně posoudil jako chybu mající vliv na celkovou nabídkovou cenu. Naopak za cenu, za kterou se navrhovatel zavázal poskytovat poptávané služby, považuje navrhovatel cenu jednotkovou. Navrhovatel zastává v rozkladu názor, že nabídková cena byla ve skutečnosti jednotková cena za jeden vozokilometr. Navrhovatel zpochybňuje i závěr Úřadu o tom, že je třeba rozlišovat nabídkovou cenu a cenu, kterou zadavatel za plnění veřejné zakázky skutečně zaplatí.

18.Dle navrhovatele nedošlo v jeho nabídce k žádné chybě v počtech, která by měla vliv na výši nabídkové ceny. Vyloučením navrhovatele ze zadávacího řízení na veřejnou zakázku porušil zadavatel zákon, neboť pro vyloučení nebyly dány zákonné důvody. Úřad tedy případ posoudil nesprávně, když postup zadavatele, uvedený v napadeném rozhodní, aproboval.

19.Úřad se podle navrhovatele snaží napravit nedostatek rozhodnutí o jeho vyloučení tím, že tvrdí, že je z něj zřejmé, čím bylo rozhodnutí zadavatele o vyloučení navrhovatele odůvodněno. Dle názoru navrhovatele není tato otázka podstatná, rozhodující však je, aby důvody vyloučení byly seznatelné ze samotného rozhodnutí o vyloučení. Pokud tomu tak není, nedostál zadavatel požadavku zákona na řádné odůvodnění rozhodnutí.

20.Navrhovatel namítá, že i v situaci, kdy by byla celková nabídková cena nabídkovou cenou a kdy by došlo k její změně v minimálním rozsahu, považuje postup zadavatele za formalistický, potažmo nezákonný. Navrhovatel totiž naprosto minimální rozdíly mezi celkovou nabídkovou cenou uvedenou v nabídce a cenou nabídkovou vypočtenou na základě ceny jednotkové, způsobené použitím nezaokrouhlené ceny, považuje za chybu nemající vliv na nabídkovou cenu ve smyslu § 76 odst. 1 zákona. Postup Úřadu je tedy nepřiměřeně tvrdý a vybočující z hranic zákonnosti.

21.Navrhovatel dále napadá údajnou opožděnost námitky vztahující se k nejasně stanovené konstrukci nabídkové ceny. Nejasnost chápání nabídkové ceny ze strany zadavatele se projevila až při posuzování nabídky navrhovatele. Do tohoto okamžiku chápal navrhovatel zadávací dokumentaci tak, že nabídkovou cenou je cena jednotková a model celkové nabídkové ceny považoval pouze za pomocnou kalkulaci. Navrhovateli není jasné, proč zadavatel nehodnotil jednotkovou cenu a proč místo ní za nabídkovou cenu považoval celkovou cenu. Neodpovídá totiž skutečnosti, že teprve celková nabídková cena má vypovídací hodnotu o výhodnosti nabídky, neboť teprve v této je zohledněn počet kilometrů, jednotlivé standardy autobusů a případné budoucí změny výkonů.

22.Navrhovatel rovněž uvádí, že je podle jeho názoru rozhodovací praxe Úřadu nekonzistentní, neboť Úřad rozhoduje v obdobných věcech rozdílně a k tomuto tvrzení srovnává rozhodnutí ze dne 13. 5. 2010, č. j. S353/2009/VZ-2312/2010/510/DCH (pozn. předsedy Úřadu: správně jde o rozhodnutí č. j. ÚOHS-S353/2009/VZ-2312/2010/510/DCh ze dne 13. 5. 2010) a právě projednávanou věc.

23.Konečně navrhovatel namítá nezákonnost rozhodnutí, neboť Úřad rozhodl meritorně ve věci, aniž by předtím rozhodl o navrhovatelem uplatněných opravných prostředcích a tento svůj postup Úřad nijak nezdůvodnil.

Závěr rozkladu

24.Navrhovatel navrhl, aby předseda Úřadu rozhodnutí napadené rozkladem změnil tak, že rozhodne, že zadavatel spáchal správní delikt a uložil mu odpovídající sankci.

IV. Řízení o rozkladu

25.Správní orgán prvního stupně neshledal důvod pro postup podle § 87 správního řádu a v souladu s § 88 odst. 1 téhož zákona postoupil věc orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

26.Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí, jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal v celém rozsahu soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo s právními předpisy, jakož i správnost napadeného rozhodnutí, tu však toliko v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, popřípadě vyžadoval-li to veřejný zájem, přičemž jsem dospěl, s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise, k následujícímu závěru.

27.Úřad tím, že svým rozhodnutím č. j. ÚOHS-S362,407/2013/VZ-23921/2013/510/ASh ze dne 9. 12. 2013 ve výroku I. správní řízení v částech 1 a 3 až 7 veřejné zakázky podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavil, neboť žádosti navrhovatele ze dne 10. 6. 2013 a ze dne 27. 6. 2013 se staly v těchto částech zjevně bezpředmětnými, rozhodl správně a v souladu se zákonem. Úřad tím, že ve výroku II. zamítl návrh navrhovatele ze dne 10. 6.2012 v části týkající se jeho vyloučení z další účasti v zadávacím řízení pro část 2 veřejné zakázky, podle § 118 odst. 5 písm. a) správního řádu, neboť nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření podle § 118 odst. 1 nebo 2 zákona, rozhodl správně a v souladu se zákonem. Úřad tím, že ve výroku III. zamítl návrh navrhovatele ze dne 10. 6. 2012 v části 2 veřejné zakázky podle § 118 odst. 5 písm. c) správního řádu, neboť návrh nebyl podán oprávněnou osobou, rozhodl správně a v souladu se zákonem.

V. K námitkám rozkladu

28.Navrhovatel na úvod rozkladu rekapituloval předchozí průběh řízení, přičemž odkazoval na nemeritorní usnesení a rozhodnutí Úřadu, proti nimž podal rozklad, konkrétně ve dvou případech proti usnesení o povinnosti doložit doklad o doplacení kauce a ve dvou případech rovněž o zamítnutí návrhu na uložení předběžného opatření. Navrhovatel poukazoval na situaci, kdy v době vydání meritorního (napadeného) rozhodnutí, nebylo dosud o předchozích rozkladech rozhodnuto. K těmto skutečnostem uvádím, že ve věci usnesení o kaucích, byla dne 30. 1. 2014 vydána rozhodnutí č. j. ÚOHS-R213/2013/VZ-2230/2013/310/JHr a č. j. ÚOHS-R202/2013/VZ-2222/2013/310/JHr, kterými byla napadená usnesení potvrzena a příslušné rozklady zamítnuty. Ve věci rozhodnutí o předběžných opatřeních pak bylo dne 5. 3. 2014 vydáno rozhodnutí č. j. ÚOHS-R232/2013/VZ-4810/2014/310/RBu a dne 10. 4. 2014 rozhodnutí č. j. ÚOHS-R256/2013/VZ-7705/2014/310/MLr, kterými byly rozklady rovněž zamítnuty a rozhodnutí Úřadu potvrzena.

29.Pokud pak navrhovatel dovozuje nezákonnost řízení z důvodu, že o opravných prostředcích nebylo rozhodnuto před vydáním napadeného rozhodnutí, nemohu se s tímto závěrem ztotožnit. Jsem toho názoru, že skutečnosti, že v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí dosud nebylo rozhodnuto o předchozích rozkladech, nelze přisvědčit, ani jakožto rozhodné pro materiální zjištění stavu věci. Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správní řád nijak neomezuje možnosti rozhodování odvolacího správního orgánu v řízení o rozkladu ve vazbě na vydání či na nabytí právní moci jiných rozhodnutí ve věci, a to ani ve vazbě na vydání meritorního rozhodnutí ve věci. Pokud odvolací správní orgán zruší či změní některé z úkonů upravujících vedení řízení, mohlo by to samozřejmě eventuálně mít i takový důsledek, že vydané, a třeba i pravomocné meritorní rozhodnutí ve věci, by mohlo ztratit oporu ve zjištěném stavu věci či ve svém odůvodnění. V takovém případě by se meritorní rozhodnutí eventuálně stalo nabytím právní moci rozhodnutí o rozkladu proti předchozím úkonům nezákonným a byl by dán předpoklad jeho zrušení v přezkumném řízení z moci úřední podle § 94 a násl. správního řádu. V takovém případě by pak k zahájení přezkumného řízení mohl dát podnět i navrhovatel, resp. kterýkoli účastník správního řízení. Tato procesní eventualita však sama o sobě nevytváří překážku dalšího vedení správního řízení Úřadem, a to třeba i v podobě vydání meritorního rozhodnutí ve věci. Z výše uvedeného je tedy patrné, že není a priori nesprávným postupem, pokud Úřad vydal meritorní rozhodnutí před nabytím právní moci předchozích procesních rozhodnutí ve správním řízení.

30.Z hlediska zákonnosti je pak nutné vycházet z ustanovení správního řádu a zákona. Podle § 76 odst. 5 správního řádu nemá odvolání proti usnesení odkladný účinek, což rovněž platí podle § 117 odst. 4 zákona i pro odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, přičemž tato ustanovení jsou aplikovatelná i na řízení o rozkladu, když podle § 152 odst. 4 správního řádu, nevylučuje-li to povaha věci, platí pro řízení o rozkladu ustanovení o odvolání. Rozklad podaný proti usnesení k provedení úkonu nebo proti rozhodnutí o předběžném opatření tedy neměl odkladný účinek, a Úřad proto neshledal žádnou zákonnou překážku dalšího vedení správního řízení včetně vydání napadeného rozhodnutí ve věci. Zvolený postup Úřadu, který vyústil vydáním napadeného rozhodnutí, tedy byl v souladu se správním řádem i zákonem.

31.Vzhledem k výše uvedenému pak pro úplnost odkazuji na výše uvedená rozhodnutí o rozkladu, kterými bylo rozhodnuto o rozkladech podaných navrhovatelem proti příslušným usnesením a rozhodnutím o předběžných opatřeních, a to tak, že tato byla potvrzena a podané rozklady zamítnuty. Vzhledem k této skutečnosti tedy nedošlo k naplnění hypotetické situace nastíněné výše, kdy by bylo meritorní rozhodnutí stiženo vadou pro rozpor v odůvodnění nebo ve zjištěném stavu věci na základě zrušení předchozích úkonů v předmětném řízení.

32.K nezákonnosti výroku o zastavení řízení pro bezpředmětnost navrhovatel dovozuje, že bez ohledu na to, zda bylo řízení zahájeno na návrh nebo z úřední povinnosti, Úřad zjišťuje, zda zadavatel postupoval v souladu se zákonem. K rozlišení řízení před Úřadem na návrh a z úřední povinnosti uvádím, že správní řízení o správním deliktu, které Úřad zahajuje pouze z úřední povinnosti, je správní řízení s odlišným předmětem, než správní řízení zahajované na návrh (k tomu např. rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. 3 R 1/00 – Ku ze dne 31. 3. 2000 o samostatnosti správního řízení na návrh a správního řízení zahájeného ex offo). Předmět správního řízení zahájeného na návrh je určen obsahem toho kterého návrhu (v čem navrhovatel spatřuje porušení zákona a čeho se domáhá). Předmětem, resp. věcí, o níž je rozhodováno ve správním řízení o správním deliktu, je správní delikt (k tomu např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu 15. 1. 2008, sp. zn. 2 As 34/2006, publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslem 5/2008, dle kterého „vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu (…) věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru“).

33.Dále z § 118 odst. 5 zákona vyplývá, že Úřad o návrhu meritorně (tedy ne v otázce bezpředmětnosti) zamítavě rozhoduje, pokud nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření podle odst. 1 nebo 2 uvedeného ustanovení zákona. Z uvedeného je zřejmé, že cílem návrhového řízení je především vydání nápravného opatření, a to ať v situaci kdy smlouva uzavřena nebyla, tak v situaci, kdy smlouva uzavřena byla. Je tedy na navrhovateli, kterého nápravného opatření se domáhá, jelikož však druhý odstavec upravuje velmi specifické případy, kdy se v návrhu navrhovatel dovolává uložení zákazu plnění smlouvy, tedy v situaci, kdy smlouva byla uzavřena ještě před podáním návrhu, je tyto případy nutno odlišovat. Situace upravovaná odstavcem prvním pak představuje předmětný stav řízení, tedy situaci, kdy před podáním návrhu nebyla dosud uzavřena smlouva na veřejnou zakázku a navrhovatel se dovolává zrušení zadávacího řízení nebo soutěže o návrh nebo jen jednotlivého úkonu zadavatele. Avšak v okamžiku uzavření smlouvy nelze takovémuto návrhu navrhovatele vyhovět, tedy v předmětném případě, nelze již po uzavření smlouvy zrušit rozhodnutí zadavatele o vyloučení navrhovatele.

34.Uzavření smlouvy na veřejnou zakázku je pak samo o sobě zásadním okamžikem pro celé zadávací řízení, které k tomuto cíli směřovalo. Jak vyplývá z ust. 83 odst. 1 zákona, uzavření smlouvy je výsledkem zadávacího řízení a jak vyplývá z v předchozím odstavci citovaných ustanovení zákona, možnosti Úřadu zrušit jednou uzavřenou smlouvu jsou limitovány na velmi specifické případy.

35.Vzhledem k tomu, že nezanedbatelnou složkou a jedním ze znaků, které musí být naplněny, u skutkové podstaty správního deliktu spočívajícího v nedodržení postupu podle zákona zadavatelem je, že smlouva již byla uzavřena, je logické, že ust. § 114 odst. 2 zákona upravuje možnosti navrhovatele k podání návrhu po uzavření smlouvy samostatně. V této chvíli totiž již je Úřad oprávněn zahájit z moci úřední správní řízení o správním deliktu zadavatele. Tuto možnost ale Úřad nemá v době podání návrhu podle § 114 odst. 1 zákona, jelikož ten je podáván před uzavřením smlouvy. Předmět takovéhoto návrhu (žádosti) navrhovatele tak zatím naplnit lze, což se ovšem mění v okamžiku uzavření smlouvy. Jinak řečeno, žádost se stává v průběhu správního řízení uzavřením smlouvy bezpředmětnou ve smyslu § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, tedy nastává situace, která vyvolává zastavení správního řízení o žádosti. Úřad tak tím, že postupoval v souladu s uvedeným ustanovením správního řádu, nezatížil napadené rozhodnutí jakoukoli vadou a postupoval správně. K tomuto však dodávám, že předmětným postupem není ani v nejmenším dotčeno oprávnění Úřadu zahájit se zadavatelem řízení o spáchání správního deliktu z moci úřední nebo oprávnění navrhovatele podat návrh nový při splnění podmínek § 114 odst. 2 zákona.

36.Jak dále vyplývá z podstaty řízení ex offo, na jeho zahájení není právní nárok, tedy je v diskreci správního orgánu, zda k jeho zahájení přistoupí nebo ne. V obecné rovině pak lze konstatovat, že impulsem pro zahájení řízení o správním deliktu podle zákona bývají podněty přijímané Úřadem v souladu s § 42 správního řádu, avšak mohou jím být i informace získané na základě předchozího správního řízení ve věci veřejné zakázky. Úřad je přitom povinen vyhovět požadavkům judikatury, vyjádřeným např. v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2002 č. j. 2 A 9/2001 – 62, podle kterého: „Úřad nemůže zahájit správní řízení z vlastního podnětu, nebylo – li ukončeno jiné, dříve zahájené správní řízení na základě návrhu uchazeče, jež se týkalo téže věci a identických účastníků řízení.“

37.Na tomto místě považuji za vhodné vyjádřit se k návrhu rozkladu, v němž navrhovatel požaduje, aby byl v tomto rozhodnutí konstatován závěr o spáchání správního deliktu a zadavateli uložena sankce. Předně bych chtěl odkázat na již výše uvedené části odůvodnění, tedy na konstatování že předmětem správního řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, nebyl správní delikt zadavatele, ale obsah návrhu navrhovatele. Dále pak uvádím, že předmětem řízení o rozkladu je přezkum souladu napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, přičemž správnost napadeného rozhodnutí je přezkoumávána v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu. V řízení o rozkladu pak lze rozhodnout pouze způsoby stanovenými v § 152 odst. 5 správního řádu. Z uvedených důvodů tak není možné vyhovět návrhu navrhovatele, přičemž dodávám, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno s ohledem na navrhovatelem vytýkanou nesprávnost a z hlediska jeho souladu se zákonem.

38.Na v odstavci 36 tohoto rozhodnutí uvedené závěry pak lze rovněž odkázat i domněnku navrhovatele, že uzavíráním smluv by se zadavatelé mohli účinně bránit proti uložení sankcí. Z § 120 odst. 1 písm. a) zákona nevyplývá, že by okamžikem uzavření smlouvy byla kompetence Úřadu ukládat sankce za spáchání správního deliktu jakkoli dotčena, naopak uzavření smlouvy je jednou z podmínek pro případný sankční postih zadavatele. Teze navrhovatele, že by se tak zadavatelé mohli bránit uložení sankce uzavřením smlouvy je tak (slovy navrhovatele) „stejně absurdní“ jako představa, že by mělo vydání nebo nevydání předběžného opatření jakýkoli vliv na existenci práva na přezkum. Právo na přezkum je zakotveno jak v zákoně, tak v přezkumné směrnici, na kterou odkazuje i navrhovatel v rozkladu. Na vydání nebo nevydání předběžného opatření není meritorní rozhodnutí nijak závislé, jak bylo ostatně uvedeno výše, a to stejné platí i pro oprávnění navrhovatele podat návrh na přezkoumání úkonů zadavatele. Situačně je pak pro případné návrhy opět klíčový pouze okamžik uzavření smlouvy (mimo předepsaných náležitostí návrhu), jak vyplývá z § 114 odst. 2 zákona.

39.Při zkoumání potřeby vydání předběžného opatření přitom Úřad provádí pouze předběžné posouzení věci. Jak ostatně vyplývá z § 61 odst. 2 správního řádu, doba pro posouzení návrhu na vydání předběžného opatření je značně omezená, přičemž rozhodnutí o předběžném opatření nijak nemůže předjímat znění rozhodnutí meritorního. Důležitým aspektem v otázce předběžného opatření jsou pak oprávnění Úřadu vydat příslušné předběžné opatření i z moci úřední, pokud Úřad sezná, že si to situace za účelem zajištění účelu řízení žádá, či rozhodovat o návrhu na jeho nařízení opakovaně v rámci jednoho správního řízení.

40.Navrhovatel v další části rozkladu namítá, že pro něj bylo rozhodnutím o zastavení správního řízení v rozporu s právem Evropské unie učiněno nedostupným řízení o přezkumu úkonu zadavatele. S touto tezí se pak nelze ztotožnit hned z několika důvodů. Předně je to z důvodu neexistence přímého účinku předmětné přezkumné směrnice tak, jak se jej dovolává navrhovatel. Je pravdou, že přednost právní úpravy Evropské unie před právním řádem členského státu byla vyjádřena např. v rozsudcích Soudního dvora Evropské unie, dříve Evropského soudního dvora (dále jen „Soudní dvůr EU“), ve věci Van Gend & Loos, 26/62 ze dne 5. 2. 1963 a ve věci Simmenthal, 106/77 ze dne 9. 3. 1978. Zatímco přímá aplikovatelnost nařízení vyplývá ze znění Smlouvy o fungování Evropské unie, přímý účinek je pro ustanovení směrnice možné přisoudit až za podmínek jeho jasnosti, přesnosti, bezpodmínečnosti, ve vertikálně vzestupném směru (tedy jednotlivec se dovolává povinnosti, která byla uložena členskému státu) a za situace, kdy příslušná směrnice nebyla v předepsané lhůtě implementována do národního práva nebo nebyla implementována správně (viz rozsudek Soudního dvora EU ve věci Van Duyn, 41/74 ze dne 4. 12. 1974, rozsudek ve věci Ratti, 148/78 ze dne 5. 4. 1979 a rozsudek ve věci Marshall, 152/84 ze dne 26. 2. 1986). Při posouzení přezkumné směrnice pak lze zjistit, že navrhovatelem dovolávaná ustanovení do českého právního řádu implementována byla. To znamená, že Česká republika přijala opatření pro zajištění účinného a co nejrychlejšího přezkumu rozhodnutí učiněných zadavateli tím, že v samotném zákonu stanovila pravidla pro přezkum úkonů zadavatelů. Pokud pak Česká republika byla povinna podle čl. 1 odst. 3 přezkumné směrnice zajistit, aby přezkumné řízení bylo dostupné podle podrobných pravidel, která mohou stanovit členské státy, každé osobě, která má nebo měla zájem na získání určité veřejné zakázky na dodávky nebo stavební práce a které v důsledku domnělého protiprávního jednání vznikla škoda nebo jí hrozí, představují tato pravidla právě požadavky na náležitosti návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele. Samotná dostupnost přezkumu pak vyplývá opět ze zákona, který umožňuje podat návrh (za splnění oněch podmínek) kterémukoli dodavateli.

41.Pokud se pak navrhovatel dovolává důležitosti rozhodnutí o tom, zda došlo či nikoliv ke spáchání správního deliktu, opět odkazuji na výše řečené o závislosti správních deliktů podle zákona na samotném uzavření smlouvy. Dále však k této námitce dodávám, že konstatování o spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona před uzavřením smlouvy ve své podstatě ani není možné, jelikož zadavatel má stále možnost svými dalšími rozhodnutími veřejnou zakázku například z oprávněných důvodů zrušit a tedy správní delikt nikdy nedokonat. Jsem přesvědčen, že logiku těchto procesních souvislostí pochopí i navrhovatel.

42.Tvrzení navrhovatele, které pak není nijak dále doloženo, že rozhodovací praxe Úřadu svědčí tomu, že se v rámci téhož řízení rozhoduje jak o nařízení opatření k nápravě tak i o spáchání správního deliktu, považuji za nedůvodné. Rozhodl-li Úřad ve výroku některého rozhodnutí o spáchání správního deliktu zadavatele, přičemž v dalším výroku stejného rozhodnutí rozhodoval o návrhu navrhovatele, jednalo se o samostatné výroky ve dvou samostatných věcech v jednom rozhodnutí. Řízení o  takových samostatných věcech (řízení o návrhu a řízení o správním deliktu) byla pak zahájena na základě různých právních skutečností. V předmětné věci pak správní řízení o deliktu před vydáním napadeného rozhodnutí zahájeno nebylo, a tedy nemohlo být o něm ani v rámci napadeného rozhodnutí rozhodnuto. Stejně nedůvodný je pak i odkaz navrhovatele na § 115 odst. 3 zákona, který sice upravuje situaci, která nastat může, avšak  v předmětném případě nenastala. Úřad v napadeném rozhodnutí nerozhodoval o správním deliktu zadavatele a vzhledem k výše uvedenému se nemohu ani ztotožnit s tezí, že by ze znění uvedeného ustanovení vyplývalo, že Úřad musí v rámci rozhodování o návrhu rozhodovat zároveň o správním deliktu zadavatele, přičemž uvedené nijak nevylučuje, že k takovému stavu dojít může. Lze si pro ilustraci využití předmětného ustanovení například představit situaci, kdy bude návrh jako nedůvodný zamítnut, avšak při vyřizování námitek zadavatel nedodrží postup podle § 111 zákona a tedy spáchá správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. g) zákona.

43.K problematice nabídkové ceny a její změny uvádím následující. V předmětné veřejné zakázce byla jako základní ekonomické kritérium pro zadání veřejné zakázky zadavatelem stanovena ekonomická výhodnost nabídky, přičemž jako jedno z dílčích hodnotících kritérií zadavatel zvolil právě „Celkovou nabídkovou cenu“ s váhou 80 %. Zadavatel v bodu 7. 3. zadávací dokumentace, nazvaném „Základní požadavky zadavatele na zpracování nabídkové ceny“ přesně označil, co považuje za nabídkovou cenu. Požadavky na zpracování nabídkové ceny byly přitom stanoveny tak, aby uchazeči podali vzájemně porovnatelné nabídky. Uchazeč měl pro každou část veřejné zakázky použít vzorovou tabulku obsaženou v příloze 8. 1. zadávací dokumentace. Takto získaná nabídková cena pro příslušnou část veřejné zakázky měla být předmětem hodnocení.

44.Klíčovou námitkou navrhovatele v této otázce je, že Úřad mylně vycházel z celkové nabídkové ceny, jako z ceny nabídkové, přičemž tou je cena jednotková, protože ta je cenou, za niž se navrhovatel a ostatní dodavatelé zavázali poskytovat poptávané služby. Předně uvádím, že pro tuto tezi navrhovatele nesvědčí žádné reálné argumenty, ať je již navrhovatel vytváří sebeobratněji. Jeho úvaha směřuje správným směrem ke konci části rozkladu, kde uvádí, že: „Použití předmětného numerického modelu se navíc jeví poněkud zbytečným, když jednotkové nabídkové ceny bylo možno hodnotit i bez jeho použití (stačilo pouze každé z nich přisoudit odpovídající váhu s ohledem na předpokládaný rozsah využití toho kterého typu vozidla).“ Jako právě takovéto přisouzení váhy, tedy určitý koeficient, je nutno chápat údaje, na jejichž základě byla vypočtená celková nabídková cena z ceny jednotkové, tedy počet kilometrů předpokládaného ročního výkonu a maximální roční navýšení ročního výkonu.

45.Dále je nutno podotknout, že předmětné služby nebudou poskytnuty právě za jednotkovou cenu, ale za hodnotu jejího součinu s reálně ujetými kilometry. V části 7. 3. zadávací dokumentace je uvedeno že: „Nabídková cena musí zahrnovat veškeré náklady spojené s realizací celé předmětné části Veřejné zakázky dle podmínek stanovených v Závazném textu Návrhu smlouvy.“ Nabídková cena je tak výsledkem součinu jednotkové ceny a koeficientu vyplývajícího z Přílohy 8. 1 zadávací dokumentace, přičemž samotná jednotková cena již vzniká propočtem, do nějž dodavatel musí zahrnout veškeré další náklady, jež mu s poskytováním služeb mohou vzniknout, a zároveň musí reflektovat předpokládaný počet kilometrů a možnost jeho reálného navýšení. Vzhledem k povaze veřejné zakázky pak lze dovodit, že zadavatelem uváděný počet kilometrů poměrně věrně ilustruje jeho potřeby, když při jeho stanovení mohl zadavatel vycházet z dat za uplynulá období a z přesné znalosti využívaných tras. Pokud pak zadavatel v článku 4. 1. zadávací dokumentace stanovil, že: „Maximální rozsah jednotlivých částí Veřejné zakázky je pak současně maximálním počtem kilometrů, který je Zadavatel oprávněn po Uchazeči požadovat,“ je zřejmé že celková nabídková cena je cenou maximální, kterou se zadavatel zavazuje uhradit. V případě, že v průběhu plnění veřejné zakázky dojde k plnému vyčerpání předpokládaného rozsahu vykonaných kilometrů, zadavatel uchazeči zaplatí celkovou nabídkovou cenu tak, jak odpovídá modelu, jenž zadavatel pro její výpočet stanovil. Celková nabídková cena je tedy cena, za kterou se uchazeč ve své nabídce zavázal realizovat předmět plnění veřejné zakázky přesně ve smyslu navrhovatelem uváděného judikátu Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 18/2006-79 ze dne 31. 8. 2009.

46.Není se tudíž možno ani ztotožnit se závěrem navrhovatele, že celková nabídková cena je naprosto nepodstatným údajem, což navrhovatel vyvozuje z výzvy zadavatele k objasnění nízké nabídkové ceny ve vztahu k ceně za 1 vozokilometr. Není pochyb o tom, že cena za 1 vozokilometr je zásadním údajem v nabídkách uchazečů, avšak hovořit o celkové nabídkové ceně jako o nepodstatné je vzhledem k výše uvedenému nesprávné. K argumentaci navrhovatele tak konstatuji, že v rozporu s logikou je právě jeho teze, že za celkovou nabídkovou cenu nebude poskytovat svoje služby (i přesto, že se k tomu zavázal), a že tato cena tak není cenou nabídkovou ve smyslu zákona.

47.K další námitce navrhovatele, že Úřad nemá žádné povědomí o principech uzavírání smluv, pak uvádím, že Úřad nijak s principy uzavírání smluv v napadeném rozhodnutí nepolemizoval. Zároveň však považuji za nutné navrhovatele upozornit, že ne všechny smluvní vztahy kopírují jím uváděný scénář, přičemž například z podstaty smlouvy rámcové, jež byla předmětem veřejné zakázky, vyplývá, že cena, kterou se jedna strana zavazuje zaplatit, odpovídá dodanému plnění dopředu neznámé (nebo třeba jen množinou určené) četnosti za dopředu sjednanou jednotkovou cenu. Tedy skutečná cena, jež bude zaplacena, je (ač možná limitovaná) u rámcové smlouvy doopravdy neznámá.

48.Nelze se pak ztotožnit ani s navrhovatelovým hodnocením procesu otevírání obálek. Zadavatel v zadávací dokumentaci zcela jasně, určitě a nezaměnitelně uvedl, která cena je předmětem hodnocení a jakým výpočtem se uchazeč k této ceně dopracuje. Pokud by při čtení nabídek byla čtena cena jiná, bylo by zadávací řízení zatíženo jen těžko napravitelnou vadou, spočívající v rozporu se základními zásadami podle § 6 zákona. Nikde ze zadávací dokumentace nevyplývá, že by předmětem hodnocení měla být cena jednotková. Námitky navrhovatele ohledně této ceny jsem pak přezkoumal již výše. Aby tak zadavatel postupoval v souladu se zákonem, musel při otevírání nabídek číst celkové nabídkové ceny. Otevírání obálek a čtení nabídek je totiž v procesu veřejného zadávání zcela unikátním a neopakovatelným bodem, při němž jsou ostatní uchazeči, zadavatel a jím určená komise seznámeni se všemi nabídkovými cenami ostatních uchazečů a s číselnými hodnotami dílčích hodnotících kritérií, přičemž vzájemná kontrola všech zúčastněných je zárukou, že po otevření nabídky s ní nebude dále manipulováno. K otázce vlivu chyby navrhovatele na nabídkovou cenu se vyjádřím dále.

49.Stěžuje-li si navrhovatel na nedostatky a nepřezkoumatelnost rozhodnutí zadavatele o námitkách, uvádím, že tyto argumenty byly (v podstatě) obsaženy již v návrzích na zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele. Ztotožňuji se s jejich vypořádáním v odůvodnění napadeného rozhodnutí a považuji tudíž za nadbytečné opakovat již jednou řečené. Ke konkrétním vadám napadeného rozhodnutí, namítaným v rozkladu v této otázce pak uvádím, že Úřad nikterak nenapravoval nedostatky rozhodnutí o vyloučení navrhovatele, pouze rekapituloval příslušná skutková zjištění. Rovněž není možné přisvědčit navrhovateli, že by byl jakkoli zkrácen na svých právech, když lhůta pro podání námitek, tedy k reflektování důvodů vyloučení, byla vázána právě na Oznámení o vyloučení z další účasti v zadávacím řízení a vztah lhůt a informovanosti tak nebyl nijak dotčen. Pokud pak navrhovatel namítá vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na jeho odst. 66, jsem přesvědčen, že Úřad postupoval v souladu s principy výrokové logiky a nemůže být pochyb o tom, jak Úřad příslušná ustanovení zákona a jejich vzájemnou souvislost vykládá.

50.Rovněž nelze souhlasit s tezí, že je rozporné rozhodnutí zadavatele o námitkách navrhovatele, pokud zároveň odkazuje na početní chybu a na doplnění nabídky. Že došlo k početní chybě je zřejmé z nabídky navrhovatele, v jejímž obsahu jednotlivé údaje vzájemně nekorespondují, což za početní chybu koneckonců v písemném vysvětlení nabídky označuje i navrhovatel. Pokud pak v rámci vysvětlení své nabídky ze dne 24. 4. 2013 navrhovatel uvedl, která z cen uvedených v nabídce a použitých pro výpočet celkové nabídkové ceny je správná, k doplnění nabídky reálně došlo. Hodnotící komise srozumitelně v protokolu o dokončení posouzení nabídek II uvedla, že až na základě údajů, jež navrhovatel poskytl v rámci svého vysvětlení, byl zadavatel schopen určit skutečnou celkovou nabídkovou cenu. Navrhovatel tak svou nabídku skutečně doplnil o údaje, jež její původní verze neobsahovala a bez nichž byla nejednoznačná. Obecně lze říct, že situace, kdy zadavatel bez doplnění dalších informací uchazečem nemohl jen z podané nabídky vědět, kterou z nabídkových cen nabídka skutečně obsahuje, je zákonem řešena prostřednictvím vyřazení nabídky takovéhoto uchazeče. Po otevření obálek s nabídkami již totiž nikdy nelze s jistotou říct, že uchazečem doplněnou cenu nabídka skutečně obsahovala. Oba důvody vyloučení tak jsou správné.

51.Dále navrhovatel s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 50/2010-104 ze dne 6. 10. 2011 napadá přepjatý formalismus při aplikaci ust. § 76 odst. 1 věty čtvrté zákona. Z rozkladu navrhovatele přitom vyplývá pro aplikaci zmíněného ustanovení zásadní skutečnost, když zadavatel uvádí pro každou část veřejné zakázky, jaký byl vliv chyby nabídky na celkovou nabídkovou cenu. Z navrhovatelem uvedeného je tak nezpochybnitelné, že došlo k chybám v nabídce, jež měly vliv na nabídkovou cenu. K této skutečnosti je pak hodnotící komise povinna přihlédnout, přičemž zákon žádný korekční mechanismus ve smyslu např. sousloví „…jež neměly vliv na pořadí nabídek…“ neobsahuje. Navrhovatelem uváděný rozsudek pak vycházel z předpokladu, že: „v daném případě opravu chyby shora pospaného charakteru nelze pokládat za změnu návrhu smlouvy či za doplnění návrhu smlouvy.“ Jako takové pak volání soudu po rozumné aplikaci zákona a po oproštění se od jeho mechanického aplikování bylo použito při nejasnostech obecně v nabídce, nikoliv ve specifickém případu nabídkové ceny. Chyby, jež mají vliv na nabídkovou cenu, jsou v zákoně přímo adresovány ve výše zmíněném ustanovení a z navrhovatelem poukazovaného rozsudku nelze učinit závěr, že by mělo být akceptováno jednání zadavatele contra legem.  Navrhovatelova námitka je tak nedůvodná a na aplikaci zákona ze strany Úřadu neshledávám nic formalistického.

52.Nelze se ztotožnit ani s námitkou navrhovatele, že byl Úřad povinen přezkoumávat jeho námitky proti zadávacím podmínkám, když se jejich rozpor se zákonem projevil až při posuzování nabídek. Zákon v § 110 odst. 3 zákona uvádí, že námitky proti zadávacím podmínkám musí stěžovatel doručit zadavateli nejpozději do 5 dnů od skončení lhůty pro podání nabídek. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že námitky navrhovatele proti zadávacím podmínkám měly být doručeny nejpozději 4. 3. 2013 a byly přitom doručeny až 22. 5. 2013. Subjektivní charakter lhůty pro podání námitek, který obsahuje např. ust. § 110 odst. 2 zákona, resp. charakter lhůty, jehož se pravděpodobně navrhovatel dovolává, již není v § 110 odst. 3 zákona obsažen.  Zde uvedená lhůta je lhůtou objektivní a stanovuje tedy okamžik, kdy již nelze námitky proti zadávacím podmínkám podat, bez ohledu na subjektivní zjištění navrhovatele. Úřad tak postupoval správně, když konstatoval, že námitky v této otázce byly podány neoprávněnou osobou a dále se jimi nezabýval.

53.K namítané nekonzistentnosti rozhodovací praxe Úřadu uvádím, že rozhodnutí č. j. ÚOHS-S353/2009/VZ-2312/2010/540/DCh ze dne 13. 5. 2010, na které navrhovatel odkazuje, bylo vydáno za účinnosti znění ust. § 115 odst. 1 zákona platného do 31. 12. 2009. Za situace, kdy v mezidobí vydání uvedeného rozhodnutí a napadeného rozhodnutí došlo k novelizaci ustanovení zákona o kauci, které ve své, pro projednávaný případ účinné, podobě na rozdíl od předchozího znění specificky reflektuje otázku rámcových smluv, konkrétně situaci, kdy nabídková cena, která je předmětem hodnocení, je při zadávání rámcové smlouvy stanovena pouze jako cena za jednotku plnění, jsem přesvědčen, že je vývoj rozhodovací praxe pochopitelný, odůvodněný změnou zákona a nikterak překvapivý, když v současnosti aplikovaná úprava platila téměř 3 roky před zahájením zadávacího řízení na veřejnou zakázku. Žádné novější rozhodnutí, které by potvrzovalo názor navrhovatele, že je rozhodovací praxe Úřadu v otázce kauce nekonzistentní, předloženo nebylo.

54.Závěrem navrhovatel znovu poukazuje na absenci předchozích rozhodnutí o rozkladu, k čemuž jsem se v dostatečné míře vyjádřil již v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí, a tak pouze připomínám, že všechna předchozí napadená rozhodnutí a usnesení Úřadu, na která navrhovatel odkazuje, byla potvrzena a rozklady proti nim byly zamítnuty. Odvolání (rozklady), která navrhovatel podal proti předchozím napadeným rozhodnutím a usnesením v rámci předmětného správního řízení, neměla odkladný účinek a tak Úřadu žádná překážka nebránila v pokračování správního řízení, jehož vyústěním bylo vydání napadeného rozhodnutí.

Závěr

55.Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval v souladu se zákonem a správním řádem, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených v rozkladu.

56.Vzhledem k uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak ve výroku uvedeno.

 

Poučení

 

Proti tomuto rozhodnutí se nelze podle § 91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 152 odst. 4 téhož zákona dále odvolat.

 

 

otisk úředního razítka

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

Obdrží:

1.Havel, Holásek & Partners s.r.o., Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1

2.Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o., Jungmannova 24, 110 00 Praha 1

3.BORS Břeclav a.s., Bratislavská 26, 690 62 Břeclav

4.ČSAD Hodonín a.s., Brněnská 3883/48, 695 01 Hodonín

5.VYDOS BUS a.s., Jiřího Wolkera 416/1, 682 01 Vyškov

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy



[1]Pokud bude v rozhodnutí uveden odkaz na zákon, jedná se vždy o znění účinné ke dni zahájení šetřeného zadávacího řízení ve smyslu ust. § 26 zákona v návaznosti na ust. § 158 odst. 1 a odst. 2 zákona, není-li uvedeno jinak

vyhledávání ve sbírkách rozhodnutí

cs | en
+420 542 167 111 · posta@uohs.cz