číslo jednací: R158/2014/VZ-5593/2015/322/KHo

 

Ve správním řízení o rozkladu ze dne 19. 5. 2014 doručeném Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže téhož dne zadavatelem –

• městem Slaný, IČO 00234877, se sídlem Velvarská 136/1, 274 01 Slaný, ve správním řízení zastoupeným JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, ev. č. ČAK 9459, Advokátní kancelář ERHARTOVÁ VÍTEK, se sídlem Nad Petruskou 63/1, 120 00 Praha 2,

proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S55/2014/VZ-9249/2014/524/LSt ze dne 2. 5. 2014 vydanému ve správním řízení ve věci možného spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zadavatelem při zadání veřejné zakázky „Výstavba parkovacího domu Slaný“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 6. 8. 2010 pod evidenčním číslem zakázky 60048428,

jsem podle § 152 odst. 5 písm. b) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na základě návrhu rozkladové komise jmenované podle § 152 odst. 3 téhož zákona rozhodl takto:

Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže č. j. ÚOHS-S55/2014/VZ-9249/2014/524/LSt ze dne 2. 5. 2014

 

p o t v r z u j i

 

a podaný rozklad

 

z a m í t á m.

 

 

Odůvodnění

 

I. Zadávací řízení a správní řízení vedené Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže

1. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) jako orgán příslušný podle § 112 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“)[1], k projednávání správních deliktů podle zákona obdržel podnět k přezkoumání úkonů zadavatele – města Slaný, IČO 00234877, se sídlem Velvarská 136/1, 274 01 Slaný (dále jen „zadavatel“), učiněných při zadávání veřejné zakázky s názvem „Výstavba parkovacího domu Slaný“ zadávané v otevřeném řízení, jehož oznámení bylo v Informačním systému o veřejných zakázkách uveřejněno dne 6. 8. 2010 pod evidenčním číslem zakázky 60048428 (dále jen „veřejná zakázka“).

2. Zadavatel se v souladu s § 151 zákona při výkonu práv a povinností podle zákona souvisejících se zadávacím řízením nechal zastoupit obchodní společností Tercier, spol. s r.o., IČO 61063207, se sídlem Radlická 1170/61, 150 00 Praha 5.

3. Předmětem veřejné zakázky byla dle čl. 2.4 návrhu smlouvy o dílo (část A. zadávací dokumentace) „projektová dokumentace pro stavební povolení a realizaci strojně-technologické části jako součást projektové dokumentace pro stavební povolení a realizaci stavby stavební části, zpracované firmou MERIDIN s.r.o. a vlastní zhotovení stavby „Výstavba parkovacího domu Slaný“ a to v rozsahu a za podmínek stanovených v této smlouvě. Jedná se o sedmipodlažní objekt se šesti nadzemními a jedním podzemním podlažím (…) Parkovací systém je vícepodlažní s automatickým parkováním osobních vozidel. V objektu bude 6 technologických podlaží pro automatické parkování vozidel. Celý automatický parkovací systém je poháněn elektromotory. Centrální počítač pro Software bude umístěn ve velínu.“

4. Zadavatel v čl. V. části B. zadávací dokumentace stanovil dílčí hodnotící kritérium „Doba odbavení vozidla v minutách“ s váhou 20 %. Toto dílčí hodnotící kritérium zahrnovalo následující podkritéria:

o Průměrná doba zaparkování (od zadání do automatu do možného zadání parkování dalšího auta) vycházející a doložená technickými parametry zařízení a vzdáleností (nejkratší a nejdelší) parkovacího místa od odbavovacího prostoru – váha 30 %

o Průměrná doba vyskladnění (od zadání do automatu do nasednutí jednoho vozidla) vycházející z technických parametrů a vzdáleností (nejkratší a nejdelší) parkovacího místa od odbavovacího prostoru – váha 70 %

5. Sdružení, jehož účastníky jsou KOMA - Industry s.r.o., IČO 64617912, se sídlem Hradišťská 34, 735 62 Český Těšín - Koňákov a PSJ, a.s., IČO 25337220, se sídlem Jiráskova 3960/32, 586 01 Jihlava (dále jen „vybraný uchazeč“) ve své nabídce uvedlo tyto průměrné doby zaparkování a vyskladnění vozidla:

o Zaparkování vozidla (v minutách) 1,0

o Vyskladnění vozidla (v minutách) 0,75

6. Dne 21. 1. 2011 uzavřel zadavatel s vybraným uchazečem smlouvu o dílo na realizaci předmětu veřejné zakázky. Téhož dne smluvní strany uzavřely dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo, jímž byla smlouva o dílo doplněna o přesné technické parametry průměrné doby zaparkování a vyskladnění vozidel v souladu s nabídkou vybraného uchazeče.

7. Dne 24. 5. 2013 uzavřel zadavatel s vybraným uchazečem dodatek č. 7 ke smlouvě o dílo, jímž byly změněny technické parametry díla následovně:

o Průměrná doba zaparkování vozidla (v minutách) stanovená měřením pro jedno auto, a to od zadání do automatu do možného zadání parkování dalšího auta 1:39. Maximálně však 3:00.

o Průměrná doba vyskladnění vozidla (v minutách) stanovená měřením pro jedno auto, a to od zadání do automatu do otevření výjezdových vrat 3:17. Maximálně však 6:00.

8. Jelikož Úřad získal pochybnost, zda v případě uzavření dodatku č. 7 ke smlouvě o dílo, který změnil technické parametry díla, byla smlouva o dílo uzavřena v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče podle § 82 odst. 2 zákona a zda zadavatel postupoval v souladu se zásadou zákazu diskriminace zakotvenou v § 6 zákona, zahájil Úřad dne 28. 1. 2014 správní řízení z moci úřední.

II. Napadené rozhodnutí

9. Dne 2. 5. 2014 vydal Úřad rozhodnutí č. j. ÚOHS-S55/2014/VZ-9249/2014/524/LSt (dále jen „napadené rozhodnutí“).

10. Výrokem I. napadeného rozhodnutí Úřad rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky uzavřel smlouvu v rozporu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, čímž se dopustil porušení zásady zákazu diskriminace zakotvené v § 6 zákona ve spojení s § 82 odst. 2 zákona, neboť uzavřel dodatek č. 7 smlouvy, kterým změnil technické parametry nabídky, jež byly dílčím hodnotícím kritériem, přičemž uvedený postup podstatně ovlivnil výběr nejvhodnější nabídky.

11. Úřad výrok I. napadeného rozhodnutí odůvodnil tím, že zákaz podstatných změn smlouvy se nevztahuje pouze na okamžik uzavření smlouvy s vybraným uchazečem, ale bude dopadat také na dodatky pořizované ke smlouvám na realizaci veřejné zakázky. V opačném případě by totiž dle Úřadu docházelo k „deformaci“ výsledků zadávacího řízení. Úřad uvedl, že dodatky ke smlouvě vnímá v souladu s obecnou právní teorií jako dodatečnou dohodu smluvních stran, kterou se mění původní smluvní vztah a ten je nutno nadále interpretovat pouze ve znění předmětného dodatku.

12. Co se týká přípustnosti, resp. nepřípustnosti změn smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku, vycházel Úřad v odůvodnění napadeného rozhodnutí z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-454/06 Pressetext Nachrichtenagentur GmbH proti Rakousku ze dne 19. 6. 2008 (dále jen „C-454/06 Pressetext“). Soudní dvůr v uvedeném rozsudku konstatoval, že nepřípustné jsou podstatné změny smlouvy, za něž lze považovat mj. změnu podmínek, která by umožnila, pokud by se vyskytovala v původním postupu při zadávání veřejné zakázky, připuštění jiných uchazečů než těch, kteří byli původně připuštěni, nebo pokud by umožnila přijmout jinou nabídku než tu, která byla původně přijata. Za podstatnou je dále třeba považovat takovou změnu smlouvy, která mění způsobem, který nebyl v původních podmínkách předpokládán, hospodářskou rovnováhu smlouvy ve prospěch poskytovatele, jemuž byla zakázka zadána.

13. Úřad v odůvodnění výroku I. napadeného rozhodnutí rovněž upozornil na § 82 odst. 7 zákona, kterým byl s účinností od 1. 4. 2012 do zákona výslovně zakotven zákaz podstatné změny práv a povinností vyplývajících ze smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku. Dodatek č. 7 byl uzavřen více než rok po účinnosti uvedeného ustanovení a zadavatel měl možnost si rozpor s již účinnou právní úpravou uvědomit.

14. Úřad dále zjistil, že pokud by vybraný uchazeč uvedl ve své nabídce hodnoty z dodatku č. 7, nestal by se vítězem zadávacího řízení, ale byl by jím uchazeč, který se umístil jako druhý v pořadí. S ohledem na tyto skutečnosti Úřad konstatoval, že uzavřením dodatku č. 7 došlo k podstatné změně smlouvy, neboť nové podmínky vyjádřené změnou technických parametrů by umožnily zvolitjinou nabídku než tu, která byla původně přijata.

15. Úřad dále uvedl, že skutečnost, že se jednalo o podstatnou změnu smlouvy, bylo možné dovodit také změnou hospodářské rovnováhy smlouvy ve prospěch dodavatele, neboť ten předal technicky méně náročné plnění (parkovací systém nezaručuje rychlost odbavení vozidel dle nabídky dodavatele podané v zadávacím řízení) a zakázku realizoval za mírnějších podmínek.

16. K námitce zadavatele, že smlouva o dílo včetně všech dodatků je absolutně neplatná, Úřad uvedl, že pro posouzení souladu postupu zadavatele se zákonem není určující obchodně právní platnost smlouvy, neboť smlouva na realizaci veřejné zakázky byla podepsána a následně realizována. Nyní namítaná neplatnost smlouvy, navíc pouze z formálního důvodu pro její schválení neoprávněným subjektem (radou, namísto zastupitelstvem zadavatele, jak požaduje § 85 písm. a) zákona č. 128/200 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, pozn. předsedy Úřadu) tak nemá vliv na posouzení toho, zda došlo ke spáchání správního deliktu dle zákona.

17. Výrokem II. napadeného rozhodnutí uložil Úřad zadavateli za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona pokutu ve výši 190 000 Kč.

III. Námitky rozkladu

18. Zadavatel podal proti napadenému rozhodnutí v celém rozsahu rozklad ze dne 19. 5. 2014, který Úřadu doručil téhož dne. Ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo zadavateli doručeno dne 2. 5. 2014. Zadavatel uplatnil rozklad v zákonné lhůtě.

Námitky týkající se nesprávnosti a vnitřní nekonzistentnosti závěrů vyslovených v napadeném rozhodnutí

19. Zadavatel namítá nesprávnost a vnitřní nekonzistentnost závěrů vyslovených Úřadem v napadeném rozhodnutí. Dle zadavatele Úřad nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, což má za následek, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

 

Námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu

20. Zadavatel dále namítá, že Úřad posuzoval projednávanou věc zcela mechanicky, aniž by se pokusil učinit odpovídající skutkové a právní závěry potřebné pro právní posouzení předmětné věci. Dle zadavatele založil Úřad svůj závěr pouze na zjištění, že dne 24. 5. 2013 byl uzavřen dokument s názvem dodatek č. 7 smlouvy o dílo.

Námitky týkající se neplatnosti smlouvy o dílo včetně všech jejích dodatků

21. Zadavatel s odkazem na výsledek kontroly veřejné správy provedenou Ministerstvem vnitra České republiky namítá, že smlouva o dílo je stižena absolutní neplatností od okamžiku, kdy byly porušeny postupy stanovené obecními právními předpisy. Na takovou smlouvu je třeba pohlížet nejen z pohledu zákona, ale i z pohledu ostatních právních předpisů, přičemž dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), je třeba na takovou smlouvu nahlížet, jako by nikdy nevznikla a neexistovala. Zadavatel zdůrazňuje, že k existenci absolutní neplatnosti jsou státní orgány povinny přihlížet z úřední povinnosti.

22. Z důvodu neplatnosti smlouvy o dílo, resp. dodatku č. 7, neplatí dle zadavatele ani změna uvedená v tomto dodatku a platí technické parametry, které byly součástí hodnocení nabídek, na základě nichž byla spolu s dalšími dílčími kritérii vybrána ekonomicky nejvýhodnější nabídka.

Námitky týkající se nesprávné právní kvalifikace deliktního jednání zadavatele

23. Zadavatel v rozkladu uvedl, že § 82 odst. 2 zákona ukládá zadavateli povinnost (i) vyčkat s uzavřením smlouvy s vybraným uchazečem 15 dnů a (ii) uzavřít smlouvu v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče. Zadavatel je přitom přesvědčen, že povinnosti uložené v § 82 odst. 2 zákona neporušil, když dne 21. 1. 2011 uzavřel, při dodržení 15denní lhůty, smlouvu o dílo s vybraným uchazečem, ve znění návrhu smlouvy předložené v nabídce. Uzavření dodatku č. 1, ke kterému došlo týž den, na uvedeném závěru nic nemění, neboť tímto došlo k doplnění přesného znění technických parametrů dle nabídky vybraného uchazeče.

24. Zadavatel proto namítá, že postupoval v souladu s § 82 odst. 2 zákona, přičemž z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaké konkrétní porušení povinnosti ve vztahu ke správnímu deliktu je zadavateli kladeno za vinu a jakého nezákonného jednání se měl zadavatel dopustit. Dostatečná konkretizace skutku, na jehož základě došlo ke spáchání správního deliktu, je přitom jednou ze základních trestněprávních zásad, a tedy i zásadou správního trestání.

25. Zadavatel má s ohledem na výše uvedené za to, že Úřad zatížil napadené rozhodnutí vadou, resp. chybnou aplikací § 82 odst. 2 zákona. Dle zadavatele se nabízí posouzení postupu zadavatele podle § 82 odst. 7 zákona.

Námitky týkající se nesprávného právního posouzení – změna smluvních podmínek provedená dodatkem č. 7 v neprospěch zadavatele

26. Zadavatel v rozkladu namítá, že dodatek č. 7 reagoval na zátěžové zkoušky parkovacího domu, ze kterých vyplynuly nedostatky v provedeném díle ve vztahu k nabídce vybraného uchazeče. Zadavatel se dodatkem č. 7 snažil upřesnit definici pro zaparkování, upřesnit metodiku výpočtu průměrných hodnot a zavést možnost měření a kontrolování zaparkování/vyskladnění vozidel softwarem společnosti Compas, jakož i maximálních hodnot, při jejichž překročení lze uplatňovat reklamace či sankce.

27. Z uvedeného dle zadavatele vyplývá, že změny provedené dodatkem č. 7 neměnily podmínky zadávacího řízení v neprospěch zadavatele, ale naopak v neprospěch vybraného uchazeče, neboť vedly ke zpřísnění podmínek, které musí vybraný uchazeč splnit.

28. Zadavatel dále poznamenává, že podle dodatku č. 7 je měřena doba, za kterou jsou zaparkována dvě po sobě jdoucí auta, u vyskladnění je to pak doba pro jedno auto, přičemž subkritérium pro hodnocení nabídek, tj. doba odbavení vozidla, zůstává nezměněno. Z toho dle zadavatele vyplývá, že závěr Úřadu, že dodatkem č. 7 dochází ke změně kritéria, které bylo předmětem hodnocení, je nesprávný.

Námitky týkající se nesprávného právního posouzení – uzavření dodatku smlouvy není „postupem pro zadání veřejné zakázky“

29. Zadavatel v rozkladu namítá, že správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona se dopustí zadavatel tím, že nedodrží postup stanovený zákonem pro zadání veřejné zakázky. Zadavatel v této souvislosti odkazuje na § 17 písm. k) a l) zákona, které vymezují pojmy „zadání“ a „zadávání“. Z definic těchto pojmů dle zadavatele vyplývá, že fáze zadávání veřejné zakázky, jak o ní hovoří § 120 odst. 1 písm. a) zákona, končí okamžikem uzavření smlouvy s vybraným uchazečem.

30. Zadavatel uvádí, že za použití jazykového výkladu je nutné dospět k závěru, že na případ změny smlouvy § 120 odst. 1 písm. a) zákona nedopadá, neboť k této změně došlo až po skončení stavby, tedy po zadání veřejné zakázky, a nemůže tedy být splněna podmínka, že došlo k nedodržení postupu pro zadání veřejné zakázky.

Námitky týkající se nesprávně stanovené výše pokuty

31. Zadavatel v rozkladu dále nesouhlasí s výší uložené pokuty a namítá, že Úřad zcela pominul některé polehčující okolnosti.

32. Úřad měl dle zadavatele při stanovení výše ukládané pokuty zohlednit to, že zadavatel nebyl veden snahou změnit technické podmínky předmětu plnění, ale primárně směřoval ke stanovení metodiky a upřesnění ke svému prospěchu, neboť parametry nastavené v zadávacích podmínkách byly do té doby nekontrolovatelné a neměřitelné.

33. Zadavatel dále namítá, že, pokud ze strany zadavatele skutečně došlo k porušení postupu stanoveného zákonem, stalo se tak neúmyslně, což Úřad při stanovení výše pokuty nezohlednil. Zadavatel měl snahu vytvořit předpoklady, aby povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu s vybraným uchazečem mohly být v případě jejich nedodržení sankcionovány. Zadavatel je přesvědčen, že mu nemůže být dáváno k tíži, že nerezignoval na zjištěný stav a přistoupil k upřesnění definice pro zaparkovaní/vyskladnění vozidla.

34. Zadavatel upozorňuje na rozhodovací praxi Úřadu, v rámci níž Úřad přihlíží jako k přitěžující okolnosti k tomu, že se zadavatel dopustil porušení zákona záměrně, například v úmyslu jej obcházet. Z toho zadavatel dovozuje, že by měl Úřad jako k polehčující okolnosti přihlédnout k absenci úmyslu obcházet zákon při uzavírání dodatku č. 7.

35. Jako další polehčující okolnost by při stanovení výše pokuty mělo být dle zadavatele zohledněno časové hledisko. Smlouva o dílo byla uzavřena dne 21. 1. 2011, přičemž dodatek č. 7 byl uzavřen až 24. 5. 2013, tedy poté, co stavba byla dokončena a poté, co při praktickém provozu bylo zjištěno, že rychlost zaparkování a vyskladnění nenaplňuje očekávané požadavky zadavatele.

36. Co se týče přiměřenosti výše uložené pokuty, zadavatel v rozkladu namítá, že jako subjekt veřejné správy hospodaří pouze s vlastními prostředky, přičemž v roce 2014 hospodařil se schodkovým rozpočtem, a rovněž v rámci přeneseného výkonu státní správy obvykle doplácí. Zadavatel uvádí, že uložená pokuta bude mít negativní vliv na plnění jeho veřejných funkcí a bude představovat zásah do jeho rozpočtu. Proto zadavatel považuje vyměřenou výši pokuty do určité míry za likvidační.

37. Zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu upustil od uložení pokuty nebo uloženou pokutu snížil, i s přihlédnutím k tomu, že projednání případu Úřadem dostatečně splnilo preventivní funkci.

38. Ve vztahu k možnosti upuštění od uložení sankce zadavatel v rozkladu odkazuje na rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S398/2010/VZ-16684/2010/520/NGl ze dne 14. 2. 2011. Zadavatel je přesvědčen, že podmínky pro upuštění od uložení pokuty vyslovené v citovaném rozhodnutí Úřadu jsou splněny i v posuzovaném případě.

39. K možnosti snížení pokuty zadavatel odkazuje na rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R47/2009/VZ-1114/2010/310/JSl ze dne 1. 2. 2010 a uvádí, že polehčující okolnosti, které předseda Úřadu shledal v citovaném rozhodnutí, je možné shledat i v případě právě posuzovaném.

40. Pokud by předseda Úřadu nevyhověl návrhům zadavatele na upuštění od uložené sankce, případně snížení výše uložené pokuty na symbolickou částku, domáhá se zadavatel s odkazem na dodržení zásady předvídatelnosti rozhodování, aby pokuta v tak vysoké výši, jaká byla udělena zadavateli v napadeném rozhodnutí, byla řádným způsobem odůvodněna.

Závěr rozkladu

41. S ohledem na výše uvedené zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu rozhodl, že se napadené rozhodnutí ruší a správní řízení se zastavuje, nebo ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 152 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), napadené rozhodnutí změnil tak, že se ruší výrok o uložené pokutě, případně, že se snižuje uložená pokuta na symbolickou částku.

IV. Řízení o rozkladu

42. Úřad po doručení rozkladu neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu a podle § 88 odst. 1 správního řádu předal spis se svým stanoviskem předsedovi Úřadu k rozhodnutí o rozkladu.

Stanovisko předsedy Úřadu

43. Po projednání rozkladu a veškerého spisového materiálu rozkladovou komisí jmenovanou podle § 152 odst. 3 správního řádu a po posouzení případu ve všech jeho vzájemných souvislostech jsem podle § 89 odst. 2 správního řádu přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy a dále správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v rozkladu, a s přihlédnutím k návrhu rozkladové komise dospěl k následujícímu závěru.

44. Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když výrokem I. napadeného rozhodnutí rozhodl, že se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že při zadávání veřejné zakázky uzavřel smlouvu v rozporu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, čímž se dopustil porušení zásady zákazu diskriminace zakotvené v § 6 zákona ve spojení s § 82 odst. 2 zákona, neboť uzavřel dodatek č. 7 smlouvy, kterým změnil technické parametry nabídky, jež byly dílčím hodnotícím kritériem, přičemž uvedený postup podstatně ovlivnil výběr nejvhodnější nabídky.

45. Úřad postupoval správně a v souladu se zákonem, když výrokem II. napadeného rozhodnutí rozhodl, že se zadavateli za spáchání správního deliktu uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí ukládá podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona pokuta ve výši 190 000 Kč.

46. V další části odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou v podrobnostech rozvedeny důvody, pro které jsem přistoupil k zamítnutí rozkladu a potvrzení napadeného rozhodnutí.

V. K námitkám rozkladu

K nesprávnosti a vnitřní nekonzistentnosti závěrů vyslovených v napadeném rozhodnutí

47. K námitce zadavatele, že Úřad nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, uvádím, že se Úřad v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami vznesenými zadavatelem v průběhu správního řízení. Konkrétně se Úřad v odstavcích 26 a 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal s námitkou neplatnosti smlouvy o dílo a jejích dodatků, kterou zadavatel uplatnil ve svém stanovisku ze dne 10. 2. 2014. S tímto vypořádáním se ztotožňuji. Jak dále vyplývá z odstavce 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí, použil Úřad jako podklad pro vydání napadeného rozhodnutí vyjádření zadavatele k podnětu k zahájení správního řízení, a s tam tvrzenými skutečnostmi se vypořádal v odstavci 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutečnosti uvedené ve vyjádření zadavatele v rámci šetření podnětu Úřad dokonce zohlednil jako polehčující okolnosti při určení výměry pokuty (viz odstavec 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

48. S ohledem na uvedené skutečnosti konstatuji, že se Úřad vypořádal a zohlednil všechny skutečnosti tvrzené zadavatelem v průběhu správního řízení, jak mu ukládá § 68 odst. 3 správního řádu. Tuto námitku zadavatele proto považuji za nedůvodnou.

49. K námitce nesprávnosti a vnitřní nekonzistentnosti závěrů Úřadu uvádím následující. Aby bylo možné přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uplatněných v rozkladu, jak stanoví § 89 odst. 2 věta druhá správního řádu v návaznosti na § 152 odst. 4 správního řádu, musí být uplatněné námitky určité natolik, aby z nich bylo patrné, v jakých konkrétních úvahách a právních závěrech správní orgán prvního stupně pochybil. To v případě této námitky splněno není, neboť zadavatel nikterak neuvádí, z jakých důvodů považuje závěry Úřadu vyslovené v napadeném rozhodnutí za nesprávné a nekonzistentní. Z tohoto důvodu nelze správnost napadeného rozhodnutí v rozsahu této námitky přezkoumat.

50. Přistoupil jsem proto k přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí a zjistil jsem, že napadené rozhodnutí obsahuje všechny náležitosti vyplývající z § 68 správního řádu, je logicky uspořádané a přezkoumatelné.

K nedostatečnému zjištění skutkového stavu

51. Obdobně je třeba posoudit i následující námitku zadavatele uplatněnou v rozkladu. Dle zadavatele posuzoval Úřad projednávanou věc zcela mechanicky a svůj závěr založil pouze na zjištění, že zadavatel uzavřel dokument s názvem dodatek č. 7 ke smlouvě o dílo. Zadavatel blíže neuvádí, co považuje za ono „mechanické“ posouzení věci, ani nesděluje, jaká další skutková zjištění měl Úřad učinit či jak měl být předmětný dodatek právně posouzen. Z těchto důvodů nelze tuto obecnou námitku považovat za natolik konkrétní, aby bylo možné v jejím obecném rozsahu na tomto místě přezkoumat správnost konkrétních závěrů napadeného rozhodnutí.

52. Při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí jsem zjistil, že Úřad provedl skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, když z dokumentace o veřejné zakázce zjistil (i) na základě jakých hodnotících kritérií byla nabídka vybraného uchazeče vybrána jako nejvhodnější, (ii) jaké hodnoty zaparkování a vyskladnění vozidla nabídka vybraného uchazeče obsahovala, (iii) kdy zadavatel uzavřel s vybraným uchazečem smlouvu o dílo a dodatek č. 1, a jaké hodnoty zaparkování a vyskladnění vozidla byly v těchto listinách stanoveny a (iv) jak se změnily hodnoty zaparkování a vyskladnění vozidla v dodatku č. 7 smlouvy o dílo, který byl uzavřen dne 24. 5. 2013. Zjištěný stav věci má rovněž oporu ve správním spise. S ohledem na uvedené skutečnosti konstatuji, že Úřad zjistil skutkový stav věci v souladu s právními předpisy.

K neplatnosti smlouvy o dílo včetně všech jejích dodatků

53. K námitce zadavatele týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o dílo a všech následně uzavřených dodatků předně uvádím, že se ztotožňuji se závěry Úřadu vyslovenými v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za zcela případný rovněž považuji odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 17/2009-114 ze dne 3. 9. 2010.

54. Námitku zadavatele, že na podmínku uzavření smlouvy pro možné konstatování spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona je třeba pohlížet nejen z pohledu zákona, ale i z pohledu dalších právních předpisů, jmenovitě občanského zákoníku, považuji za nedůvodnou, a to z následujících důvodů.

55. Podle § 17 písm. k) zákona se zadáním rozumí rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem, uskutečněné v zadávacím řízení. Podle § 17 písm. m) zákona se zadáváním rozumí závazný postup zadavatele podle tohoto zákona v zadávacím řízení, jehož účelem je zadání veřejné zakázky, a to až do uzavření smlouvy nebo do zrušení zadávacího řízení. Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon uzavření smlouvy chápe jako úkon, jímž je ukončeno zadávací řízení, tj. úkon, jímž je dosaženo účelu, k němuž zadávací řízení směřuje.

56. Stejně tak je třeba vnímat i uzavření smlouvy ve smyslu § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Nedodrží-li zadavatel postup stanovený zákonem pro zadání veřejné zakázky, je Úřad oprávněn uložit zadavateli některé z nápravných opatření podle § 118 odst. 1 zákona nebo deklarovat spáchání správního deliktu podle § 120 zákona. Jednou z podmínek pro uložení nápravného opatření podle § 118 odst. 1 zákona je požadavek, že dosud nebylo zadávací řízení ukončeno uzavřením smlouvy. Naopak správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona podmínku uzavření smlouvy výslovně stanoví.

57. V posuzovaném případě je z faktických kroků zadavatele, tj. z uzavření smlouvy o dílo s vybraným uchazečem, z následného uzavření dodatků ke smlouvě o dílo a z realizace veřejné zakázky, zřejmé, že zadávací řízení bylo ukončeno a nápravy nelze dosáhnout uložením nápravného opatření podle § 118 odst. 1 zákona. V takovém případě přichází v úvahu pouze rozhodnutí podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o tom, že se zadavatel dopustil správního deliktu.

58. S ohledem na výše uvedené považuji námitku zadavatele, podle které je nutné na uzavřenou smlouvu pohlížet tak, jako by nikdy nevznikla a neexistovala, za nedůvodnou, neboť z pohledu zákona je rozhodující faktické jednání zadavatele, tj. že účelu zadávacího řízení již bylo dosaženo, a to bez ohledu na eventuální neplatnost smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku.

59. Nad rámec právě uvedeného dodávám, že rovněž není bez významu, že podmínky, za kterých je třeba právní úkony považovat za neplatné, resp. právní jednání za zdánlivá, stanoví předpisy soukromého práva. Dle systémového třídění práva na právo veřejné a soukromé pak soukromé právo upravuje vztahy jednotlivců k sobě navzájem.[2] Z toho vyplývá, že namítaná neplatnost smlouvy by se dotkla právních vztahů mezi osobami vzniklými na základě dotčených smluv a mohla by mít význam například pro náhradu škodu či vydání bezdůvodného obohacení. Nelze však dovozovat, že by případná neplatnost smlouvy, vyplývající z předpisů soukromého práva, měla význam pro možnost konstatování spáchání správního deliktu.

60. K ilustraci právě uvedeného lze poukázat na zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOHS“ nebo „zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Podle § 22a odst. 1 písm. b) ZOHS se právnická nebo podnikající fyzická osoba jako soutěžitel dopustí správního deliktu tím, že uzavře dohodu v rozporu s § 3 odst. 1 ZOHS. Podle § 3 odst. 1 věty první ZOHS jsou dohody mezi soutěžiteli, rozhodnutí jejich sdružení a jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, jejichž cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže, zakázané a neplatné[3], pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak nebo pokud Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nepovolí prováděcím právním předpisem z tohoto zákazu výjimku.

61. Zákon o ochraně hospodářské soutěže tedy přímo stanoví, že zakázané dohody podle § 3 odst. 1 ZOHS jsou neplatné, a to podle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatné, přičemž, jak vyplývá z § 22a odst. 1 písm. b) ZOHS, nemá neplatnost těchto dohod vliv na možnost konstatování spáchání správního deliktu, jehož skutková podstata spočívá právě v uzavření takové smlouvy. Stejný princip platí i na unijní úrovni, neboť zakázané kartelové dohody podle čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie jsou podle odstavce 2 téhož článku neplatné od počátku.

62. K uvedenému uzavírám, že pro splnění podmínky „uzavření smlouvy“ stanovené v § 120 odst. 1 písm. a) zákona není rozhodné, zda je smlouva dle předpisů soukromého práva platná, či nikoli, ale to, že smlouva byla mezi zadavatelem a dodavatelem fakticky uzavřena.

63. Tyto závěry se uplatní rovněž ve vztahu k dodatku č. 7 smlouvy o dílo. Eventuální neplatnost dodatku č. 7 nemůže zhojit skutečnost, že zadavatel postupoval při jeho uzavírání v rozporu se zákonem.

K právní kvalifikaci deliktního jednání zadavatele

64. K námitce zadavatele, že postupoval v souladu s § 82 odst. 2 zákona, když smlouvu o dílo uzavřel ve znění návrhu smlouvy předloženého v nabídce vybraného uchazeče při dodržení patnáctidenní lhůty, a proto mu není jasné, jaké konkrétní porušení povinnosti je mu kladeno za vinu, uvádím následující.

65. Se zadavatelem je třeba souhlasit v tom, že § 82 zákona, ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení, možnost změny smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku výslovně neupravoval. Zákaz podstatné změny práv a povinností vyplývajících ze smlouvy byl do zákona, konkrétně do § 82 odst. 7, zakotven zákonem č. 55/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela zákona“) s účinností od 1. 4. 2012. I přes absenci výslovné právní úpravy však byla otázka přípustnosti změny smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku v době zahájení předmětného zadávacího řízení vyřešena, a to rozsudkem C-454/06 Pressetext, z nějž Úřad cituje v odstavci 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V době zahájení zadávacího řízení tedy bylo najisto postaveno, jaké změny smlouvy je třeba považovat za podstatné, a tedy nepřípustné.

66. Za situace, kdy Soudním dvorem Evropské unie byla konstatována nepřípustnost podstatných změn smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku, avšak ve vnitrostátním právu absentovala explicitní úprava, považuji Úřadem zvolenou právní kvalifikaci postupu zadavatele podle § 82 odst. 2 zákona za správnou. K tomuto závěru mě vedou následující úvahy.

67. Podle § 82 odst. 2 věty druhé zákona uzavře zadavatel smlouvu v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, popřípadě upraveným podle § 32 zákona. Přestože dodatky ke smlouvě již ze své podstaty časově spadají do období po uzavření původní smlouvy, je třeba na dodatky nahlížet jako na nedílnou součást smlouvy, neboť ve znění následně uzavřených dodatků je nezbytné ustanovení smlouvy vykládat a dále platí, že dodatky zpravidla samy o sobě neobstojí, tzn., že nejsou sto – bez znění původní smlouvy – založit práva a povinnosti osob. Z tohoto důvodu mám za to, že povinnost zakotvená v § 82 odst. 2 věty druhé zákona se nevztahuje pouze na okamžik uzavření smlouvy, ale dopadá i na všechny následně uzavírané dodatky k předmětné smlouvě. V tomto smyslu je tedy třeba na uzavírání dodatků ke smlouvě na veřejnou zakázku nahlížet jako na jednotlivé, časově nespojité okamžiky, v nichž stejně tak dochází k ukončení zadávacího řízení uzavřením smlouvy. Z toho vyplývá, že postup zadavatele při uzavírání takových dodatků je součástí zadávání.

68. Připuštění opačného výkladu by vedlo k tomu, že by zadavatelé (před účinností § 82 odst. 7 zákona) byli oprávněni okamžitě po uzavření smlouvy na veřejnou zakázku uzavírat dodatky, kterými by mohli podstatně modifikovat předmět veřejné zakázky, cenu plnění či jiné smluvní podmínky. Přitom by argumentovali tím, že původní smlouva byla uzavřena v souladu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, ačkoliv fakticky by veřejná zakázka nebyla realizována za původně vysoutěžených podmínek. Je zřejmé, že takový výklad je nepřípustný a příčí se zásadám zakotveným v § 6 zákona, jakož i účelu zadávání veřejných zakázek, kterým je hospodárnost, efektivnost a účelnost nakládání s veřejnými prostředky.

69. Považuji rovněž za nutné zdůraznit, že Úřad deliktní jednání zadavatele nekvalifikoval pouze jako nedodržení § 82 odst. 2 zákona, ale také – a to především – jako nedodržení zásady zákazu diskriminace zakotvené v § 6 zákona. V této souvislosti odkazuji na rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) č. j. 30 Af 80/2012-65 ze dne 18. 9. 2014, ve kterém krajský soud dospěl k závěru, že, přestože mělo být jednání zadavatele kvalifikováno podle jiného ustanovení zákona, rozhodující byla finální právní kvalifikace podle § 6 zákona: „Nicméně – dle obou rozhodujících správních orgánů – bylo důsledkem postupu žalobce (zadavatele, pozn. předsedy Úřadu) tak jako tak porušení zákazu diskriminace, který je upraven v § 6 zákona o veřejných zakázkách a který se přimyká k § 120 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jenž je v daném případě finální právní kvalifikací – a tato byla zvolena zcela správně. Jinými slovy, pochybení v podobě podřazení jednání žalobce pod § 50 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, namísto podřazení pod § 56 odst. 7 písm. c) téhož zákona, nemá samo o sobě vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Podstatné je, že žalobci bylo vyčítáno porušení § 6 zákona o veřejných zakázkách, konkrétně porušení zásady zákazu diskriminace.“

70. S ohledem na vše výše uvedené považuji v posuzovaném případě aplikaci § 6 ve spojení s § 82 odst. 2 zákona na jednání zadavatele za zcela správnou.

71. Dále uvádím, že vztahuje-li se § 82 odst. 2 zákona i na dodatky smlouvy, jak jsem dovodil výše, je nerozhodné, kdy byly tyto dodatky uzavřeny, zda tentýž den či dva roky po uzavření původní smlouvy, jak je tomu v tomto případě.

72. Konečně lze odkázat i na rozhodovací praxi Úřadu, v rámci níž byl na postup zadavatele při uzavírání dodatků, jimiž se podstatně měnily práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy na veřejnou zakázku, rovněž aplikován § 82 odst. 2 zákona. Jedná se například o rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S67/2010/VZ-12665/2010/540/DCh ze dne 22. 11. 2010, které bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R211/2010/VZ-7189/2011/310/EKu ze dne 12. 5. 2011.

73. K námitce zadavatele, že není zřejmé, jaké konkrétní porušení povinnosti ve vztahu ke správnímu deliktu je mu kladeno za vinu, když postupoval v souladu s § 82 odst. 2 zákona, uvádím, že toto plyne z výroku I. napadeného rozhodnutí, kde se podává, že „Zadavatel (…) se dopustil správního deliktu podle ust. § 120 odst. 1 písm. a) zákona (…) tím, že při zadávání veřejné zakázky (…) uzavřel smlouvu v rozporu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, čímž se dopustil porušení zásady zákazu diskriminace zakotvené v § 6 zákona ve spojení s ust. § 82 odst. 2 cit. zákona, neboť uzavřel dodatek č. 7 smlouvy, kterým změnil technické parametry, jež byly dílčím hodnotícím kritériem, přičemž uvedený postup podstatně ovlivnil výběr nejvhodnější nabídky.“ Dále je to opětovně v podrobnostech rozvedeno v odstavci 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde Úřad zcela jasně uvedl, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky porušil zákon tím, že uzavřel smlouvu v rozporu s návrhem smlouvy obsaženým v nabídce vybraného uchazeče, čímž se dopustil porušení zásady zákazu diskriminace zakotvené v § 6 zákona ve spojení s § 82 odst. 2 zákona, neboť uzavřel dodatek č. 7 smlouvy, kterým změnil technické parametry, jež byly dílčím hodnotícím kritériem, přičemž postup zadavatele podstatně ovlivnil výběr nejvhodnější nabídky. Tomuto konstatování v odůvodnění napadeného rozhodnutí předchází logické a správné úvahy Úřadu, stejně jako řádné vypořádání se s námitkami zadavatele vznesenými v průběhu správního řízení. Uvedenou námitku zadavatele proto považuji za nedůvodnou.

74. K námitce zadavatele, dle které měl Úřad na postup zadavatele při uzavírání dodatku č. 7 aplikovat § 82 odst. 7 zákona, ve znění účinném k 1. 4. 2012, uvádím následující.

75. Podle čl. II odst. 1 přechodných ustanovení novely zákona se zadávání veřejných zakázek, soutěže o návrh a řízení o přezkoumání úkonů zadavatele Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů.

76. Přestože podle § 17 písm. m) zákona končí zadávání uzavřením smlouvy, v odstavci 67 odůvodnění tohoto rozhodnutí o rozkladu jsem uvedl, proč považuji za nezbytné nahlížet na dodatky ke smlouvě jako na nedílnou součást smlouvy. Z těchto důvodů mám za to, že i následné uzavírání dodatků k původní smlouvě (nota bene dochází-li prostřednictvím těchto dodatků k podstatné změně této smlouvy) je „součástí zadávání“ ve smyslu § 17 písm. m) zákona a podle čl. II odst. 1 přechodných ustanovení novely zákona je třeba aplikovat zákon ve znění účinném ke dni zahájení zadávacího řízení. Jelikož zákon ve znění tehdy účinném výslovnou úpravu zákazu změny smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku neobsahoval, považuji Úřadem zvolenou právní kvalifikaci postupu zadavatele za správnou.

77. Pro úplnost uvádím, že vzhledem k následné změně právní úpravy jsem posoudil, zda ustanovení § 82 odst. 7 zákona, ve znění účinném od 1. 4. 2012, není pro zadavatele příznivější. V takovém případě by bylo namístě aplikovat tuto pozdější, pro zadavatele příznivější právní úpravu, jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Afs 68/2011-99 ze dne 21. 3. 2012.

78. Podle § 82 odst. 7 zákona, ve znění účinném od 1. 4. 2012, nesmí zadavatel umožnit podstatnou změnu práv a povinností vyplývajících ze smlouvy, kterou uzavřel s vybraným uchazečem. Za podstatnou se považuje taková změna, která by

a) rozšířila předmět veřejné zakázky; tím není dotčeno ustanovení § 23 odst. 5 písm. b) a § 23 odst. 7 zákona,

b) za použití v původním zadávacím řízení umožnila účast jiných dodavatelů,

c) za použití v původním zadávacím řízení mohla ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, nebo

d) měnila ekonomickou rovnováhu smlouvy ve prospěch vybraného uchazeče.

79. Je zřejmé, že zákonodárce při formulaci tohoto ustanovení vycházel z definice podstatných změn smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku, jak byla vymezena Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku C–454/06 Pressetext. Z uvedeného tedy vyplývá, že posouzení postupu zadavatele při uzavírání dodatku č. 7 smlouvy podle pozdější právní úpravy by sice mělo vliv na právní kvalifikaci jednání zadavatele, které by bylo třeba kvalifikovat podle § 82 odst. 7 písm. c) a d) zákona, ve znění účinném po 1. 4. 2012, nikoliv však na trestnost jednání zadavatele či výši uložené sankce (ta by naopak dle pozdější právní úpravy mohla být uložena až do výše 10 % ceny zakázky). V posuzovaném případě tedy nejsou splněny podmínky pro aplikaci pozdější právní úpravy na jednání zadavatele.

80. K námitkám rozkladu týkajícím se nesprávné právní kvalifikace deliktního jednání zadavatele uzavírám, že Úřad ve výroku I. napadeného rozhodnutí i v jeho odůvodnění jasně a srozumitelně specifikoval, jakým jednáním se zadavatel správního deliktu dopustil, a toto jednání zadavatele rovněž správně právně posoudil, když aplikoval § 6 ve spojení s § 82 odst. 2 zákona.

K nesprávnému právnímu posouzení – změna smluvních podmínek provedená dodatkem č. 7 v neprospěch zadavatele

81. K námitce zadavatele, že dodatek č. 7 reagoval na nedostatky v provedeném díle a zadavatel se jím snažil upřesnit definici pro zaparkování, upřesnit metodiku výpočtu průměrných hodnot, zavést možnost měření a kontrolování zaparkování/vyskladnění vozidel, jakož i maximálních hodnot, při jejichž překročení lze uplatňovat reklamace či sankce, uvádím, že tyto skutečnosti nemohou ospravedlnit postup zadavatele, který uzavřením dodatku č. 7 jednal v rozporu s § 6 ve spojení s § 82 odst. 2 zákona. Zadavatel totiž mohl již ve smlouvě o dílo zakotvit průměrnou dobu zaparkování a vyskladnění vozidla takovým způsobem, aby tuto dobu bylo možné jednoznačně měřit, kontrolovat a v případě jejího překročení uplatňovat reklamace a sankce. Pokud se zadavatel, jak sám tvrdí, následně snažil tento nedostatek smlouvy o dílo zhojit, učinil tak způsobem, který fakticky umožnil vybranému uchazeči poskytovat plnění za mírnějších podmínek, které, pokud by byly předmětem hodnocení, by neumožnily, aby byla nabídka vybraného uchazeče vybrána jako nejvhodnější. Takový postup je přitom s ohledem na právní úpravu zadávání veřejných zakázek nepřípustný.

82. K námitce zadavatele, že změny provedené dodatkem č. 7 ve skutečnosti vedly ke zpřísnění podmínek, které musel vybraný uchazeč splnit, uvádím, že dodatek č. 7 ve srovnání s dodatkem č. 1, kterým byla smlouva o dílo doplněna o přesné technické parametry průměrné doby zaparkování a vyskladnění vozidel v souladu s nabídkou vybraného uchazeče, skutečně blíže specifikoval, co se rozumí průměrnou dobou zaparkování, resp. vyskladnění vozidla. Ničeho to však nemění na závěru, že tyto hodnoty byly oproti nabídce vybraného uchazeče prodlouženy takovým způsobem, že, pokud by byly hodnoceny, musela by být jako nejvhodnější vybrána nabídka uchazeče, který se umístil jako druhý v pořadí. Tuto námitku zadavatele proto považuji za účelovou a nedůvodnou.

83. Za nedůvodnou rovněž považuji námitku zadavatele, podle které se způsob určení průměrné doby zaparkování, resp. vyskladnění vozidla v dodatku č. 7 lišil od způsobu určení těchto hodnot v rámci hodnocení nabídek. Podle čl. 2.1 dodatku č. 7 je „Průměrná doba zaparkování vozidla (v minutách) stanovená měřením pro jedno auto, a to od zadání do automatu do možného zadání parkování dalšího auta“, dle čl. V. části B zadávací dokumentace je „Průměrná doba zaparkování (od zadání do automatu do možného zadání parkování dalšího auta) vycházející a doložená technickými parametry zařízení a vzdáleností (nejkratší a nejdelší) parkovacího místa od odbavovacího prostoru“. Přestože formulace použitá v případě hodnotícího subkritéria, které bylo následně promítnuto do dodatku č. 1 smlouvy o dílo, a formulace použitá v dodatku č. 7 nejsou zcela totožné, je zřejmé, že se v obou případech jedná o průměrnou dobu zaparkování jednoho vozidla, a to od zadání do automatu do možného zadání parkování dalšího vozidla.

84. Obdobně je tomu v případě průměrné doby vyskladnění vozidla. Dle čl. 2.1 dodatku č. 7 je „Průměrná doba vyskladnění vozidla (v minutách) stanovená měřením pro jedno auto, a to od zadání do automatu do otevření výjezdových vrat“. Podle čl. V. části B zadávací dokumentace je „Průměrná doba vyskladnění (od zadání do automatu do nasednutí jednoho vozidla) vycházející z technických parametrů a vzdálenosti (nejkratší a nejdelší) parkovacího místa od odbavovacího prostoru“. Mám za to, že i v tomto případě je způsob výpočtu průměrné doby zaparkování, resp. vyskladnění vozidla v podstatě totožný. Na straně 7 rozkladu zadavatel ostatně přiznává, že „při uzavření dodatku č. 7 zadavatel reagoval na situaci, kdy vybraný uchazeč nezvládl realizovat veřejnou zakázku v souladu se svojí vítěznou nabídkou“, a na straně 8 rozkladu pak uvádí, že „K uzavření předmětného dodatku č. 7 ke smlouvě o dílo došlo (…) poté, co bylo zjištěno (…), že rychlost zaparkování a vyskladnění nenaplňuje očekávané požadavky zadavatele.“ Z uvedeného vyplývá, že vybraný uchazeč nebyl schopen plnit veřejnou zakázku v souladu se svojí nabídkou, a proto došlo k uzavření dodatku č. 7, kterým byla oproti smlouvě o dílo ve znění jejího dodatku č. 1 prodloužena průměrná doba zaparkování a vyskladnění vozidla.

85. Pro úplnost uvádím, že i v případě, že by dodatkem č. 7 byla „toliko“ dohodnuta odlišná metodika měření, než která byla předmětem hodnocení nabídek, jak namítá zadavatel, ničeho by to nezměnilo na právním posouzení postupu zadavatele Úřadem, neboť z dodatku č. 7 je zřejmé, že jím byla změněna konkrétní podmínka, která byla dříve vysoutěžena, na podmínku jinou, a fakticky by jím tedy došlo k ignoraci výsledků zadávacího řízení, neboť tyto nemají k této jiné podmínce žádný vztah. Takový postup zadavatele by vedl ještě k závažnějším následkům, neboť by se již nejednalo o zmírnění původně vysoutěžených podmínek ve prospěch vybraného uchazeče, ale v důsledku o popření výsledku zadávacího řízení a akceptaci odlišné metodiky měření zaparkování/vyskladnění vozidel.

K nesprávnému právnímu posouzení – uzavření dodatku smlouvy není „postupem pro zadání veřejné zakázky“

86. K námitce zadavatele, že právní kvalifikace podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona na jednání zadavatele nedopadá, neboť fáze „zadávání“ veřejné zakázky, jak o ni hovoří uvedené ustanovení, končí okamžikem uzavření smlouvy s vybraným uchazečem, opět odkazuji na odstavec 67 odůvodnění tohoto rozhodnutí o rozkladu, v němž jsem uvedl, proč je třeba na dodatky ke smlouvě nahlížet jako na nedílnou součást smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku. Z tohoto důvodu mám za to, že § 120 odst. 1 písm. a) zákona plně dopadá i na postup zadavatele při uzavírání dodatků ke smlouvě uzavřené na veřejnou zakázku.

87. Připuštění výkladu zadavatele by znamenalo, že uzavírání dodatků, kterými jsou smlouvy na veřejné zakázky podstatně měněny, by nebylo v rámci správního trestání nikterak postižitelné, neboť skutkové podstaty ostatních správních deliktů zadavatelů vyjmenované v § 120 odst. 1 písm. b) – g) zákona na postup zadavatele při uzavírání dodatků nedopadají. Došlo by tak k situaci, kdy by zadavatele nebylo možné za podstatné změny smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku postihovat, ačkoliv bylo judikováno, že podstatné změny smlouvy jsou v rozporu se zásadami, na nichž je zadávání veřejných zakázek založeno. Je zjevné, že takový výklad § 120 odst. 1 písm. a) zákona je nepřípustný.

88. Skutečnost, že na změny smlouvy dopadá § 120 odst. 1 písm. a) zákona, lze dovodit i ze systematiky zákona, neboť § 82 odst. 7 zákona, ve znění účinném od 1. 4. 2012, kterým byl do zákona zakotven zákaz podstatných změn práv a povinností vyplývajících ze smlouvy uzavřené na veřejnou zakázku, je obsažen v části druhé zákona nazvané „Zadávací řízení“, hlavě VIII nazvané „Ukončení zadávacího řízení“ a samotný § 82 je nazván „Uzavření smlouvy“. Je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo zařadit uzavírání dodatků do fáze ukončení zadávacího řízení, z čehož vyplývá, že na uvedené jednání zadavatele ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) zákona dopadá. Přitom nevidím důvod, proč by na uzavírání dodatků, které jsou posuzovány dle právní úpravy účinné před 1. 4. 2012, bylo nutné nahlížet odlišně.

89. Konečně lze odkázat i na již zmíněné rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S67/2010/VZ-12665/2010/540/DCh ze dne 22. 11. 2010, ve kterém byl na postup zadavatele při uzavírání dodatku ke smlouvě rovněž aplikován § 120 odst. 1 písm. a) zákona. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R211/2010/VZ-7189/2011/310/EKu ze dne 12. 5. 2011.

90. Na výše uvedeném závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že ke změně smlouvy došlo v posuzovaném případě až po skončení stavby, tedy po zadání veřejné zakázky, jak namítá zadavatel. Na dodatky ke smlouvě je třeba nahlížet jako na nedílnou součást smlouvy, jejímž uzavřením je zadávací řízení ukončováno, a to i přesto, že uzavírání dodatků časově spadá do období po uzavření samotné smlouvy. Z těchto důvodů považuji námitky zadavatele týkající se nemožnosti aplikace § 120 odst. 1 písm. a) zákona na postup zadavatele při uzavírání dodatků ke smlouvě uzavřené na veřejnou zakázku za nedůvodné.

K nesprávnému stanovení výše pokuty

91. K námitce zadavatele, že Úřad při stanovení výše pokuty nezohlednil to, že zadavatel nebyl veden snahou změnit technické podmínky předmětu plnění, ale snažil se nastavit metodiku a upřesnění ke svému prospěchu, neboť parametry nastavené v zadávacích podmínkách byly nekontrolovatelné a neměřitelné, předně uvádím, že za nekontrolovatelnost a neměřitelnost délky zaparkování a vyskladnění vozidla je odpovědný zadavatel. Ten jediný mohl již v zadávací dokumentaci a v návrhu smlouvy o dílo nastavit takový mechanismus, který by umožnil kontrolovat, zda vybraný uchazeč plní veřejnou zakázku v souladu se svojí nabídkou, a v případě porušení tohoto závazku uplatňovat eventuální smluvní zajištění. Skutečnost, že se zadavatel snažil toto pochybení následně zhojit uzavřením dodatku č. 7, postup zadavatele nikterak neomlouvá, neboť zadavatel tento stav sám způsobil.

92. Nadto uvádím, že Úřad v odstavci 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí jako polehčující okolnost zohlednil skutečnost, že zadavatel dodatkem č. 7 reagoval na situaci, kdy vybraný uchazeč nesplnil podmínky realizace veřejné zakázky v souladu s návrhem smlouvy obsaženým ve své nabídce. Úřad tedy důvod, který vedl k uzavření dodatku č. 7 smlouvy o dílo, jako polehčující okolnost zohlednil, a proto považuji tuto námitku zadavatele za nedůvodnou.

93. K námitkám zadavatele, podle nichž měl Úřad při stanovení výše pokuty jako polehčující okolnost zohlednit skutečnost, že zadavatel, pokud skutečně postupoval v rozporu se zákonem, postupoval tak neúmyslně, resp. u něj absentoval úmysl zákon obcházet, uvádím, že odpovědnost za spáchání správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona je objektivní odpovědností, u níž není existence či míra zavinění rozhodná.

94. K námitce zadavatele, že z rozhodovací praxe Úřadu vyplývá, že pokud by v řízení vyšly najevo okolnosti svědčící o tom, že se zadavatel porušení zákona dopustil záměrně, například v úmyslu jej obcházet, musel by Úřad k těmto skutečnostem přihlédnout jako k přitěžující okolnosti, z čehož vyplývá, že absence úmyslu měla být v posuzovaném případě zohledněna jako polehčující okolnost, uvádím následující. Se zadavatelem lze souhlasit v tom, že pokud by byl prokázán úmysl zadavatele postupovat v rozporu se zákonem, měl by správní orgán v rámci správního uvážení při stanovení výše pokuty zohlednit tuto skutečnost jako přitěžující okolnost. V posuzovaném případě však nebylo zavinění zadavatele či absence zavinění prokazováno, což v případě objektivní odpovědnosti ani není povinností správních orgánů, a proto Úřad nebyl povinen a ani nemohl tvrzenou absenci úmyslu zadavatele zohlednit jako polehčující okolnost. Z tohoto důvodu považuji námitku zadavatele za nedůvodnou.

95. K námitce zadavatele, že Úřad měl jako polehčující okolnost zohlednit časové hledisko, a sice že dodatek č. 7 byl uzavřen více než dva roky po uzavření smlouvy o dílo, tedy poté, co stavba byla dokončena, a poté, co bylo při provozu zjištěno, že rychlost zaparkování a vyskladnění nenaplňuje očekávané požadavky zadavatele, uvádím, že Úřad tuto skutečnost jako polehčující okolnost zohlednil v odstavci 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že „polehčující okolnost spatřuje v okolnostech spáchání správního deliktu, neboť zadavatel uzavřením dodatku smlouvy (…) reagoval na situaci, kdy dodavatel nesplnil podmínky realizace veřejné zakázky v souladu s návrhem smlouvy obsaženým ve své nabídce, a proto se zadavatel snažil situaci uvést v soulad se skutečností dodatkem smlouvy.“ Přestože Úřad výslovně nezmínil časové hledisko, je zřejmé, že jako polehčující okolnost bylo zohledněno to, že zadavatel uzavřením dodatku č. 7 smlouvy o dílo reagoval na nedodržení doby zaparkování a vyskladnění vozidla, která byla v souladu s nabídkou vybraného uchazeče zakotvena do smlouvy o dílo, resp. jejího dodatku č. 1, a nedodržení této doby se projevilo až při provozu parkovacího domu. Mám tedy za to, že uvedené skutečnosti namítané zadavatelem byly jako polehčující okolnost Úřadem v napadeném rozhodnutí zohledněny, a proto považuji tuto námitku zadavatele za nedůvodnou.

96. Co se týká přiměřenosti výše uložené pokuty, zadavatel namítá, že jako subjekt veřejné správy hospodaří pouze s vlastními prostředky, přičemž v roce 2014 hospodařil se schodkovým rozpočtem, a rovněž v rámci přeneseného výkonu státní správy obvykle doplácí, a dále, že výše uložené pokuty představuje zásah do jeho rozpočtu a je proto do určité míry pro zadavatele likvidační.

97. K této námitce uvádím, že Úřad v odstavci 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí přihlédl při stanovení výše pokuty k ekonomické situaci zadavatele a výslovně uvedl, že nepřípustné jsou takové pokuty, jež mají likvidační charakter. Úřad zjistil, že zadavatel hospodařil v roce 2013 s příjmy ve výši 245 mil. Kč, z čehož dovodil, že uložená pokuta ve výši 190 000 Kč nemůže být považována za jakkoli nepřiměřenou či likvidační.

98. K tomu dále uvádím, že Úřad při stanovení výše pokuty ukládané zadavatelům, kteří jsou subjekty veřejné správy, zpravidla vychází z výše rozpočtu, resp. z výše příjmů zadavatelů. Jedná se tedy o běžnou praxi, přičemž v posuzovaném případě nelze považovat pokutu uloženou ve výši 190 000 Kč ve vztahu k výši příjmů zadavatele v roce 2013 za nepřiměřenou. Ze závěrečného účtu zadavatele za rok 2013 (uveřejněného na internetových stránkách zadavatele http://www.meuslany.cz/cs/dokumenty-mesta/hospodareni-mesta/) jsem zjistil, že skutečné celkové příjmy zadavatele v roce 2013 činily 273 mil. Kč a skutečné výdaje 232 mil. Kč. Saldo tedy činilo 41 mil. Kč. Z rozvahy zadavatele jsem dále zjistil, že výsledek hospodaření za rok 2013 činil téměř 25 mil. Kč a zadavatel disponoval s krátkodobým finančním majetkem ve výši 54 mil. Kč. Z poslední uvedené hodnoty vyplývá, že zadavatel disponoval rovněž dostatkem likvidních prostředků na účtech. Z uvedeného je zřejmé, že pokuta uložená ve výši 190 000 Kč nemůže mít pro zadavatele likvidační charakter.

99. Z návrhu rozpočtu na rok 2014 uveřejněného rovněž na internetových stránkách zadavatele jsem zjistil, že zadavatel měl v roce 2014 hospodařit s příjmy ve výši 248 mil. Kč a výdaji ve výši 469 mil. Kč, přičemž v návrhu rozpočtu je uvedeno, že „Rozpočet města Slaného na rok 2014 je sestaven jako deficitní s celkovým schodkem ve výši 221.362,90 tis. Kč. Tento záporný rozdíl mezi příjmy a výdaji rozpočtu na příští rok je zapříčiněn částkou podílů k dotacím a jejich předfinancováním.“ Dále je zde uvedeno, že „Podíly a průběžné předfinancování dotačních akcí bude kryto revolvingovým úvěrem.Financování těchto schválených dotačních titulů bude probíhat cca v průběhu dvou let a tak je možné, že i v roce 2014 již obdržíme některé platby dotací, které pak budou rozpočtovými opatřeními snižovat hodnotu deficitu roku 2014.“

100. Z návrhu rozpočtu tedy plyne, že zadavatel s deficitním rozpočtem v roce 2014 počítal, přičemž deficit měl vzniknout zejména použitím vlastních zdrojů, resp. zdrojů z revolvingového úvěru, na akce, na něž měly být ještě v rozpočtovém roce, popř. v následujících letech poskytnuty dotace. Zadavatel tedy předpokládal, že vzniklý deficit bude v následujících letech uhrazen z přidělených dotací. Jelikož závěrečný účet zadavatele za rok 2014 doposud nebyl uveřejněn a zadavatel nikterak nedoložil, jaké byly skutečné příjmy a výdaje v roce 2014, nelze z návrhu rozpočtu usuzovat, že uložená pokuta by byla s ohledem na rozpočet zadavatele v roce 2014 pro zadavatele likvidační.

101. Pro úplnost uvádím, že pokutu bylo možné podle § 120 odst. 2 písm. a) zákona uložit až do výše 5 131 430 Kč. Pokuta uložená zadavateli ve výši 190 000 Kč tak byla stanovena při samé dolní hranici maximální zákonné výše, a i z tohoto důvodu nemůže být považována za nepřiměřenou. Uvedenou námitku zadavatele proto považuji za nedůvodnou.

102. K návrhu zadavatele, abych upustil od uložení pokuty nebo abych uloženou pokutu snížil, i s přihlédnutí k tomu, že projednání případu Úřadem dostatečně splnilo preventivní funkci, uvádím, že pokuta uložená zadavateli za spáchání správního deliktu má splnit dvě základní funkce právní odpovědnosti, a to funkci preventivní a funkci represivní. Přestože lze se zadavatelem souhlasit v tom, že již samotné vedení správního řízení ve věci možného spáchání správního deliktu působí na osobu podezřelou ze spáchání správního deliktu preventivně, musí být v případě konstatování spáchání správního deliktu uložena taková sankce, která vedle preventivního působení bude pro zadavatele představovat i trest. Z výše pokuty, která byla v posuzovaném případě stanovena výrazně při spodní hranici její maximální možné výše, je zřejmé, že Úřad preferoval preventivní funkci pokuty. Již z tohoto důvodu mám za to, že v případě, že bych od pokuty zcela upustil, popř. ji snížil, by nemohla být naplněna represivní funkce pokuty, což bych ve vztahu ke skutkové podstatě deliktního jednání zadavatele nepovažoval za vhodné.

103. K námitce zadavatele, že Úřad v jiných rozhodnutích od pokuty zcela upustil, resp. předseda Úřadu pokutu snížil, nejprve v obecné rovině uvádím, že ukládání pokuty za spáchání správního deliktu v určité výši v dané věci automaticky nezakládá legitimní očekávání, že v jiných věcech bude pokuta uložena v „obdobné“ výši. Shodně judikoval krajský soud v rozsudku č. j. 62 Af 46/2011-78 ze dne 6. 12. 2012, kde krajský soud s odkazem na rozsudek Tribunálu ve věci T-279/02 Degussa AG proti Komisi Evropských společenství ze dne 5. 4. 2006 uvedl následující: „Pak tedy ani průběžné zvyšování úrovně ukládaných peněžitých sankcí nemůže být vnímáno jako postup nezákonný či ve vztahu k pozdějším deliktům spáchaným jinými delikventy obecně nespravedlivý, atakující zásadu rovného zacházení, kterou pochopitelně i žalovaný musí ve své rozhodovací praxi respektovat.“

104. Tento názor krajského soudu byl potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 106/2012-45 ze dne 6. 6. 2013, ve kterém Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „i když při ukládání trestu působí uložená pokuta výchovně nejen vůči pachateli, ale i vůči ostatním adresátům stejných zákonných povinností (generální prevence), je třeba přistupovat ke každému jednotlivému případu nanejvýš individuálně (…)“. Pří stanovení výše pokuty jsou tedy správní orgány vždy povinny zohlednit okolnosti konkrétního případu. Přitom rozhodnutí Úřadu, resp. jeho předsedy, na které zadavatel v rámci této námitky odkazuje, se od právě posuzovaného případu liší.

105. Podle výroku I. rozhodnutí Úřadu č. j. ÚOHS-S398/2010/VZ-16684/2010/520/NGl ze dne 14. 2. 2011, na které zadavatel odkazuje coby na příklad, kdy Úřad upustil od uložení pokuty, se zadavatel dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona tím, že nedodržel postup stanovený v ustanovení § 76 odst. 1 a 6 zákona, když při posouzení a hodnocení úplnosti nabídek nevyloučil jednoho z uchazečů z účasti v zadávacím řízení, neboť jeho nabídka nesplňovala požadavky zadavatele uvedené v zadávací dokumentaci, přičemž tento postup podstatně ovlivnil výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel uzavřel s tímto uchazečem smlouvu o dílo. Úřad v odůvodnění tohoto rozhodnutí ve vztahu k upuštění od uložení pokuty mj. zohlednil i „povahu předmětu veřejné zakázky (zasíťování pro potřeby výuky studentů základní školy) a postavení zadavatele, kterým je základní škola“. Úřad zde taktéž uvedl, že „předmětná zakázka byla řádně zrealizována ve smyslu všech obchodních podmínek stanovených zadavatelem“. Je zřejmé, že tyto dva případy se liší nejen skutkově, ale i co do existence důvodů, pro které Úřad přistoupil k upuštění od uložení pokuty.

106. V rozhodnutí předsedy Úřadu č. j. ÚOHS-R47/2009/VZ-1114/2010/310/JSl ze dne 1. 2. 2010, na něž zadavatel odkazuje coby na příklad snížení uložené pokuty předsedou Úřadu, se zadavatel deliktního jednání dopustil tím, že v zadávací dokumentaci použil odkazy na specifické označení zboží, které platí pro určitou osobu za příznačné, ačkoliv to nebylo odůvodněno předmětem veřejné zakázky. Předseda Úřadu zde jako polehčující okolnosti odůvodňující snížení uložené pokuty zohlednil ekonomickou situaci zadavatele ve sféře předmětu veřejné zakázky, kterou je péče o mateřské školy prostřednictvím jejich oprav a modernizací, a dále skutečnost, že v době vytváření zadávací dokumentace neexistovalo pravomocné rozhodnutí Úřadu, které by na postup zadavatele dopadalo, a řešení sporné otázky bylo nejasné i v odborné literatuře. Z uvedeného vyplývá, že i tento případ vykazuje zcela odlišné skutkové okolnosti, jakož i důvody, pro něž předseda Úřadu přistoupil ke snížení uložené pokuty.

107. S ohledem na výše uvedené skutečnosti jsem v právě šetřené věci neshledal důvody pro upuštění od uložené pokuty, resp. pro její snížení, neboť mám za to, že pokuta byla stanovena v přiměřené výši a je sto naplnit obě funkce deliktní odpovědnosti.

108. K návrhu zadavatele, aby v případě, že nebude vyhověno jeho návrhu na snížení, resp. na upuštění od uložené pokuty, byla pokuta uložená v takové výši řádným způsobem odůvodněna, uvádím, že Úřad výši uložené pokuty v napadeném rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil, což vyplývá z následujících skutečností.

109. Zákon v § 121 odst. 2 stanoví, že se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

110. Co se týká závažnosti správního deliktu, Úřad zohlednil, že bylo prokázáno, že došlo k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, neboť zadavatel dodatečně změnil technické podmínky předmětu plnění tak, že tato změna měla za následek, že by jako ekonomicky výhodnější byla vybrána jiná nabídka.

111. Z hlediska způsobu spáchání správního deliktu Úřad zohlednil skutečnost, že zadavatel uplatnil mírnější režim vůči jednomu z uchazečů, což lze považovat za závažné porušení zákona, neboť zadavatel tím v rozporu se zákonem omezil soutěžní prostředí a jednal diskriminačně.

112. Z hlediska následků spáchání správního deliktu Úřad přihlédl k tomu, že skutečně došlo k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, a dále k tomu, že změnou technických parametrů došlo ke změně hospodářské rovnováhy smlouvy ve prospěch dodavatele, neboť tento zakázku realizoval za mírnějších podmínek.

113. Jak bylo uvedeno již výše, Úřad jako polehčující okolnost zohlednil skutečnost, že zadavatel uzavřením dodatku č. 7 reagoval na situaci, kdy dodavatel nesplnil podmínky realizace veřejné zakázky v souladu s návrhem smlouvy obsaženým ve své nabídce, a proto se zadavatel snažil situaci uvést v soulad se skutečností dodatkem smlouvy.

114. Úřad konečně při stanovení výše pokuty přihlédl i k ekonomické situaci zadavatele, přičemž shledal, že výše uložené pokuty stanovená hluboko při dolní hranici maximální zákonné výše, je vzhledem k okolnostem případu přiměřená a naplňuje dostatečně jak funkci preventivní, tak represivní.

115. S ohledem na shora uvedené konstatuji, že Úřad v napadeném rozhodnutí odůvodnil výši uložené pokuty přezkoumatelným způsobem a v souladu se zákonem. Tento návrh zadavatele proto považuji za nedůvodný.

VI. Závěr

116. Po zvážení všech aspektů dané věci a po zjištění, že Úřad postupoval ve věci v souladu se zákonem a správním řádem, když posoudil případ ve všech jeho vzájemných souvislostech a zhodnotil veškeré podklady rozhodnutí, jsem dospěl k závěru, že nenastaly podmínky pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí z důvodů uváděných v rozkladu.

117. Vzhledem k výše uvedenému, když jsem neshledal důvody, pro které by bylo nutno napadené rozhodnutí změnit nebo zrušit, rozhodl jsem tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

 

Poučení

 

Proti tomuto rozhodnutí se podle § 91 odst. 1 ve spojení s § 152 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nelze dále odvolat.

 

 

otisk úředního razítka

 

 

Ing. Petr Rafaj

předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

 

 

 

Obdrží:

1. JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D., advokát, Advokátní kancelář ERHARTOVÁ VÍTEK, Nad Petruskou 63/1, 120 00 Praha 2

 

Vypraveno dne:

viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy