Vývoj soutěžního práva

První zmínka o kartelovém právu v českých zemích lze najít v § 4 rakouského koaličního zákona č. 43 z roku 1870, podle něhož neměly právní účinnost úmluvy živnostníků, uzavřené s cílem zvýšit ceny zboží v neprospěch zákazníků. Po vzniku Československé republiky došlo k první systematické úpravě práva proti omezování soutěže v roce 1933. Stalo se tak zákonem č. 141/1933 Sb., o kartelech a soukromých monopolech. Na rozdíl od současné koncepce však tento zákon vycházel ve shodě s tehdy převládajícím evropským pojetím z přípustnosti sjednávání kartelových dohod a pouze reproboval jejich zneužití. V poválečném období sice výslovně zrušen nebyl, ale v prvních dvou letech po skončení druhé světové války uplatnění dojít nemohl a pak jej prakticky zbavilo účinnosti společensko-ekonomické zřízení, nastolené v tehdejší ČSR po únoru 1948. Možnost zneužití dominantního postavení hospodářských jednotek v záměrně monopolisticky organizovaném hospodářství a potřeba předpisu působícího proti této možnosti zanikla ve zdůrazňování předností plánovitého řízení národního hospodářství, pro nějž jako adekvátní stimulátor rozvoje byl namísto trhu a soutěže vytvořen institut spolupráce socialistických organizací.

Reformní snahy v letech 1968 – 1969 pak znovu upoutaly pozornost k otázkám trhu a hospodářské soutěže. Předpisy tehdy vydané ke zdokonalení systému plánovitého řízení národního hospodářství (vládní nařízení č. 100/1966 Sb. a zejména pak jeho novela č. 169/1969 Sb.) obsahovaly poměrně ucelenou úpravu tří generálních klauzulí, tj. obecně formulovaných základních ustanovení spolu s příklady reprobovaných a nejčastěji se vyskytujících jednání omezujících soutěž, respektive jednání nekalosoutěžních. Do novely hospodářského zákoníku z roku 1970 však bylo převzato pouze ustanovení, které organizacím zakazovalo zneužívat svého hospodářského postavení (rozumí se monopolního postavení) vůči jiným organizacím a bylo ve shodě s dřívější koncepcí negace trhu a soutěže zařazeno pod záhlavím „spolupráce socialistických organizací“. Přestože bylo v průběhu dalších let porůznu modifikováno, zůstalo prakticky s jedinou výjimkou nepoužito až do svého zrušení.

Legislativní přístup v České republice byl v tomto období dán dvěma základními faktory – na jedné straně uvolněním nadměrného státního dirigismu, který byl v této oblasti charakteristický pro komunistické režimy, na druhé straně neponecháním tvorby konkurenčního prostředí plně v režii podnikatelských subjektů a zajištěním regulace v odvětvích s přirozeným monopolem. Výsledkem byl zákon o hospodářské soutěži, který byl připraven a přijat v roce 1991 a který po dvou novelách v letech 1992 a 1993 byl nahrazen od 1. července 2001 zákonem číslo 143/2001 Sb., který byl od té doby několikrát novelizován.

Při koncepci nového československého zákonodárství na ochranu hospodářské soutěže se vycházelo ze specifik daných tradicí a potřeb tehdejšího rozvoje hospodářství a zároveň bylo dbáno na to, aby nová právní úprava byla srovnatelná s právními úpravami v zemích EU. Právní úprava ochrany hospodářské soutěže v České republice tedy vychází ze soutěžního práva v ES, zejména čl. 81 a následující Smlouvy o založení ES.

Česká soutěžní legislativa po roce 1989

Zákon č. 63/1991 Sb.

Nová situace nastala na základě politické změny v roce 1989. Od začátku devadesátých let docházelo k uvolnění státního dirigismu, obnovení soukromého vlastnictví a podpoře efektivní hospodářské soutěže na principu rovnosti soutěžících subjektů, a to jak domácích, tak zahraničních. V přechodném období let 1989 a 1990 byla právní úprava hospodářské soutěže zahrnuta do novely hospodářského zákoníku č. 103/1990. Následovaly práce na prvním soutěžním zákoně, jejichž nositelem byl cenový odbor ministerstva financí. Zákon byl pod č. 63/1991 přijat poměrně brzy, a to již v lednu 1991, platit začal 1. března stejného roku. Byl to krok správným směrem, vždyť nový režim zdědil po svém předchůdci „hypermonopolní“ strukturu ekonomiky, kterou musel nejdříve zprivatizovat, a reálná soutěž musela být také zavedena.

Ochrana soutěže byla svěřena Českému úřadu pro hospodářskou soutěž se sídlem v Brně (Úřad začal fungovat od 1. 7. 1991). O rok dříve vznikl i jeho slovenský protějšek. Do rozdělení federace vykonával svou činnost ještě Federální úřad pro hospodářskou soutěž se sídlem v Bratislavě. Jemu byly svěřeny případy chování firem, jejichž podíl dodávek tvořil více jak 40 procent trhu jak v České tak ve Slovenské republice. Úřad reprezentoval federaci také při jednání s úřady jiných zemí. Jednotlivé antimonopolní úřady federace si však mohly případy mezi sebou po vzájemné dohodě postoupit. Federální úřad nebyl tedy formálně národním úřadům nadřízen a nebyl odvolacím orgánem proti jejich rozhodnutím.

První zákon o ochraně hospodářské soutěže č. 63/1991 byl Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní republiky přijat 30. ledna 1991. Účinnosti nabyl 1. 3. 1991, tedy v době, kdy ještě nebyly přijaty některé rozhodující právní předpisy, mezi které nepochybně patří ústava, obchodní zákoník, občanský zákoník. Tato skutečnost zákon výrazně poznamenala, zejména pokud jde o pojmový aparát. Zákon například nepoužíval současný pojem soutěžitel, ale podnikatel, nerozlišoval mezi dohodami horizontálními a vertikálními, v nadpisu paragrafu 3 užíval pojmu kartelové dohody a tedy nikoliv obecnějších dohod narušujících soutěž. Existence dominantního postavení byla prokázána pouze třicetiprocentním podílem na trhu, nedokonalý byl pojmový aparát při vymezení relevantního trhu či v oblasti spojování podniků. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že v době, kdy byl zákon připravován, chyběly v ČR jakékoliv zkušenosti s aplikací soutěžního práva.

V ustanovení, které se týkalo osobní působnosti zákona, proto například nebyla uvedena sdružení podnikatelů (komory, svazy), jejichž jednání je způsobilé ohrozit hospodářskou soutěž, například vydáváním ceníků apod. V této oblasti docházelo také k častým sporům. První rozsudky soudů se proto týkají mj. Komory veterinárních lékařů, České lékárnické komory apod. Těmto sdružením podnikatelů, také nebylo možné zpočátku ukládat sankce. Zákon se oproti tomu po celou dobu své platnosti, tedy do roku 2001 vztahoval i na orgány státní správy a orgány územně-správních celků. Také tyto orgány často vydávají omezující pravidla narušující soutěž, například omezením vstupu na trh apod. V této oblasti však orgán dohledu nemohl účastníky řízení sankcionovat, což bylo možné považovat za zásadní negativum. Zákon dával Úřadu možnost žádat nápravu, kterou nebylo možné vynucovat. Zákon se od svého prvního znění dotýká tří oblastí: dohod narušujících soutěž, zneužití dominantního (monopolního) postavení a kontroly spojování soutěžitelů. Mezi zakázané dohody narušující soutěž patřilo od počátku přímé či nepřímé určování cen, obchodních podmínek, závazky omezující kontrolu výroby, odbytu, rozdělení trhu a další. První zákon přímo vyjmenovával dohody, které bylo možné uzavřít, vyžadovaly však schválení úřadem (ministerstvem). Jednalo se o dohody, jejichž předmětem bylo jednotné používání obchodních, dodavatelských nebo platebních podmínek, dále za určitých podmínek racionalizační dohody a dohody s minimálním dopadem na trh. Podnikatelé měli také možnost požádat Úřad o povolení výjimky.

Úřad tak mohl povolit uzavřít předmětnou dohodu s platností na určitou dobu. Tyto povolené kartely byly podobně jako za první republiky evidovány v kartelovém rejstříku (v roce 1992 byl zrušen a znovu zaveden na několik let opět v roce 2001). Charakter těchto dohod však není možné srovnávat. Dohody schválené ÚOHS měly vliv na daném trhu minoritní, oproti tomu ty evidované za první republiky měly vliv naprosto určující. Úřad mohl výjimku následně zrušit nebo omezit, případně stanovit pro její trvání nové podmínky. Zákon v paragrafu 7 definoval také možnosti odstoupení od dohody ze strany jejích účastníků. Podmínkou však byla situace, kdy byl daný podnik „hospodářsky ohrožen nebo jeho provoz ztížen mírou, kterou účastník při uzavírání dohody nemohl ani při zachování péče řádného podnikatele předvídat a která je tak závažná, že snášení této újmy nelze na něm spravedlivě žádat ani se zřetelem k újmě, která ostatním účastníkům dohody popřípadě vznikne jeho odstoupením.“ Odstupující účastník musel prohlášení o odstoupení učinit písemně a doručit je všem ostatním účastníkům dohody. Odstoupení bylo účinné, jestliže ostatní účastníci dohody ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy jim prohlášení bylo doručeno, nevznesli námitky. Pokud byly vzneseny námitky, následovat měla žaloba k soudu o určení, že odstoupení je účinné, a to proti všem účastníkům dohody. Co se týče výjimek, mohl orgán dohledu vydat vyhlášku, kterou byla povolena obecná výjimka. Vydané vyhlášky byly všechny po vstupu ČR do EU zrušeny a v platnosti zůstaly pouze vyhlášky a výjimky komunitární, které je nahradily. Podíváme-li se na první statistiky z oblasti kartelových dohod, šetřilo Ministerstvo pro hospodářskou soutěž v roce 1992 celkem 15 takovýchto dohod, z toho ve 14 případech dospělo k závěru, že se jednalo o nedovolený kartel. Jak vidno, tento poměr byl již na počátku poměrně vysoký. I to byl možná jeden z důvodů, že ještě před první novelizací zákona se mluvilo o možnosti zavedení trestní zodpovědnosti účastníků kartelů. Dosud se tak v České republice nestalo.

Druhou oblastí, kterou zákon definoval, byly dohody o sloučení podniků, tedy fúze a akvizice. Od začátku měl úřad možnost schválení těchto dohod vázat na uskutečnění podmínek. Za nebezpečí narušení soutěže se počítala možnost dosažení 30procentního podílu na daném trhu. Tyto dohody také podléhaly kontrolnímu přezkumu orgánu dohledu. Obecně se bralo za to, že schválení bylo podmínkou platnosti dohody o spojení. Zákon po novele v roce 1993 (č. 286) již mluví o tom, že ministerstvo spojení povolí nebo nepovolí. Možnost nepovolení spojení byla i nadále využívána pouze ojediněle. Poprvé nebylo povoleno spojení v roce 1996 v oblasti kafilerií. Významný je případ nepovolení spojení Karlovarských minerálních vod a Poděbradky z roku 2001. Tento postup Úřadu následně schválily všechny soudní instance včetně Ústavního soudu. Koncem roku 2005 podaly Karlovarské minerální vody žádost o povolení spojení znovu a vzhledem k změnám na trhu jim bylo vyhověno. Podobně změněn byl původní zákaz spojení na trhu pečiva, cukru, piva a některé další.

Namísto zákazů fúzí je spíše využíváno stanovení závazků. Většina spojení je povolována bez podmínek. Posledním pilířem ochrany hospodářské soutěže je kontrola monopolů a dominantů, kteří nesmí na trhu zneužívat svého postavení. První znění zákona definovalo z dnešního hlediska poměrně zvláštní povinnost nahlásit orgánu dohledu existenci svého dominantního postavení na příslušném trhu. Pokud tak neučinily, byly sankcionovány (např. BOPO Třebíč zaplatila 40 tisíc). Definice dominantního postavení je dnes obtížnou záležitostí a ÚOHS musí v příslušném správním řízení učinit poměrně složitou analýzu trhu. V roce 1991 však ke konstatování, že daná firma je dominantem stačilo, že má více než třicetiprocentní podíl. Toto vymezení zdaleka nemohlo vystihovat situaci na trhu, která nikdy není tak jednoznačná a například zneužití dominantního postavení (podobně spojení soutěžitelů) nemůže být posuzováno jednokriteriálně.

Uplatňování pravidel hospodářské soutěže mohl orgán dohledu od roku 1991 vyžadovat na základě sankční politiky. Paragraf 14 dával možnost uložit sankci až do výše 5% z obratu za poslední finančně uzavřený rok. O dva roky později se maximální výše pokuty zdvojnásobila.

Zákon č. 143/2001 Sb.

Významné legislativní změny vstoupily v platnost v roce 2001. Platnost původního zákona skončila a tento byl nahrazen zcela novým zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Přechod na novou legislativu způsobil některé problémy, zejména při prověřování deliktů, které byly spáchány ještě za účinnosti staré úpravy, avšak šetřeny byly až za působnosti nového právního předpisu.

V souladu s komunitární úpravou byly nově vymezeny dohody vertikální a horizontální s novým nastavením prahových hodnot, kdy dohody nepodléhají obecnému zákazu. Soutěžitelé mohli požádat o individuální výjimku ze zákazu dohod narušujících soutěž (např. pool pojišťoven) nebo žádost o určení, zda daná dohoda podléhá zákazu či nikoliv (např. smlouvy o propojení u mobilních operátorů). Tento tzv. negativní atest platil i v oblasti zneužívání dominantního postavení. Zde byl zaveden i pojem tzv. společné (kolektivní) dominance. Soutěžitelé již nemuseli oznamovat své dominantní postavení, jehož definice byla přeformulována a začalo se vymezovat na základě tržní síly zahrnující více kritérií než pouze tržní podíl. Významnou změnou bylo zakotvení podmínek u notifikací v oblasti spojování soutěžitelů. Notifikace byla povinná na základě kritérií obratu jednotlivých společností. Jejich hodnoty se však časem měnily. V současné době platí, že ta největší spojení posuzuje Evropská komise, další významné fúze pak ÚOHS. Spojení s minimálním dopadem na trh není nutné notifikovat. Spolu s novým zákonem začaly v polovině roku 2001 platit tzv. blokové výjimky Úřadu, které byly prakticky shodné s unijními. V platnost vstoupil i tzv. leniency program, ovšem pouze jako oznámení Úřadu. Podle tohoto programu může účastník kartelu, o jehož existenci nemá ÚOHS žádné informace, v případě nahlášení zakázané dohody a spolupráce s Úřadem počítat s prominutím pokuty.

K dalším zásadním změnám došlo k 1. 5. 2004. Vstupem České republiky do Evropské unie se stalo na našem území bezprostředně aplikovatelným právo Evropských společenství. Podmínky pro tuto přímou aplikaci vytvořila novela zákona č. 340/2004 Sb., která nabyla účinnosti 2. 6. 2004. Bylo upuštěno od povolování individuálních výjimek a zrušena určovací řízení. Současně byly zvýšeny prahové hodnoty u tzv. pravidla de minimis, které z obecného zákazu dohod narušujících soutěž vylučuje dohody, které nepředstavují riziko pro hospodářskou soutěž. Tato hranice byla u horizontálních dohod zvýšena z 5 procent na dvojnásobek a u vertikálních dohod z 10 na 15 procent. Zaveden byl také nový právní institut, který byl v posledních letech několikrát využit (např. ČEZ), a to možnost zastavit sankční řízení v případě, že jeho účastník navrhne závazky, které odstraní závadný stav na trhu. Přezkoumány byly také některé fúze povolené s podmínkami před vstupem ČR do EU.

V další novele soutěžního zákona (71/2007 Sb.) byla mj. ošetřena možnost aplikovat soutěžní právo v oblasti elektronických komunikací a upravena pravidla pro nahlížení do správního spisu. V roce 2009 pak došlo k zavedení tzv. zjednodušeného řízení u spojování soutěžitelů, bylo provedeno formulační zpřesnění jednotlivých ustanovení zákona a podrobněji upravena procesní problematika. Cílem bylo také důsledné rozlišení mezi odpovědností za přestupky fyzických osob a odpovědností za jiné správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob v souladu s vládní koncepcí správního trestání. Tento krok souvisel se zavedením nového trestního zákoníku, v němž byly horizontální kartelové dohody zařazeny mezi trestné činy. Původní široce vymezená právní úprava jakoukoliv reálnou aplikaci v podstatě vylučovala.

V prosinci 2012 nabyla účinnosti již devátá novela zákona o ochraně hospodářské soutěže (360/2012 Sb.). Přinesla řadu změn, zejména začlenění institutů leniency a narovnání do zákona, ale také možnost prioritizace při vyšetřování případů a novou kompetenci v podobě postihování protisoutěžního jednání orgánů veřejné správy.

Program leniency byl sice Úřadem zaveden již v roce 2001, jednalo se však pouze o oznámení Úřadu bez výslovné zákonné opory. Údajná nižší míra právní jistoty případných žadatelů o aplikaci leniency nepůsobila v praxi zásadnější překážky jeho uplatnění. Skutečnost, že se nejednalo o zákonný institut, ale současně komplikovala provázání programu leniency s jinými zákony, zejména správním řádem a trestním zákoníkem. Právě z tohoto důvodu se přistoupilo k jeho zakotvení do ZOHS. Vlastní úprava programu leniency je obsažena v § 22ba odst. 1 ZOHS; pod písmenem a) jsou shrnuty podmínky pro leniency typu I, pod písmenem b) leniency typu II. Za pozornost stojí, že podmínkou přiznání leniency už není, že žadatel neměl v kartelu vůdčí roli ani jeho uzavření neinicioval a že žadatel ukončil účast v kartelu bezprostředně po podání žádosti. K upuštění od uložení pokuty nebo k jejímu snížení může dojít jen na základě žádosti (§ 22ba odst. 4 ZOHS), která může být podána v případě leniency typu I nejpozději do sdělení výhrad a v případě leniency typu II do 15 dní po sdělení výhrad; ke zpětvzetí žádosti může dojít nejpozději do 15 dní od uplynutí lhůty pro její podání (§ 22ba odst. 5 ZOHS).

V zákoně dosud neexistovala při nahlížení do spisu výjimka pro ochranu dokumentů leniency. Nově tedy je jednoznačně stanoveno, že žádost o leniency se až do sdělení výhrad uchovává mimo správní spis (§ 21c odst. 3 ZOHS) a i poté je přístup k ní omezen – nahlížet do ní může jen účastník řízení nebo jeho zástupce, a to v režimu, v jakém se nahlíží do dokumentů obsahujících obchodní tajemství (§ 21c odst. 4 ZOHS). Ustanovení nečiní žádný rozdíl mezi ochranou vlastní žádosti o leniency (v unijní terminologii corporate statement) a dalšími podklady a informacemi, které byly v souvislosti s ní Úřadu předloženy.

Nový zákon dále novelizuje i trestní zákoník, a to vložením zvláštního ustanovení o účinné lítosti (§ 248a TrZák) ve vztahu ke kartelům (§ 248 odst. 2 alinea 1 TrZák); žadatel o leniency by se tak měl vyhnout odpovědnosti nejen administrativní, ale i trestní.

Poprvé je zákonem upraveno i tzv. narovnání, kdy Úřad sníží o 20 % pokutu soutěžiteli, který se přizná ke spáchání správního deliktu (§ 22ba odst. 2 ZOHS). Také u narovnání může dojít ke snížení pokuty jen na žádost soutěžitele (§ 22ba odst. 4 ZOHS), která může být podána nejpozději 15 dní po sdělení výhrad (§ 22ba odst. 6 ZOHS). Byť to není v zákoně uvedeno explicitně, z povahy věci vyplývá, že žadatel se musí přiznat k deliktu, tedy ke skutkovému stavu a jeho právnímu hodnocení, tak, jak jej vnímá Úřad; pokud by se „přiznal“ k něčemu jinému, pro řízení Úřadu by to nemělo žádný význam a pro snížení pokuty by nebyl žádný důvod.

Novela přinesla i změny týkající se sankcí. Mezi nimi je patrně nejvýznamnější zavedení zcela nové sankce za bid rigging dohody, a to tříletý zákaz účasti na zakázkovém a koncesním řízení (§ 22a odst. 4 a 5 ZOHS); sankce je konstruována tak, že za dohodu související se zadávacím řízení se uloží zákaz účasti na veřejných zakázkách, ne však na koncesích, a obdobně za dohodu související s koncesním řízením zákaz plnění koncesních smluv, ne však účasti na zakázkách. Seznam osob, kterým byla tato sankce uložena, vede Ministerstvo pro místní rozvoj (§ 22a odst. 6 ZOHS).

Při ukládání sankcí má Úřad podle novelizovaného znění přihlížet nejen k závažnosti deliktu, ale i k jednání právnické osoby v průběhu řízení před Úřadem a její snaze odstranit škodlivé následky správního deliktu (§ 22b odst. 2 ZOHS); Úřad nicméně k těmto okolnostem přihlížel i v minulosti.

Jen za upřesnění lze považovat i to, že mezi výslovně uvedené delikty bylo doplněno i nesplnění závazků podmiňujících povolení spojení podle § 17 odst. 4 ZOHS [§ 22 odst. 1 písm. e), § 22a odst. písm. e) ZOHS]. Vedle pokuty je za tento delikt možno uložit i opatření k obnově soutěže podle § 18 odst. 5 ZOHS.

Změnila se rovněž ustanovení o deliktním nástupnictví právnických osob, nově již není vyžadováno prokázání, že nástupnická osoba věděla nebo mohla vědět o deliktním jednání svého předchůdce (§ 22b odst. 6 ZOHS).

Konečně u procesních pokut byla zrušena lhůta pro jejich uložení (§ 22c ZOHS), což odpovídá tomu, že se jedná o pokutu ukládanou za účelem dosažení účelu řízení, a její uložení tak má smysl jen v rámci „hlavního“ správního řízení.

Úřadu se nově dostalo oprávnění nezahajovat řízení ve věcech, kdy na vedení řízení není veřejný zájem s ohledem na nízkou míru škodlivého účinku jednání na hospodářskou soutěž; při hodnocení míry škodlivého účinku se přihlédne k povaze jednání, způsobu jeho provedení, významu dotčeného trhu a počtu dotčených soutěžitelů (§ 21 odst. 2 OHS). Možnost prioritizace by se měla týkat prakticky jen zakázaných dohod, a to v návaznosti na velmi nízký tržní podíl jejich účastníků.

Pokud jde o poskytování informací Úřadu, zákon nyní stanoví, že soutěžitelé musí vždy poskytovat podklady a informace úplné, správné a pravdivé (§ 21e odst. 1 ZOHS); poskytnutí informací neúplných, nesprávných nebo nepravdivých je spojeno s procesní pokutou (§ 22c odst. 1 ZOHS). Zákon dále vymezuje postup Úřadu při písemném vyžadování informací (§ 22e odst. 2), a to v zásadě ve stejném rozsahu jako nyní, povinnost informace poskytnout se nicméně nově vztahuje i na fyzické osoby, které nejsou soutěžiteli (§ 22e odst. 3 ZOHS).

Detailněji bylo upraveno místní šetření. V ZOHS je nyní uvedeno, že se na ně nevztahuje zákon o státní kontrole (§ 22b ZOHS), což už ovšem jednoznačně vyplývalo z judikatury. Nově jsou vymezeny náležitosti pověření k provedení šetření na místě (§ 22f odst. 5 ZOHS), opět v rozsahu dosavadní praxe. I nadále bude šetření prováděno toliko na základě pověření předsedy Úřadu, resp. jiné jím pověřené osoby, nikoliv soudního rozhodnutí.

Poslanecká sněmovna v rámci projednávání novely přijala rovněž pozměňovací návrh, který rozšířil působnost ZOHS nad rámec soutěžitelů i na orgány veřejné správy, kterými se rozumí orgány státní správy při výkonu státní správy, orgány územní samosprávy při výkonu samosprávy a při přeneseném výkonu státní správy a orgány zájmové samosprávy při přeneseném výkonu státní správy [§ 1 odst. 1 písm. d) ZOHS]. Těmto orgánům má být zakázáno, aby podporou zvýhodňující určitého soutěžitele nebo jiným způsobem narušovaly hospodářskou soutěž (§ 19a odst. 1 ZOHS); zákon tak fakticky dopadá na všechny případy, kdy dochází k narušení soutěže v důsledku činnosti orgánu veřejné správy, patrně včetně činnosti rozhodovací a legislativní.

Obdobnou pravomoc měl Úřad i podle původního zákona o ochraně hospodářské soutěže v 90. letech. Nová právní úprava se však od té minulé liší přinejmenším ve třech klíčových aspektech. Zaprvé, vztahuje se i na orgány zájmové samosprávy. Zadruhé, ZOHS předpokládá, že s porušením zákona bude spojena sankce až do výše 10 mi. Kč (§ 22aa ZOHS), zatímco v minulosti se počítalo pouze s deklarací porušení povinnosti. A zatřetí, zákon předvídá i ingerenci dalších orgánů, které by měly zjednat nápravu, tedy zajistit odstranění opatření, které hospodářskou soutěž narušuje, pokud k takovému odstranění nepřistoupí sám orgán veřejné správy (§ 19a odst. 3 ZOHS).